Zdroje receptivní
muzikoterapie
v kontextu historie
Pravěk
Kultura a umění odlišuje homo sapiens od jiných primátů.
Reflexe vlastního jednání dává výhodu ve vývoji.
Hudba komunikačním prostředkem ve všech oblastech života, včetně komunikace s transcendentnem.
Umožňuje přežití před vývojem jazyka.
Základní lidskou dispozicí bylo a je transformovat prožívanou skutečnost do zvuků a rytmů
(pohybu, obrazu) a tak je zpracovávat.
Proto je pro kořeny lidské kultury příznačná jednota
umění, náboženství a léčitelství.
Jedinečné spojení nacházejí v rituálu.
Rituál
Rituály
– Pomáhají člověku navázat kontakt, zpracovat a zvládnout skutečnosti, které ho přesahují
– Konstituují jistotu, řád, umožňují orientaci v životních krizích
– Koncentrují síly, sjednocují skupinu
– Přinášejí psychosomatické uvolnění
Rituály provázely přírodního člověka: narození, dospívání, sexuální zasvěcení, boj, sklizeň
nemoc i smrt.
Svou aktivní účastí na rituálu vyjadřoval člověk svou víru, jeho prostřednictvím utvářel svůj
život.
Rituály provázejí člověka významnými životními událostmi také v současnosti.Také dnes můžeme
pomocí rituálů získat
uzdravení, duševní rovnováhu, uvolnění,
sjednocení s druhými, zážitek transcendentna.
Fáze rituálu
1. Fáze – příprava:
Prostřednictvím předepsaných úkonů se navodí koncentrace, zvnitřnění, soustředění na cíl rituálu.
Hudba zde plní funkci sjednocujícího prostředku, uvádí do atmosféry rituálu.
2. Fáze – realizace vyvolávající žádoucí změnu:
Děje se pomocí zapálení ohně, přinesení oběti, modlitby, zaříkání.
Tyto formy doprovází bubnování, zpěv a tanec, důraz na sounáležitost.
Gradace je vyvolána vrstvením statických hudebních tvarů – zdroj fyziologické reakce navozující
trans, extázi, změněné vědomí.
Opakování stejného tvaru má zároveň funkci stabilizátoru – navozuje jistotu, bezpečí.
3. Fáze – reflexe:
Rituál je zhodnocen prostřednictvím vyprávění, lidovou slovesností, zpěvem, malbou, reliéfem,
sochou apod.
Plní tak funkci psychosociální hygieny, uvolňuje emoce v několika rovinách.
Rituály starověku
Sumerové provozovali hudbu výhradně k posvátným účelům. Na počest bohů hudby stavěli posvátné
chrámy, kde tyto bohy udržovali v dobré náladě zpěvem a hrou na hudební nástroje.
Egyptský bůh Thot napsal 24 knih o hudbě a vynalezl lyru. Nemocní byli plaveni s hudbou po Nilu.
Féničané provozovali chrámové rituály, při kterých se shromáždilo až 6 tisíc účastníků, kteří
sborově zpívali.
Číňané vytvořili hudebně kosmologickou soustavu a státní úředníci předepisovali vhodnost či
nevhodnost určité hudby pro danou denní nebo roční dobu. Dodržování bylo přísně střeženo.
Indickou bohyní hudby byla Saraswatí
Léčení hudbou se vyskytovalo u starověkých Židů (král David), Peršanů. Babyloňanů a Asyřanů.
Magické paradigma
Magické paradigma je nejstarším pojetím muzikoterapie.
Víra v ozdravnou moc hudby a rituálů s ní spojených je považována za významný terapeutický
faktor.
Z pravěkého léčení magickým způsobem prostřednictvím rituálů se vyvinula celá řada cílených
rituálů současnosti.
Jsou důležitým prvkem v sociální práci a psychoterapii.
Léčení hudbou
ve starověkém Řecku
Pythagoras - hudebná léčebná metoda:
Hudba může působit jako prostředník mezi harmonií vesmíru a harmonií člověka. Systémy tónů a
ladění jsou vypočítány z číselných poměrů a proporcí přírodních zákonitostí.
Harmonie představuje pořádek kosmu, lidského ducha a hudby.
Platon a Aristoteles koncipovali dva stěžejní možné muzikoterapeutické postoje.
Platonův etický princip navozuje žádoucí psychický stav hudbou stejného ladění (k rozveselení
veselou hudbu, nebo opačně řečeno: nežádoucí stav odstraňuje opačnou hudbou (na rozrušení klidnou
hudbu).
Aristotelův katarzní princip spočívá v tom, že žádoucí stav navozujeme hudbou opačnou (chceme-li
někoho rozveselit, zahrajeme mu hudbu smutnou, aby se mohl „vystmutnit“, smutek vyplavit), opačně
řečeno: nežádoucí stav odstraňuje hudbou stejného ladění (neklid neklidnou hudbou).
Matematické paradigma
Hudba odrazem kosmického pořádku
– hudba a čísla představují jednotu. Systémy tónů a ladění jsou odvozeny a propočítány z
proporcí přírodních úkazů
– Harmonie představuje jednotu kosmu, lidského ducha a hudby.
Z matematického paradigmatu vychází také nejstarší gregoriánský chorál – jedna z archetypálních
hudebních forem zasahující biogenní strukturu člověka.
Hudba je podle tohoto paradigmatu způrhledněná realita, zpřítomněná účast na univerzu. Vtahuje
nás do života celého vesmíru.
Středověk
Po rozpadu antického světa se stává hybnou silou společnosti křesťanství.
Svatý Augustin, církevnímu učitel - Traktát De musica (konec 4. stol.).
Hudba vědním oborem a patří k sedmeru svobodných umění: Hudba, gramatika, rétorika, logika,
aritmetika, geometrie, astronomie.
O léčení hudbou ojedinělé zmínky.
Hudebníci a pištci léčí v ulicích měst.
Roste význam hudby v rámci církevních křesťanských rituálů
Východní obřad řecko-byzantský ve svých nápěvech přejímá orientální prvky.
Západní obřad reprezentovaný Římem přejímál také prvky východu, ale je utvářen jednotně pod
výsadní péčí římských biskupů – pozdějších papežů.
Středověký chorál
Gregoriánský chorál
obecně platnou normou liturgického zpěvu v římskokatolické církvi.
Antifonář Řehoře Velikého, papeže 590 – 602. V Římě vzorová schola, podle jejího příkladu
vznikají biskupské a klášterní školy církevního zpěvu všude, kam proniklo křesťanství.
Chorál se stává důležitým jednotícím prvkem hudby západní kultury a jako „cantus firmus“ (pevný,
stálý zpěv) sloužil vícehlasu od prních pokusů. Je citován hudebními skladateli dodnes.
Terapeutický význam chorálu
Gregoriánský chorál je původně jednohlasý,
Rozmístění celých tónů a půltónů v tzv. modech, které hudbě dodávají osobitý výraz.
Bohatě vnitřně členitý zpěv působí svou vznešeností Melodika zabarvená starobylým tóninovým
rázem zní posvátně.
Rytmus je zcela přirozený – přizpůsobuje se pouze výslovnosti. Navozuje pocity svobody,
nadhledu, nekonečna.
Chorál je jednou z „archetypálních“ hudebních forem zasahující biogenní strukturu člověka.
Zprostředkovává kontakt se základy lidské existence,
obrací člověka ke kořenům, k důležitým životním hodnotám, dodává duchovní sílu, napomáhá
soustředění, uklidňuje, pozvedá, inspiruje – probouzí v člověku naléhavé asociace a pocity.
Hudba baroka
Barokní hudební styl je polyfonicky komplexní – všechny hlasy mají svou melodickou linku. Po
melodické stránce je tedy velice bohatý.
V barokní hudbě se dovršil rozvoj vícehlasu a hudba dostala nový rozměr – harmonii.
Polyfonie a harmonie nacházejí své uplatnění v působení na lidskou psychiku a emoce – zobrazují
především vnitřní bohatost a soulad vnitřního života člověka.
Stává se mocným náladotvorným prostředkem.
Johan Sebastian Bach
1685 Eisenach – 1750 Lipsko
Ve všech hudebních formách, do kterých zasáhl, zanechal díla trvalých mimořádných hodnot. Ve
svých skladbách dovršil vývoj dosavadní hudby. Nepřekonatelný je dosud ve formě fugy. Dokonalost
vyjádření ale vyzařuje z každého Bachova díla.
Varhaní skladby – preludia, fugy, toccaty. Zde uplatnil vše, co se doposud v hudbě a jejích
formách objevilo – neapolské árie, formy francouzské overtury, recitativy a árie opírající se o
tradici benátskou
Oratoria – Vánoční oratorium, Janovy pašije, Matoušovy pašije. V těchto dílech využíval melodie
světských skladeb(písní, motet atd., vzniklých v renesanci, k nimž byl přidán náboženský text .
Střídají se zde arie, recitativy, sóla a sbory v dokonalém pletivu hlasů, s mistrovským uplatněním
koncertních nástrojů.
Mše h-moll má 24 částí pro sbor, sola, orchestr a varhany a opírá se o gregoriánský chorál. Na
díle pracoval 6 let.
Dobře temperovaný klavír, Braniborské koncerty, sólové koncerty pro housle a violoncello.
Medicínské paradigma
Hudba jako terapeutikum
Ve středověku začíná být hudba chápána jako stimulující a uklidňující terapeutikum – ve smyslu
jednorázového farmaka.
Medicínské paradigma hudby počítá s přímým působením na hormonální a neurovegetativní funkce
člověka.
Hudebně-léčebné koncepce 18. a 19. století:
– 1. fyzikálně-fyziologická: zvukové vlny působí na nervy, což vyvolává otřes celého
organismu, tak vzniká léčebná reakce. Afekty vznikají až v důsledku tohoto procesu a nejsou
důležité.
– 2. psychofyzilogická: hudba působí na duši, v níž vzbuzuje afekty a vášně, jejichž
důsledkem jsou hnutí nervového systému, jejichž důsledkem je léčebná reakce.
Hudba klasicismu
Hudba klasické éry je ve vedení hlasů podstatně jednodušší než barokní.Hlavní melodie a její
doprovod jsou jasně odlišeny – homofonie.
Dramatické napětí v této hudbě tvoří konflikt mezi dvěma po sobě následujícími tématy.
Zobrazuje tedy nejen soulad vnitřního života člověka, ale výrazněji také konflikty, střety a
napětí v prožívání člověka.
Dramatický ráz hudby klasicismu vrcholí v hudbě Ludviga van Beethovena.
Wolfgang Amadeus Mozart
Narodil se 1756 v Salcburku, zemřel ve 36 letech, roku 1791
Jeho dílo se vyznačuje líbeznou zpěvností a bezprostředností, harmonie má průzračnou čistotu,
skladby jsou zvukově vyvážené a kompozičně celistvé. Výrazný rytmus dává jeho skladbám jiskřivý
pohyb i dramatickou průraznost.
Komponuje symfonie, koncerty pro klavír, housle, flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh i fagot.
Smyčcové kvartety, skladby pro klavír. Opery Únos ze Serailu, Figarova svatba, don Giovani, Takové
jsou všechny, Kouzelná flétna.
Ludvig van Beethoven
Narozen 1770 v Bonnu, zemřel tamtéž 1827.
Výraz jeho skladeb je vzletný, vypjatý, dramatický až patetický. Uzavřen lidem, snaží se ideál
krásy vtělit do hudby a dát svým myšlenkám největší intenzitu a naléhavost.
Nejznámější jsou jeho symfonie, složil i řadu koncertních ouvertur, opera Fidelio, balet
Stvoření Prométhea.
Zcela výjimečným dílem je Missa solemnis D dur.
Velkou uměleckou hodnotu mají klavírní koncerty, houslový koncert a triový koncert pro housle,
cello a klavír. Napsal také celou řadu sonát.
Beethovenem vrcholí etapa hudebního klasicismu a otevírá období romantismu. Vytváří nový ideál
umělecké tvorby, v níž hraje důležitou roli velká myšlenka jaké je skladba zasvěcena.
Hudba romantismu
Slovo romantismus evokuje fantazii, spontánnost a citovost.
Romantické nazírání světa: subjektivnost výrazu, podřízení formálních hledisek tvorby stránce
obsahové a výrazové, příklon k fantazijním látkám (pohádky, exotické příběhy, mýty, pověsti).
Umění romantismu je charakteristické důrazem na emocionální a smyslové vnímání stránky člověka.
Pro MT je důležité především úsilí romantických autorů o hlubokou emocionální účinnost
hudebního vyjádření.
Velkou roli začalo hrát „hudební vypravěčství“, díla začala vyjadřovat konkrétní obsah, a to
nejen v opeře, ale i v instrumentálních skladbách (symfonické básně). Skladba měla co nejvěrněji
vyprávět příběh a zobrazovat konkrétní scénu. Tato idea dala vzniknout tzv. programní hudbě.
Poetická myšlenka zde určuje nejen obsah díla, ale i jeho vnější podobu a formu. S tímto
předpokladem vznikla symfonická báseň a hudební drama s tzv. příznačnými motivy (Richard Wagner).
Autoři romantismu
Rannou fázi romantismu, která je ještě pod značným vlivem klasicismu, a především pod vlivem
osobnosti Beethovenovy, s kterou se skladatelé poměřují a vyrovnávají, představují v německé hudbě
Schubert, Mendelssohn a Schumann (klavírní a pěvecké formy) a ve slovanském prostředí Chopin.
Pozdější, tzv. novoromantické období, které vzniklo v Paříži, představuje Berlioz, Liszt,
Wagner. Hlavními formami se staly: programní symfonie, symfonická báseň a hudební drama.
Pak nastupují představitelé četných národních škol. Italskou operu představuje Verdi, českou
hudbu Smetana, Dvořák, ruskou Glinka, maďarskou Bartók atd.
Psychologické paradigma
Hudba jako terapie
– Dosáhla rozvoje ve 20. století
– Rozhodující vliv na rozvoj MT měla 2. světová válka a úspěchy léčení válečných traumat
pomocí hudební terapie.
– O fyziologické reakci člověka rozhoduje to, jaký význam připisuje hudbě, kterou slyší –
specifický vztah posluchače k této hudbě.
– Fyziologický a psychický účinek hudby spolu souvisí.
– Hudby se užívá k redukci napětí, k vyvolání určitých emocí s cílem umožnit komunikaci nebo
prohloubit zážitky a sebepoznání.
Výběr skladeb
Výběr skladeb pro receptivní MT závisí na
• druhu klientovy specifické potřeby
• na věku klienta
• na povaze a fázi onemocnění klienta
• na předběžné hudební zkušenosti klienta
• na záměru MT lekce
Neexistuje všeobecně platný receptář.
Přehled zdrojů pro MT
• Vážná hudba se užívá nejčastěji. Mělo by jít o hudební formy beze slov (koncerty,
sonáty, symfonie atd) Logický význam textu snižuje bezprostřednost emocionálního zážitku.
• Lidová, taneční a jazzová hudba nachází uplatnění zvláště v určitých věkových
kategoriích. Některé skladby a žánry mají „paměťnický“charakter, jsou připomínkou milých chvil
z minulosti (opereta, muzikály, cimbálovou, dudácké muziky, big-beat, rockenroll, folk, counrty).
• Exotická hudba, pokud je původní, může dobře sloužit k prožitku zvukového okouzlení,
vytržení ze stereotypu do jiného světa, do nového prostoru. Pro tuto hudbu je typická ustálenost,
bezvývojovost, nedramatičnost.
• Meditační hudba, inspirovaná orientem (hudba New Age), je atematická, silně zaměřená na
expresivní stránku výkonu. Často má formu elektroakusticky hrané romantické hudby či pop music se
simulovanými přírodními zvuky. Klade si za cíl zharmonizovat psychiku člověka, má zklidnit dech,
zpomalit tep srdce, zpomalit frekvenci mozkové činnosti.
• Meditační hudba vyznačující se jednoduchou písňovou formou, opakující se nápěv
doprovázený jemnou hudbou nástrojů (Mantry, zpěvy Taize).