1
7. SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE
1. Komunikace je vzájemná výměna informací.
2. Komunikace je výměna zpráv pomocí psaní, mluvení (tj. verbální komunikace) nebo
zobrazování (tj. neverbální komunikace).
3. Komunikace je proces, ve kterém jedna osoba předává pomocí určitého
komunikačního kanálu zprávu druhé osobě, a tím vyvolává určitý účinek.
4. Komunikace je předávání informací se záměrem ovlivnit příjemce (ovlivnit jeho
chování, informace, potřeby).
Komunikační akt:
1. Motivace mluvčího.
2. Záměr mluvčího.
3. Smysl sdělení pro mluvčího.
4. Kódování mluvčím.
5. Promluva s věcným obsahem sdělení.
6. Dekódování příjemcem.
7. Smysl sdělení pro příjemce.
8. Odhad záměru mluvčího příjemcem.
9. Efekt sdělení na příjemce včetně jeho motivace.
Ve významové struktuře jednotlivého komunikačního aktu lze tak vedle obsahové složky,
více méně shodné pro oba účastníky, odlišit vázanost na individuální psychiku a osobnost
účastníků. Tato vázanost se projevuje především v osobnostním smyslu sdělení pro
účastníky, který vyjadřuje širší motivační pozadí účastníků a jejich cíle, které mohou být
rozdílné. I když věcný obsah sdělení je pro ně v zásadě shodný, daný slovníkovými
významy použitých slov a gramatickými vazbami, smysl sdělení pro ně může být rozdílný.
Komunikační kanály
Komunikační kanály jsou přenosové cesty, po kterých se informace pohybují oběma směry
(od příjemce ke sdělovateli a naopak).
Druhy komunikačních kanálů:
a) Zrakový.
b) Sluchový.
c) Dotykový – pohlazení, úder.
d) Čichový – voňavky, feromony.
e) Chuťový – polibek.
f) Termický – dotek studené nebo teplé ruky.
Komunikace je obvykle multisenzorická – realizuje se zároveň několika smyslovými kanály.
Techniky aktivního naslouchání:
a) Klarifikace – pomoc v objasnění toho, co bylo řečeno, snaha získat více informací –
pokládáme otázky (Kdy se to stalo? V jakých situacích tak reagujete?).
b) Parafrázování – ukázat, že nasloucháme a rozumíme tomu, o čem je řeč – novým
způsobem předložíme myšlenky a fakta, souhrn sděleného (Tak proto byste si přál, aby
vám lidé více důvěřovali? Jen bych se chtěl ujistit, že jsem vám dobře rozuměl.).
c) Zrcadlení pocitů – zpětná vazba – vyjádřit základní pocity, emoce druhého (Zdá se mi,
že vás to zlobí, když o tom mluvíte. Slyším ve vašem hlase smutek, je to tak?).
2
d) Uznání významu druhého – uznat závažnost jeho pocitů a problémů (Vážím si vaší
snahy vyřešit ten problém).
Odlišnosti verbální a neverbální komunikace:
a) Verbální komunikace je postupný průběh po jedné linii, slova následují za sebou, při
verbální komunikaci je vyloučené, abychom současně vyráběli několik jiných
proudů řeči. Naše tělo funguje jako celý soubor prostředků neverbální
komunikace – všechny mohou působit současně (simultánně) a navíc z obou stran
(od sdělovatele i příjemce) a tvoří jeden celek neverbálního sdělování.
b) Verbální komunikace probíhá přerušovaně, s pauzami (zamyslíme se apod.).
Neverbální komunikace je nepřetržitá, bez přerušení.
c) V každé verbální i neverbální komunikaci se rozlišují kognitivní (informace) a
afektivní sdělení (většinou hodnocení). Ve verbální komunikaci se velmi často
používá kognitivního sdělení. Afektivní sdělení je méně časté (vyjádření záporného
postoje nadávkou). Neverbální komunikace používá výrazy afektů, citů, emocí
pomocí mimiky, gestikulace, tónu hlasu atd. Kognitivní sdělení je méně časté
(pomocí gest rukama vyjádříme, jak je něco veliké).
d) Verbální komunikace je vázána na jazykový kód, který je vlastní jen příslušníkům
určité společnosti. Neverbální komunikace je většinou stejná pro příslušníky
různých kultur (emoce jsou vrozené).
Neverbální komunikace může verbální komunikaci:
a) nahrazovat – gesta dopravního strážníka, objetí druhého ze soucitu.
b) doplňovat, zvýrazňovat – matka pochválí dítě a pohladí ho po hlavě.
c) odporovat jí – pak dáváme za pravdu neverbální komunikaci, protože se hůře
předstírá – člověk říká, že má radost, ale oči jsou chladné.
d) měnit její význam – modifikace obsahu řeči ironickým tónem („To bylo od tebe
opravdu skvělé!“).
e) regulovat její průběh – po skončení promluvy se mluvčí vybízivě podívá na druhého,
aby začal mluvit.
VERBÁLNÍ KOMUNIKACE
Verbální komunikace probíhá po dvou významových liniích. Jednak je to linie tematická –
obsahová, to, o čem se mluví, a dále linie interpretační, jaký výklad – smysl tématu
komunikující lidé přikládají. Tyto linie probíhají současně a vyžadují proto ke svému
vyjádření různé paralelní prostředky, které mohou být verbální i neverbální.
NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE
Prostředky neverbální komunikace:
1. Tělesné postoje – držení těla (posturologie).
2. Mimika – výrazy obličeje.
3. Gesta – tělesné pohyby především rukou, ale i jiných částí těla.
Postoje, mimika a gesta – společně se označují termínem kinezika.
4. Doteky – objetí, polibek, úder.
5. Prostorové rozmístění – vzdálenost lidí od sebe (proxemika), úhel, v němž sedí nebo
stojí.
6. Pohledy očí.
7. Paralingvistika – výška hlasu, tempo řeči, pláč, vzdychání.
8. Tepelné a čichové podněty – sáhnutí teplou nebo studenou rukou, pach potu.
3
9. Artefakty – oděv, obuv, brýle, dekorativní úpravy – účes, barvení nehtů, šperky,
líčení atd.
10. Užívání času – tím, kolik času věnujeme komunikaci nebo jestli chodíme včas na
schůzky, ukazujeme, jak si člověka vážíme.
11. Činnosti – sdělování prostřednictvím pomoci druhému beze slov, přinášením dárků
1. Tělesné postoje, držení těla (posturologie)
Tři základní polohy těla – stání, sezení, ležení.
To, jak sedíme nebo stojíme je projevem trvalejších vlastností (nízká nebo vysoká
sebedůvěra), ale také může být projevem aktuálního stavu (únava nebo energie).
 Zvýšená sebedůvěra se projevuje v celkové tendenci rozšířit prostor svým tělem
(hlava, hrudník, ramena vzhůru).
 Snížená sebedůvěra se projevuje celkovou tendencí zmenšit prostor, který zaujímá tělo
(schoulit se do sebe).
Kongruence (shoda u dvou nebo více členů skupiny)
Při komunikaci jedinci zaujímají téměř totožný postoj – vyjádření vzájemného souhlasu.
Bezděčné napodobování – u dobrých přátel nebo v dobře fungujícím manželství. Záměrné
napodobování – snaha vyvolat pozitivní názor druhého na svou osobu, snaha o rychlé
navázání přátelského kontaktu.
2. Mimika
Jedná se o výrazy obličeje způsobené kontrakcí nebo uvolněním svalů.
Vnější výraz emocí je hlavní funkcí mimiky – výrazová funkce emocí.
Mimika také funguje jako regulátor vzájemné komunikace (např. posluchač dává úsměvem
najevo souhlas s mluvčím).
Úsměv – velmi důležitý, vyjadřuje přátelské emoce vůči okolí. Existuje však i falešný úsměv,
nepřátelský úsměv (výsměch), bojácný úsměv. Vždy je nutné zvolit správný typ úsměvu –
pokud používáme příliš silný druh úsměvu, působí to neupřímně.
3. Gesta
V užším smyslu chápeme gesta jako pohyby rukou – těch je většina. V širším smyslu jsou
gesta pohyby jakékoliv části těla (ukazování nohou, pootočení k předmětu).
Gesta rukou:
a) Ukazovací – hlavní funkcí je vést pohled druhého na něco – prstem, bradou.
b) Zobrazovací – vytváříme názorné zobrazení toho, co chceme ukázat – „kreslíme“ tvar
předmětu ve vzduchu, ukazujeme velikost předmětu, činnosti osob.
c) Symbolická – mohou být přímo přeložitelná do řeči (nabízecí gesto, prosení, zastavení,
hrozba, pohlazení, přísahání, sdělení. Speciální soubor gest používají policisté,
dirigenti, řidiči, vojáci atd.
d) Neslušná gesta – tato gesta se mohou kulturně lišit.
e) Taktovací (rozčleňovací) – doprovází řeč, pomáhají udržovat rytmus řeči a její
rozčlenění na jednotlivé úseky.
f) Zdůrazňovací – důraz na slova, která mají zvláštní význam.
g) Výrazová – doprovázejí mimické výrazy emocí.
4
h) Gesta regulující řečovou komunikaci – když se snažím skončit komunikaci, podívám
se na druhého a dám mu pokyn k převzetí slova, vyjádření souhlasu či nesouhlasu s
tím, co říká druhý.
i) Odreagovávací – zautomatizovaná gesta, kterých si vůbec nemusíme být vědomi, tím
uvolňujeme vnitřní tenzi, tlak – škrábeme se na hlavě, bubnujeme prsty na podložku,
popotahujeme si oděv, upravujeme si vlasy.
j) Ochranná (obranná) – prostředky ochranného chování v situacích, které jsou nám
nepříjemné nebo nás ohrožují – vytváříme bariéry (například zkřížení paží před
hrudníkem nebo překřížená noha přes nohu).
k) Hodnotící – poklepání na čelo (druhý je hloupý).
l) Gesta vyjadřující vztahy k druhému – ukázání rukama, že druhému „kroutím krkem“,
posílání polibku.
m) Gesta, kterým vyjadřujeme svůj okamžitý stav – rozpaky (škrábeme se na hlavě),
nudíme se (prsty propojíme a točíme mlýnek palci).
n) „Signály přitažlivosti“ pro druhé pohlaví.
4. Doteky
Pravděpodobně geneticky prvotní neverbální podnět. Psychoterapie podává mnoho důkazů
o terapeutických a podpůrných účincích doteků na lidskou psychiku. Nezapomínejme však
i možnost nepřátelského doteku při agresivním chování.
Při komunikaci osob s nerovným postavením je běžné, že případnou komunikaci dotykem
iniciuje osoba, která má status vyšší.
5. Prostorové rozmístění (proxemika)
Zabývá se prostorovými vztahy mezi účastníky komunikace, fungují jako prostředky
neverbální komunikace, kterými si účastníci sdělují bezděčné informace o vzájemných
sociálních vztazích – zda k sobě mají osoby bližší nebo vzdálenější vztah, dominantní
nebo submisivní postavení.
Čtyři pásma:
1. Intimní vzdálenost:
a) 0 až 15 cm – nejintimnější kontakty (milenci, rodič s dítětem, poskytnutí útěchy
druhému, ale také boj).
b) 15 až 45 cm – kontakt s nejbližšími příbuznými a přáteli, ale už zde není přímý
kontakt s druhým (jen pomoci rukou).
2. Osobní vzdálenost (45 až 120 cm) – vzdálenost natažené paže, běžný rozhovor s lidmi
(bez důvěrného vztahu) – když druhý překročí hranici, ustoupíme – proxemický tanec.
3. Společenská vzdálenost (120 až 370 cm) – spíše neosobní vztahy, vztahy mezi jedinci
jako představiteli určitých sociálních rolí, dodržují se normy společenského chování
(slušnost, uctivost k druhému) – úřední jednání, nakupování atd.
4. Veřejná vzdálenost (nad 370 cm) – toto pásmo využívají veřejné postavy, druzí se
neodvažují překročit bez vyzvání prostor kolem nich (učitel a katedra, projevy politiků,
přednášky na konferencích), vzdálenost zvyšuje prestiž a autoritu.
6. Pohledy očí
Pohledy jsou přítomny prakticky v každé sociální situaci, jako jedna z jejich
nejpodstatnějších složek. Sám pohled pak naznačuje zájem o partnera v komunikaci.
Vyhýbání se pohledu je považováno za známku nezájmu či neupřímnosti.
Lidé se dívají na druhé, když jsou v roli posluchače, a nedívají se na ně, když sami hovoří.
5
7. Parajazykové projevy
Parajazykem se rozumí v sociální psychologii soubor vokálních – hlasových projevů,
vyskytujících se na pomezí mezi neverbálními prostředky a mluvenou řečí (sténání,
vzdychání, smích, pláč, pauzy, důraz, výška, objem řeči, rytmus, hlasitost, modulace,
protahování a zkracování slov). Mohou vyjadřovat nepřátelství, obdiv, potěšení,
překvapení a podobně.
KONVERZACE
Konverzace zahrnuje pět fází: úvod, předběžnou informaci, vlastní záležitost, zpětnou vazbu
a závěr.
1. Úvod
Prvním krokem konverzace je obvykle nějaký pozdrav, pozdravy mohou být verbální i
neverbální, obvykle se používají oba druhy současně.
2. Předběžná informace
V druhé fází konverzace obvykle poskytujete předběžnou informaci, která může v souladu s
vašimi záměry plnit řadu funkcí. Jednou z nich je otevření komunikačních kanálů, což se
děje obvykle nějakým faktickým sdělením, které samo nenese žádnou významnou
informaci, například: „Neviděli jsme se už někdy?“ nebo „Dnes máme hezky, že?“ Další
funkcí předběžné informace je stručný popis sdělení, které bude následovat, například:
„Obávám se, že mám pro vás špatnou zprávu.“, „Poslechněte si tohle, než něco uděláte.“
3. Vlastní záležitost
Třetí fází je vlastní záležitost neboli jádro konverzace. Konverzací obvykle směřujete k
dosažení jednoho nebo více cílů interpersonální komunikace: učit se, navazovat vztahy,
ovlivňovat, hrát si nebo pomáhat. Pro tuto fázi je charakteristické střídání rolí mluvčího a
posluchače.
4. Zpětná vazba
Čtvrtá fáze konverzace, zpětná vazba, je opakem druhé fáze. Zde reagujete na konverzaci
vysláním signálů zpět k mluvčímu. Řeknete například: „Takže mám Kláru pozdravovat?“
nebo „Takhle nudnou schůzi jsem už dlouho nezažil.“
5. Závěr
Poslední fází konverzace je rozloučení. Závěr obvykle také vyjadřuje určitý stupeň podpory
druhému, například vyjadřujete potěšení ze vzájemné konverzace – „Rád jsem si s vámi
pohovořil.“ Může též shrnout celou interakci.
V různých kulturách existují různá pravidla a zvyky týkající se konverzace i všech aspektů
komunikace. Některé kultury používají velmi krátký úvod, jiné zase dlouhý a
propracovaný, v jiných případech vysoce ritualizovaný. To může mít vážné následky,
protože „porušení pravidel“ si můžete chybně vykládat jako agresivitu, omezenost nebo
drzost od daného člověka.
6
ZÁSADY KONVERZACE
1. Zásada reciprocity
Během procesu mluvení a naslouchání si mluvčí a posluchač vyměňují signály naznačující
udržení a převzetí slova.
Signály mluvčího
a) Signály udržení slova – prostřednictvím těchto signálů člověk komunikuje přání podržet
si roli mluvčího – jsou to například slyšitelný nádech naznačující, že mluvčí má ještě co říci,
pokračování gest signalizujících, že ještě nedokončil svou myšlenku, vyhýbání se
zrakovému kontaktu, protože ten se obvykle používá jako signál předání slova, udržování
dosavadního modelu intonace jako náznak, že sdělení bude pokračovat, vokalizace pomlk
(„hmm“), která má zabránit posluchači, aby promluvil).
U většiny konverzací očekáváme, že mluvčí bude dodržovat relativně krátké doby řeči a
bude ochotně předávat posluchači roli mluvčího. Lidé, kteří nedodržují tato nepsaná
pravidla, bývají vnímáni negativně.
b) Signály předání slova – tyto signály informují posluchače, že mluvčí končí svou řeč a
přeje si vyměnit svou roli s posluchačem. Můžete klesnout hlasem nebo udělat delší
pomlku, navázat přímý zrakový kontakt s posluchačem nebo pokývnout hlavou směrem
ke konkrétnímu posluchači. Nejhorším přestupkem je přerušování druhého. Podle
výzkumů „skáčí do řeči“ stejně muži jako ženy.
Signály posluchače
a) Signály vyžádání slova – dáváte jimi mluvčímu najevo, že byste rádi něco řekli. Někdy
stačí prostě říci: „Rád bych něco řekl.“ Častěji se ovšem užívá nějaký neverbální hlasový
(„hmm“) signál, který mluvčímu sděluje vaše přání promluvit.
b) Signály odmítání slova – chcete-li naznačit neochotu převzít roli mluvčího, můžete to
udělat například nejasně vysloveným „nevím“ nebo nějakým krátkým zamumláním, které
naznačuje, že nemáte co říci. Častým signálem je také vyhýbání se zrakovému kontaktu s
mluvčím nebo nějaká činnost neslučitelná s mluvením, například kašel.
c) Signály zpětné vazby – posluchač jimi předává různé typy informací zpět mluvčímu,
aniž by převzal jeho roli. Může poskytovat širokou škálu různých sdělení – například souhlas
či nesouhlas s mluvčím úsměvem nebo mračením, gesty, krátkými poznámkami jako
„správně“, „to ne“.
2. Zásada dialogu
V dialogu jsou oba účastníci jak mluvčími, tak posluchači. Je to konverzace, v níž mají oba
hlubší zájem o svůj protějšek a o vzájemný vztah. Cílem dialogu je vzájemné
porozumění a empatie. V dialogu jeden respektuje druhého, ne kvůli tomu, co může
udělat nebo dát, ale proto, že jde o lidskou bytost, která zasluhuje čestné a upřímné
zacházení.
3. Zásada bezprostřednosti
Bezprostřednost charakterizuje efektivní konverzaci nejlépe ze všech složek efektivní
komunikace. Je to spojení mluvčího a posluchače, vytváření pocitu pospolitosti, blízkosti
a jednoty. Znamená to projevovat druhému zájem, pozornost a sympatie.
7
 Vyjadřujte psychickou blízkost a otevřenost například fyzickou blízkostí a pozicí
těla vylučující případnou interakci třetích osob. Udržujte odpovídající zrakový
kontakt, omezte pohledy do okolí, usmívejte se a signalizujte svůj zájem o
druhého.
 Používejte jméno svého komunikačního partnera. Neříkejte: „Co si myslíš?“, ale
„Honzo, co si myslíš?“
 Orientujte svou konverzaci na druhého. Soustřeďte se na jeho poznámky. Dávejte
mu najevo, že slyšíte a rozumíte, a poskytujte mu přiměřenou verbální i neverbální
zpětnou vazbu. Potvrzujte význam svého partnera. Vhodným způsobem se ptejte
na jeho názory a návrhy.