1
3. OSOBNOST V SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGII
Charakteristiky sociálního prostředí a situační vlivy působí na lidské poznání, prožívání i
konání. Lidé jsou však zároveň schopni vědomě konat způsobem, který umožňuje eliminovat
tlak sociálního prostředí, anebo dosáhnout výraznou změnu jeho kvality.
STRUKTURA OSOBNOSTI
 Sociální atributy, jako jsou role, status, pohlaví, jméno, věk.
 Osobnostní atributy reprezentované zájmy, aktivitami, interpersonálními styly
chování, referencemi o vzhledu, majetku atd.
 Mínění o sobě zahrnující vědomí vlastní kompetence, způsob regulace vlastního
jednání (aktivní volba směru a cíle versus pasivní, reaktivní jednání) a morální já,
vyjádřené stabilitou struktury hodnot.
 Pocit osobní autonomie.
 Globální sebehodnocení (self-esteem).
ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKY ČINNÉHO JÁ
Činné já ovlivňuje průběh paměťových procesů:
a) Sebeprodukční efekt znamená, že to, co člověk aktivně vytváří, si vybavuje snadněji než
to, co přijal pouze pasivně.
b) Sebereferenční efekt – věci, které si člověk při zapamatování vztahuje vůči sobě si
vybavuje snadněji, než ty, které se k já nevztahují.
c) Sebezapojující efekt znamená, že co je spojeno s dosud trvajícím úkolem, se vybavuje
snadněji než to, co se vztahuje k úkolu, který již byl splněn.
Jáské reprezentace
JÁ může být ve vědomí reprezentováno v mnoha konkrétních podobách. Některé z těchto
reprezentací mají přímé důsledky pro jednání, často jsou vázány na konkrétní společenskou
roli (já žena, já studentka, já partnerka).
Minulé JÁ je často poznamenáno sebevztažným a egocentrickým efektem – většina lidí si
častěji a raději pamatuje minulé události, u nichž se vnímali spíše ve středu dění. Obsah
minulého JÁ rovněž podléhá změnám. S odstupem času u řady lidí narůstá sklon
k benefektanci, tedy tendenci vidět sebe sama jako efektivního a kompetentního činitele, a
dále se tu často uplatňuje tendence myslet si po nějaké události, že jsme věděli předem, co se
stane, jak to dopadne.
Přítomné JÁ je produktem zobecněné minulé zkušenosti a aktuální introspekce. Lidé
dospívají k vědomí vnitřních stavů (charakteristik, emocí, motivů vztahovaných k vlastnímu
JÁ) stejným způsobem jako na ně usuzují u druhých lidí – na základě percepce vlastního
chování v určitých situacích. Toto logické zkoumání sama sebe má však určité limity. Tam,
kde je člověk hodně emocionálně zaangažován, často ztrácí schopnost „střízlivého náhledu“
na vlastní chování a prožívání.
Budoucí JÁ je vyvozeno z reprezentací minulých a přítomných JÁ. Souvisí s potřebou
předvídat vlastní chování stejně jako chování druhých lidí, s orientací na budoucí úkoly a cíle,
s naplňováním osobních závazků.
Do budoucna zaměřené je často i ideální já, představa člověka o tom, jaký by chtěl být. U
některých lidí je v ideálním JÁ obsaženo především to, co člověk sám chce, co si přeje.
V jiném podobě může ideální JÁ zahrnovat větší měrou požadavky a normy společnosti –
2
v této souvislosti se mluví o požadovaném JÁ. Stejně relevantní jako představa o tom, co
člověk chce a čeho si přeje dosáhnout, může být i reprezentace toho, co by nikdy nechtěl a co
si nepřeje – nechtěné či nežádané JÁ. Rozlišení mezi intrapersonální a interpersonální
reprezentací já může být na obecnější úrovni vysvětlováno konstrukty soukromého a
veřejného JÁ.
Řada výše uvedených reprezentací já by se dala zařadit do skupiny možných JÁ. Tyto
představy se obvykle vztahují k budoucnosti, vyjadřují osobně důležitá přání, aspirace,
možnosti, touhy, sny či obavy. Fungují jako etalony a standardy a mají rovněž motivační a
adaptační funkci. Například zažívá-li člověk nějakou osobností krizi nebo výraznou
osobnostní změnu, možná já jsou vztažné body, vůči kterým se dá znovu „zakotvit“.
SEBEPOJETÍ
Sebepotvrzující strategie – jejich cílem je, aby nás druzí vnímali a hodnotili tak, jak
vnímáme a hodnotíme sami sebe. Většina lidí si totiž myslí, že sebe znají lépe, než je znají
druzí lidé. Jsou-li konfrontováni s odlišným dojmem, neradi ho přijímají, dokonce i tehdy,
je-li pozitivnější než jejich vlastní mínění o sobě. Potvrdit si, že „já znám sebe sama
nejlépe“ je důležitý jáský motiv, někdy dokonce důležitější než potřeba zvýšit si vlastní
sebehodnocení na základě mínění druhých.
Strategické sebeprezentace (jak se prezentujeme vůči druhým lidem)
Jejich finálním cílem je obvykle potřeba posílit sebejistotu a pocit vlastní hodnoty.
1. Strategie zavděčení motivovaná potřebou náklonnosti druhých lidí („aby nás měli rádi“).
2. Strategie příkladnosti, která je založena na přesvědčení, že vlastní cena se odvíjí od
prezentace morálních kvalit (například čestnost, spravedlivost, disciplína, zodpovědnost),
pro které se dotyčný stane pro druhé vzorem.
3. Strategie sebepovýšení – snaha být vítěz, ať už z důvodů vysoké sociální atraktivity,
prestiže nebo síly.
4. Strategie zastrašování je založená na prezentaci vlastní síly a hrozby druhým.
5. Strategie pokorného chování – jejím cílem je vyvolat v druhých lidech zodpovědnost a
pocit viny, aby o daného jedince začali pečovat.