Křesťanská sociální etika Jabok 2019 5. POLITIKA Oblasti křesťanské sociální etiky nÚroveň státní: nPolitika (GS II-4) nHospodářství (GS II-3) nRodina (GS II-1) nVzdělání, kultura, média (GS II-2) nÚroveň globální: nEkologie nMír (GS II-5,1) nSociální spravedlnost (GS II-5,2) Klíčová slova nPolitologie, politická filozofie nMonarchie, aristokracie, demokracie nStát, státní moc nDvojí obec – církevní a světská nSpolečenská smlouva nCivilní náboženství nDemokracie nObčanská společnost nPolitické systémy: liberalismus, komunismus, socialismus, nacismus, politický islám nPřirozené a pozitivní právo nTrest smrti – milost – amnestie nPolitická situace v ČR POLITICKÁ ETIKA nPOLITICKÁ ETIKA se musí na jedné straně jako sociální etika ptát na kvalitu zákonů, řádu a institucí, na druhé straně se musí jako individuální etika zabývat potřebnými mravními kvalitami jednajících. nMusí být zároveň etikou institucí i etikou ctností. Ctnost a instituce se o sebe vzájemně opírají, ctnost chápaná jako vnitřní stabilizace lidského jednání a instituce jako jeho vnější stabilizace. n(Sutor, B., Politická etika, Praha 1996, s. 69.74.) Politika, odbornost, zájmy ●Politika většinou není rozhodováním o odborných otázkách, ale střetáváním názorů o věcech, které nemají jednoznačné a všem vyhovující řešení (Sutor 51,52): ●Kde a jak postavit obchvat x zda je nutný a zda není potřebnější postavit divadlo ●Daňová sazba a její výnosy x jaká sazba je spravedlivá a pro koho ●Politická realita: boj mezi stranami, které usilují o moc. ●Různí jedinci a skupiny mají různé, často i protichůdné zájmy; politika by je měla smiřovat, hledat řešení vhodné pro všechny – obecné dobro. ●Dobré instituce neomezují člověka při sledování zájmů, nýbrž zprostředkovávají mezi zájmy a obecným dobrem. ●Politika je spořádané urovnávání konfliktů. n Politická etika jako etika kompromisu nKompromis (compromittere – vzájemně slíbit): dohoda sporných stran, kterou lze dosáhnout oboustrannými dílčími ústupky. nKvůli společnému dobru je třeba někdy opustit vysoké nároky individuální etiky, ale zajistit alespoň morální minimum. nMír neohrožuje ten, kdo vstupuje do politického konfliktu, ale ten, nkdo znemožňuje tento vstup druhým (čl. 4 Ústavy ČSSR) nkdo v tomto sporu nerespektuje pravidla (tvůrčí přístup k Ústavě), nkdo se sám zdráhá do tohoto sporu vstoupit, poněvadž tvrdí, že jedině on má pravdu a tudíž i správné řešení. Odpovědnost jedince §Politická rozhodnutí proto nemohou být trestně stíhána (imunita); může se to stát jen tehdy, pokud se prokáže, že směřovala k dosažení nepolitických cílů (např. otázka amnestie V. Klause). §První částí imunit je tzv. neodpovědnost (indemnita) poslanců: poslanec není povinen se zodpovídat z žádného mluveného či psaného projevu učiněného v rámci plnění svých poslaneckých povinností. Tato část imunit pokrývá projevy učiněné ve sněmovně nebo ve výborech, projevy v přestávkách rozpravy, návrhy zákonů či jiné návrhy, hlasování, ústní či písemné otázky aj. §Nestíhatelnost (inviolability, možno přeložit též jako nedotknutelnost) poslanců. Ta zabezpečuje, že poslanec je chráněn před zákonným stíháním trestného činu nebo občanskoprávního aktu, a to zejména před zadržením, uvalením vazby a zbavením svobody. A to i tehdy, pokud tento čin vykonal mimo výkon svého mandátu, i tehdy, pokud by normální občan byl stíhán. Jde o výsadu, kterou je obtížnější vysvětlit a která je také v různých ústavních systémech koncipována rozdílně. §Z etického hlediska nemá smysl, naopak může být i nebezpečná. Výsledek obrázku pro poslanecká sněmovna Imunita poslanců a senátorů je v Ústavě ČR upravena článkem 27 §(1) Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech. §(2) Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem. (= INDEMNITA) §(3) Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak. §(4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno. §(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při páchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností. Imunita prezidenta ČR §ÚSTAVA, článek 65 §(1) Prezidenta republiky nelze po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. §(2) Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt. §(3) K přijetí návrhu ústavní žaloby Senátem je třeba souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů. K přijetí souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců; nevysloví-li Poslanecká sněmovna souhlas do tří měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádal, platí, že souhlas nebyl dán. Ústavní žaloba na Miloše Zemana §Senátor Václav Láska (Senátor 21) na svých webových stránkách zveřejnil koncept ústavní žaloby na prezidenta Miloše Zemana pro hrubé porušení nejvyššího zákona země. S nadsázkou se to dá označit za 57 zastavení Miloše Zemana - Láska v časové ose popsal 57 prezidentových kroků za uplynulých šest let výkonu jeho funkce. §Mezi body je například údajný pokus o ovlivňování soudů, (ne)přijímání demise členů vlády či přístup Zemana k sestavování vlády, kdy u moci udržoval Andreje Babiše, ač nezískal důvěru sněmovny. Nechybí ani zpochybňování tajných služeb a to, že v roce 2013 Zeman jmenoval vlastní vládu v čele s Jiřím Rusnokem, ač se sněmovna shodla na prozatímním kabinetu vedeném Miroslavou Němcovou. §To, že žaloba projde, je ale velmi nepravděpodobné. K jejímu podání je totiž potřeba 60 procent jak senátorů, tak i poslanců. Zatímco v senátu se tento počet hlasů může podařit získat, ve sněmovně je to prakticky vyloučeno. "Ve sněmovně je velmi silný prohradní blok, který má rozhodně víc než osmdesát hlasů, které představují v tomto případě blokační menšinu," uvedl Kysela. https://cdn.xsd.cz/resize/90086e574b4d3cd49dd23b54c5f4e613_resize=640,360_.jpg?hash=aa74738e08551cd 92b2f73dbdea534b8 Politika a svědomí nČlověk se musí řídit svým svědomím i proti zákonům státu. Určitých zákonů či nařízení není možné uposlechnout, chápeme-li je ve svém svědomí jako bezpráví (= pasivní odpor); např. branná povinnost, potrat ze strany lékaře. nV reálné politice se nelze vždy odvolávat na svědomí – často nejde o spory o pravdu, ale o konflikty zájmů. nČasto je nutné smířit se s „menším zlem“. nV tomto smyslu jsou náboženské spory horší než politické, protože si v nich každá strana dělá nárok na absolutní pravdu. nProblém středověkého křesťanství, soudobého islámu Stát n Stát je souborem institucí, které jsou pověřeny a mají moc stanovovat pravidla života společnosti a dohlížet na jejich dodržování. n Jsou to vládní a komunální orgány a úřady (= státní aparát), soudy, policie a vojenské síly. n Na svém území je stát mocensky suverénní – má mocenský monopol. nTypy státu podle subjektu moci: nTeokracie nAutokracie (monarchie, aristokracie x tyranie, oligarchie) nDemokracie Biblické pojetí státu nIzrael zpočátku odmítal panovníka, protože uznával panování Hospodina – teokracie. Jeho vůli vykonávaly charismatické osobnosti – soudci (kniha Soudců, 1. Samuelova) nPozději se na nátlak lidu i v Izraeli rozvíjí království, král je však Hospodinem vyvolen, jemu zasvěcen, je vnímán jako Boží syn a má zviditelňovat Boží panování (2. kniha Samuelova, knihy Královské; král Saul, David, Šalomoun a další). nI v době úpadku království zůstává ideál krále, který by ve věrnosti Hospodinu panoval moudře a jednal spravedlivě; byl by pastýřem svého lidu. Naplnění této naděje se očekává od budoucího Mesiáše. Ježíš a politická autorita nJežíš neměl politické ambice a uznával politické autority své doby. nPrvokřesťanské komunity považovaly podřízení se politické autoritě za závazek svědomí. Požaduje-li však politická autorita jednání, které je v rozporu s Božím zákonem, jsou křesťané vyzýváni k pasivnímu odporu po vzoru mučedníků. nBible jako celek nepreferuje žádný konkrétní politický systém ani nevyzývá lidi k politické angažovanosti. Politickou moc považuje za součást Božího řádu a očekává od ní, že povede ke spravedlnosti a pokoji. Řadový občan má tuto moc respektovat. nV témže smyslu byla chápána politika po většinu křesťanských dějin, kdy byla církev těsně provázána se státní mocí. nTizian: Peníz daně (1515) Antická filozofie: Platón - Ústava nPlatón – Ústava (Politeia, De republica): hlavním tématem díla je spravedlnost na úrovni jedince i státu, kniha se však dotýká i mnoha dalších oblastí, včetně umění, výchovy, práva, vědy atd. Spolu s jedním z posledních Platónových děl, Zákony, zakládá Ústava zvláštní žánr utopie, myšlenkového experimentu s možnostmi spravedlivého uspořádání lidských společností. nVýchodisko sociálních utopií i totalitních států. Aristoteles – Politika ●Nejdůležitější z věd je pro Aristotela věda o obci (politiké), která určuje, “co se každý v obci musí naučit”. Nejde v ní o poznání, nýbrž o jednání, a to ušlechtilé a spravedlivé. ●Otroky pokládá Aristotelés za samozřejmou nutnost a součást každého hospodářství. Svobodný je ten, kdo dovede rozkazovat i poslouchat, kdežto otrok umí jen poslouchat. „Kdo dává bezpečnosti přednost před svobodou, je právem otrok.“ Nejlepší je, pokud se svobodní ve vedení střídají, takže jednou rozkazují a jindy poslouchají. ●Podle toho, kdo vládne, rozlišuje Aristotelés tři právní formy obce (státu): ●monarchii, kde vládne jednotlivec ve prospěch všech občanů, ●aristokracii, kde vládnou ti nejlepší (řecky aristoi) ●politeu, kde se na vládě podílejí všichni svobodní občané. ●a tři pokleslé formy: ●tyranii, vláda samozvaného vládce ve prospěch sebe samého, ●oligarchii, vládu bohatých pro svůj vlastní prospěch, ●demokracii, vládu davu. § Politika jako moc nFunkční vyčlenění politické skutečnosti a její etablování jako samostatné oblasti s vlastní zákonitostí popsal Niccolo MACHIAVELLI (1469-1527): Vladař (1513), Rozpravy (1522). nZakladatel „nové politické vědy“ jako „učení o moci“: politika je souhrn technik a strategií, jejichž cílem je získat, vybudovat a zajistit moc ve státě. nAristoteles: tyranie – vláda samozvaného vládce ve prospěch sebe samého nAbsolutní monarchie: monarcha je obrazem Boha, jemuž jedinému se musí zodpovídat (Jean BODIN, Thomas HOBBES). Moderní pojetí státu: teorie smlouvy nOsvícenství, idea lidských práv – politická teorie liberalismu: z přirozeně dané osobní důstojnosti člověka vyplývá přirozeně-právní nárok na svobodu. Lidská práva v tomto pojetí se zásadně liší od práv, která uděluje, příp. propůjčuje vládce jako privilegium. nSmyslem existence státu je podpora lidské důstojnosti a zajištění lidských práv každého občana (Thomas HOBBES, John LOCKE, J.J. ROUSSEAU, Immanuel KANT). nStát a jeho právo jsou legitimní jedině tehdy, jsou-li pojaty jako výsledek smlouvy, kterou svobodné lidské osoby konsensuálně uzavírají. Stát tedy musí být utvářen tak, aby jeho zřízení bylo výhodné pro každého. Thomas Hobbes (1588-1679) nAnglický filozof, který nejvíce proslul prácemi týkajícími se politické filozofie. nJeho kniha Leviathan (1651) dala základ pro většinu západní politické filozofie z hlediska teorie společenské smlouvy. Hobbes byl zastáncem absolutismu, ale také vyvinul některé ze základů evropského liberálního myšlení, právo jednotlivce, přirozená rovnost všech lidí, názor, že všechny legitimní politické moci musí mít ,,zástupce“ na základě souhlasu společnosti, liberální výklad práva, který ponechává lidem volnost dělat to, co není zákonem zakázáno. Leviathan nV Leviathanu je popisován „přirozený stav“ před vznikem státu (a tedy vyhlášením pozitivního práva) jakožto neblahá válka všech proti všem, kde je člověk člověku vlkem, neboť člověk je egoista, který touží pouze po svém zachování a k ostatním chová nedůvěru a chce je ovládnout. nProto se člověk na základě racionálního kalkulu svého přirozeného práva vzdává a uzavírá (hypotetickou) společenskou smlouvu všech se všemi, neboť tak zvýší své pohodlí a šanci na přežití. Tím vzniká stát, „politické těleso“, které funguje podle fyzikálních zákonitostí. nPrávní pozitivismus: závazné právní normy jsou vždy normami stanovenými všeobecně uznávanou autoritou, která je s to vymáhat jejich dodržování a udílet sankce. Tato autorita, suverén, musí mít absolutní moc, neboť jakýmkoli dělením moci vzniká „stát ve státě“ a tedy možnost občanské války. Charles Louis de Montesquieu (1689–1755) nO duchu zákonů (1748, De l'esprit des lois), spis, ve kterém se autor zabývá státoprávními otázkami (jako John Locke), historií a formou práva, státu a společenských institucí. K problematice přidává nové myšlenky jako např. když k rozdělení moci na výkonnou a zákonodárnou přidal moc soudní, neboť bez ní dochází k potlačení svobody. Dělba moci §Princip politického uspořádání, který rozlišuje trojí typ moci ve státě: §zákonodárná moc (legislativa) §výkonná moc (exekutiva) §soudní moc (judikativa či justice) §a stanoví, že nemají být ve stejných rukou. Uvedené státní moci se kromě oddělení navíc mají i navzájem kontrolovat – tzv. „princip brzd a protivah“. Cílem je zamezit tendencím ke koncentraci moci, bránit libovůli a případnému zneužití státní moci a tím chránit jednotlivce. §V poslední době navíc roste význam dalších „mocí“ ve státě, například veřejných médií, které by také neměly podléhat vládě, ale ani parlamentním stranám. I zákonné postavení České televize a Českého rozhlasu je tedy součástí snah o dělbu moci. § http://www.gymhol.cz/projekt/sv/3ustava/tab.jpg Křesťanské základy demokracie nKřesťanství je (vedle antického Řecka) dalším inspiračním pramenem demokracie: nMechanismus demokratického rozhodování se vyvinul z mnišských pravidel. nPrvotní demokracie – americká a anglická – spočívají na základní shodě o hodnotách, vycházejících z křesťanské víry. nWilliam Ockham (1290-1347) – zásada „quod omnes tangit“: „Co se týká všech, musí být všemi schváleno.“ nTrvalé napětí: demokracie předpokládá konsenzus v základních hodnotách, zároveň ho však nemůže – kvůli svobodě – autoritativně požadovat. Proto klade velký důraz na osobní zralost a odpovědnost každého jedince. nErnst Wolfgang Böckenförde: „Svobodný sekularizovaný stát žije z hodnot, které sám nemůže dát. Této velké troufalosti se odvážil jen kvůli svobodě. Na jedné straně může stát existovat jako svobodný jen tehdy, když svoboda, kterou svým občanům zaručuje, vychází zevnitř, z morální podstaty jednotlivce i společnosti. Ale na druhé straně, nechce-li se vzdát své svobodomyslnosti, nemůže tyto hodnoty zaručit sám ze sebe, tzn. pomocí právních norem a autoritativních příkazů.“ Etický rozměr demokratického systému nOpravdová demokracie není pouze výsledkem formálního dodržování pravidel, ale také plodem uvědomělého přijetí hodnot, na nichž se zakládají demokratické postupy: důstojnost každé lidské osoby, respektování lidských práv, přijetí „společného dobra“ jako cíle politického života a jeho normativního kritéria. nRiziko: etický relativismus, který vede k popírání existence objektivního a univerzálního kritéria pro posuzování stupnice hodnot. nNejzávažnější deformace demokratického systému: politická korupce (zrazuje mravní zásady, poškozuje správné fungování státu). nPolitická obec vzniká proto, aby byla k službám občanské společnosti, z níž se odvozuje: růst demokratického života musí vycházet ze sítě vztahů uvnitř společnosti (zásada subsidiarity). nStát by měl podporovat nevládní neziskový sektor, který je nejlepším prostředkem k rozvíjení sociálního rozměru osoby. Rizika přímé demokracie §Přímá demokracie je náchylná podléhat populistům s jejich negativní kampaní, §ale především nezná kompromis. Ten je vnímám jako zrada principů. Spory se hrotí až na hranu, palivo pod kotel nenávisti se vyrobí se zástupností a ohříváním stereotypů a skupinových frustrací (sociálních, nacionálních, etnických). §Hlavní nebezpečí přímé demokracie je spojení černobílého výběru z odlišných názorů s totálností prosazování jedné pravdy na základě momentálního hnutí mysli většiny hlasujících. §Jaká dělba moci, když se lid vyslovil? Kdo by si dovolil vzdorovat hlasu lidu? Jak trefně napsal excelentní novinář Peroutka, vláda lidu je někdy hloupá, ba pitomá, protože my lidé se někdy chováme hloupě, ba pitomě. §Aristoteles: demokracie – vláda davu = pokleslá forma moci Sociální nauka církve n„Subjektem politické autority je lid, chápaný ve svém celku jako nositel suverenity. Lid rozličnými způsoby propůjčuje uplatňování své suverenity těm, které si svobodně volí za své představitele. Lid si zároveň uchovává schopnost uplatňovat svou suverenitu při kontrole jednání těch, kdo vládnou, a může je také vyměnit, když tito představitelé neplní uspokojivým způsobem své funkce. Ačkoli toto právo platí v každém politickém systému, systém demokratický, díky svým kontrolním mechanizmům, umožňuje a zajišťuje jeho nejlepší uplatňování.“ (KSNC 395) nAutorita musí uznávat, respektovat a rozvíjet základní lidské a mravní hodnoty. Tyto hodnoty vyrůstají z pravdy o člověku, důstojnosti a právech. Proto žádný člověk, skupina nebo stát je nemůže ani stanovit, ani změnit, ani zničit. Tyto hodnoty nemají základ v proměnlivých míněních většiny, ale je nutné je prostě uznávat a respektovat jako prvky objektivního mravního zákona, přirozeného zákona vepsaného do srdce člověka (srv. Řím 2,15). (KSNC 397) Občanské náboženství nPodle Rousseaua bylo každé náboženství spojeno se státní mocí – panovačný duch křesťanství je neslučitelný s liberálním pojetím státu. Proto je třeba vrátit se k náboženství, omezenému na vnitřní uctívání nejvyššího Boha – bez dogmat a vnějšího kultu. nObčanské náboženství: vyznání víry, jehož články stanoví suverén a které vychází z citů společnosti. nPozitivní dogmata: „Jsoucnost mocného, rozumného, dobrotivého, prozřetelného a všemohoucího božstva, budoucí život, štěstí spravedlivých, potrestání zlých, posvátnost společenské smlouvy a zákonů.“ nNegativní dogma: „vyloučení nesnášenlivosti“. n„Stát nemůže nikoho zavázat, aby v tato dogmata věřil, ale může vykázat ze státu každého, kdo v ně nevěří; nemůže jej vykázat jako bezbožníka, nýbrž jako nespolečenského.“ „American civil religion“ nAmerický sociolog Robert N. Bellah tuto teorii rozvinul do koncepce tzv. amerického občanského (civilního) náboženství. nObčanské náboženství je podle něho tvořeno „...společně sdílenými hodnotami, založenými na společném náboženském chápání, které poskytují legitimaci společnosti stejně jako ji dávají míru pro kritická poměřování.“ nV případě USA pak občanské náboženství spojuje „...teismus, patriotismus, soutěživý individualismus a víru v neomezený ekonomický růst a prosperitu. Zahrnuje též víru v mesianistickou univerzální misi, jakýsi druh posvátného nacionalismu, který vychází z představy, že americký národ je povolán k celosvětovému prosazení univerzálních ideálů.“ Výsledek obrázku pro one dollar 2017 back side Politický liberalismus ●Směr zdůrazňující politickou a ekonomickou svobodu, omezení státního vlivu a ochranu soukromého majetku. Vznikl v 17. století v Anglii a má kořeny v evropském osvícenství. ●Vládnoucí ideologie globalizace ●Liberální demokracie: propojení demokratického politického rozhodování s maximální mírou svobody každého jednotlivce. ●Nebezpečí: nedostatečná míra solidarity, rozšiřování propasti mezi chudými a bohatými ●Současný trend: omezování svobody v demokratických státech (= neliberální demokracie): Rusko, Maďarsko, Turecko a další Občanská společnost nPolitická obec vzniká proto, aby byla k službám občanské společnosti. Občanská společnost je souhrn společenských vztahů a kulturních zdrojů, které jsou nezávislé jak na politické, tak na ekonomické sféře. nOddělení společnosti (obyvatelstvo státu) a státu (politicko-právní dílčí systém): stát uvolňuje společnost pro svobodnou interakci, uznává autonomii dílčích sociálních systémů a zříká se intervencí. nAktivity občanské společnosti – zejména dobrovolnictví a spolupráce v soukromo-společenské oblasti (tzv. třetí – občanský, nevládní, neziskový – sektor) představují nejpřiměřenější prostředek k rozvíjení sociálního rozměru osoby, která v takových aktivitách může nalézt cestu ke svému plnému vyjádření. nStát musí vytvořit takový rámec, který by odpovídal svobodné aktivitě společenských subjektů. Občanská společnost je složitá a členitá, obsahuje mnohoznačnosti a protiklady, je místem střetů různých zájmů. nPolitická obec je povinna regulovat své vztahy vůči občanské společnosti podle zásady subsidiarity. Komunismus nHistorický materialismus: veškerý duševní a duchovní život závisí na usilování lidského rodu o hmotné přežití a je také jeho odrazem. Člověk není výtvorem Boha, ale Bůh je výtvorem člověka. Náboženství je příznakem lidské odcizenosti, „opium lidu“. nZákonitost historického vývoje – výrobní způsoby v dějinách: nFeudalismus, založený na vztazích nevolnictví mezi majiteli půdy a rolníky, kteří půdu nevlastní nKapitalismus, založený na vztazích vykořisťování mezi majiteli výrobních prostředků a nemajetnými dělníky nKomunismus, založený na beztřídní společnosti vyznačující se zrušením soukromého vlastnictví a postupným mizením státu nDiktatura proletariátu: komunistickou společnost lze vybudovat jedině násilným svržením kapitalistického režimu a zavedením diktatury proletariátu (= vykořisťované třídy). Tento princip zcela popírá základní lidská práva. nNázor křesťanské sociální etiky: ve všech církevních dokumentech odsuzován pro nerespektování principu lidské důstojnosti, soukromého vlastnictví a demokracie. Sociálně smýšlejícím křesťanům byl však blízký, chtěli využít jeho sociální potenciál – to vedlo k napětí v církvi (teologie osvobození). Reálný socialismus ●Plný komunismus se v žádném státě nepodařilo vybudovat, socialistické režimy se však o to pokoušely. ●1917: V. I. Lenin – VŘSR v carském Rusku, postupně vznik SSSR. ●Po 2. světové válce v evropských státech obsazených sovětskou armádou (postupně vznik tzv. „železné opony“). ●25. 2. 1948: komunistický převrat v Československu ●Extrémní komunistické režimy v Asii: Čína, Severní Korea, Vietnam ●Latinská Amerika: dlouhodobě levicová, skutečný komunismus však existuje pouze na Kubě a krátkodobě (1970-1973) v Chile – Salvador Allende. Dnes aktuální ve Venezuele – Hugo Chávez. ●Ve všech socialistických zemích byla pošlapávána základní lidská práva: ●vyvlastnění soukromého vlastnictví, ●zákaz sdružování a shromažďování, ●cenzura tisku, médií a kultury, ●perzekuce církví a věřících, ●neexistence svobodných voleb, ●centrální řízení ekonomiky. ●Zánik socialismu v Evropě (1989) byl důsledkem jeho ekonomického zaostávání. Další politické systémy 20. století nNacismus: nebyl církví odsuzován tak často a jednoznačně jako komunismus, protože neměl v programu ateismus. Pius XI.: encyklika Mit brennender Sorge (1937, určena německému národu, ale čtena všude jinde, srovnává nacismus s komunismem). Dodnes nevyřešená historická otázka vztahu papeže Pia XII. (1939-1958) k nacismu. nPolitický islám (57 států sdruženo v Organizaci islámské konference): neodpovídá principům KSE (nerovnost ženy a muže, vyznavačů islámu a jiných náboženství, svatá válka), církev se však o tom výslovně nezmiňuje. nLiberální kapitalismus: nenaplňuje principy KSE, pokud nevytváří na státní i globální úrovni podmínky pro důstojný život každé lidské osoby. 800 zadržených, násilné zákroky. Policie v Moskvě zasahovala na demonstraci za svobodné volby | iROZHLAS - spolehlivé zprávy Současný systém v Rusku ??? § Ruský patriarcha Kirill obviňuje z války na Ukrajině průvody gay hrdosti Přirozené právo nPrávo ustanovené státem (tzv. pozitivní právo) je zásadně nutno legitimovat. To je možné jedině na základě norem, které platí nezávisle na státní moci, ale vycházejí z přirozenosti člověka (srov. přirozený zákon v etice). nKlasické přirozené právo – Tomáš Akvinský, teorie přirozeného zákona (lex naturalis): nčlověk má přirozené sklony – existenciální cíle (k sebezachování, k rodinné interakci, ke společnosti, ke světonázorově-náboženské orientaci), nTyto cíle je třeba rozumem uvést do určitého řádu a řídit je mravními zákony. nMravní zákony vycházejí z víry a ze Zjevení. nNovověké přirozené právo: rozlišuje etický prostor na oblast toho, co je správné (otázky spravedlnosti – právní povinnosti) a na oblast toho, co je dobré (otázky dobrého života – povinnosti ctností); oba typy vyplývají z kategorického imperativu: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem“ (Kant). nPrávní povinnosti: jde o to, co dlužíme druhým lidem na základě jejich práv; jsou normou pouze pro vnější chování vůči druhým; 4.-8. přikázání Desatera. nPovinnosti ctnosti: oblast dobra přesahuje to, co si navzájem dlužíme ve smyslu právních povinností; nejde jen o vnější chování, ale také o vnitřní smýšlení, o mravní motivaci; cíle: vlastní dokonalost, cizí blaženost (láska) Pozitivní právo nZákony vydávané politickou autoritou musí být spravedlivé: odpovídat lidské důstojnosti a směřovat ke společnému dobru. nObčan není ve svědomí vázán poslouchat zákony, které jsou v rozporu s požadavky mravního řádu, se základními lidskými právy nebo s učením evangelia. Je závažnou povinností svědomí, aby člověk nespolupracoval ani formálně na takových praktikách, které jsou sice povoleny občanským zákonem, ale příčí se zákonu Božímu (KSNC 399). nKonfliktní pole: zákony omezující lidská práva (zvláště v totalitních režimech), otázky lékařské etiky pro lékaře a zdravotnické pracovníky (např. vykonávání potratů), povinnost vojenské služby apod. nJe oprávněné odporovat autoritě, pokud závažně a opakovaně porušuje zásady přirozeného práva. Odpor proti autoritě je zaměřen na to, aby se zdůraznila platnost odlišného stanoviska, a to jak tehdy, když se usiluje o dosažení částečné změny (např. modifikace některých zákonů), tak tehdy, když se bojuje o radikální změnu situace (400). Ozbrojený odpor proti útlaku n„Odpor vůči útlaku politické moci může oprávněně sáhnout ke zbraním jen tehdy, když jsou splněny zároveň všechny tyto podmínky: n1. v případě jistého, závažného a dlouhodobého porušování základních lidských práv; n2. když byly vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými cestami; n3. když se tím nevyvolají ještě horší nepořádky; n4. když je oprávněná naděje na úspěch; n5. není-li možné rozumně předvídat lepší řešení“ (KKC 2243). nOzbrojený boj je extrémním prostředkem, jak ukončit „zřejmou a dlouhou tyranii, která závažně porušuje základní lidská práva a nebezpečně poškozuje společné dobro země“ (PP 31). Za lepší se považuje cesta pasivní rezistence, která lépe odpovídá mravním zásadám a není méně úspěšná. Trestní právo nNejsilnější právní prostředek, jímž stát omezuje jednotlivce a jeho lidská práva. ČR je na 3. místě v EU (po Rumunsku a Bulharsku) v počtu vězněných osob. Účinnost vězení pro nápravu provinilých je však minimální – je třeba hledat alternativní tresty. nTrestání těch, kdo se dopustili protizákonného jednání, slouží: nK ochraně veřejného pořádku a zajištění bezpečnosti osob nK nápravě provinilce nK mravnímu odčinění, pokud provinilý svůj trest dobrovolně přijímá. nPři vyšetřování je nutno úzkostlivě dodržovat zákaz mučení, a to i v případě těch nejzávažnějších kriminálních činů. nTrest smrti církev nevylučuje za předpokladu, že je naprosto bezpečně zjištěn pachatel a jeho odpovědnost a pokud je to jediná možnost účinné záchrany lidských životů před útočníkem (405). Zároveň církev vnímá jako znamení naděje to, že stále vzrůstá odpor veřejného mínění proti trestu smrti (v USA až 10% justičních omylů!). nUdělení milosti: odpuštění, zmírnění tvrdosti zákona v opodstatněných případech, často jediná možná reakce na omyly justice; v ČR vyhrazeno prezidentovi (Oddělení trestněprávní a milostí Kanceláře prezidenta republiky). nAmnestie vymezuje skupinu osob, jíž je určena a jejichž osobní poměry se nepřezkoumávají. Stát a náboženské komunity nKaždý člověk má právo na náboženskou svobodu (DH). Oprávněné meze v uplatňování náboženské svobody musí být vymezeny zákonem v závislosti na požadavcích společného dobra. nZ důvodů historických a kulturních vazeb s některým národem může určitá náboženská komunita dojít zvláštního uznání od státu, to však nesmí znamenat diskriminaci ostatních náboženských skupin. nStát a církev (katolická) jsou jeden na druhém nezávislí a autonomní. To však nevylučuje vzájemnou spolupráci. nCírkev má právo na právní uznání vlastní identity. Vzhledem k jejímu poslání to obsahuje také svobodu vyjadřovat morální soud o dané skutečnosti pokaždé, když to vyžaduje obrana základních práv osoby nebo spása duší. Křesťan a politika nInstrukce k některým otázkám ohledně působení a chování katolíků v politickém životě (KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, 24. listopadu 2002) nZásady: nVolby jako morální povinnost nAngažovanost v politice jako požadavek spoluodpovědnosti nProsazovat křesťanské etické zásady Politika v současné ČR (Pokoj a dobro) nParlamentní demokracie: po 40 letech morální devastace jí chybí širší konsenzus o základních mravních hodnotách, které nepodléhají většinovému principu. Proto jsou křesťané tím více vyzýváni k odpovědné politické angažovanosti (34-35). nV komunistickém režimu převládlo formální pojetí práva: litera zákona a jeho účelový výklad se stal vším. Zákonodárci i soudci přestávali být schopni samostatně aplikovat obecně etické i právně etické principy na sporné kauzy své doby: „Je tedy nutno usilovat o návrat přirozeného práva do právní teorie a praxe, aby se odstranila mezera mezi literou zákona a duchem, jež činí naše „pozitivní právo“ defektním“ (26). nS rychlostí právních změn klesala vynutitelnost a vymahatelnost práva, soudní řízení se protahovalo. Nevynutitelné právo však vede k dalšímu bezpráví (27). nJe třeba jasně oddělit moc zákonodárnou, výkonnou a soudní a zabránit kariérismu, úplatkářství a propojování státní moci se strukturami zločinu. V ČR je extrémně vysoká korupce (28). nDoposud „mlčící církev“ má právo promluvit: patří k její podstatě vyjadřovat se k etickým otázkám sociální reality – v rámci názorové plurality musí být slyšen i její hlas (ŽVD 6). nEvropská unie je pro nás šancí: mezinárodní a evropské právo napomáhá k obnově právního řádu doma (32). Základy evropské kulturní a morální tradice pocházejí ze tří pramenů: z řecké filozofie, z římského práva a z křesťanské víry v Boha.