CoverOverlay.png




™V prvních staletích se křesťané často dostávali do pozice vězňů – před soudem, před popravou
(neexistovaly dlouhodobé tresty odnětí svobody). Navzájem se podporovali, souvěrci byli vyzývání,
aby je navštěvovali. „Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi“ (Žid 13,3).
™Od 4. stol. (Konstantin, Edikt milánský 313) získává církev svobodu a  postupně přijímá v rámci
římského státu odpovědnost za duchovní a sociální služby, tedy i za péči o vězněné osoby.
™V 5. století umožnil císař Theodosius, aby biskupové navštěvovali vězně jednou týdně. Při této
návštěvě se vedle duchovního poslání soustředili též na podmínky věznění a v případě zjištění
hladového či nemocného vězně mohli zjednat nápravu. V 6. století rozšířil císař Justinián tuto
pravomoc též na kněze a jáhny, kterým bylo povoleno navštěvovat vězně i denně.
Počátky křesťanství


™Ve středověku se církev o vězně nezajímala; trest chápán jako odplata za zlý čin, většinou
hrdelní.
™Duchovní však byli povoláváni k odsouzenému před popravou, aby ho vyzpovídali a dali mu
rozhřešení. Trest totiž měl být zároveň prostředkem ke spasení duše, k odvrácení věčného zatracení,
a to ve smyslu evangelia apoštola sv. Lukáše o účinku lítosti, kterou projevil jeden ze zločinců,
ukřižovaných vedle Ježíše.
™1579: Městská práva království českého, sepsaná Pavlem Kristiánem z Koldína podle staršího návrhu
Brikcího z Licska, který čerpal z právních knih, vydaných císařem Justiniánem. V části textu,
týkající se výkonu trestu smrti, byla ukládána rychtáři povinnost upozornit odsouzeného před
popravou, aby projevením lítosti nad svými zločiny urovnal své vztahy s „Bohem i lidmi“. K tomu
měla sloužit i přítomnost kněze, který s modlitbami doprovázel odsouzeného na popraviště.
™Právo setkání s duchovním před popravou respektovala i komunistická justice během nespravedlivých
procesů v 50. letech.
Duchovní při popravách
Výsledek obrázku pro poprava kněz


™Samostatné postavení v trestním soudnictví a vězeňství získala katolická církev na českém území v
roce 1222 udělením tzv. „privilegia fori“ na základě smlouvy (konkordátu), mezi králem Přemyslem
Otakarem I. a papežem Honboriem III.
™Do soudní pravomoci biskupů, která se opírala o kanonické právo, náleželi kněží, řeholníci a
služebníci či poddaní na církevních statcích v rámci příslušné diecéze.
™K výkonu trestu vězení byly zpravidla využívány vhodné klášterní prostory, ve kterých byli
odsouzení svěřeni do péče řeholníků.
™V16. století bylo zřízeno církevní vězení na hradě Hukvaldy a později přeloženo na hrad Mírov, kde
vznikl tzv. „korekční dům“ k výkonu disciplinárních trestů kněží, jejichž nápravu sledoval hradní
kaplan a příslušný děkan.
™V případě spáchání tzv. hrdelního zločinu byli pachatelé předáváni se souhlasem biskupa do
pravomoci světské justice. Církevní jurisdikce byla zrušena v rámci reforem císaře Josefa II. V
roce 1780. (AK)
Církevní soudnictví


™Pevnostní charakter hradu přispěl k tomu, že na hradě vzniklo vězení. Nebyli zde zadržováni jen
provinilí poddaní, nejpozději v 16. století bylo na hukvaldském hradě vytvořeno vězení pro
neposlušné kněze olomoucké diecéze. Hlavním důvodem uvěznění v této době byly odpady kněží od
katolické víry a provinění mravního charakteru.
™První zmínka o vězení pochází z roku 1559. Hukvaldy byly určeny za kněžské vězení, protože byly
nejpevnější z biskupských hradů, což potvrdil rozkaz biskupa z roku 1561, aby kněz Lukáš byl vězněn
na Hukvaldech, protože tyto jsou líp zabezpečeny než zámek v Kroměříži.
™Snad nejvíce známým hukvaldským vězněm byl olomoucký kanovník Jan Philopon Dambrowský. Ten se
nejvíce „proslavil“ otrávením několika olomouckých biskupů. Na hradě byl vezněn v letech 1585 –
1587. Ve druhé polovině 18. století bylo kněžské vězení přemístěno na jiný biskupský hrad – Mírov.
Hrad Hukvaldy
Výsledek obrázku pro hukvaldy


™1761 sem byla z Hukvald přeložena kněžská káznice. Podle návrhu Jana Antonína Křoupala byla v r.
1762 pro tento účel postavena nová budova u vchodu do hradu.
™1801 byl pro účely kněžské káznice zabrán starý hrad. Od r. 1823 tu byl vězněn také slovinský
osvícenský kněz a buditel Martin Kuralt (1757–1845), který nakonec na Mírově zemřel.
™Pro zemřelé vězně vznikl pod lesem nedaleko hradu hřbitov.
™Po zrušení roboty v r. 1848 hrad přestal sloužit i jako káznice pro duchovní. 1855 jej prodal
olomoucký arcibiskup hluboko pod cenou moravskému místodržitelství, které v něm zřídilo státní
věznici, přenesenou sem ze Špilberka.
™K tomu účelu byl hrad v l.1859–1870 adaptován, přičemž byly také některé jeho části upraveny
v novogotickém stylu a řada cenných detailů vzala za své. Tehdy získal hrad svou nynější podobu.
Hrad Mírov
Výsledek obrázku pro hrad mírov


™Zejména hrdelní a tělesné tresty
™Odnětí svobody zprvu nebylo samostatným trestem, ale pouhou předzvěstí něčeho mnohem horšího.
Starověk racionálně ukládané tresty neznal, středověk nepoužíval. Trest vycházel z práva pomsty a
byl vykonáván jako akt odplaty.
™S rostoucí centralizací moci státu obsazovali roli mstitelů namísto obětí a jejich blízkých
příslušníci vládnoucí kasty. O vině a trestu rozhodoval panovník. Trestní právo se kodifikuje a k
jeho realizaci vznikají specializované instituce. (RZ)
™
Předmoderní trestání


™Prosazování křesťanského humanismu ve filosofickém, pedagogickém a právním myšlení 17. století
nacházíme v dílech Jana Amose Komenského, biskupa Jednoty bratrské, který usiloval o komplexní
nápravu lidské společnosti, založenou na víře, moudrosti, pracovitosti, vzájemném pochopení a
pomoci.
™Výsledkem mělo být zabránění válkám, útisku, chudobě duchovní i hmotné a též odstranění
zločinnosti. Cestu k trvalé nápravě jednotlivců i společnosti spatřoval v mravní výchově,
vzdělávání, spravedlivé a moudré správě věcí veřejných. Represivní hrozbu, spočívající v
žalářování, mučení a popravování, považoval za nedůstojnou člověka a krátkodobě účinnou.
™Jeho přičiněním se na našem území ujímal nový přístup k řešení zločinnosti, který vedl v18.
století k prvnímu zrušení trestu smrti a během 19. století k utváření vězeňského systému,
založeného na principu účinné lítosti a nápravy (poenitentia) vězňů. Po obnovení trestu smrti v
roce 1803 byla odsouzeným opět umožňována návštěva duchovního před popravou.
Jan Ámos Komenský


™Platil ve všech Rakouských zemích.
™Opírá se o inkviziční zásadu, kdy soudce je zároveň žalobcem, obhájcem i rozhodcem.
™Umožňuje stíhání deliktů sine lege.
™Zachovává torturu a velmi podrobně vyobrazuje a popisuje způsob mučení a k tomu určené nástroje.
™Trest smrti v různých podobách ukládá poměrně často, dokonce i za krádež či pohlavní styk se
zvířetem.
™Vychází z presumpce viny a podstatně zredukoval právo na obhajobu.
™Při stanovování trestů je však výraznou měrou omezena soudní libovůle.
Constitutio criminalis Theresiana (1768)
SouvisejÃcà obrázek


™Nová éra trestního práva. Nemá již charakter pomsty, ale snahou je převýchova, i když stále zná
bití nebo vypalování cejchů.
™Trest smrti je zrušen s výjimečnou možností jeho udělení při vyhlášení stanného práva. Zahrnuje
výčet polehčujících a přitěžujících okolností.
™Výslovně zavádí trestnost pokusu i podmínky zániku trestnosti pachatele.
™Diktuje soudcům úměrnost vynesených trestů a zvážení společenské nebezpečnosti činu.
™Klíčem k bráně moderního trestního práva je užití pokrokových zásad nulum crimen sine lege a nulla
poena sine lege.
™Obecný soudní řád kriminální z roku 1788 odstraňuje z řízení laický živel a nabízí řízení tajné a
písemné. (RZ)
1787: Všeobecný zákoník o zločinech a trestech na ně


™V průběhu 19. století procházelo evropské vězeňství zásadními změnami, jejichž výsledkem bylo
vytvoření progresivního vězeňského systému, spočívajícího v odstupňování přísnosti podmínek výkonu
trestu v závislosti na projevované snaze odsouzených o nápravu.
™První nápravné zařízení tohoto typu tzv. „penitenciárum“ vzniklo vAnglii a jeho charakteristickými
prvky bylo oddělování odsouzených podle stupně kriminálního narušení a snaze o nápravu, jejich
mravní výchova, vzdělávání a zařazování do pracovní činnosti. Nápravná zařízení byla budována
zvlášť pro muže, ženy a mladistvé.
™Tento trend vyvolal i potřebu reformy vězeňství habsburské monarchie, jejíž územní celek tvořily
též Čechy, Morava a Slezsko.
Reforma vězeňství v 19. století


™
Obrázek promÄ›ny mÃsta
Svatováclavská trestnice, 1804


™Na základě nařízení rakouského ministerstva vnitra se zabývalo pražské místodržitelství přijetím
opatření k „zaměstnávání trestanců v c.k.trestnici, kterým by bylo docíleno jejich mravní polepšení
a účelnější využití jejich pracovní síly“.
™
™
™
™K uskutečnění záměru místodržitelství bylo uloženo faráři Antonínu Wiesnerovi, duchovnímu správci
Svatováclavské trestnice vPraze, aby zajistil vypracování plánu výuky odsouzených pro plánované
zřízení vězeňské školy.
™Tohoto úkolu se ochotně ujal vězeňský kaplan (kooperátor) František Josef Řezáč, který působil v
duchovní správě trestnice, a jako vysokoškolsky kvalifikovaný pedagog začal na vlastní žádost
vyučovat odsouzené.
™V roce 1852 vydal spis, obsahující návod na reformu organizace a činnosti trestních ústavů, který
vycházel z hlubokého studia historie soudních trestů a vězeňství a ze zkušeností anglického a
švýcarského vězeňství. V neposlední řadě se věnoval též otázkám podmínek a příčin zločinnosti a
opatřením k jejímu předcházení.
František Josef Řezáč
Výsledek obrázku pro františek josef řezáč


™Pokud jde o působení duchovních mezi odsouzenými (trestníky), uvádí F. J. Řezáč vykonávání
bohoslužeb, kázání, udělování svátostí, náboženská cvičení, vedení k církevní kázni a vyučování.
™Hromadné (veřejné) použití náboženských cvičení považuje za účelné ve vězeňském kostele a škole,
individuální (soukromé) použití pak v nemocnici, pracovně a samovazbě podle potřeby nebo žádosti
odsouzených.
™Vhodné doplnění živého slova duchovního spatřuje ve využívání vězeňských knihoven.
™Náboženská cvičení, spočívající v nábožném zpěvu a modlitbě měla být prováděna hromadně ve
všedních dnech při ranních bohoslužbách, v neděli a svátcích též v odpoledních hodinách.
™Individuální cvičení mělo být vykonáváno ranní, polední a večerní modlitbou a také při
zaopatřování a svatém přijímání nemocných. Vedení k církevní kázni bylo jednak spojeno s
náboženským cvičením, jednak se svátostí pokání a půstem.
™Činnost duchovních se neměla omezovat na bohoslužby, kázání a udílení svátostí, ale přesahovat do
výchovy a vzdělávání odsouzených.
Praxe


https://i1.wp.com/www.vscr.cz/vazebni-veznice-praha-pankrac/wp-content/uploads/sites/28/2017/05/ima
ge026.jpg?fit=700%2C501&ssl=1
™Ve Svatováclavské trestnici v Praze vykonávali duchovní správu od roku 1856 členové řeholního řádu
Redemptoristů, od roku 1867, převzali duchovní správu jiní kněží a vykonávali ji až do zrušení
trestnice z hygienických a provozních důvodů.
™
™
™Nahradila ji nově postavená zemská trestnice pro muže na pankrácké pláni, tehdy ještě za pražskými
hradbami. Duchovní správu a učitelskou činnost vykonávali i další duchovní, mimo jiné také
evangelický farář Gustav Jelínek, který působil v trestním ústavu pro ženy ve Valašském Meziříčí.
Činnost církví
Ve druhé polovině 19. století umožňovaly domácí řády trestnic, aby se odsouzení podle svého vyznání
mohli zúčastňovat na bohoslužbách a náboženských cvičeních katolických, evangelických i židovských,
jejichž konání zabezpečovala správa trestnice. Kromě toho odsouzení katolíci nepracovali v neděli a
zasvěcené svátky, evangelíci též a navíc na Velký pátek. Židovští odsouzení nepracovali v sobotu a
v průběhu svých svátků (purim, pascha, letnice, a dalších) ve stanovené dny.


™V roce 1855 byla uzavřena mezi rakouskou habsburskou monarchií a papežskou kurií úmluva (tzv.
druhý konkordát), která obnovila vliv katolické církve na školství a rodinné právo, zaniklý v rámci
reforem císaře Josefa II.
™V této souvislosti byly povolány ženské řeholní řády k účasti na reformování činnosti trestních
ústavů. Se souhlasem Matky představené Eufemie Němcové převzaly Milosrdné sestry Kongregace sv.
Karla Boromejského správu ženské trestnice v Praze na Hradčanech a po jejím zrušení v roce 1865
přemístily odsouzené ženy do klášterního objektu Kongregace v Řepích (dnes součást Prahy), kde
vznikl zemský trestní ústav pro ženy, řízený představenou Karolinou Neumanovou.
™Tam se řeholní sestry dodnes (s přestávkou v období komunismu) podílejí na práci s odsouzenými
ženami (součást Vazební věznice Praha – Ruzyně).
Praha Řepy
http://www.domovrepy.cz/staryweb/www.domovrepy.cz/s03zeny/foto/cernobile/02.gif


™v 19. století měly boromejky ve své správě po kratší období také dvě významné mužské věznice –
Valdice (1857-1868) a Mírov (1859-1870). V té době s nimi spojil svůj osud legendární český
zločinec Václav Babinský, který si ve Valdicích odpykával zbytek svého dvacetiletého trestu.
™Když byl v roce 1861 propuštěn, prohlásil: „Já už jsem jen starý kající se kmet. Uznávám nyní, že
můj trest byl spravedlivý, přestože mě připravil o nejlepší léta mého života. Po takovém životě,
který jsem prožil, se nemohu přece vrátit do společnosti lidské. Nemohl bych již lidem bez
zahanbení pohlédnout do tváře.“
™Požádal proto, aby mohl zůstat ve službách věznice. Boromejky ho převedly do Řep, kde byl
zaměstnán jako zahradník, choval se vzorně a byl velmi zbožný. Zemřel v roce 1879 a je pohřben na
hřbitově řepského kláštera.
™Babinský je jedním z mála historicky doložených příkladů zločince, který prošel procesem skutečné
konverze na rovině duchovní i morální.
Václav Babinský
Václav Babinský
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c5/Vaclav_Babinsky_grave_Prague-Repy_CZ_01.J
PG/800px-Vaclav_Babinsky_grave_Prague-Repy_CZ_01.JPG


™Od roku 1857 spravovaly boromejky pod vedením představené Madlén Holfeldové mužskou trestnici ve
Valdicích u Jičína a od roku 1859 pod vedením představené Alfonsie Čapkové též mužskou trestnici na
Mírově.
™Milosrdné sestry sv. Vincence z Pauly převzaly v roce 1855 správu ženské trestnice ve Valašském
Meziříčí, od roku 1858 též mužskou trestnici v Leopoldově na Slovensku, kterou úspěšně řídila
představená Frederika Baumgartnerová. Po vypovězení konkordátu v roce 1870 působily boromejky i
vincentky jen v ženských trestnicích.
™Řádové sestry zavedly v trestnicích spravedlivý ústavní řád, zajistily odsouzeným práci, zlepšily
hygienu, stravování, péči o nemocné a hospodaření trestnice. Úkoly k zajištění kázně a bezpečnosti
v trestnici řešily představené s inspektory vězeňské stráže. Ze své činnosti se zodpovídaly
příslušnému vrchnímu státnímu zástupci. Úspěchy při organizování života odsouzených vyplývaly z
jejich znalostí a zkušeností, získaných při správě nemocnic, ústavů pro nalezené děti a přestárlé.
Působení ženských řádů


™Po vzniku ČSR v roce 1918 byly v prvním desetiletí vydány nové vězeňské předpisy, které upravovaly
též vězeňskou duchovní správu v soudních věznicích a trestních ústavech. Duchovní správci byli
členy poradní (tzv. domácí) komise, která předkládala řediteli své návrhy k řešení zásadních otázek
činnosti včetně ukládání disciplinárních trestů.
™Kromě dozorců a úředníků pracovali ve věznicích lékaři, učitelé a duchovní.
™Měly být umožňovány bohoslužby kterékoliv státem uznané konfese a na státní náklady, pokud se
přihlásilo k trvalé účasti alespoň deset vězňů. V trestních ústavech měly být katolické bohoslužby
konány každou neděli a v zasvěcené svátky, evangelické a židovské podle potřeby a možností.
Dospělým odsouzeným byla účast na bohoslužbách a náboženských cvičeních doporučena, pro mladistvé
byla povinná.
™Zatímco do roku 1918 byli kněží součástí organizační struktury věznic, po celou dobu první
republiky, během druhé světové války i po ní zabezpečovali duchovní službu kněží farnosti, v jejíž
působnosti se příslušná věznice nacházela. Duchovní tak nepatřili k vězeňským zaměstnancům.
Československá republika


™V období nacistické okupace Čech a Moravy v letech 1939 až 1945 byla omezena činnost českých
duchovních v soudních věznicích a trestních ústavech na osoby, odsouzené českými protektorátními
soudy, zpravidla pro méně závažnou trestnou činnost.
™Závažnější kriminální delikty a projevy odporu proti okupační správě řešily pouze německé
nacistické soudy, které často ukládaly trest smrti. Pokud uložily trest odnětí svobody, nebyl
vykonatelný na území protektorátu a odsouzení byli eskortování do káznic nebo vězeňských táborů v
Německu.
™Řada vlastenecky smýšlejících duchovních a řeholníků tehdy skončila na popravištích či byla
uvězněna. V této souvislosti nelze nevzpomenout biskupa Gorazda (vlastním jménem Matěj Pavlík),
popraveného s dalšími duchovními pravoslavné církve v roce 1942.
Protektorát Čechy a Morava


Výsledek obrázku pro dachau kirche
™V roce 1942 došlo k soustřeďování uvězněných duchovních do koncentračního tábora Dachau, kterým do
konce války prošlo 106 českých duchovních, z nichž 17 tam zahynulo.
™I v podmínkách věznění se duchovní nevzdávali svého poslání, konali bohoslužby tajně a poskytovali
spoluvězňům duchovní posilu.


™V roce 1950 byly zrušeny vězeňské kaple, z místností odstraněny kříže a náboženská literatura
vyřazena z knihoven. Současně byli vypovězeni duchovní správci a jejich působení nahrazeno
politickou propagandou, kterou prováděli tzv. osvětoví důstojníci Sboru vězeňské stráže.
™Odsouzeným před popravou již nebyla umožněna návštěva duchovního. Představitelé církví byli
označováni za tzv. třídní nepřátele a trestně stíhání Státním soudem. Ve vyšetřovací vazbě státní
bezpečnosti byl utýrán katolický kněz Josef Toufar.
™Ženská trestnice v Řepích byla zrušena a odsouzené ženy převezeny do Pardubic, kde se později
ocitla i představená boromejek Vojtěcha Hasmandová.
Období komunismu
Výsledek obrázku pro Josef Toufar


™Zřízený Státní úřad pro věci církevní v čele s JUDr. Alexejem Čepičkou ve spolupráci se Státní
bezpečností zahájil likvidaci všech řeholních řádů soustřeďováním jejich členů do tzv. internačních
klášterů (Osek, Bohosudov, Hejnice, Broumov, Králíky, Želiv).
™Další duchovní byli odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody. Ti pokračovali v duchovní činnosti
mezi spoluvězni i v těžkých podmínkách tehdejších vězeňských zařízení.
Internační kláštery a komunistická vězení
Výsledek obrázku pro kostel Ignác pamětnà deska


™
Želiv. PamátnÃk internovaným kněžÃm a Å™eholnÃkům Želiv. PamátnÃk internovaným kněžÃm a
Å™eholnÃkům


™Duchovní služba se objevila počátkem roku 1990. Nástup kněží zpět do věznic však nebyl ze začátku
snadný. Nebyly žádné legislativní úpravy pro jejich působnost. Jediná možnost byla v navázání na
Standardy minimálních pravidel OSN pro zacházení s odsouzenými a Evropská vězeňská pravidla č.
87/3, které kladou důraz na svobodné vyznání vězňů.
™Papež Jan Pavel II. při návštěvě ČSSR roku 1990 razil názor, že vězeňství je jako lakmusový
papírek, tedy jakýsi ukazatel úrovně společnosti. V mnoha svých kázáních a vystoupeních podpořil
úlohu duchovních u ozbrojených složek – tedy v armádě, policii a ve vězeňské službě.
™Snaha pomáhat vězněným byla veliká, ozývali se kněží, kteří sami zažili vězeňské útrapy za
minulého režimu. Mezi průkopníky křesťanské služby je třeba zmínit P. Františka Líznu, který byl
sám za komunistické éry pětkrát vězněn, Aleše Jalušku, který po převratu působil dvacet čtyři let
jako kaplan ve Valdicích, P. Josefa Kordíka či P. Tomáše Vlasáka.
Rozvoj po roce 1989
Výsledek obrázku pro františek Lizna vězení Výsledek obrázku pro aleš jaluška


™V lednu roku 1994 tehdejší ředitel Vězeňské služby Zdeněk Karabec podepsal Dohodu o působení
duchovních se zástupci církví, které tehdy představoval Miloslav Vlk – předseda ČBK, Pavel Smetana
– předseda Ekumenické rady církví a v čele vězeňské duchovenské péče Mgr. Bohdan Pivoňka. Bylo
vydáno Nařízení generálního ředitelství Vězeňské služby č. 3/1994 a kněží byli oficiálně pověřeni k
činnosti ve věznicích.
™Od roku 1998 pracují ve věznicích kaplani jako zaměstnanci VSČR.
Výsledek obrázku pro květa jakubalová Výsledek obrázku pro bohdan pivoňka


™Duchovenstvo křesťanských církví a řeholní řády se významně podílely na duchovním a kulturním
vývoji obyvatel Čech, Moravy a Slezska již od 10. století.
™V rámci vězeňského progresivního systému, uplatňovaného na území habsburské monarchie ve druhé
polovině 19. století, byla v trestnicích umožňována duchovní správa katolická, evangelická i
židovská.
™Duchovní správci katolické a evangelické církve a zejména Milosrdné sestry Kongregace sv. Karla
Boromejského a Milosrdné sestry sv. Vincence z Pauly se přímo zapojily do reformy vězeňství, která
kladla důraz na mravní výchovu, vzdělávání a pracovní činnost vězněných mužů, žen a mladistvých.
™Do československého vězeňství 20. století tak vstoupila duchovní a sociálně pedagogická role
církví, které přetrvala i v dobách válečných a politicky nepříznivých a vytvořila českou tradici
vězeňské duchovní služby na ekumenickém základě. Ukazuje se, že tato role je nezastupitelná a
součinnost zúčastněných křesťanských církví se osvědčuje i v 21. století.
™V období komunismu byla činnost církví ve českém vězeňství přerušena. Zároveň však mnoho
duchovních a řeholních sester bylo internováno nebo odsouzeno k dlouhým trestům odnětí svobody. Ti
pak vykonávali duchovenskou činnost neformálně v rámci svého výkonu trestu.
Závěr