14. MAKROSOCIÁLNÍ JEVY A PROCESY Jevy jako publikum, manifestace, náboženský fanatismus, nákupní horečka, vzpoura aj. se v sociální psychologii označují několika souhrnnými termíny – masové jevy, davové chování, kolektivní dynamika. Jde o skupinové chování, které vzniká spontánně a vyvíjí se neplánovitě. Je relativně neorganizované a nepředpověditelné a závislé na vzájemném podněcování mezi zúčastněnými. Herbert Blumer (1993) rozlišuje čtyři formy kolektivního chování: 1. Dav (crowd), který je charakterizován rozšířením společných emocí. Třem základním emocím odpovídají tři typy davového chování: strach – panika, radost – pobláznění, hněv – výbuch nepřátelství. 2. Veřejnost (public), kterou charakterizuje diskuse o nějaké konkrétní otázce – například trest smrti. 3. Masa (mass) se od předchozích liší tím, že mezi účastníky nedochází k interakci. Jde o simultánní a nezávislé konání velkého počtu lidí, které vzniká například díky nějakým informacím z masmédií. Chovají se jako masa – jako „ovce“, jeden následuje ostatní. Lze sem zařadit módu nebo módní záliby masově rozšířené v určitém období – takovými mániemi byly například „dinosaurománie“ v 90. letech 20. století. 4. Sociální hnutí (social movement) se liší svou organizovaností, strukturou a délkou trvání. Jde o velikou skupinu, která vzniká na podporu konkrétních myšlenek nebo cílů. Velký počet lidí se snaží vyřešit něco, co chápou jako problém, který společnost neumí uspokojivě zvládnout. Teoretické koncepce Většina prací v této oblasti se soustředila na tři procesy: 1. Sociální facilitace – přítomnost jiných lidí v davu usnadňuje, podněcuje objevení se jistého prožívání a chování. 2. Deindividualizace – v anonymitě davu se člověk ztrácí, snižuje se sebeuvědomění a sebekontrola. 3. Emocionální nákaza – přenášení prožívání mezi lidmi v davu. Transformace člověka v davu se projevuje snížením intelektových schopností, zintenzivněním emocionálních reakcí, podceňováním osobního prospěchu. Proměna jedince v člověka davu se uskutečňuje mechanismem sugesce. Stává se „robotem“ neschopným myslet, samostatně konat. Lidé v davu snadno podléhají excesům násilí nebo idealismu, jejich konání je diktováno vášněmi a instinkty. Dav neakceptuje diskusi, jenom jednoduché „absolutní pravdy“. Tyto „absolutní pravdy“ apelují na primární emoce využívajíce univerzálně srozumitelná slova a jiné symboly, probouzející hlubinnou, nevědomou složku psychiky. Stephen Reicher (1982) vysvětluje masové jevy v kontextu teorie sociální identity. Největší výhrady má k hypotéze o deindividuaci. Podle něj se o jedinci nikdy nedá říci, že ztratil identitu, jenom její těžiště se může měnit. Tvrdí, že v davu se může oslabovat, ztrácet personální identita a současně s tím roste význam sociální identity. Člověk se ztotožňuje s ostatními a aktivita davu je výrazem této identity. Identifikace s davem, sociální identita davu, určuje vnímání, myšlení, emoce i chování jeho členů. Waddington, Jones a Critcher (1989) se věnují sociálním nepokojům, které obyčejně spouští zdánlivě triviální incident (flashpoint – bod vznícení). Podle autorů má klíčový význam policejní strategie – spouštěcí incident obvykle vzplane v interakci mezi policií a davem. Reakce policie na tyto incidenty rozhodne, zda dojde k jejich eskalaci či nikoli. Přístup těchto autorů reprezentuje více sociálně historický než psychologický pohled na davy. Zatímco psychologický pohled často pohlíží na dav jako na něco „nižšího“ a patologického, sociálně-historický vidí racionalitu davu v kontextu historických, sociálních a politických podmínek. KULTURA Kulturu tvoří, co si lidé myslí, jak se chovají, co dělají a produkty jejich materiální i duševní činnosti. Kultura je charakterizována jako: sdílená (sociální jev), naučená (ne biologicky zděděná), symbolická (souvisí se schopností člověka používat řeč), mezigeneračně přenášená. Do kultury se člověk narodí a je jí utvářen, i když zemře, kultura přetrvává. Mezi kulturou a jedincem je reciproční vztah, nicméně, kultura má větší vliv na jedince než naopak. Geert Hofstede určil pět dimenzí pro klasifikaci kultur: 1. Odstup od moci vyjadřuje míru, do jaké níže postavení členové organizací a institucí očekávají a akceptují skutečnost, že moc je nerovnoměrně rozdělena. Nerovnosti v podílu na moci a bohatství jsou ve společnostech s vysokým odstupem od moci považovány za správné, vertikální mobilita obyvatelstva je nízká. V zemích s nízkým odstupem od moci se zdůrazňuje rovnost příležitostí. 2. Individualismus versus kolektivismus vyjadřuje míru začlenění jedinců do skupin. V individualistických kulturách jsou vazby mezi jedinci volné, očekává se, že každý se stará sám o sebe, nanejvýš o své nejbližší (v rámci nukleární rodiny). V kolektivistických kulturách jsou lidé od narození pevně navázáni na skupiny. Obvykle na rozšířenou rodinu, jíž jsou hluboce oddáni, a jež jim na oplátku poskytuje ochranu. 3. Maskulinita versus feminita vyjadřuje, do jaké míry se preferuje tradiční chápání mužské role založené na výkonu, kontrole a moci. Ve vysoce maskulinních kulturách je výrazná rodová diferenciace, muži ovládají společnost, disponují mocí, ženy jsou kontrolovány a ovládány. V kulturách s nízkou maskulinitou je rodová diferenciace a diskriminace malá, se ženami je zacházeno stejně jako s muži. 4. Vyhýbání se nejistotě vyjadřuje míru tolerance vůči nejistotě a neurčitosti. Kultury vyhýbající se nejistotě minimalizují její výskyt přísnými zákony a pravidly a na filosofické úrovni vírou v absolutní Pravdu (jediného Boha). Naopak, kultury akceptující nejistotu tolerují odlišné názory, minimalizují předpisy a pravidla, ve filosofii a náboženství jsou relativisté. 5. Dlouhodobá versus krátkodobá orientace – do jaké míry se klade důraz na dlouhodobé závazky a úctu k tradicím. Vysoká dlouhodobá orientace podřizuje přítomnost budoucnosti – dnešní usilovnost, šetrnost a vytrvalost přinese plody v budoucnu. V kulturách s krátkodobou orientací probíhají změny rychleji a závazky nejsou jejich překážkou. Akulturace Akulturace jsou jevy, které jsou výsledkem nepřetržitého bezprostředního kontaktu mezi skupinami lidí z odlišných kultur, a které vedou ke změnám v původních kulturních schématech (ke vzniku nových) v jedné nebo obou kulturách. Obvykle se o akulturaci uvažuje z perspektivy minority, nevnímá se jako zdroj změn v majoritní, dominantní skupině. Etnikum Etnikum (z řeckého ethnos, tj. lid) je souhrn jedinců sdílejících společnou etnicitu. Používá se také jako synonymum pro etnickou skupinu, národ a kmen. Příslušníky etnika spojuje pocit sounáležitosti, víra ve společný původ a dějiny, společné označení sama sebe a kulturní prvky odlišující je od jiných etnik. V českém prostředí se tento pojem používal především v 80. a 90. letech pro skupiny sdílející společnou kulturu, ale pro svou rozvolněnost se v současnosti jako analytický nástroj nepoužívá.