3. SOCIÁLNÍ STÁT Úvod do sociální politiky STRUKTURA PREZENTACE: • Znaky sociálního státu • Pojetí, východiska a cíle sociálního státu • Typologie • Krize CO JE TO SOCIÁLNÍ STÁT? Sociální stát, také označení welfare state (stát blahobytu), či stát veřejných sociálních služeb. Definice není jednoznačná, vychází z odlišných pojetí, kontinuálně se mění. „Označuje stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou. Každému z jeho občanů se dostává alespoň určitého uznaného minima podpory a pomoci v různých životních situacích, které jej či jeho rodinu (potenciálně či aktuálně) ohrožují.“ (Potůček, 1995: 35) ZNAKY SOCIÁLNÍHO STÁTU Dle Krebse (2015) je sociální stát chápán jako stát se silným veřejným sektorem a s výraznými intervencemi vlády do sociální oblasti. Stát, v němž odpovědnost za základní životní podmínky není jen záležitostí jednotlivců a jejich rodin, ale i záležitostí veřejnou. Vyznačuje se vysokou mírou redistribuce (náročné na ekonomické zdroje). Může tedy fungovat jen v rámci velmi produktivních ekonomik. VÝCHODISKA SOCIÁLNÍHO STÁTU Základní teoretický rámec předložil 1942 Lord William Beveridge (1879 – 1963) jako návrh britskému parlamentu. Tato představa se týkala povinnosti sátu zabezpečit po válce obyvatelstvu: -zdravotní péči, -vzdělání, -zaměstnání, -sociální jistoty a pomoc v případech sociální dezintegrace a zanedbanosti. W. Beveridge navázal na ekonoma J. M. Keynese a požadoval, aby byl celý systém hrazen na principu přerozdělení daní. Tak vznikla ucelená teorie sociálního státu. (Tomeš, 2010: 123) CÍLE SOCIÁLNÍHO STÁTU Sociální stát sleduje zejména tyto cíle: •Sociální jistota a bezpečí •Sociální suverenita a důstojnost jedince (zvláště sociální nezávislost na trhu práce) •Blahobyt občanů •Snížení sociální nerovnosti a vyšší sociální spravedlnost •Standardní úroveň veřejných sociálních služeb •Zlepšení kvality osobního a společenského života •Legitimace společenského (politického) systému (Večeřa, 1996: 28 – 29) TYPOLOGIE (MODELY) SOCIÁLNÍHO STÁTU Typ sociálního státu (dle R. Titmusse) Reziduální Výkonový Institucionální Charakteristika (dle G. Esping-Andersen) Liberální Konzervativní, korporativistický Sociálně-demokratický Odpovědnost státu za uspokojování potřeb Minimální Optimální Maximální Populace pokrytá povinně poskytovanými službami Menšina Většina Všichni Výše příspěvků Nízká Střední Vysoká Část národního důchodu určená pro služby státu Nízká Střední Vysoká Zkoumání potřebnosti Primární Sekundární Marginální Charakter klientů společnosti Chudáci Občané Členové Status klientů Nízký Střední Vysoký Příklady USA, Kanada, Japonsko Střední a jižní Evropa Skandinávie TYPOLOGIE SOCIÁLNÍHO STÁTU (Krebs, 2015: 83) Tab. 1: Typologie sociálních států KRIZE SOCIÁLNÍHO STÁTU V 70. – 80. letech 20. stol. diskuze o samotných principech welfare state a zpochybnění jeho legitimity (kritika především autory „nové pravice“). K diskuzi a krizi sociálního státu přispěla měnící se politická a společenská situace - prohlubující se deficity veřejných rozpočtů, ekonomická krize související s ropným šokem v 60. letech, změny na trhu práce v souvislosti s ekonomickými a demografickými změnami (stárnutí populace). Krize nákladů: sociální stát je příliš nákladný Krize efektivity: špatná realizace v zásadě dobrých opatření (těžkopádnost systému, nízká transparentnost) Krize legitimity: realizují se taková opatření, se kterými občané nesouhlasí (Potůček, 1995: 38) LITERATURA: TOMEŠ, Igor. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-680-3. KREBS, Vojtěch. Sociální politika. Praha: Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978-80-7478-921-2.