1
Duchovní služba ve věznicích
Úvod
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže
a ženu je stvořil. (Gn 1,27)
V České republice je v současné době v provozu celkem 35 věznic (včetně vazebních věznic a ústavů
zabezpečovací detence). V nich žije bezmála 19 tisíc obviněných, odsouzených a chovanců. Pokud
k tomu připočteme zaměstnance Vězeňské služby ČR (asi 11 tisíc) a rodinné příslušníky vězněných
osob, pak se může celkový počet lidí, kteří se s vězeňským systémem přímo setkávají, pohybovat
kolem sta tisíc, tedy zhruba jednoho procenta naší populace.
Část z nich jsou lidé věřící – zejména křesťané, v menším počtu vyznavači jiných náboženských
a duchovních směrů. Ti mají v rámci náboženské svobody právo vyznávat svou víru, vzdělávat se v ní,
setkávat se s dalšími věřícími a vykonávat příslušné modlitby a obřady. Avšak i lidé, kteří se nehlásí
k víře, řeší otázky dobra a zla, viny a trestu, života a smrti, bolesti a utrpení, vztahu k tomu, co nás
přesahuje. Jim všem vychází vstříc křesťanské církve se svou nabídkou duchovní a pastorační služby.
Zkušenost života za mřížemi není křesťanům cizí. Být vězněm dokonce náleží k důležitým historickým
projevům křesťanské identity. Ježíš Nazaretský, z jehož života a učení křesťanství vychází, byl zatčen,
vězněn, nespravedlivě odsouzen k smrti a ukřižován. Apoštol Pavel prožil jako vězeň opakovaně
dlouhá životní období. U nás byly v době komunismu tisíce křesťanů internovány nebo vězněny pro
svou víru. I v současné době jsou křesťané v mnoha zemích kvůli své víře diskriminováni a vězněni.
Prvními duchovními, kteří po sametové revoluci začali docházet do věznic, byli právě bývalí vězni.
Díky vlastní zkušenosti byli schopni vnímat prožitky a pocity vězněných lidí, naslouchat jim, mluvit
s nimi a pomáhat jim nalézat smysl této životní situace. Naplnili tím odkaz Ježíše Krista, který
považoval návštěvu vězněných za jeden z důležitých projevů víry: „Byl jsem ve vězení, a přišli jste za
mnou“ (Mt 25, 36). V jejich stopách pokračují další – současní dobrovolníci v duchovní službě
a vězeňští kaplani.
Po třiceti letech tohoto působení dozrál čas k jeho systematickému zpracování. Prvním pokusem
v tomto směru byl sborník Václava Mitáše Duchovenská služba v penitenciárním prostředí, vydaný už
v roce 20071
. Měl sloužit členům tehdejšího občanského sdružení Vězeňská duchovenská péče (VDP)
k základnímu seznámení s prostředím věznic, a zůstal tedy textem pro vnitřní potřebu. V roce 2018
vydal zakladatel VDP a první hlavní kaplan Vězeňské služby České republiky (VSČR) Bohdan Pivoňka
své ohlédnutí za novodobou historií pod názvem Duchovní služba v postkomunistickém vězení2
.
Mnoho textů o duchovní službě bylo publikováno v časopise České vězeňství. Nelze opomenout ani
studentské diplomní práce a články v dalších časopisech, které se zabývají různými aspekty daného
tématu – některé z nich byly využity jako zdroje i pro tuto publikaci.
Knížka, kterou držíte v ruce, přináší podrobné informace o pastoraci ve věznicích všem, kdo je
z různých důvodů potřebují: na prvním místě samotným vězeňským kaplanům, dobrovolným
duchovním a těm, kdo se na tyto služby připravují; dále vězeňskému personálu, studentům
teologických, sociálních a pedagogických oborů, členům a představitelům církví; a konečně také
1
MITÁŠ, Václav. Duchovenská služba v penitenciárním prostředí. Praha: občanské sdružení Vězeňská
duchovenská péče a Institut vzdělávání Vězeňské služby ČR, 2007.
2
PIVOŇKA, Bohdan. Duchovní služba v postkomunistickém vězení, aneb Ohlédnutí za dvacetiletím Vězeňské
duchovenské péče. Středokluky: Zdeněk Susa, 2018. 271 stran. ISBN 978-80-88084-16-7.
2
samotným vězněným osobám a jejich blízkým. Může posloužit i širší veřejnosti k tomu, aby se
seznámila s realitou prostředí, které je pro většinu lidí zastřeno rouškou tajemství. Zároveň by se tato
publikace mohla stát východiskem pro hlubší pastorálně-teologickou reflexi, která by vedla ke
kvalitativnímu rozvoji duchovní služby v českých věznicích v následujících letech.
Jelikož vězeňská pastorace probíhá v ekumenickém duchu, je i tento text formulován tak, aby vyjádřil
postoje a zkušenosti společné všem křesťanům. Slovem „církev“ je tedy míněna především církev
v obecném smyslu: společenství všech, kdo věří poselství zapsanému v Bibli jako zjevení Božímu,
a hlásí se ke Kristu jako svému Pánu. Zároveň může znamenat kteroukoliv církev jako organizaci,
podílející se na duchovní službě ve věznicích. Pokud je řeč o některé konkrétní institucionální církvi, je
to vždy uvedeno. Autor ovšem zůstává zakotven ve své domovské církvi římskokatolické, bude tedy
primárně vycházet z jejích zdrojů a zkušeností. Pokud by se nějakým svým názorem či formulací
nechtěně dotkl cítění sester a bratrů s jiným církevním zázemím, prosí je o prominutí.
V zájmu názornosti a čtivosti textu jsou využity příběhy a zkušenosti konkrétních vězňů, jak je
zaznamenal autor a další vězeňští duchovní. Ty jsou vždy uvedeny kurzívou a v zájmu ochrany
osobních údajů anonymizovány – uvedená křestní jména ani iniciály neodpovídají skutečnosti.
Výjimku tvoří reálná jména osob, jejichž příběhy byly už dříve medializovány.
Terminologická poznámka
K porozumění textu je třeba vysvětlit, jak rozumíme termínům, které nejčastěji užíváme:
• pastorační služba, pastorace – podpora rozvoje člověka ve všech jeho dimenzích, vykonávaná
z křesťanských pohnutek a na základě pověření církve
• duchovní služba – jiný výraz pro pastoraci, kladoucí důraz zejména na podporu ve spirituální
oblasti
• pastorační pracovník, duchovní – osoba, která koná duchovní či pastorační službu
• kaplan – duchovní pověřený svou církví, který je zaměstnancem Vězeňské služby ČR
• dobrovolný duchovní (duchovní – dobrovolník) – duchovní, který z pověření své církve pravidelně
dochází do věznice, ale nemá s ní uzavřen pracovně právní vztah
• vězeňská duchovní služba – společné označení pro vězeňské kaplany, kteří vykonávají svou
činnost jako zaměstnanci Vězeňské služby ČR
• Vězeňská duchovenská péče (VDP) – název zapsaného spolku, který poskytuje metodickou
podporu zejména dobrovolným duchovním
• odsouzený – osoba ve výkonu trestu odnětí svobody
• obviněný – osoba ve výkonu vazby
• chovanec – osoba ve výkonu zabezpečovací detence
• vězeň, vězněná osoba – osoba ve výkonu trestu, vazby nebo zabezpečovací detence
Další termíny budou vysvětleny na příslušných místech v textu nebo v poznámkách pod čarou.
3
1. Význam duchovní služby ve věznicích
Pane, kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? Amen, pravím vám,
cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Mt 25, 39-40)
Velká část naší společnosti a dokonce i někteří pracovníci ve vězeňství se domnívají, že činnost
duchovních nepřináší vězňům ani vězeňskému systému žádný užitek. Sami duchovní zase mohou mít
tendenci svou úlohu přeceňovat a práci svých kolegů zlehčovat.
V úvodní kapitole se proto chceme zamyslet nad významem vězeňské duchovní služby z hlediska
potřebnosti pro různé skupiny zúčastněných: Proč je žádoucí, aby osoby ve výkonu vazby nebo trestu
měly možnost setkat se s duchovním? Proč i pro lidi, kteří nejsou „nábožensky založení“, má smysl
hovořit s kaplanem? Proč je v zájmu našeho vězeňského systému vytvářet dobré podmínky pro
činnost duchovních ve věznicích? Proč by církve ve svých strategických plánech neměly klást tuto
oblast až na poslední místo?
1.1. Pomoc bližním v těžkých situacích
Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je
i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by
nenašlo v jejich srdci odezvu.3
Ve vazební věznici nastoupil nový vězeň na pozici knihovníka. Knihovna je zde maličká, čtenáři
do ní nechodí, ale objednávají si tituly či žánry, které jim knihovník jednou za týden rozveze do
cel. Jelikož byla v žalostném stavu, trávil v ní nový knihovník čtyři dopoledne v týdnu a dával ji
do pořádku. Nežádal o rozhovor s kaplanem, ale jednou jsem ze zvědavosti do knihovny
nahlédl a pozdravil ho. Živě reagoval, evidentně ho potěšilo, že o něj má někdo zájem.
Povídali jsme si asi půl hodiny, začalo to u knih a skončilo u jeho životního příběhu. Od té doby
se setkáváme každý týden – říká, že se na mě těší, že rozhovor se mnou je jeho jediným
světýlkem v temném vězeňském prostředí. Je to vzdělaný člověk, kdysi pracoval jako soudní
znalec, ale byl obviněn z falšování znaleckých posudků. Jelikož šlo o velkou korupční kauzu,
dostal definitivní rozsudek – 6 let nepodmíněně – až po 18 letech. Případ hluboce poznamenal
jeho život, neboť mu dal negativní nálepku ve společnosti a zároveň mu znemožnil vykonávat
své původní povolání. Zůstává však optimistou a dělá vše pro to, aby mohl být propuštěn
v polovině trestu. S většinou spoluvězňů si nemá co říct, zaměstnanci nemají čas s ním mluvit.
Rozhovory se mnou jsou pro něj nejen odreagováním, ale také důležitou sebereflexí.
Čas strávený ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence vnímá většina lidí,
kteří ho musí prožít, jako velmi těžké období. Člověk je náhle oddělen od svých nejbližších, nemůže
dělat to, k čemu se sám rozhodne, nemůže si zvolit místo svého pobytu, životní a pracovní náplň ani
lidi, se kterými by chtěl komunikovat. V klasické škále stresorů, tedy faktorů, které způsobují
extrémní psychickou zátěž, se uvěznění nachází hned na druhém místě za úmrtím manžela či jiného
blízkého člověka.4
Takovou situaci je jen málokdo schopen zvládnout sám, bez cizí pomoci.
Křesťanská církev považuje za svou povinnost být nablízku lidem, kteří prožívají těžké životní chvíle,
kteří se ocitli v materiální nebo duchovní nouzi, nemoci či nesvobodě. Nezáleží přitom na jejich
náboženském vyznání, etnickém původu, národnosti, věku nebo pohlaví. Není ani podstatné, z jakých
důvodů se do této situace dostali. Osoby ve výkonu trestu prožívají těžké období většinou v důsledku
toho, že se provinily proti obecně uznávaným pravidlům chování. Mnozí, kteří tato pravidla dodržují,
považují jejich situaci za spravedlivý trest a nesouhlasí s tím, aby jim byla poskytována jakákoli
pomoc. Církev tento názor nesdílí: po vzoru Ježíše Krista se cítí být povolána k tomu, aby i těmto
lidem nabídla svou pomoc, pokud o ni projeví zájem.
3
Radost a naděje, konstituce II. vatikánského koncilu, čl. 1.
4
Holmes-Rahe 1967, De Meus 1987, srov. např. https://www.stress.org/holmes-rahe-stress-inventory.
4
Musí se přitom snažit o to, aby pomoc nebyla zneužita. Proto duchovní ve věznicích dodržují předpisy
týkající se bezpečnosti, nenabízejí vězňům materiální dary ani nadstandardní výhody. Pomoc bližnímu
se realizuje v oblasti vztahové (nabídka rozhovoru, důvěry, osobního doprovázení), psychologické
(pomoc při zvládání náročných situací, psychických krizí či depresí), sociální (možnost zapojení do
společenství dalších osob s podobným zájmem, společné sdílení) a na rovině víry (svědectví o víře,
modlitba, čtení Bible, bohoslužba, svátosti).
1.2. Realizace svobody vyznání jako základního lidského práva
Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě
i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo
víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním
náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.5
Velmi brzy po sametové revoluci bylo umožněno křesťanským církvím, aby posílaly své duchovní do
vězeňských zařízení. Česká republika se totiž zavázala k dodržování základních lidských práv, jak jsou
formulována v mezinárodních dokumentech (OSN, Rada Evropy, Evropská unie) i v domácí legislativě
(Listina základních práv a svobod). Osobám ve výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody je sice výkon
některých lidských práv zákonem omezen6
, náboženské svobody se však toto omezení netýká.
Vězněné osoby však nemohou projevovat svou víru společně s jinými, navštěvovat bohoslužby
v kostelích a setkávat se s duchovními. Proto stát umožňuje církvím a náboženským společnostem,
aby vysílaly své zástupce do věznic – jde o jedno z tzv. zvláštních práv.7
U lidí, kteří byli zvyklí před uvězněním žít v církevním společenství, setkávat se s věřícími, navštěvovat
bohoslužby apod., je v případě uvěznění tato potřeba často ještě naléhavější. Účast na náboženských
obřadech, rozhovor s knězem (pastorem, kaplanem, duchovním) a sdílení víry s dalšími věřícími je pro
ně často hlavním zdrojem síly k překonání nesnází vězeňského života, k vyrovnání se s vlastní vinou
i k aktivní sebevýchově. A může se stát i formou jejich seberealizace.
Štěpán D. prožil celý dosavadní život jako aktivní katolík – od dětství navštěvoval církevní
volnočasové středisko pro děti a mládež, jezdil na prázdninové chaloupky, později se stal jejich
vedoucím. Pravidelně se zúčastňoval bohoslužeb, přijímal svátosti, četl duchovní literaturu. Do
vězení se dostal za sexuální zneužívání nezletilých v rámci prázdninových táborů. Svou vinu
přiznával, svého selhání litoval, navštěvoval speciální terapeutický program pro sexuální
devianty. Zapojil se také do duchovních aktivit, a jelikož byl zvyklý pohybovat se v církevním
prostředí, našel v něm kaplan velmi schopného pomocníka a organizátora. Tuto činnost
chápal jako poslání od Boha a věnoval se jí po celou dobu výkonu trestu.
Někteří vězni byli vedeni k víře ve svém dětství a pobyt ve vězení je pro ně příležitostí k jejímu
oživení. Ale i někteří z těch, kdo se doposud s vírou nesetkali, mohou být různými osobami či
okolnostmi natolik osloveni, že se o ni začnou aktivně zajímat. I pro ně je důležité, aby se mohli setkat
s kompetentními odborníky, kteří je při tomto hledání budou doprovázet.
K rozhovoru s kaplanem se přihlásil vězeň, který pocházel ze Srbska. Jeho matkou byla Češka,
která s ním utekla do své původní vlasti před balkánskou válkou. Otec – muslim – ve válce
zahynul. Matka se původně hlásila k pravoslaví, kvůli svatbě se však stalat muslimkou. Doma
se o náboženství nemluvilo. Až v dospělosti se Goran začal zajímat o víru svých rodičů. V době,
kdy přišel do výkonu trestu, už měl základní informace o obou vyznáních a tvrdil, že věří
v Boha a rozhoduje se, ke kterému z nich se přikloní. Jeho rozhovory s kaplanem byly velmi
živé, kladl mnoho konkrétních otázek, četl zapůjčenou literaturu. Zároveň upravoval svou
stupnici hodnot a své morální zásady. Stále jasněji si uvědomoval, kdy jednal v minulosti
5
OSN, Všeobecná deklarace lidských práv, čl. 18.
6
Zákon č. 169/0999 Sb., Zákon o výkonu trestu odnětí svobody, § 27.
7
Srov. Zákon č. 3/2002, Zákon o církvích a náboženských společnostech, § 7, odst. 1b.
5
v rozporu s Božími zákony, a aktivně si vytvářel vnitřní postoje, které by ho v budoucnosti od
podobného jednání uchránily. Možnost kontaktu s vězeňským kaplanem tak přispěla
k naplnění jednoho z účelů výkonu trestu – pozitivně ovlivnit pachatele a vést jej k řádnému
životu.
Náboženská svoboda má také svou kolektivní rovinu: křesťanství je svou podstatou náboženstvím
vztahovým, sociálním, křesťané se vždy sdružují do společenství, nikdo nemůže být křesťanem sám.
Každé takové společenství tvoří církev. Také společenství křesťanů v konkrétní věznici je církví, která
by měla prožívat sounáležitost s církví mimo zdi věznice, se společenstvím všech křesťanů na světě.
A naopak – křesťané venku by měli vědět, že část jejich církve žije i za zdmi věznice. Proto je důležité,
aby společenství ve věznici čas od času navštívil vyšší církevní představitel (biskup / patriarcha /
senior…), aby členové církve venku podporovali své spoluvěřící ve věznici (např. dopisováním,
evangelizačními či kulturními akcemi, vánočními dárky pro děti odsouzených atd.) nebo aby se mohl
propuštěný vězeň zapojit do společenství církve na svobodě.
1.3. Podpora spirituální dimenze klientů jako cesta k resocializaci
Spirituálně inteligentní jedinci jsou charakterizováni pěti schopnostmi: překračovat fyzické
a materiální, zažívat zesílené stavy vědomí, posvěcovat každodenní zkušenost, využívat
duchovní zdroje k řešení problémů a být mravný.8
Odnětí svobody je natolik radikálním zásahem do způsobu života člověka, že si v té době mnozí
kladou s větší naléhavostí základní existenciální otázky: Jaký smysl má teď můj život? Co jsem
způsobil svým trestným činem? Nemohl jsem jednat jinak, lépe? Jak mohu odčinit škodu, kterou jsem
způsobil? Jak se vyrovnám s dlouhodobým narušením svých nejbližších lidských vztahů? A jak se s tím
vyrovnají členové mojí rodiny, kteří zůstávají na svobodě? Neztratím je?
Naléhavost těchto témat svědčí o důležité roli, kterou hraje v životě člověka spiritualita, tedy ta
složka osobnosti, „která umožňuje vnímání řádu světa, struktury vztahů a zákonitostí, a prožití světa
jako smysluplného“9
. Rohr definuje spiritualitu jako „práci s vlastním bytím“10
, tedy psychologický
proces jdoucí až k nejniternějšímu jádru člověka. Odborníci se stále více kloní k přesvědčení, že
spiritualita je v různé míře přítomná u naprosté většiny lidí, tedy ne jen u těch, kteří si ji výslovně
uvědomují. „Potřeba duchovní podpory se projevuje zejména v krizových situacích, kdy člověk ztrácí
dosavadní jistoty a hledá, čeho by se zachytil. Otázky smyslu, transcendence či odpuštění pak
nabývají na významu.“11
Tato témata může do jisté míry obsáhnout intervence speciálního pedagoga,
psychologa či terapeuta, avšak nejlépe odborně vybaven je pro ně duchovní. Proto mezi pracovníky
věznice zaujímá nezastupitelné místo také vězeňský kaplan.
Mnozí vězni jsou pevně uzavřeni ve svých skořápkách a nejsou ochotni sebemenším způsobem
otevřít svoje nitro. Otázky směřující k jeho odhalení důsledně smetávají ze stolu. Někteří však
objeví bohatství, které je v nich ukryto, a začnou ho pomalu odkrývat. Jako Tomáš H.,
odsouzený na 8 let za výrobu a distribuci návykových látek. Dlouho tvrdil, že on přece dělal jen
svůj byznys, že nenese žádnou vinu na drogové závislosti těch, kdo od něj nakupovali. A svou
vlastní závislost má prý plně pod kontrolou. Postupně ale začal přemýšlet, proč se vlastně
k drogám dostal, uvědomil si, že znamenaly útěk z konfliktního rodinného prostředí, a že ve
svém nitru touží po láskyplném vztahu a po práci v oboru automechanika, ve kterém se vyučil.
8
Robert EMMONS, in: Spiritualita v pomáhajících profesích, s. 13.
9
VOJTÍŠEK, Zdeněk, DUŠEK, Pavel a MOTL, Jiří. Spiritualita v pomáhajících profesích. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012.
231 s. ISBN 978-80-262-0088-8, s. 22.
10
Srov. ROHR, Richard, Skryté věci. Písmo jako spiritualita, Cesta, Brno 2009, ISBN 978-80-7295-115-4, str. 97.
11
MARTINEK, Michael. Přehled křesťanských církví a jejich aktivit v ČR. Vydání první. Praha: Portál, 2016. 317
stran. ISBN 978-80-262-1116-7, s. 164.
6
Diví se sám sobě, že kvůli drogám po řadu let takto nepřemýšlel, a děkuje kaplanovi, že mu
k tomu pomohl.
Klíčovým spirituálním tématem ve vězení je otázka vlastní viny. Na vědomí viny a touhu po vyrovnání
do jisté míry reaguje penitenciární pedagogika a psychologie. Vyčerpávajícím způsobem však na ni
odpovídá jen biblická zvěst o odpuštění, které Bůh nabízí z pouhé milosti, a člověk o něj může
projevit zájem svou lítostí a pokáním. Křesťanští vězeňští duchovní tak mají k dispozici cenný nástroj
pro doprovázení pachatelů, a to i závažných trestných činů, k vnitřnímu uzdravení a ke změně života.
„Když žijete ve zločineckém prostředí, ztratíte postupně všechny lidi a všechny hodnoty. Život
se vám zúží do jediného zájmu, kterým jsou peníze. Lidské vztahy, včetně těch nejbližších,
navazujete podle toho, co vám vynesou. Ze stejného důvodu je ztrácíte. Milenka či přítel se
můžou přes noc stát nepřáteli na život a na smrt, pokud ohrožují váš byznys. Nikomu nevěříte,
každý je konkurent. Lež, podrazy, násilí jsou běžné způsoby, jimiž prosazujete svoje zájmy.
Pravda, morálka, kultura, Bůh – to všechno vám nic neříká.“
To jsou slova Ladislava N., který strávil ve vězení 18 let. Byl odsouzen za vydírání, poškozování
cizí věci, nedovolené ozbrojování, a dvojnásobnou vraždu. Ve věznicích navštěvoval kaplany
a s jejich pomocí postupně měnil své názory a hodnoty. Krátce před svým propuštěním řekl:
„Měl jsem hodně času přemýšlet o sobě a o smyslu svého života. Dospěl jsem k nové stupnici
hodnot, podle které bych teď chtěl žit: Na prvním místě lidské vztahy, žít s někým a pro
někoho; na druhém místě příroda, kultura, svět; a až na třetím místě peníze, protože bez nich
nelze naplnit ty první dvě hodnoty.“
Ladislav N. byl předčasně propuštěn v roce 2013 se sedmiletou podmínkou. Po jejím vypršení
prohlásila soudkyně, že se osvědčil – ničeho protizákonného už se nedopustil.
Jedním z účelů trestu je resocializace odsouzených, tedy dosažení takového stupně změny jejich
smýšlení a chování, aby byli po skončení výkonu trestu schopni žít řádným životem. Vzhledem
k vysoké míře recidivy je to úkol prvořadý, ale zatím se ani zdaleka nedaří jej naplňovat. Odborných
pracovníků, kteří se na této činnosti především podílejí, totiž není dostatečné množství (např. jeden
pedagog či sociální pracovník připadá na cca 100 odsouzených) a navíc jsou zahlcováni mnoha
administrativními povinnostmi. To může vést častěji než v jiných profesích k frustracím a syndromu
vyhoření.
Kaplan sice zdaleka nedosáhne na všechny odsouzené, avšak u těch, kterým se dlouhodobě věnuje,
bývá někdy jeho snaha korunována úspěchem. Navíc mnozí kaplani se zajímají o své klienty i po
propuštění na svobodu, případně jim zajišťují kontakt s církevním společenstvím, čímž zvyšují
pravděpodobnost jejich trvalé resocializace. Tento přístup spojený s vysokou osobní motivací kaplana
a s jeho důvěrou v Boží pomoc je ve vězeňském prostředí výjimečný; pro některé spolupracovníky
může být inspirativní a některým vězňům může pomoci nastartovat proces sebereflexe a změny
života.
1.4. Posílení klidu a bezpečnosti uvnitř věznice
Mír na zemi, tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze, jak známo, uskutečnit a upevnit bez
posvátného zachovávání řádu, který ustanovil Bůh.12
Úkolem vedoucích pracovníků věznic je na prvním místě zajištění klidu a bezpečnosti. Kaplani mohou
k tomuto cíli často významným způsobem přispět, zejména v situacích, kdy odsouzení prožívají
problematické situace: i zcela nevěřící vězeň požádá o rozhovor s kaplanem a o jeho modlitbu ve
chvíli, kdy mu zemře někdo blízký; duchovní je pozván, aby vedl společný smuteční rituál na oddíle,
kde zemřel (příp. spáchal sebevraždu) někdo z odsouzených; nebo je požádán o vykropení cely
svěcenou vodou, pokud vězni, kteří ji obývají, mají pocit neklidu, nutkání k agresi apod.; psychicky
12
Jan XXIII., encyklika Pacem in terris, čl. 1.
7
labilní klienti nacházejí v prostoru kaple a v atmosféře modlitby uklidnění, které se pak přenáší na
ostatní osoby ve věznici; duchovní bývá často prvním člověkem, kterému se vězeň svěří se svými
sebevražednými myšlenkami, a vhodným vedením rozhovoru mu může pomoci nalézt vnitřní
rovnováhu.
Ve Vazební věznici Teplice se nachází kaple, která je věrnou replikou gotických zámeckých
kaplí. Navrhoval ji bývalý ředitel věznice Petr Blažek, který je zároveň profesionálním
výtvarníkem, a na realizaci se podílelo několik odsouzených. Je zasvěcena Janu Křtiteli,
patronu města. Kaple má být kouskem „duchovního nebe, kde by byl vězněný jedinec
oproštěn od tíživé reality vězeňského prostředí“.13
Účastníci duchovních rozhovorů a aktivit
často zdůrazňují, že zde toto „duchovní nebe“ skutečně vnímají, že prostředí kaple přispívá
k uklidnění jejich emocí a obnovení vnitřního klidu.
Dalším uklidňujícím faktorem je existence náboženského (zpravidla křesťanského) společenství uvnitř
věznice. Křesťané, kteří se pod vedením kaplana scházejí k modlitbě, k bohoslužbám, ke společnému
sdílení víry, přijímají pak často na svých oddílech roli těch, kdo smiřují konflikty, uklidňují agresivitu,
motivují druhé k aktivitě. Tato role může být nevděčná a ne každý ji zvládne, o to větší pomocí pro
klid a bezpečnost ve věznici však mohou být ti, kterým se to daří.
Od kaplana se také očekává, že bude organizovat společné bohoslužby k velkým křesťanským
svátkům (vánoce, velikonoce) nebo kulturní aktivity (hudební, divadelní apod.) s duchovním či
etickým obsahem. Výsledkem je vytvoření sváteční atmosféry a navození pocitu relativního klidu.
Zvláštní postavení mají vánoční svátky: pro většinu vězňů jsou nejnáročnějším obdobím roku, neboť
si během nich silněji uvědomují svou izolovanost od rodiny. Přítomnost kaplana a účast na
bohoslužbě může tento stres alespoň částečně eliminovat.
Konečně je třeba také zmínit kaplanovu práci pro zaměstnance věznice. Na jedné straně jde o osobní
pastorační doprovázení, o něž čas od času někdo z věřících kolegů či kolegyň požádá, na druhé straně
o nabídku jakýchsi civilních rituálů v mimořádných situacích – při úmrtí někoho ze spoluzaměstnanců
nebo u příležitosti křesťanských svátků. Svým lidským přístupem a vysokou mírou vlastní motivace
může kaplan také přispívat k prevenci syndromu vyhoření u svých spolupracovníků.
1.5. Ochrana lidské důstojnosti osob zbavených svobody
Trest může být vykonáván jen takovým způsobem, který respektuje důstojnost osobnosti
odsouzeného a omezuje škodlivé účinky zbavení svobody; tím však nesmí být ohrožena
potřeba ochrany společnosti.14
Osoby ve výkonu vazby nebo ve výkonu trestu odnětí svobody jsou na základě zákona omezeny
v některých svých lidských právech, nikdy však nesmí být porušeno jejich právo na lidskou důstojnost.
V dějinách tohoto pojmu můžeme rozlišit dva výklady: buď závisí důstojnost člověka na jeho
vlastnostech, zásluhách či společenském postavení (kontingentní důstojnost); nebo je připisována
člověku jako takovému, pouze na základě jeho příslušnosti k lidskému rodu (inherentní důstojnost).
První výklad byl běžný v době antických filozofů (proto např. dětem s postižením, otrokům a také
zločincům nebyla důstojnost připisována), druhý, vycházející zejména z biblického pohledu na
člověka jako Boží obraz (ale přítomný také v nauce stoiků, za které ho formuloval římský filozof
Cicero) se stal východiskem dnešního pojetí lidských práv.15
Upírání důstojnosti některým lidským skupinám bylo donedávna a do jisté míry je i v současnosti
příčinou válek, genocid a diskriminace. I v naší společnosti, kde je idea lidských práv garantována
legislativou a většinově přijímána, podléhá nemálo obyvatel přesvědčení, že některým lidem či
13
Z propagačního materiálu Vězeňská kaple Jana Křtitele, Teplice 2015.
14
Zákon č. 169/1999 Sb., Zákon o výkonu trestu odnětí svobody, § 2, odst. 1.
15
Srov. ŠRAJER, Jindřich. Lidská důstojnost a sociální práce. In: Sociální práce / Sociálna práca, 2006/2, s. 109-
110.
8
skupinám – mimo jiné také vězňům – přísluší méně důstojnosti než jiným. Toto přesvědčení sdílí
(často nevědomě) i mnozí pracovníci ve vězeňství, a podle toho se k obviněným či odsouzeným
chovají. Může jít o nevhodné způsoby komunikace s vězni (např. tykání, nezdvořilé oslovování,
nadávání), odmítání jejich oprávněných požadavků (např. žádostí o telefonické hovory, vycházky,
lékařské prohlídky, setkání s psychologem, kaplanem či ředitelem věznice), nevšímavost k jejich
stížnostem (např. na špatné hygienické podmínky nebo na šikanu od jiných vězňů), nerealizování
dohodnutých aktivit v rámci programu zacházení atd.
Pan T. je Armén, dorozumí se však i rusky, anglicky a německy. Je obviněn z pokusu o vraždu,
vzhledem ke složitosti případu mu hrozí dlouhý výkon vazby. Jeho hlavní problém spočíval
zpočátku v jazykové izolaci: pouze pedagog byl ochoten s ním mluvit anglicky, všichni ostatní
pracovníci věznice mu dali najevo, že dokud se nenaučí česky, nebudou se s ním bavit. Požádal
o rozhovor se sociálním pracovníkem, aby mu pomohl spojit se s rodinou, ten mu však vzkázal,
že nemá čas. Psycholog s ním mluvil německy, ale jeho stížnost na depresi odmítl slovy: „Seš
sprostej vrah, tak si na nic nestěžuj.“ Lékař mu sdělil, že u nás není pojištěn, proto mu nemůže
dát léky, které nutně potřebuje. Když si pan T. postěžoval kaplanovi, ten se začal ptát
uvedených kolegů. Odpovídali mu ve smyslu: „Je to cizáckej zmrd, proč bych s ním ztrácel
čas?“ Až po intervenci kaplana u ředitele věznice se věci daly do pohybu.
Přístupu zaměstnanců lze do jisté míry rozumět: na rozdíl od jiných lidských skupin, které jako celek
nijak neohrožují život společnosti (např. černochů, Romů, Židů), totiž pachatelé trestných činů
skutečně jsou pro ostatní nebezpečím. Zdá se tedy, že si nezaslouží úctu a respekt, neboť se z lidské
společnosti vydělili vlastní vinou. Přesvědčení, že závažné provinění zbavuje pachatele důstojnosti,
bylo běžné v antických kulturách, opakovaně se projevuje také ve starozákonních textech a v praxi se
jím často řídila ještě středověká společnost i církev. Zásadně se s ním však rozchází učení i jednání
Ježíšovo. Jeho obraz Boha milujícího i hříšníky, jeho výzvy k odpuštění a lásce k nepřátelům, jeho
optimistická víra v možnost lidské konverze, to vše bylo tak přelomové, že křesťanům trvalo ještě
mnoho staletí, než to skutečně pochopili a přijali.
S renesancí a osvícenstvím začínají pokusy zdůvodnit lidskou důstojnost nezávisle na náboženském
východisku. Nejdále v tomto směru dospěl Immanuel Kant, který vychází ze schopnosti člověka
uvědomovat si sám sebe a svobodně se rozhodovat na základě morálních kritérií. V tom vidí jeho
zásadní odlišnost od ostatní přírody, která nemůže být narušena ani jeho případným destruktivním
jednáním. I rozhodnutí konat zlo je totiž projevem lidské svobody. Potrestání zločince (v závažných
případech i smrtí) pak Kant chápe jako projev úcty k jeho důstojnosti: jestliže se rozhodl zásadně
poškodit lidskou společnost, ta je povinna mu na to stejně zásadním způsobem odpovědět. Pokud by
ho stát nepotrestal, dal by najevo, že ho nevnímá jako svobodné bytí, odpovědné za své činy; nectil
by tedy jeho důstojnost.
Kantova logika je hlavním argumentem i pro novověké pojetí lidských práv, která z důstojnosti
člověka vycházejí. Jeho racionální argumentace je přístupná i nevěřícím a lze ji využít také v práci
s vězeňským personálem.
Z hlediska lidské důstojnosti skutečně neexistuje rozdíl mezi dozorcem a obviněným, mezi
vychovatelem a odsouzeným, z tohoto pohledu jsou si navzájem rovni. Vězeňský kaplan se proto
chová ke každému vězni s úctou, a to i tehdy, když jiní zaměstnanci tuto zásadu z různých důvodů
nerespektují. Pokud je porušování lidské důstojnosti evidentní a opakované, měl by se za ty, kdo jsou
jím postiženi, postavit a podpořit ochranu jejich důstojnosti, nezávisle na tom, zda jde o osoby věřící
či nevěřící. Vězeň by měl mít jistotu, že kaplan a za ním stojící církev bude garantem jeho lidské
důstojnosti a z ní vyplývajících práv.
9
2. Historie
Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění? Nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho
slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není
nic nového. (Kaz 1, 3.8-9)
Historie duchovní služby vězňům je dlouhá, setkáváme se s ní v archivních materiálech, v historických
textech i v uměleckém zpracování. V této kapitole si připomeneme nejdůležitější momenty. Pomíjíme
zatím biblické zakotvení, k tomu se vrátíme v kap. 4.2.
Trest odnětí svobody, jak ho známe dnes, tedy dlouhodobá izolace jedince od společnosti, je spíše
novověkým vynálezem a souvisí s možnostmi technického zajištění takové izolace. Ve starověku
i středověku byly běžnými tresty vyhnanství, zotročení, ztráta majetku, zmrzačení nebo smrt. Vězení
sloužilo spíše k tomu, aby v něm pachatel strávil přechodnou dobu mezi vyšetřováním, soudem
a vykonáním rozsudku. I v tomto kontextu však někdy docházelo k dlouhodobému odnětí svobody.
2.1. Pronásledování křesťanů ve starověku
Ač dobře činí, jsou trestáni jako zlí, a když jsou trestáni, radují se, protože budou vzkříšeni.16
Křesťany a křesťanskou církev provázejí od počátku její existence různé formy perzekuce. Ježíšovi
učedníci se museli skrývat před hněvem jeruzalémských Židů, při svých pozdějších misijních cestách
byli často zatýkání, vyhánění či vězněni, z dvanácti apoštolů jedenáct zemřelo násilnou smrtí. Apoštol
Pavel byl vězněn dva roky v Cesareji a další dva roky v Římě, než byl nad ním vynesen definitivní
rozsudek – šlo tedy o extrémně dlouhou vyšetřovací vazbu. Také v dalších staletích se křesťané
setkávali s vězením především v této podobě: často byli obviněni z pohrdání římskými božstvy a po
krátkém věznění odsouzeni na smrt. V průběhu věznění se vládnoucí moc snažila je přesvědčit, aby
svůj názor změnili. Strážce provincie Bithynie Plinius navrhuje na konci prvního století císaři Traianovi,
aby „křesťany sice nadále internoval, cílem střežení však nemá být jen trest, ale i pokus o navrácení
ke staré víře“.17
Vidíme zde tedy jeden z nejstarších pokusů o převýchovu vězňů.
Několik zajímavých svědectví o křesťanech ve vězení najdeme ve spisech apoštolských otců. Tak např.
Klement Římský (třetí nástupce apoštola Petra na římském biskupském stolci) píše v Prvním listu
Korintským: „Víme, že mnozí mezi námi sebe vydali do žaláře, aby jiné vykoupili; mnozí sami sebe
vydali do otroctví a penězi, které utržili, jiné nasytili.“18
To jsou vzácné příklady vzájemné
sounáležitosti mezi křesťany. V modlitbě před závěrem listu se pak Klement takto obrací k Bohu:
„Prosíme tě, Hospodine, buď naším pomocníkem a zastáncem. Ty z nás, kteří jsou v soužení, spas,
nad poníženými se slituj, sklíčené pozdvihni, prosícím se zjev, nemocné uzdrav, ty v tvém lidu, kteří
bloudí, uveď na pravou cestu; nasyť lačné, vysvoboď naše vězně, dej povstat chorým, utěš
malomyslné; nechť poznají všechny národy, že Ty jsi jediný Bůh a Ježíš Kristus Tvůj služebník, my tvůj
lid a ovce tvé pastvy.“19
Vězně z řad křesťanů tedy Klement zařazuje mezi ty, kdo se ocitli v těžké
situaci a je třeba jim pomoci.
Zajímavý příběh zatčeného, deportovaného, vězněného a posléze popraveného křesťana poskytuje
životopis svatého Ignáce, biskupa ze syrské Antiochie. Spolu s dalšími dvěma duchovními musel pod
dozorem deseti vojáků absolvovat dlouhou cestu přes (současné) Turecko a Řecko k Jaderskému
moři, přeplavit se na pobřeží Itálie a odtud do Říma: „Ze Sýrie až do Říma zápasím se šelmami, na
zemi i na moři, ve dne i v noci, připoután k deseti levhartům, což je vojenský oddíl. Ti se i dobrodiním
stávají jen horšími. Jejich ubližování je mi spíše poučením.“20
Křesťané v jednotlivých městech měli
16
List Diognetovi, V.16, in: Spisy apoštolských otců. 3., rev. vyd. Praha: Kalich, 2004. 278 s. Studijní texty; sv. 2.
ISBN 80-7017-003-4, s. 178.
17
MITÁŠ, 2007, s. 11
18
První list Klementův, LV.2, in: Spisy apoštolských otců, s. 89.
19
První list Klementův, LIX.4, in: Spisy apoštolských otců, s. 91.
20
List Římanům V.1, in: Spisy apoštolských otců, s. 130.
10
možnost se s ním pozdravit, případně ho část cesty doprovázet. Ve městech Smyrna (dnešní Izmir
v Turecku) a Troas pobýval delší dobu a napsal odtud dopisy celkem sedmi církevním obcím. V nich se
mnohokrát zmiňuje o své situaci: přijímá ji jako logické vyústění své činnosti pro Krista a jeho církev
(„jsem spoután ve jménu Ježíše Krista“21
), uvědomuje si svou slabost a prosí křesťany o podporu
(„bylo by dobré, abyste mne posilnili vírou, napomínáním, trpělivostí a vytrvalostí“22
), děkuje těm,
kteří ho navštívili („Polybios, který z Boží vůle a Ježíše Krista přišel do Smyrny a mne spoutaného pro
Ježíše Krista potěšil“23
); s klidnou myslí očekává mučednickou smrt, která ho definitivně přivede do
blízkosti jeho Pána („Proč jsem se sám vydal na smrt, ohni, meči a dravým zvířatům? Protože blízko
k meči je i blízko k Bohu, a s dravými zvířaty znamená i s Bohem, ovšem jen ve jménu Ježíše Krista“24
).
Křesťanská snaha navštěvovat vězněné a pomáhat jim má tedy své nejstarší opodstatnění v situaci
rané církve: nejednalo se primárně o hledání odpuštění a nápravy života pro zločince, ale o projev
lásky a sounáležitosti s těmi, kteří trpěli nespravedlivě – jen kvůli své víře. Tento model se později
v dějinách mnohokrát opakoval, u nás naposledy v době komunistické totality. Dlouhodobá
zkušenost církve s vězněním vlastních členů vedla křesťany k větší vstřícnosti vůči vězněným
i v pozdější době, kdy se církev těšila svobodě či přímo politické podpoře.
2.2. Péče o osoby s omezenou svobodou jako součást církevní charity
Je třeba milovat zlé, aby se stali dobrými, stejně jako milujeme nemocné, aby se uzdravili.25
Milánským ediktem, který vydal císař Konstantin roku 313, získali křesťané plnou svobodu pro
vyznávání své víry, roku 380 pak císařové Gratián (na Západě) a Theodosius (na Východě) vyhlásili
křesťanství za jediné oprávněné náboženství v Římské říši. Církev nejen přestala být pronásledována,
ale postupně se stávala součástí mocenských struktur. Není tedy nijak překvapující, že právě péči
o chudé a trpící (diakonii), která byla od počátku v křesťanském prostředí velmi živá, svěřil římský stát
plně do rukou církve. Už císař Konstantin uložil biskupům, aby každý týden navštěvovali věznice
a dbali zde na správné zacházení a pravidelné bohoslužby.26
Justiniánův kodex (533) doporučuje starostům křesťanských obcí, aby zajišťovali vězňům stravu
a také aby sledovali, jak s nimi zacházejí dozorci. Zároveň přikazuje, aby byl biskupům umožněn vstup
do věznic.27
Právě biskupové se totiž postupně stávali klíčovými osobami v církvi, v jejichž rukou
ležela odpovědnost za všechny apoštolátní i charitativní aktivity. „Apoštolské konstituce, soupis
církevních pravidel z konce 4. století, nyní velmi podrobně specifikují diakonické úkoly biskupa:
rozdělovat spravedlivě almužny mezi sirotky, vdovy, postižené a cizince bez prostředků; pečovat
o opuštěné a nemocné bez rozdílu; zajišťovat výchovu sirotků, jejich adopci, sňatky a uplatnění
v životě; hledat práci pro ty, kteří o ni přišli; sytit hladové a šatit nahé; podporovat uvězněné;
poskytovat pohostinství cizincům; zajistit řádný pohřeb křesťanů do země.“28
Z historických dokumentů tedy můžeme zjistit, že péče o vězně patřila ve starověku k povinnostem
církve, za které nesl odpovědnost biskup, a že součástí této péče byla jak starost o jejich materiální
zabezpečení a psychický stav, tak také podpora jejich víry (případně nabídka evangelia těm, kteří
21
List Efezským III.1, in: Spisy apoštolských otců, s. 118.
22
Tamtéž.
23
List Tralleským I.1, in: Spisy apoštolských otců, s. 126.
24
List Smyrenským IV.2, in: Spisy apoštolských otců, s. 136.
25
Církevní učitel Augustin, in: HÖBEL, Markus, Was kommt nach dem drinnen? Gefangenenseelsorge und
Strafvolzug zwischen Restriktion und Resozialisierung. Sankt Ottilien: EOS Verlag, 2009, ISBN 978-3-8306-7367-
5. s. 21.
26
Srov. DOLEŽEL, Jakub. Nástin dějin charitní služby chudým a trpícím, in: MARTINEK, Michael a kol. Praktická
teologie pro sociální pracovníky. [Praha]: Jabok, 2008. 175 s. ISBN 978-80-904137-2-6., s. 44
27
Srov. MITÁŠ, s. 11
28
DOLEŽEL, Jakub. Nástin dějin charitní služby chudým a trpícím, in: MARTINEK, 2008, s. 44
11
nebyli křesťané) a odhalování případného bezpráví a nelidského zacházení. To jsou hlavní cíle
vězeňské duchovní služby i dnes.
2.3. Role duchovních ve středověkém a pozdějším soudnictví
Protože křesťanské vrchnosti převelice na tom záleží, aby vězeň nezemřel ve své zatvrzelosti,
měla by se exekuce o několik dní odložit, dokud vězeň nedá najevo alespoň trochu kajícnosti
a lítosti.29
Trestní politika v evropském středověku se vyvíjela v kombinaci římského trestního práva, v té době
už silně ovlivněného křesťanstvím, se zvyklostmi zdejší předstátní společnosti. K těm patřily zejména
soukromý charakter trestního práva (např. pomsta), kolektivní výkon trestu (např. kamenování celou
osadou), důraz na hrdelní právo a jednostranná aplikace soudnictví v zájmu vládnoucí šlechtické
vrstvy.30
Církev se těmto zvyklostem částečně přizpůsobovala, a spíše než na pomoc vězněným
a jejich ochranu před bezprávím, se soustředila na to, aby je přiměla k pokání, příp. je připravila na
kající přijetí trestu smrti. Postupně se církevní instituce stále více zapojovaly do soudního systému:
v případech heretiků nebo čarodějnic o rozsudku fakticky rozhodl inkviziční (církevní) soud, který pak
viníka předal „světskému rameni“ k potvrzení rozsudku a vykonání trestu. Církev – nejen katolická,
ale i vznikající církve protestantské – také vnímala soudní rozsudky jako prodlouženou ruku
samotného Boha, jak dokumentuje výrok Martina Luthera: „Bůh si cení meče tolik, že jej nazývá svým
vlastním řádem, a nechce, aby někdo mohl říci, že jej vynalezli a používají lidé. Neboť ruka, která
takový meč vede a jím trestá, již není rukou člověka, nýbrž rukou Boží, a nikoli člověk, ale Bůh věší,
vplétá do kola, stíná, rdousí a zabíjí, to vše je jeho dílo a úradek.“31
V raném středověku byla spravedlnost realizována v hradních obvodech, kde měl neomezenou
soudní pravomoc místní feudál. Hradní vězení sloužila k izolaci zadržených pachatelů do té doby, než
bude provedena poprava. Drtivá většina kriminálních činů podléhala hrdelním soudům, tedy trestu
smrti. Později byla hrdelní moc delegována na soudy královských měst a z nich pak ještě dále na
města poddanská. Do roku 1765 tak vzniklo na území Království českého celkem 383 soudů s právem
vyřknout trest smrti. Mezi hrdelní zločiny patřily vražda, zabití, úmyslné žhářství, čarodějnictví,
krádež, loupež, bigamie, cizoložství, znásilnění a zabití novorozeněte matkou.32
Aktivitou, která se asi nejvíce blíží současné duchovní péči ve vězení, byla příprava odsouzeného na
smrt. Duchovní měl povinnost být mu k dispozici po celou dobu mezi vynesením rozsudku
a vykonáním popravy (zpravidla několik dní). Jeho cílem bylo pomoci zločinci, aby doznal svou vinu
a smířil se s trestem, aby svého činu upřímně litoval, případně se za něj i veřejně omluvil. Ve vlastním
zájmu se měl také vyzpovídat, dostat rozhřešení a přijmout svátost umírajících. Pokud nebyl věřícím
křesťanem, snažil se ho duchovní přivést k víře, což často obnášelo dlouhé osobní rozhovory. V době,
kdy bylo křesťanství masovou záležitostí, šlo o jeden z mála projevů intenzivní individuální
pastorace.33
Tak měl získat hříšník jistotu své věčné spásy a křesťanská společnost příklad, že Bůh
vždy prokáže milosrdenství tomu, kdo činí pokání.
Příkladem může být ustanovení Městských práv království českého, sepsaných v roce 1579 Pavlem
Kristiánem z Koldína. Rychtář byl povinen upozornit toho, kdo byl odsouzen k smrti, aby před
popravou projevil lítost nad svými zločiny a urovnal své vztahy s „Bohem i lidmi“. K tomu mu měl být
nápomocný kněz, který ho měl s modlitbami doprovázet až na popraviště.34
29
Braniborský kriminální řád z roku 1717, in: DÜLMEN, Richard van. Divadlo hrůzy: soudní praxe a trestní rituály
v raném novověku. Překlad Vladimír Čadský. Vyd. 1. Praha: Rybka, 2001. 230 s. ISBN 80-86182-44-4., 88-89.
30
ČERNÍKOVÁ, Vratislava a kol. Sociální ochrana: terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň: Vydavatelství
a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 244 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-138-0, s. 31.
31
Martin Luther, citováno podle DÜLMEN, s. 5.
32
MITÁŠ, s. 12.
33
Srov. DÜLMEN, s. 88
34
KÝR, Aleš. Působení duchovních a řeholníků v historii českého vězeňství. Historická penologie 1/2013, s. 3.
12
2.4. Počátky moderního vězeňství
Ať trestanec pozná v úředníku muže sice přísného, ale dobrého a spravedlivého, ať setká se
s učitelem laskavým a pečlivým, ať z každého slova knězova svítí mu očisťující a povznášející
naděje v možnost lepšího života, ať je mu vězeňský lékař vzorem ušlechtilého lidumila.35
Od 16. století se začíná v Evropě prosazovat vězení v městské šatlavě jako trest za méně závažné
delikty. Po třicetileté válce vznikají v některých hradech či vojenských pevnostech také státní věznice,
v nichž se stále více soustřeďují odsouzení s vyššími tresty. Tak se postupně odstupuje od hrdelních
trestů, které jsou nahrazovány dlouhodobým odnětím svobody. Tento trend je kodifikován v trestním
zákoníku císaře Josefa II. z roku 1787. Jeho novela z roku 1791 obsahuje již myšlenku, že trest odnětí
svobody má směřovat nejen k odplatě a k zastrašení společnosti, ale také k nápravě zločince. Nová
koncepce trestání odmítá torturu (součást vyšetřovacího procesu, která měla přispět k doznání
obviněného) a mrzačící tresty (např. useknutí ruky), některé tělesné tresty v ní ovšem zůstávají (např.
zakování železem za ruce a nohy nebo strava pouze o chlebě a vodě).36
Od počátku 19. století se stále častěji setkáváme se záměrem nejen trestat zločince, ale také je
vychovávat, pokoušet se o nápravu jejich života. Hlavními aktéry výchovné činnosti ve věznicích byli
učitelé a kněží. Ti zpočátku docházeli do věznic umístěných v jejich farním teritoriu, aby tam sloužili
mše svaté a udělovali svátosti. První dva profesionální duchovní („vězeňští kaplani“) byli jmenováni
pro Českou zemskou trestnici v Praze Na Zderaze v roce 1826. Ti už se věnovali nejen duchovenské
činnosti, ale ve spolupráci s vězeňskými učiteli vedli výuku náboženství, literatury či zpěvu nebo se na
žádost vedení věznice vyjadřovali k psychickému stavu pachatelů závažných zločinů.37
Vedle
katolických kněží se do této práce postupně zapojovali také duchovní jiných církví.
K učitelům, duchovním a lékařům se postupně přidávali psychologové, sociální pracovníci, a další
zaměstnanci věznic, kteří museli být na tuto práci dobře odborně vybaveni. Na počátku 20. století
vycházela tato příprava ze tří tradičních zdrojů, které byly vytvořeny významnými církevními
osobnostmi a postaveny na křesťanském hodnotovém základě: „Tradice v odborné přípravě
vězeňského personálu vycházejí z humanistických myšlenek Jana Ámose Komenského, filosofa
a pedagoga mezinárodního významu, obsažených zvláště v jeho díle Obecná rozprava o nápravě věcí
lidských (1662). Dále z doporučení Františka Josefa Řezáče, významného reformátora vězeňství
a školství 19. Století, a z bohatých zkušeností Milosrdných sester Kongregace sv. Karla Boromejského,
které úspěšně působily v ženských i mužských trestnicích na přelomu 19. a 20 století. Tyto tradice
byly rozvíjeny v období první Československé republiky.“38
Myšlenky Jana Ámose Komenského jsou dostatečně známy, s F. J. Řezáčem a s působením boromejek
se seznámíme v následujících kapitolách.
2.5. František Josef Řezáč
Zpěvem nábožným a modlitbou vroucí povznésti se má mysl umdlená a ušlechtiti cit
pokálený.39
Výraznou postavou českého vězeňství je katolický kněz František Josef Řezáč (1819-1879). Pocházel
z Polerad nad Labem, na kněze byl vysvěcen roku 1842. V roce 1848 byl kvůli podezření na revoluční
35
Vězeňské předpisy, vydané československým Ministerstvem spravedlnosti roku 1921, in: KÝR, Aleš, KAFKOVÁ,
Alena. Proměny odborné přípravy vězeňského personálu. Historická penologie 2/2010
36
Srov. MITÁŠ, s. 13.
37
Srov. MITÁŠ, s. 14-15.
38
KÝR, Aleš, KAFKOVÁ, Alena. Proměny odborné přípravy vězeňského personálu. Historická penologie 2/2010,
s. 5.
39
ŘEZÁČ, František Josef, Vězeňství v posavádních způsobech svých s návrhem o zdárnějším trestání
a polepšování zločinců (1852). Praha: Vězeňská služba ČR, Studijní text, 2019, s. 40.
13
činnost zatčen a krátce vězněn na Pražském hradě. Aktivně se stýkal s představiteli českého
národního obrození, např. s Josefem Jungmannem, Františkem Riegrem, Karlem Havlíčkem
Borovským, Františkem Ladislavem Čelakovským. Postupně působil jako kaplan na farách v Peruci
a Hostouni, v roce 1847 se stal duchovním administrátorem v ústavu nevidomých v Praze na Klárově
a kooperátorem na faře sv. Václava Na Zderaze. Zároveň začal působit jako třetí duchovní ve
Svatováclavské zemské trestnici, která těsně přiléhala k tomuto kostelu.
Šlo tehdy o hlavní pražskou věznici (roku 1889 byla zrušena a v rámci pražské asanace zbourána,
trestanci pak byli převedeni do nově postavené věznice na Pankráci). V době Řezáčova působení v ní
bylo umístěno až 1300 vězňů a práce duchovních měla mnohem širší záběr, než je tomu dnes: vedle
náboženských povinností „se zúčastňovali příjmu nových vězňů, podíleli se na návrzích pro udělení
milosti, vedli rozhovory s problémovými jedinci, rozmlouvali s nimi před propuštěním a věnovali se
i postpenitenciární péči“40
. Řezáč ovšem nezůstal jen u každodenní praxe, ale promýšlel fungování
vězeňství systémově. V roce 1851 byl pověřen odbornou vězeňskou komisí, aby vypracoval výukový
plán pro vězně, který by byl zaměřen jak na jejich mravní polepšení, tak na lepší využití jejich pracovní
síly. Výsledkem bylo jeho stěžejní penologické dílo, které nazval Vězeňství v posavádních způsobech
svých s návrhem o zdárnějším trestání a polepšování zločinců (1852). Rok nato mu bylo umožněno
podniknout studijní cestu po rakouských věznicích, která potvrdila jeho hlavní reformní myšlenky
a zároveň ho inspirovala k dalšímu dílu, které však bylo vydáno pouze v němčině: Über die
Seelsorgerliche Wirksamkeit in den oesterreichischen Detentions- und Straf-Anstalten (O pastorační
činnosti v rakouských detenčních a trestních zařízeních, 1854). V letech 1853-1856 vykonával Řezáč
ve Svatováclavské věznici funkci hlavního duchovního, dalších deset let pak působil jako duchovní
v kněžské káznici u sv. Jiří na Hradčanech.
Věnoval se také reformě českého školství – psal učebnice, pracoval na rozvoji školních knihoven,
vytvářel školní osnovy, jako poslanec zemského sněmu (zvolen byl v roce 1861) pracoval na vytvoření
celistvého českého školského systému. Poslední část života strávil jako farář ve středočeské Litni, kde
se zasloužil o zřízení a výstavbu místní školy, která dnes nese jeho jméno. Je pohřben na Olšanských
hřbitovech v Praze, o jeho hrob dnes pečuje zapsaný spolek Vězeňská duchovenská péče.
Vězeňství v posavádních způsobech svých je pojednáním stručným (pouhé 54 strany), myšlenkově
však velmi bohatým. Řezáč ho rozděluje do čtyř kapitol: Žalářnictví a káznictví (historický přehled
a popis současné situace), O povinnosti ujímati se vězňů (stát a církev jako hlavní subjekty vězeňské
služby), Dobré uspořádání trestnic čili káznic ve všech stránkách jejich (autorova představa o ideálním
fungování věznic s několika zahraničními příklady dobré praxe), Mravní pokaženost (úvaha
o příčinách kriminality a o cestách k nápravě). Hlavní myšlenky autora shrnuje PhDr. Aleš Kýr
z Kabinetu dokumentace a historie VS ČR: „Zločinnost považoval za společenské zlo, které je nutno
překonávat šířením dobra. Tyto filosofické kategorie však nezůstaly v jeho díle prázdnými pojmy.
Obdobně jako jeho předchůdce J. Á. Komenský spatřoval prosazování dobra v nápravě věcí lidských,
tj. v nápravě lidské společnosti cestou vzdělávání a mravní výchovy jednotlivce. Snažil se vtisknout
vězeňství pedagogický rozměr s důrazem na uplatňování didaktických a etických principů při
zacházení s vězni. Ve vzdělávání prosazoval komplexní přístup z hlediska rozvíjení rozumových
schopností, citových a volních vlastností. Vzdělávání tak ztotožňoval se způsobem zušlechťování
(kultivace) vychovávané osoby.“41
Řezáč vnímal vzdělávání vězňů jako neoddělitelně spojené s jejich mravní výchovou. Na obojím mají
podle něj těsně spolupracovat stát a církev, tedy učitel jako představitel státu a duchovní jako
představitel církve, přičemž také on je zároveň učitelem. Autor má na vězeňského duchovního velmi
vysoké nároky: měl by být vzdělán nejen v teologii, ale také ve vědách právních a psychologických
(vězeňští psychologové tehdy ještě neexistovali), měl by mít čistou, zbožnou a klidnou povahu, měl
40
JŮZL, Miloslav. Sociálně pedagogická role církve v penitenciární praxi. Vyd. 1. Brno: Institut mezioborových
studií, 2011. 184 s. ISBN 978-80-87182-03-1, s. 80.
41
http://www.vdpcr.eu/kdo-byl-f.j.-eza-.html
14
by být trpělivý a empatický, zároveň však laskavě přísný a zásadový; to vše by mělo vycházet z jeho
hluboké víry v Boha i v člověka.42
Samotnému působení duchovních mezi vězni věnuje Řezáč nejdelší kapitolu svého spisu, plných šest
stran. V úvodu vyzdvihuje význam duchovní služby: „Ne bez příčiny staví každý znatel věznictví
působení duchovních jako nad jiné důležitější. Neboť platí-li v soustavách žalářních zásada, aby vězeň
nejen trestán, nýbrž i lepšen byl, a že mravnost a zbožnost polepšení člověka nejvíce zaručuje, nelze
jinak o duchovním působení mezi vězni souditi. Hlavní takořka polovice veškerého účinkování
duchovním přiřknouti se musí.“43
Dále zmiňuje protiklad mezi většinově přijímaným názorem na
věznici jakožto totalitní instituci, v níž hlavní slovo mají represivní složky, a humanitním pojetím
vězení, v němž se klade hlavní důraz na výchovu a převzetí odpovědnosti za své činy. Jelikož duchovní
jsou nejvýraznějšími reprezentanty tohoto druhého přístupu, je třeba počítat s tím, že jejich význam
může být v očích represivních složek, včetně vedoucího aparátu věznic, nepochopen a snižován.44
Tento problém neztratil ani dnes nic na své závažnosti.
Dalším Řezáčovým tématem je pracovní náplň duchovních: „Až do oprav nového věku obmezovala se
činnost duchovních na obstarávání bohoslužebných obřadů, na zaopatřování nemocných, na
přisluhování večeří Páně, na jedno týdní kázání a jednu katechisaci; více nezdálo se býti za
potřebné.“45
Na příkladech některých zahraničních věznic pak ukazuje, že duchovní by mohli také
denně navštěvovat nemocné a osamělé vězně, rozdělovat knihy nebo sledovat duševní stav vězňů
(srov. současný důraz na individuální rozhovory). To by však bylo možné jen za předpokladu mnohem
většího personálního nasazení, jak je to např. v Pentonvillské věznici u Londýna, kde při obsazenosti
370-400 vězňů pracují dva kaplani na plný úvazek.46
Poslední kapitolu věnuje Řezáč reflexi mravní zkaženosti: „Její příčiny rozlišuje na vnitřní a vnější.
Vnitřní příčiny spatřuje v nedostatečné kultivaci jednotlivce, nedostatku sebekázně a sebeovládání,
což vede ke snadnému podlehnutí zlu. Za vnější příčiny považuje nedostatečné společenské
podmínky k uspokojování hmotných a duchovních potřeb, zejména nedostatky v systému rodinném,
hospodářském, politickém, právním, náboženském a kulturním.“47
Za prostředky, „jimiž lze zlému
nadcházeti a dobré rozmáhati“, pak považuje kvalitní vzdělávací systém, dobré uspořádání poměrů
rodinných a občanských a zvýšení hmotného blahobytu. K dosažení toho všeho klade důraz nejen na
dobrý politický systém, ale také na silný neziskový sektor („rozličné spolky, jednoty a ústavy“).48
Řezáčovými myšlenkami se opakovaně inspirovalo české vězeňství (i když k jejich celkovému naplnění
nikdy nedošlo): už v roce 1852 došlo na základě císařských dekretů k posílení vlivu kněží ve věznicích,
domácí řády z konce 19. století výslovně ukládají vězňům povinnost modlitby a účasti na
bohoslužbách (s respektem k jejich náboženskému vyznání!).49
A Řezáčova knížka byla také důležitým
zdrojem inspirace při vytváření nové koncepce českého vězeňství po roce 1989.50
42
Srov. JŮZL, s. 84-85.
43
ŘEZÁČ, s. 36.
44
Srov. ŘEZÁČ, s. 36-38.
45
ŘEZÁČ, s. 40-41.
46
ŘEZÁČ, s. 41.
47
http://www.vdpcr.eu/kdo-byl-f.j.-eza-.html
48
ŘEZÁČ, s. 50.
49
Srov. JŮZL, s. 84.
50
http://www.vdpcr.eu/kdo-byl-f.j.-eza-.html
15
2.6. Působení sester boromejek v českém vězeňství
Lidé se budou cítit dobře v naší blízkosti, když z nás bude vyzařovat náš Pán, který se nám
dává jako pokrm.51
Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského byla založena ve Francii roku 1652, v roce
1637 přišly první sestry do Prahy a začaly svou činnost v ústavu slepých Na Klárově. Později zakoupily
dva malé domky pod strahovskou zahradou, které daly základ nemocnici a mateřskému domu
s kostelem sv. Karla Boromejského. Dalším jejich dílem byl klášterní dům v Řepích, který od roku 1860
sloužil k výchově a vzdělávání opuštěných dětí a sirotků.
Státní orgány habsburské říše, které v té době řešily reformu vězeňského systému, přizvaly
boromejky, aby využily svých zkušeností ze sociální a výchovné činnosti také v této oblasti. V roce
1854 proto sestry převzaly správu ženské trestnice, donucovací pracovny a vychovatelny pro
mladistvé v Praze na Hradčanech; po zrušení sirotčince v Řepích nabídly tento dům ke zřízení ženské
trestnice a v roce 1865 tam přemístily 300 vězeňkyň z Hradčan. Střežení věznice zajišťovali dozorci
a dozorkyně podřízení věznici Pankrác, veškerá další činnost – organizační, výchovná, vzdělávací,
pracovní, náboženská – byla v rukou boromejek. Duchovní péči poskytoval odsouzeným ženám
katolický kněz – duchovní správce kláštera, ale působil tam také evangelický duchovní.
Státní orgány měly jistotu, že výchovné působení boromejek má vysokou úroveň, proto zůstal tento
stav zachován jak v nové Československé republice, tak i v německém protektorátu. Až komunistický
režim v roce 1948 řepskou věznici zrušil, sestry vyhnal a jejich dům zestátnil.52
Je smutným
paradoxem, že v padesátých letech byly tytéž sestry vystaveny tvrdé perzekuci a některé z nich
i vězněny. „Mezi uvězněnými byla i generální představená Bohumila Langrová a sestra Vojtěcha
Hasmandová, která v roce 1956 napsala dopis generálnímu tajemníkovi OSN ohledně porušování
základních lidských práv ve výkonu trestu odnětí svobody v tehdejším Československu. Dopis však
Správa nápravných zařízení zadržela a sestra Vojtěcha byla přísně potrestána.“53
Spolupráce s boromejkami byla znovu navázána po sametové revoluci. Po generální rekonstrukci
objektu v Řepích, který byl za komunismu využíván Výzkumným ústavem zemědělské techniky pro
garážování zemědělských strojů, zde byl v roce 1996 otevřen Domov sv. Karla Boromejského
s unikátním posláním: vedle 120 lůžek pro nemocné vyžadující dlouhodobou péči se v něm nachází
také ubytovací kapacita pro 60 odsouzených žen, která organizačně náleží pod Vazební věznici PrahaRuzyně.
Vězeňkyně se v rámci své pracovní činnosti podílejí také na ošetřování nemocných. Duchovní
péči o ně má na starosti kaplan ruzyňské věznice, který dochází do Řep jednou za týden. Domov se
tedy stal funkčním životním a pracovním prostorem pro zcela odlišné sociální skupiny: nemocné,
řeholní sestry, civilní pracovníky, odsouzené ženy a vězeňský personál.
Pro úplnost je třeba dodat, že v 19. století měly boromejky ve své správě po kratší období také dvě
významné mužské věznice – Valdice (1857-1868) a Mírov (1859-1870).54
V té době s nimi spojil svůj
osud legendární český zločinec Václav Babinský, který si ve Valdicích odpykával zbytek svého
dvacetiletého trestu. Když byl v roce 1861 propuštěn, prohlásil: „Já už jsem jen starý kající se kmet.
Uznávám nyní, že můj trest byl spravedlivý, přestože mě připravil o nejlepší léta mého života. Po
takovém životě, který jsem prožil, se nemohu přece vrátit do společnosti lidské. Nemohl bych již
lidem bez zahanbení pohlédnout do tváře.“ Požádal proto, aby mohl zůstat ve službách věznice.
51
Matka Vojtěcha Hasmandová, in: HASMANDOVÁ, Vojtěcha. Novéna se služebnicí Boží Matkou Vojtěchou
Hasmandovou z Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského (SCB). Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 2010. 35 s., [1] s. obr. příl. ISBN 978-80-7195-305-0, s. 25.
52
Podrobnosti k tomuto nezákonnému aktu srov. článek Nejen o majetku, ale i svobodě církve, in: České
vězeňství 2/1993, s. 21-22.
53
Letní výstava o spolupráci VS ČR s řádem sester boromejek, in: České vězeňství, 2/2015, s. 4.
54
Informace v této kapitole jsou převzaty z článku KÝR, Aleš, KAFKOVÁ, Alena. Působení boromejek
u odsouzených žen v Řepích 1865−2015, Historická penologie 1/2015, s. 40-51.
16
Boromejky ho převedly do Řep, kde byl zaměstnán jako zahradník, choval se vzorně a byl velmi
zbožný. Zemřel v roce 1879 a je pohřben na hřbitově řepského kláštera.55
Babinského zde zmiňujeme
proto, že je jedním z mála historicky doložených příkladů zločince, který prošel procesem skutečné
konverze na rovině duchovní i morální.
2.7. Období komunistického režimu
Pokřižování, sepnutí rukou, modlitba a jakýkoliv náboženský projev je uváděl do stavu
zuřivosti. Patrně si byli vědomi, že v náboženství má vězeň oporu proti jejich praktikám a že
modlitba jako myšlení vůbec je věc ryze niterná, kterou nelze hrubými prostředky, jako jsou
zdi, mříže, zámky, klíče nijak zasáhnout. Nikdo mě nemůže donutit, abych si myslel něco jiného,
než si myslím. Duch je svou podstatou svoboden.56
Od 19. století až do roku 1950 měli odpovědnost za odborné zacházení s vězněnými osobami učitelé,
lékaři a duchovní.57
V rámci reorganizace vězeňství po nástupu komunistického režimu byli učitelé
a duchovní z řad odborného personálu věznic odstraněni a nahradili je „osvětoví pracovníci“, jejichž
úkolem bylo organizovat a provádět „politickou, odbornou a tělesnou výchovu vězňů“58
. Zatímco
úroveň výchovné, vzdělávací a nově také psychologické činnosti se od uvolnění koncem šedesátých
let zlepšovala, duchovenská služba byla v českých věznicích zcela zrušena až do roku 1989.
Po celé toto období se ovšem československý stát formálně hlásil k základním lidským právům, jak je
vyjádřila Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 a později Mezinárodní pakt o občanských
a politických právech, který pro ČSSR vstoupil v platnost 23. března 1976. Mezi tato práva patří také
právo na náboženskou svobodu, kterého není zbavena ani osoba ve výkonu vazby nebo trestu.
Dokument Charty 77 č. 16 ze dne 22. května 1978 proto poukázal na protiprávní situaci v českém
vězeňství:
Je-li ve společnosti porušována ústavně zaručená svoboda projevu a svoboda náboženského
vyznání, tím spíše jsou pak tyto svobody porušovány ve vězeních. Náboženské obřady nejsou
povoleny. V objektech věznic a nápravně výchovných ústavů byly zrušeny kostely a kaple.
Zásadně není povoleno vlastnit Bibli. Duchovní nemají přístup do věznic a ústavů. Správy
ústavů neumožňují dokonce ani náboženské úkony (modlitby, půsty, kázání, teologické
rozpravy), které by odsouzení mohli pořádat sami. Pokud je pořádají, činí tak tajně, protože se
obávají kázeňských trestů.59
To ovšem neznamená, že by z věznic zcela vymizel náboženský život. Právě naopak, zejména
v prvních letech komunistické perzekuce se tam projevoval možná víc než kdykoliv předtím, neboť se
do vězení dostalo na základě vykonstruovaných procesů mnoho duchovních i laiků různých církví
a náboženských společností. Ti většinou nepodlehli snahám o ideologickou převýchovu, ale naopak
se vzájemně utvrzovali ve své víře a často se také stávali duchovními průvodci dalších odsouzených.
Podle kvalifikovaných odhadů bylo u nás v letech 1948-1989 vězněno nejméně 910 katolických
duchovních (450 diecézních kněží, 358 řeholníků a 102 řeholnice), 246 členů Náboženské společnosti
svědkové Jehovovi (většinou za odmítnutí vojenské povinnosti), 12 farářů Církve československé
55
https://www.idnes.cz/kultura/literatura/jak-to-doopravdy-bylo-s-babinskym-starym-lotremmexickym.A090306_162648_literatura_ob;
srov. VOTRUBA, Adam. Václav Babinský: život loupežníka
a loupežnická legenda. 1. vyd. Praha: Libri, 2009. 157 s. ISBN 978-80-7277-392-3.
56
Svědectví katolického kněze a teologa Dominika Pecky, vězněného třikrát mezi léty 1953-1960; in: PECKA,
Dominik a VAŠKO, Václav, ed. Starý profesor vzpomíná: vlastní životopis. 1. vyd. Praha: Zvon, 1996. 311 s.
Memoria; sv. 2. ISBN 80-7113-183-0, s. 224.
57
HLADÍKOVÁ, Alice. Pedagogové a psychologové v československých věznicích. Historická penologie 1/2017,
s. 19.
58
Tamtéž, s. 22.
59
http://www.csds.cz/cs/g6/3606-DS.html
17
husitské a několik duchovních z různých evangelických církví.60
Kromě toho byly také tisíce řeholníků
a řeholnic v průběhu 50. let nezákonně internovány. O mnoha dalších věřících, kteří byli odsouzeni
buď v rámci politických monstrprocesů, nebo ze zástupných důvodů, přičemž hlavním důvodem byla
jejich příslušnost k církvi, nemáme přesnější informace.
Jedním z katolických laiků, jehož vězeňský život je dobře zmapován, byl básník Jan Zahradníček,
odsouzený roku 1952 po více než roční vazbě ke 13 letům odnětí svobody (propuštěn byl roku 1960).
Spolu s dalšími čtrnácti spisovateli nebo lidmi spojenými s redaktorskou či nakladatelskou činností se
měl podílet na protistátním spiknutí za pomoci zahraniční reakce a Vatikánu.61
Způsob, jakým
spontánně podporoval své spoluvězně v tíživé situaci, popisuje jeden z nich:
Protože se proslechlo, že Zahradníček je básník, donutili ho, aby vylezl na stůl a recitoval.
Malý hrbatý Zahradníček recitoval zpaměti své verše asi 2-3 hodiny. Těžké verše, ale kdykoli
chtěl přestat, volali všichni: Ještě, ještě! Byli okouzleni poezií, kterou možná v životě slyšeli
poprvé, zcela zaujati, poslouchali bez dechu, zapomněli na prostředí, na okolnosti, v nichž jsou
a které, přisámbůh, nebyly radostné.62
Katoličtí duchovní – kněží, řeholníci a řeholnice, zvyklí na život v celibátu – byli lépe vybaveni pro
vězeňské podmínky než ostatní vězni: nenesli odpovědnost za svou nejbližší rodinu; prožívali niterný
vztah k Bohu, který jim poskytoval duchovní zakotvení i v izolovanosti od světa; byli si plně vědomi
svého poslání, které neztrácelo význam ani ve vězení. Proto se velmi brzy stávali oporou a záchytným
bodem pro své spoluvězně, kteří prožívali psychická traumata a hledali sílu k jejich překonání.
Docházelo i ke konverzím a tajným křtům. Vedení věznic na základě těchto zkušeností začalo přibližně
od roku 1955 umísťovat duchovní odděleně od ostatních a vytvářet samostatná kněžská oddělení;
největší byla ve věznicích Mírov, Leopoldov (na Slovensku), Valdice a v jáchymovských pracovních
táborech. To vedlo na jedné straně k omezení kontaktu kněží a řeholníků s ostatními vězni, na druhé
straně k intenzivnímu komunitnímu životu a vzájemné podpoře mezi duchovními.63
Na těchto
oddílech tajně probíhaly společné modlitby, bohoslužby, kázání a teologické přednášky, slavily se
náboženské svátky, udělovaly se svátosti.64
Duchovní se však i přesto dostávali do kontaktu s ostatními vězni, nejčastěji při společné práci. Tam
byli vnímáni jako vzory v přístupu k povinnostem a ve snášení těžkostí vězeňského života. Často také
přijímali roli neexistujících vězeňských kaplanů: spoluvězni se jim svěřovali se svými problémy, žádali
je o zpověď, přijímali od nich duchovní podporu. A nebyli to jen věřící, často šlo o pachatele běžných
trestných činů nebo o odsouzené komunisty – oběti stranických čistek. Zajímavé svědectví o tom
podává Jiří Veselý, tehdy dvacetiletý adventistický student, později kazatel a jeden z členů vedení
církve:
Bylo zajímavé, že já jsem byl oproti nim prostě ucho. A oni mi vyprávěli ty své životní příběhy
a chtěli, co já na to řeknu. Ale mně to došlo: oni nechtěli, co já na to řeknu, ale co by asi na to
řekl Pán Bůh. Jak by on hodnotil ten jejich život. A tak mi vyprávěli ty své příběhy. A já jsem
jim zase říkal, co jsem si pamatoval z Bible. A to byl pro ně jakoby balzám, opravdu
povzbuzení.65
60
SYNEK, Jan. Svobodni v nesvobodě: náboženský život ve věznicích v období komunistického režimu. Vyd. 1.
Praha: Vyšehrad, 2013. 254 s. Moderní dějiny. ISBN 978-80-7429-333-7, s. 22, 38, 31.
61
ZAHRADNÍČEK, Jan. Mezi nás prostřena noc: dopisy z vězení ženě Marii. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury, 2008. 333 s., xxxii s. obr. příl. ISBN 978-80-7325-172-7, s. 264-265.
62
Ladislav Jehlička, in: ZAHRADNÍČEK, s. 325.
63
SYNEK, s. 59-62.
64
SYNEK, s. 116-147.
65
SYNEK, s. 174.
18
V době normalizace (70. a 80. léta 20. století) už bylo vězněno mnohem méně duchovních, i ti ovšem
dále plnili své poslání: denně se modlili, své spoluvězně uklidňovali a posilovali v náročných situacích,
a zejména politickými vězni byli vnímáni jako důvěryhodní a morálně silní lidé.
Katolický kněz Jaroslav Studený, který byl vězněn v letech 1972-1975 za šíření náboženské literatury,
popisuje své vztahy s několika spoluvězni, jimž poskytoval duchovní službu. Jedním z nich byl Petr,
evangelík, který ve vězení pochopil, že by měl položit větší důraz na náboženskou výchovu svých dětí:
Bylo to zvláštní uvědomění si ceny náboženství pro výchovu. Dosti hluboko prožil poznání, že
všechno ostatní je pro výchovu dětí nedostačující a bez trvalé ceny. Vězení donutí k rozjímání
každého, i toho, kdo neměl doma čas na rozjímání a kdo nezná ani smysl tohoto slova. Jednou
jsme si vyprávěli o událostech z evangelia. Debata se protáhla do noci. Ostatní už zhluboka
oddechovali, Petr, jenž spával nade mnou, přisedl si na stoličce k mému lůžku. Jak nám
přicházely nápady, rozebírali jsme příběhy Starého i Nového zákona a zamýšleli jsme se nad
tím, jaké z nich plyne poučení.“66
Na závěr epizoda z doby věznění Václava Havla, který se na plzeňských Borech seznámil s katolickým
knězem Františkem Liznou. Pozval si ho jako jednoho ze tří poradců, s nimiž chtěl konzultovat podání
své žádosti o milost. Lizna mu řekl: „Hrozně bych byl rád, kdybys šel domů... Tys mě ale požádal,
abych ti řekl svůj názor. Tak ti říkám: nedělej to, ty nemusíš žádat o milost, vždyť jsi dělal jen dobré
věci pro národ. Oni tě musí pustit sami. Když je požádáš o milost, bude to vypadat, jako bys něco
provedl.“ Havel pak skutečně žádost o milost nepodal.67
A František Lizna patřil mezi první duchovní,
kteří po sametové revoluci začali navštěvovat věznice.
2.8. Rozvoj po sametové revoluci
Já osobně věřím, že naše práce prospívala nikoli proto, že to někdo jenom dělal, ale protože
tomu Někdo žehnal. A tam směřuje můj podstatný dík.68
Úsilí o obnovení duchovní služby v českém vězeňství vycházelo od počátku roku 1990 ze dvou stran:
z politického vedení státu, které si uvědomovalo, že i vězňům musí být garantováno právo na
náboženskou svobodu, a z křesťanských církví, které považují službu vězňům za důležitou součást
svého pastoračního poslání.
V rámci legislativní smrště v prvních měsících svobodného režimu bylo v červenci roku 1990 zákonem
stanoveno právo církví a zájmových sdružení vstupovat do věznic. Měly tam vykonávat činnosti
vedoucí k resocializaci odsouzených a k jejich bezproblémovému návratu do společnosti: „(1) Na
nápravě odsouzených se zúčastňují i církevní organizace a zájmová sdružení občanů, působící
v souladu s obecně závaznými právními předpisy a mající vztah k odsouzenému, zejména tím, že
jejich pověření zástupci mohou po dobu výkonu trestu udržovat s odsouzenými osobní styk, zajímat
se o jejich chování ve výkonu trestu a pomáhat při vytváření příznivých podmínek pro jejich budoucí
život. Na požádání je správa ústavu informuje o stavu a o chování odsouzeného. (2) Nápravně
výchovné ústavy umožňují konat v době pracovního klidu společné náboženské obřady odsouzených.
Účast na náboženských obřadech je dobrovolná.“69
Pro vězeňský systém to byl nový a náročný úkol, neboť znamenal zásadní změnu perspektivy: lidé,
kteří byli donedávna považováni za nepřátele společnosti a do věznic přicházeli spíše v pozici
odsouzených, měli být najednou vnímáni jako spolupracovníci a partneři vězeňského personálu. Ten
66
STUDENÝ, Jaroslav. Já, odsouzený číslo 11783: (Dopisy z vězení r. 1972-1975). Olomouc: Matice
cyrilometodějská, 1992. 413 s., s. 256-257.
67
SYNEK, s. 176-177.
68
PIVOŇKA, Bohdan. Duchovní služba v postkomunistickém vězení, aneb, Ohlédnutí za dvacetiletím Vězeňské
duchovenské péče. Středokluky: Zdeněk Susa, 2018. 271 stran. ISBN 978-80-88084-16-7, s. 225.
69
Zákon č. 179/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody,
§ 48.
19
se přitom v naprosté většině nezměnil. Nepřekvapuje proto, že duchovní byli zpočátku vnímáni
vězeňskými pracovníky s velkou mírou nepochopení, nedůvěry, někdy až despektu a pohrdání.
Církve vstupovaly do nové politické reality s hektickým nasazením. Šlo jim o to, aby co nejdříve
obnovily všechny oblasti aktivit, ve kterých se tradičně uplatňovaly – vedle charity, školství
či zdravotnictví sem patřila také duchovní služba v armádě a ve věznicích. K prvním jednáním mezi
představiteli církví (zvlášť římskokatolické a zvlášť církví zastoupených v Ekumenické radě církví)
a správou Sboru nápravné výchovy (SNV) došlo začátkem roku 1990. Zároveň se spontánně hlásili
zájemci z řad duchovních, kteří chtěli docházet do věznic. Ti dostávali pověření od svých církví
a ředitelé věznic jim pak umožňovali vstup do jednotlivých zařízení spojený s možností osobních
pastoračních rozhovorů i skupinových bohoslužeb. Za katolickou stranu byl před státními institucemi
odpovědný MUDr. Jiří Slabý, psycholog a kněz z farnosti Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze, za
nekatolickou skupinu Bohdan Pivoňka, farář II. žižkovského sboru Českobratrské církve evangelické.70
Seznam dobrovolníků, který byl předložen 19. května 1990 správě SNV, obsahoval asi 150 jmen.
Naprostou většinu z nich tvořily příslušníci protestantských církví, katolíků bylo jen asi 25.71
To byl
velký nepoměr, uvážíme-li, že ze všech věřících se tehdy (podobně jako dnes) hlásila naprostá většina
k církvi katolické. Postupně ovšem došlo k vyrovnání a dnes tvoří katolíci zhruba polovinu vězeňských
kaplanů i dobrovolníků.
1. ledna 1993 byla založena Vězeňská služba České republiky, která převzala úkoly dřívějšího Sboru
nápravné výchovy. Zároveň se hledal nový model fungování vězeňské duchovní služby – zejména bylo
nutné ji zakotvit v organizačním systému. To se uskutečnilo 1. června 1993, kdy se stal Bohdan
Pivoňka na částečný úvazek zaměstnancem Generálního ředitelství VSČR. Jeho úkolem bylo
koordinovat činnost vězeňských duchovních a zároveň provádět osvětovou práci mezi ostatními
vězeňskými pracovníky.72
Dalším krokem bylo převedení některých dosavadních dobrovolníků do pozice profesionálů –
zaměstnanců VSČR, ke kterému došlo o pět let později. V roce 1998 byl založen tzv. referát duchovní
služby při Odboru výkonu vazby a trestu na Generálním ředitelství VSČR. První vězeňští kaplani nesli
označení referent duchovní služby a byli zaměstnanci GŘ, jejich přímým nadřízeným byl vedoucí
referátu. Ve věznici, v níž svou službu vykonávali, tedy měli zcela nezávislou pozici.73
To bylo
změněno Nařízením GŘ č. 27/2001, jímž se pro duchovní – zaměstnance VSČR zavádí název kaplan
a zároveň se jejich pracovní pozice převádí z GŘ na věznici, ve které vykonávají svou službu. Až do
konce roku 2020 byli zařazeni pod vedení věznice, jejich přímým nadřízeným byl 1. zástupce ředitele
věznice. Nyní jsou, stejně jako další odborní zaměstnanci, součástí Oddělení výkonu vazby a trestu.
Koordinátor v rámci GŘ VSČR nese titul hlavní kaplan a po různých změnách je od roku 2017 začleněn
pod Odbor výkonu vazby a trestu.
Hlavním kaplanem VSČR byl až do roku 2010 Bohdan Pivoňka (ČCE), jeho zástupcem Otto Broch
(jáhen římskokatolické církve). Odpovídalo to nepsané zásadě konfesní vyváženosti: hlavní kaplan
evangelík by měl mít jako zástupce katolíka a naopak. Podobně by se zástupci různých konfesí měli
střídat ve funkci hlavního kaplana. V roce 2010 tak byla jmenována hlavní kaplankou katolička
Květoslava Jakubalová pracující ve věznici Rýnovice, jejím zástupcem se stal Martin Škoda (CB)
z věznice Stráž pod Ralskem. V následujícím pětiletém období působil jako hlavní kaplan Pavel Kočnar
(ČCE, věznice Vinařice), jeho zástupcem byl Miloš František Převrátil (kněz římskokatolické církve,
věznice Praha-Pankrác). Od roku 2020 je hlavním kaplanem opět katolík – jáhen Otto Broch
z Olomouce, jeho zástupcem se stal Pavel Zvolánek z církve Adventistů sedmého dne.
70
PIVOŇKA, s. 15 - 18.
71
PIVOŇKA, s. 20 - 25.
72
PIVOŇKA, s. 36.
73
Srov. PIVOŇKA, s. 58-62.
20
2.9. Vězeňská duchovenská péče
Vedeni milosrdenstvím sloužíme vězňům jako lidem obzvláště potřebným. Stojíme vedle nich
jako stejní viníci před Bohem, kteří vědí o skutečnosti Božího odpuštění. V této víře je vedeme
k uznání vlastní viny, jejich břemeno jim pomáháme nést a přinášíme zvěst Boží milosti
a možnosti nového začátku.74
V prvních letech po sametové revoluci sloužili všichni vězeňství duchovní (s výjimkou koordinátora
zaměstnaného od roku 1993 na Generálním ředitelství VSČR) jako dobrovolníci. Pro jednání se
státními i církevními orgány však bylo třeba, aby měli také institucionální zázemí. Proto vzniklo na
podzim 1994 občanské sdružení Vězeňská duchovenská péče. Od počátku bylo postaveno na
ekumenickém principu: nemělo sloužit zájmům kterékoliv církve, ale mělo reprezentovat společné
poslání všech křesťanů. Úzce v něm tedy spolupracovali zástupci ČBK a ERC, prvním předsedou byl
zvolen Bohdan Pivoňka (ČCE).75
VDP se brzy etablovala jak ve vězeňském prostředí, tak v církvích díky svým bohatým aktivitám –
trvalou tradicí se staly nástupní kurzy pro nové dobrovolníky, semináře ve věznicích (každý rok
některá věznice pozve členy na exkurzi a sdílí s nimi společná témata) a mezioborové semináře, které
se konají každoročně v květnu v Akademii VSČR ve Stráži pod Ralskem a na něž jsou zváni také
vězeňští pracovníci jiných profesí.
V preambuli svých Stanov VDP výstižnými slovy prezentuje, jak chápe své poslání: „Evangelium Ježíše
Krista vybízí a vede křesťany k službě všem lidem, kteří jsou v jakékoli nouzi. K nim patří i vězňové,
i když nesou sami odpovědnost za porušení zákonů. Vedeni milosrdenstvím sloužíme jim jako lidem
obzvláště potřebným. Stojíme vedle nich jako stejní viníci před Bohem, kteří vědí o skutečnosti
Božího odpuštění. V této víře je vedeme k uznání vlastní viny, jejich břemeno jim pomáháme nést
a přinášíme zvěst Boží milosti a možnosti nového začátku.“
VDP měla podle první Dohody o duchovní službě mezi VSČR, ERC a ČBK z roku 1994 privilegované
postavení: jednak získala nárok na bezplatné užívání kanceláře na GŘ (to platí dodnes), jednak
garantovala kvalitu duchovních, kteří vcházeli do věznic – bez jejího doporučení se nikdo nemohl stát
vězeňským kaplanem (to bylo zrušeno novou verzí Dohody z roku 2013). Od zavedení pracovní pozice
kaplana se některé pravomoci VDP postupně přesunuly na církve – ty dávají duchovním pověření ke
službě a zároveň garantují jejich duchovní a církevní zakotvení. V roce 2013 pak byla založena Rada
pro duchovní službu ve věznicích a ústavech, která převzala jednak koncepční úkoly, jednak
rozhodování o hlavním kaplanovi a jeho zástupci, a také garanci odborné kvalifikace každého
nastupujícího kaplana. Občanské sdružení VDP, které se stalo podle nového občanského zákoníku
zapsaným spolkem, se tak zaměřuje na koordinační a vzdělavatelskou službu pro dobrovolníky,
nabídku Biblí a další literatury do věznic, organizaci kulturních a propagačních akcí apod.
74
Stanovy VDP, Preambule.
75
Srov. PIVOŇKA, s. 46-48.
21
3. Legislativní a organizační stav
Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je
největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch
dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci. (Mt 22, 37-40)
Vězeňská služba je hierarchicky organizovaná státní instituce s vojenskými prvky, podřízená
Ministerstvu spravedlnosti ČR. Proto v ní musí být každá vykonávaná činnost a pozice každého
pracovníka pevně ukotvena legislativou a vnitřními předpisy. To se týká i duchovní služby, která se
realizuje na smluvním základě: spolupráce státu a církví je ošetřena Dohodou mezi VSČR na jedné
straně a Ekumenickou radou církví (ERC) spolu s Českou biskupskou konferencí (ČBK) na straně
druhé. Ustanovení Dohody pak uvádí do praxe a činí závazným pro všechny zaměstnance Nařízení
generálního ředitele VSČR.
K vysvětlení tohoto poněkud komplikovaného systému poslouží následující odstavce.
3.1. Legislativa
Pokud nastolíš život, buduješ řád, ale když nastolíš řád, nastolíš smrt. Řád pro řád je karikatura
života.76
Hlavní normou konfesního práva77
ČR je Zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských
společnostech. Je založen na respektování svobody náboženského vyznání a vnitřní autonomie církví
a na důsledném uplatňování konfesní neutrality státu vůči církvím. Stát jím tedy garantuje
individuální a kolektivní náboženská práva, která vycházejí z mezinárodních lidskoprávních
dokumentů a u nás jsou formulována v Listině základních práv a svobod ČR78
. Zákon upravuje
registraci církví a náboženských společností79
, příp. jejich svazů, zavádí pravidla pro evidenci orgánů
církví a jimi zřizovaných institucí jako právnických osob, konkretizuje práva a povinnosti
registrovaných církví a zavádí institut tzv. zvláštních práv, jimiž získávají některé církve specifické
postavení, které je odlišuje od ostatních neziskových společností.
Institut zvláštních práv je hlavním nástrojem, jímž je uskutečňována kooperace sekulárního státu
s církvemi. Mohou je získat pouze církve, které jsou v ČR registrovány více než 10 let a hlásí se k nim
alespoň jedno promile obyvatel. Patří sem právo vyučovat náboženství na státních školách, zřizovat
církevní školy, uzavírat církevní sňatky platné i před státem nebo zachovávat povinnost mlčenlivosti
duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství.80
Jedním ze zvláštních práv je také možnost
„pověřit osoby vykonávající duchovenskou činnost k výkonu duchovenské služby v ozbrojených silách
České republiky, v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence,
ochranné léčení a ochranná výchova.“81
76
SAINT-EXUPÉRY, Antoine de. Citadela. 1. vyd. ve Vyšehradu. Praha: Vyšehrad, 1975. 321, [3] s., s. 130.
77
Konfesní právo je soubor právních norem, které upravují vztahy mezi státem a církvemi nebo náboženskými
společnostmi.
78
„Článek 15, odst. 1: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit
své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
Článek 16, odst. 1: Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně
s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.
Odst. 2: Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své
duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.“
79
Pojem „církev“ je běžný v křesťanském prostředí, v jiných náboženských tradicích se však nepoužívá. Proto
přejala česká legislativa výraz „náboženské společnosti“, který je běžný ve středoevropské právní tradici (srov.
např. německé Religionsgesellschaften).
80
Srov. Zákon č. 3/2002, § 7, odst. 1acde.
81
Zákon č. 3/2002 Sb., § 7, odst. 1b.
22
Toto právo je konkretizováno v dalších právních ustanoveních. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody
č. 169/1999 Sb. podrobně stanoví, jakým způsobem mohou církve ve věznicích vykonávat své poslání
(obdobná ustanovení obsahuje také zákon o výkonu vazby č. 293/1993 Sb.). Jde zejména o
• konání bohoslužeb a dalších náboženských obřadů
• individuální rozhovory, pastorační návštěvy a náboženské úkony
• vedení studijních hodin k výkladu náboženských textů
• zajišťování duchovní a náboženské literatury a zpěvníků
• pořádání přednášek a besed, zejména s etickou tématikou
• pořádání koncertů hudebních skupin a jednotlivců
• přípravu odsouzených k jejich propuštění.
Odsouzený nesmí být k účasti na bohoslužbách nebo k rozhovoru s duchovními nucen, jeho žádosti
o takovou aktivitu je však věznice povinna vyhovět.82
Věznice je také povinna zabezpečit vhodné
prostory a podmínky pro bohoslužby a poskytování individuální duchovní služby.83
V souvislosti s duchovní péčí ve vězeňství a obecněji s naším soudním systémem je třeba se zastavit
u respektu českých právních norem k tradici zpovědního tajemství, jak je chápáno zejména katolickou
církví. Kněz (resp. v evangelických církvích kdokoli, kdo vystupuje v roli zpovědníka), který přijímá
kajícníkovo vyznání, je z církevního hlediska striktně vázán zpovědním tajemstvím, což znamená, že
nesmí nikdy a nikomu prozradit, z čeho se mu konkrétní člověk zpovídal. Toto tajemství respektuje
i náš právní řád: zákon o církvích mezi zvláštními právy stanovuje také právo „zachovávat povinnost
mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva
obdobného zpovědnímu tajemství, je-li tato povinnost tradiční součástí učení církve a náboženské
společnosti nejméně 50 let; tím není dotčena povinnost překazit trestný čin uložená zvláštním
zákonem.“84
Podmínka 50leté tradice, která se pro toto jediné zvláštní právo stanovuje navíc oproti
ostatním, svědčí o obavě zákonodárce z případného zneužití.
Konkrétně se respekt ke zpovědnímu tajemství projevuje ve dvou právních ustanoveních. Trestní
zákoník výslovně zbavuje kněze zákonné povinnosti oznámit závažný trestní čin, o němž se dověděl
v rámci zpovědi: „Oznamovací povinnost nemá také duchovní registrované církve a náboženské
společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti
s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu
tajemství.“85
Trestní řád zase zbavuje povinnosti svědčit o trestném činu toho, kdo by svou výpovědí
porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti86
- zpovědní tajemství sice není
uloženo státem, je však státem uznáno, proto spadá pod toto ustanovení.87
Zároveň však zákon
nezbavuje duchovního povinnosti překazit trestný čin, pokud o jeho přípravě ví předem, a to třeba
i ze zpovědi.
Každý nový duchovenský pracovník ve věznici podepisuje souhlas s Poučením, které obsahuje také
tuto větu: „Pracovník duchovní služby zachovává ve smyslu příslušných církevních konvencí tzv.
zpovědní tajemství; jsou-li však obsahem takových sdělení skutečnosti ohrožující lidské zdraví nebo
život, případně směřující k spáchání závažné trestné činnosti, je povinen podniknout všechny
potřebné kroky k odvrácení hrozícího nebezpečí.“
82
Srov. Zákon č. 169/1999 Sb., Zákon o výkonu trestu odnětí svobody, § 20; Zákon č. 293/1993 Sb., Zákon
o výkonu vazby, § 15.
83
Srov. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává Řád výkonu trestu odnětí
svobody, § 72.
84
Zákon č. 3/2002, § 7, odst. 1e.
85
Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník, § 368, odst. 3.
86
Zákon č. 141/1961 Sb., Trestní řád, § 99, odst. 2.
87
FRYŠTÁK, Marek a kol. Trestní právo procesní. Vyd. 2., přeprac. Ostrava: Key Publishing, 2009. 265 s. Právo.
ISBN 978-80-7418-041-5, s. 80.
23
3.2. Dohoda o duchovní službě a Nařízení generálního ředitele
Jestliže zákonodárce stanoví, že stát bude napomáhat činnosti náboženských subjektů, jedná
se o jeho vlastní rozhodnutí a pouze stát je proto také způsobilý stanovit podmínky, které musí
tyto subjekty splnit, aby jim vznikl nárok na součinnost státu. Ústavní maximou při stanovování
těchto podmínek je vyloučení svévolné diskriminace.88
Vztahy mezi subjekty, které se podílejí na duchovní službě ve věznicích, jsou vymezeny smluvně, a to
Dohodou o duchovní službě z roku 2013. Jednu stranu Dohody tvoří Vězeňská služba ČR, druhou
stranu tvoří společně Česká biskupská konference jakožto vrcholný orgán církve katolické,
a Ekumenická rada církví, která reprezentuje 11 církví nekatolických. Práva z této Dohody se
přiměřeně vztahují také na Federaci židovských obcí, která je pozorovatelem ERC. Dohoda stanovuje
následující podmínky pro vzájemnou spolupráci stran:
• Duchovní službu ve věznicích vykonávají pouze bezúhonné osoby, které byly k této službě
pověřeny odpovědným orgánem některé ze zúčastněných církví.
• Pro řešení významných a koncepčních otázek se zřizuje Rada pro duchovní službu ve věznicích
a ústavech, jejímiž členy jsou: dva zástupci ČBK, dva zástupci ERC, dva zástupci VSČR, zástupce
VDP a s poradním hlasem hlavní kaplan, pokud není nominován Vězeňskou službou jako jeden
z jejích zástupců.
• Rada navrhuje generálnímu řediteli kandidáty na funkci hlavního kaplana a jeho zástupce; jejich
funkční období je 5 let.
• Funkci kaplana ve věznici vykonává církví pověřená osoba, podle zákona způsobilá k výkonu
duchovní činnosti, kterou navrhl hlavní kaplan na základě souhlasu členů Rady, zastupujících ČBK
a ERC; předpokladem pro přijetí do pracovního poměru je předchozí působení na pozici
dobrovolného duchovního, před přijetím do pracovního poměru se k navržené osobě vyjadřuje
ředitel příslušné věznice.
• Vězeňská duchovenská péče, z.s., je nadkonfesijním sdružením osob pověřených církvemi
k duchovní službě ve věznicích, jejímž úkolem je zejména koordinovat výkon služby dobrovolných
duchovních ve spolupráci s kaplany a s vězeňským personálem; VDP ve spolupráci s hlavním
kaplanem doporučuje ředitelům věznic vyslovení souhlasu s působením pověřených osob.
• Osoby pověřené k poskytování dobrovolné duchovní služby docházejí do příslušné věznice
alespoň dvakrát měsíčně, mohou požadovat informace o stavu a chování svých klientů,
upozorňovat příslušné funkcionáře na nedostatky, které brání řádnému výkonu pastorační
činnosti, přinášet do věznice náležitosti nezbytné pro provádění náboženských úkonů.
• Organizační jednotky respektují právo pověřených osob určovat průběh pastoračních setkání
(zaměstnanci VSČR do nich mohou zasáhnout jen v případech ohrožujících bezpečnost), právo na
duchovní a pastorační činnost bez sluchové kontroly a právo na zachovávání zpovědního
tajemství.
Nařízení generálního ředitele VSČR (NGŘ) č. 54/5017 pak podrobněji vymezuje práva, povinnosti
a pracovní náplň kaplanů i hlavního kaplana a jeho zástupce. Hlavní kaplan ve spolupráci se svým
zástupcem metodicky řídí jednotlivé kaplany, zaujímá stanoviska k jejich pracovní náplni a rozvržení
pracovní doby, žádá o jejich vyslání na služební cesty, podporuje jejich spolupráci s ostatními
zaměstnanci, do jednotlivých věznic koná metodické cesty a provádí v nich operativní kontroly. Také
organizuje celorepublikové porady kaplanů, stará se o jejich další vzdělávání a o přípravu nových
adeptů pro kaplanskou službu z řad dobrovolných duchovních. Dalším jeho významným úkolem je
plynulé obsazování kaplanských míst a navyšování velikosti kaplanských úvazků.
Pracovní náplň kaplana ve věznici je v NGŘ oproti zákonnému ustanovení rozšířena o další možnosti:
koordinuje duchovní službu všech církví a náboženských společností v dané věznici; může se podílet
na přípravě a realizaci tematicky blízkých programů zacházení; spolupracuje s nevládními,
88
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. 11. 2002.
24
charitativními a církevními organizacemi; v odůvodněných případech po předchozím souhlasu
přímého nadřízeného může plnit úkoly v pracovní době i mimo objekt věznice; podílí se na vytváření
podmínek pro začlenění vězněných osob do občanského života; může být v pastoračním styku
s osobami blízkými vězněných osob; je oprávněn se pastoračně věnovat zaměstnancům věznice;
působí jako poradce ředitele věznice v oblasti etiky, církevní problematiky, nových náboženských
směrů a náboženských předmětů.
Významný je zvláště § 13, který upozorňuje na specifika duchovní služby:
Spirituální povaha duchovní služby, rozmanitost církevní příslušnosti a různost pracovních
úvazků kaplanů vykazují některé specifické rysy a potřeby, na které je třeba brát zřetel,
zejména
a) respektováním důstojného průběhu náboženského obřadu, do kterého není možné
zasahovat s výjimkou závažných bezpečnostních důvodů,
b) respektováním práva na zachování mlčenlivosti o skutečnostech zpovědního charakteru,
c) v oblasti odborného vzdělávání, které vyžaduje kromě kursů a seminářů poskytovaných
Vězeňskou službou také církvemi předepsaná školení, semináře a formativní duchovní cvičení,
d) v případě působení kaplanů jako duchovních a církevních pracovníků v rámci pracovního
poměru k jinému zaměstnavateli, kterým může být církev, církevní škola, nemocnice apod.
Přílohou Nařízení je seznam registrovaných církví a náboženských společností se zvláštním právem
duchovenské služby ve věznicích s vyznačením jejich vztahu ke smluvním stranám Dohody (ERC, ČBK).
Je třeba ještě poukázat na to, že tři z uvedených církví a náboženských společností nejsou členy
smluvní strany (Křesťanské sbory, Náboženská společnost českých unitářů a Náboženská společnost
Svědkové Jehovovi) a dvě (Církev adventistů sedmého dne, Federace židovských obcí) jsou pouze
pozorovateli ERC, přesto se i na ně vztahují podmínky Dohody.
3.3. Postavení kaplana v organizačním systému věznice
Využití multidisciplinárních týmů je nesmírně cenné při dosahování pozitivních výsledků
intervencí, zejména ve prospěch klientů v obtížných nebo složitých situacích, jejichž řešení se
nachází na pomezí působnosti více resortů či institucí.89
Vězeňská služba zaměstnává jednak příslušníky ozbrojených složek (vězeňská stráž, justiční stráž),
kteří jsou vůči svému zaměstnavateli ve služebním poměru podle zvláštního zákona90
, jednak
občanské zaměstnance, kteří jsou v pracovním poměru podle zákoníku práce. Kaplan patří mezi
občanské zaměstnance, zde se pak řadí do skupiny odborných pracovníků, jejichž hlavním úkolem je
působit na vězněné osoby s cílem vytvořit předpoklady pro jejich řádný způsob života po propuštění.
Dalšími odbornými pracovníky jsou psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník, vychovatel, příp.
vychovatel – terapeut.
V organizačním systému věznice jsou odborní pracovníci přímo podřízeni vedoucímu oddělení výkonu
(vazby a) trestu. Tam je od 1. 1. 2021 zařazen i kaplan. Až do roku 2020 však tvořil výjimku, neboť
jeho přímým nadřízeným byl první zástupce ředitele věznice. Hlavním důvodem pro jeho mimořádné
zařazení byla skutečnost, že není jen zaměstnancem VSČR, ale také reprezentantem církve, která ho
k této službě pověřuje. Při plném respektu ke svým zaměstnaneckým povinnostem je tedy zároveň
vázán étosem a pracovními postupy své církve, vůči níž nese také plnou odpovědnost – církev má
právo mu při neplnění jejích cílů odejmout své pověření. Tím se jeho postavení odlišuje od ostatních
zaměstnanců, kteří jsou odpovědni výhradně svému zaměstnavateli.
Jak už jsme uvedli, s vězněnými osobami pracují dvě skupiny lidí s odlišným posláním. Úkolem členů
ozbrojených složek – příslušníků vězeňské a justiční stráže – je zajišťovat bezpečnost celého systému
a realizovat dozor nad obviněnými a odsouzenými, aby dodržovali daná pravidla a nemohli ze
89
Ministerstvo práce a sociálních věcí, Sešit sociální práce, 3. číslo, 2015, s. 5.
90
Zákon č. 361/2003 Sb., Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
25
systému uniknout. Jejich komunikace s klienty se proto omezuje na nejnutnější technické
a organizační záležitosti. Úkolem odborných pracovníků je naopak komunikovat s obviněnými
a odsouzenými o jejich osobní situaci, doprovázet je v této náročné životní fázi a dávat jim příležitost
k odpovědné sebereflexi, k vyrovnání se se svou vinou a k přípravě na eticky hodnotnější způsob
života poté, co opustí vězeňské zařízení. Tento dvojí přístup může být zdrojem vzájemného
nepochopení a problémových pracovních vztahů.
Z povahy věci jsou nejbližšími spolupracovníky kaplana ostatní odborní pracovníci. Klienta
s psychickými problémy může kaplan předat do péče psychologovi, ten zase může poslat ke kaplanovi
osobu duchovně hledající. V individuální práci s motivovanými vězni se často dobře doplňuje
intervence kaplana na spirituální rovině s intervencí vychovatele – terapeuta na psychologické rovině.
Přípravu vzdělávacích či kulturních programů kaplan konzultuje se speciálním pedagogem. Ve
spolupráci se sociálním pracovníkem může navazovat kontakty s podpůrnými organizacemi mimo
věznici, které mají často křesťanské zázemí, a tak připravit lepší podmínky pro ty, kdo odcházejí
z výkonu trestu.
I zde ovšem nezřídka dochází k nedorozuměním a spolupráce není vždy snadná. Stává se to zejména
v případech, kdy mají odborní pracovníci silné ateistické, případně až protináboženské přesvědčení,
a v práci kaplana pak nevidí smysl. Může však dojít i k opačnému extrému, pokud kaplan považuje za
jedinou účinnou cestu k nápravě člověka působení Boží, získané skrze víru, a všechny ostatní přístupy
vnímá jako bezcenné.
Většina vězeňských kaplanů pracuje na menší úvazky a vedle toho má další závazky ve své církvi.
V některých věznicích působí dva až tři kaplani, do většiny věznic docházejí také dobrovolníci;
koordinací jejich práce je pověřen jeden z kaplanů. Celkem působí v současné době v našich věznicích
65 kaplanů s 35 úvazky (včetně hlavního kaplana). Na jeden plný úvazek kaplana tedy připadá asi 550
vězněných osob (pro srovnání: na úvazek vězeňského psychologa připadá asi 200 osob).
Početní stav dobrovolníků zůstává dlouhodobě na stejné úrovni – pohybuje se mezi 200 a 230
osobami (z toho 80-90 příslušníků Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi), které věnují službě ve
věznicích celkem asi 700 hodin měsíčně. Většina z nich (kromě členů NSSJ) se stává členy VDP
a prochází jejím nástupním kurzem.
Jak kaplanský sbor, tak skupina dobrovolníků jsou ekumenicky vyvážené: přibližně polovina z nich má
pověření od katolické církve, ostatní jsou vysíláni celkem 11 církvemi sdruženými pod ERC.
3.4. Ekumenický charakter duchovní služby
Křesťanské církve v České republice jsou si vědomy daru a závazku jednoty Kristových
učedníků, navazují na tradice náboženské svobody, přítomné v českých dějinách, usilují být
české společnosti příkladem a svědectvím tolerance a vzájemné úcty.91
Duchovní služba v českém vězeňství je od počátku koncipována jako ekumenická, nadkonfesijní. To
znamená, že jednotlivé křesťanské církve, které se na ní podílejí, neprosazují své vlastní zájmy, ale
pracují společně v duchu biblických zásad, které všechny křesťany spojují. Projevuje se to jak
v organizačním systému kaplanů i dobrovolníků, tak v jejich způsobu práce.
Pro všechny členy VDP je od roku 2013 závazný Služebný kodex ekumenické spolupráce92
. Jelikož
někteří kaplani nejsou členy VDP, byl v roce 2019 připojen k NGŘ č. 54/2017 jako druhá příloha
podobně koncipovaný Služebný kodex ekumenické spolupráce pro vězeňské kaplany. Ten podrobněji
stanovuje zásady, které vyplývají z ekumenického charakteru vězeňské duchovní služby: „Církve
a náboženské společnosti působící v zařízeních Vězeňské služby ČR jsou si navzájem rovny, požívají
stejných práv a povinností. Respektují vzájemné teologické i pastorační odlišnosti, aniž by si
91
Stanovy Ekumenické rady církví ČR, čl. 2.
92
https://www.vdpcr.eu/eticky-kodex-vdp
26
nárokovaly prosazování vlastních specifik na úkor druhých. O své víře a vlastní tradici svědčí a učí
vhodným a nekonfliktním způsobem. Neprosazují vlastní zájmy, ale nabízí službu potřebným v duchu
evangelia a ve vzájemné spolupráci.“93
Kaplan dále nesmí nikoho nutit ke vstupu do jakékoli církve či k souhlasu s jejím učením, má
respektovat a podporovat náboženské kořeny každého klienta a jeho církevní tradici, v případě
potřeby spolupracovat se zástupci ostatních církví. Pokud vězněná osoba projeví zájem o křest
v konkrétní církvi, má příslušný duchovní jednak konzultovat tuto žádost s duchovními ostatních
církví, kteří působí v téže věznici, jednak dbát na dostatečné období katechumenátu; u kratších trestů
je vhodné odložit křest až do období po propuštění.
Kodex se zmiňuje i o osobách, které vyznávají jiná než křesťanská náboženství: kaplan respektuje
zvláštnosti jejich spirituálního směru v rámci mezináboženského dialogu, a se svolením ředitele
věznice může zajistit návštěvu duchovního dotyčné náboženské společnosti. Má si ovšem všímat také
případných projevů náboženského radikalismu – osoby s takovými sklony se snaží usměrnit v duchu
tolerance a obecného lidského bratrství, pokud však má důvodné podezření na přípravu nebo
spáchání nezákonné činnosti, upozorní na to příslušné orgány VSČR.
3.5. Spolupracující organizace
Podporujeme spolupráci aktérů v oblasti veřejné správy, nevládního sektoru, komerční
i akademické sféry s cílem vytvářet funkční partnerství zacílená na zefektivnění systému trestní
justice.94
Pastorační činnost v českých věznicích je zastřešena zapsaným spolkem Vězeňská duchovenská péče,
který sdružuje profesionály i dobrovolníky různých církví, pracující nebo mající zájem pracovat v této
oblasti. VDP působí na základě spolupráce a vzájemné tolerance církví a náboženských společností
v ekumenickém duchu a udržuje těsné vztahy s ERC a ČBK. Mezi dalšími spolupracujícími
organizacemi má tento spolek výsadní postavení, neboť je výslovně zmíněn v Dohodě i v NGŘ jako
partner zúčastněných stran. Jeho úkolem je vytvářet vhodné podmínky a postupy při duchovním
a výchovném působení na vězněné osoby, dbát na odbornou úroveň a informovanost svých členů
a pořádat pro ně za tím účelem vzdělávací akce, poskytovat Vězeňské službě na její žádost odborná
stanoviska při výběru duchovních na pozici kaplanů i při jiných příležitostech. Z těchto důvodů
generální ředitel poskytuje předsedovi VDP kancelář v budově GŘ s příslušným vybavením.95
Další organizace, s nimiž vězeňští kaplani a dobrovolníci spolupracují, jsou spíše regionálního
charakteru a zaměřují se zejména na postpenitenciární péči. Katolická Charita provozuje v Třebíči
terénní program pro osoby vracející se z výkonu trestu, osoby s trestní minulostí a blízké osoby v krizi,
který nese název AL PASO Vysočina. Dalším charitním projektem je Komunitní dům Svatý Dismas ve
Stráži pod Ralskem, založený roku 2016, který nabízí osobám po výkonu trestu ubytování a pomoc při
hledání práce, finančním hospodaření a při řešení dalších problémů. Naopak dlouhou tradici má
křesťansky vedený spolek Nová Šance v Ostravě-Koblově, který se péči o propuštěné vězně věnuje už
od roku 1999.
Nelze opomenout také samotné křesťanské církve a jejich základní organizační buňky – sbory,
farnosti, církevní obce. Často do nich patří blízcí rodinní příslušníci odsouzených a farář či pastorační
společenství má možnost je podpořit v těžkém období, kdy jim chybí otec či manžel. Vězni, kteří
během výkonu trestu navázali kontakt s kaplanem, mají zase možnost po propuštění se zapojit do
života církevní obce ve svém bydlišti. Podobně neformální charakter má i spolupráce se salesiánskými
středisky mládeže, do nichž často docházejí děti, jejichž příbuzní jsou klienty vězeňského systému.
93
Služebný kodex ekumenické spolupráce pro vězeňské kaplany, čl. 1.
94
Webové stránky Asociace organizací v oblasti vězeňství, https://aoov.cz/o-nas/.
95
Srov. NGŘ 54/2017, § 11.
27
Od roku 2011 se do pastorační činnosti zapojuje zapsaný spolek Mezinárodní vězeňské společenství
(MVS)96
. Je součástí největší křesťanské světové dobrovolnické organizace v oblasti vězeňství Prison
Fellowship International (PFI), která pracuje ve 127 zemích a jejíž vznik se datuje do roku 1976. MVS
se zaměřuje na projekty spojené s výstupem osob z VTOS a jejich následné zařazení do společnosti.
Každoročně organizuje projekt Andělský strom, ve kterém dobrovolníci posílají vánoční dárky dětem
odsouzených rodičů. MVS mobilizuje křesťanská společenství, aby přijímala propuštěné, a tím
pomáhala snižovat riziko recidivy.
Způsob práce MVS vychází ze zahraničních zkušeností (zejména amerických), které podle mnohých
zkušených pracovníků v české duchovenské službě nelze do našich podmínek nekriticky aplikovat.
I když od počátku deklaruje své zaměření na postpenitenciární péči, realizuje také evangelizační
programy uvnitř věznic (v poslední době např. Vězňova cesta). Tím se ovšem dostává do oblasti, která
je v rámci platných zákonů a dohod vyhrazena vězeňským kaplanům a dobrovolníkům s pověřením
od církví se zvláštními právy. Vztah mezi MVS a duchovními s církevním pověřením proto zůstává –
i přes dobrou spolupráci v některých věznicích – nevyjasněný.
Nakonec si zaslouží pozornost nedávno založená Asociace organizací v oblasti vězeňství (AOOV).
Jejími zakládajícími členy jsou Český helsinský výbor, DP WORK, LIGHTHOUSE spolek, Mezinárodní
vězeňské společenství, Nová šance, Společnost Podané ruce, Romodrom, RUBIKON Centrum, ŠANCE
P.R.O. a VOLONTÉ CZECH. Vězeňská duchovenská péče, z.s. zažádala o status pozorovatele. Cílem
asociace je spoluvytváření systému, který úspěšně začleňuje lidi po výkonu trestu zpět do běžného
života, zohledňuje potřeby obětí a zvyšuje bezpečnost v celé společnosti.97
To jsou jistě i cíle
vězeňské duchovní služby, proto bude vhodné využít i této nové platformy k navazování vzájemných
kontaktů a vytváření společných projektů.
3.6.Návaznost na světovou církev
Znám nelehkou situaci ve věznicích, a proto trvale vybízím místní církevní společenství, aby
konkrétně prokazovala mateřskou přítomnost církve na těchto místech, kde se soustřeďuje
bolest i vykoupení.98
Specifický zájem o pastorační práci ve věznicích projevuje od počátku svého pontifikátu papež
František. Každý rok na Zelený čtvrtek koná bohoslužbu s obřadem mytí nohou v některé z italských
věznic. Dává tím najevo, že křesťan by měl posloužit každému, kdo je v nouzi, nehledě na příčiny,
které ho do té nouze dovedly. Téměř při každé zahraniční cestě zařazuje do svého programu
návštěvu věznice. Přichází tam s pokorou: „Vždycky když vstupuji do vězení, ptám se: Proč oni a ne
já? Vždyť i já jsem hříšník!“99
Vězňům zdůrazňuje velikost Božího milosrdenství a potenciál ke změně
života: „Poznali jste sílu bolesti a hříchu. Nezapomínejte, že máte k dispozici také sílu vzkříšení, sílu
božského milosrdenství, která vše obnovuje.“100
Přitom si velmi dobře uvědomuje, co asi mnozí z nich
prožívají: „Ať už se vězeň dopustil čehokoli, přesto jej Bůh má nadále rád. Kdo může vstoupit do jeho
svědomí a pochopit, co zakouší? Kdo může chápat onu bolest a výčitku?“101
Povzbuzuje také ty, kteří
odsouzené doprovází – vězeňské kaplany a další personál věznic: „Máte důležitý úkol v procesu
opětovného začlenění do společnosti. Úkol pozvedat a nikoli zašlapávat, dávat důstojnost a nikoli
ponižovat, povzbuzovat a nikoli sužovat. Tento proces si žádá zanechat logiku dobrých a špatných
a přejít k logice soustředěné na pomoc člověku.“102
96
Nad Habrovkou 3, 164 00 Praha 6, www.prisonfellowship.cz.
97
http://www.koblov.cz/aktuality_208.html
98
List papeže Františka italským vězňům, 24. 6. 2019: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29598.
99
Promluva papeže k vězňům při návštěvě věznice, Ciudad Juárez, 16. 2. 2016.
100
Promluva papeže k vězňům při návštěvě věznice, Ciudad Juárez, 16. 2. 2016.
101
Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra, 9. 11. 2016.
102
Promluva papeže Františka při návštěvě vězení, Palmasola – Bolívie, 10. 7. 2015.
28
Papež František však nezůstává jen u povzbudivých slov – zamýšlí se také nad smyslem pobytu ve
vězení a dává najevo pochybnosti, zda tento pobyt ve své současné podobě naplňuje svůj cíl: „Někdy
by se mohlo zdát, že si věznice předsevzaly uschopňovat lidi k dalšímu páchání trestných činů, místo
aby podporovaly procesy rehabilitace, které umožňují řešit sociální, psychologické a rodinné
problémy, které daného člověka dovedly k určitému postoji. Problém bezpečnosti se nevyřeší pouze
tím, že budeme plnit věznice, nýbrž má vyzvat k zásahu, který by čelil strukturním a kulturním
příčinám nejistoty, jež zasahuje veškeré sociální tkanivo.“103
Podobnou obavu vyslovili už dříve
křesťanští odborníci v Kompendiu sociální nauky církve: „Činnost vězeňských kaplanů je důležitá
nejen z náboženského hlediska, ale také z hlediska lidské důstojnosti vězněných osob. Bohužel
podmínky, v nichž si tito lidé odpykávají svůj trest, ne vždy pomáhají respektovat jejich lidskou
důstojnost. Vězení se často dokonce stávají dějištěm nových trestných činů. Vězeňské prostředí však
představuje význačnou příležitost k tomu, aby se zde vydávalo svědectví o křesťanské sociální
péči.“104
O potřebě trestat ty, kdo narušují pokojné soužití, a o smyslu tohoto trestání, se stručně vyjadřuje
také Katechismus katolické církve: „Nutnosti hájit obecné dobro společnosti odpovídá snaha státu,
aby omezoval šíření takových způsobů jednání, které poškozují lidská práva a základní normy
občanské společnosti. Právoplatná veřejná moc má právo i povinnost ukládat tresty přiměřené
závažnosti provinění. Prvním cílem trestu je napravit nepořádek způsobený vinou. Když jej viník
dobrovolně přijme, může mít trest smírnou hodnotu. Kromě toho je cílem trestu obrana veřejného
pořádku a bezpečnost osob. Konečně má trest léčebnou hodnotu: podle možnosti má přispívat
k nápravě viníka.“105
Vrcholným orgánem katolické církve pro pastoraci ve věznicích je Mezinárodní komise pro katolickou
vězeňskou pastoraci (International Commission of Catholic Prison Pastoral Care – ICCPPC), začleněná
do vatikánského Dikasteria pro službu integrálnímu lidskému rozvoji.106
Jejím úkolem je povzbuzovat
církev na celém světě k většímu zájmu o vězeňskou pastoraci, animovat místní biskupy a biskupské
konference k odpovědnému zajištění této služby, organizovat výcviky, studijní kurzy a další setkání
pro vězeňské pastorační pracovníky a podporovat humanizaci a reformy věznic.107
Jednotlivé
biskupské konference pak zřizují vlastní grémia a vydávají dokumenty k aktuální situaci. Pro nás může
být inspirací sousední Německo, kde vydala biskupská konference v roce 2015 inspirativní
programový dokument „Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi“ (Žid 13,3). Poslání církve
ve vězení.108
V rámci České biskupské konference dosud chybějí významnější dokumenty k této oblasti, ve
vyjádřeních biskupů i v církevní publicistice je vězeňské pastoraci věnován mnohem menší prostor
než pastoraci nemocniční či armádní. ČBK má mezi svými orgány společnou Radu pro duchovní službu
v armádě, vězeňství, u Policie ČR a Integrovaného záchranného systému, jejímž vedením je
v současné době pověřen pražský pomocný biskup Zdenek Wasserbauer. Ten svolává zpravidla
dvakrát ročně katolické vězeňské kaplany i dobrovolníky na formační a vzdělávací akce, jedna z nich
bývá spojena s duchovní obnovou.
103
Promluva papeže k vězňům při návštěvě věznice, Ciudad Juárez, 16. 2. 2016.
104
KATOLICKÁ CÍRKEV. Papežská rada pro spravedlnost a mír. Kompendium sociální nauky církve. Kostelní Vydří:
Karmelitánské nakladatelství, 2008. 534 s. ISBN 978-80-7195-014-1, s. 256-257.
105
KATOLICKÁ CÍRKEV. Katechismus katolické církve. Překlad Josef Koláček. Vyd. 2. [dopl. a opr.],
V Karmelitánském nakl. 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 793 s. ISBN 80-7192-473-3, čl.
2266.
106
To má velmi široký okruh činnosti: pastorace zdravotníků, migrantů, šíření sociální nauky církve atd.
107
Srov. https://iccppc.org/mission/
108
DEUTSCHE BISCHOFSKONFERENZ. „Denkt an die Gefangenen, als wäret ihr mitgefangen“ (Hebr 13,3). Der
Auftrag der Kirche im Gefängnis, 2015.
29
Na ekumenické rovině zastřešuje vězeňskou pastoraci Mezinárodní asociace vězeňských kaplanů
(International Prison Chaplains Association – IPCA), která poskytuje podporu a povzbuzení vězeňským
duchovním všech konfesí. Zprostředkovává kontakty mezi nimi, aby si byli navzájem oporou,
předávali si zkušenosti a tím zkvalitňovali svou činnost. Vyzývá vedení církví, aby vězeňským
kaplanům projevovaly nezbytnou podporu, a zabývá se také postpenitenciární péčí.109
Také
v nekatolickém prostředí najdeme nejbližší zahraniční inspiraci v Německu. Základní programový
dokument z roku 2009 nese název „Byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou“ (Mt 25,36). Pokyny pro
evangelickou duchovní péči ve věznicích.110
V České republice vysílají své zástupce do vězeňské duchovní služby členské církve ERC. Ani ty nemají,
podobně jako katolická církev, specifické orgány ani programové dokumenty pro vězeňskou
pastoraci. Jejich angažovanost je patrná spíše díky výrazným osobnostem než na základě
celocírkevních strategií.
Svůj vliv na vězeňskou pastoraci v ČR tak uplatňují církve především skrze Radu pro duchovní službu
ve věznicích a ústavech, která rozhoduje o koncepčních otázkách a navrhuje personální obsazení
funkcí hlavního kaplana a jeho zástupce. Dva členy Rady jmenuje ČBK a dva členy ERC.
109
https://www.ipcaworldwide.org/about/
110
Evangelische Konferenz für Gefängnisseelsorge in Deutschland. „Ich war im Gefängnis,und ihr seid zu mir
gekommen.“ Leitlinien für die Evangelische Gefängnisseelsorge in Deutschland.
30
4. Základní témata
Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže vyznáváme své
hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé
nepravosti. (1 Jan 1,8-9)
V této kapitole si představíme několik témat, do kterých by měl mít vězeňský pastorační pracovník
alespoň základní vhled. Musíme přitom nahlédnout do oborů nejen teologických. Nejprve budeme
pátrat po příčinách kriminálního jednání a ukážeme si typické charakteristiky vězněných osob. V tom
nám pomůže zejména psychologie a sociologie. Pak otevřeme Bibli, budeme v ní hledat zmínky
o vězení a pokusíme se z nich odvodit inspiraci pro současnou teologii a pastoraci. Otázku lidské
svobody a možnosti konat dobro či zlo budeme zkoumat z hlediska křesťanské antropologie; téma
svědomí, viny, trestu, pokání a odpuštění nám osvětlí křesťanská etika. Nemůžeme se vyhnout ani
náročné otázce působení zlého ducha. Zamyslíme se nad tím, jak můžeme s využitím těchto znalostí
pastoračně doprovázet odsouzené v procesu zpracování viny a jaké jsou možnosti a hranice
pastoračního vztahu. Na závěr se zastavíme u otázky víry a problému konverzí vězněných osob.
4.1. Příčiny kriminality, typologie vězněných osob
Člověk, je-li rozumu nevzdělaného a žádostí nespořádaných, neodolá ani chtíčům svým
vnitřním, ani lákání zevnímu; protož v nevzdělanosti a v nespořádanosti schopností a mocností
lidských základní příčinu slabosti i porušenosti mravní stíhati dlužno.111
Proč se lidé dopouštějí trestných činů? Co vede některé lidi k jednání, které i jim samotným ve svých
důsledcích uškodí? Jaké osobní zkušenosti či charakteristiky nutí člověka dělat věci, které ostatní
nedělají a které většina společnosti – často včetně nich samých – odsuzuje? I když potenciálním
klientem vězeňského zařízení může být kdokoliv, většina odsouzených vykazuje určité společné
znaky: typický český vězeň je muž mezi pětadvaceti a čtyřiceti lety, který vyrůstal bez otce nebo
s nefunkčním otcem, získal základní vzdělání, ale nedokončil učňovskou školu, má mírně
podprůměrnou inteligenci, trpí disociální poruchou osobnosti, kouří a je závislý na drogách. Každou
z těchto charakteristik má více než polovina českých vězňů.
I přesto ovšem najdeme mezi vězni velmi rozdílné osobnostní typy. Odborníci dokonce vypracovali
jakousi typologii delikventní subkultury, která vychází z nejčastějších příčin kriminality. Tyto tzv.
kriminogenní faktory mohou vycházet buď ze struktury osobnosti pachatelů (subjektivní faktory –
biologické či psychologické), nebo z jejich politického, kulturního, sociálního či rodinného prostředí
(objektivní faktory).112
Dříve byla zločinnost považována především za morální a náboženskou záležitost – mělo se za to, že
zločinec jedná na základě svého svobodného rozhodnutí, při němž ale může být ovlivňován silami zla.
V době osvícenství začali vědci hledat příčiny kriminálního jednání v přírodě – ve stavbě lidského těla.
Tyto teorie přivedl k dokonalosti italský vědec Cesare Lombroso (1835 – 1909) ve své slavné knize
Nejnovější objevy a aplikace psychiatrie a kriminalistické antropologie.113
Vychází z podrobného
měření lebek a dalších orgánů několika tisíc vězňů a tvrdí, že zločinnost je důsledkem určitých
tělesných deformací: „Co se různých forem zločinnosti týče, vrahové a podvodníci vykazovali větší
obsah lebky a vyšší stupeň odchylek, padělatelé a zloději naopak vyvinutější obličejové kosti.“114
Mnohé Lombrosovy postřehy jsou dodnes platné (např. zjištění o šíření zločinnosti na základě
nefunkčního rodinného prostředí), většinou se však nelze ztotožnit s jeho biologickou interpretací
(zločinnost klade za vinu dědičnosti nebo rasovému původu). Jeho teorie byla později překonána na
111
ŘEZÁČ, s. 48.
112
Srov. např. FISCHER, ŠKODA, s. 170-176.
113
LOMBROSO, Cesare. Nejnovější objevy a aplikace psychiatrie a kriminalistické antropologie. Překlad Hana
Kniežová. Vydání první. Praha: Academia, 2017. 524 stran. Europa; sv. 52. ISBN 978-80-200-2604-0.
114
LOMBROSO, s. 58.
31
základě výzkumů v psychologii a psychiatrii, které ukázaly, že příčina většiny zločinů neleží
ve fyziologii člověka, nýbrž v jeho psychice a sociálním prostředí.
Některé biologické faktory ovšem nelze popřít. Tím nejdůležitějším je pohlaví – muži se dopouštějí
delikventního chování desetkrát častěji než ženy, a tento poměr je podobný na celém světě.
V českých věznicích je v současné době asi 1500 žen, což činí necelých 8 procent z celkového počtu
vězněných osob. Dříve se nižší kriminalita žen vysvětlovala tím, že jde o „stvoření méně vyspělá“ ve
srovnání s muži, neboť páchání především těžkých zločinů vyžaduje „nikoli pouze větší fyzickou sílu,
ale i lepší možnost využití intelektuálních dovedností“115
. Dnes se uvádí jednak větší tendence
k agresivitě u mužů vzhledem k pohlavnímu hormonu testosteronu, jednak jejich větší potřeba
sociálně vyniknout (často i na úkor druhých), aby dosáhli seberealizace. Ženy využívají k dosažení
téhož cíle odlišné strategie, které zpravidla nejsou trestné.116
Dalším biologickým faktorem je věk– většina vězňů má méně než 40 let, se zvyšujícím se věkem se
kriminalita snižuje; starších než 60 let jsou jen necelá čtyři procenta.117
Také snížená inteligence a mentální schopnosti patří mezi faktory, které zvyšují riziko kriminálního
jednání. V různých výzkumech bylo prokázáno, že průměrné IQ vězněných osob se pohybuje asi 5-10
procent pod průměrem celé populace. Zároveň je mezi nimi také vyšší procento osob, které trpí
mentální retardací – tedy organickým poškozením mozku, které se projevuje silně narušenými
mentálními schopnostmi; IQ těchto osob je nižší než 70.Takové osoby páchají trestné činy zejména
proto, že jednají spontánně ve vlastním zájmu a nejsou schopny domyslet škodu, kterou tím způsobí
jinému, ani negativní důsledky pro sebe samého.118
V rámci typologie delikventní subkultury mluvíme
o mentálně nedostačivém typu – pro něj bývají typické násilné trestné činy, sexuální útoky, účast ve
skupině páchající trestnou činnost.119
Takový pachatel je také snadno ovlivnitelný, což může
v pastorační práci vést k tomu, že přijímá názory a požadavky duchovního, aniž by se s nimi vnitřně
ztotožnil nebo o nich kriticky přemýšlel.
S tím souvisí také vzdělanostní struktura vězňů, která se radikálně odlišuje od celku naší populace.
V roce 2018 mělo asi 50 % vězněných osob dokončené pouze základní vzdělání (v celé populaci je to
7 %). Jen 13 % vězňů mělo maturitu (na rozdíl od 57 % dospělých obyvatel ČR) a z nich 1,6 % dosáhlo
některého stupně vysokoškolského vzdělání (v celku populace je to 20 %).120
Vězeňský duchovní tedy
musí metody své práce přizpůsobit těmto charakteristikám svých klientů.
Z psychologického hlediska je nejčastější příčinou kriminálního chování disociální porucha osobnosti
(diagnóza F60.2). Na její vznik mají vliv jak genetické faktory, tak negativní vývoj v dětství
a dospívání.121
Osoba, která jí trpí, není schopna vnímat druhého člověka jako živou bytost, postrádá
empatii a odpovědnost, neumí navazovat hlubší osobní vztahy, nerespektuje dohody a pravidla,
necítí výčitky svědomí.122
Zatímco v běžné populaci osciluje výskyt osob s touto poruchou kolem pěti
115
LOMBROSO, s. 238.
116
Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie: závažné sociálně patologické jevy, příčiny,
prevence, možnosti řešení. Praha: Grada, 2014. 231 s. Psyché. ISBN 978-80-247-5046-0, s. 171.
117
Srov. Statistická ročenka VSČR 2018, s. 105: https://www.vscr.cz/informacni-servis/statistiky/statisticke-
rocenky-vezenske-sluzby/statisticka-rocenka-pro-rok-2018/.
118
Otázkou ovšem zůstává, zda mezi zbytkem populace není ve skutečnosti podobné množství pachatelů
trestné činnosti, ale lidé s vyššími mentálními schopnostmi ji umí lépe zakrýt před policií nebo se lépe obhájit
před soudem.
119
Srov. MATOUŠKOVÁ, Ingrid. Aplikovaná forenzní psychologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2013. 296 s. Psyché.
ISBN 978-80-247-4580-0.
s. 111; FISCHER, ŠKODA, s. 175-176.
120
Srov. Statistická ročenka VSČR 2018, s. 108; https://www.czso.cz/csu/czso/24-vzdelavani
121
Srov. FISCHER, ŠKODA, s. 182.
122
Srov. OREL, Miroslav a kol. Psychopatologie. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012. 263 s. Psyché. ISBN 978-80-247-
3737-9, s. 161.
32
procent, ve skupině vězňů se odhaduje na 75 i více procent; mnohem častější je u mužů než u žen.123
Porucha osobnosti je přitom trvalý stav, který lze pedagogickou či terapeutickou intervencí jen velmi
málo ovlivnit.124
„Vytváří se v prvních letech života dítěte, a stává se tak stabilní, že je v pozdějším
věku již téměř nezvratná.“125
Vězně, který trpí touto poruchou, označujeme jako psychopatický typ. Právě v této skupině je největší
množství pachatelů velmi vážných zločinů, provedených často brutálním způsobem. I když ve vězení
většinou dobře hrají roli odsouzeného a komunikace s nimi nebývá náročná, lze s nimi hovořit jen na
povrchní úrovni. Neuvažují o hlubších dimenzích své osobnosti, zabývají se spíše působením svého
okolí a ostatních lidí. Jsou schopni detailně popsat své surové a nelidské jednání, aniž by přitom
prožívali jakékoli emoce. Racionálně souhlasí s tím, že si zaslouží trest, pokud by se ale v budoucnosti
dostali do podobné situace, byli by schopni provést stejný zločin znovu.
Pro práci duchovního je významnou charakteristikou těchto osob jejich snížená schopnost
duchovního vnímání. Definujeme-li spiritualitu jako práci s vlastním bytím, pak právě to je pro osoby
s disociální poruchou téměř nemožné. Jen výjimečně se duchovnímu podaří přivést je k hlubší
sebereflexi, k vnitřnímu pochopení zvrhlosti svého jednání, k soucitu s těmi, kterým uškodili.
V září 2017 otřásly naší společností informace o tzv. doubické vraždě: mladý muž tam uškrtil
čtrnáctiletou dívku a další, šestnáctiletou, se zabít pokusil. Ve vazbě navázal kontakt
s kaplanem a měl zájem setkávat se s ním pravidelně. Uznával svou vinu, ale vyprávěl
poněkud odlišnou verzi případu, než uváděly soudní spisy i mediální zprávy. Věděl, že bude
muset přijmout trest, chápal to jako nutnou odplatu ze strany společnosti, ale osobně ho to
nijak nezasahovalo. Neuvědomoval si, že zavražděné dívce několik hodin působil bolest;
nepřemýšlel o tom, co asi prožívají její rodiče; nepociťoval výčitky svědomí. Podle záznamu
vězeňského psychologa trpěl disociální poruchou osobnosti. Kaplan se snažil ho přivést
k přijetí viny a k aktu lítosti alespoň na racionální rovině, ale ani to se příliš nedařilo.
Psychopatické osoby umí ovšem velmi dobře využívat druhých ve svůj prospěch, i za pomoci lží,
podvodů a dalších nekalých praktik. Mohou dávat kaplanovi najevo zájem o víru, vyznávat své
obrácení a touhu po dobrém životě, v jejich nitru se však nic zásadního neděje. V jiném sociálním
prostředí se chovají stejně bezohledně a asociálně jako dřív. Práce s nimi tedy vyžaduje velkou míru
obezřetnosti. To však neznamená, že by neexistovaly výjimky, kdy i takto narušený jedinec prožije
vnitřní konverzi a stane se vnímavějším pro potřeby druhých. Křesťanský duchovní počítá vždy ještě
s působením Božím, které je pracovníkům jiných profesí skryté: „Mnozí říkají, že sloužit lotrům nemá
smysl, protože u nich nikdy nedojde k vnitřnímu obrácení. Ale to v podstatě nevíme, jestli nikdy. My
nevíme, co v člověku utkvělo a co se v nějaké chvíli objeví. A třeba se toho zasetého v krizové situaci
ten člověk chytne. Taky víme, že to nejsme my, kdo oslovuje, ale Bůh, který se dotýká lidského srdce.
I když se řekne nenapravitelný, tak Pán Bůh může dělat zázraky a u Boha není nic nemožného.
Napravitelnost či nenapravitelnost by nás neměla odrazovat od naší práce.“126
Denní tisk, 26. 2. 2009: „Okresní soud vynesl verdikt nad zvlášť nebezpečným recidivistou. Ve
vězení by měl strávit 11,5 roku. Jednačtyřicetiletý muž byl už ve vězení devětkrát a naposledy
si odseděl osm let za loupež. Ani dlouhý pobyt v žaláři ho však nepoučil. Po propuštění napadl
v baru číšníka. Surově ho zmlátil řetězem na psa, na kterém byl i obojek. Později napadl i svou
družku. Po tomto napadení napsal dopis na rozloučenou, ve kterém se blízkým omluvil
123
Srov. VÁGNEROVÁ, s. 260.
124
Tamtéž, s. 265.
125
KOUDELKOVÁ, Anna. Psychologické otázky delikvence. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 114 s. ISBN
80-7187-022-6, s. 96.
126
Josef KAJNEK, biskup, v minulosti odpovědný ze vězeňskou duchovní službu ze strany katolické církve, in:
Společně na cestě, 25 let Vězeňské duchovenské péče. Jablonec nad Nisou: Vydavatelství IN, 2019. ISBN 978-80-
87821-12-1, s. 47.
33
a tvrdil, že spáchá sebevraždu. ´Všechno jsem zničil. Snad mi blízcí odpustí,´ napsal.
Sebevraždu však nespáchal.
Znalci se shodli, že je to člověk s násilnickými sklony. Uznali, že vliv na jeho povahu měla
výchova. Má sklony k nadměrnému pití alkoholu i k užívání drog. Není však závislým
narkomanem. Za své jednání je plně zodpovědný. Odsouzený se při svých posledních slovech
s vědomím přísného trestu rozplakal: ´Je mi to líto. Nedokážu si to vysvětlit. Skutečně bych
potřeboval odbornou pomoc.´ Soud neukládá žádnou ochrannou léčbu, protože podle znalců
by byla zbytečná. Povaha vypěstovaná v dětství se léčit nedá, odůvodnila rozsudek
předsedkyně senátu."
Když jsem se s ním poprvé setkal, měl už za sebou roční pobyt na specializovaném vězeňském
oddělení pro drogově závislé. Od kolegů terapeutů jsem věděl, že na sobě intenzivně pracuje
a patří mezi jejich nejlepší klienty. Mimo jiné se naučil pracovat se dřevem a nabídl mi, že pro
kapli vyrobí nábytek na míru. Během krátké doby to skutečně udělal a jeho dílo zdobí
vězeňskou kapli dodnes.
Brzy se rozpovídal o sobě, rozhovory byly stále intenzivnější, postupně mi odkrýval své
nejhlubší pocity a zkušenosti. Všechno, co o něm psaly noviny, byla pravda. Přiznával to a byl
smířený s dlouhým trestem. Nesouhlasil jen s poslední větou soudkyně: věřil, že se ještě může
změnit, a byl odhodlán udělat pro to maximum. Vysvětlil mi, z čeho tato naděje pramení:
„Když jsem viděl fotky a lékařskou zprávu, které popisovaly zranění mojí partnerky, poprvé
v životě jsem pocítil obrovskou lítost. S tou ženou jsem přece několik let žil, miloval jsem ji –
jak jsem jí mohl způsobit tak strašnou bolest? Nemohl jsem kvůli tomu spát, brečel jsem,
v duchu jsem ji odprošoval, cítil jsem se bezmocný, protože jsem věděl, že už mě nikdy nebude
chtít vidět a že jí tedy svou lítost nemůžu dát najevo. Proto jsem se odhodlal k sebevraždě.
Jelikož byla zrovna zima, rozhodl jsem se, že se opiju a zmrznu. Šel jsem do lesa a cestou jsem
vypil litr vína. Pak jsem odbočil z cesty na úzkou pěšinku, kudy nikdo nechodil, a lehl jsem si do
sněhu. Bylo patnáct pod nulou.
Když jsem se probudil v nemocnici, nechápal jsem, jak jsem to mohl přežít. Pak jsem se
dověděl, že v ten večer si krátila jakási žena cestu z jedné vesnice do druhé právě přes ten les.
Šla z nějakého náboženského shromáždění a celou cestu se modlila. Přitom narazila na mě.
Zavolala záchranku a tím mi zachránila život.
Stokrát jsem se od té chvíle ptal, jak se to mohlo stát. A jak to souvisí s příběhem té ženy?
Stále znovu se mně vracel pocit, že ji tam poslal Bůh; vždyť se přece celou cestu modlila! Ale
pokud to zařídil Bůh, tak tím chtěl něco říct i mně! Ještě jsem neměl umřít! Ještě jsem dostal
šanci. Nemůžu napravit všechno to zlo, které jsem spáchal. Ale snad aspoň můžu dostat
odpuštění (od Boha, ne od lidí). A snad se můžu naučit žít tak, abych už nikoho nezraňoval.“
Také některé další poruchy osobnosti a psychické nemoci mohou vést ke kriminálnímu jednání, jejich
statistický význam je však mnohem menší. Častější jsou neurotické poruchy. Od poruch osobnosti se
liší tím, že dotyčný neztrácí emocionalitu, empatii ani pocit viny, ale je ovládán nevědomými
psychickými mechanismy: agresivitou, nutkáním (obsedantně-kompulzivní porucha), potřebou
uznání, nutností realizovat své fantazie (časté u sexuálních deliktů), zvýšenou úzkostí, depresivními
stavy, hysterickými projevy, emoční labilitou.127
Jednou z častých poruch, s níž je možné se setkat
mezi vězni, je kleptománie – bezdůvodná, ale nutkavá potřeba krást.
LM byl velmi milý vězeň. Rád chodil na bohoslužby, těšilo ho, když mohl kaplanovi nebo
někomu z účastníků udělat malou radost. Na oddíle patřil mezi ty mírné, kteří se často stávají
objektem násilí nebo šikany; v takových případech se však uměl bránit. Opakovaně byl trestán
za krádeže v obchodech. Asi po ročním pobytu na svobodě se znovu objevil ve vězení: „Já
127
Srov. KOUDELKOVÁ, s. 78-84.
34
nevím, proč jsem to udělal! Bydlel jsem u příbuzných, měl jsem svůj pokoj, dobře se o mě
starali, chodil jsem do práce, peníze mně nechyběly. Jen jsem se tak procházel po nákupním
centru a viděl jsem zlatnický krám, ze kterého si prodavačka zrovna někam odběhla. Na
vitríně byl malý zámek, který se dal snadno vypáčit. Tak jsem toho využil a vzal nějaké šperky.
Za chvíli mě chytili, škodu spočítali na 8 tisíc, všechno jsem vrátil, ale jako notorického
recidivistu mně hned odsoudili natvrdo. Já fakt nevím, proč jsem to udělal! Prostě jsem
najednou na nic nemyslel a musel jsem to vzít. Soudce říkal, že je to kleptománie a že bych se
z toho měl léčit...“
Odseděl si trest, po propuštění se neléčil – věřil si, že už to zvládne. Dařilo se mu dva roky, pak
byl znovu odsouzen: „No, pane kaplane, zase jako vždycky… jen jsem si hodil tričko do batohu.
U poklady mě chytili, že to viděli na kamerách. Ptali se mě, proč to dělám, jestli nemám
peníze. Tak jsem jim řek, že mám 180 korun a klidně jim to zaplatím. Ale oni že ne, že musí
volat policii. Tak jsem zase tady, dali mně rok, protože to bylo v nouzovém stavu.“
Neurotické poruchy vznikají většinou v důsledku citové deprivace, týrání v dětství, soužití s rizikovými
rodiči. Tento typ vězně je silně ohrožen negativními vlivy vězeňského prostředí. Odborní pracovníci
by ho měli především motivovat k tomu, aby podstoupil terapii. Zároveň podpořit jeho sebeúctu, dát
mu najevo, že není společensky odepsaný, ale že má ještě šanci zařadit se do normálního života.
„Nejčastěji jsem se snažil o to, aby lidé s často tak roztřískaným sebevědomím, s nulovou úctou
k sobě samým, pochopili nebo uvěřili, že jsou někdo. Proč? Protože jim Bůh dal život a Kristus za ně
zemřel. Doufal jsem, že to pomůže k tomu, aby pochopili, že za svůj život jsou odpovědni oni a ne
někdo jiný. A že je pořád čas s tím něco dělat, vzdor tomu, že udělali něco zlého a teď jsou v base.“128
Ze sociálního hlediska je nejvýznamnějším kriminogenním faktorem rodina. V mnoha výzkumech byl
prokázán její zásadní vliv na budoucí chování dětí. Více než polovina vězňů vyrostla v nefunkčních
rodinách, zatímco podíl těchto rodin v běžné populaci činí asi 2,5 procenta. Mnozí prožili dětství
v neúplné rodině (kolem 40 %), zakusili fyzické týrání ze strany otce nebo matky (kolem 50 %), byli
umístěni na nějaký čas do dětského domova (50 %), jejich otec neměl přirozenou autoritu (více než
50 %), někdo z jejich rodiny byl závislý na alkoholu (25 %) nebo se dopouštěl trestné činnosti (více než
30 %).129
Pastorační pracovník tedy může předpokládat, že většina lidí, s nimiž bude ve věznici pracovat, vyšla
z nefunkčního rodinného prostředí. V běžném církevním společenství se však s takovými rodinami
setkává jen výjimečně. Ve svých kázáních a katechezích je naopak zvyklý dávat za příklad rodinné
vztahy jako pozitivní zkušenosti, které formují odpovědného občana a dobrého křesťana. Boha
prezentuje jako dobrého Otce, který miluje a vychovává své děti podobně jako otec v rodině. To
všechno ovšem nebude působit věrohodně na lidi, jejichž zkušenost s rodinou je negativní.
V komunikaci s vězni musí tedy duchovní nejdříve naslouchat jejich zkušenostem, často velmi
smutným, aby pak na ně mohl přiměřeně reagovat.
Hned vedle rodiny má vliv na rozvoj kriminálního chování sociální prostředí, ve kterém se člověk
pohybuje, u mladých lidí nejčastěji parta. Pokud se osoba v období dospívání či rané dospělosti
identifikuje s partou, která je zvyklá chovat se asociálně nebo přímo antisociálně, pak je velmi
pravděpodobné, že bude jednat také tak, a to i v případě opačného působení blízké rodiny.
Nejčastějším negativním jevem, k němuž mladé lidi motivuje parta, je konzumace drog.
Tím se dostáváme k poslednímu ze statisticky významných faktorů kriminality, jímž je drogová
a alkoholová závislost. V roce 2018 zaznamenala vězeňská zdravotní služba mezi vězni více než 12
tisíc osob závislých na drogách. Někteří jsou započítáni opakovaně, protože se přesunovali mezi
věznicemi, přesto jde o zhruba polovinu vězňů; a to není vzata v úvahu nezjištěná drogová závislost
128
Daniel ŽENATÝ, synodní senior ČCE, in: Společně na cestě, s. 28.
129
Srov. FISCHER, ŠKODA, s. 157, 173.
35
mnoha dalších, stejně jako závislost na alkoholu.130
V kontextu se závislostí běžně dochází ke třem
typům trestných činů: výroba a šíření omamných látek, násilné trestné činy vykonané pod vlivem
omamných látek a majetkové trestné činy vykonané z potřeby získat peníze na drogy. Většina našich
vězňů byla tedy odsouzena za trestné činy spojené s distribucí a / nebo užíváním drog.
PR byl kdysi závislý na drogách. Během pětiletého pobytu ve vězení absolvoval roční pobyt
v terapeutické komunitě, ale také přijal víru, studoval Bibli a intenzivně se modlil. Proto byl
pevně přesvědčen, že už dokáže žít řádným životem. Před propuštěním měl zajištěný pobyt
v ubytovně, předjednanou práci, kontakt na duchovního, kterého znal jako dobrovolníka
z věznice. Hned na nádraží se však setkal s kamarádem, který mu nabídl drogu a prostitutku.
Neodolal, na ubytovnu nedošel, do práce nenastoupil, duchovního nenavštívil. Za dva týdny
byl opět zatčen za rvačku a krádež a odsouzen na 8 let.
Také v případě osob závislých na drogách se pastorační pracovník setkává s velmi odlišnými životními
zkušenostmi, než na jaké je zvyklý z církevního prostředí. Zážitky pod vlivem drog jsou extrémně silné
a osvobodit se z dlouholeté závislosti je pro většinu lidí nemožné. Ani konverze a radikální důvěra
v Boží pomoc většinou nepřináší trvalé výsledky. Pastorační pracovník by měl motivovaným klientům
nabízet možnosti odborné terapie; zároveň by měl počítat s tím, že i podpora člověka, který není
schopen se své závislosti zbavit nebo do ní opakovaně upadá, má smysl.
Klientům závislým na drogách, kteří tvrdí, že se chtějí své závislosti zbavit, nabízím k četbě
známou knihu Davida Wilkersona DÝKA A KŘÍŽ. Když si ji přečetl třicetiletý Andrej odsouzený
za krádeže, loupeže a rvačky, který je od 16 let závislý na tvrdých drogách, byl nadšen:
konečně objevil cestu, jak se z toho dostat! Hned se začal modlit, vyznával Bohu svou ubohost
a neschopnost a prosil ho, ať udělá zázrak a vysvobodí ho z pout závislosti. Byl přesvědčen, že
po propuštění z výkonu trestu už se drogy nikdy nedotkne. Dlouho jsem se snažil mu vysvětlit,
že tak snadno to nefunguje, ale že je nutné intenzivně pracovat jak na prohloubení vztahu
k Bohu, tak na změně životních hodnot. To člověk nezvládne sám, proto by měl prožít nějaký
čas v křesťansky vedené terapeutické komunitě.
Naše diskuse byly pravidelné, velmi osobní a otevřené. Andrej skutečně pracoval jak na svém
duchovním životě, tak na změně svých vzorců myšlení a jednání. Četl Bibli a duchovní
literaturu, přečetl také několik svědectví obrácených a vyléčených narkomanů. Během
posledního roku svého trestu udělal velký pokrok, který ocenili i zaměstnanci věznice ve svém
závěrečném hodnocení. Doporučil jsem mu následný pobyt v terapeutické komunitě Teen
Challenge, on to však odmítl v přesvědčení, že už na sobě dostatečně zapracoval a že se chce
co nejdřív zapojit do normálního života – pracovat, vydělávat peníze, založit rodinu. Počítal
také s podporou církevního společenství v místě svého bydliště, kam jsem ho odkázal. O jeho
příchodu jsem informoval místního duchovního.
Po propuštění začal Andrej skutečně naplňovat svá předsevzetí: našel si práci, zapojil se do
církve, v níž často a s velkým nadšením vydával svědectví o svém obrácení k Bohu
a zázračném vyléčení ze závislosti na drogách. Navázal vztah s věřící dívkou, zamiloval se do
ní a začali plánovat společnou budoucnost. Ona se s ním však po čase rozešla, neboť v něm
nacházela autoritativní a násilnické sklony. To Andrej neunesl, v depresi zašel za starými
kamarády a svůj žal začal utápět osvědčeným způsobem – drogami.
Když jsem se s ním později opět setkal ve vězení, byl už mnohem pokornější: pokračoval
v křesťanské formaci, zároveň se však přihlásil na specializované oddělení s intenzivním
terapeutickým programem pro uživatele drog, a hned po propuštění nastoupil na roční pobyt
v komunitě Teen Challenge.
Někdy se dostane do vězení také člověk, který v běžném životě neměl zásadní problémy – pracoval,
staral se o rodinu, netrpěl psychickou nemocí ani poruchou osobnosti, nebyl závislý na drogách,
130
Srov. Statistická ročenka VSČR 2018, s. 178.
36
nestýkal se s lidmi ze sociálně patologického prostředí. Čin, který spáchal, byl mimořádným
vybočením z jeho životní dráhy, pachatel si uvědomil jeho závažnost, pocítil výčitky svědomí, snaží se
napravit škodu, recidiva je nepravděpodobná. Ke kriminálnímu jednání ho mohla dovést touha po
luxusním životě, dlouhodobá krize v osobních vztazích, členství v problematické skupině,
neschopnost řešit náhlou finanční krizi apod. Jde o socializovaný typ131
, který se nijak zásadně
neodlišuje od běžné populace, proto také komunikuje podobným způsobem a práce s ním je pro
vězeňský personál relativně snadná. Pokud naváže kontakt s duchovním, je možné s ním vést velmi
zajímavé rozhovory, může také pozitivně působit na další vězně.
Specifickou skupinu tvoří takoví pachatelé, kteří trestnou činnost, často velmi vážnou, páchají
opakovaně a dlouhodobě, zároveň však mají silnou potřebu zachovat si své dobré jméno a svůj
společenský status (tzv. „kriminalita bílých límečků“). Pokud přesto skončí ve vězení, snaží se své
selhání různým způsobem popírat, bagatelizovat či racionalizovat. Scott Peck je nazývá lidmi lži:
„Jejich veškeré úsilí je zasvěceno ochraně jejich představy vlastní dokonalosti; tudíž jsou nepřetržitě
zaměstnáni úsilím o udržení zdání morální bezúhonnosti. Jsou velmi citliví na společenské normy a na
to, co by si o nich mohli pomyslet druzí. Zatímco, jak se zdá, postrádají jakýkoli stimul být dobří,
intenzivně si přejí jako dobří vypadat. Veškerá jejich dobrota se nachází v rovině předstírání. To
znamená, že je to lež. Proto jsou to lidé lži.“132
Někteří badatelé se pokusili vytvořit seznam „temných osobnostních rysů“, které sice samy o sobě
nemusí být příliš nebezpečné, ale pokud jsou všechny přítomny u konkrétního jedince, výrazně se
u něj zvyšuje pravděpodobnost kriminálního jednání. Jde o čtyři charakteristiky, označované jako
temná tetráda: psychopatii, narcismus, machiavelismus a sadismus. Psychopatií jsou míněny znaky
disociální poruchy osobnosti, ale v nižší míře, než aby bylo možné tuto poruchu diagnostikovat.
Podstatou narcismu je přesvědčení dané osoby, že je lepší, důležitější, výjimečnější než ostatní, a že si
proto zaslouží větší obdiv a uznání. Jako machiavelismus (podle renesančního diplomata a myslitele
Nicolo Machiaveliho, autora knihy Vladař) se označuje snaha dosáhnout osobních mocenských cílů
s využitím jakýchkoli nástrojů, i nemorálních (manipulace, lhaní, korupce), podle zásady „účel světí
prostředky“. Sadismus se projevuje tím, že člověk pociťuje potěšení nebo přímo rozkoš, pokud
někomu jinému působí nepohodlí či bolest.133
Člověka s touto temnou tetrádou není snadné změnit, neboť její jednotlivé rysy se vzájemně doplňují
a podporují. Můžeme je přirovnat ke stavebním kvádrům, které do sebe navzájem zapadají
a vytvářejí pevnou zeď. Je-li jedinec přesvědčen o své výjimečnosti (narcismus), najde dostatek
důvodů pro to, aby se snažil mocensky ovládat jiné (machiavelismus); tato činnost ho dokonce
emocionálně přitahuje, neboť cítí rozkoš, když vidí druhé trpět (sadismus); jejich práva či pocity pro
něj nic neznamenají (psychopatie). Pokud se s takovými osobami setká pastorační pracovník ve
věznici, musí být velmi obezřetný, aby se sám nestal obětí jejich manipulace a mocenských zájmů.
Z této kapitoly by mohl čtenář získat dojem, že většina odsouzených za své jednání nenese
odpovědnost, neboť k němu byli dohnáni na základě zanedbané výchovy v dětství a svých
psychologických a genetických predispozic. To je však jen jeden úhel pohledu – i v těchto dílčích
lidských omezeních totiž zůstává dost prostoru pro svobodné jednání. Tématem lidské svobody,
možnosti konat dobro nebo zlo, dopustit se hříchu a nést za něj odpovědnost, se budeme zabývat
v dalších kapitolách.
131
Srov. FISCHER, ŠKODA, s. 183-184.
132
PECK, M. Scott. Lidé lži: psychologie lidského zla. Překlad Jan Navrátil a Eva Krejčová. V Olomouci: Votobia,
1996. 294 s. ISBN 80-7198-148-6, s. 78-79.
133
Srov. SHAW, Julia. Zlo: věda o temných stránkách lidství. Překlad Petra Miketová. Vydání první. V Praze:
Paseka, 2020. 299 stran. ISBN 978-80-7637-047-0, s. 44-50.
37
4.2. Jak se Bible dívá na vězně?
Již původem blahodějného učení lásky a milosrdenství počala se i pro zajaté doba mírnější. Ve
vězni má se ctíti přirozenost lidská, ctíti sám opravce její Kristus; neboť o něm jako sám o sobě
dí: „V žaláři jsem byl, a přišli jste ke mně“ (Mt 25,36).134
Křesťanský přístup k člověku nachází svou hlavní inspiraci v Bibli. Ta je pro křesťany slovem Božím –
tedy sbírkou textů, o nichž věříme, že byly inspirovány Božím Duchem. Pro toto tvrzení nenajdeme
objektivní důkazy, soudíme tak na základě víry a životních zkušeností předchozích generací.
A neznamená to, že by každé slovo Bible přímo nadiktoval Bůh, jak to chápou např. muslimové
v případě Koránu. Křesťanské přesvědčení mluví o inspiraci biblických autorů – tedy o tom, že Bůh do
jejich mysli vložil příslušné poznání, nápad, myšlenku, nebo že způsobil určitou zkušenost, a oni ji pak
v rámci svých jazykových schopností a myšlenkových kategorií formulovali. Vykladatel tedy stojí před
nutností rozlišit v konkrétním textu rovinu lidského podání se všemi kulturními a jazykovými
omezeními, a rovinu Boží inspirace, v níž může nalézt nadčasově platné poselství. To ovšem není vždy
snadné.
Různé tvary slov „vězeň, vězení, žalář“ najdeme v Bibli na 87 místech. Často mluví o vězení v jeho
základní podobě – jako spravedlivém trestu pro svévolníky, kteří utlačují národ, vyvolávají vzpoury,
dopouští se vražd nebo neplatí své dluhy: „Nad každým, kdo nebude svědomitě zachovávat zákon
tvého Boha a zákon královský, bude vynesen rozsudek smrti nebo vyhnanství, peněžité pokuty nebo
vězení.“ (Ezd 7,26) „Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě
neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení.“(Mt 5,25) „To byl člověk, kterého
uvrhli do vězení pro jakousi vzpouru ve městě a vraždu.“(L 23,19)
Ještě častěji však v Bibli nacházíme zprávy o dobrých lidech, kteří byli nespravedlivě vězněni nebo
s nimiž bylo ve vězení krutě nakládáno (např. Jákobův syn Josef, prorok Jeremiáš, Jan Křtitel, Ježíš,
apoštol Pavel). V těchto textech můžeme rozeznat kritický podtext, zjištění o relativitě lidské
spravedlnosti. Bůh stojí vždy na straně těch, kdo trpí bezpráví, a snaží se jim pomoci. To je úkolem
i duchovního, který přichází do vězení: měl by hájit práva vězňů proti případnému nespravedlivému
zacházení, vytvářet ve věznici příznivou a motivující atmosféru, upozornit na případy rozsudků, které
budí vážné podezření z nespravedlivého rozhodování. V této souvislosti se pak setkáváme s obrazem
Boha, který vysvobozuje vězně, a to jak na obecné rovině (zejména v Izaiášových proroctvích
o budoucím Mesiáši), tak v konkrétních příbězích (např. zázračné vysvobození Petra, Pavla a Silase, Sk
16, 25-26).
Posledním biblickým tématem je výzva k tomu, aby křesťané projevovali soucit a pomáhali těm, kdo
jsou ve vězení, bez ohledu na to, zda se tam dostali ze spravedlivého důvodu nebo jako nevinní. Bible
se staví k vězněným osobám jako k lidem, kteří si zaslouží pozornost už jen proto, že prožívají těžkou
situaci. V tomto smyslu je nejsilnějším impulsem kázání o posledním soudu, v němž Ježíš řadí vězně
vedle hladových, žíznivých, pocestných, nahých a nemocných k těm, jimž by měl křesťan nabídnout
svoji pomoc: „Byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou“ (Mt 25,36). To chápeme jako první úkol
vězeňské pastorace i dnes, bez ohledu na to, že většina vězněných osob si svou těžkou situaci zavinila
sama svým vlastním hříchem. „Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty,
kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení.“ (Žid 13,3)
V Bibli ovšem najdeme inspiraci i pro další klíčová témata vězeňské pastorace. Jedním z nich je vztah
mezi vězněm a institucemi, které ho soudí a vězní. Až příliš snadno je vidíme jako zástupce dvou
opačných pólů společnosti, jako protiklad dobra a zla. Bible však upozorňuje na to, že svět není
černobílý. Pokud je někdo odsouzen za trestný čin, neznamená to, že by si zasloužil jen pohrdání,
v tom člověku mohou být naopak jiné a velmi významné kvality. A když je někdo navenek bezúhonný,
neznamená to, že je absolutně dokonalý. Žena přistižená při cizoložství měla být podle tehdy
platného práva ukamenována. Ježíš ale říká těm, kdo se k tomu chystají: „Kdo z vás je bez hříchu, ať
134
ŘEZÁČ, s. 5.
38
po ní hodí první kámen.“ (J 8,7) A oni potichu odchází, nikdo nemá pocit, že by byl zcela bez hříchu.
Ani duchovní, ani ostatní zaměstnanci ve věznicích nejsou bez hříchu. Nemáme tedy právo pohrdat
těmi, kdo jsou odsouzení. Vězeň pro nás zůstává člověkem, obrazem Božím, zachovává si svou
důstojnost. Neztotožňujeme lidskou bytost se zlem, které spáchala: ten, kdo před námi stojí, není „zlý
člověk“, ale „člověk, který se dopustil něčeho zlého“. Je v něm tedy také potenciál dobra – a ten se
pokoušíme objevit a probudit.
Kořenem problémů mnoha našich klientů je jejich hřích – zlo, které spáchali. Bible však říká, že člověk
byl vykoupen Ježíšovou obětí na kříži, a proto je Bůh ochoten odpustit mu jakýkoli hřích. Tato
radostná zvěst může způsobit zásadní obrat v životě vězně. Pastorační pracovník mu jménem Božím
přináší osvobozující zprávu, kterou přinesl Ježíši té cizoložné ženě poté, co si nikdo z lidí nedovolil ji
odsoudit: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (J 8,11) Odpuštění je ovšem spojeno s procesem
hluboké vnitřní proměny, který je bolestný a trvá mnoho měsíců i let. Vězeňské prostředí tomuto
procesu příliš nepomáhá: odsouzení se většinou navzájem utvrzují v přesvědčení, že svým jednáním,
i když bylo nezákonné, prosazovali své oprávněné zájmy, a necítí za ně lítost. Každý, kdo smýšlí jinak,
se ocitá v opozici proti většině. Proto potřebuje podporu. A tu dostává právě od duchovních, kteří
tyto lidi dlouhodobě doprovázejí.
Celník Zacheus, kterého Ježíš navštívil, si nejen uvědomil svůj hřích, ale také se odhodlal k náhradě
způsobené škody a k velkorysosti vůči potřebným: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým,
a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ (L 19,8) Dalším úkolem těch, kdo
reprezentují církev ve vězeňském prostředí, je tedy motivovat vězně k tomu, aby v rámci svých
možností nahradili způsobenou škodu a v dalším životě se řídili obecně sdílenými morálními
zásadami, které vycházejí z biblického Desatera.
Posledním biblickým textem, u kterého se zastavíme, je Pavlův list Filemonovi. Tomuto křesťanovi
z církevní obce v Kolosách utekl otrok Onezimos. Když se setkal s Pavlem, přijal pod jeho vlivem víru
v Krista a v době věznění mu sloužil. Pavel ho teď vrací jeho pánovi, kterého v dopise prosí, aby jej
přijal nikoli jako otroka, ale jako svého křesťanského bratra. Pavel dobře ví, že by si Onezimos
zasloužil trest, dává však před stroze právnickým přístupem přednost osobním vztahům a křesťanské
lásce: „Posílám ti ho zpět, je mi drahý jako mé vlastní srdce“ (Flm 12). V podobném duchu i vězeňský
kaplan odmítá dělení lidí na pány a otroky, na dozorce a zločince, ale přijímá všechny jako své bratry
a sestry.
4.3. Pastorace jako základní úkol církve
Zdá se mi, že by trestnice, jakožto domy duševně chorých obzvláštní péče církevní zasluhovaly.
Nebo nepotřebují právě tito takoví neduživci nejvíce duchovní pomoci, duchovního lékařství?
Nemá právě jim svítiti světlo pravdy, a záře oživující milosti zahřívati srdce jejich? Nemají oni
zvláště okoušeti smilování božího?135
Na základě promýšlení biblických textů, které probíhá po celé křesťanské dějiny a je trvale
konfrontováno s realitou člověka a společnosti, se tedy dostáváme k praktickým závěrům
využitelným v současné době. Činnost křesťanů a církví, kteří se v tomto duchu snaží pomáhat lidem
ke kvalitnějšímu životu, se označuje jako pastorace – podle latinského slova pastor (pastýř), kterým je
v Bibli označován prototyp dobrého vládce, ale i pomáhajícího pracovníka. Odborné reflexi této
činnosti se věnuje praktická (někdy také pastorální) teologie.
Pastoraci v širším smyslu můžeme definovat jako „takové jednání s člověkem, ve kterém ho
respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho
v jeho obtížích (…) a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace (…), a to na
135
ŘEZÁČ, s. 23.
39
jemu dostupné úrovni víry s perspektivou jejího možného rozvoje“.136
Pastorace se tedy snaží
reagovat biblickým poselstvím na konkrétní problémy současných lidí. Mnozí z nich nejsou věřícími
křesťany, ale přesto i jich se dotýkají palčivé otázky, na které věda nenachází odpověď: jaký je smysl
lidského života, proč musíme snášet bolest a utrpení, jak reagovat na skutečnost vlastního selhání,
jak se vyrovnat s umíráním a smrtí. Tyto a další otázky jsou projevem duchovní dimenze člověka, na
niž se přednostně zaměřuje pastorační a spirituální péče. Pastorační pracovník může vést dialog na
tato témata stejně tak s věřícími křesťany jako s těmi, kdo jsou víře vzdáleni. Pastorace ve vězení je
tedy přístupná každému, kdo o ni projeví zájem, bez rozdílu rasy, národnosti či náboženské víry /
nevíry.
Nejčastější formou pastorace je vytváření základních církevních obcí, pro které se v evangelickém
prostředí ujal název sbory, v katolickém farnosti. Vedle toho se církve věnují některým specifickým
cílovým skupinám, a to napříč základními obcemi, často i v prostředích, kde tyto obce nemohou
přímo působit. Jde zejména o osoby v různých pobytových zařízeních (nemocnice, léčebny, ústavy
pro osoby s postižením, domovy pro seniory, věznice), na dlouhodobých misích (členové armády,
posádky lodí) apod. Pro pastorační péči o tyto specifické kategorie osob se v poslední době vžilo
označení kategoriální pastorace.
V pastorační činnosti církve by se měly projevit všechny realizační funkce, jimiž církev prokazuje, že
skutečně staví na základech evangelia: svědectví o víře (martyria), služba potřebným (diakonia),
bohoslužba (liturgia) a společenství (koinonia). Ve vězeňské pastoraci se to děje zejména těmito
způsoby:
• Martyria: víra v Ježíše Krista je východiskem a motivací pro naši práci, a o této víře také
vydáváme svědectví těm, kdo o to projeví zájem. Přitom respektujeme odlišnost konfesí
a vyhýbáme se proselytismu137
.
• Diakonia: svou prací naplňujeme základní přikázání lásky k bližnímu – nabízíme vězňům pomoc
v jejich nouzi, a to ve všech dimenzích lidské existence (biologické, psychologické, sociální
a spirituální).
• Liturgie: nabídkou bohoslužebných aktivit, zejména svátostí, usnadňujeme vězňům cestu
k osobnímu setkání s Bohem, k existenciální zkušenosti víry, k přijetí odpuštění a dalších Božích
darů.
• Koinonia: křesťanství lze plně prožít jen ve společenství; proto i ve vězeňském prostředí
vytváříme církev – skupiny věřících, kteří se navzájem podporují ve víře a v životě podle
křesťanských zásad.
I když toto schéma vychází z Bible, zejména ze slov a skutků Ježíše a jeho učedníků, neznamená to, že
by pastorace vypadala všude stejně. Právě naopak, jednotlivé církve mají své vlastní pastorační
koncepty a často i uvnitř církví se vzájemně liší přístupy některých skupin či jednotlivců. Nejde však
o to, že by někdo zcela odmítal některé z uvedených funkcí, spíše jde o rozdíly v důrazech: na jedné
straně najdeme např. církve s výrazným evangelizačním zaměřením, které za svůj hlavní úkol považují
předávat lidem poselství o spáse skrze Ježíše Krista; jiné církve a směry zase mnohem víc zdůrazňují
diakonickou dimenzi – snahu pomáhat lidem v nouzi, a samotné evangelium předávají spíše svým
životem než svými slovy. Tuto různost, kterou najdeme i mezi vězeňskými duchovními, chápeme jako
velké bohatství (i když může být také zdrojem kontroverzí či ohnivých diskusí). Ti, kterým své služby
nabízíme, jsou totiž také vzájemně odlišní, a každého může oslovit jiný přístup.
136
OPATRNÝ, Aleš. Pastorace zvláštních skupin. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2014. 196 s. Bibliotheca
theologica; sv. 2. ISBN 978-80-7465-116-8, s. 16.
137
Proselytismus = cílené získávání nových věřících pro nějakou církev, konfesi či náboženskou společnost
změnou jejich původního náboženského přesvědčení.
40
4.4. Dobro a zlo, vina a hřích
Odpouštět a neživit v sobě zlobu jsou prostředky k nápravě ostatních. Pomstou, odplatou
a hněvem nemohou být křivdy odčiněny. Zlo může být vyloučeno jen dobrem.138
Vězni se od ostatních cílových skupin kategoriální pastorace odlišují tím, že prokazatelně a zásadním
způsobem překročili morální zásady sdílené většinou společnosti. Pokud se mají do této společnosti
vrátit a žít v ní řádným životem, je nutné, aby prošli vnitřním procesem přiznání viny, přijetí trestu,
nápravy způsobené škody a změny smýšlení a života. Věřící člověk prožívá tento proces nejen na
rovině sociálně-psychologické, ale také na rovině teologické: uvědomuje si, že svým hříchem překročil
přikázání daná Bohem, a tím ztratil Boží přátelství; touží se s Bohem smířit a toto přátelství obnovit;
proto hříchu upřímně lituje, přijímá pokání a snaží se o změnu smýšlení a života.
Chceme-li jít k podstatě tohoto tématu, musíme začít u otázky dobra a zla. Za dobré můžeme
považovat všechno, co podporuje život a jeho kvalitu, za zlé naopak to, co život a jeho kvalitu
omezuje, snižuje nebo ničí. Fyzické zlo je to, které nezávisí na lidské vůli, ale přitom zásadně ovlivňuje
život člověka (bolest, nemoc, smrt) nebo přírodu (záplava, zemětřesení). Mravní zlo naopak působí
sám člověk tím, že jedná proti životu, v rozporu s mravním zákonem. A právě s lidmi, kteří způsobili
závažné mravní zlo, se setkáváme ve věznicích.139
Pan Vocásek byl zkušený podvodník. Ve svých padesáti letech seděl už pošesté, od mládí se
živil krádežemi a podvody. Jak získával zkušenost, dostával se do stále vyšších pater špinavého
byznysu a rukama mu procházely desítky milionů korun. Měl svého advokáta, který ho
v trestné činnosti podporoval: bral za své služby nemalé peníze a každá další kauza pro něj
znamenala nový výdělek.
„Pane kaplane, mě už to nějak přestává bavit. V mládí jsem to bral jako adrenalin, ale teď?
Pořád žít v nejistotě, kdy mě chytnou… Ale hlavně – uvědomovat si, kolik lidí kvůli mně přišlo
o majetek, o dům, o své celoživotní úspory! Víte, od té doby, co jsem začal číst Bibli, to
mnohem víc cítím. Objevuju jiný svět – ono se snad dá žít i čestně, bez podrazů, dívat se lidem
bez výčitek do očí!"
Brzy měl možnost si tento nový přístup vyzkoušet: soud projednával jeho další čtyři kauzy. Ke
třem se přiznal, postiženým se omluvil a zavázel se zaplatit škodu. Ke čtvrté nebyl dostatek
důkazů a advokát mu slíbil, že ho z ní dostane. Pan Vocásek musel řešit dilema: využít tuto
nabídku, nebo se přiznat, přijmout dva roky trestu navíc a zase platit (šlo o nemalé peníze)?
Byl to těžký vnitřní boj; nakonec se rozhodl pro druhou možnost. Advokát tomu nechtěl věřit,
opakovaně ho přemlouval, ať není sám proti sobě. Když na to nepřistoupil, definitivně ukončili
spolupráci.
„Víte, pane kaplane, asi mě ta četba Bible, rozhovory s vámi, ale hlavně to vědomí Boha
hodně změnily. Dřív jsem nerozlišoval mezi dobrem a zlem. Teď vnímám ten protiklad velice
silně. A když jsem se konečně rozhodl dělat dobro, tak jsem přece nemohl začít dalším zlem.“
Odkud se vzalo dobro a zlo? Někteří je považují za dvě rovnocenné síly, které spolu po celé dějiny
bojují (dualismus) a z nichž kterákoliv může člověka ovládnout; jiní tvrdí, že existuje jen dobro,
zatímco zlo je pouhá iluze, od které se má člověk oprostit (některá východní náboženství); novověká
filozofie stejně jako podstatná část naší společnosti považuje dobro a zlo za relativní pojmy, které
odráží hodnoty dané společnosti a kultury. S těmito názory se setkáme také mezi vězni, kteří jimi
často argumentují při obhajobě svého nemorálního jednání.
Křesťanství vyznává biblický názor, že absolutním dobrem je sám Bůh, který stvořil člověka ke svému
obrazu, tedy k tomu, aby také konal dobro. Zároveň mu nabídl konkrétní pokyny, jak tento úkol
138
KONFUCIUS, https://citaty.net/temata/dobro/.
139
Srov. PŘÍKASKÝ, Jiljí Vladimír. Učebnice základů etiky. Vyd. 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,
2000. 134 s. ISBN 80-7192-505-5, s. 15-16.
41
naplnit – mravní zásady, obsažené ve starozákonním Desateru či v novozákonním učení Ježíšově.
Ponechal však člověku svobodu, v níž se může rozhodnout i pro zlo.140
Tato svoboda je v současnosti z různých důvodů zpochybňována či relativizována. Vede nás k tomu
hlubší znalost člověka získaná psychologickým výzkumem. Nepopíráme, že lidé jednají negativně, ale
chápeme takové jednání spíše jako projev nemocí, psychických fixací, sociologických daností, špatné
výchovy a rodinného prostředí, než jako důsledek jejich zcela svobodného rozhodnutí. Džibrán
dokonce klade tuto myšlenku do úst samému Ježíšovi: „Pamatujte si, že zloděj je člověk v nouzi, lhář
je člověk, který se bojí, a lovce, kterého honí strážci vaší noci, pronásleduje stráž jeho vlastní
temnoty. Jestliže vyhledají váš dům, otevřete jim a pozvěte je ke stolu. Pokud je nepřijmete,
neosvobodíte se od toho, čeho se dopustili.“141
To však neznamená, že bychom měli zcela rezignovat na možnost svobodného rozhodování.
I u odsouzených zpravidla najdeme vývojovou linii, která je skrze opakovaná negativní rozhodnutí
(často v nepatrných věcech) přivedla až ke spáchání závažného zločinu. Jde tedy spíše o proces,
v němž hrají roli psychologické faktory, které pachatel sám nezpůsobil, zároveň však připadá
významná role také jeho svobodnému rozhodování. Mnoho příběhů, počínaje biblickým vyprávěním
o ženě a hadovi (Gn 3, 1-7), tento proces popisuje. Lze ho shrnout do několika kroků: první je dotyk
zla, nápad, možnost (často mluvíme o pokušení); následuje vnitřní dialog, posuzování kladů a záporů,
srovnávání lákavosti a případných negativních důsledků; pak přichází rozhodnutí – pokud lákavost
převáží, rozhodne se člověk pro zlo, zároveň však ví, že se mohl rozhodnout i jinak; nakonec dojde ke
skutku s příslušnými následky, často také s výčitkami svědomí.142
Vyrůstal jsem v docela dobré rodině. Naši byli rozvedení, tátu jsem skoro neznal, ale máma se
o nás pečlivě starala. V pubertě jsem se dostal do party kamarádů, které bavilo dělat
výtržnosti; kvůli nim jsem často chodil za školu, potloukali jsme se venku a ničili věci. Máma
na to přišla, řešilo se to ve škole, chvíli jsem sekal dobrotu, ale pak mě zase nalákali. Začali
jsme krást v supermarketech. Tenkrát jsem si říkal, že to bych asi dělat neměl, jenže
příslušnost k partě byla silnější. Asi mně chyběla ta otcovská autorita. Čím dál víc mě to
bavilo, pak už jsme kradli ve velkém, na a teď jsem skončil ve vazbě. Jsem rád, že to tak
dopadlo, aspoň se můžu zastavit a přemýšlet, co dál. Kdyby mě nechytli, asi bych dělal stále
horší věci a kdoví, kam až bych došel.
Pokud se člověk dopustil zla, pak odpovědnost, kterou za to nese, nazýváme vinou. Ta mu může být
buď přičtena z vnějšku soudním rozhodnutím (právní pojetí viny), nebo se s ní vyrovnává sám (mravní
pojetí viny). Plně přijmout trest může člověk ovšem jen tehdy, když si dokáže přiznat vinu, tedy když
jsou obě tyto stránky v souladu. „Aby si ale mohl přiznat vinu, musí vědět o odpuštění. Pokud o této
možnosti nevíme, přijatá vina se stane trvalým traumatem osobnosti. A právě odpuštění je jádrem
křesťanského poselství.“143
Kromě toho můžeme mluvit ještě o pocitech viny, které ne vždy
odpovídají realitě (nepřiměřené sebeobviňování – psychologické pojetí viny).
Možnost pracovat s vlastní vinou a dojít k osobní proměně je velkou nadějí zejména pro lidi, kteří se
dopustili vraždy: ti vědí, že nelze obnovit ztracený život, a zpravidla se nedočkají odpuštění ani od
příbuzných oběti. Přitom si mohou uvědomovat svou vinu, cítit lítost a prožívat silné výčitky svědomí.
Přijetí odpuštění od Boha a znovunavázání přátelského vztahu s ním pro ně může být poslední
možností, jak ještě dát svému životu smysl a hodnotně jej prožít.
Při skupinové diskusi se zeptal jeden z účastníků: „Pane kaplane, může Bůh odpustit i vraždu?“
Kaplan se snažil vysvětlit, že i to je možné, pokud dotyčný svého činu skutečně lituje.
140
Tamtéž, s. 16-17.
141
DŽIBRÁN, Chalíl. Ježíš – Syn člověka: jeho slova a činy očima těch, kdo jej znali. Překlad Marie Čapková.
Vydání v tomto překladu druhé. V Praze: Vyšehrad, 2020. 189 stran. Mozaika. ISBN 978-80-7601-251-6, s. 130.
142
Srov. PŘÍKASKÝ, s. 19-20.
143
HALMAN, Libor, Křesťanský pohled na vinu, trest a odpuštění. In: ČV 2/1993, s. 25.
42
Vězeň se ale ptal dál: „A co když zavraždil někoho svatého?“
„Jak, svatého? Co tím myslíte?“
„No, třeba někoho jako jste vy!“
„Takže věřícího křesťana? Ale ten přece většinou není svatý. Nebo přímo kněze? Ani ten ale
nemusí být svatý!“
Vězeň se zarazil: „No, tak nějak. Ale oproti nám přece jste svatí, ne? Víte, k nám teď přišel na
oddíl kluk, který zavraždil kněze. Já jsem se s ním o tom bavil a on říkal, že se bojí Boha,
protože tohle mu Bůh nemůže odpustit a on půjde do pekla. Tak může mu odpustit nebo ne?“
„Já myslím, že může,“ trval na svém kaplan. „Ale víte co? Řekněte mu, ať za mnou přijde,
a pobavíme se o tom.“
„No to jsem mu právě říkal, ale on se hrozně bojí. Prý od té doby, co se to stalo – a už je to
deset let! – s žádným knězem nemluvil. Myslí si, že ho odsoudil nejenom Bůh, ale i celá církev!
Tak mám mu fakt říct, aby se nebál a přišel za vámi?“
Tak začala pastorační práce s jedním ze dvou mladíků, kteří zavraždili známého
severočeského kněze Ladislava Kubíčka.
Pokud má člověk zdravé etické cítění, může se pro něj stát zničení lidského života, které zavinil svou
nedbalostí, tím nejhlubším traumatem v rovině psychické i spirituální. Právě zde ale může křesťanské
poselství o odpuštění skrze výkupnou oběť Ježíše Krista být zdrojem velké naděje.
Pan Novotný se z tohoto důvodu dostal až na nejhlubší dno deprese, výčitek svědomí a pocitu
vlastní neschopnosti. Přitom šlo o banální situaci: měl hlídat osmnáctiměsíční dcerku své
partnerky, která odešla do práce. Aniž by dnes tušil proč, popíjel přitom z láhve Whisky. Když ji
vypil celou, upadl do hlubokého spánku. Dítě mezitím lezlo po nábytku, při pádu se zranilo
a mamince, která po svém příchodu zavolala rychlou záchranku, zemřelo v náručí cestou do
nemocnice.
Pan Novotný by si tisíckrát přál, aby se mohl vrátit v čase a tragédii zabránit. Ví však, že to
není možné. Pomalu se odhodlává ke komunikaci s nejbližšími lidmi – s vlastní rodinou
a s matkou dítěte. Zároveň ale ví, že i kdyby mu odpustili, vinu si ponese v sobě po celý život.
Není si jistý, zda bude schopen s ní žít. Jeho utrpení ještě prohlubuje náhodný spolubydlící,
který úmyslně zavraždil člověka a žádné výčitky necítí; pan Novotný má pocit, jako by trpěl
i za něj. Čím dál víc hledá útěchu ve víře – v diskusích s kaplanem připouští, že snad odpuštění
od Boha by mu mohlo přinést vnitřní pokoj. Kaplan mu také navrhuje, že svou nedbalost může
alespoň částečně odčinit tím, že bude aktivně pečovat o život jiných lidí. S tím souhlasí
a začíná přemýšlet o způsobech, jak by to mohl uskutečnit.
Vzhledem ke své vážné a hloubavé povaze zvládá pobyt ve vězení jen s vypětím všech sil.
Zároveň se ale stává „vrbou“ pro další vězně, kteří prožívají podobné pocity jako on. Je vůči
nim velmi vnímavý, dovede nejen naslouchat, ale i z vlastní zkušenosti poradit. Tak se snaží
druhým lidem nezištně pomáhat k životu, a v sobě probouzet pocit, že neztratil svou hodnotu,
i když zavinil zničení jednoho nevinného života.
4.5. Vězení jako koncentrované zlo, otázka zlého ducha
Člověk zraněný prvotním hříchem je sám o sobě nakloněn ke zlu, aniž by mu je ďábel musel
našeptávat zvenčí. Proto také v tomto smyslu nemůžeme ďáblu přičítat všechny hříchy
spáchané na zemi. Avšak náklonnost člověka ke zlému by bez prvotního hříchu neexistovala.
Proto v tomto smyslu můžeme říci, že satan je nepřímo původcem všech hříchů.144
Když uvážíme, že většina lidí, kteří si odpykávají trest ve věznicích, významným způsobem porušila
běžné zásady mezilidského soužití, nepřekvapí nás, že jsou věznice často označovány jako místa
144
Tomáš AKVINSKÝ, in: HUBER, Georges. Odstup, satane! (ďábel dnes). Překlad Libor Holý. 1. vyd. Praha: Zvon,
1997. 103 s. 20 cm. ISBN 80-7113-197-0, s. 83.
43
koncentrovaného zla. Přímému páchání dalšího zla sice brání vězeňský systém, ale zlem v podobě
zkušeností a vzpomínek, v podobě naladění mysli a srdce nebo v podobě představ a plánování do
budoucna je prostředí věznice prosyceno skutečně mnohem víc než jakékoli jiné prostředí. Pocity
malátnosti, nepříjemnosti, strachu, které při návštěvě věznice prožívají zejména citlivější osoby,
nejsou náhodné. Proto je dobré, může-li zaměstnanec čerpat posilu u Boha a ve společenství církve.
I to je jeden ze způsobů, jak předcházet syndromu vyhoření. Jinou obranou proti tomuto pocitu je
otupělost, cynismus, hrubost.
Jedno z vysvětlení problému zla nabízí Bible i další náboženské tradice: zlo je duchovní princip. Zlo je
andělská bytost, která se vzepřela pravdě, kráse, lásce – tedy samotnému Bohu. A toto duchovní,
osobní zlo, má vliv i na člověka, prosazuje skrze něj svoje zájmy. V setkávání s pachateli zločinů
i v rozhovorech s konkrétními vězni kaplan jasně poznává aktivitu nepřítele Boha i člověka, který je
v Bibli nazýván ďáblem či satanem. Proti jeho moci však nelze bojovat jen lidskými silami. Proto se
život křesťanů, a tím spíše činnost vězeňských duchovních, neobejde bez modlitby.
Matka Antonína K. se živila jako majitelka bordelu. Když bylo synovi 12 let, otevřela si podnik
v česko-německém pohraničí a bohatě vydělávala. Antonín prožil pubertu mezi prostitutkami,
žil s nimi v jednom pokoji, přespával s nimi ve společné posteli. Tato zkušenost určila na celý
život jeho vztah k ženám a jeho prožívání sexuality. Všechny partnerky, s nimiž později
v dospělosti žil, byly prostitutky. Odsouzen byl za domácí násilí.
Antonín se živě zajímal o víru: byl si jistý, že existuje Bůh, a chtěl ho více poznat. Četli jsme
spolu klíčové pasáže Bible a společně jsme se modlili. Při těchto činnostech však projevoval
zvláštní neklid. Postupně mi vysvětlil, že asi před dvěma lety měl zvláštní vidění: spatřil
obrovský stín, který měl podobu rohatého ďábla. Od té doby ho pronásledují nesmyslné
nápady, jako např. souložit s Pannou Marií a pak ji zabít. Nikdy by to neudělal, ale bojí se
takových pokušení a chce se jich zbavit. Vysvětlil jsem mu, že může jít o dvojí příčinu:
psychickou nemoc nebo působení zlého ducha. Doporučil jsem mu vyšetření vězeňskou
psycholožkou, ta však nic patologického v jeho psychice nenašla.
Začali jsme se tedy spolu modlit za osvobození od působení ducha zla. Využívali jsme k tomu
modlitby z obřadů katechumenátu a také známou prosbu k archandělu Michaelovi. Problém
postupně v běžném životě ustal, vracel se jen tehdy, kdy chtěl Antonín číst Bibli nebo se
modlit: v těch chvílích míval opakovaně představy o sexu a násilí na biblických postavách.
Radil jsem mu, ať je nepřekonává za každou cenu, ale ať čte nebo se modlí jen krátce, a ve
chvílích, kdy pokušení přichází, toho zanechá. Podobně jsme postupovali i při našich
setkáních. Často jsme se modlili za osvobození od těchto myšlenek.
Tento stav trval více než rok, postupně se však uklidňoval. Naštěstí to Antonínovi nebránilo
v tom, aby se snažil v běžných situacích jednat podle Božích přikázání: přestal řešit konflikty
násilím, začal slušně mluvit, získával jiný pohled na ženy. Dosud nikdy nechodil na skupinové
bohoslužby, krátce před propuštěním však požádal o účast na setkání s biskupem, který měl
právě navštívit věznici. Tato akce ho velmi povzbudila a negativní myšlenky se pak už
objevovaly jen výjimečně.
S podobnými zkušenostmi se vězeňský kaplan setkává poměrně často. Měl by k nim přistupovat
s veškerou vážností – s ďáblem není radno si zahrávat. Zároveň je třeba velké ostražitosti
v posuzování, neboť mnohé jevy z této oblasti mohou být projevem psychické nemoci (zejména
schizofrenie) – a pak je třeba svěřit klienta péči psychiatra, nebo pověrčivosti, která je zvláště
intenzivní v romské kultuře. Modlitba za osvobození od působení zla je jistě prospěšná v každém
případě, duchovní by však při práci s těmito klienty neměl opomíjet i další, přirozené nástroje.
Posedlost ďáblem v plném smyslu je ve věznicích spíše výjimečná, podobně jako v běžném prostředí:
„Opravdová posedlost, pokud víme, je velmi vzácným jevem. Naproti tomu lidské zlo je záležitostí
44
zcela běžnou.“145
Pokud má duchovní přesto v konkrétním případě podezření na posedlost ďáblem,
nesmí ji nikdy řešit sám; měl by postupovat ve spolupráci s odborníky jak v teologické, tak
v psychiatrické oblasti, a řídit se předpisy své církve.
Specifickým problémem, na který může duchovní ve věznici narazit, je satanismus. Obecně se jím
myslí „kult Satana, který může být chápán buď jako zlé samostatné božstvo, nebo jako protivník
křesťanského Boha.“146
Skutečného satanistu, tedy člena sekty, která vyznává tuto ideologii,
organizuje satanistické rituály (černé mše) a vyzývá své členy k páchání rituálních trestných činů
(zejména sexuální zneužívání a týrání dětí, znesvěcování kostelů, hrobů, lidských ostatků, rituální
vraždy), najdeme spíše výjimečně. Mnohem častěji se můžeme setkat s pachatelem, který zpětně
využívá satanistickou ideologii k ospravedlnění svých trestných činů.
Ve věznicích s velkými otevřenými oddíly kaplan často přijde ke katru a vyvolává jména těch,
se kterými se chce setkat nebo je odvést na aktivitu do kaple. Kdokoli z oddílu může v té chvíli
využít jeho přítomnosti a o něco ho požádat, na něco se zeptat apod. Jednou mě takto oslovil
dosud neznámý vězeň: „Pane kaplane, věříte v satana?“ „Ano, věřím. Je to zlý duch, který se
postavil proti Bohu a svádí nás ke zlu.“ Odsouzený se zasmál a pravil: „No jo, tak to máte vy
křesťani! Ale já satana uctívám, a proto páchám všechny ty zločiny. Kašlu na to, co si myslí ten
váš Bůh! Já jsem svobodný, protože si můžu dělat, co chci, ale vy jste otroci, protože musíte
poslouchat ta jeho přikázání.“ Než jsem stačil reagovat, zastalo se mě několik křesťanů, kteří
právě chtěli jít se mnou na bohoslužbu: „Ale Bůh tě za to potrestá, skončíš v pekle!“
Následovala hádka mezi vězni o tom, jestli bude líp v pekle, kde je spousta kamarádů a dobře
se tam topí, nebo v nebi, kde se všichni po celou věčnost radují z Boží blízkosti.
Vězeň, který se hlásil k satanismu, se se mnou snažil zapříst rozhovor ještě několikrát,
a postupně se k němu přidala celá skupinka dalších. Ukázalo se, že o satanovi ani satanismu
neví téměř nic, nicméně všechny moje argumenty o vítězství dobra nad zlem a o tom, jak se
vyplatí sloužit spíše Bohu než satanovi, opakovaně odmítali. Dávali najevo, že by v tom
případě museli změnit svůj život, a do toho se jim zjevně nechtělo.
Je pochopitelné, že satanistická ideologie přitahuje lidi, kteří mají „tendenci k problémům ve vztazích
s jinými osobami a s reálným světem sociálních závazků“147
. Pokud si se satanismem jen zahrávají
a nejsou v něm hlouběji zakotveni, může je duchovní vhodnou argumentací a modlitbou od této
cesty odradit. U těch, kteří jsou dlouhodobě zakotveni v satanistické sektě, je to však prakticky
nemožné.
4.6. Doprovázení člověka v procesu zpracování viny
Se zločincem takovou míti útrpnost, aby obcovati s ním, pod ochranu jej bráti a ku povstání
mravnímu mu pomáhati, duševní rozkoší bylo, — toť myšlení vznešené, kteréž nevšude v mysli
lidské vchází, a ješto ani nejpřísnější vládní rozkazy v obecné mínění uvésti nemohou.148
Ve vězeňské praxi jsme často konfrontováni s popíráním nebo alespoň bagatelizací vlastní viny.
Známý bonmot, že ve vězení jsou všichni nevinní, v sobě nese kus pravdy. Výstižně o tom mluví
zkušený kaplan Aleš Jaluška: „Zde začíná jeden ze základních úkolů pro vězeňské pastorační
pracovníky: pomoci vězni poznat, přijmout a kajícně vyznat svůj minulý hřích, potrestaný rozsudkem.
Zvláště u pachatelů, odsouzených za vraždu, loupežné přepadení, ublížení na zdraví, znásilnění,
zneužití a další závažné trestné činy jde o mimořádně těžké úkoly mimo jiné i proto, že právě tito
vězni obyčejně nejhouževnatěji odmítají diskuze o své vině. Myslím, že v nejednom případě jde
145
PECK, s. 202-203.
146
CANTELMI, Tonino a CACACE, Cristina. Černá kniha satanismu: psychosociální aspekty vlivu na mladou
generaci. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. 158 s. Orientace. ISBN 978-80-7195-220-6, s. 44.
147
Tamtéž, s. 126.
148
ŘEZÁČ, s. 54.
45
o podvědomou ochranu jejich vlastního já: většina z nich výše uvedené zločiny poctivě a nehraně
odsuzuje a kdyby připustili, že se jich vědomě dopustili, tak by odsoudili i sami sebe. Myslím, že toto
podvědomé odsuzování těžkých zločinů a odmítání ztotožnit se s jejich pachatelem, je jedním
z lepších důvodů pro vznik často velmi krkolomných zdůvodňování, proč se vše stalo jinak, než jak
dokázalo vyšetřování a než je zapsáno v rozsudku, a proč onen hrůzný čin musel spáchat kdokoli jiný,
jen ne odsouzený. Pastorační pracovník stojí před úkolem narušit tuto mnohdy velmi vypilovanou
pohádku a dovést klienta k pravdivému sebepoznání a k nutnosti svědomitě a pravdivě rozebrat
příčiny, z nichž jeho trestný čin vyrostl.“149
NT byl odsouzen na doživotí za vraždu svého bratra a obou rodičů. Před soudem tvrdil, že
rodiče zastřelil jeho bratr a on pak ve zlosti zabil pouze bratra. Soud mu neuvěřil, on přesto na
své verzi trval a šířil ji i v mediálních rozhovorech. Postupně však zjišťoval, že má-li strávit ve
vězení mnoho let, nemůže žít sám vůči sobě i vůči svému okolí trvale ve lži. Také se začal
seznamovat s křesťanstvím a přijímat svou odpovědnost vůči Bohu. Po šesti letech proto
požádal soud o doplnění spisu a oficiálně se přiznal k vraždě všech tří členů rodiny.
Mnozí sice přiznávají, že daný čin spáchali, ale zároveň hledají způsoby, jak svou vinu zlehčit,
vysvětlit, bagatelizovat – jak se „vyviňovat“: „Častým argumentem klientů, kteří přiznávají svůj čin, je
poukazování na jakousi ´osudovou nevyhnutelnost´, s níž v dané situaci nemohli jednat jinak, protože
neexistovalo a neexistuje jiné řešení tehdejší situace, než to, které museli – sice neradi, ale
nevyhnutelně – zvolit. Velmi častá věta ´já jsem to nechtěl, ale nemohl jsem jinak a všichni by v mé
situaci museli jednat stejně,´ je jednou z metod nepřímého vyviňování.“150
Podobný smysl může mít
také snaha vysvětlit svůj zločin působením zlých sil:
Šel jsem s kamarádem kolem kostela a najednou jsem viděl, jak nás předešel jakýsi člověk
v dlouhé sutaně a v kápí. Lekl jsem se a zeptal se kamaráda, jestli ho taky viděl. On řekl, že ne.
Druhý den jsem ho potkal zase. Jen kolem mě prošel, neviděl jsem mu do obličeje. Ale od té
doby jsem se cítil divně, pořád mi něco vadilo, rozčiloval jsem se, nadával, chtěl jsem se rvát.
I máma se ptala, co se mnou je, ale já jsem nevěděl. Za pár dní jsme s kamarádem zavraždili
toho souseda kvůli pár korunám. Já myslím, že jak jsem potkal toho člověka v kápí, tak do mě
něco vjelo, Satan nebo co, a pak už jsem to nebyl tak úplně já. Jinak bych přece nemohl něco
tak strašného udělat!
Z přednášky jiného zkušeného kaplana Bohdana Pivoňky si posluchač odnesl tuto informaci: „Proti
přijetí vlastní viny mají obvinění i odsouzení vypracované různé techniky a úhybné reakce. Od agrese,
autoagrese, identifikace s filmovým hrdinou, projekce (že ostatní jsou zrovna takoví, jen je nechytli),
úniku do nemoci, nepřetržitého sledování televize nebo videa až po racionální myšlení. Zlehčují svou
vinu (co například horšího napáchali komunisté), popírají odpovědnost (nehoda, výchova,
společnost), popírají způsobenou škodu (krádež je jen půjčka, vzali si jen nazpět, co jim vzal někdo
jiný), popírají oběti (msta, byl to opilec, homosexuál – to má za to), odsuzují ty, kteří je odsoudili,
odvolávají se na vyšší loajalitu (ochrana přátel, dostali úkol).“151
Všechny tyto praktiky musí vězeňský duchovní pomalu a trpělivě překonávat. Klient si nejdříve
potřebuje uvědomit, koho poškodil a jak velikou újmu mu způsobil. Pro mnohé znamená už tento
krok extrémní úsilí – nejsou totiž zvyklí dívat se na svět očima druhých lidí, nejsou schopni vcítit se do
toho, co prožívá někdo jiný. Vším, co dělají, sledují pouze svůj prospěch; zájmy, pocity ani názory
kohokoli jiného jim nic neříkají. Výjimku z tohoto pravidla mohou tvořit jejich vlastní rodiče nebo děti.
Právě pokrevní příbuznost hraje často významnou roli v procesu pochopení vlastní viny: pokud si
pachatel představí na místě oběti svou vlastní matku nebo své dítě, najednou může být zhnusen tím,
co provedl.
149
JALUŠKA, in: MARTINEK, 2008, s. 132-133.
150
Tamtéž.
151
HAŠKA, Petr. Vězeňská duchovní služba. Getsemany 122 (listopad 2001).
46
Jeden zkušený „bytař“ (vykrádač bytů) dostal zprávu, že jeho mamince vykradli byt. Tato
informace ho velice rozlítila, onoho zloděje označil za největšího zvrhlíka na zemi, kdyby se
s ním setkal, tak by ho prý okamžitě zardousil. Vězeňský kaplan se ho zeptal, jestli si
uvědomuje, že on sám způsobil stejnou bolest každému, koho vyloupil. Zpočátku si tuto
otázkou odmítal připustit, namítal, že to je přece úplně něco jiného, že by nikdy nepřepadl
svou vlastní matku. „Ano“, namítal kaplan, „ale přepadl jste matku někoho jiného, a ten ji
miluje stejně, jako vy milujete tu svou“. Když byl vězeň s touto otázkou opakovaně
konfrontován, postupně začal chápat destruktivitu svého jednání i myšlení. Dospěl
k rozhodnutí, že už nikdy nebude vykrádat byty, aby kvůli němu žádná matka nemusela
prožívat bolest. Bude krást pouze v supermarketech, protože tamější zboží nikomu nepatří
a nikdo tedy nebude kvůli němu trpět.
Aktér tohoto příběhu pochopil svou odpovědnost vůči konkrétním lidem – to je jistě dobrý začátek.
Zatím se však nedopracoval k pochopení své odpovědnosti vůči vyšším celkům: společnosti a Bohu.
Odpovědnost vůči společnosti je především racionálním problémem: pro mnoho odsouzených je
těžké pochopit, že i tehdy, když kradou v supermarketu nebo když neplatí státu daně, působí někomu
škodu. Zde je třeba trpělivě diskutovat a vysvětlovat.
Odpovědnost vůči Bohu je tématem, které do vězeňského prostředí vnáší pouze pracovníci duchovní
služby. Někteří odsouzení mají jakési tušení Boha, nebo alespoň transcendentna. Duchovní může
podporovat toto hledání a rozvíjet klientovu víru, až k jejímu prožití jako niterného vztahu k Bohu.
Tak si začne uvědomovat také svou odpovědnost před Bohem a může se ptát, jak asi Bůh vnímá jeho
život a jeho trestnou činnost. Kaplan mu v tomto kontextu může nabídnout ústřední křesťanskou
zvěst o Bohu, který obětoval sám sebe, aby přinesl milost hřešícímu člověku. Pro mnohé, kteří se
snaží různými cestami „vyviňovat“, může mít tato zvěst velkou osvobozující sílu.
Někteří pachatelé závažných trestných činů naopak rádi přiznávají, co spáchali, neboť to považují za
svou přednost, dokonce jsou na to hrdí: „Já jsem zabil člověka! Co umíš ty?“ Výčitky svědomí necítí,
naopak dávají najevo, že by byli schopni podobné zločiny opakovat; dokazují to násilnickým chováním
vůči ostatním vězňům. O setkání s kaplanem většinou nemají zájem, věřící považují za slabochy. Jejich
zločin je mohl naplnit rozkoší, jejich pocit nadřazenosti může mít až mystický rozměr, jak to vyjadřují
někteří beletrističtí autoři:
Pak nevíte, co to je, být pojednou postaven jako na vysoký podstavec a čníti vysoko nad celé
své nevýznamné okolí. Po zločinu vidí člověk pojednou sebe v docela jiném osvětlení než
předtím a nejen on, ale i svět se mu zdá docela něčím jiným než doposud! Konečně se zná,
sám sebe! Stane se velikým filozofem!152
Ani takový pachatel však nemusí v tomto postoji trvale zůstat. Hnus nad spáchaným zlem může být
vytěsněn do nevědomí a později, třeba i po mnoha letech, začne probublávat na povrch. Někdy jde
o náhlé prozření, jindy se projevuje postupně špatnými sny, bezdůvodnými depresemi, vizuálními
představami obětí, nechtěnými vzpomínkami na spáchaný zločin apod. Vězeň se za to stydí, před
ostatními to nepřizná a dál hraje svou hru, někdy se ale pod podmínkou důvěrnosti svěří kaplanovi
nebo psychologovi.
Když mu bylo 16 let, uškrtil Patrik svého kamaráda kvůli tomu, že se mu snažil přebrat dívku.
Odpykal si trest, pro další násilnosti se však brzy znovu ocitl ve vězení. Nikdy necítil výčitky
svědomí, naopak považoval sám sebe za hrdinu a nadčlověka. Po deseti letech prožil náhlou
a emocionálně velmi silnou konverzi. Setkal se s Bohem a okamžitě poznal hrůznost svých činů
i celého svého dosavadního života. Prožíval velmi vypjaté extatické stavy, které se mu dařilo
152
ZEYER, Julius. Dům U tonoucí hvězdy. Citováno dle KOŘÍNKOVÁ, Lucie, ed., PETRBOK, Václav, ed. a RANDÁK,
Jan, ed. Zločin a trest v české kultuře 19. století: sborník příspěvků z 30. ročníku sympozia k problematice 19.
století, Plzeň 25.-27. února 2010. Vyd. 1. Praha: Academia, 2011. 391 s. ISBN 978-80-200-1900-4, s. 198.
47
zvládat jen s podporou a pod vedením vězeňského kaplana. Několik hodin denně trávil na
modlitbách. Rozhodl se, že po celý zbytek svého života bude činit pokání.
Uvědomění si a přiznání vlastní viny je jedním z klíčových projevů spirituality. Tento projev je zároveň
počátkem dlouhého spirituálního procesu, neboť přiznaná vina je otevřenou ranou, nemocí, která
vyžaduje léčení. To může probíhat formou osobního duchovního doprovázení, zároveň jde o vnitřní
proces, který je veden Božím slovem a inspirujícím prostředím.
Jeden z kaplanů vypráví příběh muže z Ukrajiny, který se po mnohaleté kriminální kariéře
s opakovanými pobyty ve vězení rozhodl zavraždit svou manželku a jejího milence. Dříve, než
tento plán uskutečnil, se však dostal do vazební věznice, kde se setkal s duchovním. Při
rozhovorech byl vůči Bohu zatvrzelý, neboť ho obviňoval, že dopustil nevěru jeho ženy. Přesto
začal později ve výkonu trestu pravidelně navštěvovat společné bohoslužby. „Při návštěvách
kaple se s ním začala dít změna, začal se kát ze své dosavadní nenávisti živené myšlenkou na
pomstu. Po svém propuštění byl vypovězen zpět na Ukrajinu, kde si našel práci, oženil se
s věřící dívkou a vrátil se do církve. Skrze pobyt ve věznici ho Bůh zastavil před vykonáním
hrůzného činu.“153
Logicky bychom očekávali, že přiznání a prožití osobní viny bude u pachatelů trestné činnosti
mnohem intenzivnější, než je tomu u lidí, kteří nic tak závažného nespáchali. Skutečnost je však jiná,
neboť schopnost uvědomovat si vlastní vinu, prožívat výčitky svědomí, cítit bolest nad způsobenou
škodou je u různých lidí rozdílná, u některých téměř nulová (zejména u osob s disociální poruchou
osobnosti). „Musíme si přiznat, že pracujeme s lidmi, kteří v drtivé většině nemají vnitřní mantinely.
Uvažují povrchně, vnějšně, proto potřebují pevný vnější řád. O to víc je potřeba jít do hloubky, od
povrchu k duchovním hlubinám, k vnitřnostem duše, ke svědomí. Naše služba je právě v tom
hlubokém ponoru.“154
Ano, někdy je možné cestou opakovaných cílených rozhovorů dosáhnout toho, že se pachatel
dostane v reflexi až k jádru vlastního bytí. Tam mu nezbývá nic jiného, než se se svou vinou
konfrontovat. Ne vždy se to podaří, ne vždy má tato konfrontace náležitou hloubku a potřebné
důsledky. Každý krok v tomto směru však má smysl. Přiznání viny „je to nejdůležitější. Žít s vědomím
viny je ten nejhorší život, který může být. Člověka vede pud sebezáchovy, a tak se snaží zapírat, viny
se zbavit, případně ji přenést na někoho jiného. Ale vina je v něm. Pokud se jí nezbaví, nepřizná,
nemůže mít vnitřní klid. Přiznání viny osvobozuje.“155
Závažnou překážku ve snaze o osobní přijetí a zpracování viny může tvořit trestně právní systém. Ten
se totiž zaměřuje výhradně na vnější stránku lidského jednání; práci s vlastním bytím, tedy spirituální
dimenzi člověka, ponechává nepovšimnutou. Pachatelé pak za svůj jediný cíl považují dosažení co
nejnižšího trestu, nikoli řešení svého vnitřního stavu. Tak zůstávají v průběhu procesu, a často
i během výkonu trestu, zcela v zajetí destruktivních vzorců myšlení, které byly příčinou jejich
trestního jednání. Po propuštění pak logicky dochází k recidivě.
Mezi pachateli trestných činů se však najdou také osoby, které mají zdravě vyvinutý smysl pro dobro
a zlo. Jejich největším psychickým i duchovním problémem jsou pak výčitky svědomí, bolest
z vlastního selhání a ztráta sebeúcty.
Paní Helena je samoživitelka, stará se o pětiletého syna, pracuje jako učitelka angličtiny. Žije
ve společném domě se svým osmdesátiletým otcem. Soužití bylo pokojné, dědeček do jisté
míry nahrazoval dítěti nepřítomného otce. Až do doby, kdy si paní Helena našla partnera,
který jí nabídl drogy a přivedl ji do party narkomanů. To vedlo k opakovaným konfliktům
153
Jan KOČNAR, bývalý kaplan věznice Heřmanice, časopis Brána 4/2019, s. 32.
154
Pavel KOČNAR, hlavní kaplan VSČR, in: Společně na cestě, s. 20.
155
Bohuslav ZÁMEČNÍK, bývalý kaplan věznice Valdice, in: Společně na cestě, s. 92.
48
s otcem, několikrát na něj křičela s nožem v ruce a hrozila, že ho zabije. Otec zavolal policii, od
té doby je paní Helena ve vazbě. Syn byl umístěn do sociálního zařízení pro ohrožené děti.
Paní Helena je ve vězení poprvé, bydlí sama na cele bez televize. O rozhovor s kaplanem
požádala z důvodu nedostatečné komunikace s lidmi. Setkává se s ním individuálně každý
týden, o náboženské otázky však nejeví zájem. Svěřuje se mu se svými obavami o dítě,
depresemi, výčitkami svědomí; ptá se na technické a organizační věci ohledně pobytu ve
vězení. Kaplan jí naslouchá, v rámci svých možností podává informace, snaží se uklidňovat její
úzkosti a vysvětlovat průběh věznění i soudního procesu. Na zmínku o sebevražedných
myšlenkách reaguje zdůrazněním mateřské odpovědnosti. Kaplan je tak po dlouhé měsíce
jedinou osobou, s níž může paní Helena volně komunikovat.
Hlavní téma, ke kterému se paní Helena vrací, je její údiv a bolest nad tím, co spáchala. Klade
si otázku, jak mohla udělat něco, co se jí hluboce příčí, k čemu neměla žádný důvod a na co by
nikdy dřív ani nepomyslela. S podporou kaplana si vyjasňuje, že řetězec příčin začal její
bláznivou zamilovaností do člověka, o kterém téměř nic nevěděla. Sociální zázemí v partě
konzumentů drog jí po jistou dobu nabízelo nový smysl života a vytrhovalo ji z osamocené
všednodennosti. Pod vlivem drogy také napadla svého otce.
V prvních dnech věznění odmítala kontakt s otcem. Na návrh kaplana mu napsala omluvný
dopis, po kterém se rozvinula vzájemná komunikace. Otec jí sice dal najevo, že nechápe
důvody jejího jednání, ale postupně přistoupil na její snahu o návrat k původnímu vztahu
a začal ji podporovat. To pociťuje paní Helena jako významnou pomoc, přesto však ztrácí
sebeúctu, bojí se, že přijde o své sociální postavení, že nebude moci vykonávat své povolání,
že navždy na sobě ponese znamení vězeňkyně. Kaplan se jí snaží ukázat, že přijetím trestu
a následným dobrým životem může všechny tyto překážky překonat. Případ nakonec dopadl
dobře, paní Helena nebyla odsouzena.
Pokud se navzdory vnitřním i vnějším překážkám podaří otevřít s klientem téma jeho osobní viny, měl
by nastat proces v křesťanském prostředí obvyklý, a dnes přijímaný i v oblasti psychoterapeutické: po
osobním přijetí viny následuje upřímná lítost, ta se projeví přijetím trestu (pokání) a snahou
o vyrovnání s poškozeným (vrácení ukradeného, omluvný dopis apod.). Posledním krokem je změna
smýšlení (zejména vnitřní přijetí nové stupnice hodnot a ztotožnění se základními morálními
zásadami) a život v souladu s právem, morálkou i Božím zákonem.
4.7. Možnosti a hranice pastoračního vztahu
Příznivost, sdílnost, útrpnost musí duchovní k vězňům dokazovati, při tom ale přísnost
a pevnost vždy zachovávati; přílišná citlivost aneb chladnost, vrtkavost aneb neústupnost
stejně by neslušely vůdci duchovnímu. Laskavost s přísností musí se vždy střídati, a jen takto
lze si získati a udržeti potřebnou důvěru a oddanost vězňů.156
Nejdůležitějším nástrojem pastorace je osobní vztah.157
Vše, co jsme dosud uvedli i co bude uvedeno
v dalších kapitolách, se sbíhá v tomto ústředním bodě. Lidský vztah je součástí každé pomáhající
profese.158
Pro pastorační práci to platí dvojnásob, neboť posláním křesťana je přenášet Boží lásku,
kterou zakouší ve svém životě, do vztahů mezi lidmi. Vězeňský kaplan „vychází z víry v Boha podle
biblického poselství a ze svého osobního vztahu k Ježíši Kristu a osobní zkušenosti odpuštění a spásy.
Svým přístupem k vězňům se snaží reprezentovat Boha spravedlivého a zároveň milosrdného, tedy
jednat podobně jako Ježíš: dává jim k dispozici svůj čas a schopnosti a vstupuje s nimi do osobního
156
ŘEZÁČ, s. 34.
157
Sborník z konference „Z vězení venku“: Olomouc, 27. listopadu 2007. 1. vyd. Olomouc: Charita Olomouc,
2007. 39 s. ISBN 978-80-254-1056-1, s. 6.
158
Srov. KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese: psychoterapeutické kapitoly pro sociální,
pedagogické a zdravotnické profese. 3. vyd. Praha: Portál, 1999. 147 s. ISBN 80-7178-318-8.
49
vztahu s respektováním hranic zúčastněných stran; respektuje je v jejich jedinečnosti, lidské
důstojnosti a originalitě jejich životního příběhu; vytváří pro ně prostor bezpečného a svobodného
sdílení; nabízí jim křesťanské poselství o spáse, pokání, odpuštění a novém životě takovým způsobem
a do té míry, jak jsou schopni mu v současné životní situaci porozumět; je ochoten dlouhodobě je
doprovázet a podporovat ve všech dimenzích jejich lidství (spirituální, psychologické, sociální
i fyziologické).“159
Skutečnost, že rodiče mají rádi své dítě, je nejsilnějším motivačním prvkem pro jeho celoživotní
rozvoj; jen ten učitel, který má rád své žáky, je může motivovat k pokroku ve vzdělávání a v osobním
růstu; stejně tak jen ten vězeňský duchovní, který má rád své klienty (přestože mnozí z nich se
dopustili velmi zlých činů), v nich může probudit jádro dobra, které je v nich skryté a dosud se
nemohlo plně projevit. Základem pastoračního vztahu je tedy láska ve smyslu „agapé“, jak o ní mluví
Nový zákon: „Miluj svého bližního jako sám sebe!“ (Mk 12, 31). Jde o lásku dávající, pečující, na rozdíl
od lásky mezi příbuznými a přáteli („filia“) nebo mezi manželi či partnery („erós“).
Projevování takové lásky ovšem nemusí být vždy příjemné – provázet klienta po cestě od přiznání
viny přes upřímnou lítost až po změnu smýšlení a jednání může být naopak velmi nepříjemné, neboť
uznání vlastních chyb bolí. Pastorační pracovník je v podobné pozici jako psychoterapeut, který svého
klienta oslovil takto: „Jsem velmi rád, že cítíte výčitky. Kdybyste se nepovažoval za špatného, protože
volíte vždy tu snadnou cestu, myslím, že bych vám nemohl pomoci. Psychoterapie není v žádném
případě cestou snadnou. Je to cesta konfrontace s nepříjemnými skutečnostmi, přesto, že je to
bolestné, dokonce velmi bolestné. Není to cesta úniku. Je to správná cesta. Ne snadná. Jste-li
ochoten čelit nepříjemným skutečnostem vašeho života – svému úzkostnému dětství, svému
nešťastnému manželství, své smrtelnosti – své vlastní zbabělosti – budu vám nápomocen. A jsem si
jist, že budeme úspěšní. Jestliže však jediné, po čem toužíte, je ten nejjednodušší možný únik před
bolestí a trápením, potom se domnívám, že jste již v moci ďábla, a nevidím jediný způsob, jakým by
vám psychoterapie mohla pomoci.“160
Pro konkrétnější pochopení principů pastoračního vztahu sáhneme k salesiánské výchovné tradici.161
Podle ní je prvním znakem pastoračního vztahu opravdovost – autenticita. Tento termín je známý
i z rogersovského typu psychoterapie a vešel do dějin psychologie.162
Je jím míněn skutečný zájem
o klienta jako konkrétní lidskou osobu se svým příběhem, svými pocity, svými názory, se svými
dobrými i špatnými vlastnostmi a zkušenostmi. Pastorační pracovník by k němu měl přistupovat
s postojem empatického naslouchání: „Jakýkoliv pracovník duchovní služby by měl umět naslouchat,
vnímat nevyřčené, vytušit význam zámlk a naznačeného. Hlavně: měl by mít zájem o člověka –
a nejen profesně na úrovni plnit stanovené úkoly.“163
Tím si může získat jeho důvěru, což je ve vězeňském prostředí velmi vzácná vlastnost. Ale teprve
tehdy, když klient duchovnímu skutečně důvěřuje, lze započít účinný výchovný proces. Jeho základem
je víra v pozitivní potenciál, skrytý v klientovi, a to i v těch případech, kdy dlouholetá zkušenost
i psychologické posudky naznačují spíše opak. Duchovní neztotožňuje pachatele s jeho zločinem.
Přijímá ho bez podmínek, ale zároveň na něj klade výchovné požadavky, ze kterých nemůže slevit.
Tento přístup prosazuje i nová Koncepce vězeňství do roku 2025, která je oficiálním programem
Vězeňské služby ČR: „Obecně převládá názor, že důslednost v přístupu k plnění povinností se
nevylučuje se vstřícností, empatií a budováním konstruktivních vztahů (dynamická bezpečnost).
Přesto se nedaří překonat tradiční náhled personálu (a zdaleka ne jen tzv. řadového) na účel trestu,
159
Metodika práce kaplana vězeňské služby, bod 1.
160
PECK, s. 31.
161
Vychází ze zkušeností italského kněze a pedagoga Jana Boska (1815-1888), zakladatelé řeholní společnosti
salesiánů, kteří pracují ve výchovné a vzdělávací oblasti na celém světě; v ČR provozují zejména nízkoprahová
střediska pro děti a mládež.
162
Srov. např. BUKOWSKI, Peter. Budu s tebou: role Bible v pastýřském rozhovoru. Jihlava: Mlýn, 2008. 97 s.
ISBN 978-80-86498-29-4.
163
Bohdan PIVOŇKA, první hlavní kaplan VSČR, in: Společně na cestě, s. 69.
50
jejž vidí především v rovině odplatné a vyrovnávací. Z toho pramení chladné a rezervované vztahy
mezi většinou zaměstnanců (včetně odborných) a vězněných osob. Konstruktivní (profesionální)
vztahy by ovšem neměly být zaměňovány za kamarádské.“164
Duchovní by měl vytvářet právě takové konstruktivní vztahy. Cílem tohoto úsilí je přivést klienta
k tomu, aby byl schopen přijímat odpovědnost, řešit konflikty a měnit sám sebe i prostředí, ve kterém
žije.165
Zároveň musí být pastorační pracovník připraven na to, že tohoto cíle nebude dosaženo, nebo
že po jeho částečném dosažení přijde návrat zpět k nezodpovědnosti, k novému páchání trestné
činnosti.
Pro ilustraci možností, úskalí i hranic pastoračního vztahu bych rád uvedl delší osobní příběh.
Standu doprovázím už osm let. Když jsem přišel jako kaplan do věznice, patřil mezi mé první
klienty. Začal chodit na všechny náboženské akce, brzy jsme si hodně pověděli
i v individuálních rozhovorech. Tvrdil, že je pokřtěný katolík, že před lety strávil nějaký čas
v Apoštolské církvi, ale nevyhovovala mu letniční spiritualita, tak se s ní zase rozloučil. Ve farní
matrice jsem našel zápis o jeho křtu, nic tedy nebránilo tomu, abych ho připravil na svátost
smíření a přijetí eucharistie. Měl o to upřímný zájem a po celou dobu pobytu ve vězení pak
tyto svátosti s vírou přijímal.
Jeho problémem byly drogy. Kdysi byl ženatý, ale kvůli drogám se rozvedl, teď měl venku
novou partnerku, která na něj čekala, ale byla ochotná s ním žít jen za podmínky, že se drogy
nedotkne. Z hlediska trestné činnosti byl typický bytař – když potřeboval peníze, vykrádal byty.
Uměl otevřít jakýkoli zámek, bral si jen peníze a věci, které se daly snadno zpeněžit. Za to si
pak nakupoval drogy. V zaměstnání nikdy dlouho nevydržel, protože jeho drogové anabáze ho
často na týdny zcela vyřadily z pracovního procesu. Kamarádil se s dealery, ale nikdy to
nedotáhl tak daleko, aby se drogovým byznysem živil.
Už dříve se snažil s drogami skončit, strávil nějaký čas v terapeutické komunitě, ale pak do
toho zase spadl. Teď už byl druhým rokem na specializovaném oddělení věznice pro osoby
s drogovou závislostí. Vychovatelé i pedagogové ho chválili jako jednoho z nejnadějnějších,
věřili, že jeho zájem je opravdový a motivace vysoká, dávali mu velkou naději, že by mohl po
propuštění žít řádným životem.
Často jsem se Standou vedl diskuse o teologii, dějinách, politice, půjčoval jsem mu knížky –
nejraději měl Halíka, toho mohl číst třeba třikrát kolem dokola. Přestože neměl ani maturitu,
byl náruživý čtenář a svými znalostmi a přehledem se vymykal běžnému vězeňskému
průměru. I pro mě byla jeho přítomnost osvěžující, protože jsem v něm našel partnera
k zajímavým diskusím.
Standu propustili na půlku – ze sedmi let mu odpustili tři, což bylo v naší věznici dost
výjimečné. Ty tři roky mu ovšem zůstaly jako podmínka – musel se pravidelně hlásit na
probačním úřadě, a pokud by zase něco spáchal a byl odsouzen, dostal by k tomu ty tři roky
navíc. Vrátil se ke své partnerce Janě, sehnal si práci, vše bylo na dobré cestě. Zůstali jsme
v kontaktu, čas od času jsem ho navštívil, někdy přišel on za mnou na faru, pravidelně jsme si
volali.
Po několika měsících jsme byli domluveni, že spolu navštívíme jeho kamaráda, který byl taky
nedávno propuštěn. Den před plánovanou akcí jsem Standovi volal, abychom si upřesnili
podrobnosti, ale měl vypnutý telefon. Zkoušel jsem to několikrát – nic. Zavolal jsem tedy asi
hodinu před cestou – zase nic. Zkusil jsem telefon Jany – a dověděl jsem se, že už týden je na
drogách, že nechodí do práce, domů se přijde jen vyspat a pak zase zmizí… prostě vše, jak to
164
Koncepce vězeňství do roku 2025, Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2017, s. 106.
165
Srov. KAPLÁNEK, Michal. Animace: studijní text pro přípravu animátorů mládeže. Vyd. 1. Praha: Portál,
2013. 101 s. ISBN 978-80-262-0565-4, s. 64-71.
51
bývalo dřív. Bylo mi z toho smutno, věřil jsem, že to opravdu vydrží, modlil jsem se za něj, ale
víc jsem dělat nemohl.
Za pár dní se Standa ozval. Potkal prý kamarády a dal si s nimi jedno pivo. Pak ho zlákali ještě
na štamprli, to ho vybudilo k tomu, aby si sedl k hracímu automatu. Prohrál všechno, co měl,
a v depresi si na dluh koupil drogu. Mechanismus stejný jako před lety… když se z toho po
dvou týdnech dostal, měl dvacet tisíc dluhů, vyhazov z práce a hrozbu od Jany, že pokud se to
bude opakovat, tak ho vyhodí z bytu. Byl z toho hodně zkroušený, naprosto přesně si
uvědomoval, co se stalo, věděl, že má poslední šanci něco se sebou udělat. Prosil mě
o modlitbu, šel ke zpovědi, začal chodit v neděli na mši, rychle si sehnal jinou práci. Asi po půl
roce jsme se setkali ve skupince – ještě s dvěma dalšími bývalými vězni. Standa tvrdil, že
prožívá nejkrásnější období v životě – už půl roku pracuje, splácí dluhy, nepije, nehraje, nebere
drogy, má hodnou ženu; hlavně je rád, že se neopakoval ten poslední relaps, a věří, že teď už
to opravdu zvládne. Za všechno chce poděkovat mně, Janě a Bohu, jehož pomoc silně cítil
a bez kterého by to ani v budoucnosti nezvládl.
Jenže to netrvalo dlouho a slunce zase zapadlo. Volá mi Jana: „Já už nemůžu. On už zase řádí.
Doposud ať dělal cokoliv, ještě nikdy mě neuhodil. Až teď… chtěl po mně okamžitě peníze na
drogy, a když jsem mu je odmítla dát, vlepil mi facku! Pak se sice uklidnil, ale já to nezvládnu!
To se nikdy nemělo stát, já už ho nemůžu mít ráda!“ Snažil jsem se ji uklidnit, setkal jsem se
se Standou. Zase si to vyčítal, zase litoval, zase tvrdil, že už nikdy. Jen Janu moc nechápal –
vždyť jí přece nic neudělal, to bylo jen takové pohlazení, a kdyby mu ty peníze dala, tak přece
nemuselo k ničemu dojít! Vysvětloval jsem mu, že by se na to měl podívat jejíma očima, ale to
bylo nad jeho síly.
Tak to pokračovalo stále dokola. Dva roky už byl venku, chvíli čistý, chvíli na drogách. A po
každém uklouznutí lítost, sebekritika, zpověď, modlitba, odhodlání… Až jednou ho Jana
skutečně vyhodila. Skončil na ulici, bez práce, bez peněz na jídlo… Dal jsem mu nějaké
stravenky, vyspal se pár nocí u babičky, která z toho sice radost neměla, ale taky neměla to
srdce ho vyhodit. Naštěstí si našel práci a začal znovu, dokonce i podnájem sehnal společně
s jakýmsi kamarádem, takže ho vyšel docela levně. S Janou začal znovu kamarádit, chodili
spolu na vycházky, půjčovala mu peníze.
Další pád na sebe ale nenechal dlouho čekat. Říkal jsem mu: „Stando, uvědomuješ si, že jsi na
nejlepší cestě zpátky do kriminálu? Vidíš přece, že vlastními silami to nezvládneš! Měl bys jít
na léčení, do terapeutické komunity, dokud je čas.“ Oponoval: „Ale já to přece musím
zvládnout! Nejsem srab. Když jsem to vydržel půl roku, tak vím, že by to šlo i napořád. Jen se
musím víc hlídat. A hlavně, kdybych šel do komunity, přišel bych o byt – a kam bych se pak
vracel?“ Výmluvy, typické jednání narkomanů, jako opsané z učebnice. Jana už se s ním
definitivně rozloučila, nechtěla ho vidět. Mně ho sice bylo líto, ale věděl jsem, že mu pomoct
nemůžu.
Pak se delší dobu neozval. Když se konečně objevil, svěřil se mi, že ho vyšetřuje policie, že
vykradl tři byty, že se ke všemu přiznal a hrozí mu další vězení. Ptám se ho, proč to dělal: „Byl
jsem opilej a neměl jsem prachy. Vždycky v minulosti jsem to takhle řešil. Tak se ozvaly starý
stereotypy. Jednal jsem jako automat. Když jsem vystřízlivěl, věděl jsem, že je zle. A víš, co je
na tom nejhorší? Stalo se to čtrnáct dní předtím, než mně vypršela podmínka!“ „Takže když tě
odsoudí, dostaneš tři roky navíc.“ „Jo, přesně tak!“
Dostal rok a půl. Plus tři roky. To není málo. Když odcházel do výkonu trestu, zeptal se, zda mi
může někdy zavolat, protože jinak nemá venku nikoho, s kým by udržoval kontakt. Ve vězení,
jak mi řekli tamější kaplani, už to byl zase ten starý dobrý Standa – pracoval, četl spoustu
knih, diskutoval s duchovními, plánoval nový život. Pustili ho o rok dřív a nastoupil do
charitního domu Dismas ve Stráži pod Ralskem. Má před sebou další šanci. Zvládne to?
52
Tento příběh dobře dokumentuje uvedené možnosti i úskalí. Navázat se Standou osobní vztah nebylo
těžké – na rozdíl od mnoha vězňů se s ním dalo rozumně mluvit, měl dobrý náhled na svůj problém
a byl mně blízký svou šíří zájmů. Debaty s ním byly i pro mě zajímavé. Věřil jsem v jeho pozitivní
potenciál. Náš vzájemný kontakt po propuštění byl zcela spontánní, brzy jsem mu nabídl tykání (ve
věznici klientům nikdy netykám). Očekával jsem, že se postupně zařadí do našeho farního
společenství a začne nový život. Jeho pozvolný pád pro mě byl velkým zklamáním. Zlobil jsem se na
něj, vyčítal jsem mu, že nenaplnil má očekávání, že zklamal mou důvěru. Také jsem si kladl otázku,
zda jsem já něco udělal špatně, zda jsem ho neměl víc podpořit, víc se za něj modlit... Důvodem
těchto mých výčitek a otázek byla skutečnost, že jsem právě do tohoto vztahu hodně investoval.
Zároveň ale vím, že na sebe nemohu brát odpovědnost za to, co je plně v jeho rukou. Jsem připraven
nadále ho doprovázet, věřím, že je schopen to tentokrát zvládnout, nabudu ale příliš překvapen,
pokud se mu to nepodaří.
4.8. Vězni a víra
Moje babička mě vedla ke křesťanství a díky tomu jsem měl základy již z dětství. Vězení mi
pomohlo navrátit se k tomuto přirozenému řádu a mnohem více ho prohloubit. V mém případě
bylo uvědomění si vlastních chyb skrze víru tím největším obohacením a zároveň cestou do
budoucího života.166
Ve věznicích dochází také ke konverzím. Přijmout víru je relativně snadné, změnit smýšlení a jednání
je však mnohem náročnější.
Často se stane, že klient přijme víru a nadchne se pro ni, začne se modlit a číst Bibli, reflektovat svou
trestnou činnost a litovat jí, dokonce se pokouší evangelizovat své okolí. Jeho jednání se ovšem příliš
nezmění, dál se chová podle svých navyklých vzorců, nadále je také zdrojem konfliktů mezi ostatními
vězni. V případě propuštění z výkonu trestu přijme podporu od církevního společenství, ale přesto po
relativně krátkém čase skončí ve vězení znovu. Tam opět naváže kontakt s kaplanem, opět je aktivní
ve víře, opět hluboce lituje toho, co spáchal. Ostatní s ním však opět mají problém a po propuštění se
opět opakuje stejný scénář.
Vězeňští zaměstnanci a často i vězni považují takové jednání za účelové: jsou přesvědčeni, že
dotyčnému vůbec nejde o víru, že to jen hraje, aby získal výhody. V tom, že kaplan takovému
klientovi věří a podporuje ho, vidí naivitu. Vězeňský psycholog nebo speciální pedagog identifikují
u daného klienta poruchu osobnosti, kterou není možné změnit, a radí kaplanovi, aby mu přestal
důvěřovat a vzdal se naděje na jakýkoli výchovný úspěch.
Je to názor jistě racionální a v rámci daných odborností obhajitelný. Kaplan však sleduje také
teologickou perspektivu, tedy to, jak vidí daného klienta Bůh. Zde se otvírají obzory, které jsou
humanitním vědám jen stěží přístupné. Především pojetí člověka jako Božího obrazu, který disponuje
lidskou důstojností a zaslouží si úctu, i když on sám svým jednáním ten Boží obraz v sobě zatemňuje.
Pokud je si vědom své slabosti a lituje jí, pokud si dokonce uvědomuje, že není schopen se zlepšit,
a přesto prosí Boha o milosrdenství, může si být jistý, že Bůh jeho prosbu slyší a své milosrdenství mu
prokáže. A to až do eschatologického dovršení. Pro osobnostně narušeného pachatele se taková víra
někdy stává jedinou životní nadějí. Vycházíme-li navíc z předpokladu, že poruchu osobnosti nezavinil
on sám, ale že je důsledkem dědičnosti nebo negativního rodinného prostředí, pak se musíme ptát,
nakolik je skutečně pachatelem a nakolik spíše obětí.
Má-li konvertita podporu kaplana, může se, třeba i po několika relapsech, pevně a trvale zachytit na
cestě víry. Následující příběh ukazuje, jak lze s pomocí Boha a živého církevního společenství uzdravit
i velmi zraněné životy a velmi narušené rodinné vztahy.
Pak jsem začal vařit drogy, pervitin. Měl jsem vlivné kamarády, sportovní auta, drahé
oblečení, zlato, ženy a hodně peněz. Ale nic netrvá věčně, po dvou letech jsem se ocitl ve
166
Miloslav ČERNÝ, bývalý vězeň, in: SPOLEČNĚ NA CESTĚ, s. 99-100.
53
Vazební věznici Olomouc. Doma jsem zanechal dvě nezletilé děti a mámu v pokročilém věku.
Pokaždé, když jsem snídal, jsem přemýšlel, jestli mají co jíst, a z očí mi padaly slzy jako hrachy.
Jednou nás kaplan Otto Broch pozval do kaple na mši svatou. Šel jsem jen z nudy. Na cele byl
se mnou také jeden věřící, četl mi Starý zákon. Myslel jsem si: pěkné pohádky. Jednou mi řekl,
že víra je dar – nemohu si ji nijak zasloužit. „Jak bych mohl být obdarován Bohem, který viděl,
co vše jsem napáchal?“ řekl jsem mu. Robert měl odpověď: „Pro člověka je to nemožné, pro
Boha není nic nemožné.“
Chodil jsem ke kaplanovi na pohovory a dostal jsem od něj Bibli s věnováním. Nedokážu slovy
popsat, co se stalo, když jsem začal číst o Ježíšovi. Měl jsem obtížené svědomí, usnul jsem
v pláči. Přišel ke mně Ježíš a zeptal se mne, jestli opravdu lituji všeho, co jsem napáchal. Ani
na chvilku jsem nezaváhal, padl jsem na zem, ale nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku.
Po šesti měsících jsem byl odsouzen na tři roky. V Ostravě-Heřmanicích jsem poznal kaplana
Jana Kočnara. Skrze něj ke mně promlouval Ježíš. Nemohl jsem se dočkat, až půjdu do kaple.
Byly to pro mě ty nejkrásnější chvíle a já děkoval Pánu Bohu, že jsem ve vězení. V mém nitru
zavládl opravdový pokoj. Po roce jsem se dostal do jiné věznice na oddělení, kde pomáhají
alkoholikům a feťákům. Místní kaplan tam pro mě během jednoho roku přišel jen jednou, ale
víra je dar a já si tento dar nenechal vzít.
Za dobré chování mne na podmínku propustili. Požádal jsem o svěření svého syna do péče a
bylo mi vyhověno. Dcera, feťačka, mezitím otěhotněla a porodila Justina. Když mu byly dva
roky, dostali jsme vnuka do péče. Potom porodila Sebastiana, kterého na rok dostali do
pěstounské péče věřící manželé. Pak jsme s manželkou, která také uvěřila, dostali do péče
i jeho. Tito lidé se stali našimi přáteli, berou nás do sboru BJB v Brně, kde jsme poznali spoustu
bratrů a sester v Kristu.167
Jiný aspekt křesťanské antropologie říká, že každý člověk je v nitru zaměřen k dobru, neboť je
obrazem nekonečně dobrého Boha. Ani sebevětší nánosy zla nemohou toto "dobré jádro" zcela
zničit, proto má vždy smysl pracovat na jeho rozvoji. Dokonce i v případech, kdy psychologie vylučuje
jakoukoli možnost změny, teologie ji vyloučit nemůže, neboť počítá také s Boží silou. Na tomto
principu jsou postaveny programy jako Teen Challenge nebo Anonymní alkoholici, jejichž přesvědčení
je formulováno hned na začátku známých dvanácti kroků: „Přiznali jsme svoji bezmocnost nad
alkoholem – naše životy se staly neovladatelné; dospěli jsme k víře, že síla větší než naše může
obnovit naše duševní zdraví.“168
Práce duchovního má tedy z uvedených důvodů smysl i v případech jinak beznadějných. Jedinou
podmínkou je zájem, touha, motivace ze strany samotného klienta. To však samozřejmě neznamená,
že by měl duchovní jeho opakované morální pády schvalovat. Naopak, měl by kromě Božího
milosrdenství stejně důrazně připomínat Boží náročnost.
Nezřídka se setkáváme také s nepochopením pro duchovní dimenzi člověka a speciálně pro
samotnou křesťanskou víru. To je důsledkem extrémní ateizace českého národa, k níž byly položeny
základy staletími konfesní nevraživosti a která byla dovršena čtyřiceti lety programového
protináboženského nátlaku za komunismu. Toto nepochopení sdílí většina vězňů i vězeňských
pracovníků. Zjednodušeně by bylo možné říct, že křesťanství ztotožňují s církví (zejména katolickou)
a víru s bohoslužbou. Jelikož o církvi mají negativní představu, nechápou, proč by se k ní měl rozumný
člověk hlásit. A jelikož bohoslužbu vnímají jako vnější rituál bez vnitřního smyslu, nechápou, proč by
se jí rozumný člověk měl účastnit.
167
Svědectví bývalého vězně zaznamenal Jan KOČNAR, kaplan Věznice Heřmanice, časopis Brána, 12/2019,
s. 32.
168
https://www.anonymnialkoholici.cz/pro-cleny/12-kroku-aa/
54
Úkolem duchovního je – mimo jiné – trpělivě odbourávat tyto předsudky. Nejlépe tím, že bude
zmíněné skutečnosti – duchovnost, víru, církev – ukazovat v pozitivním světle. Předsudky vůči církvi
vycházejí většinou z malé nebo špatné informovanosti. Zde má velký smysl osvětová činnost
duchovních – uvádění mylných informací na správnou míru a přinášení nových informací, které
pravdivě dokumentují církevní realitu. Pozitivně zde působí reálná spolupráce mezi kaplany, kteří
patří k různým konfesím – a o všech mluví s úctou a respektem. Církev jako sociální prostředí, které
může člověka nést a pomáhat mu v jeho snaze o dobrý život, je však skutečnost, kterou lze poznat jen
vlastním prožitkem, nikoli pouhou argumentací.
Pokud jde o duchovnost, vězeňští kaplani se shodují v názoru, že odsouzení bývají často přístupnější
spirituálním otázkám, než je tomu v běžné populaci. Jednou z příčin je obecně lidská potřeba
rituálních úkonů, kterou výrazně pociťují mnozí z obviněných či odsouzených. Proto jsou otevřeni
rozmanitým úkonům tzv. „lidové zbožnosti“, jako je např. vykrápění cely svěcenou vodou, nošení
medailek či modlitba růžence. Další příčinou jejich zájmu může být izolovanost od světa a běžných
vztahů, v níž lidé začínají přemýšlet i o tématech, na která dříve nenašli klid a čas. Konečně
významnou motivací k duchovním úvahám bývá i vlastní trestná činnost, potřeba zbavit se výčitek
svědomí, touha najít opět v životě ztracený pokoj.
Vasyl pocházel z Ukrajiny a odseděl si u nás patnáct let. Do mé věznice přišel až krátce před
svým propuštěním, sklízel jsem tedy plody práce několika kaplanů v jeho předchozích
věznicích. Jeho víra byla velmi hluboká a zároveň velmi nenápadná. Neplýtval silnými slovy ani
velkými gesty jako většina vězňů konvertitů. Modlil se každé ráno od čtyř hodin, když ostatní
vězni spali. O Bohu příliš nemluvil, ale zářil z něj Boží pokoj. Zároveň byl trvale zaplaven
tichým smutkem, který vycházel z jeho výčitek svědomí. Dávno přijal od Boha odpouštění,
přesto věděl, že bude do smrti trpět tím, co způsobil: ještě víc než dvou vražd, na kterých se
podílel, litoval dvou potratů, ke kterým kdysi donutil své partnerky.
Vasylova spiritualita čerpala ze zdrojů ruského pravoslaví. Četl náročnou duchovní literaturu,
opakovaně se vracel k Upřímným vyprávěním poutníka svému duchovnímu otci. Po celý den
v duchu opakoval Ježíšovu modlitbu (Pane Ježíši Kriste, Synu boží, smiluj se nade mnou
hříšným). Modlil se, když běhal desítky kilometrů denně po vězeňském dvoře, modlil se, i když
pracoval. Měl jsem pocit, že svou duchovností prozařuje celou věznici.
Zajímavou úvahu na toto téma nabízí socioložka Andrea Beláňová: „Kaplanství má v sobě potenciál
definovat výjimečnost, jíž může do sekulárního prostoru vnést náboženský prvek, aniž by se jednalo
o cílenou evangelizaci. Kaplanova kompetence může být nejasná kolegům i nadřízeným a náplň jeho
práce pro ně může být nesrozumitelná a nesnadno akceptovatelná. Kaplan musí svou roli vyjednávat
i směrem ke klientům služby, kterou nabízí. I zde často naráží na nepochopení nebo dokonce
odmítnutí. Kaplanům se ale daří zapojit strategie, kterými mohou tyto nejistoty překonávat
a prokazovat svou jedinečnost plynoucí z role náboženského profesionála. Jednou z těchto strategií je
– díky privilegiu dostatku času, osobnímu zájmu a závazku udržet tajemství – možnost vytvářet
nerizikový, bezpečný vztah s klienty a získávat tak i důvěru personálu. Nezanedbatelná část české
společnosti orientovaná na nespecifikované duchovno otevírá kaplanovi prostor pro kreativní
zacházení s prostorem, jazykem a sebeprezentací, ač se tak může dít na úkor jednoznačné
náboženské identity. Náboženství prezentované kaplanem jako bytostně privátní záležitost
uskutečňovaná formou rozumějícího a pomáhajícího vztahu se může stát akceptovatelnějším
v sekulárním prostoru.“169
Ne nadarmo věříme tomu, že víra je dar od Boha a že druhý člověk k ní může nanejvýš otevřít cestu,
ale sám ji nemůže nikomu předat. Tou nejlepší cestou je přitom svědectví o vlastní víře, dávané spíše
životem než slovy. Konverze ve věznicích jsou relativně časté, vždy však je zapotřebí velmi dlouhého
169
BELÁŇOVÁ, Andrea. Být kaplanem v Česku: Zdroje nejistoty a nacházení opory, in: Český lid 1/2018, s. 38.
55
času (alespoň několika let na svobodě), aby se osvědčilo, že šlo o skutečně autentický proces
s trvalými důsledky.
56
5. Praxe
Vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje
množství hříchů. (Jk 5, 20)
Činnost vězeňských duchovních je navenek podobná práci jiných farářů a pastorů: spočívá zejména
ve skupinových aktivitách a v individuálních rozhovorech. Její vnitřní obsah se však od běžné
pastorace výrazně liší.
V této kapitole podrobněji popíšeme spektrum aktivit, které duchovní ve věznicích konají.170
O jejich
kvantitativní stránce máme poměrně dobrý přehled díky Výkazům o plnění Dohody o duchovní sužbě,
které vyplňují všichni kaplani v závěru každého roku. Do jisté míry z nich vyčteme i témata, ke kterým
se duchovenská činnost s vězni nejčastěji vrací. Pokud jde o metody práce, ty vycházejí z osobních
předpokladů kaplana či dobrovolníka: jeho duchovní orientace, církevního zázemí, vzdělanostní
úrovně, životních zkušeností, vlastního pastoračního konceptu. Nemůžeme je zde tedy obecně
hodnotit, spíše ukážeme příklady různých přístupů. K větší názornosti nám poslouží jednak kazuistiky
z praxe vězeňských kaplanů, jednak publikované informace o některých konkrétních aktivitách.
5.1. Individuální rozhovory
Pastorační rozhovor má někdy výslovně náboženskou dimenzi, jindy je rozhovorem bez
výslovně náboženských témat, ale přesto dotýkající se hloubek života. Banality v takovém
rozhovoru nebývají přítomny.171
Individuální rozhovory jsou těžištěm práce vězeňských duchovních – věnují jim často více než
polovinu své pracovní doby. Některé rozhovory jsou nahodilé a spíše jednorázové: vězeň např. chce
požádat kaplana o pomoc v soudním řízení, o přinesení věci či vyřízení záležitosti, která je v jeho
zájmu – tyto požadavky kaplan zpravidla odmítne s vysvětlením, že to není součástí jeho služby,
případně s odkazem na jiné odborné pracovníky, a k dalšímu kontaktu již nedojde. S jinými vězni se
naopak rozvine pravidelné (nejčastěji týdenní) setkávání, které může trvat i několik let a pokračovat
buď v jiné věznici s jiným kaplanem, nebo po propuštění z výkonu trestu.
Duchovní mají ve vězeňském systému specifickou pozici: nejsou povinni (na rozdíl od ostatních
zaměstnanců) zapisovat do Vězeňského informačního systému obsah rozhovorů; zároveň mohou
využít institutu zpovědního tajemství,172
který je zavazuje k mlčení o všem, co v tomto režimu slyšeli.
Vězni k nim proto mívají velkou důvěru a často se jim svěřují i s věcmi, které by jiným zaměstnancům
neřekli. Hlavní výjimečnost kaplanů však spočívá „v privilegiu dostatku času. Především v institucích,
jejichž zaměstnanci mají tendenci podléhat tzv. profesní slepotě a režimům spěchu, vytváří kaplanova
možnost věnovat jednotlivci množství času a trpělivosti kvalitativní změnu. Nabídnutý čas jim
umožňuje navázat s klientem důvěrnější vztah, dlouhodoběji s ním pracovat, poznat jeho potřeby
a reagovat na ně.“173
Při vedení individuálních rozhovorů musí mít duchovní stále na mysli specifika vězeňské populace.
Jde zejména o vysoký podíl osob trpících disociální poruchou, u nichž je třeba být připraven na
bezcitnost, lživost, neschopnost sebereflexe.174
U většiny vězňů je třeba počítat také s účelovým
jednáním. Obviněný často podřizuje své myšlení i jednání jedinému účelu – dosáhnout co nejnižšího
170
Vycházíme přitom z § 20 Zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb., který stanoví konkrétní
způsoby, jak mohou církve vykonávat své poslání ve věznicích. Citovali jsme ho v kap. 3.1. Praxe tomuto zadání
odpovídá.
171
OPATRNÝ, s. 57.
172
Ke zpovědnímu tajemství z hlediska legislativy viz kap. 3.1.
173
BELÁŇOVÁ, Andrea. Být kaplanem v Česku, s. 33.
174
Srov. MATOUŠKOVÁ, Ingrid. Aplikovaná forenzní psychologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2013. 296 s. Psyché. ISBN
978-80-247-4580-0, s. 111; OREL, Miroslav a kol. Psychopatologie. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012. 263 s. Psyché.
ISBN 978-80-247-3737-9, s. 160-161.
57
trestu, případně prokázat svou nevinu. Odsouzený se zase snaží zajistit nebo udržet si materiální či
mocenské výhody v průběhu výkonu trestu, případně dosáhnout co nejdříve podmíněného
propuštění (tzv. „půlka“). V zájmu dosažení těchto cílů jsou dotyční schopni nejen důsledně
dodržovat pravidla vězeňského života (často aniž by se s nimi vnitřně ztotožnili), ale také se
přetvařovat, podvádět a lhát.
Témata individuálních rozhovorů určují obě strany. V rámci prvních setkání má hlavní slovo klient –
kaplan se ho zeptá, proč požádal o rozhovor s ním a co od tohoto setkání očekává. Většinou pak
dojde na základní informace o jeho životě – rodinné zázemí, práce, zájmy, náboženské přesvědčení,
trestní minulost, případně i trestná činnost, která byla důvodem jeho uvěznění. Duchovní pak může
nenásilnou formou klást další otázky a nabízet témata k přemýšlení a k diskusi. Z povahy jeho role
vyplývá zaměření na témata, která můžeme označit jako niterná – tedy taková, v nichž klient popisuje
a reflektuje to, co se odehrává v jeho nitru.175
To vyžaduje jisté úsilí, neboť vězni spontánně mluví
především o vnějších aspektech svého života – o průběhu soudu, o životě na cele či na oddíle,
o problémech svých blízkých. Duchovní by se však měl ptát také na jejich pocit viny a vnitřní přijetí či
nepřijetí trestu, na jejich osobní cíle v rámci výkonu trestu, na autenticitu jejich vztahů k blízkým
osobám mimo věznici apod.
Pan Zdeněk je obviněn z distribuce drog a tráví už pátý měsíc ve vazbě. Snáší ji velmi špatně,
neustále se zabývá otázkou, jak vysoký dostane trest. Hrozí mu totiž 8-12 let, pokud by se
prokázalo, že distribuoval pervitin ve velkém rozsahu. Za menší rozsah by byla sazba
podstatně nižší: 2-10 let. V každém rozhovoru se pan Zdeněk snaží vysvětlovat, že mu policie
prokázala méně než 1 kg, podrobně vypráví, kdo z jeho odběratelů co dosvědčil, jaké množství
kde policie našla. Má přesně vypočítáno, že to nedělá víc než 990 g. Státní zástupce mu přesto
navrhuje vyšší sazbu. Ptám se ho, zda si uvědomuje, že svou činností mnoha lidem poškodil
zdraví a život – o tom nepřemýšlí, šlo mu o peníze, musel se nějak živit. Ptám se ho, co na tuto
činnost říká manželka – ta o tom nic neví, myslí si, že sedí za řidičák. Ptám se ho, zda opravdu
prodal jen těch 990 gramů – nejde přece o to, kolik prodal, ale kolik mu dokážou. Odpovídá
jen úsečně, po každé odpovědi znovu vysvětluje své výpočty. Je připraven přijmout maximálně
pětiletý trest; pokud by dostal víc, tak se oběsí. Ptám se, co by asi dělaly jeho děti, kdyby přišly
o tátu – to je mu jedno, prostě to udělá. Přes moji opakovanou snahu a stále nové otázky jsme
se za několik měsíců nedostali ani o kousek dál.
Mezi nejčastější témata rozhovorů patří to, co vězeň právě prožívá – jeho samota, strach, obava o své
blízké, výčitky svědomí apod. Zvláště ve výkonu vazby jsou momentální problémy a psychické tenze
vězněných osob velmi frekventovaným tématem. Kaplan je často v pozici toho, kdo jim naslouchá,
snaží se je pochopit a být s nimi. Nemusí ani mnoho říkat, sama lidská blízkost je v těchto situacích
nejcennější. Osoba ve vazbě často prožívá pocity pokoření, vzdoru, strachu, nespravedlnosti a nemá
nikoho, s kým by je mohla sdílet. To platí v nejvyšší míře pro koluzní vazbu, v níž obviněnému není
umožněn telefonický ani písemný kontakt s vnějším prostředím, a návštěvy nejbližších členů rodiny
probíhají pod dohledem policejního orgánu. Vězeň pak s odstupem času dovede takovou podporu
ocenit, jak to dosvědčil jeden z kaplanů: „Nazývá mě svým andělem, protože jsem k němu po řadu
měsíců přicházel právě v okamžicích, kdy prožíval stavy, jež ho vedly až k myšlenkám na
sebevraždu.“176
Většina odsouzených přichází ke kaplanovi z náboženských důvodů: někteří jsou věřícími křesťany
a chtějí pokračovat v praxi své víry. Jiní se za věřící nepovažují, ale situace, v níž se ocitli, v nich
probouzí zájem o duchovní dimenzi života. Takové rozhovory pak začínají otázkami jako „Vy skutečně
věříte v Boha?“, nebo: „Má smysl se modlit k Bohu? Může mně pomoci tady ve vězení? Může pomoci
175
BLAŽEK, Petr, FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Delikvence: analýza produktů činnosti delikventní subkultury
jako diagnostický a resocializační nástroj. Vydání 1. Praha: Grada, 2019. 156 stran. Psyché. ISBN 978-80-271-
2013-0, s. 35, 40.
176
Jan KOČNAR, kaplan věznice Heřmanice, in: časopis Brána 10/2019, s. 32.
58
mé rodině?“ Často přijde klient se sdělením, že něco o víře ví, že četl Bibli nebo nějakou její část, ale
moc tomu nerozumí. Pokud se začne ptát na konkrétní věci, je to příležitost k plodnému rozhovoru.
Ten se pak může rozvinout do dlouhodobé systematické katecheze, která někdy vyústí až v konverzi,
změnu smýšlení a života, případně křest, přijetí dalších svátostí apod.
V takto zaměřených rozhovorech je však třeba vždy ověřovat, zda klient chápe, o čem mluvíme.
Termíny a fráze běžně užívané v církevním prostředí totiž nemusí být ostatním srozumitelné:
„Zacházení s náboženskými tématy v promluvě vyžaduje velkou míru kreativity. Během rozhovoru je
potřeba modifikovat primárně náboženské obsahy do obecně přístupnějšího jazyka. Kaplan tak může
vynechávat určité pojmy s přímou vazbou na náboženské obsahy a nahrazovat je neutrálnějšími
výrazy. Cílem může být i vytvoření efektu příjemného překvapení: ´Vyřazuju úplně teologické poučky
a definice a takovým mým oblíbeným tenkrát na misi bylo, že jsem vytáhl vždycky něco z Bible,
nějaký příběh a trochu jsem to osekal o Hospodina, církev, křesťany. A nechal jsem tomu vyloženě jen
ten lidský nádech. A teď jim to říkáte, ten příběh, a oni řeknou: Ty vole, padre, to je ze života, co to
je? A já říkám: No, to je Bible.´ (vojenský kaplan).“177
- Proč jste požádal o rozhovor s kaplanem?
- No, já v něco věřím, nemůžeme přece bejt jen nějací červíčci ve vesmíru, to by nemělo žádnej
smysl.
- A v co tedy věříte?
- Nevím, když jsem byl malej, tak se se mnou babička modlila k nějakýmu Otci, ale kdo to je,
to já nevím.
- Myslíte modlitbu Otče náš?
- ...jenž jsi na nebesích, přijď království tvé... víc už si toho nepamatuju.
- A pak jste na to asi dlouho nemyslel, že? Proč vás napadlo zrovna teď se k tomu vrátit?
- Když byla ta příležitost... Ale hlavně si myslím, že by mně to mohlo pomoct u soudu.
- Co myslíte, že by vám mohlo pomoct?
- No přece ten Otec, když se k němu budu modlit tu modlitbu.
- Že by vám jako zařídil, že vás osvobodí?
- Ano, tak nějak!
- A vy jste nic nespáchal?
- Jo, spáchal, ale nechce se mně sedět léta v kriminále.
- Víte, kde je ta modlitba napsaná?
- Nevím, babička to uměla zpaměti.
- To je v Bibli. Slyšel jste někdy o Bibli?
- Bible... to je ten Korán?
- Ne, Bible je Bible a Korán je Korán. Bibli čtou křesťané, Korán muslimové.
- Aha, a jak to souvisí s tím soudem?
- Kdybyste si z Bible něco přečetl, tak byste zjistil, že je to trochu složitější. Že Bůh třeba
souhlasí s tím, že za zločin má být člověk potrestán. Ale taky je ochoten mu odpustit, pokud
toho upřímně lituje.
- No vidíte, že by mně to odpustil!
- A vy toho opravdu litujete?
- Čeho? Že jsem kradl? Proč bych toho měl litovat? Musel jsem nějak živit děti.
- Tak vidíte, že je to složitější. Víte co? Jestli máte zájem, budeme se takhle scházet každý
týden a postupně si to vysvětlíme.
Třetí velkou oblastí, k níž se často stáčí rozhovory s vězni, je jejich vlastní trestná činnost, tedy příčina
jejich pobytu za mřížemi. Duchovní sám s otázkou viny zpravidla nezačíná, ale většina klientů se k ní
dříve či později dostane. V období vazby jim jde na prvním místě o to, jak se vyhnout trestu nebo
alespoň co nejvíc snížit jeho délku. V tom je kaplan může vyslechnout, ale nemůže jim pomoci. Snaží
177
BELÁŇOVÁ, Být kaplanem v Česku, s. 36.
59
se však převést rozhovor z trestně právní roviny na rovinu morální: pomoci obviněnému, aby
reflektoval svůj čin jako provinění vůči jinému člověku, vůči společnosti, případně také vůči Bohu.
A aby pochopil, že takové provinění má své důsledky: výčitky svědomí a s nimi spojenou vnitřní
bolest, povinnost napravit škodu a přijmout případný trest. Někteří na tento způsob myšlení rádi
přistoupí a najdou v něm odpověď na své mučivé otázky. Jiní toho nejsou schopni, protože nemají
jasnou stupnici hodnot, odmítají podřídit se morálním zásadám nebo jim chybí schopnost vcítit se do
bolesti druhého.
Pokud jde o metodu rozhovoru, můžeme vyjít ze základní teze, kterou uvádí Aleš Opatrný: „Prvním
a zásadním cílem pastoračního rozhovoru není ani vyřešení problému, ani poučení klienta, ale snaha
dát člověku najevo, že od této chvíle nezůstává se svým problémem osamocen, protože
v pastorujícím našel spojence, případně průvodce. Cílem, který nemusí být ovšem vždy dosažen, je,
aby klient našel jako nejdůležitějšího a nejmocnějšího spojence ve své situaci Boha, čímž ovšem není
vyloučena ani pomoc a sounáležitost na lidské úrovni.“178
Takto stanovený cíl nevypadá příliš
ambiciózně, duchovní by možná byl rád, kdyby přivedl klienta k přijetí viny, ke změně života, k víře
v Boha; ano, to všechno může přijít na řadu, ale teprve tehdy, pokud sám klient se k tomu na základě
vlastní motivace rozhodne. Duchovní ho k tomu může přivádět vhodně volenými otázkami, nikdy
však přímým nátlakem.
Zvláště na počátku, dokud klienta nezná, by měl duchovní klást otázky velmi opatrně – mají být spíše
široké, aby předem nevynucovaly nějakou konkrétní odpověď. Zároveň by měl respektovat právo
klienta neodpovídat nebo odpovídat vyhýbavě. Zvláště vězňům ve výkonu vazby může znít velmi
nepříjemně cokoliv, co by jim připomínalo výslechy, jaké museli absolvovat při policejním
vyšetřování. Svobodu, kterou dopřává klientovi, by však měl duchovní nárokovat i pro sebe – ani on
nemusí vždy odpovídat, zejména na otázky osobního charakteru. V rámci déletrvajícího pastoračního
vztahu se ovšem obě tyto hranice posouvají – duchovní může říci i leccos o sobě, o své práci a životě,
a zároveň si může dovolit konkrétnější otázky směřující k hlubší sebereflexi klienta.179
Duchovní mají většinou ve zvyku zapojit do rozhovoru biblické citáty nebo příběhy. Vděčné jsou např.
texty o Božím milosrdenství (marnotratný syn, cizoložná žena), blahoslavenství, starozákonní žalmy
apod. Téměř nikdo z vězňů neodmítne na závěr rozhovoru modlitbu – s věřícím se duchovní může
modlit společně, nevěřícího či hledajícího se může zeptat, zda by mu nevadilo, kdyby se za něj a za
jeho blízké pomodlil. Tyto momenty ztišení před Bohem vnímají mnozí jako hlubokou duchovní
zkušenost a rádi se k nim vrací.
5.2. Skupinové aktivity
Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich bratry. Chceš-li však, aby se nenáviděli,
předhoď jim zrno.180
Druhou nejdůležitější pracovní metodou vězeňských duchovních jsou skupinové aktivity. Jejich
množství trvale roste v souvislosti se zvyšováním kaplanských úvazků. V posledních letech (s výjimkou
roku 2020, kdy platila koronavirová omezení sociálních kontaktů) jejich počet přesahuje 7 tisíc, což
činí asi 250 akcí za rok na jeden úvazek kaplana, nebo více než 200 akcí na jednu věznici. Průměrně se
jedné skupinové aktivity účastní 9 vězněných osob. Mezi věznicemi ovšem lze zaznamenat velké
rozdíly, které vycházejí jednak z individuálních charakteristik dotyčných kaplanů a dobrovolníků,
jednak z velikosti a charakteru věznice (např. ve vazebních věznicích je frekvence skupinových aktivit
mnohem menší).181
178
OPATRNÝ, s. 50.
179
Srov. tamtéž, s. 52.
180
EXUPÉRY, Citadela, s. 41.
181
Srov. údaje ve výkazech o plnění Dohody za léta 2013-2019.
60
Stěžejní místo mezi skupinovými aktivitami zaujímají bohoslužebná setkání, mezi něž se počítají jak
modlitební setkání a bohoslužby slova, tak také svátostná bohoslužba večeře Páně – v katolickém
pojetí mše svatá, v pravoslavném božská liturgie. Právě četnost slavení eucharistie v katolickém či
pravoslavném ritu se v poslední době významně zvýšila (ze 476 akcí v roce 2013 na 865 v roce 2019,
z toho 756 katolických a 109 pravoslavných). Např. ve vazební věznici Olomouc „se téměř polovina
obviněných každý týden zúčastňuje mše svaté, které musí být slouženy z kapacitních
a bezpečnostních důvodů dvě za sebou.“182
Vzhledem k tomu, jaký význam tyto církve přisuzují
svátosti eucharistie, to lze považovat za důležitý příspěvek k osobnímu prospěchu účastníků
i k posílení duchovní dimenze ve vězeňském prostředí. V této souvislosti je také třeba zdůraznit, že
téměř do všech věznic, v nichž není kaplanem katolický kněz, dochází kněz alespoň jako dobrovolník
právě za účelem slavení svátostí (mše, zpověď). Následující svědectví ukazuje, jak prožívají
bohoslužbu sami vězni.
Pravidelně každou neděli, i za zdmi věznice Valdice, se koná katolická bohoslužba. Mši slouží
farář Kordík za přítomnosti zhruba 35 odsouzených ze všech ubytoven věznice. V kapli lze
spatřit vedle sebe sedět Čechy, Romy, občany postsovětských republik a také obyvatele
afrického kontinentu a další národnosti. Průběh liturgie je stejný jako při každé bohoslužbě
v katolickém kostele. Ke svatému přijímání přistupuje pětice odsouzených. Pan farář důsledně
požaduje dodržování kázně. Občas se zdá až neuvěřitelné, jak díky své autoritě a více než
dvacetiletým zkušenostem s odsouzenými dokáže, aby po dobu bohoslužby ztichlo všech 35
odsouzených.
Co přináší bohoslužba vězni? To je zcela individuální, záleží na konkrétním jedinci.
Samozřejmě si nedělám iluze, že by snad všichni návštěvníci kaple byli věřící. Před několika
lety navštěvovalo bohoslužbu kolem deseti odsouzených. Dnes jejich počet narostl. A to i přes
to, že se ve zdejším prostředí nezřídka odsouzený setká s posměchem a poznámkami typu:
„To venku jsi měl chodit do kostela!“ Možná nám tím jen sdělují, že byl nejvyšší čas začít.
Někteří odsouzení navštěvují kapli jen ze zvědavosti nebo chtějí jen na čas opustit celu. Často
se však změní člověk zvědavý na člověka hledajícího. Hledá jakýsi duchovní rozměr,
spiritualitu. Je také dost lidí, kteří navštěvují bohoslužbu pro duchovní posílení, načerpání
energie na dny do následující bohoslužby.183
Specifické postavení mají ekumenické bohoslužby, které jsou charakteristické přítomností
duchovních alespoň ze dvou církví. Ty sice nejsou příliš časté, ve většině věznic se však konají
několikrát do roka, zejména v rámci oslav hlavních církevních svátků (vánoce, velikonoce). Duchovní
tak dávají najevo svou ekumenickou sounáležitost, vzájemnou úctu a spolupráci.
Největší nárůst se v posledních letech týká aktivit vzdělávacích a kulturních. Většinou jde o výuku
základů křesťanství a výklady Bible, v kulturní oblasti pak promítání filmů s náboženskou tématikou.
Hlubší vzdělání v náboženských otázkách je vhodnou cestou k sebereflexi, k přijetí odpovědnosti za
vlastní činy a k životu podle víry. Rozvoj těchto aktivit může být srozumitelný i pro vězeňský personál,
který ne vždy má pochopeni pro aktivity čistě náboženské (bohoslužby, modlitby apod.).
Informovanost o křesťanství také přispívá k bourání předsudků vůči náboženství a církvi, které jsou
v naší společnosti silně zakořeněny.
Někteří duchovní organizují ve věznicích také koncerty hudebních skupin, divadelní představení,
setkání s různými osobnostmi, celodenní duchovní obnovy, zájmové nebo terapeutické aktivity.
V neděli 14. července 2019 se pod širým nebem na vězeňském dvoře 1/7 věznice Plzeň-Bory
konal bigbeatový rockový festival. Pro stovku odsouzených zahrály dvě plzeňské rockové
skupiny: Safenat Paneacha Povodí Ohře. Program skýtal strhující hudební zážitek. Navazoval
na dubnový koncert kladenské alternativní skupiny Zrní, která vlastně tematicky zasela pro
182
Otto BROCH, kaplan VV Olomouc, in: Společně na cestě, s. 57.
183
Vězeň Tomáš KILHOF, časopis České vězeňství 1/2012, s. 40-41.
61
tento festival... Podobně jako se v textech kapely Zrní odrážely hodnoty hlásané Václavem
Havlem, nyní i Safenat Paneach svůj undergroundový hard rock stavěl výhradně na textech
básníků – bývalých disidentů, zejména Martina „Magora“ Jirouse. Jirous svoje nejpůsobivější
básně napsal ve valdických kartouzách v době totality. Zračí se v nich jisté pokání a touha po
spravedlnosti a svobodě. Povodí Ohře syrovým jazykem vykreslovalo život ve společnosti
postižené nejrůznějšími sociálními problémy a dozvuky totality. Nabízelo východiska apelem
na zodpovědnost, osobní pravdivost, víru v Boha... Jednotícím textovým momentem obou
hudebních formací byla naděje na pozitivní změnu a dobrý život.
Odpolední program (za velkých ovací publika) zpestřilo i krátké vystoupení vězeňské kapely
Těleso, složené ze čtyř odsouzených ze specializovaného oddílu Toxi. Zahráli tři punkové
songy, z toho jeden vlastní. Součástí festivalu byla i dopolední bohoslužba s hostem – pozvání
přijal Pavel Turek z týdeníku Respekt.
Z nadšených reakcí bylo patrné, že kulturní festivalové dění vyšlo s užitkem. Hudba generovala
emoce, které jsou leckdy motorem pro etický posun. Někteří posluchači tak mohli popojít
výchovně i duchovně. Festival zároveň připomněl a oslavil 30leté výročí sametové revoluce.184
Organizace skupinových aktivit má svá specifika, neboť vězni se nemohou volně pohybovat po celém
areálu věznice. Navedení skupiny osob do kaple se zpravidla neobejde bez spolupráce s příslušníky
dozorčí služby, což bývá spojeno s náročnou komunikací a někdy také s jistou mírou neochoty.
Konkrétní způsob organizace je v každé věznici jiný, závisí zejména na profilaci věznice (nižší, střední,
vysoký stupeň ostrahy, zvýšená ostraha) a na tom, zda jde o věznici pro výkon trestu nebo i pro výkon
vazby. Vždy je třeba také dbát na to, aby se na jedné aktivitě nesetkali muži se ženami, osoby ve
výkonu vazby a ve výkonu trestu, vazebně stíhaní se svými společníky v téže kauze, osoby v ostraze
s osobami ve zvýšené ostraze apod. Často bývá nutné konzultovat složení skupiny s vedoucím
Oddělení výkonu (vazby a) trestu.
Pastorační aktivity jsou organizovány na základě dobrovolnosti, účast na nich tedy nepatří mezi
kritéria hodnocení vězňů. Jen výjimečně, po dohodě se speciálním pedagogem a s vedoucím výkonu
trestu, někteří kaplani nabízejí aktivity, které jsou zařazeny do tzv. programu zacházení. Odsouzení si
je pak mohou vybrat a zapsat do svého programu, čímž se zavazují k povinné účasti na nich. Ta se
stává součástí jejich pravidelného hodnocení.
Zajímavým obohacením jsou tzv. specializované oddíly pro věřící nebo duchovně hledající vězně, které
byly v minulých letech založeny ve dvou věznicích. Realizuje se v nich intenzivní pastorační
a terapeutická práce s vybranou skupinou odsouzených.
Oddíl pro odsouzené věřící a odsouzené se zájmem o duchovní hodnoty byl ve věznici
Kynšperk nad Ohří zřízen v roce 2010. Cílem bylo nalézt vhodné metody zacházení a rozšířit
programy zacházení o smysluplné aktivity, které by napomohly odsouzeným uvědomit si své
skutky a prognózu do dalšího života, v neposlední řadě ukázat jim cestu směřující k morálnímu
způsobu života během výkonu trestu i po něm.
Věznice se nechala inspirovat argentinskou trestnicí se 2500 vězni a v červnu 2010 zahájila
tehdy zkušební provoz oddílu, kde jsou společně ubytováni odsouzení věřící a odsouzení se
zájmem o duchovní hodnoty společně s odsouzenými s výrazně nižší tělesnou hmotností,
zjevně nízkými rozumovými schopnostmi, popř. jsou vytipováni jako možné oběti násilného
jednání ze strany jiných odsouzených. Jedná se tedy o vězně, kteří jsou, řekněme, nějak
oslabeni.185
184
PELÁN, Blažej. Mezi katry. Malý hudební festival ve věznici Plzeň. In: České vězeňství 1/2019, s. 48.
185
https://www.vscr.cz/veznice-kynsperk-nad-ohri/novinky/duchovni-pece/vezni-se-setkali-s-biskupem-
holubem/
62
Podle sdělení kaplana Jaroslava Šaška se v některých obdobích velmi dobře dařilo vytvářet na tomto
oddíle účinné výchovné prostředí: odsouzení se i mimo přítomnost kaplana scházeli v kapli
(pastorační místnosti) ráno v 7:07 a večer v 6:06 – zpívali, četli z Písma, modlili se a vedli si k tomu
deníky. Přestali si nadávat a chránili tělesně slabší jedince. Kaplan měl kancelář v rámci oddílu, v době
své přítomnosti ji měl stále otevřenou, takže odsouzení mohli kdykoli přicházet se svými problémy
a cítili se mnohem lépe. Důležitá byla přítomnost silnějších osobností, které se staly tahouny
společenství. V roce 2020 byla činnost oddílu ukončena (mimo jiné kvůli protiepidemickým
opatřením), počítá se však s obnovením.
Od roku 2013 je ve Věznici Jiřice realizován projekt „Oddíl s rozšířeným programem
o pastorační a psychospirituální péči“. Projekt je zaměřen na odsouzené hledající duchovní
hodnoty a je profilován jako křesťanská formace pro odsouzené muže ve věznici s ostrahou
s vysokým stupněm zabezpečení. Cílem projektu je pak usilovat a napomáhat v rámci
strukturovaného programu motivovaným odsouzeným v procesu změny způsobů myšlení
a rizikového chování podmiňujících jejich selhávání (vedoucí k páchání trestné činnosti).
Odsouzení, zapojení do tohoto ekumenického projektu, absolvují náročný komplexní program,
kdy mají možnost každodenně slyšet úryvek z Bible nebo jiné vhodné náboženské literatury,
který je pak přiměřeně dovysvětlen a kolektivně diskutován a následně jej mohou odsouzení
celý den kontemplovat a rozjímat nad ním. Po vzoru klášterních mnišských společenství je
strava podávána v prostorách pro dané účely zřízeného refektáře (večeřadla; z lat.
refectorium), kde si odsouzení opětovně vzájemně předčítají z Písma svatého. Odpolední
program je tvořen pravidelnými bohoslužbami, modlitebními semináři, pod odborným
vedením kaplana věznice, skupinovou psychoterapií vedenou psychologem a vzdělávacími
aktivitami, které jsou odborně zajišťovány vychovateli a speciálním pedagogem. V rámci
odpoledního programu může být například zařazen film s náboženskou tématikou zaměřený
na hledání pozitivních hodnot a dobrých vzorů. Ergoterapeutický rozměr programu je
naplňován jednoduchou pracovní aktivitou. Po zbytek dne se odsouzení věnují modlitbě,
samostudiu a plní zadané úkoly, které by je měly kvalitněji formovat na jejich nové lepší
cestě.186
Oba popsané projekty se ve své pilotní fázi osvědčily. Ve věznici Jiřice nyní probíhá práce na
standardizaci programu, aby se mohl stát vzorem pro zřizování dalších křesťansky orientovaných
oddílů v českých věznicích. To bude ovšem možné jen tam, kde má tato snaha podporu ze strany
vedení věznice a kde také lze očekávat aktivní spolupráci dalších odborných pracovníků.
5.3. Extramurální aktivity
Smyslem těchto sportovních a turistických programů je účelné trávení volného času, ale také
získávání zdravých životních návyků a snaha o změnu životního stylu po propuštění z výkonu
trestu.187
Možnost opustit na krátký čas zdi věznice (z lat. „extra muros“ – mimo zdi, za hradbami) je pro
odsouzené velkým svátkem. Většině z nich se to nikdy nepodaří.188
Povolení účasti na extramurální
akci podléhá přísným podmínkám a vždy musí být schváleno ředitelem věznice. Mezi instituty
186
Petr NOVÁK, Ladislav BRZOBOHATÝ, Robert ČOVAN, Pavel POROCHNAVEC. Rozšířená pastorační
a psychospirituální péče o delikventy ve Věznici Jiřice, in: Rizikové jevy a jejich prevence. Sborník z konference
Sekce sociální patologie České sociologické společnosti. Praha, 2019. ISBN 978-80-905443-6-9, s. 122-126.
187
Petr MAŇASKA, mluvčí věznice Bělušice, https://zatecky.denik.cz/zlociny-a-
soudy/belusice_vezni_20090302.html.
188
Podle Statistické ročenky VSČR bylo v roce 2018 uskutečněno asi 10 tisíc extramurálních aktivit; vzhledem
k tomu, že velká část vězňů, jimž jsou tyto aktivity umožněny, se jich zúčastňuje opakovaně, je počet
zúčastněných osob mnohem nižší (při celkovém počtu vězňů kolem 21 tisíc).
63
extramurálních aktivit se řadí přerušení výkonu trestu až na 20 dnů během kalendářního roku189
,
opuštění věznice v souvislosti s návštěvou190
a akce mimo věznici (kulturní či sportovní akce,
vzdělávání, docházka do školy apod.)191
. Ty jsou realizovány zpravidla pod vedením odborného
zaměstnance věznice, může je tedy organizovat a odsouzené na nich doprovázet také vězeňský
kaplan. Velká část kaplanů tuto možnost využívá, zejména k návštěvám bohoslužeb a dalších
náboženských či kulturních akcí. Ty mohou vhodně doplnit duchovní formaci, kterou vězni dostávají
ve vězeňském prostředí, o prvek civilního života a setkání s živým církevním společenstvím.
Zdeněk a Ivan v současné době pykají za minulé hříchy ve Věznici Valdice a dostat dovolení na
osm a půl hodiny opustit toto zařízení je z důvodu profilace této věznice téměř stejně vzácné
jako zázrak. Díky možnosti dané zákonem a porozumění vedení věznice i specialistů se
podařilo, a tak jsme ráno v 8 hodin mohli vyjet. A děly se věci: po bohoslužbách, na kterých
oba odsouzení četli úvodní a epištolní text a účastnili se přijímání večeře Páně, nás rodiče
bratra biskupa pozvali k sobě domů na oběd. Svíčková prostě neměla chybu a stejně tak
neměla chybu pohodová rodinná atmosféra, na kterou dva z jejích hostů již téměř
zapomněli… Poté jsme odjeli do Lomnice nad Popelkou, zryli kousek farního záhonku, dali si
kafe a odjeli zpět, do Valdic. „Přerušení výkonu trestu mne naplnilo mnoha dojmy, jsem si
však také vědom své vlastní problematiky. Opět jsem prožil přerod z jednoho světa do světa
druhého a zpět a ještě intenzivněji cítím, že od společnosti mne nedělí jen plot a drát, ale
především sám sebe odděluji, proto také nehledám chyby v okolí, ale pátrám především
v sobě samém,“ říká odsouzený Ivan.192
Velký zájem bývá také o aktivity s pracovní náplní, kdy se odsouzení zapojují do úklidu či oprav
kostelů a dalších památek náboženského charakteru. To jim dává možnost vytvářet si pozitivní vztah
k hmotnému dědictví naší kultury a zároveň vnímat její historickou návaznost na duchovní
a hodnotový systém vycházející z křesťanství.
Skupina devíti odsouzených mužů z kynšperské věznice se v doprovodu vychovatelky
a kaplana v rámci programu zacházení vypravila do bývalé obce Dvorečky (dříve Krainhof),
aby zde za pomoci doneseného nářadí osvobodila od náletů a nánosů listí pamětní křížek,
který zde v roce 1994 byl usazen za přítomnosti vyhnaných rodáků. Křížek stojí v bývalém
centru obce, která měla před 2. světovou válkou kolem dvou set obyvatel. Dnes jsou zde
pouze dva obydlené domy.
Odsouzení si zde také zazpívali a pomodlili se modlitbu Páně, aby se pak šťastnější o nabytou
zkušenost alespoň částečné užitečnosti navrátili do své kmenové věznice.193
Extramurální aktivity nejsou vhodné pro recidivisty, kteří nemají žádnou motivaci ke změně života; ti
by jich spíše zneužívali pro účelové dosažení osobních výhod. Velký význam mají naopak pro ty
odsouzené, kteří na sobě dlouhodobě pracují a mají zájem žít po propuštění řádným životem. Každé
setkání s běžnou životní realitou může oslabovat prizonizační194
vliv věznice a posilovat jejich pozitivní
motivaci. To si uvědomují i odborníci Vězeňské služby, kteří usilují o větší rozšíření tohoto prvku
v zacházení s odsouzenými.195
189
§§ 56/1, 56/2, 56/3, 68/9, zákona o VTOS
190
§§ 19/8. 45/2g, 63h zákona o VTOS
191
§§ 51/3, 52/5, 52/6, 53/6, 55/5, 46/4, 91/5 řádu VTOS
192
Aleš JALUŠKA, bývalý kaplan Věznice Valdice, in: České vězeňství 2/2011, s. 41.
193
https://www.vscr.cz/veznice-kynsperk-nad-ohri/novinky/duchovni-pece/akce-v-ramci-programu-zachazeni/
194
K pojmu „prizonizace“ srov. kap. 6.6.
195
Srov. Koncepce 2025, s. 106.
64
5.4. Práce s rodinami odsouzených
Výzkumy recidivy ukazují, že nejpříznivější prognózu, nezávisle na trestném činu a délce trvání
trestu, vykazují z odsouzených ti, kdo mají trvalou pozitivní rodinnou vazbu, stálé bydliště
a vysoké šance integrace v povolání.196
Jedním z průvodních jevů pobytu ve vězení je oslabení a často i ztráta partnerských a rodinných
vztahů. Ty bývají většinou už před nástupem do výkonu trestu velmi labilní a nestálé – lze to potvrdit
i statistikou, podle níž z dvaceti tisíc vězňů je pouze 1700, tedy méně než 9 %, ženatých či vdaných.
Více než polovina je svobodných, asi pětina rozvedených, ostatní žijí v různých podobách svazků
druha a družky. Těch, kteří žili v relativně pevném svazku s manželkou a dětmi, je tedy velmi málo,
a dlouhé odloučení ještě navíc většinou vnese do takové rodiny vážnou krizi. Tento proces je někdy
umocněn necitlivým zásahem vězeňského či soudního systému.
Většina odsouzených i jejich rodin se upíná k institutu podmíněného propuštění v polovině
trestu – tzv. půlce. Pan Michal měl půlku na dosah. Byl odsouzen za loupež, během výkonu
trestu se však choval vzorně, a to i díky své víře, kterou systematicky prohluboval. Pracoval
jsem s ním několik let, zúčastňoval se všech duchovních aktivit, četl Bibli, modlil se, vedli jsme
spolu dlouhé rozhovory. Od vedení věznice měl nejlepší hodnocení. Těšil se domů, kde na něj
tři roky čekala žena se čtyřmi dětmi. Přesto na první pokus na půlku propuštěn nebyl – soudce
argumentoval jeho minulou závažnou trestnou činností.
Pro manželku to bylo velké zklamání, starost o rodinu už přesahovala její možnosti, těšila se
na normální život. Pokračování Michalova trestu ji přivedlo do osobní krize. Oba s nadějí
očekávali druhý pokus, k němuž mělo dojít za půl roku. Tam soudce skutečně Michala
propustil, státní zástupce se však na místě odvolal. Po dalším dvouměsíčním čekání řekl
soudce Michalovi: „Propustil jsem vás a na svém rozhodnutí trvám. Krajský soud však rozhodl
jinak a já jsem jeho rozsudkem vázán. Musím vás tedy, bohužel, ponechat ve výkonu trestu.“
Následující rok měl devastující vliv na rodinný život: manželka našla citové zázemí
u kamaráda, který jí příležitostně pomáhal, a Michal se o tom dozvěděl. Neunesl její
nevěrnost, sám se psychicky zhroutil, obě strany reagovaly konfliktním způsobem.
Vězeňskému terapeutovi se přesto podařilo pozvat je na partnerskou terapii, při níž společně
hledali řešení. Také já jsem několikrát neformálně hovořil s Michalovou manželkou.
Společnými silami se podařilo alespoň to, že po jeho propuštění se rozhodli znovu to spolu
zkusit.
Nařízení generálního ředitele VSČR stanovuje, že kaplan „se podílí na vytváření podmínek pro
začlenění vězněných osob do občanského života; za dodržení bezpečnostních podmínek může být
v pastoračním styku s osobami blízkými vězněných osob.“197
K tomu dochází zpravidla na přímou
žádost odsouzeného, který chce řešit svou partnerskou či rodinnou situaci, a intervenci kaplana vidí
jako smysluplnou. Kaplan pak může navázat telefonický nebo i přímý osobní kontakt s jeho blízkými
(manželkou, rodiči, sourozenci, dětmi) a v rámci svých komunikačních dovedností a pastoračních
zkušeností přispět k posílení soudržnosti rodiny nebo k řešení konkrétních problémů. Tuto
komunikaci si dokonce může započítat do pracovní doby,198
zpravidla ji ovšem koná ve svém volném
čase. Vždy však je povinen dbát na dodržení bezpečnostních zásad, zejména musí odmítnout
předávání jakýchkoli předmětů mezi odsouzeným a rodinou.
V některých věznicích organizují kaplani ve spolupráci s dobrovolníky, příp. s neziskovými institucemi
setkávání vybraných odsouzených s jejich rodinnými příslušníky.
196
Koncepce 2025, s. 120.
197
NGŘ 54/2017, §9, odst. 1h.
198
Srov. NGŘ 54/2017, §9, odst. 1i: „Je oprávněn v odůvodněných případech po předchozím souhlasu přímého
nadřízeného plnit úkoly v pracovní době i mimo objekt věznice, nelze-li splnění úkolů zajistit jinak.“
65
V sobotu dne 17. listopadu 2018 se konala ve Věznici Rýnovice zajímavá akce pro rodiny
s dětmi pod názvem Den s dítětem. Jednalo se o jeden z projektů Mezinárodního vězeňského
společenství, který je rovněž podporován Ministerstvem spravedlnosti. Vybraní odsouzení
tak mohli prožít mimořádný den se svými dětmi a partnerkami. Programu se zúčastnilo
6 rodin, z původních 10 vybraných.
Akce probíhala od 9.00 do 16.00 hodin. Během této doby se našel dostatek prostoru pro
přednášku a klidný rozhovor partnerů. Děti zatím ve výtvarné dílničce, v kapli, vytvářely, za
pomoci dobrovolníků MVS, pedagoga volného času, vychovatelky i dvou výtvarně nadaných
odsouzených, překvapení pro rodiče. Výsledkem byl velký plakát s nápisem „Jsme rodina“
a obrázek pro tátu. Poté následoval společný vydatný oběd, s jehož přípravou pomohl ochotný
zaměstnanec kuchyně. Odpoledne se rodiny společně věnovaly soutěžím a hrám. Nejvíce
radosti měly děti z výher v tombole. Všichni přítomní pak na konci vyplnili dotazník, ve kterém
zhodnotili průběh akce a rovněž se mohli k akci vyjádřit přímo na místě. Radost dětí a příznivé
ohlasy rodičů byly pro pořadatele odměnou za vynaložené úsilí.
Je třeba zmínit, že pro Věznici Rýnovice nejsou tyto akce zcela nové. Již v minulosti probíhaly
pod názvem „Jsme rodina“, vždy v půlročním intervalu, jako pilotní projekt věznice, který
probíhal čtyři roky.199
Dobrou práci v této oblasti dělá Mezinárodní vězeňské společenství (projekty Building Bridges,
Andělský strom), zapsaný spolek Za branou (svépomocné skupiny, poradenství rodinám vězňů) a další
instituce vycházející z křesťanského hodnotového zázemí.
5.5. Služba vězeňskému personálu
Skepse vůči možnosti změny člověka k lepšímu, pokud je zakořeněná v náhledu těch, kdo by
měli působit směrem k nápravě a reintegraci, jim bere vítr z plachet. Bez víry, že má smysl, se
stává výchova jen neúčinnou hrou.200
Práce ve vězeňství je fyzicky i psychicky velmi náročná profese. Některé výzkumy naznačují, že práce
vězeňských dozorců vede oproti jiným profesím ke zvýšené konzumaci alkoholu, zvýšenému riziku
vysokého krevního tlaku a srdečního infarktu, deprese a rozvodovosti. Podobná rizika hrozí i civilním
zaměstnancům věznic. Jejich hlavní příčinou je trvalý stres, jemuž jsou vystavováni každodenním
kontaktem s vězněnými osobami. Většina z nich se totiž kvůli poruchám osobnosti, zvýšené
agresivitě, neurologickým poruchám, manipulativnímu jednání nebo závislosti na alkoholu a drogách
nechová tak, jak je to v běžné společnosti normální. Také pracovní podmínky ve věznicích jsou
náročné: izolace od vnějšího prostředí, každodenní osobní kontroly, bezpečnostní opatření omezující
svobodu pohybu. Když k tomu připočteme nízkou společenskou prestiž tohoto povolání, není divu, že
velká část zaměstnanců podléhá po čase syndromu vyhoření.
Péče o zaměstnance je ve vězeňském systému svěřena psychologům. Ti procházejí v tomto směru
odbornými školeními, na ně jsou odkazováni zaměstnanci, pokud se dostanou do pracovních nebo
osobních problémů. Před několika lety vydalo psychologické pracoviště GŘ VSČR přehlednou příručku
pro zaměstnance, která ukazuje hlavní možnosti pomoci.201
Vedle psychologů však mají péči
o zaměstnance ve své pracovní náplni také vězeňští kaplani: „Kaplan je oprávněn se pastoračně
věnovat zaměstnancům, kterým je v případě potřeby k dispozici v míře a intenzitě odpovídající jejich
duchovním i obecně lidským potřebám.“202
Tato formulace v Nařízení generálního ředitele formálně
opravňuje kaplana, aby v pracovní době hovořil s kýmkoli ze svých kolegů o tom, co prožívají a co je
trápí, a v případě jejich zájmu jim byl oporou nejen ve víře, ale obecně v náročných životních
199 https://www.vscr.cz/veznice-rynovice/novinky/den-s-ditetem/
200
Miloš František PŘEVRÁTIL, zástupce HK 2015-2020, in: ŘEZÁČ, Doslov.
201
Péče o zaměstnance vězeňské služby, s. 2
202
NGŘ 54/2017, §9, odst. 1b.
66
situacích. Dochází k tomu spíše výjimečně, závisí to zejména na tom, jaké vztahy s ostatními kolegy
vězeňský kaplan naváže. Výhodu mají v tomto směru kaplani, kteří pracují na vyšší úvazek.
V praxi mívá péče o zaměstnance několik podob. Pokud ve věznici pracují zaměstnanci, kteří jsou
věřícími křesťany, snaží se většinou sami o to, aby měli s kaplanem nejen dobré kolegiální vztahy, ale
aby s ním také sdíleli svou víru. To může mít různé podoby od společných rozhovorů a modliteb přes
účast na bohoslužbách, které připravuje kaplan pro vězněné osoby, až po konkrétní spolupráci na
některých vzdělávacích, zájmových, kulturních či náboženských aktivitách.
Když jsem nastoupil jako začínající kaplan do věznice v Bělušicích, pracoval tam na pozici
speciálního pedagoga mladý učitel, který byl zároveň laickým kazatelem v Církvi bratrské.
I když některé názory a praktiky této církve mi nejsou blízké, velmi brzy jsme se spřátelili.
Každý čtvrtek jsme spolu chodili na oběd, pak jsme se zastavili v mé kanceláři, řekli jsme si
navzájem, co je u nás nového, a chvíli jsme se společně modlili. Většinou to nezabralo moc
času, ani jsme nemuseli příliš natahovat obědovou přestávku. Potřebovali jsme se navzájem:
on mě uváděl do tajů vězeňského provozu, já jsem měl možnost ho podpořit ve víře
a v náročných situacích osobního života.
Také zaměstnanci, kteří nejsou věřícími křesťany, získají někdy ke kaplanovi takovou důvěru, že se mu
svěřují se svými osobními, rodinnými či pracovními problémy, a očekávají od něj pomoc, radu či
alespoň psychickou podporu. Kaplan by na to měl reagovat vždy ochotně a vstřícně, nikdy by neměl
dávat najevo, že vězni jsou pro něj důležitější než zaměstnanci.
Poslední podobu péče o zaměstnance bychom mohli označit jako krizovou intervenci: jde o podporu
v náhlých a nečekaných problémech, jako jsou mimořádné situace ve věznici (útěk či sebevražda
vězně, fyzický útok vězně na zaměstnance apod.), tragické situace v osobním životě (rozvod, vážná
nemoc či úmrtí blízké osoby apod.) nebo přírodní či zdravotní katastrofy (záplavy, zemětřesení,
pandemie koronaviru apod.). Od kaplana se očekává, že ani v těchto chvílích nepropadne beznaději,
depresi či panice, ale naopak bude pro ostatní kolegy oporou.
Zaměstnankyni věznice zemřel po dlouhé těžké nemoci otec. Tato kolegyně nebyla křesťanka,
ale už v průběhu otcovy nemoci často hovořila s kaplanem; svěřovala se mu se svou fyzickou
i emocionální vyčerpaností, byla ráda, že jí někdo naslouchá a chápe její pocity. Po otcově
smrti mu chtěla zajistit důstojný pohřeb a zeptala se svého kolegy vězeňského kaplana, zda by
byl ochoten vést civilní obřad v krematoriu. Dohodli se, že kaplan použije biblický text, ale
nebude mluvit výslovně o Bohu, neboť ani zemřelý otec v Boha nevěřil. Pohřeb proběhl velmi
důstojně, většina přítomných ocenila kaplanův civilní přístup a zároveň osobně vstřícná
a povzbuzující slova.
5.6. Poradenství v náboženských a etických otázkách
V Čechách nepřevládá ateismus, jak se mylně tvrdí, ale spíš náboženský analfabetismus – lidé
mají razantní názory na náboženství, ale ty většinou nekryjí ani hlubší osobní zkušeností, ani
solidními vědomostmi.203
Informovanost naší veřejnosti o náboženských otázkách je velmi malá. Ani vedoucí pracovníci věznic
s vysokoškolským vzděláním často nemají přehled o světových náboženstvích, o křesťanských
církvích, o významu náboženských symbolů a předmětů. Proto NGŘ stanoví, že „kaplan působí jako
poradce ředitele věznice v oblasti etiky, církevní problematiky, nových náboženských směrů
a náboženských předmětů“.204
203
Tomáš HALÍK v rozhovoru pro Českou pozici, dostupné z: https://ceskapozice.lidovky.cz/tema/tomas-halik-
prevlada-tu-nabozensky-analfabetismus.A140321_231234_pozice_139514.
204
NGŘ 54/2017, §9, odst. 1v.
67
Nejčastější situace, kdy se očekává kaplanovo hodnocení, je vydávání náboženských předmětů
odsouzeným; ti totiž smí u sebe mít jen přesně stanovené předměty denní potřeby, mezi něž
náboženské předměty jako růžence, křížky, obrázky svatých apod. nepatří. Pokud si někdo takový
předmět do věznice přinese nebo mu ho později pošle někdo z blízkých, musí mít na jeho umístění na
cele zvláštní povolení; jinak se uloží k jeho věcem do skladu. K tomuto povolení věznice zpravidla
vyžaduje doporučení kaplana – ten by měl posoudit, zda dotyčný má k danému předmětu skutečně
náboženský vztah. To se týká nejen křesťanských symbolů, ale i předmětů muslimských, židovských
atd. Podobně by se měl kaplan vyjádřit k žádostem o speciální stravu z náboženských důvodů.
Někdy se může vězeň hlásit k duchovnímu či náboženskému směru, který není všeobecně známý;
propaguje ho mezi spoluvězni nebo v jeho jménu vyžaduje pro sebe nějaké výhody. Pak je opět na
kaplanovi, aby posoudil, o jaký směr jde, a podle toho usměrnil reakci ředitele věznice a vězeňského
personálu. V těchto případech by měl rozhodovat s velkou odpovědností, protože příslušnost
k některým sektám, které navenek působí pozitivně, může vnést do vězeňského prostředí určitou
míru nebezpečí.
5.7. Postpenitenciární péče
Problémovým lidem v našem zařízení se věnujeme 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, nejen v čase
pracovní terapie, ale i po práci. Protože my, kdo se staráme o jejich resocializaci, s nimi
i žijeme.205
Doprovázení propuštěných vězňů na jejich cestě ke spořádanému životu je náročný úkol. „Jako
křesťané se chceme na pomoci těmto lidem podílet. Je samozřejmě potřeba odborné pomoci (...). Je
však také třeba velké duchovní síly, která může obrátit jejich život správným směrem.“206
Čas od času
se v církevním prostředí objeví charismatická osobnost, která se tohoto úkolu ujme – abbé Pierre
nebo Guy Gilbert ve Francii, Marian Kuffa na Slovensku. I někteří z českých vězeňských kaplanů se ve
volném čase a bez institucionálního zázemí propuštěným věnovali a věnují (František Lizna, Aleš
Jaluška, Jan Valeš a další). Jejich práce má velkou hodnotu, neboť „především, co člověka mění, je
vztah – instituce ani projekty toho nejsou schopny. Není to samozřejmostí a vyžaduje to celého
člověka, ale je to skutečně jediný efektivní nástroj.“207
Výkony těchto lidí zůstávají sice bez
institucionálního zázemí ojedinělé a nemohou mít širší dopad, do života konkrétních lidí však zasahují
velmi výrazně a jejich plody jsou nepřehlédnutelné.
Pavel Kadaši strávil od svých šestnácti do třiceti let víc než 11 let ve vězení. Opustit cestu
násilníka, závislého na drogách a automatech, mu pomohla víra v Boha a lidé, kteří ho na
cestě víry doprovázeli: „Jsem přesvědčen, že bez církve a zkušených bratrů to člověk s tak
těžkou minulostí nemůže sám zvládnout. Musí se učit nově žít a potřebuje pomoc v růstu
poznání Boha, který jediný je schopen postavit život na pevný základ. Díky Bohu jsem
v průběhu života poznal spoustu dobrých křesťanů, převážně vězeňských kaplanů
z evangelických i katolických církví. Největší dík patří manželům Valešovým, kteří se mě
i manželky ujali a vedli nás po dobré cestě i do sboru Církve bratrské, kde jsme našli tu nejlepší
rodinu a přátele. Za naši minulost nás neodsuzovali a byli s námi trpěliví v našich
nedostatcích. Vychovávali nás a obětovali nám kus života i velkou sumu peněz, abychom
mohli bydlet a řešit naše dluhy. Od nich jsme se mohli učit lásce k Bohu, k lidem i k sobě
navzájem. Od té doby, kdy jsem to vzal s Bohem vážně, uplynulo osm let. Mám vymazaný
205
Marian KUFFA, slovenský katolický kněz, zakladatel Institutu Krista Velekněze v Žakovcích u Popradu. Věnuje
se lidem na okraji společnosti, mezi nimiž je velký počet propuštěných vězňů.
http://www.ikv.sk/dbsj.phtml?id3=37075.
206
Sborník z konference „Z vězení venku“: Olomouc, 27. listopadu 2007. 1. vyd. Olomouc: Charita Olomouc,
2007. 39 s. ISBN 978-80-254-1056-1, s. 6.
207
Tamtéž, s. 25.
68
trestní rejstřík. Bůh mi pomáhá s dluhy, s kriminálním myšlením a vysvobodil mě z drog
a z hraní automatů. Poznal jsem pravdu o Bohu i o sobě a ta mě osvobodila.“208
Podle údajů v ročních výkazech se s propuštěnými vězni setkávají téměř všichni kaplani, nejde však
o nijak masivní a většinou ani systematickou práci; celkem se věnují asi 250 osobám.209
Obvykle
k tomu dochází na základě osobního vztahu navázaného ve věznici; kaplan pak klientovi před jeho
propuštěním poskytne kontakt na sebe. Pokud se klient ozve, může vztah pokračovat formou
občasných telefonních rozhovorů, dopisové či e-mailové korespondence, osobních návštěv v rodině
propuštěného, jeho účastí na bohoslužbách a/nebo začleněním do církevního společenství. Zvláště
v prvních týdnech a měsících po propuštění může takový kontakt významným způsobem přispět
k tomu, aby klient zvládl přechod do civilního života bez větších problémů. Kontakty některých déle
sloužících kaplanů s bývalými klienty mohou být velmi čilé: „Téměř každý den mi někdo takový volá,
domlouvá schůzku nebo za mnou přijde do kostela. Křtím jejich děti, oddávám je nebo mě prosí
o osobní modlitbu.“210
Jiný kaplan potvrzuje, že může jít o dlouhodobý vztah: „Říká, že jsem mu
starším duchovním bratrem i otcem, po řadu let mi pravidelně telefonoval.“211
Duchovní ovšem musí neustále počítat s tím, že se bývalý vězeň pokusí jeho pomoc zneužít: bude ho
opakovaně žádat o půjčení peněz (málokdy však bude schopen je vrátit) nebo o nepřiměřené služby
(půjčit auto, řešit manželské konflikty), bude mu dávat nepravdivé informace o své situaci; výjimkou
nejsou ani případy, kdy klient svého dobrodince okrade a zmizí.
Samostatnou kapitolu tvoří vězni, kteří v průběhu výkonu trestu prožili osobní konverzi, uvěřili v Boha
a připravovali se na křest. Po propuštění je kaplan předá duchovnímu v místě bydliště (pokud jím není
on sám), kterému také potvrdí, že klient už absolvoval část katechumenátu. Často se stává, že
nadšení konvertity po propuštění rychle vyprchá, neboť je najednou zahlcen jinými starostmi a o víru
ztratí zájem. Jindy ke křtu – třeba i po delším čase – dojde.
VZ měl za sebou dlouhou kriminální kariéru. Patřil mezi typ pachatelů, kteří se od dětství
pohybovali v násilnickém prostředí, pozornost a autoritu si vždy získávali fyzickou silou a za
normální způsob mezilidské komunikace považovali lež, podvody a lstivost. Ve věznici prožil
nejen konverzi, ale prošel celým procesem přiznání viny, kajícnosti, pokání a změny smýšlení.
Sám se rozhodl, že křest přijme až na svobodě.
Po propuštění mu kaplan zajistil kontakt s katolickým farářem v místě jeho bydliště. Začal
k němu chodit na přípravu, ale po dvou setkáních skončil. Pod vlivem nové partnerky, která se
hlásila k buddhismu, se odvrátil od křesťanství a další rok zkoušel východní duchovní cestu. Po
rozchodu s touto ženou chtěl navázat na přerušený katechumenát; farář, s nímž si původně
neporozuměl, ho odkázal na svého kaplana, ale ani s ním netrvala spolupráce dlouho. VZ však
mezitím našel zajímavou práci i novou partnerku, s níž si rozuměl a která byla nevěřící,
a rozhodl se, že s křesťanstvím skončí. Později se ale setkal s kamarádem, který ho pozval do
společenství evangelické církve (ČCE); zájem o víru se v něm znovu probudil a našel tam
i duchovního, s nímž si porozuměl a který dokončil jeho přípravu ke křtu. Pokřtěn byl necelých
pět let po svém propuštění z vězení.
Systematickou podporu osob propuštěných z vězení mají na starosti jednak sociální kurátoři v rámci
odboru sociálních věcí místních a městských úřadů, jednak pracovníci Probační a mediační služby,
kteří sledují chování odsouzeného ve zkušební době po podmíněném propuštění a nabízí mu pomoc
208
Pavel KADAŠI, in: Společně na cestě, s. 41-42. Autor vydal také knižní svědectví: KADAŠI, Pavel. Cesta z pekla.
Albrechtice: Křesťanský život, [2017], ©2017. 110 stran. Svědectví. ISBN 978-80-7112-195-4.
209
Srov. výkazy o plnění Dohody, 2019
210
Otto BROCH, kaplan Vazební věznice Olomouc od roku 1998, in: Společně na cestě, s. 55.
211
Jan KOČNAR, bývalý kaplan věznice Heřmanice, časopis Brána 11/2019, s. 36.
69
k tomu, aby vedl řádný život a vyhověl uloženým podmínkám.212
Pokud s propuštěným zároveň
udržuje kontakt vězeňský kaplan, může být vhodné, aby s těmito orgány navázal spolupráci.
Velké množství vězňů se po propuštění z výkonu trestu dostává do situace extrémního sociálního
vyloučení: nemají kontakt s žádnými blízkými osobami, nemají kde bydlet, vzhledem k nízké
kvalifikaci a trestní minulosti neseženou práci, a navíc jsou zatíženi statisícovými dluhy. Nezbývá jim
tedy nic jiného, než žít na ulici jako bezdomovci, případně se ubytovat v azylovém domě a živit se
nelegálním způsobem; to je ovšem zanedlouho opět přivede do vězení. Jediná cesta z tohoto
bludného kruhu spočívá v nabídce ubytování spojeného s pevným řádem a s poradenskou službou,
která klientovi pomůže sehnat si práci a bydlení, a tak se postupně postavit na vlastní nohy. Probační
a mediační služba před časem představila projekt sítě tzv. probačních domů, které by v režii státu tyto
služby poskytovaly. Zatím se však z nejasných důvodů nedaří tento projekt realizovat. K dispozici tak
jsou dosud jen dvě zařízení podobného typu: Nová Šance (zapsaný spolek se zázemím katolické
církve) v Ostravě-Koblově213
a Komunitní dům sv. Dismase (provozovaný katolickou Charitou) ve
Stráži pod Ralskem. Jelikož jejich vedení úzce spolupracuje s vězeňskými kaplany, daří se obsazovat je
perspektivními klienty z řad těch, kterým se duchovní věnovali už během výkonu trestu.
Dalším zajímavým projektem je tzv. startovací byt pro propuštěné vězně. Jde o malometrážní byt,
který převzala Vězeňská duchovenská péče do nájmu od městské části Praha 2. Vězeň, s nímž byla
navázána spolupráce už v průběhu výkonu trestu, v něm může bydlet maximálně jeden rok, v jehož
průběhu je mu poskytováno doprovázení a zároveň se kontroluje plnění předem dohodnutých
povinností (jako např. přehlášení energie na sebe, hrazení nájemného, hrazení dluhů atp.). Členové
VDP jsou s klientem v častém kontaktu a nabízejí mu lidskou blízkost a duchovní podporu.214
Významnou roli v postpenitenciární péči přisuzují kaplanům i někteří vedoucí pracovníci VSČR:
„Hlavní význam kaplanů a duchovních vidím v jejich obrovské potenci podílet se na efektivní přípravě
na tzv. bezpečné propuštění i v možnostech spolupůsobit na bývalé vězně po jejich propuštění
především v oblasti umožnění poznání a přijetí hodnot, které vedou ke skutečné svobodě, jíž ani
zdaleka není dosaženo pouhým opuštěním vězení.“215
Závěrem bude užitečné uvést hlavní výsledky kvalitativního výzkumu, který prováděl mezi
vězeňskými kaplany Sociologický ústav Akademie věd ČR v letech 2018-2019. Jeho tématem byla role
církví a význam religiozity v následné péči o propuštěné vězně. „Z výsledků vyplývá, že toto téma je
výrazně reflektováno a řešeno především na individuální úrovni dle aktuální potřeby, spíše než
systémově a komplexně. Kaplani a dobrovolníci využívají vlastních kontaktů a zdrojů, a především pak
živé spolupráce s církvemi a zařízeními s náboženským pozadím. Jedním z největších problémů, které
by bylo potřeba řešit, je nedostupnost vhodných zařízení v místě bydliště propuštěného. Na úrovni
církve v rámci následné péče nejvíce schází zapojení řadových věřících a ochota zapojit se do
individuální spolupráce. Podle zkušeností dotazovaných součinnost s církvemi a osobní víra výrazně
snižují riziko recidivy.“216
212
Srov. Zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, § 2, odst. 1.
213
Více informací v článku ředitele Petra NOVÁKA, in: České vězeňství 2/2014, s. 9-11.
214
Podle informací Kristýny Čobanové, místopředsedkyně VDP.
215
Simon MICHAILIDIS, generální ředitel VSČR, in: Společně na cestě, s. 15.
216
BELÁŇOVÁ, Andrea, TREJBALOVÁ, Tereza. Role církví a význam religiozity v následné péči o propuštěné
vězně. Průběžná výzkumná zpráva č. 1 (duben 2019). Sociologický ústav AV ČR, 2019.
70
6. Specifika klientů
Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych
získal aspoň některé. (1 Kor 9,22)
Vězněné osoby netvoří homogenní skupinu. I když většina z nich vykazuje určité společné znaky,
najdeme mezi nimi podobnou různorodost jako v běžném životě. V této části se pokusíme podat
stručnou charakteristiku vězňů podle různých kritérií rozlišování. V úvodu každé kapitoly uvedeme
základní informace a statistické údaje (pokud jsou dosažitelné), pak ukážeme, co je pro dané skupiny
specifické, a nakonec budeme zjišťovat, na co je třeba v pastorační práci s nimi klást důraz. Vše bude
doplněno konkrétními příklady a příběhy.
6.1. Muži a ženy
Ženská věznice se liší tím, že ženy si nedokážou problémy mezi sebou vyřešit. To působí mnoho
práce na straně odborných zaměstnanců. Přes ně řeší své psychické stavy a nálady. Nedokážou
to ututlat, vše jde ven a naši zaměstnanci se tím musí zabývat.217
Je známou skutečností, že kriminálního jednání se mnohem častěji dopouštějí muži než ženy.
V posledních letech však u nás počet trestaných žen strmě stoupá. Zatímco v roce 2006 jich bylo
kolem 900, tedy necelých 5 %, v roce 2021 jejich počet překročil 1500, což činí téměř 8 % z celkového
množství vězněných osob.218
Podle policejní psycholožky Ludmily Čírtkové „pravděpodobným
vysvětlením je, že se uplatňuje koncepce příležitosti. Podle této teorie se u žen rozšířilo životní pole
a tím i příležitosti k páchání majetkové trestné činnosti, ale třeba i podvodu a dokonce i korupce.
Ženy v tomto začínají dohánět muže. Zatímco dřív se nedostávaly do takových pozic, dnes nemusí
sedět doma, působí ve stejných profesích jako muži a všeobecně to zvyšuje jejich příležitost.“219
Jediná česká věznice určená výhradně pro ženy se nachází ve Světlé nad Sázavou. Disponuje také
specializovaným oddělením pro odsouzené matky s dětmi. Jeho kapacita činí 15 matek s celkovým
počtem 20 dětí, které zde mohou pobývat nejvýše do věku tří let. V roce 2017 byla otevřena ženská
věznice Drahonice v západních Čechách, která je součástí věznice Nové Sedlo. Samostatnou ženskou
část s velkou kapacitou má Věznice Opava, k pražské ruzyňské věznici patří menší ženská věznice
v Přílepech a Domov sv. Karla Boromejského v Praze-Řepích, kde pracují odsouzené ženy jako
ošetřovatelky dlouhodobě nemocných pod vedením řeholních sester. V některých dalších věznicích
jsou menší oddělení pro ženy. Kromě toho do všech vazebních věznic jsou umisťováni jak muži, tak
ženy ve výkonu vazby.
Zákon stanovuje povinnost umisťovat ve věznicích ženy odděleně od mužů.220
Ani duchovní tedy
nemůže pracovat s oběma skupinami společně. Ve věznicích s ženskými odděleními musí organizovat
skupinové aktivity pro muže a pro ženy samostatně. Pastorační práce se ženami staví na stejných
principech a používá stejné metody jako pastorační práce s muži, duchovní ovšem musí vnímat
a respektovat odlišné psychické založení ženy a její vyšší emocionalitu. Účastníci odborné konference
v Německu konstatovali, že „ženy se obvykle za své uvěznění více stydí, jsou emocionálnější, mají
silnější vazby na děti a rodinu. Mají ovšem také méně příležitostí pro vzdělávání. Celkově je vězení
pro ženy v zásadě více traumatizující než pro muže, včetně pocitu viny.“221
Rozhovory se ženami častěji směřují k otázkám rodiny a dětí, partnerských vztahů nebo mezilidských
vztahů uvnitř věznice. Ženy také mají častěji tendenci navazovat emocionální vazbu s lidmi, zvláště
217
Monika MYŠIČKOVÁ, ředitelka ženské věznice Světlá nad Sázavou, v rozhovoru pro iDnes 28. 4. 2019;
dostupné z: https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/rozhovor-reditelka-zenska-veznice-zena-svetla-nad-sazavou-
monika-mysickova-pavilon-vysocina.A190423_471736_jihlava-zpravy_mv.
218
https://www.vscr.cz/informacni-servis/rychla-fakta/
219
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/zen-ve-veznicich-pribyva.A170704_102758_domaci_zt
220
Zákon č. 169/1999 Sb. O výkonu trestu odnětí svobody, § 7.
221
Daniel PFANN, kaplan VV Praha-Ruzyně, in: České vězeňství 1/2011, s. 34.
71
s muži, kteří se k nim chovají laskavě a projevují jim zájem a vstřícnost. V tomto smyslu je na
duchovním, aby uměl správně nastavit míru svého profesionálního odstupu. V zájmu o explicitně
náboženské otázky není mezi muži a ženami výrazný rozdíl.
Paní Hana má před sebou dlouhý trest za opakované finanční podvody. Tvrdí, že se jich nikdy
dopouštět nechtěla, ale že je dělala společně s manželem, který se nechtěl živit poctivou prací.
Jelikož spolu měli pět dětí, musela se jako matka postarat o jejich obživu a neviděla jinou
možnost. Po odsouzení obou rodičů se dostaly děti do pěstounské rodiny, která se o ně velmi
pečlivě a odpovědně starala. Pěstouni však odmítli umožnit dětem kontakt s uvězněnou
matkou, i když ona o to opakovaně usilovala, stále na ně myslela a modlila se za ně. S pomocí
vězeňského kaplana a sociálního pracovníka se nakonec podařilo tento kontakt navázat,
postupně se rozvíjela jeho forma od dopisů přes telefonní hovory až po osobní návštěvy ve
věznici. Matka je teď mnohem klidnější a vyrovnanější, neboť ve svých dětech vnímá hlavní
smysl svého života.
Specifickým tématem je práce duchovních – žen v mužských věznicích a práce duchovních – mužů
v ženských věznicích. Oba modely u nás dlouhodobě fungují, jako příklady můžeme uvést kaplanku
Květoslavu Jakubalovou ve věznici Rýnovice nebo kaplana Miroslava Čejku a později Aleše Kociana ve
Světlé nad Sázavou. Zvládnutí takové pozice ovšem předpokládá vysokou míru emocionální zralosti,
velkou schopnost kognitivní empatie a vztahové a duchovní zázemí mimo prostředí věznice.
6.2. Mladiství a dospělí
Zvyk jest druhá přirozenost. Dle toho přísloví a pravidla má se za to, že starší člověk, klesal-li
častěji, tíže povstává; protož zločinec v nepravostech sestárlý obyčejně jen na trest do věznice
přichází; kdežto při mladším provinilci za trestem ještě polepšení se hledá.222
Český právní systém považuje osobu za trestně odpovědnou od dovršeného 15. roku věku, ale až do
dovršení 18. roku je považována za mladistvou a platí pro ni zvláštní pravidla. Ta stanovuje Zákon
č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. Hlavní
odlišnosti od dospělých spočívají v tom, že pro trestné činy mladistvých se užívá název provinění,
mladistvý musí mít v soudním řízení vždy obhájce, do vazby jej lze vzít jen ve výjimečných případech.
Trestní věci mladistvých projednávají soudy pro mládež, tedy specializovaní soudci obecných soudů.
Je-li mladistvý soudem shledán vinným, neukládá se mu trest, ale tzv. opatření. Těch se nabízí celá
řada od opatření výchovných přes ochranná až po trestní, z nichž nejtvrdší je trestní opatření odnětí
svobody nepodmíněně. To se uděluje jen ve zcela výjimečných případech a vždy v poloviční výši
trestu, jaký by za stejný trestný čin náležel dospělému pachateli. Trestní opatření mladistvých se
vykonává odděleně od dospělých odsouzených, tedy buď ve zvláštních věznicích pro mladistvé, nebo
alespoň ve zvláštním oddělení věznice.
Jelikož je snaha využívat pro trestání mladistvých pokud možno jiná opatření než odnětí svobody,
zůstává počet vězněných mladistvých velmi nízký – na konci roku 2021 jich bylo celkem 58, dalších 20
se nacházelo ve výkonu vazby. Specializovaná oddělení pro mladistvé muže jsou ve věznicích
Heřmanice, Pardubice a Všehrdy, pro mladistvé ženy ve Světlé n. S. Na těchto odděleních mohou
mladiství zůstat i po dovršení 18. roku, ne však déle než jeden další rok. Pokud je na mladistvého
uvalena vazba, může být umístěn do kterékoli vazební věznice, vždy však odděleně od dospělých.
Mladiství jsou z hlediska možného výchovného působení ještě poměrně tvárnou skupinou, při
intenzivním působení ze strany odborných pracovníků věznice lze u nich očekávat i zásadnější
pozitivní změny v přístupu k životu a v budoucím jednání. Zákon dokonce požaduje, aby odborné
zacházení s nimi bylo aktivnější než u ostatních skupin, dává věznici za povinnost, aby zajistila
pokračování jejich vzdělávání (zpravidla s využitím Středního odborného učiliště VSČR), očekává
222
ŘEZÁČ, s. 22.
72
spolupráci věznice s jejich rodiči nebo zákonnými zástupci.223
Proti tomuto nadějnému pohledu však
stojí skutečnost, že většina odsouzených mladistvých jsou osoby, které prošly nefunkčním rodinným
prostředím, pobytem v dětských domovech, účastí v sociálně-patologických partách, závislostí na
drogách či alkoholu.
Vězeňský systém má zájem na tom, aby s mladistvými pracovali také duchovní, realita tomu však
zatím příliš nepřeje – jen velmi malá část mladistvých projeví zájem o kontakt s duchovním. Pomohlo
by, kdyby byla ze strany duchovních srozumitelná nabídka, tomu však brání personální nedostatek:
kaplan ve věznici Všehrdy, kde je mladistvých nejvíc, má velmi nízký úvazek a nemůže se tedy
mladistvým plně věnovat.
Práce s touto skupinou odsouzených vyžaduje specifické metody, jaké v církevním prostředí rozvíjejí
zejména Salesiáni Dona Boska. Ve svých nízkoprahových střediscích často pracují s dětmi a mladými
lidmi ohroženými chudobou a sociální patologií, žijícími v sociálně slabých nebo dysfunkčních
rodinách. Staví na výchovných principech svého zakladatele, které zdůrazňují osobní vztah otcovství
a vzájemné důvěry (domov), smysluplnou náplň volného času (hřiště), rozvoj vzdělání (škola)
a nabídku víry a duchovního růstu (kostel). V tomto duchu by bylo třeba rozvíjet i pastoraci
mladistvých vězňů; soustředit se pouze na náboženskou nabídku by nebylo příliš efektivní. Zajímavým
příkladem pro nás může být dlouhodobě rozvíjená činnost vězeňského kaplana – salesiána ve
slovenské věznici pro mladistvé v Sučanech.
6.3. Věřící a nevěřící
S touhou a pokorou sleduji, jak Bůh mění svět kolem mě. Když na mě útočí zlo skrze svět,
mnohokrát jsem viděl, jak Bůh mě brání a jak mi pomáhá. Ale také jak mě vychovává.224
Podíl věřících křesťanů, kteří se před nástupem do výkonu trestu pravidelně zúčastňovali bohoslužeb
(tzv. „praktikujících“), je mezi odsouzenými minimální – jistě nižší než oněch 4-5 %, která se udávají
pro celou naši populaci. Podle výkazů o pastorační činnosti za rok 2019 ovšem duchovní systematicky
pracovali téměř s 1800 vězněných osob, tedy s necelými 9 procenty. Z toho je zřejmé, že ve vězení se
pastorační pracovníci věnují nejen věřícím, ale i mnoha dalším lidem, kteří se v běžném životě
o náboženství nezajímali.
Při prvním kontaktu se téměř každý vězeň snaží před duchovním prezentovat jako věřící. Rychle však
lze zjistit, do jaké míry to odpovídá realitě – stačí zavést rozhovor na znalost Bible či církevních reálií,
navrhnout společnou modlitbu, ptát se na postoj klienta k jeho trestné činnosti. Pokud se potvrdí
jeho zakotvenost v křesťanských hodnotách i v církevním prostředí, může se rozvinout hlubší
dlouhodobá spolupráce, v níž se plynule naváže na klientův předchozí duchovní život. K tomu patří
i účast na bohoslužbách (včetně přijímání svátostí), společných modlitbách či výkladech Bible. Takový
vězeň může také aktivně vnášet křesťanské hodnoty do vězeňského prostředí, nabízet spoluvězňům
možnost setkání s kaplanem, samostatně organizovat na cele či oddíle modlitební a podobné aktivity.
Přitom ale musí počítat s tím, že jeho snaha nebude ostatními vězni vždy pochopena či přijata, že se
celý oddíl nebo jeho velká část postaví proti němu, že bude různými způsoby diskriminován či
šikanován (bohužel, někdy nachází toto nepochopení živnou půdu i mezi personálem).
Nově příchozí pan Ladislav vysvětlil kaplanovi při prvním setkání, že je několik let aktivním
členem Armády spásy. Kdysi byl odsouzen za obchod s drogami, trestu se však vyhnul
emigrací do Velké Británie. Tam uvěřil v Krista a víra ho motivovala k tomu, aby se vrátil do
Česka a svůj dvouletý trest zde absolvoval. Kaplan brzy poznal, že jeho víra je autentická, že ji
má promyšlenou a zároveň chová k Bohu dětinsky důvěryplný vztah, a že se také opravdově
snaží podle víry žít. Přestože nebyl katolíkem, stal se pravidelným účastníkem mší, které
doprovázel hrou na kytaru a zpěvem vlastních písní. Mezi odsouzenými si získal respekt, na
223
Zákon č. 169/0999 Sb., § 60-65.
224
Milan VAŠEK, bývalý vězeň, Společně na cestě, s. 80.
73
oddíle ochotně pomáhal potřebným a zastával se těch, kteří byli šikanováni. Přispěl ke
zlepšení pozice vězeňského kaplana, neboť hájil a vysvětloval jeho aktivity a názory před těmi,
kdo byli zaujati proti víře a církvi. Na krátký čas (po roce byl podmínečně propuštěn) se stal
duší křesťanského společenství ve věznici i oporou mnoha spoluvězňů.
Na druhé straně jsou ve věznicích lidé, kteří sice ani po delším kontaktu nejeví zájem o náboženské
otázky, přesto je pro ně duchovní důležitou vztahovou osobou. Mohou mít potřebu zmírnit napětí
a zklidnit krizový stav, který akutně prožívají (zejména ve výkonu vazby), reflektovat svou trestnou
činnost, řešit výčitky svědomí, zpracovat svou vinu, a kaplan se jim zdá jako nejvhodnější průvodce.
Jindy řeší závažné otázky svých partnerských, rodinných či rodičovských vztahů nebo svých
opakovaných pracovních či finančních neúspěchů, a z podobných důvodů se obrátí na duchovního.
Klienti s vyšším vzděláním a širším rozhledem mohou zase vidět v kaplanovi partnera pro dialog
o obecnějších otázkách, které jsou ostatním vězňům a leckdy i zaměstnancům vzdálené. To všechno
jsou jistě relevantní témata, kterým by se měl pastorační pracovník věnovat, aniž by do rozhovorů
nutně vkládal témata náboženská. Na ně může přijít řada tehdy, když se klient výslovně zeptá.
Ve věznici, v níž pobývalo asi 700 odsouzených, se nacházel jediný s vysokoškolským
vzděláním – stavební inženýr odsouzený za korupční jednání, kterého se dopouštěl v pozici
vedoucího stavebního odboru městského úřadu. Osobně velmi trpěl kulturní a vzdělanostní
úrovní většiny vězňů, na celém oddíle nenašel partnera, s nímž by se mohl bavit tak, jak byl
zvyklý ze svého sociálního prostředí před nástupem do VTOS. Proto přivítal možnost setkávat
se s kaplanem a vést rozhovory na různá témata – od kultury a cestování přes politiku až
k filozofickým a náboženským otázkám. Několik dalších vězňů projevilo zájem se do těchto
rozhovorů zapojit, a tak vznikla studijní skupinka, která se scházela více než dva roky. Nikdo
z jejích členů nebyl věřící křesťan. Jelikož kaplan pracoval zároveň jako vysokoškolský
pedagog, využil svých výukových materiálů a nabízel skupině přednášky s otevřenou diskusí
na různá témata. Když účastníci postupně z věznice odcházeli, děkovali za rozšíření obzorů i za
smysluplnou náplň volného času.
Nejvíce zájemců vyhledá duchovního proto, že v něm vidí experta na spirituální nebo přímo
náboženské otázky, které je zajímají, o nichž možná dříve něco slyšeli, ale příliš se v nich nevyznají,
a tak chtějí využít příležitost k jejich objasnění. Někdy požadují vysvětlení svých subjektivních
náboženských (mystických, extatických, paranormálních) zkušeností; jindy se zajímají o smysl
konkrétních biblických textů; ptají se, jak jim může víra pomoci v současné situaci; prosí o modlitbu za
sebe, své blízké nebo na další konkrétní úmysly, případně o zpověď a ujištění, že jim Bůh odpustil.
Kterékoli z těchto témat může vyústit v dlouhodobou systematickou katechezi, v níž bude zájemce
postupně uveden do celku křesťanské zvěsti a motivován k tomu, aby se pokusil formovat podle ní
svůj život. Tohoto cíle se sice podaří dosáhnout jen u nepatrného zlomku klientů, jakýkoliv krok na
této cestě však má smysl. Zpravidla také bývá příležitost pokračovat v jiné věznici, kam je dotyčný
přemístěn, nebo později na svobodě v místě jeho bydliště. Vězeňský kaplan by o tom měl informovat
příslušného duchovního.
První setkání s TS bylo poněkud dramatické: právě se vrátil od soudu, kde dostal 6,5 roku za
kšeftování s náhradními díly. Byl v depresi a někdo mu doporučil, ať navštíví kaplana. Nikdy
předtím ve vězení nebyl, doma měl manželku a sedmiletého syna. Prohlásil, že to nedává, že
sice není věřící, ale potřebuje duchovní podporu. Pocítil uvolnění tenze, proto začal přicházet
pravidelně. Tvrdil, že se nikdy o náboženství nezajímal, teď ho však překvapila uklidňující síla,
kterou mu opakovaně poskytoval pobyt ve specifickém prostředí vězeňské kaple a rozhovor
s kaplanem. Přečetl knihu Tomáše Halíka Prolínání světů, která vysvětluje podstatné myšlenky
hlavních světových náboženství. Pak ho zaujala osobnost Ježíše Krista, půjčil si Nový zákon,
ale příliš mu nerozuměl. Ptal se na mnoho konkrétních věcí, také si vyžádal vysvětlující
literaturu. Když později začal číst evangelia znovu, pomalu a s průběžnou diskusí, skutky
a slova Ježíše Krista ho fascinovaly. Dospěl k názoru, že by se Bůh měl lidem víc projevovat,
aby se ho báli a byli lepší; postupně však pochopil, že se Bůh projevuje především v srdci
74
věřících, a skrze ně působí na další lidi. Po několika měsících byl přemístěn do jiné věznice. Při
loučení si vyžádal od kaplana modlitbu a požehnání a projevil velkou vděčnost za to, že mohl
objevit nový přístup k životu.
6.4. Vazebně stíhaní a trestaní
Chcete-li přesvědčit o obludnosti války někoho, kdo válku nezavrhuje, neříkejte mu, že je
barbar: než ho začnete soudit, snažte se mu porozumět.225
Z celkového počtu 35 věznic v ČR je deset věznic vazebních – do nich jsou umísťovány jak osoby ve
výkonu trestu, tak také osoby ve výkonu vazby. Každá z těchto skupin má odlišný režim, na každou se
vztahuje jiný právní předpis226
. Výkon vazby je realizován na samostatných odděleních, v běžném
vězeňském provozu se vazebně stíhaní s odsouzenými nemohou setkat. Proto i pastorační činnost
s těmito skupinami probíhá odděleně.
Vazba je mimořádné opatření, které slouží k zajištění obviněné osoby po dobu nezbytně nutnou pro
účely týkající se trestního řízení a následného výkonu trestu. O vzetí do vazby rozhoduje soud. Jelikož
jde o velmi silný zásah do osobní svobody člověka, který ještě nebyl odsouzen a platí pro něj tedy
presumpce neviny, stanovuje zákon227
pro vzetí do vazby pouze tři důvody: obavu, že obviněný
uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul (tzv. útěková vazba);
že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování
skutečností závažných pro trestní stíhání (tzv. koluzní vazba), nebo že bude opakovat trestnou
činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který
připravoval nebo kterým hrozil (tzv. předstižná vazba). Nejpřísnějšímu režimu jsou podrobeni vězni
ve vazbě koluzní, kteří bývají často umístěni na samostatných celách a mají tak minimální možnosti
mezilidské komunikace.
Vzetí do vazby je velmi stresujícím momentem: téměř vždy k němu dochází proti vůli daného člověka,
který je vytržen ze svého běžného způsobu života, z pracovního a rodinného prostředí, ze sociálního
zázemí, na které je zvyklý. Je mu umožněn jen velmi omezený kontakt (návštěvy, dopisy, telefon),
který je důsledně kontrolován policií a vězeňským personálem. Komunikují s ním vězeňští dozorci,
kteří mu často dávají najevo odstup a pohrdání, odborný personál (pedagog, psycholog) s ním
vykonává pouze rutinní administrativní úkony, na cele se často setkává s lidmi, ze kterých má strach
nebo s nimiž si nemá co říct. Kromě toho má před sebou hrozbu dalšího vyšetřování, soudu
a většinou i následného trestu odnětí svobody. Kromě stravy a střechy nad hlavou není tedy
v průběhu vazby naplněna téměř žádná z jeho základních lidských potřeb: „Potřeby citové jistoty,
sounáležitosti a lásky jsou uspokojovány nanejvýš symbolicky, spoléháním se na zázemí, které zůstalo
za zdí mimo věznici. Pocity vztažené k domovu, respektive k blízkým, oscilují mezi podezíráním,
strachem z opuštění a idealizací domova. Naprosto nelze hovořit o uspokojování potřeb uznání nebo
dokonce seberealizace."228
Je proto přirozené, že zvláště první dny a týdny ve vazbě prožívá většina obviněných velmi těžce.
„Vazba má ještě větší dopad na psychiku, než samotné odnětí svobody. Pokusy vězňů o sebevraždu
jsou častější zejména tehdy, když se osoba ve vazbě nachází poprvé. Nejrizikovější doba, kdy vězni
páchají sebevraždu, je těsně po vynesení rozsudku nebo právě běhen výkonu vazby.“229
Co asi prožívá
a jak přemýšlí obviněný v průběhu vyšetřování a soudního procesu, výstižně vyjadřuje toto svědectví:
„Abychom my mohli dojít k uznání viny, je třeba, aby vinu uznala i druhá strana. Je třeba
přiznat, že dosavadní systém škodí a nepomáhá. Až dosud bylo účelem věznic lidi zblbnout
225
EXUPÉRY, Moje planeta, s. 295.
226
Zákon č. 293/1993 Sb. o výkonu vazby, Zákon č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody.
227
Zákon č. 141/1961 Sb. trestní řád, § 67 a, b, c.
228
Srov. FISCHER, ŠKODA. Sociální patologie, s. 188-189.
229
MATOUŠKOVÁ, Ingrid. Aplikovaná forenzní psychologie, s. 149.
75
a uklidit. Víte, proč lidé zde si neuvědomují svou vinu? Kluk, který ve dvacíti někoho praští a
ten člověk umře, je z toho vedle. Seberou ho, a on jen těžko říká, co vlastně provedl. Jenže pak
to musí říkat ten první den podruhé, potřetí, podesáté... Další dny znovu a znovu, čtyřicetkrát,
stokrát, a už si vůbec neuvědomuje, co říká. K tomu podmínky vazby, soudu.
Zdá se mi, že si nikdo neuvědomuje nelidskost vyšetřovací a soudní mašinerie – včetně znalců.
Nepoukazoval bych na to, ale tady opravdu většina lidí přestala hledět na svou vinu poté, kdy
přestála martyrium výslechů, potom oficiální zatracení znalci psychology, které bylo nakonec
stvrzeno soudem.“230
Častými projevy tohoto stresu jsou zloba a touha po pomstě na těch, kteří tuto situaci způsobili,
výčitky svědomí, depresivní stavy, sebevražedné myšlenky, strach z budoucnosti. Ale zatímco
v obdobných stresových situacích mimo věznici může člověk čerpat posilu mezi svými rodinnými
příslušníky a přáteli, odreagovat se výletem, kulturou či zábavou, ve věznici tyto možnosti nemá. Tam
může využít jedině pomoc odborných pracovníků (psycholog, pedagog, lékař, duchovní), většina
z nich je ovšem přetížena administrativními povinnostmi a navíc k nim obviněný nemá plnou důvěru,
neboť je vnímá jako součást represivního systému.
Vězeňský kaplan je sice také součástí tohoto systému, jeho postoj k obviněným však vychází
z křesťanského principu úcty k důstojnosti každého člověka, setkání s ním se odehrávají v uklidňujícím
prostředí vězeňské kaple a obsah rozhovorů nemusí být administrativně vykazován. Pastorační
pracovník je tak pro mnohé obviněné jediným člověkem uvnitř věznice, s nímž mohou otevřeně
mluvit o svých pocitech, o své trestné činnosti i o hledání smyslu a významu svého uvěznění. Tato
otevřená komunikace v bezpečném prostředí pomáhá uvězněnému člověku překonávat stres
a motivuje ho k účinné sebereflexi.
AB je devatenáctiletý mladík. Byl vzat do vazby poté, co nožem pobodal svou partnerku,
protože psychicky neunesl její oznámení o rozchodu. Zranění nebylo vážné, vyžádalo si jen
čtyřdenní pracovní neschopnost. Policie vyhodnotila jeho čin jako pokus o vraždu s trestní
sazbou 10-18 let. Zdůvodňovala to skutečností, že si AB přinesl na návštěvu partnerky dlouhý
nůž – musel tedy vraždu plánovat. On sám tvrdí, že bez ní nemohl žít, a proto chtěl před jejíma
očima zabít sám sebe; přesto nakonec v afektu zaútočil na ni.
O rozhovor s kaplanem požádal AB na radu spoluvězňů, od kterých se dozvěděl, že je možné
se v kapli uvolnit, vypovídat a získat psychickou podporu. V komunikaci s kaplanem AB stále
znovu opakuje svou verzi činu. Připouští, že si za něj zaslouží trest, ale je přesvědčen, že by měl
být hodnocen jako ublížení na zdraví s trestní sazbou šest měsíců až tři léta. Při setkáních je
depresivní, plačtivý, není schopen mluvit o ničem jiném než o svém strachu ze soudu
a z dlouhého trestu, který považuje za nespravedlivý. Připouští jakési základy křesťanské víry,
které do něj v dětství vložila babička, a modlí se k Bohu, aby ho z této situace vysvobodil.
Snahu kaplana o posunutí rozhovoru k dalším otázkám (jaké byly příčiny jeho jednání, zda
bylo možné tomu předejít, jak by na sobě měl pracovat v průběhu výkonu trestu, jaký dopad
a účinnost může mít modlitba...) přijímá jen omezeně, postupně ale souhlasí s tím, že jeho
osobnost je emočně labilní, že bylo možné řešit situaci jinak a že ve výkonu trestu by měl
vyhledat pomoc terapeuta.
Při loučení před soudem kaplanovi děkuje za pomoc, říká, že setkávání s ním pro něj bylo –
kromě návštěv rodiny – jediným světlým bodem v průběhu pěti měsíců vazby, a slibuje, že na
jeho rady nezapomene.
Všechno, co jsme zde řekli, platí především pro prvovězněné. Ti, kteří už z minulosti mají podobnou
zkušenost, prožívají vazbu klidněji, nicméně nejistota o výsledku soudního řízení má i na ně stresující
vliv. Výkon trestu, do nějž většina lidí z vazby postupně přejde, sice není procházka růžovou
230
HALMAN, Libor, Křesťanský pohled na vinu, trest a odpuštění. In: ČV 2/1993, s. 25.
76
zahradou, ale člověk už netrpí nejistotou – ví, co ho čeká, i kolik času bude muset ve věznici pobýt.
Stresové faktory tedy působí méně intenzivně, ale zato dlouhodobě.
6.5. Prvověznění a recidivisté
Hlavní vada bývala ta, že vězňové pospolu obcujíce a jeden od druhého nákazu berouce, horší
nežli přišli odcházeli a opět se vraceli.231
V ČR je mimořádně vysoká recidiva – téměř dvě třetiny osob, které přicházejí do vězení, už tam někdy
v minulosti bylo, často vícekrát. Pouze třetina odsouzených je tedy ve vězení poprvé (výjimku tvoří
ženy, mezi nimi je prvovězněných celých 60 %).232
To ovšem neznamená, že se dříve trestné činnosti
nedopouštěli, naopak mnozí z nich už mají za sebou jeden či více rozsudků s podmíněným trestem
odnětí svobody nebo alternativními tresty (obecně prospěšné práce, peněžitý trest, zákaz činnosti
a další). Poprvé však nastoupili do vězení, proto je označujeme jako prvovězněné. Prvotrestaní jsou
pak ti, kteří ještě nebyli trestáni, a současný trest je tedy první v jejich životě.
Zákon stanovuje, že recidivisté se zpravidla umísťují odděleně od těch, kteří jsou ve výkonu trestu
poprvé233
. V některých věznicích se však nedaří tuto normu důsledně dodržet, k setkávání může
docházet také v rámci školní výuky, na pracovištích, při různých aktivitách. Nelze tedy zcela zabránit
negativnímu vlivu recidivistů na prvovězněné. Vidina pohodlného, bohatého a hýřivého života, kterou
jim recidivisté prezentují, je pro ně velmi lákavá, a proto se začnou zajímat o cesty, jak se k takovému
životu dostat. Postupně tak přebírají mentalitu zkušených vězňů a učí se jejich metodám, jak páchat
trestnou činnost a co nejdéle se přitom vyhýbat policii.
Obviněný LH projevil zájem o pravidelné setkávání s kaplanem. Byl souzen za opakovaná
loupežná přepadení a narušování domovní svobody. Dopouštěl se jich spolu se svým
kamarádem a jeho manželkou, která se živila prostitucí. Ta vždy navázala kontakt s bohatým
klientem a nechala se pozvat k němu domů. Poté se vloupali do bytu oba muži, obvinili klienta
ze znásilnění členky své rodiny, načež byt vykradli a ženu odvezli. Tento postup zopakovali asi
v patnácti případech, než je zatkla policie. Na dotaz kaplana, kdo takovou taktiku vymyslel,
obviněný odpověděl: „To mě naučili kluci v předchozím trestu. Dověděl jsem se tam spoustu
zajímavých zkušeností. Když jsem vylezl ven, hned jsem kontaktoval kamaráda a jeho ženu,
jim se to zalíbilo, tak jsme do toho šli.“
Mezi recidivisty tvoří významnou část lidé, kteří si na střídání pobytu na svobodě a pobytu ve vězení
zvykli, přijali to jako svůj životní styl a jsou s tím smířeni. Jde většinou o lidi s nízkým vzděláním,
mizivými pracovními zkušenostmi a problematickým rodinným zázemím. Vězení je pro ně často
jediným domovem, kde mají zajištěny základní životní potřeby a setkávají se tam se svými kamarády
a přáteli. Po propuštění na svobodu se nesnaží najít práci a řádně žít, ale vrací se do kriminální
subkultury, začnou páchat svou obvyklou trestnou činnost a logicky se tak v horizontu měsíců,
případně několika málo let, do vězení vrací. Ani tam neprojevují zájem o práci, do programu
zacházení se zapojují jen z povinnosti a formálně, vězeňský personál už je zná a jakoukoli výchovnou
či terapeutickou práci s nimi považuje za zbytečnou. Většinu času tráví tito lidé sledováním televize,
hraním karet, kouřením, popíjením kávy a diskutováním. To se nejvíce točí kolem vzpomínek na
trestnou činnost v minulosti a vymýšlení a plánování další trestné činnosti v budoucnosti.
Pokud takoví recidivisté projeví zájem o duchovní aktivity, nemívá to dlouhého trvání. Jde jim buď
o hledání úlev a výhod ve vězeňském životě, nebo o změnu v jednotvárném běhu času, či o příležitost
setkat se v kapli s jinými vězni a realizovat tam obchody a výměny informací. Po jednom či několika
setkáních zjistí, že jim to žádné výhody nepřináší, a modlitby nebo řeči o Bohu či o morálce je nebaví.
231
ŘEZÁČ, s. 11.
232
Srov. Např. Statistická ročenka VSČR 2019, s. 117, dostupné z: https://www.vscr.cz/wp-
content/uploads/2020/05/Statistická-ročenka-Vězeňské-služby-České-republiky-za-rok-2019.pdf
233
§ 7 zákona č. 269/1999 o výkonu trestu
77
Pokud setkání narušují nevhodným mluvením či jednáním, musí je kaplan vykázat, případně jim
v další účasti zabrání ostatní vězni, kteří mají zájem na klidném průběhu aktivit.
KL je typický recidivista zvyklý na vězeňské prostředí. Během šesti let působení kaplana
v jedné věznici se tam ocitl třikrát. Při prvním pobytu začal chodit na skupinové bohoslužby,
prezentoval se jako zkušený hudebník a nabízel své služby v této oblasti. Vždy, když dostal do
ruky kytaru, však začal hrát a zpívat známé romské písničky s velmi teatrálním projevem,
takže se k němu rychle přidávali ostatní účastníci a nebylo možné pokračovat v plánovaném
programu. Po osobní intervenci kaplana přistoupil na to, že se naučí křesťanské písně, v praxi
to však nebyl schopen uskutečnit. Naopak začal kaplana i všechny účastníky jeho aktivit
pomlouvat a veřejně na ně vykřikoval neslušné nadávky.
Při svém druhém pobytu se za nevhodné chování omluvil a opět nabízel spolupráci. Kaplan po
předchozích zkušenostech jeho hudební nabídky odmítl, dal mu ale možnost individuálních
rozhovorů i účasti na svých aktivitách. Na ty nikdy nepřišel, individuálních rozhovorů se však
několik uskutečnilo. Kaplan při nich hledal důvody, proč se KL do vězení stále vrací, snažil se
ho motivovat k hledání jiného životního stylu a vzbudit v něm zájem o své děti (starala se o ně
babička – jeho matka) a odpovědnost za ně. Tyto rozhovory se však míjely účinkem a KL o ně
brzy ztratil zájem.
Po třetím nástupu se ke kaplanovi hlásil jako ke starému známému. Z osobního rozhovoru
však vyplynulo, že se názorově ani hodnotově nikam neposunul a že mu tento způsob života
dlouhodobě vyhovuje. Nabízel kaplanovi, že vytvoří se skupinou odsouzených kapelu a nacvičí
s nimi koledy na vánoční besídku. Když na to kaplan nepřistoupil, jeho zájem opadl.
Prvověznění bývají většinou mladší lidé, kteří zkoušeli drogy a dopouštěli se menších krádeží, ale jsou
ještě přístupní výchovnému vlivu. Pro jeho úspěšnost je rozhodující kvalita rodinného prostředí, ve
kterém dříve žili: rozpad rodiny, domácí násilí, nepřítomnost, alkoholismus, drogová závislost či
trestná činnost některého z rodičů, pobyt ve výchovných a diagnostických ústavech – to vše jsou
faktory, které snižují úspěšnost výchovného vlivu. Ani těmto lidem by však duchovní neměl odmítat
své služby, pokud o ně požádají. Svým vstřícným a chápajícím přístupem jim může dát pocítit
otcovství či mateřství, které ve své rodině nikdy nepoznali; odhalením tváře milujícího a mocného
Boha a modlitbou k němu může způsobit v jejich životě konverzi, která povede i ke změně
hodnotového systému a způsobu myšlení a jednání.
Menší část mezi prvovězněnými tvoří lidé, kteří žili řadu let bezproblémovým způsobem, pracovali,
starali se o rodinu, ale pak se (často v afektu nebo pod vlivem alkoholu) dopustili závažného násilí
nebo finančního podvodu; jsou si vědomi své viny, prožívají výčitky svědomí a lítost, snaží se v rámci
možností napravit způsobenou škodu. Často mají zájem řešit svůj problém i na duchovní rovině
a hledají odpuštění od Boha. Od vězeňské většiny se liší vyšším vzděláním a rozhledem, slušným
vyjadřováním, schopností nadhledu a abstraktního myšlení i silnou motivací k návratu do běžného
života a k odklonu od trestného jednání. Pastorační práce s těmito lidmi bývá proto pro kaplana
radostná a osvěžující.
Miloslav Černý vyrostl v úplné rodině, prožil klidné dětství, v jednadvaceti se oženil. Po osmi
letech nezvládl rozvodovou situaci, zastřelil svou manželku spolu s jejím milencem a sám se
pokusil o sebevraždu. Dostal 17letý trest, po necelých 12 letech byl propuštěn. Ve vězení
vystudoval gymnázium, získal několik výučních listů, absolvoval rekvalifikační kurzy, studoval
VOŠ Jabok a Teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Ve všech čtyřech věznicích, kde postupně
pobýval, využíval služby nejen kaplanů, ale také psychologů a dalších odborných pracovníků.
Měl silnou motivaci pracovat na sobě a v budoucnosti žít řádným životem. Po celou dobu
výkonu trestu byl také podporován svou rodinou.
Po propuštění začal spolupracovat s knězem v jedné pražské farnosti a za rok přijal svátost
biřmování. Založil si firmu na čištění graffiti, proslavil se v srpnu 2019, když očistil graffiti na
78
pilíři Karlova mostu. Věnuje se také charitativní činnosti, protože chce alespoň částečně splatit
svůj dluh, který pociťuje vůči společnosti.
Miloslav Černý je příkladem prvovězněného pachatele, který díky své vysoké motivaci využil
maximum možností ke vzdělání a k sebevýchově, které mu poskytoval vězeňský systém.
Zároveň ukázal, že tato práce měla smysl, protože už 8 let žije na svobodě bez konfliktu se
zákonem a je prospěšný společnosti. Ve své firmě dokonce zaměstnává propuštěné vězně
a psychicky i finančně pomáhá svým známým, kteří jsou ještě ve výkonu trestu. Platí jim
například školné při jejich studiu, poskytuje a zajišťuje záruky při jednání o jejich
podmínečném propuštění apod.
6.6. Krátkodobé a dlouhodobé tresty
Jaký člověk se z mnohaletého trestu odnětí svobody vrátí? Možností je mnoho: od zatrpklého
vyvržence, nenávidějícího všechny a všechno a toužícího po mstě, přes štvance, snažícího se
dohnat to, oč jej vězení připravilo, až po kajícníka, snažícího se napravit zlo, které spáchal.234
Většina vězňů patřila už před nástupem do výkonu trestu k sociálně patologickým skupinám, jejich
osobnost vykazovala asociální rysy. „Ve vězeňských podmínkách se tyto rysy pod vlivem izolace,
separace, frustrace a deprivace vyostřují a zvýrazňují.“235
Koncentrace takových osob vede
k vzájemnému sdílení převrácené stupnice hodnot, k plánování budoucího páchání trestné činnosti
a ke specifické organizaci života ve vězeňském kolektivu. „Její základní charakteristikou je tendence
k exteriorizaci zla. Skupina společně nachází nepřítele mimo sebe sama a své nepřátele racionalizuje
do nepříznivých společenských poměrů, do špatných zákonů, do nespravedlivých soudců, do
nepřátelského vězeňského personálu.“236
Pokud chce jedinec přežít dobu svého věznění v relativním klidu, musí se této subkultuře přizpůsobit,
a to i v případě, že původně nepatřil k sociálně patologickým skupinám. Postupné přijímání
uvedených zvyklostí a pravidel ovšem zároveň znamená vyhasínání vzorců chování, které jsou běžné
v normálním životě na svobodě. Tento proces se nazývá prizonizace.237
V případě kratších trestů může člověk přijmout vězeňskou subkulturu jen navenek, vnitřně však
zůstane stejnou osobností jako dříve a po propuštění se bez velké námahy přizpůsobí běžnému
životu. Čím je však trest delší, tím více hrozí změna vnitřní struktury vězňovy psychiky, proces
prizonizace se stává nevratným a po propuštění takový člověk není schopen se zařadit do běžného
života. Délka trestu, která může být v tomto smyslu kritická, se uvádí kolem deseti let.
Roman C. byl odsouzen v 15 letech jako mladistvý, ve vězení strávil s krátkým přerušením
třináct let. Asi po deseti letech pobytu ve vězení se seznámil s kaplanem, uvědomil si
závažnost své minulé trestné činnosti, vrátil se k víře svého dětství a rozhodl se činit pokání.
Po propuštění chtěl žít řádným životem a starat se o rodinu. I když se mu podařilo získat práci,
opakovaně nebyl schopen v ní setrvat; neuměl vychovávat děti ani hospodařit s penězi,
zároveň však nebyl ochoten řídit se radami svého bývalého vězeňského kaplana, který s ním
zůstal v kontaktu, ani hledat pomoc u charitních organizací, které mu byly doporučeny. Asi po
dvou letech zůstal bez práce, s partou kamarádů, kteří byli v podobné situaci, začal brát drogy
a krást. Bylo to logické vyústění procesu prizonizace: strávil totiž ve vězení klíčové období
života, v němž mladý člověk získává základní pracovní návyky, učí se odpovědně prožívat
mezilidské vztahy a hospodařit s majetkem. To všechno kvůli pobytu ve vězení nemohl prožít,
zato však vnitřně přijal vězeňské hodnoty, které v běžné společnosti neplatí. Přes své
odhodlání a dobrou vůli pak nebyl schopen v tomto světě obstát.
234
Aleš JALUŠKA, in: MARTINEK 2008, s. 132.
235
FISCHER, ŠKODA, s. 200.
236
Tamtéž.
237
Srov. FISCHER, ŠKODA, s. 197-201.
79
Tresty delší než 10 let jsou v ČR spíše výjimečné, ze všech uložených trestů činí méně než 10 procent.
V podobné situaci jsou však i pachatelé, kteří brzy po propuštění spáchají nový trestný čin a jsou
znovu odsouzeni. Výjimkou nejsou ani případy vězňů, kteří v průběhu třiceti let svého dospělého
života strávili mezi mnoha tresty jen několik krátkých období na svobodě; více než čtvrtina našich
vězňů byla trestána více než třikrát a přes 300 z nich více než desetkrát. Ti, kteří prožili více trestů
krátce po sobě, podléhají stejnému procesu prizonizace jako ti, kteří prožívají jeden extrémně dlouhý
trest. Odborní pracovníci věznic musí počítat s tím, že s prodlužujícím se časem věznění se snižuje
možnost změny struktury osobnosti, a tedy také úspěšnost jejich případného pedagogického
působení. I tito lidé však mají svou spirituální dimenzi a mohou být vnímaví vůči Božímu působení ve
svém životě, pastorační pracovník by proto nad nimi neměl lámat hůl. I když není pravděpodobné, že
by je motivoval k zásadní změně života, může jim pomoci alespoň k jeho novému hodnocení
a k tomu, aby přiznali svou vinu před Bohem a toužili po jeho odpuštění.
Specifické postavení mají vězni, kterým byl vyměřen doživotní trest. Tvoří relativně malou skupinu,
v současné době (konec roku 2021) jich je u nás celkem 44 (0,24 % ze všech vězněných osob), z toho
tři ženy. Doživotně odsouzení se umísťují do věznic se zvýšenou ostrahou, nejčastěji na Mírov a do
Valdic. Pokud mají dlouhodobě dobré hodnocení a nejsou kázeňsky trestáni, mohou si požádat
o přemístění do ostrahové věznice s vyšším stupněm zabezpečení. Po dvaceti letech jim zákon
umožňuje podat žádost o podmíněné propuštění. Toho však u nás dosud žádný z doživotně
odsouzených nevyužil. Jediným propuštěným vězněm s doživotním trestem tak zůstává Jiří Kajínek,
který dostal v roce 2017 prezidentskou milost.
Všichni doživotně odsouzení jsou pachateli vraždy, většinou vícenásobné, spáchané zvlášť surovým
způsobem. Někteří z nich projeví zájem o duchovní službu, který může být motivován – podobně jako
u jiných pachatelů vražd – výčitkami svědomí. Může však jít také o prostou potřebu komunikace
a lidské blízkosti, protože tito vězni zpravidla trpí velkou osamoceností. Postupně se může mezi
vězněm a duchovním rozvinout pastorační vztah, který mu pomůže překonat těžká období a vyrovnat
se se svou vinou. Vzhledem k osobnostnímu narušení většiny těchto vězňů však nelze očekávat
zásadní změny v jejich smýšlení a jednání. Naopak je třeba počítat s nevyslovenými postranními
úmysly. Zvláště v případech mediálně známých vězňů může být duchovní také v pokušení využít
tohoto vztahu k prezentaci své osoby nebo své církve.
Doživotně odsouzený trojnásobný vrah byl na vlastní žádost po 12 letech, strávených ve
zvýšené ostraze, soudem převeden do věznice s ostrahou, s vyšším stupněm zabezpečení.
Následně byl přemístěn do jiné věznice, v níž se jako jediný doživotně odsouzený plně se
zapojil do života mezi odsouzené s nižšími tresty. V původní věznici projevil zájem
o křesťanství a začal se pravidelně stýkat s dobrovolníkem z jisté denominace. Ten se mu
intenzivně věnoval, nabízel mu kontakty na další osoby ze své církve a snažil se ho do ní
vtáhnout. Celá církev o něm byla informována a modlila se za něj. Odsouzený to vnímal jako
nepřiměřený tlak, ve snaze o jeho konverzi viděl touhu představitelů oné církve o vlastní
prezentaci. Nechtěl jim však udělat tu radost, aby se mohli chlubit, že mají ve svých řadách
obráceného trojnásobného vraha. Po přemístění do jiné věznice navázal kontakt s tamějším
kaplanem (z jiné církve) a odmítl pokračovat v komunikaci s církví původní.
6.7. Pachatelé násilné a majetkové trestné činnosti
Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.238
Trestní zákoník obsahuje katalog trestných činů, které jsou podle charakteru chráněného
společenského zájmu rozděleny do 13 hlav. Většina činů uvedených v prvních čtyřech hlavách
obsahuje prvek násilí vůči jinému člověku (např. vražda, ublížení na zdraví, mučení, šíření nakažlivé
choroby, obchodování s lidmi, loupež, vydírání, týrání svěřené osoby, znásilnění, pohlavní zneužití),
238
Všeobecná deklarace lidských práv, čl. 3.
80
proto se označují jako násilné trestné činy. Dopustila se jich asi třetina ze všech našich vězňů. Další
dvě hlavy vyjmenovávají trestné činy proti majetku (např. krádež, zpronevěra, podvod, lichva,
poškození věřitele) a hospodářské trestné činy (např. padělání peněz, neoprávněné opatření platební
karty, krácení daně, lichva) – ty označujeme společně jako majetkové trestné činy a v rozsudku je mají
uvedeny zhruba dvě třetiny vězněných osob. Sedmá hlava pojednává o trestných činech obecně
nebezpečných, mezi nimiž (vedle obecného ohrožení či nedovoleného ozbrojování) zaujímají
statisticky významné místo trestné činy související s drogami (jejich výroba a držení, obchodování
s nimi, ohrožení pod jejich vlivem). Těch se dopustilo asi 15 % odsouzených. Ve zbývajících hlavách
najdeme trestné činy, jejichž frekvence je mezi odsouzenými poměrně malá: proti životnímu
prostředí, proti republice, proti veřejnému pořádku, míru a trestné činy vojenské a válečné.239
Většina odsouzených má v rozsudku několik paragrafů, v praxi je však nejčastější rozlišování podle
toho, zda se daný vězeň dopustil násilí nebo ne. To je běžné nejen mezi zaměstnanci, ale i mezi
samotnými vězni – pachatelé krádeží často pohrdají těmi, kdo páchali násilí, a o sobě tvrdí, že by
nikdy nebyli schopni někoho zranit. Pachatelé násilí naopak sami sebe považují za silné, násilným
jednáním si potvrzují svůj mocenský status a pohrdají těmi, kdo jsou tělesně slabší. Pastorační práce
s oběma skupinami začíná na racionální rovině – jejím cílem je přivést klienta k pochopení, proč by
měl svou trestnou činnost považovat za špatnou a rozhodnout se pro řádný život. K takovému
prozření se ovšem mnozí nikdy nepropracují a dalším to trvá velmi dlouhou dobu.
Lidé, kteří vyrostli v prostředí, kde se všechny problémy a konflikty řešily násilím, kde připadala
nejvyšší autorita tomu, kdo byl schopen všechny ostatní přemoci fyzickou silou, považují tento model
za jediný vzorec jednání a drží se ho i ve vězení. Málokdy se podaří přivést je ke změně postoje.
Přispět k tomu může pocit odpovědnosti za blízkého člena rodiny nebo fascinace nově objevenou
vírou a pacifistickým laděním Ježíšova poselství.
Roman byl po celý život násilník. Vyrostl v rozbité rodině, brzy se dostal do společnosti
drogově závislých, kde se všechny konflikty řešily rvačkou. Protože byl silný, zjednal si respekt
a mohl určovat pravidla. Ve vězení byl už třikrát, oba jeho bratři jsou také recidivisté. Když
jsme se poprvé setkali, zeptal se, jestli ho může Bůh změnit – už prý ho nebaví tento způsob
života, a navíc má doma stárnoucí matku, která se stará o jeho syna, a chtěl by jí po
propuštění pomáhat. Řekl jsem mu, že ano, pokud v něj uvěří a bude se o tu změnu také sám
snažit. Nějakou dobu chodil na biblické hodiny a zapojoval se do diskusí, a pak se jednou
zeptal: „Jak to, že se mně Bůh pořád nechce ukázat? Já už v něj docela věřím, ale potřebuju ho
ještě nějak zakusit.“ Doporučil jsem mu, ať je trpělivý a zajímá se o Boha dál. Pak přišel zlom:
s nadšením mně vyprávěl, že se s kýmsi na oddíle pohádal a chtěl ho zmlátit, ale v té chvíli mu
něco zadrželo ruku a donutilo ho vyřešit problém bez násilí: „Konečně se mi Bůh ukázal, to
přece nebyl můj nápad, to on zadržel mou ruku! Teď už v něho opravdu věřím.“ Od té doby ho
ostatní vězni nepoznávali: během dalších let už nikdy na nikoho nevztáhl ruku, a do konfliktů
se zapojoval jen tehdy, když bylo potřeba ochránit slabšího před silnějším.
Ten, kdo má na svědomí velké násilí, končící těžkým ublížením na zdraví nebo vraždou, nemusí být
vždy jen bezcitný a podlý ničema, jak nám to podsouvají detektivní romány nebo mediální černé
kroniky. Může to být také citlivý člověk, který trpí depresemi z trvalých výčitek svědomí a neví si rady
se svým dalším životem. I když nelze zpochybňovat jeho vinu a oprávněnost trestu, přece je možné
hledat společně s ním cestu ke smíření s Bohem i s lidmi. Ta cesta však může být velmi dlouhá.
René je Maďar, pochází z východního Slovenska a žije v severních Čechách. Jednou, když šel
s kamarádem z hospody, se jim připletl do cesty jakýsi chlapík a cosi na ně pokřikoval. Jak byli
v ráži, tak se do něj pustili pěstmi a pak ho nechali ležet na zemi. Nepřežil to. René byl
označen za hlavního viníka vraždy a dostal patnáct let. Několikrát jsme se setkali, vyprávěl mi
svůj příběh a vždycky měl v hlase smutek. Chtěl by to ze svého života vymazat; kdysi se prý
pokusil o projev lítosti vůči rodině zavražděného, ale ta ho odmítla. Zbývá mu Bůh, ve kterého
239
Srov. Statistická ročenka 2018, s. 113-114.
81
vždycky věřil, ale časem se o něj přestal zajímat. Až zase teď ve vězení. Mluvili jsme o zpovědi.
Doposud se nikdy nezpovídal. Cítí svou vinu, trápí ho výčitky svědomí. Chápe, že by mu
svátostné smíření s Bohem mohlo pomoci. Ale váhá.
Pak začal chodit do práce a času na setkávání bylo málo. Někdy jsem s ním prohodil pár slov
u katru – vždycky říkal, že na to myslí a že se každý den modlí. Tak uplynuly tři roky. Pak se
znenadání objevil na mši, na biblické hodině, na promítání filmu. Moji nabídku na rozhovor
přijal s velkým zájmem.
Jako by to bylo včera: navázal na naše staré rozhovory, vyprávěl o svých výčitkách a temných
nocích, sám znovu požádal o svátost smíření. Vzpomínal na detaily, které jsme si kdysi řekli:
„a víte, pane kaplane, tenkrát jste říkal… a já o tom celé ty roky přemýšlím.“ Ano, nebyl to
stejný člověk, ty tři roky byly znát: mluvil o sobě s pokorou; nehledal už omluvu pro své
jednání ani se nesnažil házet část viny na jiné; nemluvil o Bohu jako o někom vzdáleném, ale
vnímal ho ve svém srdci. Krátce nato přijal rozhřešení. Pak byl přemístěn do slovenské věznice
a zmizel mi z obzoru.
Nejčastějším trestným činem u nás je krádež (§ 205 TZ) – v rozsudku ji má více než 8 tisíc (tj. 40 %)
odsouzených. Mnohdy jde o bagatelní věci, ale pokud už dotyčný byl vícekrát trestán nebo je právě
v podmínce, soud mu rutinně udělí další trest. Často jde o lidi sociálně slabé, kteří nejsou zvyklí
pracovat a krádeže považují za své řemeslo, jímž živí rodinu. Sofistikovanějších majetkových činů,
jako je zpronevěra, podvod, krácení daně apod., se naopak dopouštějí lidé s dobrým postavením
i slušným výdělkem, kteří si chtějí dopřát ještě lepší životní standard. Tyto dvě skupiny se nacházejí
na opačných stranách sociálního spektra a komunikace s nimi je velmi rozdílná.
Do věznice byl přijat bývalý vysoce postavený politik, odsouzený za korupci při zadávání
veřejných zakázek. Projevil zájem o setkání s kaplanem, po prvním seznámení se s ním scházel
každý týden k individuálnímu rozhovoru. Nejevil zájem o náboženství, ale byl rád, že může
vést dialog se vzdělaným člověkem o různých kulturních, filozofických i politických otázkách.
Komunikace byla vedena kultivovanou formou, s věcnou argumentací, se zájmem naslouchat
odlišným názorům.
Na kaplanovu zmínku o pevných etických zásadách reagoval tento vězeň takto: „Ano, já vám
rozumím. Vy jste zakořeněn ve své víře a svých zásadách, máte se tedy o co opřít a na čem
stavět. Já to ale nemám, já jsem nebyl veden k pevným hodnotám, já mám svou etiku
mnohem volnější. Rozumím, proč vy se svých zásad držíte, a vážím si toho. Sám ale nemám
potřebu se jich držet taky.“
Ve stejném duchu kaplanovi vysvětlil, proč v době své politické kariéry často měnil názory,
říkal veřejně nepravdy a polopravdy, nevybíravými slovy napadal své odpůrce: „Souhlasím, že
jsem to všechno dělal. Ale to přece byla součást politické hry, měl jsem tam svou roli a tu jsem
se snažil hrát, jak nejlépe jsem uměl. A jak jste jistě viděl, docela mě to bavilo. Úkolem politika
přece je rozdělovat národ, říkat to, co chtějí slyšet moji voliči, a říkat to tak, abych co nejvíc
urazil a ponížil své nevoliče. Pokud jste mě tedy nevolil a měl jste dojem, že vás urážím, beru
to jako poklonu, neboť to znamená, že jsem svou roli hrál dobře. Nakonec i toto vězení beru
jako divadlo: teď jsem v roli vězně, tak se ji snažím hrát co nejlépe."
6.8. Etnické, národnostní a náboženské menšiny
V mé civilizaci ten, který se ode mne liší, mě nepoškozuje, ba právě naopak, obohacuje mě.
Naše jednota se klene nad námi a základy má v člověku.240
Podle statistických údajů bylo k 30. 11. 2021 v našich věznicích (ve výkonu vazby i trestu) celkem
1424 osob s cizí státní příslušností, to je asi 7,5 % z celkového počtu uvězněných. Jelikož podíl cizinců
240
EXUPÉRY, Moje planeta, s. 407.
82
v naší populaci se pohybuje kolem pěti procent, znamená to, že jejich trestná činnost mírně převyšuje
trestnou činnost domácího obyvatelstva. Mezi vězněnými cizinci bylo k uvedenému datu 427 Slováků,
213 Vietnamců, 206 Ukrajinců, 76 Poláků, 70 Rumunů, 48 Bulharů, 33 Rusů. Ostatní národnosti byly
zastoupeny v relativně malém počtu.241
Ve srovnání s celkovým počtem příslušníků uvedených
národností v ČR překvapuje vysoký počet vězněných Slováků a Vietnamců a na druhé straně nízký
počet Rusů a Němců.242
Těmito čísly mohou být korigovány různé předsudky, které jsou rozšířeny v našem veřejném
prostoru. Především není pravda, že by přítomnost cizinců u nás znamenala zvýšené nebezpečí
trestné činnosti – téměř třetinu vězněných cizinců tvoří Slováci, které vzhledem ke společné minulosti
a jazykové i kulturní blízkosti vnímáme spíše jako domácí. Podíl ostatních cizinců ve věznicích není
výrazně větší než jejich podíl v celkové populaci.
Dalším předsudkem je obava z islámského nebezpečí; údaje o svém náboženském vyznání sdělují
vězni dobrovolně, takže množství muslimů lze jen přibližně odhadovat. Podle výzkumu mezi
zaměstnanci VSČR jich bylo v roce 2014 kolem 500 v celkem 25 věznicích, ve většině z nich se však
nacházelo méně než dvacet osob muslimského vyznání.243
Ani v posledních letech, kdy kvůli
uprchlické vlně panuje ve veřejném mínění zvýšená obava z islámského radikalismu, nebyly v českých
věznicích žádné radikální projevy zaznamenány. Navíc, pokud si někdo požádá o muslimskou stravu,
nemusí to ještě znamenat, že je skutečně věřícím muslimem: „K islámu se hlásí i občané ČR (svým
původem a vyrůstající bez kontaktu s islámským vyznáním). U českých konvertitů se však
pravděpodobně nejedná o skutečné věřící, ale o účelové jednání s cílem zajistit si muslimskou stravu,
kterou tito považují za hodnotnější. Výše uvedené nelze skutečně 100 % doložit, jde pouze o osobní
zkušenost. Tito odsouzení nemají obvykle ani základní povědomí o nauce islámu, jeho myšlenkových
východiscích atd.“244
Věřící muslimové jsou ovšem ve věznicích nepřehlédnutelní: otevřeně vyznávají své náboženství,
často o něm vedou ohnivé diskuse jak s nevěřícími, tak s křesťany, někteří z nich dodržují modlitební
rituály i stravovací zvyklosti. Náboženská společnost Ústředí muslimských obcí nemá povolení
k výkonu zvláštního práva návštěvy věznic podle zákona č. 3/2002, a vzhledem k nízkému počtu
vyznavačů islámu v ČR245
se ani nedá očekávat, že by o to v blízké době usilovala. Proto nemohou
muslimští duchovní být vězeňskými kaplany ani do věznic pravidelně docházet. Výjimku může povolit
ředitel věznice – do ruzyňské věznice na základě povolení ředitele tak docházel řadu let duchovní,
který měl k dispozici i malou modlitebnu – mešitu. V jiných věznicích dochází k občasným
jednorázovým návštěvám, zpravidla na doporučení místního kaplana.
V bělušické věznici se v určitém období nacházelo dvanáct věřících muslimů. Navzájem se
všichni znali, kaplan byl v kontaktu s některými z nich. Zpočátku byla komunikace spíše
konfrontační – při náhodných setkáních muslimové zaváděli řeč na Boží trojici, poukazovali na
její nesmyslnost, tvrdili, že jde o rouhání, neboť Bůh je jenom jeden. Snažili se získat na svoji
stranu ostatní odsouzené, zesměšňovali kaplana, pokoušeli se vyvolat s ním konflikt. On se
však na toto téma odmítl bavit a zeptal se jich, zda se ke svému Bohu modlí. Pak už byla
diskuse smířlivější, a když mu řekli, že by se taky někdy chtěli modlit společně s ostatními
muslimy z jiných oddílů, nabídl jim, že takové setkání zorganizuje. Zajistil místnost, dohodl se
241
https://www.vscr.cz/media/organizacni-jednotky/generalni-reditelstvi/odbor-
spravni/statistiky/msh/11msh11-2021.pdf
242
https://www.czso.cz/csu/cizinci/4-ciz_pocet_cizincu#cr
243
Srov. Muslimové v českých věznicích, in: České vězeňství, 1/2015, s. 10-11.
244
Tamtéž, s. 11.
245
Podle sčítání obyvatelstva 2011 jde o 3358 osob, kvalifikovaný odhad mluví o 10-20 tisících, v naprosté
většině jde o cizince (srov. https://eurozpravy.cz/domaci/spolecnost/159890-muslimove-v-cesku-vite-kolik-jichje-tak-se-podivejte/).
„Naprostá většina muslimů v ČR vůbec necítí potřebu být někde organizována. Necítí
potřebu praktikovat víru nějak kolektivně, organizovaně, v nějaké skupině, ale naopak si zakládají na tom, že
víru praktikují individuálně, privátně, v úzkém rodinném kruhu“ (tamtéž).
83
s vedením věznice a s dozorci a pak byl s úctou přítomen na společné modlitbě všech dvanácti
muslimů. Později se na jejich žádost spojil s Ústředím muslimských obcí a požádal o návštěvu
imáma, která se s povolením ředitele věznice za několik týdnů uskutečnila. Muslimové už
nevyhledávali konfrontace, ale naopak si kaplana vážili pro jeho vstřícnost a i před ostatními
vězni stáli při něm. Při postupné výměně vězňů i při odchodu kaplana a nástupu dalšího se
tento vztah vzájemného respektu udržuje, a věznice proto nemusí řešit žádné problémy
v souvislosti s islámem.
Kaplan může výrazným způsobem napomoci k tomu, aby přítomnost věřících muslimů ve věznici
nebyla vnímána jako problémová. Pokud s nimi naváže kontakt, měl by jim dát najevo, že mu jde
o vzájemný respekt a toleranci, nikoli o přesvědčování se o pravdivosti toho či onoho náboženství.
Někteří muslimové tento postoj přijmou, mohou pak s kaplanem spolupracovat, případně se
i účastnit jeho aktivit.246
Další sice kaplana respektují, ale udržují si své jasné názory a nepřipouští
o nich diskusi: „Obvinění islámského vyznání většinou vystupují nenápadně, při osobním rozhovoru
jsou nedůvěřiví. Do jejich světonázoru (kterým se netají) patří většinou ostrý antisionismus, často
kritizují jevy, jako jsou homosexualita, pornografie, ateismus apod.“247
Jiní mají zájem o konfrontaci –
s těmi může kaplan komunikovat individuálně, ale spíše jim nabídne podporu v případě potřeby:
prostor pro setkání skupiny muslimů ke společné modlitbě, pomoc při zajišťování muslimské stravy,
občasnou návštěvu imáma apod.
Pan Ibrahim je dagestánský muslim, inteligentní, vysokoškolsky vzdělaný. Rád se setkává
s kaplanem a diskutuje s ním o náboženství. V základních věcech se oba shodují: víra
v jednoho Boha, který dává lidem morální zákony a po smrti je odměňuje či trestá za to, jak je
plnili. V dalších názorech panují rozpory, ale po každém setkání pan Ibrahim kaplanovi děkuje
za to, že si může rozšířit obzory. Když po roce odchází do jiné věznice, zůstává přesvědčeným
muslimem, ale tvrdí, že pod vlivem křesťanství změnil svůj náhled na Boha, že ho teď vnímá
jako bližšího, lidštějšího, milosrdnějšího.
Pokud jde o specifika jednotlivých národnostních menšin, nejvýrazněji je můžeme pozorovat na
Vietnamcích – ti jsou často odsuzováni podle § 283 trestního zákoníku za nedovolenou výrobu a jiné
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Jejich tresty bývají vysoké (10 let a více),
neboť Vietnamci u nás v posledních letech ovládli trh a stojí na vrcholových pozicích organizovaných
drogových gangů.248
Z náboženského hlediska jsou Vietnamci většinou ateisté podobně jako česká
populace; někteří si udržují buddhistické tradice, ale zpravidla to nedávají příliš najevo. Křesťany mezi
nimi najdeme výjimečně. V posledních letech působí v několika našich věznicích manželský pár
vietnamských kazatelů s pověřením od Církve bratrské. Motivací pro účast na jejich bohoslužbách je
spíše možnost komunikovat ve vlastním jazyce než zájem o křesťanství, jsou však známy i případy
konverzí díky jejich evangelizačnímu působení.
Do věznice nastoupil Vietnamec, který hned požádal o kontakt s kaplanem. Sdělil mu, že se
v minulém trestu setkal s párem vietnamských kazatelů a pod jejich vlivem se začal zajímat
o křesťanství. Do té doby zájem o víru neprojevoval. Byl podmínečně propuštěn, podařilo se
mu odstřihnout od drogového gangu, pro který dříve pracoval, ale pod vlivem alkoholu
spáchal banální trestný čin, za který bude muset opět podstoupit trest vzhledem k porušené
podmínce. Uvědomuje si, že by se do této situace nedostal, kdyby po propuštění žil stále
s vědomím přítomnosti Boží. Věří, že mu křesťanství pomůže k lepšímu životu, chce svou víru
prohlubovat a připravit se na křest.
246
„Někteří muslimové, byť informují o svém náboženství, nepožadují vůbec nic a účastní se křesťansky
laděných aktivit a vzdělávají se v poznání bible.“ Muslimové v českých věznicích, in: České vězeňství, 1/2015,
s. 11.
247
Tamtéž.
248
Srov. např. https://www.lidovky.cz/domov/cesky-trh-s-drogami-ovladaji-vietnamci-jsou-schopni-vyrobit-na-
jeden-var-stonasobek-pervitinu.A160731_122214_ln_domov_ele
84
Nejpočetnější etnickou skupinou se specifickými charakteristikami jsou v našich věznicích bezesporu
Romové. Žádná statistika, která by ukazovala jejich podíl na celkové vězeňské populaci, neexistuje,
odhady se pohybují mezi 30 a 60 procenty, což by v absolutních číslech činilo 6 – 12 tisíc. Podle
kvalifikovaného vládního odhadu žije v ČR asi 240 tisíc Romů249
- z nich tedy až 5 % může být ve
vězení, zatímco ve zbytku populace činí tento podíl 0,2 %. Tento stav má mnoho příčin: křehké
rodinné zázemí, sociální vyloučení, nízká vzdělanost, odlišné morální zásady (některé trestné činy
nejsou v romské komunitě vnímány jako špatné jednání), jiná kultura (v některých romských
komunitách má trestaný Rom vyšší autoritu), recidiva (dřívější trest jako přitěžující okolnost při
dalším soudu).
RM patří k vězňům, s nimiž se znám velmi dlouho a mohl jsem tedy sledovat část jejich života.
Když jsem začínal jako kaplan v Bělušicích, patřil mezi moje první klienty. Rád chodil na
setkání a rád se mnou diskutoval. Nejčastěji na morální téma: je to hřích, když člověk krade
kvůli tomu, aby uživil své děti? Řekl mi, že bydlí ve známém mosteckém sídlišti Chanov
(později proslaveném díky seriálu Most!), má spořádanou rodinu (manželku a dvě děti, které
poctivě chodí do školy), ale nikdo ho nezaměstná, protože je Rom. Živil se tedy tím, že na
parkovištích kradl naftu z nádrží kamionů a pak ji prodával. „A víte, pane kaplan, já teď sedím
zaslouženě, protože jsem to přeháněl. K tomu, abych uživil rodinu, mně stačilo vydělat čtyři
pět tisíc za týden. Jenže s jídlem roste chuť, tak jsem toho někdy udělal víc, měl jsem za týden
třeba dvacet tisíc a utrácel jsem za hlouposti, luxus nebo chlast. A to už jsem dělat neměl, za
to teď zaslouženě sedím.“
Asi rok po propuštění se RM do vězení vrátil, opět za stejný trestný čin. Naštěstí mu dorůstaly
děti a začínaly se o sebe starat samy, tak se těšil, že už je nebude muset živit. Když se opět
ocitl na svobodě, pozval mě na návštěvu a představil mě své dceři, která měla dvě malé děti.
Byl hrdý na ni i na jejího manžela, který poctivě pracoval. A byl hrdý i na sebe: „Pane kaplan,
já jsem moc přemejšlel o tom, co jste nám říkal, i když jsem někdy plácal hlouposti. A když jste
mně pořád znovu opakoval, že bych měl radši poctivě pracovat, tak jsem si řekl, že na tom
něco musí bejt. Zkusil jsem opravdu vážně hledat práci – poprvé v životě – a našel jsem!
Přestože jsem cikán! A víte, kde už půl roku pracuju? Ve firmě, která vyrábí nádrže na naftu do
kamionů!“
Pokud se zaměříme na morální oblast, zjistíme v romské kultuře některé odlišnosti oproti
majoritnímu chápání, které nám do jisté míry vysvětlí rozdíl v míře kriminality. Nejpodstatnější je
etnické rozlišování: k lidem ze svého etnika je třeba se chovat jinak (lépe) než k ostatním, vůči
ostatním (gádžům, bílým) je tedy dovoleno – a často vysoce ceněno – i jednání, které se uvnitř
komunity považuje za nemorální. Týká se to zejména oblasti majetkové (okrást gádža je hrdinství,
okrást Roma je zločin) a pravdivostní (držet slovo platí jen uvnitř skupiny, zatímco podvést gádža je
mistrovství).250
Romové jsou ve srovnání s většinovou populací mnohem více nábožensky založení, jejich křesťanství
však obsahuje silné magické prvky. Jejich zájem o duchovní službu často směřuje spíše k naplnění
potřeby rituálu (modlitba, zpěv, požehnání, kropení svěcenou vodou, žehnání růžence apod.), jindy
však mají upřímný zájem o čtení z Bible, výklad Božího slova i dialog o svých problémech či o své vině,
trestu a Božím odpuštění. Kaplan k nim přistupuje bez předsudků, s úctou a respektem stejně jako ke
každému jinému. Na bohoslužbách a dalších aktivitách ve skupině se většinou scházejí Romové spolu
s „bílými“ – úkolem duchovního je moderovat společnou diskusi tak, aby mírnil případné pokusy
o konfrontaci mezi oběma skupinami; svým jednáním dává najevo, že nestraní žádné skupině
a žádnou z nich nezavrhuje; že neposuzuje lidi podle barvy pleti, ale podle jejich smýšlení a jednání;
249
https://www.vlada.cz/assets/ppov/zalezitosti-romske-komunity/dokumenty/Zprava-o-stavu-romske-
mensiny-2017.pdf
250
Srov. http://www.christnet.eu/clanky/2190/system_hodnot_romu.url
85
že Bůh miluje všechny stejně, že pro všechny stejně platí jeho přikázání, ale také jeho milosrdenství,
pokud o ně člověk prosí.
6.9. Chovanci v ústavech pro výkon zabezpečovací detence
Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo
ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.251
Zabezpečovací detence je relativně nová forma ochranného opatření. Je určena pro osoby, které
spáchaly závažný trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Tyto osoby buď nejsou trestně
odpovědné, nebo mají sníženou příčetnost, nelze jim tedy uložit přiměřený trest, zároveň jsou však
pro společnost nebezpečné, a proto od ní musí být izolovány. Takovým osobám může Soud jim proto
může nařídit pobyt v ústavu pro výkon zabezpečovací detence, kde se musí podřídit podobnému
stejnému omezení svobody jako ve věznicích, a zároveň je jim věnována odborná péče podobně jako
v psychiatrických léčebnách. Tyto ústavy spravuje Vězeňská služba ČR a v současné době jsou
součástí věznic v Opavě a v Brně.
S chovanci těchto ústavů zabezpečovací detence je třeba jednat podobně jako s pacienty
psychiatrických léčeben. Tomu se musí přizpůsobit i duchovní služba. Zkušenosti z této práce
popisuje kaplan ve Vazební věznici Brno Jaromír Smejkal:
Už jsem prožil bolestnou zkušenost sebevraždy jednoho chovance katolíka, mladíka, psychicky
narušeného a impulsivního (sklon k násilí), přesto si říkal o svátosti a byl zjevně zpovědí a sv.
přijímáním vždy uspokojen. Byl z rozbité rodiny, ale s velmi zbožnou matkou. Kvůli vytížení běžnou
pastorací jsem ho několik měsíců nenavštívil; nikdo mě neupozornil, že by byl v depresivním stavu
a měl by zájem se se mnou setkat. Pak přišla zpráva, že se oběsil.
Uzavřu radostněji: hned zpočátku jsem chodil za chovancem, který po zničujícím drogovém životě
si byl vědom, že už nebude dlouho žít. Měl velmi nemocná játra, a tak jsme spolu prožili přípravu
ke svátostem (pokřtěný byl), obrácení a nakonec, když už ležel v nemocnici, jsem mu udělil
i svátost nemocných. Zemřel v pokoji a smířený s Bohem.252
251
§ 13 odst. 1 zákona č. 40/2009, trestní zákoník
252
Z osobní komunikace Jaromíra Smejkala s autorem.
86
7. Problémy a perspektivy
Neboť moudrost dává Hospodin, poznání i rozumnost pochází z jeho úst. Tehdy porozumíš
spravedlnosti, právu a přímosti, všemu, co zanechává dobré stopy. Moudrost vejde do tvého
srdce a poznání oblaží tvou duši. (Př 2, 6.9-10)
V této závěrečné kapitole se zastavíme u tří témat, která směřují do budoucnosti. Jsou to jakési
soustředné kružnice, v nichž postupujeme od nejmenší k největší.
První se týká těch, kdo ve vězeňské pastoraci pracují: když oni musí pečovat o ty, kteří jsou často na
hranici lidskosti, kdo pečuje o ně? Jak se sami kaplani chrání před syndromem vyhoření? Kde čerpají
energii a motivaci pro svou práci? A co dělat pro to, aby se jejich kvalifikace prohlubovala a jejich
motivace posilovala?
Ve druhém tématu jde o budoucnost celé duchovní služby: kam směřuje? Jak by se mohla dál
rozvíjet? Které trendy jsou pro ni prospěšné a kterým by se naopak měla bránit?
Třetí téma má ještě širší dosah: může duchovní služba – a potažmo církve, které do ní vysílají své
zástupce – nějak ovlivnit fungování vězeňského systému jako celku? Jakým směrem by se jeho vývoj
měl ubírat? A co pro to mohou duchovní a jejich církve udělat?
7.1. Pastorační péče o kaplany a dobrovolníky
Čím více chce pastorační pracovník udělat pro druhé a čím větší jsou nároky na něho kladené,
tím zodpovědněji musí pečovat sám o sebe.253
Vězeňský duchovní pracuje ve vysoce rizikovém prostředí. K tomu, aby v něm obstál a nepodlehl
syndromu vyhoření, nutně potřebuje podporu. Tu může čerpat jak ze svých vnitřních zdrojů, tak ze
svého okolí. Bývalý hlavní kaplan k tomu říká: „Duchovní služba ve vztahu ke státu a k církvím je
dobře nastavena. Teď je na řadě spíš schopnost vlastní sebereflexe, jak toto nastavení využíváme, jak
se nám tento prostor daří naplňovat vírou, nadějí a láskou. Dospěli jsme, mnozí také zestárli služebně
i doslova. Kde vzít sílu neokorat, nevyhasnout, nezlhostejnět? Radši než o rozvoji bych proto mluvil
o nových zdrojích duchovní, duševní a fyzické obnovy, o účinné supervizi, o odvaze říct, už nemůžu,
o schopnosti vychovávat následovníky. Před těmito výzvami jsou i církve, které nás vysílají.“254
Nejdůležitějším vnitřním zdrojem duchovního je jeho víra: „Vztah s Bohem/Kristem je pojítko, které
drží pohromadě kaplanův záměr, schopnost vykonávat nejasně vymezenou práci a neustále
vstupovat do nových, osobních interakcí s klienty. Tento spirituální vztah je zároveň nejhlubší
motivací k jeho práci, neboť kaplanství je služba, ke které by se člověk měl cítit tzv. povolán Bohem.
Kaplanská činnost je v tomto smyslu souhlasnou odpovědí na toto povolání. Přesvědčení, že je kaplan
ke své práci povolán Bohem, je základním rámcem, ve kterém jsou interpretovány všechny jeho
zážitky a zkušenosti. Spirituální vztah, ve kterém je možné předat část zodpovědnosti za vývoj
událostí ´mocnějšímu aktérovi´ (Bohu/Kristu), je významným zdrojem opory při překonávání
pracovních nejistot.“255
Stejně tak je ovšem důležité, aby měl pastorační pracovník dobré zázemí ve své rodině nebo církevní
komunitě, aby měl vyváženou životosprávu, aby uměl odpočívat, čerpat z přírody a umění, oddělit
vězeňské starosti a problémy svých klientů od osobního života. To může být někdy náročné, zvláště
u lidí, kteří byli ve své formaci vedeni k naprosté vydanosti ve službě druhým, bez možnosti žít svůj
osobní život. Extrémní snaha pomoci vězňům za každou cenu může také vést k opomíjení
bezpečnostních zásad a někdy až ke střetu se zákonem.
253
OPATRNÝ, s. 174.
254
Pavel KOČNAR, bývalý hlavní kaplan VSČR, in: Společně na cestě, s. 22.
255
BELÁŇOVÁ, Český lid, s. 39,
87
V roce 2018 byla dlouholetá kaplanka Vazební věznice Liberec potrestána podmínkou za to, že
sdělovala odsouzenému údaje z interního vězeňského systému a přinášela mu léky proti
bolesti a prášky na spaní. Ty jsou chápány jako návykové látky. Kaplanka své jednání
vysvětlila zájmem o udržení pořádku na oddíle a snahou pomoci odsouzenému od bolesti;
připustila však, že udělala chybu. Vězeň u soudu vypověděl, že paní kaplanka „je tak hodná
a tak ráda pomáhá, že je to až neuvěřitelné. Pomáhá nezištně.“256
Naštěstí jde o výjimečný
případ, žádný jiný duchovní nebyl za třicet let existence této služby odsouzen.
Zajistit pastorační péči o vězeňské kaplany je jedním z úkolů hlavního kaplana VSČR, směrem
k dobrovolníkům má tuto odpovědnost předseda VDP. Duchovní se na ně mohou obracet se svými
osobními i pracovními problémy; zvláště v napětích, k nimž čas od času dochází mezi kaplanem
a vedením či personálem věznic, je taková podpora velmi cenná. Kromě toho se kaplani pravidelně
zúčastňují společných akcí pořádaných vězeňskou službou či VDP (kaplanské porady, mezioborový
seminář, valná hromada VDP, seminář ve vybrané věznici) a svou vysílající církví. Nabízí se jim také
osobní supervize ze strany kvalifikovaného supervizního týmu ČCE, která však zatím není využívána.
Ke zkvalitnění práce na konkrétních věznicích slouží metodické a kontrolní cesty hlavního kaplana
a jeho zástupce. Dobrovolníkům nabízí VDP každoročně jednodenní nástupní kurz a další vzdělávací
akce.
Poněkud nevyjasněná je v tomto směru role jednotlivých církví. Ty sice nabízejí svým členům zázemí
i běžnou duchovní podporu, málokdy se však zabývají specifickou problematikou vězeňství. Může se
tak stát, že vězeňští duchovní se ve své církvi setkávají s nepochopením, s názorem, že mnohem
užitečnější než práce pro zločince by byla služba dobrým věřícím apod. Zde zůstává velký prostor pro
osvětu a vzájemný dialog.
7.2. Možnosti dalšího rozvoje vězeňské duchovní služby
Zdvihnul se totiž nejeden hlas proti soustavě kajícní ve státu, dotvrzujíc, že trestnice jedině
záležitostí státní jsou, a proto církev toliko co služku do služby své přijmouti, a náboženství jen
jako nezbytného prostředku k dosažení záměrů legálních použíti mohou, poněvadž prý mravné
polepšení vězně pouhé mámení jest.257
Jednou z důležitých podmínek rozvoje vězeňské duchovní služby je trvalá teoretická reflexe: odborný
výzkum charakteristik a potřeb cílové skupiny, sledování vývojových trendů, dialog s příbuznými
obory (zejména právo, penitenciaristika, psychologie, pedagogika, sociologie, teologie). Na tuto
reflexi by pak mělo navazovat základní i celoživotní vzdělávání pracovníků v terénu. V posledních
letech byly za tímto účelem navázány kontakty s některými teologickými fakultami, s Fakultou
filozofickou ZČU a s Českou křesťanskou akademií (projekt kategoriální pastorace), konají se odborné
konference (2018 k 20. výročí kaplanské služby, 2019 k 200. výročí narození F. J. Řezáče), jsou
vydávány publikace (Pivoňka). V ČR však zatím nemáme specificky na vězeňskou pastoraci zaměřené
odborné pracoviště ani ucelené kvalifikační kurzy. Inspirací může být kurz pro nemocniční kaplany,
který opakovaně probíhá na Evangelické teologické fakultě UK v Praze.
Další směr rozvoje se nabízí v zahraniční spolupráci. Zejména v blízkých západních státech pokročil
vývoj vězeňského systému i samotné duchovní služby mnohem dál než u nás a je možné se v nich
hodně naučit. Dosavadní kontakty jsou jen sporadické a vázané na konkrétní osoby: ruzyňský kaplan
Daniel Pfann se každoročně zúčastňuje setkání Evangelické konference pro vězeňskou duchovní
službu v Německu, pankrácký kaplan František Převrátil udržuje kontakt se světovým ústředím
katolické vězeňské pastorace ICCPPC, dalších mezinárodních akcí se v rámci možností zúčastňuje
256
Srov. https://www.impuls.cz/regiony/liberecky-kraj/vezenska-kaplanka-podminka-vezen-
spis.A180423_161404_imp-liberecky_kov
257
ŘEZÁČ, s. 37.
88
hlavní kaplan. Pokud by se podařilo zapojit do této spolupráce více kaplanů a dát jí systematičtější
podobu, mohlo by nám to přinést velké obohacení.
Jiným tématem k diskusi je otázka standardizace duchovenských programů. V současné době je
organizace pastoračních aktivit plně v rukou konkrétní pověřené osoby. Ta přitom vychází ze zvyklostí
a metod své domovské církve i z vlastních pastoračních zkušeností. Vzhledem k ekumenickému
charakteru služby považujeme tuto pestrost za velké bohatství. Na druhé straně je třeba přiznat, že
základní cíle a principy své práce chápou jednotlivé církve i konkrétní duchovní podobně. Někteří
z nich přitom mají po létech zkušeností velmi dobře vypracované metody a programy, přizpůsobené
specifickým potřebám věznic. Pokud by byli ochotni poskytnout je také ostatním duchovním, mohla
by se jejich práce více zužitkovat.
Na začátku roku 2022 byla vytvořena pracovní skupina kaplanů, kteří si kladou za cíl vytvořit společný
metodický materiál pro práci duchovních ve věznicích. Na přípravě participuje Česká křesťanská
akademie a Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Materiál by měl být
ekumenicky otevřený a využitelný v rámci programů zacházení pro odsouzené. S využitím potenciálu
křesťanské spirituality a etiky by měl motivovat účastníky ke kritické sebereflexi a ke změně stupnice
hodnot tak, aby jejich jednání více odpovídalo společensky sdíleným mravním normám.
Polem dosud téměř neoraným ve vězeňské pastoraci je péče o zaměstnance. O její realizaci nemáme
přesné informace; podle příležitostných sdělení na setkáních kaplanů se zdá, že duchovní službu
zaměstnancům poskytují spíše výjimečně, a to zejména věřícím kolegům. Tento stav může mít dvojí
příčinu: na jedné straně jsou kaplani stále vnímáni velkou částí personálu jako cizí prvek v systému,
poněkud exotický a málo srozumitelný; na druhé straně mnozí kaplani mají menší úvazky, a tudíž
nemohou navázat se zaměstnanci hlubší osobní vztahy. Přesto bychom na tuto část svého poslání
neměli rezignovat. Jako dobrá cesta se jeví těsnější spolupráce s psychology – dalšími členy
personálu, kteří mají péči o zaměstnance ve své pracovní náplni.
Na závěr této kapitoly stručně uvádíme scénáře budoucího vývoje, jak je formulovala socioložka
Andrea Beláňová, která zpracovala výzkum o roli církví a významu religiozity ve vězení a po
propuštění.258
Mohou být inspirací k dalším úvahám i ke konkrétním pastoračním krokům:
• Kaplan vyplňující mezery: může vykrývat případy, které ostatní zaměstnanci nemohou či nechtějí
řešit, ať už požadavky výslovně náboženské nebo osobní témata klientů, která jsou mimo
kompetenci psychologa či pedagoga.
• Kaplan jako pojistka lidskosti: ve vězení bývá jednotlivec do velké míry zbaven své individuality;
kaplan bývá často jediný, kdo ho přijímá s úctou a s respektem k jeho lidské důstojnosti.
• Kaplan bez církve: toto heslo zní českým uším asi dost provokativně, ale některá data z ciziny
skutečně ukazují, že se kaplanská role stále více profesionalizuje a osamostatňuje od přísně
církevního vymezení. Autorka se pak ptá, zde je na to české kaplanství připraveno a zda by nebyl
ideálem spíše „humanistický“ kaplan bližší psychologii.
• Kaplan jako mediátor: tento scénář představuje opačnou perspektivu, kdy se naopak kaplan stává
jedním z hlavních prostředníků mezi sekulárním světem a oficiální církví. Pokud by jeho práce
byla srozumitelná veřejnosti víc než např. sebeprezentace církevních hierarchů, mohl by přispívat
ke zlepšení veřejného obrazu církve.
7.3. Aktivní účast církví v procesu reformy vězeňského systému
Posavádní spůsob trestní, jehož se obyčejně užívá, tj. uvězňování, v mnohých stránkách jsa
chybný, ani lidský, ani zcela spravedlivý, ani dobře křesťanský, ba ani hospodářský není.
Nelidský proto, poněvadž lidskosti při něm obyčejně se nedostává; nezcela spravedlivý,
protože méně zlý, po pravdě soudě, mezi zcela zkažené nepatří; nedobře křesťanský, poněvadž
258
BELÁŇOVÁ, Kdo je vlastně kaplan? s. 28-29.
89
jím mnozí místo napravení v nebezpečí většího pokažení upadají; a ne oekonomický, protože
velmi mnoho nákladu pohltí.259
Tato kritika, kterou vyslovil František Josef Řezáč téměř před 170 lety, platí z velké části dodnes.
Autor na ni hned reaguje návrhem, aby vězením byli trestáni jen „zatvrzelí zločinci“, a ostatní aby si
odpykávali trest ve svých obcích, před tváří „lepších“ občanů. Tomu by dnes odpovídaly různé
alternativní tresty jako obecně prospěšné práce, domácí vězení, peněžitý trest apod. Pracovníci
Asociace organizací v oblasti vězeňství identifikovali kořeny problému současného vězeňství takto
(jejich formulaci si můžeme srovnat s Řezáčovým vyjádřením):
Systém trestní politiky – ČR patří v Evropě ke státům, kde odsouzení vykonávají v průměru
nejdelší nepodmíněné tresty odnětí svobody. Zároveň se do vězení dostávají odsouzení za
méně závažné trestné činy, u kterých není nutná izolace od společnosti (např. rodiče, kteří
neplní vyživovací povinnost, a recidivisté méně závažné majetkové činnosti).
Systém vězeňství – přeplněnost věznic spolu s nedostatkem odborného personálu snižuje
možnosti odborného zacházení s lidmi ve výkonu trestu, posílení jejich odpovědnosti za sebe
i své okolí a přípravu na propuštění.
Sociální systém – systém podpory po propuštění je roztříštěný a nedostatečný, nedokáže
účinně podpořit úsilí o životní změnu, o kterou se značná část propuštěných snaží.
Obavy a mýty – lidé s trestní minulostí vzbuzují u veřejnosti obavy, které vedou k předsudkům
a preferenci radikálních a rychlých řešení.260
Čím mohou k reformě vězeňského systému přispět církve a jimi pověřovaní duchovní dnes? Na
prvním místě tím, že vnáší do vězeňského prostředí odlišný pohled na člověka, než jaký je v něm
běžně sdílen a prosazován. Kaplan se snaží svým přístupem k vězňům „reprezentovat Boha
spravedlivého a zároveň milosrdného, tedy jednat podobně jako Ježíš“261
. To mimo jiné znamená, že
je „respektuje v jejich jedinečnosti, lidské důstojnosti a originalitě jejich životního příběhu“262
.
Skutečnost, že státní instituce přijímá tuto odlišnost, je příležitostí k dialogu nejen o způsobu práce
s vězni, ale také o celkové koncepci našeho soudního a vězeňského systému. I vzhledem
k významnému podílu církve na reformách vězeňství v minulosti (F. J. Řezáč, Kongregace sv. Karla
Boromejského) mohou církev a stát využít tuto příležitost ke společnému hledání co nejúčinnějšího
způsobu zacházení s těmi, kdo se provinili proti zákonu.
Kaplani, kteří jsou zároveň „uvnitř“ (jako zaměstnanci VSČR) a zároveň „vně“ (jako zástupci svých
církví), mohou díky této své dvojí perspektivě lépe rozpoznat případné problémy, upozornit na ně
a aktivně přispět k jejich nápravě. „Naším úkolem je naučit se se systémem pracovat. Nejsme jeho
součástkou, ale v jistém smyslu a do určité míry sedíme spolu s ostatními u řídícího pultu. Takže za
jeho přesný chod neseme také odpovědnost.“263
Někdy může jít o drobnou práci mezi personálem
nebo v diskusi s vedením vlastní věznice, jindy o účast v grémiích, která vytvářejí dlouhodobé
koncepce nebo nová pravidla, instrukce a nařízení. Výjimečnou pozici v tomto dialogu má hlavní
kaplan, jehož návrhy na úrovni Generálního ředitelství VSČR mohou ovlivnit chod celého systému.
Podobnou roli mají také představitelé církví v rámci Rady pro duchovní službu ve věznicích.
Jeden z problémů, s nímž se duchovní mohou potýkat, je přísná hierarchická organizace VSČR. Ta má
své opodstatnění, jelikož v bezpečnostně vypjatých situacích je třeba jednat s vojenskou pohotovostí
a přesností. I když některé současné církve jsou podobně hierarchicky organizovány, jejich duchovní
bývají většinou zvyklí na otevřený dialog se svými nadřízenými, na vzájemné naslouchání a společné
hledání nejlepšího řešení. Ne vždy se však setkají s podobným přístupem ve vedoucích složkách VSČR.
259
ŘEZÁČ, s. 53.
260
https://aoov.cz/o-nas/
261
Metodické vymezení práce kaplana VS.
262
Tamtéž.
263
Pavel KOČNAR, bývalý hlavní kaplan VSČR, in: Společně na cestě, s. 20.
90
Duchovní musí počítat s tím, že organizační kultura Vězeňské služby je jiná, než jakou znají
z církevního prostředí. Neměli by se jí ovšem přizpůsobit natolik, že by plnili požadavky, které nejsou
v souladu s křesťanskou etikou či s posláním církve, nebo že by mlčeli, pokud by se stali svědky
jednání, které by bylo ve zjevném rozporu se zákonem nebo s ochranou lidské důstojnosti
zaměstnanců či klientů.
Pokud jde o přístup k vězněným osobám, velká část naší veřejnosti stejně jako zaměstnanců věznic je
přesvědčena, že by se s nimi mělo zacházet co nejpřísněji. Škodili druhým, ať tedy trpí. Stále ještě se
bere jako normální, že ve vězení se může člověk jen dvakrát za týden osprchovat, nemá přístup
k počítači, často mu není umožněno ani sledovat televizi či poslouchat rozhlas, telefonovat může
maximálně 20 minut denně, ale z organizačních důvodů mu bývá toto právo odmítáno (zejména ve
výkonu vazby), v letních parnech nemůže dostatečně větrat svou celu, nemůže se svobodně
rozhodnout, s kým chce či nechce sdílet společný prostor nebo mu i přes jeho deklarovaný zájem
není umožněno se vzdělávat či pracovat.
Evropská vězeňská pravidla, na něž se Česká republika opakovaně odvolává v Koncepci vězeňství do
roku 2025, ovšem nabízejí jinou perspektivu: „Uvěznění je v důsledku odnětí svobody trestem samo
o sobě a režim pro odsouzené vězně tudíž nesmí ještě zhoršovat utrpení, které je dáno samotnou
podstatou uvěznění.“264
„Život ve vězení se musí co možná nejvíce přibližovat pozitivním aspektům
života na svobodě.“265
Hygiena, sledování médií, pobyt a pohyb na čerstvém vzduchu, komunikace
s blízkými mimo věznici, ubytování s osobami podle vlastní volby, to vše jsou běžné aspekty života na
svobodě, které by měla věznice svým dočasným obyvatelům zajistit. Tento pohled vychází
z křesťanského pojetí lidské důstojnosti a církev by měla mít možnost ho ve vězeňském prostředí
prosazovat, a tím přispívat k jeho reformě v duchu vyspělých demokratických zemí.
Dalším tématem k diskusi může být rozlišení morálky a práva. Morálka podle křesťanského
přesvědčení není totožná se zákonem, ale osobní přijetí morálních pravidel je předpokladem toho, že
bude člověk jednat v souladu se zákonem. „Naše společnost má tendenci zpochybňovat pojem viny,
potlačovat ji nebo ji omezovat na to, co bylo prokázáno soudem. Teologicky však není vina dána až
tehdy, kdy lze prokázat porušení pozitivního práva a psaných zákonů. Oblast mravní odpovědnosti je
vždy komplexnější než pozitivní zákon – jak materiálně, tak formálně. Konat dobro není plně
obsaženo jen v dodržování zákona.“266
Důraz na pozitivní právo spojený s odmítnutím morálky vede
u některých ke zkreslenému, černobílému vnímání trestních řízení (každá strana usiluje využít práva
k obhájení své pozice, bez ohledu na mravní rozměr věci), u jiných (zejména u politiků) k obhajobě
nemorálního jednání před veřejností se zdůvodněním, že nejde o trestný čin.
Širší přijetí křesťanského pohledu by mohlo přispět ke zmírnění silného antagonismu mezi vězněnými
osobami a vězeňským personálem – hříšníci jsme přece všichni. Zároveň by byl vytvořen prostor
k tomu, aby personál věznic i celá společnost neviděli příčinu zla pouze v odsouzeném pachateli, ale
aby více vnímali jeho životní příběh, prostředí a rodinu, v níž žil, nespravedlivé společenské struktury
a další příčiny.267
„Církev slouží společnosti tím, že trvá na schopnosti člověka přijmout vinu.
Humánnější je, když lidé aktivně jednají s tím, že se mohou stát vinnými, než vinu zcela vyloučit.
Protože to často znamená, že lidé, kteří se dopustili trestného činu, jsou vyloučeni z lidské komunity.
Pro společnost je mnohem lidštější vinu odpustit než ji odložit za zdi věznice. Pro pachatele je
důstojnější doufat v Boží odpuštění nenapravitelné viny, než jen pasivně přijmout uvalený trest.“268
264
Evropská vězeňská pravidla, doporučení Výboru ministrů členským státům Rady Evropy, 2006, Příloha
časopisu České vězeňství č. 1/2006, čl. 102.2.
265
Tamtéž, čl. 5.
266
DEUTSCHE BISCHOFSKONFERENZ, "Denkt an die Gefangenen, als wäret ihr mitgefangen“ (Hebr 13,3). Der
Auftrag der Kirche im Gefängnis, 2015, s. 32.
267
Srov. Auftrag, s. 33.
268
Auftrag, s. 34.
91
Závěr
Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než
nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. (Lk 15, 7)
Václav Havel si v jednom ze svých dopisů z vězení postěžoval: „Tragédie moderního člověka není
v tom, že člověk toho ví vlastně stále míň o smyslu vlastního života, ale že mu to stále míň vadí.“269
Ani ve vězení většina lidí neřeší otázku smyslu života. Trápí je jiné problémy: nedostatek kávy
a cigaret, nespravedlnost soudců, odloučenost od nejbližších. „Mnoho z těchto lidí ani neví, k čemu
na světě jsou. Nic neumí, nic neznají, nic nechtějí, jsou i podle nich na nic. No a co s takovým
životem?! Prosedět ho v kriminále? Taky nejsou schopni či uschopněni s tím doopravdy něco udělat.
Dělají věci, které nechtějí dělat, ale nemohou si pomoci, a pak končí ve vězení.“270
Pokud ovšem
zůstanou jen u těchto starostí a nezačnou se ptát, jaký má pro ně tato životní etapa smysl a jak s ní
mají naložit, nemohou nikdy naplnit podstatu svého lidství: „Rezignovat na jakýkoli svůj přesah
znamená rezignovat de facto na svou lidskou existenci a spokojit se se svou příslušností k živočišné
říši.“271
Cílem duchovní služby ve věznicích je pomáhat lidem, kteří ztratili vnější svobodu, aby získali svobodu
vnitřní tím, že najdou smysl této situace a smysl svého života. Cestou k tomuto cíli je víra. Nemusí to
být nutně víra křesťanská, ale musí to být alespoň zkušenost jakéhosi absolutního horizontu, který je
mimo naši smyslovou skutečnost, a zároveň o nás projevuje osobní zájem, ví o každém našem skutku,
slovu i myšlence, a tomu všemu dává přesah do věčnosti.272
Pokud se k této obecné spiritualitě přidá
ještě víra v Ježíše Krista jako Božího Syna, který nám přináší spásu a odpuštění hříchů, pak může
i pachatel vážných zločinů prožít vnitřní obrácení a stát se novým člověkem.
Všechno, co dělá a o čem přemýšlí vězeňský duchovní, se točí kolem tohoto středu. Když naslouchá
neuvěřitelným příběhům lidské zloby, když je svědkem opožděné lítosti nad špatnými rozhodnutími,
když vidí člověka ve slepé uličce drogové závislosti nebo nesplatitelných dluhů, snaží se být těm lidem
nablízku a ukázat jim, že i Bůh je na jejich straně. Když vede bohoslužbu, káže Boží slovo nebo se
modlí společně se skupinou vězňů, vkládá do té modlitby vroucí prosbu, aby Duch Boží vstoupil do
srdce každého účastníka a naplnil ho svým jasem. A když vidí, že někdo ponižuje a uráží vězně, pokud
tomu nemůže zabránit, alespoň v duchu usmiřuje Boha a prosí ho o odpuštění, neboť ten člověk neví,
co činí.
Stále znovu přitom žasne nad tajemstvím zla. Nechápe, jak může člověk jen tak rozbít hlavu
prostitutce, protože po něm chtěla o stokorunu víc; nechápe, jak mohli rodiče nechat své dítě na
ulici, aby si mohli dál píchat heroin; nechápe, proč musel ten milionář vytunelovat další desítky
milionů a stále tvrdit, že se nic špatného nestalo. Stejně tak nechápe, proč člověk, který z nouze kradl
v supermarketu, musí trávit léta za mřížemi, zatímco jiný, který okradl miliony daňových poplatníků,
dál vládne z ministerského křesla. A taky nechápe, jak ten, který uvěřil v Ježíše Krista a stal se novým
člověkem, změnil své smýšlení a jednání, léta žil jako odpovědný pracovník, manžel a otec, mohl
znovu selhat a skončit ve vězení.
Duchovní proto musí často pokládat stejnou otázku také sám sobě: jak se mám s tím vším smířit?
Proč Bůh nezakročí proti zjevné nespravedlnosti? Proč nedá dostatek síly tomu, kdo o ni prosí? Proč
tu práci ještě dělám, navzdory všem problémům? Má to nějaký smysl? Není to už jen rutina, jistota
dobrého přivýdělku k bídnému farářskému platu? Vnímám stále každého vězně jako vzácnou lidskou
bytost, nebo se mně slévají do pouhých čísel jako mnoha mým kolegům a kolegyním? Mám odvahu
jim ještě důvěřovat, po tolika zkušenostech, kdy mou důvěru zklamali?
269
HAVEL, s. 225.
270
Martin ŠKODA, in: české vězeňství 4/2017, s. 45.
271
HAVEL, s. 225.
272
Srov. HAVEL, s. 335.
92
V tomto zklamání, v této nejistotě, v této křehkosti jsme si všichni rovni: kaplani, dozorci, odborní
pracovníci, obvinění i odsouzení. Potkáváme se navzájem a hledáme smysl. Částečně ho můžeme
najít ve vzájemné úctě, blízkosti a vstřícnosti; částečně v sebereflexi a v přijetí odpovědnosti za své
jednání, včetně bolestných důsledků. Ale to nestačí. Po celé věky lidé zápasí se svými bolestmi a se
svými hříchy, ale nikdy se jich nezbaví. Ten zápas nelze vyhrát lidskými silami. Potřebujeme pomoc
shůry.
Ježíš byl poslán Bohem na zem, „aby lidé měli život a měli ho v plnosti“ (J 10,10). Svou vstřícnost vůči
celníkům a hříšníkům vysvětloval tím, že „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ (L 5,32). Přišel
proto, aby „zajatcům zvěstoval propuštění“ (L 4,18). A v té nejbolestnější chvíli svého života, když
visel na kříži, měl ještě sílu odpustit zločinci, který projevil lítost: „Dnes budeš se mnou v ráji“
(L 23,42).
Toto poselství stále znovu objevujeme ve svém vlastním životě, a proto ho můžeme přinášet i do
našich věznic.
93
Literatura
BELÁŇOVÁ, Andrea, Kdo je vlastně kaplan? Sociologické mapování. In: Universum 1/2020. s. 28-29.
BELÁŇOVÁ, Andrea, TREJBALOVÁ, Tereza. Role církví a význam religiozity v následné péči o propuštěné vězně.
Průběžná výzkumná zpráva č. 1 (duben 2019). Sociologický ústav AV ČR, 2019.
BELÁŇOVÁ, Andrea. Být kaplanem v Česku: Zdroje nejistoty a nacházení opory, in: Český lid 1/2018.
Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih): český ekumenický překlad.
Praha: Česká biblická společnost, 2019. 1387 stran. ISBN 978-80-7545-092-0.
BLAŽEK, Petr, FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Delikvence: analýza produktů činnosti delikventní subkultury jako
diagnostický a resocializační nástroj. Vydání 1. Praha: Grada, 2019. 156 stran. Psyché. ISBN 978-80-271-2013-0.
BUKOWSKI, Peter. Budu s tebou--: role Bible v pastýřském rozhovoru. Jihlava: Mlýn, 2008. 97 s. ISBN 978-80-
86498-29-4.
CANTELMI, Tonino a CACACE, Cristina. Černá kniha satanismu: psychosociální aspekty vlivu na mladou generaci.
Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. 158 s. Orientace. ISBN 978-80-7195-220-6.
ČERNÍKOVÁ, Vratislava a kol. Sociální ochrana: terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň: Vydavatelství
a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 244 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-138-0.
DEUTSCHE BISCHOFSKONFERENZ, "Denkt an die Gefangenen, als wäret ihr mitgefangen“ (Hebr 13,3). Der
Auftrag der Kirche im Gefängnis, 2015. Dostupné z:
https://www.dbk.de/fileadmin/redaktion/veroeffentlichungen/deutsche-bischoefe/DB84.pdf
DOCUMENTO BASE DI PASTORALENELL’AMBITO DEL PENALE. 2016.
http://www.ispcapp.org/atticonvcapp/convnaz/conv2016/5-documentobasepastoralepenale.pdf
DÜLMEN, Richard van. Divadlo hrůzy: soudní praxe a trestní rituály v raném novověku. Překlad Vladimír Čadský.
Vyd. 1. Praha: Rybka, 2001. 230 s. ISBN 80-86182-44-4.
DŽIBRÁN, Chalíl. Ježíš – Syn člověka: jeho slova a činy očima těch, kdo jej znali. Překlad Marie Čapková. Vydání
v tomto překladu druhé. V Praze: Vyšehrad, 2020. 189 stran. Mozaika. ISBN 978-80-7601-251-6.
EVANGELISCHE KONFERENZ FÜR GEFÄNGNISSEELSORGE IN DEUTSCHLAND. „Ich war im Gefängnis,und ihr seid
zu mir gekommen.“ Leitlinien für die Evangelische Gefängnisseelsorge in Deutschland. Dostupné z:
https://gefaengnisseelsorge.de/fileadmin/mediapool/gemeinden/E_gefaengnisseelsorge/PDFs/Organisation/G
efaengnisseelsorge-Leitlinien_01.pdf
Evropská vězeňská pravidla, doporučení Výboru ministrů členským státům Rady Evropy, 2006, Příloha časopisu
České vězeňství č. 1/2006.
FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie: závažné sociálně patologické jevy, příčiny, prevence,
možnosti řešení. 2., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2014. 231 s. Psyché. ISBN 978-80-247-5046-0.
FRYŠTÁK, Marek a kol. Trestní právo procesní. Vyd. 2., přeprac. Ostrava: Key Publishing, 2009. 265 s. Právo.
ISBN 978-80-7418-041-5.
HALMAN, Libor, Křesťanský pohled na vinu, trest a odpuštění. In: České vězeňství 2/1993, s. 25.
HALUZOVÁ, Soňa, JIŘIČKA, Václav. Péče o zaměstnance vězeňské služby. VSČR, 2016. Pro interní potřebu.
HASMANDOVÁ, Vojtěcha. Novéna se služebnicí Boží Matkou Vojtěchou Hasmandovou z Kongregace
Milosrdných sester sv. Karla Boromejského (SCB). Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010. 35 s., [1] s.
obr. příl. ISBN 978-80-7195-305-0.
HAŠKA, Petr. Vězeňská duchovní služba. Getsemany 122 (listopad 2001).
HAVEL, Václav a LOPATKA, Jan, ed. Dopisy Olze: červen 1979 – září 1982. 1. vyd. V Brně: Atlantis, 1990. 395 s.
ISBN 80-7108-009-8.
HLADÍKOVÁ, Alice. Pedagogové a psychologové v československých věznicích. Historická penologie 1/2017,
s. 19.
94
HÖBEL, Markus, Was kommt nach dem drinnen? Gefangenenseelsorge und Strafvolzug zwischen Restriktion
und Resozialisierung. Sankt Ottilien: EOS Verlag, 2009, ISBN 978-3-8306-7367-5.
JALUŠKA, Aleš. Osoby ve výkonu trestu odnětí svobody. In: MARTINEK, Michael a kol. Praktická teologie pro
sociální pracovníky. [Praha]: Jabok, 2008. 175 s. ISBN 978-80-904137-2-6, s. 131-139.
JAN XXIII., encyklika Pacem in terris, in: KATOLICKÁ CÍRKEV. Sociální encykliky (1891-1991). 1. vyd. Praha: Zvon,
1996. 505 s. ISBN 80-7113-154-7.
JASPERS, Karl. Otázka viny: příspěvek k německé otázce. Překlad Jiří Navrátil. Vyd. 2., V nakl. Academia 1. Praha:
Academia, 2006. 143 s. Europa; sv. 4. ISBN 80-200-1455-1.
JŮZL, Miloslav. Sociálně pedagogická role církve v penitenciární praxi. Vyd. 1. Brno: Institut mezioborových
studií, 2011. 184 s. ISBN 978-80-87182-03-1.
KADAŠI, Pavel. Cesta z pekla. Albrechtice: Křesťanský život, [2017], ©2017. 110 stran. Svědectví. ISBN 978-80-
7112-195-4.
KAPLÁNEK, Michal. Animace: studijní text pro přípravu animátorů mládeže. Vyd. 1. Praha: Portál, 2013. 101 s.
ISBN 978-80-262-0565-4
KATOLICKÁ CÍRKEV. Katechismus katolické církve. Překlad Josef Koláček. Vyd. 2. [dopl. a opr.],
V Karmelitánském nakl. 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 793 s. ISBN 80-7192-473-3.
KATOLICKÁ CÍRKEV. Papežská rada pro spravedlnost a mír. Kompendium sociální nauky církve. Kostelní Vydří:
Karmelitánské nakladatelství, 2008. 534 s. ISBN 978-80-7195-014-1.
Koncepce vězeňství do roku 2025, Ministerstvo spravedlnosti ČR, https://www.vscr.cz/wp-
content/uploads/2017/06/Koncepce-vezenstvi.pdf.
KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese: psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické
a zdravotnické profese. 3. vyd. Praha: Portál, 1999. 147 s. ISBN 80-7178-318-8.
KOŘÍNKOVÁ, Lucie, ed., PETRBOK, Václav, ed. a RANDÁK, Jan, ed. Zločin a trest v české kultuře 19. století:
sborník příspěvků z 30. ročníku sympozia k problematice 19. století, Plzeň 25.-27. února 2010. Vyd. 1. Praha:
Academia, 2011. 391 s. ISBN 978-80-200-1900-4.
KOUDELKOVÁ, Anna. Psychologické otázky delikvence. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 114 s. ISBN 80-
7187-022-6.
KÝR, Aleš, KAFKOVÁ, Alena. Proměny odborné přípravy vězeňského personálu. Historická penologie, 2/2010
KÝR, Aleš, KAFKOVÁ, Alena. Působení boromejek u odsouzených žen v Řepích 1865−2015, Historická penologie
1/2015
KÝR, Aleš. Působení duchovních a řeholníků v historii českého vězeňství. Historická penologie 1/2013
LOMBROSO, Cesare. Nejnovější objevy a aplikace psychiatrie a kriminalistické antropologie. Překlad Hana
Kniežová. Vydání první. Praha: Academia, 2017. 524 stran. Europa; sv. 52. ISBN 978-80-200-2604-0.
MARTINEK, Michael a kol. Praktická teologie pro sociální pracovníky. [Praha]: Jabok, 2008. 175 s. ISBN 978-80-
904137-2-6.
MARTINEK, Michael. Přehled křesťanských církví a jejich aktivit v ČR. Vydání první. Praha: Portál, 2016. 317
stran. ISBN 978-80-262-1116-7
MATOUŠKOVÁ, Ingrid. Aplikovaná forenzní psychologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2013. 296 s. Psyché. ISBN 978-80-
247-4580-0.
MITÁŠ, Václav. Duchovenská služba v penitenciárním prostředí. Praha: občanské sdružení Vězeňská
duchovenská péče a Institut vzdělávání Vězeňské služby ČR, 2007.
Nařízení generálního ředitele VSČR č. 54/2017.
NOVÁK, Petr a kol. Rozšířená pastorační a psychospirituální péče o delikventy ve Věznici Jiřice, in: Rizikové jevy
a jejich prevence. Sborník z konference Sekce sociální patologie České sociologické společnosti. Praha, 2019.
ISBN 978-80-905443-6-9, s. 122-126.
95
OPATRNÝ, Aleš. Pastorace zvláštních skupin. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2014. 196 s. Bibliotheca
theologica; sv. 2. ISBN 978-80-7465-116-8.
OREL, Miroslav a kol. Psychopatologie. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012. 263 s. Psyché. ISBN 978-80-247-3737-9.
PECK, M. Scott. Lidé lži: psychologie lidského zla. Překlad Jan Navrátil a Eva Krejčová. V Olomouci: Votobia,
1996. 294 s. ISBN 80-7198-148-6.
PECKA, Dominik a VAŠKO, Václav, ed. Starý profesor vzpomíná: vlastní životopis. 1. vyd. Praha: Zvon, 1996. 311
s. Memoria; sv. 2. ISBN 80-7113-183-0.
PIVOŇKA, Bohdan. Duchovní služba v postkomunistickém vězení, aneb, Ohlédnutí za dvacetiletím Vězeňské
duchovenské péče. Středokluky: Zdeněk Susa, 2018. 271 stran. ISBN 978-80-88084-16-7.
PŘÍKASKÝ, Jiljí Vladimír. Učebnice základů etiky. Vyd. 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. 134
s. ISBN 80-7192-505-5.
Radost a naděje, konstituce, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Překlad Oto Mádr. Vyd. 2., V KN 1. Kostelní
Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 603 s. ISBN 80-7192-438-5.
ROHR, Richard, Skryté věci. Písmo jako spiritualita, Cesta, Brno 2009, ISBN 978-80-7295-115-4
ŘEZÁČ, František Josef, Vězeňství v posavádních způsobech svých s návrhem o zdárnějším trestání a polepšování
zločinců (1852). Praha: Vězeňská služba ČR, Studijní text, 2019.
SAINT-EXUPÉRY, Antoine de. Citadela. 1. vyd. ve Vyšehradu. Praha: Vyšehrad, 1975. 321 s.
SAINT-EXUPÉRY, Antoine de. Moje planeta. Vyd. 2., Praha: Odeon, 1981. 429 s.
Sborník z konference "Z vězení venku": Olomouc, 27. listopadu 2007. 1. vyd. Olomouc: Charita Olomouc, 2007.
39 s. ISBN 978-80-254-1056-1
SHAW, Julia. Zlo: věda o temných stránkách lidství. Překlad Petra Miketová. Vydání první. V Praze: Paseka, 2020.
299 stran. ISBN 978-80-7637-047-0.
SHAW, Julia. Zlo: věda o temných stránkách lidství. Překlad Petra Miketová. Vydání první. V Praze: Paseka, 2020.
299 stran. ISBN 978-80-7637-047-0.
Spisy apoštolských otců. 3., rev. vyd. Praha: Kalich, 2004. 278 s. Studijní texty; sv. 2. ISBN 80-7017-003-4.
Společně na cestě. 25 let Vězeňské duchovenské péče. Jablonec nad Nisou: Vydavatelství IN, 2019. ISBN 978-80-
87821-12-1.
STUDENÝ, Jaroslav. Já, odsouzený číslo 11783: (Dopisy z vězení r. 1972-1975). Olomouc: Matice
cyrilometodějská, 1992. 413 s.
SYNEK, Jan. Svobodni v nesvobodě: náboženský život ve věznicích v období komunistického režimu. Vyd. 1.
Praha: Vyšehrad, 2013. 254 s. Moderní dějiny. ISBN 978-80-7429-333-7.
ŠMERDA, Hynek. Křesťanská charita od počátku do konce středověku (s přihlédnutím k jižní Moravě). 2. přeprac.
a rozš. vyd., 1. vyd. u nakl. Jiří Polach. Břeclav: Jiří Polach, 2011. 174 s. ISBN 978-80-905076-0-9.
ŠRAJER, Jindřich. Lidská důstojnost a sociální práce. In: Sociální práce / Sociálna práca, 2006/2, s. 109-113.
TRETERA, Rajmund Jiří. Stát a církve v České republice. Vyd. v KN 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,
2002. 156 s. Právo. ISBN 80-7192-707-4.
VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Vyd. 5. Praha: Portál, 2012. 870 s. ISBN 978-80-
262-0225-7
VOJTÍŠEK, Zdeněk, DUŠEK, Pavel a MOTL, Jiří. Spiritualita v pomáhajících profesích. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012.
231 s. ISBN 978-80-262-0088-8
VOTRUBA, Adam. Václav Babinský: život loupežníka a loupežnická legenda. 1. vyd. Praha: Libri, 2009. 157 s.
ISBN 978-80-7277-392-3.
Všeobecná deklarace lidských práv, OSN 1948.
Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody.
96
Výkazy o plnění Dohody, archiv hlavního kaplana VSČR.
ZAHRADNÍČEK, Jan. Mezi nás prostřena noc: dopisy z vězení ženě Marii. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury, 2008. 333 s., xxxii s. obr. příl. ISBN 978-80-7325-172-7.
Zákon č. 141/1961 Sb., Trestní řád.
Zákon č. 179/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody.
Zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě.
Zákon č. 361/2003 Sb., Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník.
Zákon č. 169/1999 Sb., Zákon o výkonu trestu odnětí svobody.
Zákon č. 293/1993 Sb., Zákon o výkonu vazby.
Zákon č. 3/2002 Sb., Zákon o církvích a náboženských společnostech.
ZEYER, Julius. Dům U tonoucí hvězdy. Vyd. 1. [Praha]: Chvojkovo nakladatelství, 1996. 94 s. ISBN 80-901622-4-X.
97
Obsah
Duchovní služba ve věznicích .................................................................................................................. 1
Úvod ........................................................................................................................................................ 1
Terminologická poznámka ...................................................................................................................... 2
1. Význam duchovní služby ve věznicích............................................................................................. 3
1.1. Pomoc bližním v těžkých situacích .......................................................................................... 3
1.2. Realizace svobody vyznání jako základního lidského práva.................................................... 4
1.3. Podpora spirituální dimenze klientů jako cesta k resocializaci ............................................... 5
1.4. Posílení klidu a bezpečnosti uvnitř věznice............................................................................. 6
1.5. Ochrana lidské důstojnosti osob zbavených svobody............................................................. 7
2. Historie ............................................................................................................................................ 9
2.1. Pronásledování křesťanů ve starověku ................................................................................... 9
2.2. Péče o osoby s omezenou svobodou jako součást církevní charity...................................... 10
2.3. Role duchovních ve středověkém a pozdějším soudnictví.................................................... 11
2.4. Počátky moderního vězeňství ............................................................................................... 12
2.5. František Josef Řezáč............................................................................................................. 12
2.6. Působení sester boromejek v českém vězeňství................................................................... 15
2.7. Období komunistického režimu ............................................................................................ 16
2.8. Rozvoj po sametové revoluci................................................................................................. 18
2.9. Vězeňská duchovenská péče................................................................................................. 20
3. Legislativní a organizační stav ....................................................................................................... 21
3.1. Legislativa .............................................................................................................................. 21
3.2. Dohoda o duchovní službě a Nařízení generálního ředitele ................................................. 23
3.3. Postavení kaplana v organizačním systému věznice............................................................. 24
3.4. Ekumenický charakter duchovní služby ................................................................................ 25
3.5. Spolupracující organizace...................................................................................................... 26
3.6. Návaznost na světovou církev............................................................................................... 27
4. Základní témata............................................................................................................................. 30
4.1. Příčiny kriminality, typologie vězněných osob ...................................................................... 30
4.2. Jak se Bible dívá na vězně?.................................................................................................... 37
4.3. Pastorace jako základní úkol církve....................................................................................... 38
4.4. Dobro a zlo, vina a hřích........................................................................................................ 40
98
4.5. Vězení jako koncentrované zlo, otázka zlého ducha.................................................................. 42
4.6. Doprovázení člověka v procesu zpracování viny........................................................................ 44
4.7. Možnosti a hranice pastoračního vztahu ................................................................................... 48
4.8. Vězni a víra ................................................................................................................................. 52
5. Praxe.............................................................................................................................................. 56
5.1. Individuální rozhovory........................................................................................................... 56
5.2. Skupinové aktivity ................................................................................................................. 59
5.3. Extramurální aktivity ............................................................................................................. 62
5.4. Práce s rodinami odsouzených.............................................................................................. 64
5.5. Služba vězeňskému personálu .............................................................................................. 65
5.6. Poradenství v náboženských a etických otázkách................................................................. 66
5.7. Postpenitenciární péče.......................................................................................................... 67
6. Specifika klientů............................................................................................................................. 70
6.1. Muži a ženy............................................................................................................................ 70
6.2. Mladiství a dospělí................................................................................................................. 71
6.3. Věřící a nevěřící ..................................................................................................................... 72
6.4. Vazebně stíhaní a trestaní..................................................................................................... 74
6.5. Prvověznění a recidivisté....................................................................................................... 76
6.6. Krátkodobé a dlouhodobé tresty .......................................................................................... 78
6.7. Pachatelé násilné a majetkové trestné činnosti.................................................................... 79
6.8. Etnické, národnostní a náboženské menšiny........................................................................ 81
6.9. Chovanci v ústavech pro výkon zabezpečovací detence....................................................... 85
7. Problémy a perspektivy................................................................................................................. 86
7.1. Pastorační péče o kaplany a dobrovolníky............................................................................ 86
7.2. Možnosti dalšího rozvoje vězeňské duchovní služby ............................................................ 87
7.3. Aktivní účast církví v procesu reformy vězeňského systému ................................................ 88
Závěr...................................................................................................................................................... 91
Literatura............................................................................................................................................... 93