O DŮLEŽITOSTI NESMRTELNÉ OTAZKV
Jak je to s dobrovolnosti na adaptačních a seznamovacích kurzech, obzvlášť na těch, které jsou povinně? Lze vůbec uvažovat o povinné dobrovolnosti? Jednou z odpovědi na toto téma může být tázání se po smyslu jednotlivých her a aktivit, a ve výsledku i celého kurzu.
AUTOR: MARTINA BLAŽKOVÁ
u.
' važováni nad tématem článku mě zavedlo ve vzpomínkách zpét ke dni. kdy jsem obdržela informace k nástupu na vysokou školu a spolu s nimi pozvánku na adaptační kurz. Tehdy jsem za sebou jeden „adapťák" už měla. vzpomínka na něj budila rozporuplné pocity. Popravdě, absolvovat něco podobného jako kdysi na střední se mi nechtělo. Přislíbeny ale byly 4 kredity za účast. „Každý kredit se přeci bude hodit," říkala jsem si. A tak jsem se na adaptační kurz, který byl prvním vykročením do vysokoškolského studia, nakonec přihlásila. Důvod, který mé k odesláni přihlášky vedl. jsem popsala. Čirá vnější motivace, vnitrné se mi nechtělo, smysl byl ve vnějším užitku.
vlastně jsem tam jela z povinnosti. Dnes. po vice než desetiletí od zminěné zkušenosti, ale nelituji. Vnější motivace se mezitím změniLa na vnitrní, pochopila jsem. jak mocný může adaptační kurz být. co je jeho skutečným smyslem. Porozumění však přišlo až na základě pozitívni osobní zkušenosti. Přesto se s opatrností opovažuji tvrdit, že stejné otázky, stejné dilema a vnitřní dialog vede každý rok řada z těch, kterým pozváni na adaptační kurz přijde.
Část z nich pak také odešle přihlášku a s pocitem nejistoty vyčkává dne D, co je vlastně bude čekat, k čemu jim to bude a nezbývá doufat, že se jejich názor právě
pod vlivem osobní zkušenosti (pozor, pozitivní osobní zkušenostil změní a jsou za nástroj usnadňující vstup do studia ve výsledku vděčni. Jistě jsou ale i tací. kteří přihlášku neodešlou. Smysl nevidí ani v kreditech (jsou-li slibovány), ani v kurzu samotném. Uvidi smysl ti, kteří se kurzu zúčastní, nebo pro ně zůstane povinností, kterou nějak přežijí? Za uvažováním o účastí či neúčasti na adaptačním kurzu byl tehdy rozpor mezi tím. zda poslechnout povinnost v podobě kreditů a splnit tak to, co se ode mě očekává, nebo se rozhodnout jet dobrovolně - proto, že v kurzu vidím smysl a chci jet. Nelze opomenout skutečnost, že existují školy, které vyžaduji povinnou účast na adaptačním (seznamovacím) kurzu: účastníkům se tak díky nařízeni školy částečně usnadňuje rozhodování. Vnitřní dilema v nich však stále přetrvává, neboť je na účastníkovi samotném, zda i k dílčím aktivitám přistupuje jako k povinným, nebo hledá dobro-volnost.
POVINNOST A DOBROVOLNOST
Než se vrátíme zpátky k uvažováni o motivaci, smyslu, povinnosti a jak se k sobě vlastně mají, zvu vás na exkurz do hlubin jazyka českého, Slovník spisovné češtiny vysvětluje povinnost jako .závaznost, nutnost něco konat; úkol, který musí být vykonán, závazek, který musí být spLněn". Klíčovými pojmy, které povinnost vystihují, jsou nutnost, závaznost, muset. Podívejme se na pojem dobrovolnost. Tentýž slovník dobrovolnost definuje jako „konat něco bez povinnosti, z vlastní vůle (opak nucený, povinný)". Zde je nosným pojmem vlastní vůle. Motorem činnosti je mé chtěni, nikoli vnější tlak. To. že se pro danou věc. činnost, cokoli dalšího, rozhoduji s vědomím důsledků, které z toho pro mne plynou, je výrazem svobodného rozhodnuti. Mohu se tak svobodné, z vlastní vůle rozhodnout k účasti i neúčasti. Mohu se z vlastni vůle rozhodnout účastnit povinného, tedy ačkoli mne k účasti vede vnější tlak. rozhodnu se hledat smyst Podstatné je to, že tak činím s plným vědomím možných následků, ale rovněž i přínosu. A to, že rozhodnutí vychází ze mé a vnější okolnosti tak ztrácí vliv. Q
VYDÁVÁ NADACE PANGEA
474682