1 6. SOCIÁLNÍ POZNÁVÁNÍ Sociální percepce člověka člověkem – porozumění tomu, jakým způsobem si člověk vytváří dojmy o charakteristikách a rysech jiných lidí, jakým způsobem vnímá jejich emoce a jakým způsobem interpretuje jejich chování. Je to hledání odpovědi na otázky typu:  Jaké vlastnosti vnímáme u jiných lidí?  Co podmiňuje naše první dojmy?  Je naše vnímání jiných přesné? Utváření dojmu o jiné osobě představuje podstatu procesu meziosobní percepce. Na tomto základě se rozvíjí náš vztah k někomu, podmiňuje náš způsob interakce s ním. Důležitou roli přitom sehrávají už první získané dojmy o osobě. Model procesu formování dojmu: a) Při setkání s jinou osobou se bezprostředně uskuteční počáteční kategorizace dané osoby s využitím existujících kategorií. b) Když je osoba aspoň trochu pro vnímajícího důležitá, zaměří se pozornost na získání dalších informací. c) Pokud je to možné, vnímající potvrzuje počáteční kategorizaci. d) Pokud ji nemůže potvrdit, nastoupí etapa rekategorizace. e) Nakonec se může rozhodnout pokračovat v procesu poznávání dané osoby při následujících setkáních. Cyklus se tak může opakovat. Determinanty ovlivňující proces formování dojmu 1. Efekt primárnosti znamená, že rysy zaznamenávané jako první mají větší vliv na formování dojmu, než další uváděné rysy. První rysy vytvářejí kontext, s jehož pomocí interpretujeme další rysy. 2. Efekt novosti přisuzuje větší vliv na formování dojmu pozdějším informacím. Vyskytuje se však méně často. 3. Efekt rozptýlení se projevuje tím, že vliv určitého chování na formování dojmu je slabší v případě, když je informace podaná v kontextu dalších, s ní nesouvisejících informací, než když je podávána samostatně. 4. Nápadnost chování a fyzická nápadnost. Negativní nebo extrémní chování upoutává větší pozornost a má silnější vliv na proces formování dojmu. Podobně fyzická nápadnost se promítá do výsledného dojmu výrazněji. 5. Halo efekt – nejnápadnější rys překryje všechny ostatní. Atribuční procesy Atribuční výzkum se zabývá otázkou, jak lidé v každodenním životě připisují příčinnost svému vlastnímu chování, chování jiných lidí nebo nepersonálním jevům ve svém sociálním prostředí. Poznání příčin umožňuje lidem přibližovat se k chápání světa jako stabilního, předvídatelného a kontrolovatelného. Průkopníkem atribučních teorií je Fritz Heider (1958). V jeho chápání se člověk snaží dosáhnout stabilních a smysluplných dojmů o jiných lidech. 2 V procesu atribuce jde o rozhodnutí pozorovatele, zda vysvětlí chování na základě situačních faktorů nebo na základě záměrů, motivů, cílů či vlastností aktéra. Atribučními tendencemi nazýváme určitá zkreslení, očekávání a perspektivy osob – účastníků interakce, jež ovlivňují interpretaci chování. Jedna z atribučních tendencí se projevuje v rozdílných atribucích aktérů a pozorovatelů. Aktéři (ti, kteří uskutečňují chování) mají tendenci připisovat zdroj svého chování situaci, zatímco pozorovatelé (ti, kteří pozorují chování aktéra) jsou náchylnější připisovat zdroj chování aktérovi. Přeceňování důležitosti personálních faktorů se označuje jako základní atribuční chyba. V mnoha experimentech byla demonstrována tendence k sebeochranným atribucím. Jde o tendenci aktérů připisovat úspěch sobě samému a neúspěch situačním faktorům. Atribuování neúspěchu situaci umožňuje aktérům uchránit svou sebeúctu a udržet pozitivní názor na své vlastní schopnosti. Při spolupráci na skupinových projektech se projevila tendence každého člena přisuzovat si značnou odpovědnost za úspěch a atribuovat odpovědnost za neúspěch jiným. Tento typ atribuční tendence ve skupině se nazývá egocentrickou tendencí. Jiná tendence se nazývá tendence nápadnosti a označuje tendenci pozorovatelů připisovat větší odpovědnost těm jedincům ve skupině, kteří se nějakým způsobem odlišují od jiných. Sociální schémata – organizování dojmů Každý člověk, kterého v životě potkáme, je jedinečný. Žádné dvě události, které prožijeme, nejsou úplně stejné. Přitom však existují podobnosti mezi určitými typy lidí nebo událostmi. Prožívali bychom značnou nejistotu, kdybychom ke každé osobě či situaci přistupovali jako k úplně jedinečné. Máme tedy tendenci organizovat náš pohled na svět s pomocí kategorizace. Lidi nejčastěji kategorizujeme podle pozorovatelných znaků, jako jsou pohlaví, věk, etnický původ atd. Podobně konstruujeme kategorie pro události, činnosti, objekty. Schéma osoby obsahuje poznatky o typickém nebo specifickém jedinci. Umožňuje kategorizovat jiné a zapamatovat si chování, které je relevantní ve vztahu ke schématu. Tato schémata obsahují většinou poznatky o osobnostních vlastnostech a o jejich vzájemném propojení. V podobném významu se používá i pojem implicitní teorie osobnosti. Je-li posuzovatel schopen usuzovat o jiných lidech i z omezených informací, je to proto, že má víceméně stabilní schémata Schémata sebe sama obsahují poznatky o nejdůležitějších charakteristikách, které se váží k sobě samému. Další druh představují schémata, která se vztahují k událostem, situacím. Schémata událostí se označují termínem scénáře. Jde o sekvenci typických aktivit činnosti. Například návštěva restaurace v podobě sledu kroků od příchodu až po zaplacení a odchod z restaurace. Obdobné scénáře máme pro různé situace, jako například den v práci, výlet do přírody, zkouška na univerzitě, návštěva koncertu apod. Pomocí scénářů dokážeme situace anticipovat a stávají se pro nás srozumitelnými. 3 Disponujeme také schématy sociálních rolí. Vytváříme si schéma role lékařů, učitelů, studentů, úředníků, milenců. Ke konfliktům může docházet tehdy, když lidé v různých rolích mají odlišná schémata o své vlastní a partnerově roli. V neposlední řadě existují schémata pro sociální skupiny, pro něž se používá označení stereotypy. Jsou to soubory charakteristik, o nichž se předpokládá, že vystihují určitou vymezenou skupinu či kategorii lidí. Vzhledem k rozvrstvení společnosti můžeme mluvit o různých stereotypech – například stereotypy o etnických skupinách, o ženách a mužích, příslušnících různých profesí atd. Stereotypy jsou sdílené, více lidí v daném společenství se shodne na tom, které vlastnosti má určitá skupina lidí. Rozeznáváme autostereotypy, které se týkají příslušníků skupin, jejichž jsme sami členy, a heterostereotypy, které se vztahují na členy jiných sociálních skupin. Z hlediska vlivu na formování dojmů má důležitou úlohu fenomén vnitřně skupinového upřednostňování – chování členů naší skupiny je vnímáno pozitivněji než chování lidí stojících mimo skupinu. Obsah heterostereotypů bývá často negativní, takže studium stereotypů úzce souvisí s problematikou předsudků. Schémata a fungování paměti Naše vzpomínky na minulé události jsou ovlivňovány očekáváním toho, co se mělo stát, nebo jak se to mělo stát. Vzpomínky na minulé události mohou být korigované i současným přemýšlením. Například vysokoškolské roky se jeví jako šťastnější, než byly ve skutečnosti, ve smyslu schématu „starých dobrých časů“. Minulé zážitky mohou být ovlivňovány náladou, kterou prožíváme v době, kdy si je připomínáme. Přitom naše vzpomínky jsou většinou v souladu s náladou, například smutná událost evokuje něco smutného z minulosti. Za určitých okolností však vzpomínky mohou být s emocionálním stavem v nesouladu. Při prožívání žalu nad ztrátou blízké osoby hledáme útěchu ve vzpomínkách na šťastné chvíle prožité společně, v úsilí cítit se lépe. Pozitivní nebo negativní emocionální stavy vedou k tomu, že určité informace se stávají více nebo méně nápadné. Při uvažování o událostech, které se odehrály, se dost často vyskytuje přemýšlení v opozici vůči faktům. Jde o to, že člověk hodnotí událost z pohledu alternativních, často více žádoucích, hypotetických výsledků. Nehodnotí tedy skutečné pozitivní nebo negativní důsledky situace, ale spíše zvažuje, co jiného mohlo nastat, jak odlišně mohla situace dopadnout. Tento způsob přemýšlení může vést k pocitům lítosti. Představme si, že dva lidé zmeškají vlak a jsou nuceni čekat na další. Jeden z nich nestihl vlak o pět minut, druhý o dvacet minut. Kdo z nich se bude cítit hůře? Objektivně je situace pro oba stejná. Avšak s ohledem na uvažování v opozici vůči faktům je možné se domnívat, že více zklamaný bude ten, jehož zmeškání bylo těsnější. Kognitivní zkratky V životě se poměrně často ocitáme v situacích, kdy musíme učinit důležité rozhodnutí, přičemž neexistuje jen jedna správná možnost, situace je neurčitá. Představme si, že vybíráme ze dvou zajímavých nabídek na zaměstnání. Pro takové události máme určitá nepsaná pravidla, která usměrňují naše rozhodování. Nazýváme je kognitivní zkratky nebo heuristiky. 4 1. Heuristika reprezentativnosti se projevuje v tendenci zařazovat lidi do kategorií podle toho, do jaké míry jsou podobni nebo „reprezentativní“ ve vztahu k průměrné osobě v dané kategorii. Často pomáhá při formování úsudků, někdy však vede k nepřesnostem, jelikož části informací není věnována pozornost. 2. Další je heuristika dostupnosti nebo použitelnosti. Když nějaká informace přijde lehce na mysl, máme tendenci předpokládat, že je pravděpodobně pravdivá a použijeme ji. Mnozí lidé mají větší strach z cesty letadlem než z cesty autem, i když letadla jsou bezpečnější než auta. Jenomže letecké katastrofy mají podstatně větší publicitu v médiích než automobilové havárie, proto se snáze vybaví z paměti. 3. Efekt falešného konsenzu znamená, že lidé mají tendenci vnímat své chování jako typické a předpokládají, že jiní lidé mají podobné postoje, dělají podobná rozhodnutí a chovají se víceméně stejně. Z vlastních reakcí tedy extrapolujeme na chování jiných. Navíc, spíše máme tendenci zapamatovat si lidi, kteří s námi souhlasí, než ty, kteří s námi nesouhlasí. 4. Heuristika zakotvení a přizpůsobení – určíme nějaký výchozí počet a potom se této výchozí hodnotě už jen přizpůsobujeme (nejsme ochotni jej moc měnit, jen jej korigujeme – např. věk člověka). Kognitivní zkratky (heuristiky) člověku ulehčují komunikaci a interakci s jinými lidmi. Jejich využívání je často efektivní a většinou i nevyhnutelné, i když si musíme být vědomi, že někdy mohou vést k nesprávným úsudkům a závěrům.