Text sociologie – sociální deviace


                             Společnost a zločin: sociologické teorie

                                        Zdroj: Giddens 2001


Každý uspokojivý výklad povahy zločinu musí mít sociologickou povahu, protože o tom, co bude
považováno za zločin, rozhodují společenské instituce. Jedním z nejvýznamnějších aspektů
sociologického pojetí zločinu je důraz na souvislosti mezi konformitou a deviací v různých
sociálních kontextech. Moderní společnosti se skládají z mnoha různých subkultur; chování konformní
vůči normám určité subkultury může být mimo ni hodnoceno jako deviantní. Gangy mladistvých
například vyvíjejí velký tlak na své členy, aby se „osvědčili“ tím, že ukradnou auto.

Navíc ve společnosti existují velké majetkové a mocenské rozdíly, které významně ovlivňují
příležitosti, jež se otevírají jednotlivým skupinám. Jistě nás nepřekvapí, že trestné činy jako
krádeže nebo vloupání jsou obvykle dílem příslušníků chudších vrstev. U jiných deliktů, například
zpronevěry nebo daňových úniků, už ze samé podstaty věci vyplývá, že se jich mohou dopustit jen
osoby disponující určitým majetkem.


Diferenciální asociace

Pojem diferenciální asociace uvedl do souvislosti se zločinem americký sociolog Edwin H.
Sutherland, jenž patřil k zástupcům tzv. chicagské školy (Sutherland, 1949). Základní myšlenka
diferenciální asociace je velice prostá. Ve společnosti, která obsahuje mnoho různých subkultur,
povzbuzují některá sociální prostředí sklon k legálním čimtostem, zatímco jiná ne. Jedinci se
stávají delikventy nebo zločinci v důsledku toho, že se sdružuji s jinými lidmi, kteří jsou
nositeli kriminálních norem. Podle Sutherlanda je kriminální jednání z valné části naučené v
primárních skupinách, zvláště pak ve skupinách vrstevníků. Tato teorie se výrazně liší od
představy, že existují nějaké psychologické rozdíly mezi zločinci a ostatními lidmi; považuje
kriminální činnosti za něco, co si lidé osvojuji velmi podobným způsobem jako činnosti zákonné a co
obvykle směřuje k naplněn týchž potřeb a hodnot. Zloději se snaží přijít k penězům právě tak jako
lidé pracující v počestných zaměstnáních, ale volí si k tomu nelegální prostředky.

Řadou příkladů to dokládá Janet Fosterová ve své knize Darebáci (Villains, 1990), vycházející z
výzkumu provedeného v jižním Londýně. Podívejme se na ukázku z jejího rozhovoru s jedním z mladíků,
kteří si přilepšovali krádežemi a neviděli na tom nic špatného, protože ve své čtvrti nemohli
sehnat dobře placenou práci.

Del: Chodil sem po těch starejch staveništích, když sem neměl prachy a chtěl sem si koupit flašku
piva nebo si zajít do hospody nebo na fotbal, co mě napadlo. Nejjednodušší se mi zdálo jít ven a
šlohnout to. Vydělat sem si na to nemoh'.

JF: Protože jsi neměl práci?

Del: Práci sem měl vždycky, ale nebyla nikdy moc dobře placená, ty prachy prostě nestály za nic.

(Fosterová, 1990, str. 66)


Anomie jako příčina zločinu

Také interpretace zločinu u Roberta K. Mertona, založená na souvislosti mezi zločinem a jinými typy
deviantního chování, zdůrazňuje skutečnost, že zločinec je normální (Merton, 1957). Merton svou
velice vlivnou teorii deviace opíral o Durkheimův pojem anomie. Durkheimova představa anomie byla
součástí jeho teze, že v moderní společnosti jsou odbourávány tradiční normy a požadavky, aniž by
byly nahrazeny novými. Anomie vzniká tam, kde chybějí jasné normy, jimiž by se chování v určité
oblasti společenského života řídilo. Za takových okolností se lidé podle Durkheima cítí
dezorientovaní a nejistí. Proto představuje anomie jeden ze sociálních faktorů, jež ovlivňují
sklony k sebevraždě.

V Mertonově pojetí se termínem anomie rozumí napětí, kterému je chování jedince vystaveno v
důsledku konfliktu mezi akceptovanými normami a sociální realitou. Ve Spojených státech - a do
jisté míry i v jiných průmyslových společnostech - se všeobecně klade důraz na schopnost se
prosadit, tj. na individuální úspěch v materiální sféře. K tomuto cíli má vést sebekázeň a tvrdá
práce. Podle tohoto přesvědčení mohou ti, kdo opravdu tvrdě pracují, dosáhnout úspěchu bez ohledu
na startovní čáru, ze které vycházejí. To ve skutečnosti neplatí, protože většina znevýhodněných
jedinců má velmi omezené možnosti si polepšit. Ten, kdo „neuspěje“, však bývá za svou neschopnost
dosáhnout hmotného      pokroku odsuzován.

V této situaci se ocitá pod velkým tlakem, aby se pokusil „prosadit“ jakýmikoli prostředky, třeba i
nelegitimními.

Merton rozlišuje pět možných reakcí na konflikt mezi hodnotami, které společnost hlásá, a omezenými
prostředky k jejich dosažení. Konformisté přijímají jak všeobecně sdílené hodnoty, tak konvenční
způsoby k jejich dosahování. Do této kategorie patří většina populace. Inovátoři jsou ti, kdo sice
nadále přijímají hodnoty uznávané společností, ale usilují o ně nelegitimními nebo protiprávními
způsoby. Typickým příkladem jsou zločinci, kteří se snaží nelegálně zbohatnout.

Pro ritualisty je typické, že se nadále podřizují společensky akceptovaným normám, přestože už
ztratili ze zřetele hodnoty, jež původně jejich činnost stimulovaly. Pravidla jsou úporně
dodržována prostě proto, že existují, bez ohledu na jejich širší smysl a cíl, jemuž mají sloužit.
Ritualistou je například někdo, kdo se usilovně věnuje nudné práci, přestože mu nedává šanci se
prosadit a není patřičně odměňována. Odpadlíci jsou ti, kdo se úplně rozešli se soutěživým
přístupem, čímž odmítli jak převažující hodnoty, tak všeobecně přijímané cesty k jejich dosažení.
Příkladem mohou být členové svépomocné komuny. Konečně rebelové jsou jedinci, kteří nejenže
odmítají existující hodnoty a normy, ale aktivně se je snaží nahradit jinými a změnit strukturu
sociálního systému. Do této kategorie patří příslušníci radikálních politických hnutí.


Etiketizační teorie (teorie nálepkování)

Jedním z nejvýznamnějších přístupů k pochopení kriminality je tzv. etiketizační teorie (labelling
theory), přestože jde spíše o soubor navzájem souvisejících myšlenek než o ucelenou koncepci.
Zastánci tohoto směru nevnímají deviaci jako soubor charakteristických rysů jednotlivců či skupin,
ale jako proces interakce mezi deviantní a nedeviantní částí populace. Podle nich musíme zjistit,
proč někteří lidé dostávají etiketu deviantů, chceme-li pochopit povahu deviace jako takové.

Hlavním zdrojem těchto etiket jsou ti, kdo představují síly zákona a pořádku, anebo jsou schopni
jiným vnutit svá měřítka konvenční mravnosti. Etikety použité k vytvoření jednotlivých kategorií
deviace i kontexty jejich používání tak odrážejí mocenskou strukturu společnosti. V podstatě se dá
říci, že pravidla vymezující deviaci obvykle určují bohatí lidé chudým, muži ženám, starší lidé
mladším a etnické většiny menšinám. Mnoho dětí se například dopouští malých přestupků - lezou po
cizích stromech, kradou ovoce, rozbíjejí okna nebo chodí za školu. Ve spořádaných čtvrtích to
rodiče, učitelé i policisté často pokládají za vcelku nevinné průvodní jevy procesu dospívání. -V
chudých oblastech měst naopak mohou být takové prohřešky vnímány jako důkaz toho, že se dítě stává
mladistvým delikventem.

Jakmile je dospívající ocejchován jako delikvent, zůstává mu stigma kriminálníka; učitelé i
potenciální zaměstnavatelé jej budou obvykle považovat za nedůvěryhodného (a také s ním podle toho
jednají). Následkem toho se posléze uchyluje k dalšímu kriminálnímu jednání, čímž se propast mezi
ním a sociálními konvencemi dále zvětšuje. Edwin Lennert (1972) nazývá první prohřešek primární
deviací. Sekundární deviace nastává tehdy, když jedinec přijme etiketu, kterou dostal, a začne sám
sebe vnímat jako deviantního.

Můžeme si to ukázat na příkladu mládence, který při sobotním „tahu" s přáteli rozbije výlohu.
Takový čin lze považovat za náhodný výsledek přehnaně rozpustilého chování, které je u mladých mužů
za určitých okolností omluvitelné. Hoch může vyváznout s napomenutím a malou pokutou. Pokud je ze
„spořádané" rodiny, obvykle to tak dopadne. Je-li mladík považován za „slušného chlapce", který se
jen výjimečně zachoval příliš nevázaně, zůstane rozbití výlohy na úrovni primární deviace. Pokud
však policie a soudy reagují přísněji, vynesou podmíněný trest nebo chlapci uloží, aby se
pravidelně hlásil sociálním pracovníkům, může se incident stát prvním krokem v procesu sekundární
deviace. Proces „učení se deviaci“ bývá umocňován právě těmi institucemi, jejichž údajným smyslem
je deviantní chováni napravovat - polepšovnami, vězeními, psychiatrickými léčebnami.

Význam etiketizační teorie spočívá v tom, že vychází z představy, podle které žádné jednání není
kriminální samo o sobě. Co je kriminální, to definují nositelé moci prostřednictvím zákonů a tím,
jak je interpretuje policie, soudy a nápravná zařízení. Kritikové etiketizační teorie občas
namítají, že ve skutečnosti existuje řada činů, které jsou důsledně zakazovány ve všech nebo téměř
ve všech kulturách, například vraždy, znásilnění a loupež. Tento názor je však určitě nesprávný.
Ani v naši vlastní kultuře není zabití vždy považováno za vraždu. V době války je usmrcení
nepřítele naopak schvalováno a vynucení pohlavního styku na vlastní manželce donedávna nebylo
například v britském zákonodárství považováno za znásilnění.

Přesvědčivější námitky proti etiketizační teorii lze podepřít třemi hlavními argumenty. Za prvé,
je-li kladen důkaz na aktivní proces etiketizace, ztrácejí se ze zřetele procesy, jež vedou k činům
chápaným jako deviantní. Etiketizace zjevně není úplně svévolná; míra zapojení jedince do činnosti,
u nichž především hrozí označení za deviantní, je ovlivněna rozdíly v socializaci, postojích a
příležitostech.

Za druhé dosud není jasné, zda etiketizace skutečně zvyšuje pravděpodobnost deviantního jednání. Po
odsouzení se delikventní jednání opravdu vyskytuje častěji, ale je to výsledek etiketizace jako
takové? Lze to jen velmi obtížně posoudit, protože se může uplatňovat mnoho jiných faktorů,
například zvýšená interakce s jinými delikventy nebo získáni nových zločineckých znalostí.

Za třetí musíme zkoumat celkový vývoj moderních systémů práva, soudnictví a policie, abychom
porozuměli tomu, jak a proč vznikají různé typy etiket. Jak už bylo řečeno, má chápání deviace svou
historickou dimenzi. William Nelson takto zkoumal změny v trestním práv a procedurách ve státě
Massachusetts v letech 17G0 až 1830. (Pojetí zákona a trestu, které se v té době utvářelo, mělo
značný vliv na pozdější vývoj právního systému v celých Spojených státech.) Studiem soudních zpráv
Nelson zjistil, že tyto změny byly značné. Před americkou revolucí (1776) mohli soudci nejen
rozhodovat o jednotlivých případech, ale i podávat výklad zákona. Majetkové zákony té doby byly
zaměřeny proti finančním spekulacím a hromadění majetku. Po revoluci, kdy ve společnosti začal
převládat zájem na hospodářské expanzi, se zákony změnily ve prospěch ochrany soukromého majetku.
Bezohledné dobýváni půdy a majetku se stalo „legálním", zatímco zločiny proti majetku, především
drobné krádeže, se začaly přísně trestat.


Racionální volba a situační výklad zločinu

Žádná z dosud zmíněných teorií, jež dominují sociologickým studiím deviace, nevěnuje mnoho prostoru
posuzování kriminálního jednání jako záměrného a cíleného činu. Všechny mají sklon vnímat
kriminalitu spíše jako „reakci“ než jako „akci“ - spíše jako výsledek vnějších vlivů než jako
aktivní činnost jedince, jenž se snaží získat konkrétní výhody anebo chce využít situace, v níž se
ocitl. Diferenciální asociace klade důraz na interakce s ostatními; teorie anomie na tlak, kterému
jedince vystavuje společnost zaměřená na úspěch; etiketizační teorie na schopnost mocenských
struktur klasifikovat chování, které by se jinak mohlo považovat za neškodné. Ti, kdo se účastní
trestné činnosti, at' už pravidelně nebo jen občas, to však činí úmyslně a obvykle si také
uvědomují riziko dopadení.

Pokusem o nový výklad je interpretace kriminality jako racionální volby (Cornish a Clarke, 1986).
Podle tohoto pojetí nejsou lidé ke kriminální činnosti přinuceni, ale aktivně se pro ni rozhodují,
neboť se prostě domnívají, že riziko za to stojí. Výzkumy ukazují, že k mnoha trestným činům -
zvláště těm méně závažným, jako jsou běžné krádeže nebo vloupání - dochází na základě „situačního“
rozhodnutí. Lidmi se „zločineckou mentalitou“ jsou ti, kterým je líto zahodit šanci, pokud se
naskytne. Někdo vidí prázdný dům, zkusí zadní dveře a zjistí, že se dají lehko otevřít. Na poli
zločinu najdeme málo „specialistů“; většina zlodějů je „všeobecného zaměření“ a doplňuje své
ostatní příjmy příležitostnými krádežemi nebo vloupáními (Walsh, 1986).


Otázky k textu:
 1. Co znamená věta v prvním odstavci, že „Jedním z nejvýznamnějších aspektů sociologického pojetí
zločinu je důraz na souvislosti mezi konformitou a deviací v různých sociálních kontextech“. Zkuste
ji přeformulovat vlastními slovy.
 2. Vysvětlete pojem „anomie“.
 3. Navrhněte konkrétní příklad nějakého kriminálního činu, který by se dal dobře vysvětlit podle
jedné z popsaných teorií (teorie diferenciálních asociací, teorie anomie, teorie nálepkování,
teorie racionální volby)
 4. Které instituce především rozdělují v naší společnosti „nálepky“?