Participace dětí a mládeže
Pojem participace
Participace je „odpovědná účast zainteresovaných na pravomoci rozhodovat o své přítomnosti
a budoucnosti“.1
Participace je neustálý proces učení demokracii, který umožňuje svobodnou
diskusi, při níž zůstávají otevřené různé varianty řešení. Pojem participace souvisí s pojmem
demokratizace. Dá se říci, že participace je subjektivní stránkou demokratizace, což platí
zejména tehdy, když chápeme demokracii nejen jako politický princip, nýbrž jako způsob
(sou)žití, tedy jako obecný strukturální znak demokratické společnosti. S tímto chápáním
demokracie je ovšem v rozporu praxe některých politiků, kteří počítají s tím, že v podstatě
apatičtí voliči delegují svoji možnost participovat na politickém vývoji na problematickou
politickou „elitu“ vzájemně si konkurujících politických stran.2
Dnes již existuje celá řada nejrůznějších více či méně širokých definic participace. Anglický
pojem participation má v češtině ekvivalent participace nebo také účast či zapojení a
vyjadřuje proces sdíleného rozhodování v záležitostech, které mají vliv na život jedince a
společnost, v níž žije (srov. Lansdown, 2001, Treseder, 1997). Ve spojení se školou se pak
participací žáků zpravidla rozumí aktivní účast žáků v procesu výuky a v procesech
rozhodování o záležitostech školního života, které se jich bezprostředně týkají, tj. např.
rozhodování o cílech a obsahu vzdělávání a o pravidlech života školy (srov. Treseder, 1997,
Průcha, Mareš, Walterová, 2001). Flutterová a Rudducková (2004) dále konstatují, že pojem
participace žáků implikuje také jejich členství ve školní komunitě, v níž jsou oceňovanými a
respektovanými partnery.3
Pokud je cílem i prostředkem výchovy demokratického občana „každodenní demokracie“, tj.
maximální spoluúčast zainteresovaných na rozhodnutích, které se jich týkají, je třeba pěstovat
kulturu participace už od dětství ve všech socializačních systémech, od těch prvotních
(rodina, mateřská škola), přes všechny stupně škol a školských zařízení, až po sociální služby,
podniky a spolky.
3. Participace v pedagogice
K demokracii neoddělitelně patří participace a to nejen participace politická v podobě
volebního práva, ale také občanská, jenž je důležitým prvkem přispívajícím k integraci
společnosti. Předpokladem pro uskutečňování participace se stala zejména Všeobecná
deklarace lidských práv, jež byla vyhlášena 10. prosince 1948 Valným shromážděním OSN.
Protože do problematiky lidských práv patří také problematika práv dětí, byla Valným
shromážděním OSN v New Yorku dne 20. listopadu1959 přijata Deklarace práv dítěte. Cílem
Deklarace práv dítěte bylo, „aby děti mohly prožít šťastné dětství, užívat práv a svobod zde
uvedených ku prospěchu vlastnímu i prospěchu společnosti“ (Deklarace práv dítěte [online]).
Deklarace práv dítěte se stala základem pro vznik Úmluvy o právech dítěte, jenž byla
vyhlášena 20. listopadu 1989 a vstoupila v platnost dne 2. září 1990. Česká republika (tehdejší
ČSFR) ratifikovala tuto deklaraci a ta 6. února 1991 vstoupila v platnost. Dnes je součástí
právního řádu ČR pod číslem zákona 104/1991 Sb. Smluvní státy se v Úmluvě zavazují
umožnit dítěti vyjadřovat se k záležitostem, které se ho týkají, uznávají právo svobodného
projevu, zavazují se k vytvoření takových podmínek, v nichž bude dětem poskytnuta výchova,
která bude přípravou na zodpovědný život ve svobodné společnosti. Dále mluví o vytvoření
1
Tamtéž, 215
2
Tamtéž, 216n
3
Srov. VIDLÁKOVÁ, Jitka. Co znamená, když se řekne participace žáků. On-line verze:
http://www.rvp.cz/clanek/679/1673; Praha : Výzkumný ústav pedagogický v Praze 2007.
takových podmínek, v nichž se děti mohou účastnit na kulturním a uměleckém životě
společnosti, na oddechové činnosti a využívání volného času. V Úmluvě byl dán také podnět
ke vzniku Výboru pro práva dítěte, jehož úkolem je zjišťovat, zda a jak jsou závazky
z Úmluvy vyplývající plněny smluvními stranami (srov. Sdělení, č. 104/1991 Sb.).
Při úvahách o participaci dětí a mládeže musíme ovšem vzít v úvahu různě vysokou
schopnost participace na základě vývojových stupňů dětí, a to jak z hlediska věku, tak
z hlediska individuálních schopností. Proto jeden z významných autorů úvah o participaci dětí
a mládeže Richard Schröder tvrdí:
„Participace neznamená „pustit děti k moci“ anebo „předat dětem velení“. Participace
znamená sdílet rozhodnutí, které se týkají vlastního života a života společenství, a společně
nalézat řešení problémů. Přitom nejsou děti kreativnější, demokratičtější nebo otevřenější než
dospělí. Jsou jenom jiné, a z tohoto důvodu vnášejí do rozhodovacích procesů nové aspekty a
perspektivy.“4
Myšlenka zapojení žáků do rozhodování o věcech, které se jich týkají, vychází především ze
dvou významných požadavků kladených na současnou školu:
1. aby škola byla institucí, v níž jsou uplatňovány demokratické principy;
2. aby ze školy vycházeli zodpovědní občané, vědomí svých práv a povinností.
S tím úzce souvisí i snaha vzbudit zájem mladé generace o dění kolem sebe a schopnost
aktivně se spolupodílet na rozhodování o věcech veřejných. Jedním z prostředků, který má
napomoci dosažení obou naznačených požadavků, je právě podpora zapojení žáků do procesů
spolurozhodování ve škole (srov. např. Bílá, 2002, Revidovaná, 2004, u nás Koncepce, 2003,
Národní, 2001).
V praxi se ovšem ukazuje, že tradiční názor, který podceňuje schopnost dítěte kvalifikovaně
se vyslovit k otázkám vlastního života, stále ještě přetrvává. Hnutí za práva dítěte bylo navíc
zatíženo určitými nedostatky, na něž jeho kritici právem poukazovali (např. důraz na práva
dětí a podcenění zodpovědnosti). Mnozí autoři proto konstatovali, že mladí lidé by se měli
nejprve naučit zodpovědnosti, až poté by měli mít možnost plně uplatnit svá práva. Navzdory
naznačené setrvačnosti v náhledu na dítě jako na závislého jedince na rodině a škole,
myšlenky o nutnosti naslouchat mu a učinit ho spolutvůrcem rozhodnutí v záležitostech, které
se ho týkají, přežily a byly dále rozvíjeny.
Modely, stupně a formy participace
V teoretickém diskursu o participaci můžeme rozlišovat mezi směry, formami a stupni
participace. Kromě směrů, stupňů a forem participace můžeme participaci dělit podle řady
dalších kritérií, jako je třeba kritérium závaznosti (nezávazná participace, spočívající spíše ve
vzájemné informovanosti rozhodujících a účastníků, a závazná participace, při níž je
rozhodovací pravomoc vedoucích omezena ve prospěch práva účastníků participovat na
rozhodování) nebo kritérium trvalosti (trvalá a příležitostná participace) nebo podle zaměření,
organizační formy a cílů (budování kolektivní protiváhy současné moci / institucionalizovaná
participace / vzájemná pomoc v rámci skupiny), případně podle toho, zda se na rozhodování
účastní přímo ti, kterých se rozhodnutí jedná nebo jejich zástupci (přímá a nepřímá
participace).5
Pokud jde o participaci dětí a mládeže je vhodné se držet zásady, aby
participace byla pokud možno přímá.
4
SCHRÖDER, Richard. Kinder reden mit! Beteiligung an Politik, Stadtplanung und –gestaltung. Wienheim;
Basel 1995, 14, cit. dle Stange/Tiemann, Alltagsdemokratie und Partizipation, s. 219
5
Srov. Stange/Tiemann, Alltagsdemokratie und Partizipation, s. 217-219
4.1. Směry participace
V participaci můžeme vnímat dva základní směry participace – participace „zdola“ a „shora“.6
„Participace zdola“ vychází z naslouchání hlasu žáků, přičemž participace žáků představuje
až následný proces. Zjednodušeně vyjádřeno - nejprve naslouchejme podnětům žáků k
záležitostem školního života, které se jich týkají, a pak na základě toho vytvořme podmínky
pro jejich aktivní účast, ať už formální, tj. např. žákovské samosprávy, či neformální. Pro
„participaci shora“ je naopak příznačné, že nejprve jsou ve škole vytvořeny podmínky pro
participaci žáků, většinou v podobě zastupitelských těles (např. žákovská samospráva), jejichž
prostřednictvím se mohou žáci vyslovovat. Zjednodušeně řečeno - nejprve vytvořme společně
se žáky zastupitelské orgány a pak s jejich podněty pracujme.
Graficky je možné ve zjednodušeném modelu oba směry zobrazit takto:
Obr. č. 1. Model „participace zdola“
Obr. č. 2. Model „participace shora“
6
Podle VIDLÁKOVÁ, Jitka. Podoby žákovské participace. Praha : Výzkumný ústav pedagogický v Praze 2007.
Dostupné na: On-line verze: http://www.rvp.cz/clanek/229/1675
a podle dalšího příspěvku autorky Jak podporovat participaci žáků. Vydáno v rámci stejného projektu, dostupné
na: http://www.rvp.cz/clanek/229/1676
Výzkumy zaměřené na zjišťování reálného stavu participace žáků ve škole ukazují, že v praxi
se častěji setkáme s druhou tendencí (Výchova, 2006).
Oba uvedené způsoby mohou mít pro školy i jejich žáky svůj smysl. Oba procesy lze také ve
své podstatě považovat za komplementární, neboť sledují shodný cíl - dosáhnout většího a
aktivnějšího zapojení žáků do záležitostí školního života. Vždy proto záleží na podmínkách a
situaci v každé konkrétní škole, jaký model se zde uplatní. Postupy přitom nemusejí být nutně
izolované, ale mohou být úspěšně rozvíjené i paralelně.
Naslouchání – začátek a východisko „participace zdola“
Podle VIDLÁKOVÁ, Jitka. Proč naslouchat žákům a podporovat jejich participaci na životě školy. On-line
verze: On-line verze: http://www.rvp.cz/clanek/229/1674; Praha : Výzkumný ústav pedagogický v Praze 2007.
Nahlédneme-li do současné, zejména pak zahraniční literatury věnující se nejrůznějším
formám a podobám žákovské participace, setkáme se na mnoha místech se slovním spojením
pupil/student voice, v češtině hlas žáků/studentů. Jedná se o relativně nový pojem odkazující
na individuální či kolektivní iniciativy žáků, při nichž mohou vyjádřit své názory a postoje k
záležitostem školního života s očekáváním, že jim bude někdo naslouchat (Roberts, Nash,
2006). U jednotlivých autorů lze však nalézt různé definice tohoto pojmu, jež se od sebe liší
především šíří toho, co jednotliví autoři pod pojem hlas žáků řadí. Např. podle Rogerse (2005)
hlas žáků představuje možnost žáků vyjádřit své názory a činit rozhodnutí vztahující se k
plánování, průběhu a evaluaci svého učení. V pojetí Harpera (2000) podobně hlas žáků
představuje možnost žáků ovlivnit jejich učení, jmenovitě jeho koncepci, program, kontexty a
principy.
Jinými slovy, někteří autoři pod slovním spojením hlas žáků rozumí spíše názory a postoje,
jimž by měli učitelé a vedení školy naslouchat a dále s nimi pracovat (např. Roberts, Nash,
2006), zatímco jiní chápou tento hlas šířeji, jako pojem, který v sobě zahrnuje i konzultování
a skutečný vliv žáků (např. Rogers, 2005).
Demokracii se nejlépe učí v demokratickém prostředí, kde je podporována participace a kde
mohou být názory vyjádřeny a diskutovány otevřeně, kde je svoboda projevu pro žáky i
učitele. Vhodné prostředí je proto tím hlavním stavebním kamenem pro efektivní učení se o
demokracii a lidských právech (Starkey, 1991, cit. in Harber, 1997). To jsou myšlenky, které
rozhodně nejsou nové. Původní koncept demokratické školy bývá již tradičně spojován se
jménem Američana J. Deweye a jeho známou knihou Demokracie a výchova (Dewey, 1932).
Stupně participace
Vzhledem k tomu, že se participace postupně stává jakýmsi módním heslem, je užitečné
stanovit kritéria, která nám umožní rozeznat skutečnou participaci, tzn. způsob zapojení
účastníků nejen na samotných programech, ale také na jejich plánování a hodnocení, od
falešné participace, kde účastníci pouze realizují představy vedoucích, aniž měnit podstatu
nebo formu programů.
Užitečným nástrojem k rozpoznání úrovně participace je osmistupňový "žebříček participace"
(the ladder of participation) R. Harta.7
Hart přitom vychází z modelu S. Arnsteinové, která
7
Srov. Hart, R. A.: Children's Participation. The theory and Practice of Involving Young Citizens in Community
Development and Environmental Care. London: Earthscan Publications, 1997, cit. dle Podle VIDLÁKOVÁ,
v r. 1969 popsala osm stupňů účasti občanů USA v procesech veřejného plánování.8
Jednotlivé stupně jsou seřazeny podle náročnosti a míry zapojení žáků do rozhodování.
Skutečná participace podle Harta začíná ale až od čtvrté příčky, zatímco v prvních třech
převládá spíše pasivní účast. Proto se někdy první tři stupně participace označují jako falešná
participace.
Na základě dostupné literatury (Vidláková, Šturma, Stange/Tiemann) jsem se pokusil o
jednoduchou formulaci stupňů participace, které by byly aplikované na situaci výchovy ve
volném čase. Přitom používám jako označení vychovatelů slovo vedoucí (leader) a pro
označení dětí a mladých lidí slovo účastníci (participants). V následujícím přehledu jsem osm
stupňů rozdělil na čtyři úrovně participace – falešná a skutečná participace, samospráva a
spolupráce účastníků s vedoucími. Pro lepší pochopení uvádím anglické názvy, a to buď
v původním znění anebo přizpůsobené (místo adults uvádím leaders a místo pupils
participatnts).
Přehled stupňů participace dle Harta, na výchovu dětí a mládeže ve volném čase upravil M.K.
Falešná participace
1. Manipulace (manipulation) – účastníci jsou pasivními recipienty rozhodnutí
vedoucích. Často nerozumí důvodům, které rozhodnutí předcházely. Jde tedy spíše o
uplatnění zájmů vedoucích než zájmů účastníků. To platí i tehdy, když se jich vedoucí
formálně ptají, co by účastníci chtěli dělat.
2. Dekorace (decoration) – účastníci se aktivně podílejí na programu, který připravili
vedoucí, přitom však program nijak je nemění a jejich informovanost je pouze
částečná.
3. Tokenismus = formální participace (tokenism) – účastníci nebo jejich zástupci se sice
neúčastní jenom na realizaci programu, ale jsou přítomni i při jeho přípravě. Jejich
přítomnost je však pouze formální. Program ve skutečnosti zůstává plně v režii
dospělých.
Skutečná participace
4. Informovaná účast (assigned but informed) – uvědomělá participace účastníků na
programu. Účastníci chápou celý program, jednotlivé aktivity i jejich smysl. Vedoucí
jsou iniciátory, kteří nakonec sami o programu rozhodují, ale přitom vyslechnou a
respektují názory účastníků.
5. Konzultace (consulted and informed) – o programu rozhodují vedoucí až na základě
konzultace s účastníky, přičemž jejich názory nejen vyslechnou, ale také zohlední.
6. Účast na rozhodování řízená vedoucími (leaders-initiated, shared decisions with
participants) – účastníci se podílejí na rozhodování v oblastech předem vymezených
Jitka. Podoby žákovské participace. Praha : Výzkumný ústav pedagogický v Praze 2007. Dostupné na: On-line
verze: http://www.rvp.cz/clanek/229/1675 a dle ŠTURMA, Jaroslav. Osm úrovní participace dětí jako jejich
základního práva. In JANIŠ, Kamil; ŠTURMA, Jaroslav (eds.)Práva a participace dětí v rodině, ve škole a ve
veřejném životě. Sborník z pracovního semináře konaného 21. 4. 1999. Hradec Králové : Gaudeamus 1999, s.
75-76, ve srovnání s STANGE, Waldemar; TIEMANN, Dieter. Alltagsdemokratie und Partizipation: Kinder
vertreten ihre Interessen in Kindertagesstätte, Schule, Jugendarbeit und Kommune, 217n. In GLINKA, HansJürgen;
NEUBERGER, Christa; SCHORN, Christine et al. Kulturelle und politische Partizipation von Kindern.
Interessenvertretung und Kulturarbeit für und durch Kinder. Opladen : Leske + Budrich 1999, 212-331.
8
Barber, T. - Naulty, M.: Your Place or Mine?: A Research study Exploring Young People's Participation in
Community Planning. Dundee: University of Dundee, 2005, cit. dle Vidlákové.
vedoucími. Názory účastníků jsou nejen zohledňovány, ale účastníci se podílejí i na
rozhodování.
Samospráva
7. Samosprávné vedení (participants-initiated and directed) – iniciátory a organizátory
programu jsou sami mladí lidé, kteří jej sami organizují (zpravidla) po vzoru
dospělých. Na tomto stupni hrají dospělí pouze podpůrnou roli.
Spolupráce
8. Vedoucí jsou pozvání k účasti na rozhodování (participants-initiated, shared
decision with leaders) – fungující participace účastníků, v jejímž rámci je dospělým
nabídnuta možnost spoluúčasti a spolurozhodování.
Jestliže Hartův model nám umožňuje odstupňované hodnocení úrovně zapojení mladých lidí
na rozhodovacích procesech, anglický autor P. Treseder, který ve svém modelu na Harta
navazuje, nabízí pohled na stejnou problematiku spíše z hlediska úlohy vedoucího (příp.
učitele) a vedení organizace (školy). Zabývá se ovšem pouze participaci na úrovni skutečné
participace, samosprávy a spolupráce (dle Hartova modelu stupni 4-8). Protože se neorientuje
tolik na hodnocení míry participace, ale spíše na způsob její podpory ze strany vedoucích,
není jeho model uspořádaný hierarchicky (nemluví o stupních), ale spíše kruhově:9
informovaná účast účast na rozhodování řízená vedoucími
konzultace ÚROVNĚ PARTICIPACE samosprávné vedení
spolupráce
Prakticky považuji za užitečné zpracovat analýzu fungování jednotlivých občanských
sdružení mládeže a školských zařízení pro děti a mládež, jakož i ostatních institucí pracujících
s dětmi a mládeží, která by byla zaměřena právě na participaci dětí a mládeže. K tomu se dá
použít právě Hartova stupnice.
Formy participace
V současnosti se hovoří o různých formách participace, tzn. o způsobech, jak se participaci
učit, jak ji realizovat a jak zvyšovat její úroveň. Stange a Tiemann rozlišují sedm forem
participace: reprezentativní, otevřená, příležitostná, projektová, každodenní, mediální a
volební.10
Kromě těchto autorů existují také další dělení forem participace, např. podle Dürra,
9
Srov. Treseder, P.: Empowering Children and Young People: Training manual. London: Save the Children
Fund, 1997, cit. dle Vidlákové
10
Tyto formy jsou i s příklady vysvětleny v citované stati Stange/Tiemann, Alltagsdemokratie und Partizipation,
s. 245-257; některé v uvedené stati ještě dál rozpracovány.
který rozlišuje pět forem participace ve škole: formální participace, otevřená participace,
participace za účelem řešení problému, projektová participace a simulovaná participace.
My však budeme vycházet od Stangeho a Tiemanna, ale protože mediální participace
označuje spíše zvláštní prostředek participace (média) než zvláštní formu a jelikož volební
participace zahrnuje pouze jednu speciální situaci občana-voliče, budeme se v dalším textu
zabývat pouze rozlišením mezi následujícími formami participace:
participace reprezentativní a otevřená
participace příležitostná a každodenní
participace na projektu
První dvojice pojmů od sebe odlišuje participaci, při níž mohou účastníci ovlivnit
rozhodování přímo, od participace, kde rozhodují nepřímo, skrze své reprezentanty. Při
otevřené participaci se rozhodování mohou účastnit buď všichni členové nějaké skupiny
(členové místní organizace, obyvatelé internátu atd.) anebo ti, kteří se sami rozhodnou
zúčastnit se (fóra mládeže, veřejné diskuse).
Otevřená participace funguje buď na principu „členské schůze“ či setkání pokud možno
kompletní skupiny, které se rozhodování týká, anebo na principu fóra, kam může přijít nebo
se přihlásit každý zájemce. Shromáždění, kde se předpokládá účast většiny těch, kterých se
rozhodování týká (valná hromada občanského sdružení, shromáždění akademické obce,
setkání všech obyvatel internátu atp.), jsou buď pravidelná anebo vynucená určitou situací.
Mohou se realizovat jenom tehdy, když není skupina příliš velká. Na rozdíl od „plenárních
shromáždění“ se forma fóra osvědčuje tehdy, když chceme, aby alespoň někdy z velmi široké
skupiny (populace) vyjádřil svůj názor k otázkám, které se budou rozhodovat. To se může
týkat rovněž grémií dospělých, na které jsou pozvány děti, ovšem bez nějakého mandátu, tj.
beztoho, že by někoho zastupovaly.
Naproti tomu u reprezentativní participace platí, že se členové skupiny nebo části populace
účastní na rozhodování skrze své zástupce, tedy nepřímo. O reprezentativní formě participace
mluvíme tehdy, když se jednotlivec (účastník) nezúčastní jednání o spolurozhodování osobně,
ale prostřednictvím svého zástupce (delegáta), který je obyčejně volen. Do této skupiny patří
školní parlamenty nebo institut zástupců (předsedů) školních tříd, jakož i jiné zastupitelské
orgány dětí a mládeže ve školských zařízeních a na úrovni obce, regionu nebo na úrovni
celostátní. Další reprezentativní formou participace je zastupování členů jednotlivých
organizací (spolků, občanských sdružení) jejich vedoucími či delegáty na širším fóru, např.
zastupování zájmu členů oddílu skautů na sněmu organizace Junák. Někdy se ovšem jedná
také o zastupování zájmů dětí v grémiích, která tvoří převážně dospělí. Jde třeba o
zastupování zájmu mladých sportovců ve sportovních klubech nebo zájmu mladých věřících
ve farnostech atp.
Obě formy mají svoje výhody a nevýhody. Výhodou otevřené participace je jednak určitá
menší formálnost – snadno se rozhodování může zúčastnit prakticky každý člen skupiny, o
níž se jedná, což je výhodné zejména tehdy, když se musí řešit nějaký konkrétní problém.
Nevýhodou je, že výsledek jednání může být až příliš závislý na tom, kdo se zrovna jednání
zúčastnil. Není tedy zaručena rovnoprávná účast všech při rozhodování. Rozhodnutí ovlivní
ti, kdo mají čas a přinesou přesvědčivé argumenty. Ti, kdo zrovna nemohou přijít nebo se
neumí prosadit, jsou znevýhodněni. Reprezentativní participace má zásadní nevýhodu právě
v určité komplikovanosti jednání a v závislosti na volebních procesech (včetně předvolební
kampaně). Její výhodou je zachování práva všech, že se mohou – i když jen skrze zástupce –
vyjádřit, to znamená, že by měla být spravedlivější. Kromě toho je grémium sestavené ze
zástupců schopné se častěji scházet a pracovat operativně.
Další dvojice forem je participace příležitostná a každodenní. Příležitostná participace se
realizuje v souvislosti s řešením konkrétního problému. Naproti tomu každodenní participace
je projevem trvalého úsilí o participaci v organizaci nebo zařízení. Zatímco příležitostná
participace předpokládá zájem vedoucích zapojit do řešení problému členy skupiny, které se
tento problém dotýká, u každodenní participace se jedná o vědomé vytváření určité
komunikační kultury – jedná se o záměrnou výchovu k demokracii.
Pokud mluvíme o příležitostném zapojení, jedná se buď o začátek postupného zapojování
účastníků do rozhodování anebo o zapojení v rámci rozsáhlejšího projektu. Příležitostné
zapojení se může dít buď formou sběru informací ze strany dospělých (např. dotazníky,
rozhovory, veřejná slyšení dětí a mladých lidí, ankety, možnosti vyjádřit svá přání a stížnosti)
nebo naopak zprostředkování informací dětem, ať už se to děje z iniciativy dospělých nebo
dětí. Mezi příležitostné zapojení také počítáme jednorázové akce, jako třeba demonstrace
nebo petice, a tzv. symbolickou participaci, při níž může zástupce dětí vyjádřit jejich postoje,
ale přitom nemá žádnou další pravomoc. Každodenní participaci budeme věnovat zvláštní
kapitolu, protože ji považujeme za nejdůležitější formu – v rámci pedagogiky volného času.
Poslední zvláště vyčleněnou skupinou je participace na projektech. Jedná se o poměrně
častou formu participace, která je zaměřena na dosažení konkrétního výsledku, a je tedy jasně
časově ohraničená a většinou pečlivě připravená. Participace dětí a mladých lidí je tím
intenzivnější, čím víc se jich téma projektu skutečně dotýká. Míra participace ovšem také
záleží na tom, jak a kdy jsou k participaci přizváni. Projektové participaci formou tzv.
projektové spirály věnuji zvláštní kapitolu. Také projektovou participaci můžeme realizovat
různými způsoby, jako je například sestavení trvalé pracovní skupiny anebo formou různých
workshopů zaměřených na řešení problémů v rámci projektu. Sbírat názory můžeme také
formou běžného moderovaného rozhovoru ve skupině nebo brainstormingu.
Každodenní participace
Tam, kde vedení organizace zve běžně k participaci ty, kterých se rozhodování dotýká,
mluvíme o každodenní participaci. Jedná se o určitou formu demokratického vedení, které se
netýká pouze zásadních záležitostí, ale realizuje se prakticky při každém rozhodování. Tím se
vytváří v organizaci demokratická (participativní) kultura, jejímž základním předpokladem je
„kultura naslouchání“, tzn. trvalá ochota a zájem vychovatelů vyslechnout a vzít vážně názory
a postoje dětí. Po stránce formální můžeme používat jak zaběhnutých forem (např. každý
v kroužku se k problému vyjádří), tak i forem nových (hry). Mezi důležité formy každodenní
participace patří spontánní rozhovory s dětmi na chodbě, na hřišti atp.
Za zvlášť výhodné prostředí ke každodenní participaci můžeme považovat občanská sdružení
dětí a mládeže, které obyčejně již mají ve stanovách i v praxi zakotvenou demokratickou
strukturu. Stačí této struktury efektivně využít. Pro efektivní využití struktur k participaci je
rozhodující postoj dospělých, kteří někdy v praxi nedoceňují význam participace (jednodušší
přece je rozhodnout si všechno předem a sám). Někdy se jedná dokonce o strach (přehnaný
pocit zodpovědnosti), který dospělým nedovoluje umožnit dětem vlastní rozhodování v těch
věcech, kde by to bylo namístě.
Každodenní participaci můžeme považovat za nejúčinnější formu participativní pedagogiky
(obdobně jako u pedagogiky volného času používáme tento název jako označení výchovy
skrze participaci (a) k participaci). Je to také forma, kterou můžeme asi nejlépe uplatnit
v rámci pedagogiky volného času. Tato participace se totiž děje zpravidla spontánně a
neformálně: ve středisku mládeže se plánují nějaké malé změny, a tak pedagogičtí pracovníci
svolají účastníky a snaží se zjistit jejich názory, podobně tomu může být v obci, když se
objeví potřeba řešit nějaký podnět ze strany mládeže nebo nedostatek, který pociťují mladí
lidé, případně i náměty ze strany ostatních obyvatel. Skutečnost, že se každodenní participace
týká aktuálních problémů, a proto nelze předem zcela naplánovat, neznamená, že se při ní
nevyužijí ať už existující formální struktury nebo zvyky a zkušenosti s participací v minulosti.
Naopak: právě tím, že k participaci dochází často a v běžných životních situacích (i když
jakoby mimochodem), vytváříme participační kulturu a vychováváme k demokracii.
Nakonec můžeme uvést deset kritérií, které nám umožní rozpoznat, zda v organizaci panuje
demokratická kultura participace anebo zda se k tomu organizace pouze (více či méně) blíží
anebo se od tohoto ideálu dokonce vzdaluje.
Kritéria jsou tato:
1. Zajištění doprovázení participačních procesů ze strany dospělých
2. Zabránění podcenění nebo přetížení schopnosti participace účastníků
3. Pomoc v rozvoji schopnosti participovat (např. vyjadřovat se k problémům)
4. Přehledná časová souvislost mezi vyjádřením dětí a realizací opatření
5. Participační techniky přiměřené věku a situaci účastníků
6. Reprezentativnost (z dětí na rozhodování participují buď všichni přímo nebo zástupci)
7. Ohled na specifické potřeby a přístupy chlapců a dívek
8. Vztahy s okolím (např. spolupráce s obcí)
9. Výchova k participaci od nejútlejšího dětství
10. Participace jako běžný přístup (nejen výjimka)
Participace na projektech
Jeden z modelů vyzkoušených v Německu je model tzv. participační spirály. Jedná se o
proces, který má čtyři fáze: senzibilizace, burza nápadů, plánování a realizace.
Schéma: Participační spirála
I.
Příprava projektu:
SENZIBILIZACE
analýza
upozornění na problém
probuzení zájmu
II.
Rozvinutí myšlenky
BURZA NÁPADŮ
sbírání námětů a návrhů
diskuse, hodnocení
III.
Plánování
ODBORNÉ ZPRACOVÁNÍ
vybraného návrhu
IV.
Dotažení projektu
REALIZACE
profesionálně, ale
za pomoci účastníků
Při tomto postupu jde o to, aby účastníci participovali na všech částech projektu. Hovoříme o
spirále (omlouvám se, že se mi ji nepodařilo namalovat), protože se v rámci procesu vracíme
„za jednací stůl“, stále znovu dochází k participaci, ale vždy na nové úrovni.
První (základní) úroveň je účast na uvažování o tom, zda by nebylo vhodné řešit určitý
problém, něco udělat, něco vybudovat.
Příklad: v obci přibylo mladých lidí, kteří jezdí na skateboardech, ale nemají žádné veřejně
přístupné hřiště vybavené rampami; zdá se, že by se myšlenka vybudovat takové hřiště mohla
zalíbit jak dětem (budou mít, kde cvičit), tak dospělým (nebudou rušit jinde, bude to
prevence).
V této první fázi se jedná o SENZIBILIZACI. Cílem je, aby co nejširší okruh lidí začal
vnímat (být senzitivní = citlivý pro) problém, který jsme objevili a na základě analýzy situace
(průzkumu) si prověřili, že je třeba ho řešit. V této fázi chceme dosáhnout toho, aby i ostatní
objevili tento problém a řekli si: musíme s tím něco udělat.
Výchozí aktivitou senzibilizace je tedy analýza situace, která vede k pojmenování aktuálního
problému, který je třeba řešit. Dalším krokem je upozornit zainteresované (v našem případě
mládež), ale i širší veřejnost na tento problém, a tak probudit touhu tento problém řešit.
V této fázi se používá různých forem dotazování, ale i setkávání zainteresovaných s iniciátory
a s veřejností, a to jak přímo, tak skrze média.
Příklad: iniciátoři si udělali namátkový průzkum, z kterého vyšlo, že mezi mladými lidmi ve
stáří 13-18 let je nezanedbatelná skupina lidí, kterým chybí hřiště s rampami na skejtování.
Proto shromáždili potenciální zájemce o vybudování hřiště (mládež) a spolu s nimi zahájili
kampaň (v místních médiích) za vybudování hřiště. Na základě této kampaně získali příslib
finanční podpory od úřadů a od sponzorů. Mladí lidé začali pomalu věřit, že se jejich přání
splní.
Cílem druhé fáze je, aby mladí lidé přinesli své NÁMĚTY a NÁPADY, jak řešit daný
problém. V této fázi je možné použít všech možných technik sběru nápadů, od brainstormingu
až po prezentaci hotových vizí nebo výrobu modelů navrhovaných řešení. K tomu je možné
použít také pravidelně konaných schůzí a setkání.
Příklad: svolala se schůzka, na které se mladí lidé dohodli na základních parametrech hřiště,
pak byla vyhlášena soutěž o nejlepší návrh hřiště. Z předložených návrhů byl vybrán ten,
který vyhovoval požadavkům „zadavatelů“, což byla v tomto případě skupina budoucích
uživatelů (za pomoci dospělých pedagogů).
V třetí fázi přechází projekt zčásti do rukou odborníků, kteří detailně připravují jeho realizaci.
Ovšem i v této fázi je důležitá neustálá přítomnost „zadavatelů“ (zainteresovaných mladých
lidí). V této fázi se totiž odehrávají definitivní rozhodnutí, a to jak po stránce odborné (jak
přesně řešit daný problém), tak po stránce finanční a materiální (co k tomu potřebujeme), což
má také svůj politický aspekt (získání podpory a povolení záměru). V této fázi je důležité
vytvořit podmínky (strukturu) především pro kontakt odborníků, ale i politiků a sponzorů se
zainteresovanými mladými lidmi.
Příklad: po vybrání nejlepších námětů, byla vytvořena pracovní skupina (kulatý stůl), v které
se zapojil architekt, technici i mladí lidé. V této skupině byl vytvořen z dosavadních námětů
konečný návrh, který byl projednán na stavebním úřadě a s pomocí úředníků stavebního
úřadu byly vyřešeny některé problémy (např. otázka hlučnosti). Poté byl proveden předběžný
rozpočet, prováděcí projekt a podání (již předjednané) žádosti o dotaci na tento projekt.
Fáze realizace je sice někdy v rukou odborníků (firmy). Přesto je řada projektů, kde se mladí
lidé mohou účastnit, a to buď úplně (vybavení a vyzdobení místnosti) anebo aspoň částečně
(pomoc při stavebních pracích nebo úklidu).
Příklad: uvedený příklad hřiště pro skateboardy se realizoval v letech 1995-1996 v německém
městě Bad Oldesloe (popis průběhu je zde ovšem trochu zjednodušen a upraven). Zajímavé je,
že mezi prvním impulsem k projektu a dokončením jeho realizace proběhl pouze jeden rok.