Lidská práva jako součást teologickoetické argumentace
12.1 K vymezení: práva se zodpovědností a povinnostmi502
Pojem lidská práva, resp. zprávy o jejich porušování, můžeme často slýchat v médiích, přednáškách, rozhovorech i o nich číst. Pritom se jedná o velmi rozsáhlou oblast, kterou nemůže pojmout ani ten, kdo by se zabýval pouze touto problematikou. Z tohoto důvodu zde nabídneme jen určité základy, které lze využít pro další působení, aplikovat je na různé oblasti zájmu a na nichž lze stavět v těchto oblastech či pri pedagogickém působení.
Človeka napadne, co se lidskými právy myslí, v čem jsou jiná než práva ostatní, napr. spojená s určitými rolemi, funkcemi apod. Také se můžeme ptát, kde se vzala, kde mají svůj původ, základ a cíl.
Existuje mnoho různých lidskoprávních dokumentů, přičemž nám zde nepůjde o historický přehled či pohled, ale spíše o obsah a systematičnost. Na jednotlivé stěžejní dokumenty a některé užitečné materiály a programy budeme postupne odkazovat. Nebylo by prípadné pri tom všem zastírat různé protikladné názory s ohledem na různé dokumenty, na další vývoj v lidskoprávní oblasti či na kolize jednotlivých práv.
Již z výrazu lidská práva vyplývá, že se jedná o práva. Můžeme se často z rozdílných důvodů setkat s okamžitou reakcí „a co povinnosti?!" Dovolíme si poznamenat, že pojetí lidských práv v sobe obsahuje vyplývající povinnosti či zodpovednosti.
Raději to hned ukážeme na príkladu práva na život: mé právo na život zakládá povinnost státu jej respektovat, chránit a zajistit podmínky pro jeho uskutečňování. Povinností každého druhého je mé právo na život ctít a někdy i chránit a samozrejme mou povinností je ctít právo na život každého. To znamená přinejmenším druhého neohrožovat a v některých případech potom - napr. vůči vlastním dětem na základe jejich práv na ochranu, rozvoj a prežití - chránit, podporovat rozvoj a zajišťovat
502 Text vychází z příspěvku stejného autora Lidsky důstojně a s nadějí: lidská práva na pomezí práva a mravnosti jako nezbytná součást vzdělávání. In: Svobodová Zuzana (ed.)/Petr Jandej-sek/Michael Martinek/René Milfait: Důstojně a s radostí: příspěvek k lidskoprávní, etické a občanské výchově, Středokluky: Zdeněk Susa, 2012.
307
podmínky pro harmonický rozvoj osobnosti v atmosfére porozumění, štěstí a lásky. Pro mnohé uši to může znít idealisticky a nerealisticky, nicméně Úmluva o právech dítěte ve své preambuli konstatuje, že „...dětství má nárok na zvláštní péci a pomoc (...J v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostredí, v atmosfére štěstí, lásky a porozumění (..Jdítě m usí být pln ě při -praveno zít ve společnosti vlastním životem a vychováno zejména v duchu míru, důstojnosti, snášenlivosti, svobody, rovnosti a solidarity dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péci a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm..."
Prostě receno: mé právo znamená povinnosti ci zodpovědnosti pro stát a druhé osoby a povinnosti a zodpovědnosti mé vůči druhým. Analogicky to můžeme přiblížit i známou výpovědí, že moje svoboda konci tam, kde začíná svoboda toho druhého.
Nak onec si je toho vědoma i Charta základních práv EU , jez pripomína, ze uplatňování uvedených uznaných práv „vyžaduje odpovědnost a povinnosti k druhým, k lidskému společenství a k příštím generacím. "503
Je však faktem, že primárně a hlavně jde skutečně o práva. Proto jsou známy projekty, které naopak vycházejí primárně z povinností ci zodpovědností, aniž by ale myšlenku lidských práv nějak popíraly ci umenšovaly, ba naopak, chtějí ji svým způsobem prohloubit, posílit a přiblížit.
Porozumění lidským právům si přiblížíme pomocí jejich základních znaků, navážeme predstavením určitého dělení ci kategorizace lidských práv a posléze uděláme malé sondy do role a postavení lidských práv v biomedicínsko-etických diskusích a do sociální práce jako lidskoprávní profese. Vse může a má posloužit lidskoprávnímu vzdělávání, jemuž se budeme věnovat poté. Náš postup od obecnějšího k jednotlivému nás pak zavede k tématu vztahu lidských práv s povinnostmi a zodpovědností, a to na príkladu Prohlášení lidských povinností a Prohlášení ke světovému étosu. Dalším prohloubením, aktualizací a aplikací bude téma lidská práva a církve a následně směrem k jednotlivému pojednáme o vybraném lidském právu na svobodu vyznání.
503 Charta základních práv EU, 2000. In: http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005040701 (12. 10. 2011), The Charter of Fundamental Rights of the European Union: „Enjoyment of these rights entails responsibilities and duties with regard to other persons, to the human community and to future generations,,. In: http://www.europarl.europa.eu/charter/pdf/text_en.pdf (12. 10. 2011).
308
12.1.1 Znaky lidských práv
Lidským právům můžeme rozumět jako napríklad nejsilnější eticko-právně-politické ochraně oprávněných fundamentálních dimenzí a minimálních existenčních podmínek lidského bytí každého člověka a soužití všech lidí (bez nichž by se neuskutecňovalo lidsky důstojné bytí a soužití) nebo jim můžeme rozumět jako oprávněným morálním nárokům jedince, které zajišťují lidskou důstojnost a svobodu člověka a jsou právně institucionálně zaručena. Odtud se posuneme k výčtu znaků, které vyznačují lidská práva:504
12.1.1.1 Morální
Morální východisko spočívá v morálním závazku uznat všechny ostatní jako subjekty rovných (ve smyslu stejných) práv. Práva ve smyslu morálních nároků odůvodňuje morální úcta k individuálnímu sebeurcení (rozhodovat o sobě a svém životě, najít a uskutečňovat koncepty vlastního života) každé osoby. Jejich základem je ve všech dokumentech opakovaně uváděná lidská důstojnost, jejíž respektování se projevuje právě v tom, že se každý člověk ctí jako subjekt svobodného sebeurcení a svobodného spolurozhodování. Proto se hovorí o lidských právech jako o právech na svobodu. Konsensus v otázkách kolem lidských práv spočívá - prese všechna rozdílná odůvodňování, politické diskuse a procesy, právní postupy implementace v jednotlivých zemích apod. - v morálním obsahu, proto můžeme doplnit, že důvod práv je etický.
Když se v disciplíně etika hledá specifické hledisko vlastního prístupu, setkáme se nejčastěji s odpověďmi, které odkazují na zodpovědnou svobodu a lidskou důstojnost (a v tom se spatřuje moralita), včetně lidsky důstojného utváření lidské praxe.
Je zajímavou otázkou, zda kromě lidských práv, která mají přímo v názvu právo na určitou svobodu (jako napr. svobodu svědomí, vyznání, shromažďování, slučování), jsou i ostatní lidská práva právy na svobodu (napr. právo na spravedlivý proces ci ochranu pred mučením: můžeme velmi stručně odpovědět, že ano, protože se chrání člověk jako subjekt možné zodpovědnosti, bez manipulace, lámání vůle; nebo v oblasti sociálních práv a jejich ochrany pracovního života: opět ano, protože
504 Srov. např. Fritzsche K. Peter: Menschenrechte. Eine Einführung mit Dokumenten, Paderborn: UTB, 2004, s. 16-19.
309
chrání pred jednostrannými závislostmi a z toho plynoucí nesvobodou; nebo kulturní právo na vzdělání: bez zajištěného a naplněného tohoto práva nemá daný člověk pracovní možnosti, může se stát snáze obětí trestných cínů, nemůže se zasazovat za svá práva i solidárně za práva druhých, proto jej toto právo naopak uschopňuje k tomu, aby mohl vytvářet své koncepty života a účastnit se spolurozhodování v nějakém celku).505
V etickém principu lidské důstojnosti mají lidská práva normativní orientační bod-základ, který zahrnuje realistický obraz (pojetí) člověka - každý je jedinečnou bytostí, odkázanou na druhé (sociální bytost, ne izolovaná laboratorní osoba), se svými základními životními potrebami, zranitelností, konečností, strachy, zkušeností utrpení, smrtelností, slabostí, schopností taky zraňovat, působit bolest, utrpení, ponižování, strachy. Jako morální požadavky odpovídají lidská práva na různé dějinné zkušenosti bezpráví, zneužití moci, útlaku, nechráněnosti, strachu, nouze, bolesti, vykořisťování, ponižování, zranitelných dimenzí a základních existenčních potřeb člověka.
Pěkným příkladem pro vyvážené pojetí jedinečnosti, svébytnosti i vzájemné závislosti je vztah autonomie a sociální inkluze v Úmluvě o právech osob s postižením. Autonomie a sociální inkluze zde patrí neoddělitelně k sobě a vzájemně se podmiňují. Bez sociální inkluze totiž prakticky nelze žít autonomu a bez autonomie nabývá sociální inkluze spíše podoby porucníkování. Autonomie podle toho není moc ci síla jednotlivce odkázaného a některými odkazovaného jen na sebe, ale směruje k sebeurcenému životu v sociálních vztazích. Sociální inkluze poskytuje prostor a oporu pro osobní utváření života.506
Lidskoprávní princip svobody je spojen neoddělitelně s principem rovnoprávnosti, který plyne ze stejné důstojnosti každého, resp. z tzv. univerzalismu lidské důstojnosti a lidských práv, a nachází svůj výraz v tzv. antidiskriminacním jádru lidských práv, jak si vše rozvineme dále.
505 Srov. např. Lohrenscheit Claudia, Trisch Oliver: Unterrichtsmaterialien für die Menschenrechtsbildung an Schulen. Für Schülerinnen und Schüler ab Jahrgangsstufe 8, Berlin: Deutsches Institut für Menschenrechte, 2006, s. 1.
506 Srov. Úmluva o právech osob s postižením. In: http://www.vlada.cz/assets/ppov/vvzpo/ dokumenty/Umluva-ve-sbirce.pdf (12. 10. 2011); Bielefeldt Heiner: Zum Innovationspotenzial der UN-Behindertenrechtskonvention, Berlin: Deutsches Institut für Menschenrechte, 2009.
310
Nyní ještě dokreslíme morální znak a jeho téma svobody, lidské důstojnosti, rovnosti, spojení práv a zodpovědností výroky lidskoprávních dokumentů:
,Mšichni lidé rodí se svobodní a sobě rovni v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a maji spolu jednat v duchu bratrství. "m
„...ze zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským cmům, urážejícím svědomí lidstva, a ze vybudování světa, ve kterém lidé, zbaveni strachu
1      i vv- Jív ■ V       V 1 V     / í    f ) r/v ■ vv/
a nouze, budou se tesit svobodě projevu a presvedčení, bylo prohlášeno za nejvyssi cíl lidu..."508
„Unie, vědoma si svého duchovního a mravního dědictví, se opírá o nedílné, všeobecné hodnoty lidské důstojnosti, svobody, rovnosti a solidarity... "m Významný německý teologický etik v této souvislosti poznamenává: „Globálně tedy ve stále silnější míre, ale také uvnitř společností krystalizují jako společný základ pole etických přesvědčení a životních stylů, která se stále více plu-rahzují, a chrání tím soužití pred lhostejností a relativismem, amz by ale závazně předepisovala určitou teoretickou nebo světonázorovou koncepci. "m
12.1.1.2 Univerzální a rovná
Základním vztažným bodem pro nárok na platnost lidské důstojnosti a z ní vyplývajících lidských práv je lidské bytí jako takové, lidství každého člověka v jakékoli podobě. Jinými slovy: lidská práva náležejí každému člověku jen proto, že je člověkem. Neváží se tedy na nějaké znaky, vlastnosti, postavení, členství v nějakém společenství, funkci, roli, výkony, zásluhy, věk, náboženské vyznání a víru, politické ci jiné přesvědčení, sexuální orientaci, pohlaví, sociální či etnický původ, rasu, barvu pleti, genetické rysy, jazyk, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod. Jestliže by je někdo nebo nějaká skupina chtěli přidělovat či přiznávat na základě nějakých znaků či vlastností, označuje se tento prístup jako partikularismus, který je v příkrém rozporu s univerzalismem lidské důstojnosti a lidských práv a vlastně
507 Všeobecná deklarace lidských práv, 1948, čl. 1.
508 Tamtéž, preambule.
509 Preambule Charty základních práv EU, 2000.
510 Hilpert Konrad: Menschenrechte und Theologie. Forschungsbeiträge zur ethischen Dimension der Menschenrechte, Freiburg im Br.: Herder, 2001, s. 26.
311
^4259031
s jádrem lidskoprávní myšlenky. Lidská práva nejsou jen nějakými zvláštními právy spojovanými s nějakou funkcí, rolí, vlastností. Pro stát z univerzalismu vyplývá povinnost zacházet se všemi občany rovnoprávně a pro každého občana zase povinnost uznávat stejná práva druhých, což lze vystihnout rčením, že „moje práva mají hranice v rovných právech druhých".
Jedná se o práva, která náležejí všem stejným způsobem.
Znak ci aspekt univerzální a rovná (práva) nás přivedl k tomu, co se nazývá anti-diskriminacním jádrem lidských práv, tzn. k zákazu diskriminace jako strukturálnímu principu lidských práv. Doložíme si to zněním dvou hdskoprávních dokumentů, jednoho na globální úrovni a druhého na úrovni regionální:
„Každý má všechna, práva, a všechny svobody stanovené touto deklaraci bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšleni, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného po-
/ "511
staveni.
„Každá diskriminace z jakéhokoli důvodu, napr. z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického nebo jakéhokoli jiného presvedčení, príslušnosti k národnostní menšine, majetku, rodu, zdravotního postižení, veku ci sexuální orientace se zakazuje. "m
Ze srovnání obou citovaných textů vychází, že se rozšířily znaky, které by mohly znamenat diskriminaci. Zde krátce ještě doplníme a poukážeme na neshody a napětí a s tím spojené důsledky pro zacházení s danou lidskou bytostí, které souvisejí s otázkou a odpovědí na ni. Jde o to, zda i vývojové fáze lidského života predstavuje znak pro uznání, resp. přiznání nebo nepřiznání lidské důstojnosti a z toho plynoucích lidských práv. Míříme tím k lidským bytostem, které nejsou způsobilé o sobě rozhodovat a spolurozhodovat s ostatními, a to bud ještě ne (napr. pred narozením, kojenci), dočasně ne (napr. lidé v komatu), nebo trvale ne (napr. zbavení právní způsobilosti, některé prípady lidí s postižením). Existují totiž zastánci takového prístupu, který těmto zmíněným lidským bytostem nepriznáva morálně-právní status lidské důstojnosti a s ní spojených lidských práv, včetně napr. práva na život. Po-
511 Všeobecná deklarace lidských práv, čl. 2, odst. 1.
512 Charta základních práv EU, článek 21 Zákaz diskriminace, odst. 1.
312
važujeme takové snahy - zde z hlediska univerzality lidských práv - za neslučitelné s pojetím univerzálních lidských práv a za projev nebezpečného partikularismu.
12.1.1.3 Vrozená a nezcizitelná (nezadatelná)
Výraz vrozená je metaforický. Chce vystihnout skutečnost, že se lidská práva nezískávají, nezasluhují, znovu nepřijímají, nepropůjčují a ani neztrácejí. Proste zeje nikdo takto nějak nepřiděluje, nepriznáva, neodebírá, ale že se jejich oprávnení zakládá na lidském bytí. Toto oprávnení, tato lidská právaje možno ze strany státu či jedinců jen uznat. Zdůrazňuje se tím i zvláštní postavení lidských práv. Jejich uznání není vázáno ani na plnení povinností. Při porušení povinností plynoucích z lidských práv nastanou sankce či přijde kritika nebo omezení některých práv (např. u osob ve výkonu trestu), ale jádro základních lidských práv zůstává (např. právo na život či zákaz mučení u osoby ve výkonu trestu).
12.1.1.4 Předstátní a předpozitivní
Jedná se o morální práva s univerzální platností pro všechny lidi, jež je nezávislá na faktickém uznání či porušování a existuje před implementací do zákonodárství konkrétního státu. Předcházejí proto státnímu právu a nabízejí odpovědna otázku etiky práva „které právo je spravedlivé?", jež chce poukázat na fakt a zkušenosti, že soubor právních norem a proces jejich tvorby a sepsání (tzv. pozitivní právo) nezajistí samo o sobe rovné zacházení a spravedlnost, ale že potřebuje stěžejní měřítka, která je mohou přezkoumat a testovat (předpozitivní).
Rovněž se popisuje role lidských práv, která znamená, že odůvodňují, uskutečňují a chrání legitimitu státního vládnutí, včetně tzv. demokratických vlád. Na zkušenostech dvou totalitních zločinných režimů 20. století lze doložit, že je možno páchat zločiny i podle zákonů a že zločin podle zákona nepřestává být zločinem. Mnozí pachatelé jako přívrženci těchto režimů či jejich obhájci se odvolávali na tehdy platné zákony a třeba i tehdy platnou morálku, přesto byli aspoň někteří odsouzeni např. za zločiny proti lidskosti. Takový rozsudek potřeboval práve měřítka, na základe nichž byly odsouzeny i ony zákony, které byly protiprávní a nelegitimní.
12.1.1.5 Pozitivně-právní (legální)
Dáme nejprve slovo preambuli Všeobecné deklarace lidských práv: „Va/né shromážděni vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských prav jakožto společný cil
313
pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každýjednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jezjsou podjejich pra-
vomocí. "
A dále rozvineme, že morální práva či tak zásadní etická měřítka by ale zůstala pouhým apelem, kdyby se nestala součástí právního systému (platný systém právních norem - tzv. pozitivní právo). Tento znak či aspekt lidských práv právě vyjadruje, že se morální práva stávají „silnými" právy tím, že se kodifikují (uzákoní), tzn. implementují (=státy je zavedou do svého právního rádu a aplikují, uplatní v něm) do zákonodárství dané země. Stávají se tzv. základními ústavními právy (napr. Listina základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku ČR513). Platí potom uvnitř určitého právního celku jako propůjčené, právně žalovatelné nároky, jejichž porušení se může trestat státními donucovacími prostředky. Vystihuje se tím tedy legální nárok jedince nebo skupiny na respektování, ochranu a zajištění lidských práv. Morální práva se mohou prosazovat právními institucemi. Zkušenosti bezpráví v rámci státu odkazují na potrebu nadnárodní roviny - lidská práva jsou součástí mezinárodního práva.
Rozlišují se tri roviny vydávání dokumentů:
a) globální (OSN, napr. Všeobecná deklarace lidských práv; Úmluva o právech dítěte; Úmluva o právech osob s postižením);
b) regionální (konvence v Evropě, Americe, Africe - pr. Rada Evropy: Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, 1950; Americká konvence o lidských právech, 1978; Lidská práva v Africe- Banjul Charta lidských práv a práv národů, 1981; Arabská charta lidských práv, 2004; EU-Charta základních práv EU, 2000; zde můžeme ještě zmínit príslušné soudy pro lidská práva: Mezinárodní trestní tribunál v Haagu - OSN; Soud pro lidská práva ve Štrasburku -Rada Evropy; Soud pro lidská práva v Luxemburku - EU);
c) rovina jednotlivých států (ústavy; napr. již uvedená Listina základních práv a svobod CR).
513 Srov. např. In: http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020102 (13. 10. 2011).
314
Vse můžeme shrnout skutečností, že lidská práva jsou také - jak jsme již výše naznačili - měřítkem pro spravedlnost pozitivního práva a legitimitu politického vládnutí. Pres pozitivní právo získávají presnou podobu a sílu k prosazování, nicméně stále pritom odkazují nad právní rovinu tím, že uplatňují etický požadavek, který má důvod v respektování důstojnosti človeka jako subjektu, človeka, jenž je způsobilý k vlastní zodpovednosti a spoluzodpovednosti (včetně tech, kdo bud ještě ne, dočasne či trvale ne, nebo už nejsou způsobilí; jinak bychom opomenuli osoby či skupiny osob a nebylo by možno uvažovat o univerzalitě lidských práv). Lidská práva jsou tedy nástrojem kritiky a zmeny.
12.1.1.6 Kritická
Díky lidským právům je k dispozici nástroj s vysokou právní a morální silou, který umožňuje kritizovat pomery, v nichž není dostatečné respektována, chráněna či zajištěna lidská důstojnost a z ní plynoucí lidská práva. Kriticko-normativní idea lidských práv smeruje ke zmene „poměrů", aby mohli lidé utvářet svůj život se sebeurčením bez diskriminace. V tomto smyslu jsou lidská práva kritickým stimulem trvalé zmeny.514
Vpredchozím textu jsme zasadili lidská práva na rozhraní práva a mravnosti a nyní zde můžeme potvrdit a odůvodnit, že je tomu tak proto, že zavazují k uskutečňování mravních norem v politickém utváření společnosti a na druhé strane činí pozitivní právo kritizovatelné se zřetelem na etickou ideu spravedlnosti.515
Můžeme ještě připojit, že s tímto znakem souvisí vecný původ lidských práv, totiž že jsou odpovedí na zkušenosti strukturálního bezpráví, jež se má jejich prosazováním překonávat. Jsou výsledkem procesu učení a další citlivosti na různé diskriminace - tento proces je neuzavřený. Proto i katalog fundamentálních lidských práv není statický. Protože odpovídají - jak jsme již četli výše v príspevku - na různé dejinné zkušenosti bezpráví, podléhá i jejich formulace dejinné zmene. Nakonec každá morálka je v tomto smyslu dejinná. V různých dobách a letech prijaté
514 Srov. také např. v českém jazyce Maier Hans: Lidská práva - nárok na obecnou platnost
a kulturní diferenciace. In: Hanuš Jiří (ed.): Lidská práva. Nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, Brno: CDK, 2001, s. 8-10.
515 Srov. např. Hilpert Konrad: Menschenrechte und Theologie. Forschungsbeiträge zur ethischen Dimension der Menschenrechte, s. 25-26; Lexikon der christlichen Ethik, Band 2 (L-Z), Freibug im Br.: Herder, 2003, s. 1163-1165.
315
dokumenty ukazují rovněž na zkušenost, že se může rozvíjet zmíněná vnímavost-citlivost pro různé diskriminace a porušování rovné důstojnosti a svobody (napr. Úmluva o právech dítěte z roku 1989 jako vrchol a základ etap vnímání dítěte a dětství v dějinách; Úmluva o právech osob s postižením z roku 2006 - opět jako dosavadní vrchol rozumění tomu, co znamená postižení; práva žen - Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen ve své preambuli kromě jiného konstatuje, že „státy, smluvní strany mezinárodních paktů o lidských právech, mojí povinnost zabezpečit rovnoprávnost mužů a žen při využívání všech hospodářských, sociálních, kulturních, občanských a politických práv"; jsou dále však znepokojeny tím, že „bez ohledu na tyto dokumenty nadále existuje rozsáhlá diskriminace žen a že v podmínkách chudoby mají ženy nejmenšípřístup k výžive, zdravotnictví, vzde-
1 /    /   VI     í      / / V/1    v- ••/ VI/" v- /      •/   1/1 V
lam, skoleni a pracovním příležitostem a jmým potrebám ; a připomínají dale, ze „diskriminace žen porušuje zásady rovnosti práva respektování lidské důstojnosti, je překážkou pro účast žen, na rovnoprávném základe s muži, v politickém, společenském, hospodářském a kulturním životejejich zemí, zabraňuje růstu blahobytu společnosti a rodiny a znesnadňuje plný rozvoj možností žen ve službe pro jejich
zeme a pro hdstvo..."my
Z důvodu této korelace mezi dějinnými podmínkami a hdskoprávními obsahy nemůže existovat žádný vyčerpávající a na čase nezávislý, platný seznam lidských práv. Zkušenosti bezpráví a určitá i latentně prítomná ohrožení se proto fixují jako poznání, za něž nesmí lidstvo na své další cestě nikdy více upadnout (napr. právo na život a bezpečnost, právo na osobní vlastnictví, právo na ochranu pred svévolí při provádění soudních opatrení, právo na náboženskou svobodu a svobodu svědomí a právo na sdružování).517
Řečené budeme ilustrovat slovy preambule mateřského dokumentu lidských práv: „zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svedomí lidstva, a že vybudování sveta, ve kterém lidé, zbaveni strachu a nouze, budou
vv- Jív ■ V      V 1 V     /  1    1 1 i/v ■     vv/   /I l ■ 7 v
se tesit svobodě projevu a presvedčení, bylo prohlášeno za nejvyssi cil lidu, ze je
516 Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, OSN, 1979. In: http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2004112301 (14. 10. 2011).
517 Srov. také Hilpert Konrad: Menschenrechte und Theologie. Forschungsbeiträge zur ethischen Dimension der Menschenrechte, s. 25-26; Lexikon der christlichen Ethik, Band 2 (L-Z),
s. 1163-1165.
316
nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-h být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranu a útlaku... "518
Katalog lidských práv je také otevřen interkulturalitě (dialogu kultur, náboženskému dialogu). Na pozadí bolestných zkušeností bezprávní lze rovněž ukazovat důležitost lidskoprávního vzdělávání v současnosti.515
12.1.1.7 Nedílná a vzájemně závislá a podmíněná
Nejčastěji se setkáme s dělením katalogu lidských práv na občanská, politická, sociální, hospodářská a kulturní. V prosinci roku 1966 byly současně předloženy k podpisu a následné ratifikaci dva protokoly:
Mezinárodní protokol o občanských a politických právech a Mezinárodní protokol o sociálních, hospodářských a kulturních právech. Oba stejně ve svých preambulích uvádějí, že „ideálu svobodné lidské bytosti těšící se občanské a politické svobodě a svobodě od strachu a nedostatku možno dosáhnout jen tehdy, jestliže budou vytvořeny takové podmínky, vnichžbude moci každýpožívat svých občanských a politických práv, jakož i svých práv hospodářských, sociálních a kulturních"™.
Vídeňská konference o lidských právech z roku 1993 konstatuje, že jsou lidská
/ • /i   / 1/1    /        /• v    /   • 1/ /• v        1    /   v   / 591
pravá univerzální, nedílná, vzájemné závisia a vzájemné podmíněna.
Vdruhém článku pak zaznívá, že všichni lidé mají právo na sebeurcení a na základě tohoto práva rozhodují o svém politickém statusu, svobodně uskutečňují svůj ekonomický, sociální a kulturní rozvoj.522
518 Všeobecná deklarace lidských práv, 1948. Nemusíme ani dodávat, že se jedná o reakci na otřesné zkušenosti spojené s nacistickým režimem a druhou světovou válkou.
519 Německá nadace „Erinnerung-Verantwortung-Zukunft" (Paměť-Zodpovědnost-Budoucnost) se sídlem v Berlíně právě podporuje vybrané projekty v určitých zemích, které prokáží spojení historických zkušeností bezpráví a příslušné lidskoprávní tematiky. Autor tohoto příspěvku je hlavním řešitelem jednoho takového podpořeného projektu, a to s názvem Lidská práva lidí
s postižením, smrtelně nemocných a umírajících na pozadí nacistického programu Euthanasie. Jedním z hlavních produktů tohoto projektu bude publikace.
520 In: http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020103, http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020104 (13. 10. 2011).
521 Vienna Declaration and Programme of Action, čl. 5: „AH human rights are universal, indivisible, interdependent and interrelated". In:
http://www.unhchr.ch/huridocda/huridoca.nsf/%28symbol%29/a.conf.157.23.en (13. 10. 2011).
522 Tamtéž: „AH peoples have the right of self-determination. By virtue of that right they freely determine their political status, and freely pursue their economic, social and cultural development"
317
Není proto přijatelné, aby některý stát vybíral a deklaroval, že bude respektovat, chránit a zajišťovat jen např. občanská a politická práva a nerespektovat, nechránit a nezajišťovat práva sociální, hospodářská a kulturní, nebo naopak. Příklady jednotlivých občanských, politických, sociálních, hospodářských a kulturních práv si uvedeme později při představení delení lidských práv.
Potvrzuje se pojetí človeka jako individuální i sociální, resp. solidární bytosti, či celostní bytosti se všemi jejími rozmery. Nakonec i takové základní právo na svobodu vyznání v sobe obsahuje individuální i sociální rozmer (např. prožívání a slavení víry ve společenství, sociální jednání ve prospech potřebných).
K tomuto znaku také patří, že i když je základem lidských práv lidská důstojnost v jednotném čísle, lidská práva z ní odvozená existují jen v plurálu. Množina či katalog lidských práv tvoří spojitost vzájemné podmíněných a závislých jednotlivých práv. Vzájemná podmíněnost a závislost je bud komplementární, tzn. že nezajištěním či porušením jednoho práva se porušuje i právo jiné (např. porušením již někde výše zmíněného práva na vzdělání se porušuje následne i právo na svobodu projevu a informování, na svobodu zvolit si povolání a právo na práci), nebo napjatá (např. na právo svobodu projevu má své hranice, není absolutní, a je tedy omezeno právem druhého, aby nebyla poškozena jeho čest nebo aby nebyl diskriminován).
To neubírá nic na skutečnosti, že se tato práva jako kriticko-normativní, univerzální a nedílná ve vzájemném vztahu doplňují v naplňování společného cíle, totiž v utváření svobodného sociálního řádu, který odpovídá lidské důstojnosti. Lidská důstojnost se uznává a naplňuje v právech rovné solidární svobody, která odpovídají trojici principů „svoboda, rovnost, solidarita". Odmítá se jak autoritářský ko-lektivismus, tak sociální vyloučení.
12.2 Nejrozšířenější kategorizace a diferenciace lidských práv
U představení hlavních znaků lidských práv - resp. u bodu nedílná a vzájemné podmíněná a závislá - jsme si přislíbili, že si u pojednání o neznámejším delení lidských práv ukážeme některá jednotlivá práva z různých kategorií lidských práv. Nyní k tomuto kroku proto přistoupíme a předložíme si nejrozšířenější delení lidských práv a následne určitý model rozvrstvení lidských práv v rámci jejich rozšiřování a rozvoje.
Na příkladu dvou mezinárodních paktů jsme poznamenali několik výrazů, které ukazují na určitou diferenciaci a kategorizaci lidských práv. Ta však nic nemení
318
na podstatném znaku nedílných a vzájemně podmíněných a závislých lidských práv. Katalog zahrnující všechna práva z těchto nadepsaných kategorií bychom našli i v jiných dokumentech, napr. v Úmluvě o právech dítěte či v Chartě základních práv EU.
12.2.1 Občanská a politická práva
Brání státu, aby něco konal, a opravňují naopak občany, aby něco konali.
12.2.1.1 Občanská práva523
Představují především liberální práva na ochranu, z nichž můžeme jmenovat osobní svobodu, integritu a nedotknutelnost osoby, svobody vyznání, svědomí, projevu, soukromí. Vzhledem k zajímavému a podnětnému členění Charty základních lidských práv EU: hlavy Důstojnost-Svobody-Rovnost-Solidanta-Práva občanů-Spravedlnost budeme kromě príslušného mezinárodního paktu vybírat príklady jednotlivých práv z této Charty a dále samozřejmě z Listiny základních práv a svobod ČR (dále jen Listina).
Každému náleží právo na život (čl. 2 Charty, čl. 6 Paktu),
na osobní integritu (čl. 3 Charty; odst. 1 rozvádí na právo na osobní tělesnou a duševní integritu),
zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu (čl. 4 Charty, čl. 7 Paktu), právo na svobodu a bezpečnost: „Každýmá.právo na respektováni svého soukromého a rodinného života, obydlí a dopravovaných zpráv" (čl. 7 Charty; srov. čl. 9 a 17 Paktu - včetně ochrany pred útoky proti cti a pověsti),
právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 10 Charty, čl. 18 Paktu),
na svobodu projevu a informování (čl. 11 Charty, čl. 19 Paktu).
Listina zaručuje dle čl. 6, že „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již pred narozením "\
nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl.7 odst. 1), že „Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu"(odst. 2);
523 Zde můžeme odkázat jako na určité rozvinutí či doplnění na příspěvek kolegy Petra Jandejska Lidská práva a občanská společnost a na téma výhrady svědomí.
319
4589524
dle článku 10 „Každý má právo, aby byla. zachována jeho lidská důstojnost, osobni cest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
(2) Každýma právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života.
(3j Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jmým zneužíváním údajů o své osobě";
dále je zaručena svoboda myšlení, svedomí a náboženského vyznání: „Každýma právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání" (čl. 15 odst. 1), „Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu" (cl. 16 odst. 1).
Citací posledního článku zamýšlíme současné propojení s místem, v nemž jsme svobodu vyznání použili jako príklad pro celostní chápání človeka i v rámci lidských práv, tzn. pro individuální i sociální rozmer. Rovněž jsme jinde odkázali zájemce na delší hlubší systematické probrání základního lidského práva na svobodu vyznání. Zde můžeme ještě přiložit odkaz na zprávu Českého helsinského výboru o svobodě vyznání v CR524.
12.2.1.2 Politická práva
Odrážejí myšlenku demokratické participace a z nich lze uvést právo na svobodu shromaždovací a sdružovací (cl. 12 Charty, čl. 21 a 22 Paktu),
právo volit a kandidovat (čl. 39 a 40 Charty, čl. 25 Paktu),
petiční právo (čl. 44 Charty).
Listina nadepisuje oddíl druhý Politická práva, který spadá do Hlavy druhé Lidská práva a základní svobody a navazuje na oddíl první Základní lidská práva a svobody.
Mezi politickými právy najdeme napr. petiční právo (čl. 18);
právo se pokojne shromažďovat (čl. 19) , v jehož odst. (2) se nám objeví výraz „mravnosti", a proto jej zmíníme. Tento odstavec ukazuje, že právo se shromažďovat není absolutní a že podléhá možným zákonným omezením, která jsou odůvodněna takto: „vpřípadech shromáždění na veřejných místech, jde-h o opatření
524 Viz Štampach O. Ivan: Zpráva o svobodě vyznání v ČR v roce 2009. In: http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=1970010107 (15. 10. 2011).
320
v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práva svobod druhých, ochranu verejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu verejné správy".
Také si můžeme připomenout, že jedno právo zde „naráží" na druhé či další práva druhých, a proto se musí v daném případě zvažovat a rozhodnout, kterému náleží vyšší právní a morální síla. Bylo by asi velmi zajímavé naslouchat pri nějakých právních výkladech a sporech interpretaci pojmů zdraví a mravnost...; stejně tak platí omezení pro svobodu projevu a právo na informace (Listina, cl. 17): každý má samozřejmě, ale i sice „právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu"(odst. 2), cenzura je neprípustná (odst. 3), nicméně „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-h o opatrení v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práva svobod druhých, bezpečnost státu, verejnou bezpečnost, ochranu verejného zdraví a mravnosti" (odst. 4);
právo se svobodně sdružovat (ěl. 20);
„právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních
/     o        / V-        / V-  /     /í /   1 V     Jí  o   ■ V     V       "/"VI 11>
organu a ucmne použiti zákonných prostředku jsou znemožněny [cl. 15).
12.2.2 Hospodářská, sociální a kulturní práva
Zavazují stát, aby něco podnikl k tomu, aby zajistil všem občanům lidsky důstojné životní podmínky, kterých by nebylo možno dosáhnout bez státních aktivit. Jak jsme sledovali a odůvodňovali výše, považují se lidská práva za práva na svobodu. Hospodářská, sociální a kulturní práva chrání svobodu, sebeurcení všech a působí na společnost, aby se v ní lidé mohli svobodně rozvíjet: „Chráníproto způsobilost člověka a podporují podmínky, aby bylo možno v hospodářských, sociálních a kulturních oblastech života jednat ve svobodě s vlastní zodpovědností a na základě sebeurcení J .
V návaznosti na recené si uvedeme príklady některých těchto práv.
525 Lohrenscheit Claudia, Trisch Oliver: Unterrichtsmaterialien für die Menschenrechtsbildung an Schulen. Für Schülerinnen und Schüler ab Jahrgangsstufe 8. Wirtschaftliche, soziale und kulturelle Menschenrechte, s. 2.
321
Začneme v kontextu publikace právem na vzdělání. Cl. 14 Charty zajišťuje každému právo na vzdělání, na odbornou prípravu a na další vzdělávání (odst. 1). Ve stejném duchu vyznívá cl. 13 Paktu, který však dále rozvíjí cíl vzdělání:
„vzděláni bude směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a smyslu pro její důstojnost a posílení úcty k lidským právům a základním svobodám" z umožní všem osobám „účinnou účast ve svobodné společnosti, napomáhat k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a všemi rasovými, etnickými a náboženskými skupinami, jakož i k rozvoji činnosti Organizace spojených národů pro zachování míru" (odst. 1);
smluvní strany paktu se potom v odstavci 2 písmeno e) zavazují k tomu, že bude „na všech stupních aktivně usilováno o rozvoj školského systému, bude zaveden přiměřený systém stipendií a soustavně budou zlepšovány materiální podmínky vyučujících"; v souvislosti ještě s tématem etického vzdělávání můžeme přečíst odst. 3 Paktu a cl. 14 odst. 3 Charty, v němž se smluvní státy zavazují k tomu, že budou „respektovat svobodu rodičů, případně porucníků, zvolit pro jejich děti jiné školy než ty, které byly zřízeny veřejnými orgány, které odpovídají takové minimální úrovni vzdělání, jaká je stanovena nebo schválena státem, a zajišťovat náboženskou a morální výchovu jejich dětí ve shodě s jejich vlastním přesvědčením " (Pakt)
a že „Svoboda zakládat vzdělávací zařízení při náležitém respektování demokratických zásad a práva rodičů podle jejich náboženského a filosofického přesvědčení a pedagogických názorů zajišťovat vzdělání a učení svých dětí musí být respektována v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují uplatňování této svobody a tohoto práva" (Charta).
Právo každého na vzdělání zaručuje i Listina (cl. 33 odst. 1) a rozvíjí, že „ Ob-cané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách" (odst. 2).
Jinak Listina má nadepsána Hospodářská, sociální a kulturní práva u Hlavy čtvrté. Setkáme se zde se s právem na svobodnou volbu povolání a prípravu k němu (cl. 26 odst. 1), s právem „získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje" (odst. 2); s právem zaměstnanců na „spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky" (cl. 28); s právem žen, mladistvých a osob s postižením na zvýšenou ochranu zdraví pri práci a na zvláštní pracovní podmínky
322
(cl. 29 odst. 1) a právem mladistvých a osob s postižením na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc pri přípravě povolání (odst. 2);
s právem na zdraví dle cl. 31: „Občané mají na základě verejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péci a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon."
Článek 15 Charty hovorí v tomto kontextu o svobodě zvolit si povolání a o právu na práci, o právu na bezplatné zprostředkování práce (cl. 29), o právu na spravedlivé a slušné pracovní podmínky (cl. 31), které jsou specifikovány ve dvou odstavcích, přičemž ten první stanovuje, že „každý pracovník má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost".
Smluvní státy uznávají prostřednictvím článku 6 odstavec 1 Paktu právo na práci a zavazují se, že „učiní príslušné kroky k ochraně tohoto práva". Na odstavci 2 si budeme ještě ilustrovat onu výše v textu naznačenou tzv. triádu lidskoprávních povinností, která zahrnuje závazek státu nejen respektovat, chránit, ale i zajišťovat základní lidská práva, a nedílnost lidských práv: „Opatrení, jez mají být učiněna státy, smluvními stranami Paktu, k dosazení plného uskutečnění tohoto práva, budou zahrnovat programy technického a odborného zaškolenia výcviku, plány a prostředky k dosazení stálého hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje a plné a produktivní zaměstnanosti za podmínek zajišťujících jednotlivci základní politické a hospodářské svobody."
Aještě zmíníme právo každého na ochranu zdraví, jak jej zaručuje článek 31 Listiny: „Občané mají na základě verejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péci a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon."
Smluvní státy Paktu uznávají v článku 12 „právo každého na dosazení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví" (o&st. 1) a zavazují se učinit príslušná opatrení „k dosažení plného uskutečnění tohoto práva" (odst. 2 písmena
0-«D>
Konečně článek 35 Charty nadepsaný Ochrana zdraví ustanovuje, že „Každý má za podmínek stanovených zákony a praxí jednotlivých států právo na preventivní zdra-
/     /v- í / f    V í /    v    v /«
votni peci a na lekárske ošetrení...
12.2.3 Solidární práva
Ještě se někdy uvádějí tzv. solidární práva, k nimž se radí napr. právo na rozvoj, životní prostredí a mír. Otázkou zůstává, kdo je adresátem závazku, v každém
323
prípade se podotýka, že uskutečnění těchto práv vyžaduje spolupráci mezinárodního společenství.526
Jako príklad můžeme uvést Deklaraci z Ria o životním prostredí a rozvoji z roku 1992, v němž zaznívá několik zásad, z nichž můžeme vybrat Zásadu 1, podle níž jsou „Lidské bytosti ve stredu úsilí o trvale udržitelný rozvoj. Mají právo na zdravý a produktivní život v harmonii s prírodou „Mír, rozvoj a ochrana životního prostředí jsou vzájemně závislé a neoddělitelné"(Zásada 25 )527.
Je jasné, že jednotlivé kategorie a jednotlivá práva zvou k hlubšímu pojednání a výkladu a vyžadují to. Můžeme zde aspoň odkázat na jednotlivé výbory OSN pro jednotlivé kategorie ci zvláště zranitelné skupiny pro porušování lidských práv a jejich interpretace a závěrečné zprávy jednotlivým zemím.
Nabídnuté seznámení chce také přispět k dalším diskusím a prípadnému hlubšímu studiu.
12.3 Koncepce hlavních dimenzí lidských práv
Toto rozvrstvení lidských práv nechce zachycovat historický vývoj, spíše navazuje na téma věcného původu lidských práv, a sice jako odpovědi na bolestné zkušenosti bezpráví, které je treba překonat a pred nimiž se lidé potřebují chránit. Načrtává proto spíše systematické obsahové hledisko rozšiřování a rozvoje lidských práv.528
Někdy se místo dimenzí používá označení generace.
12.3.1 Dimenze první
První dimenze vyznačuje práva, která směrují k ochraně lidské důstojnosti a lidského života (napr. právo na život, zákaz mučení a nelidského zacházení, zákaz otroctví a nucených prací, právo na svobodný rozvoj osobnosti) a zahrnují procesní záruky lidských práv (napr. právo na spravedlivý proces, presumpce neviny). Jedná se o klasická práva na ochranu prostoru pro osobní jednání a život, který je
526 Srov. Fritzsche K. Peter: Menschenrechte. Eine Einführung mit Dokumenten, s. 22.
527 Deklarace z Ria o životním prostredia rozvoji, OSN, CONF. 151/26, 1992. In: http://www.un-documents.net/rio-dec.htm (15. 10. 2011).
528 Srov. např. Fritzsche K. Peter: Menschenrechte. Eine Einführung mit Dokumenten, s. 24.
324
chráněn před ataky zvnějšku, zejména ze strany státu. Označují se proto jako ne-
gativní práva na ochranu529.
12.3.2 Dimenze druhá
Druhá dimenze zahrnuje politická práva a svobody (napr. aktivní a pasivní volební právo, svoboda vyznání, svědomí, projevu, myšlení, shromažďování, sdružování, tisku).
O politických právech se mluví jako o pozitivních právech na účast, protože zajišťují, že se mohou lidé účinně účastnit rozhodovacích procesů, které se týkají všech
530
12.3.3 Dimenze třetí
Tretí dimenze obsahuje hospodářská, sociální a kulturní práva (viz výše a ještě doplníme o právo na pitnou vodu, výživu, oblečení, sociální zabezpečení, přiměřený životní standard). Ta se označují jako pozitivní práva na podíl, protože zabezpečují rámcové podmínky, které mají umožnit uskutečňování práv na svobody a politických práv na účast.531
12.3.4 Dimenze čtvrtá
Čtvrtou, nejvíce diskutabilní dimenzí, jsou práva nově se utvářející, jejichž povaha je smíšená (tzn. že jsou individuální i kolektivní: právo na prístup k informacím, na zdravé a čisté životní prostredí, na prírodní zdroje a nedotčenou prírodu, na mír, na společné dědictví lidstva).
Vzhledem k tomu, že reagují na nespravedlivé rozdělování zdrojů a životních možností mezi národy, tematizují se jako práva na solidaritu, která znamenají požadavky na každou zodpovědnou politiku. Právním subjektem zde nejsou jednotlivé osoby, ale národy, proto se jim nepriznáva v užším smyslu slova status lidských práv a nazývají se kolektivními právy, která nemají predstátní charakter, ale jako standardy pro jednání státu mají vztah k lidským právům.532
529 Srov. Gesetz und Evangelium. Eine Studie, auch im Blick auf die Entscheidungsfindung
in ethischen Fragen. Ergebnis eines Studienprozesses der Gemeinschaft Evangelischer Kirchen in Europa (GEKE), s. 135.
530 Srov. tamtéž, s. 136.
531 Srov. tamtéž.
532 Srov. tamtéž, s. 136-137.
325
12.4 Lidská práva v biomedicínsko-etických diskusích
Dalším příkladem bude oblast biomedicíny, resp. biomedicínsko-etických diskusí, a role a postavení lidských práv v nich.
Členské státy Rady Evropy se například zavázaly v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, že budou chránit a zajišťovat lidskou důstojnost a základní práva a svobody každého jednotlivce v souvislosti s aplikací biologie a medicíny.533 Snad si zaslouží prostor malá poznámka, že přijetí takového dokumentu neznamená, že by hned všichni v oblasti lidských práv a etiky, resp. biomedicínské etiky, text nekriticky přijali a doporučovali k ratifikaci. Doložit můžeme tuto zkušenost interpretací této úmluvy některými německými (teologickými) etiky, kteří ji kritizovali zejména za to, že nedostatečně chrání osoby, které nejsou způsobilé dát souhlas v rámci pokusů na nich prováděných, a embrya.534 Na tom je přinejmenším vidět, že existence a přijetí nějakého takového dokumentu na politické úrovni ještě nezaručuje bezproblémovost, dostatečnou ochranu všech osob za různých okolností a že potřebuje kritickou četbu a interpretaci ze strany odborné veřejnosti.
Dále je patrné, že přijetí takového dokumentu znamená také určitý politický kompromis, aby byla možná shoda. Rovněž lze vyčíst skutečnost známou i s ohledem na platnost zákonů v právním demokratickém státě, že totiž platnost určitých zákonů, tzn. legální úprava, pro každého neznamená hned legitimitu.535
V uvedené úmluvě nebyli tematizováni lidé umírající a smrtelně nemocní, proto bylo vzhledem k mnoha problémům v této fázi života přijato na úrovni Rady Evropy Doporučení c. 1418/1999 o ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících, jež je spíše známo pod označením Charta práv
umírajících.30
533 Srov. Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, Oviedo, 1997. In: http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020124 (7. 10. 2011).
534 Např. Mieth Dietmar: Was wollen wir können? Ethik im Zeitalter der Biotechnik, Freiburg im Br.: Herder, 2002, s. 334-343.
535 Jen krátce nějaký příklad: za určitých přesně vymezených okolností zákonem dovolené potraty nevedou k závěru, že jsou pro všechny ženy a muže morálně přijatelné, resp. i když je zákon takovým způsobem dovoluje a netrestá, pro mnohé jsou i tak nelegitimní z eticko-právních důvodů. Legální se tedy nerovná legitimní. Podobně by bylo možno ilustrovat příkladem euthanasie.
536 Srov. Doporučení Rady Evropy č. 1418/1999 „O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících" („Charta práv umírajících"), in: http://is.muni.cz/th/40333/lf_m/Pri-loha_c._4.pdf (7. 10. 2011).
326
Vpreambuli vycházejí smluvní státy ze skutečnosti, že „Povinnost respektovat a chránit důstojnost všech nevyléčitelně nemocných a umírajících osob je odvozena z nedotknutelnosti lidské důstojnosti ve všech obdobích života. Respekt a ochrana nacházejí svůj výraz v poskytnutí přiměřeného prostredí, umožňujícího člověku ustojne umíraní.
Už z citovaného úryvku je zrejmé, že se jednotlivá relevantní práva odvozují z principu lidské důstojnosti. Toto ukotvení ve struktuře textu doporučení se potvrzuje, když jsou hlavní pilíře dokumentu nadepsány: „Základnípravá odvozená z důstojnosti nevyléčitelně nemocných nebo umírajících osob jsou dnes ohrožena mnoha faktory:... "a „Shromážděníproto doporučuje, aby Výbor ministrů vyzval členské státy Rady Evropy, aby ve všech ohledech respektovaly a chránily důstojnost nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí, a to tím:...".
Vždy pod nadpisy následují konkrétní body, které vystihují ohrožení i naplňování, napr.
„nedostatečnou dostupností paliativní péce a dobré léčby bolesti;
častým zanedbáváním léčby fyzického utrpenia nebráním zretele na psychologické, sociální a spirituální potreby;
umělým prodlužováním procesu umírání buď nepřiměřeným používáním medicínských postupů, nebo pokračováním v léčbě bez souhlasu nemocného;
a naopak pomocí kroků zajišťování, mezi nimiž můžeme vybrat uznání a hájení nároku nevyléčitelné nemocných nebo umírajících lidí na komplexní paliativní péči;
ochranu práva na sebeurčení;
uznání práva na život a zákaz úmyslného usmrcení těchto osob.
Na konkrétních vyjádřeních bychom si taky rádi ukázali, že jsou takové lidsko-právní - stejné jako jiné etické - normy smíšené, tzn. že zohledňují poznatky a zkušenosti zúčastnených odborností.
Jestliže název Úmluvy o lidských právech a biomedicíne poukazoval na zapojení lidských práv do biomedicíny - jinak to stejné ani není možné, vezmeme-h v potaz právní a morální sílu lidských práv, tedy není možné je nerespektovat v takové oblasti - objevuje se v názvu dalšího dokumentu, a sice Všeobecné deklaraci o bioetice a lidských právech537, vztah bioetiky a lidských práv. Preambule vyzývá
537 Srov. Všeobecná deklarace o bioetice a lidských právech, UNESCO, 2005, in: CELAB: Bioetika v UNESCO, Základní texty, CENTER FOR ETHICS AND LAW IN BIOMEDICINE, 2008.
327
k tomu, aby se etické záležitosti v tomto kontextu zvažovaly s „náležitým respektem k důstojnosti lidské osoby a všeobecnou úctou k lidským právům a základním svobodám a jejich dodržováni";
a vyjadřuje neochvějné přesvědčení, že je „nutné a aktuální, aby mezinárodní společenství stanovilo univerzální principy které poskytnou základ pro reakci lidstva na stále narůstající dilemata a kontroverze, které predstavuje věda a technologie pro lidstvo a životní prostředí".
Aještě jeden postřeh: preambule bere zřetel na kulturní pestrost lidstva a zdůrazňuje přitom, že se na ni nelze „odvolávat na úkor lidských práv a základních svobod". Upozorňujeme na tento postřeh také proto, že jsme výše uvažovali o rozmanitosti morálních přesvědčení, která mohou být i kulturně podmíněna.
V této deklaraci je lidským právům přidělena stěžejní role a postavení v rámci biomedicínsko-etických diskusí, a to i v kontextu globálního, kulturně pestrého světa.
12.5 Sociální práce jako lidskoprávní profese538
Oborový kontext nás vede k příkladu pojetí sociální práce dle mezinárodního etického kodexu sociálních pracovníků, který konstatuje a stanovuje v definici sociální práce, že jsou principy lidských práv zásadní pro sociální práci. Zmíněná práva chápe jako ta, která vycházejí z lidské důstojnosti.539
Manuál s názvem Lidská práva a sociální práce, který byl vydán pro školy vzdělávající v sociální práci a pro profesi sociální práce, uvádí, že jsou lidská práva neoddělitelnou součástí teorie, praxe i morálních názorů v oblasti sociální práce; že se musejí tyto právní nároky, které korespondují se základními životními potřebami člověka, více uplatňovat a posilovat;
538 Tuto podkapitolku je možno také číst v propojení s příspěvkem kolegy Petra Jandejska o lidských právech v sociální práci.
539 Srov. např. Mezinárodní etický kodex sociální práce - principy. Návrh přijatý valným shromážděním IFSW (Mezinárodní federace sociálních pracovníků), Adelaide, Austrálie, 29. 9. - 1. 10. 2004.
In: http://www.socialnipracovnici.cz/images/pdf/Mezinarodni%20eticky%20kodex.pdf (6. 10.2011); Ethics in Sociál Work, Statement of Principles, in: http://www.ifsw.org/f38000032.html (6. 10. 2011); rozvedeno více také v textu Milfait René: Fundamentální eticko-lidskoprávní principy etických kodexů sociálních pracovníků. Objasnění s odpovídajícími povinnostmi a zodpovědnostmi. In: Etika a lidská práva v sociální práci, Praha: Centrum sociálních služeb Praha, JPD 3 - CZ.04.3.07/2.1.00.1/0003, 2008, s. 61-76.
328
že tvorí ospravedlnění a popud pro jednání v oblasti sociální práce.540 Proto se také sociální práce pojímá jako lidskoprávní profese.
541
12.6 Lidské povinnosti na základě lidských práv
Helmut Schmidt říká ve své předmluvě k Všeobecnému prohlášenílidských povinnostínavržených Interaction Councilpri príležitosti 50. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv (globální úroveň OSN): „Bez vědomí odpovědnosti jednotlivce múze svoboda, upadnout do nadvlády silných a mocných. Proto je stálým úkolem politiků a občanů států, aby udržovali v rovnováze práva a odpovědnosti. "542
Podobně jako tehdy Všeobecná deklarace lidských práv má mít toto prohlášení lidské odpovědnosti charakter etického apelu s nadějí, že může mít v budoucnu právní a politické účinky
Dále připomíná, že „my občané máme nejen práva k ochraně před cizí svévolí, nýbrž stejně tak povinnosti a odpovědnost vůči našim spoluobčanům. Žádná demokracie a žádná otevřená společnost nemůže natrvalo existovat bez dvojího principu práva povinností. Kdo chce zabránit hrozícímu střetu kultur, ten k tomu nepotřebuje v žádném případějen hospodářský a vojenský potenciál, nýbrž potřebuje morálku, která múze být uznána také všemi dalšími. "543
V preambuli tohoto Všeobecného prohlášení lidských povinností stojí:
„protože je uznání důstojnosti, která tkví ve všech členech lidské rodiny, a rovných a nezadatelných práv základem pro svobodu, spravedlnost a mír ve světě, a protože zahrnuje povinnosti nebo odpovědnosti (responsibilities),
protože má exkluzivní trvání na právech za následek konflikt, rozdělení a nekonečný spor a protože může zanedbávání lidských povinností vést k nezákonnosti a chaosu,
540 International Federation of Social Workers (IFSW), International Association of Schools of Social Work (IASSW) and UNO: Human Rights and Social Work: A Manual for Schools of Social Work and the Social Work Profession, 1994. In: http://www.ifsw.org (6. 10. 2011).
541 Srov. Staub-Bernasconi Silvia: Soziale Arbeit: Dienstleistung oder Menschenrechtsprofession? Zum Selbstverständnis Sozialer Arbeit in Deutschland mit einem Seitenblick auf die internationale Diskussionslandschaft. In: Lob-Hüdepohl Andreas/Lesch Walter (Hg.): Ethik Sozialer Arbeit -Ein Handbuch: Einführung in die Ethik der Sozialen Arbeit, UTB/Schöningh, 2007, s. 20-54.
542 Allgemeine Erklärung der Menschenpflichten. Ein Vorschlag, H. Schmidt (Hrsg.), Piper Verlag 1997, s. 8.
543 Tamtéž., s. 16-17.
329
12.7 Závazky světového étosu jako podpora a prohloubení lidských práv
Kontextem následujících myšlenek bude vztah univerzálních eticko-právních měřítek a partikulárních morálek, pluralistické společnosti a právního státu, různých duchovních tradic a globálního sveta.
Signatáři Prohlášení ke Svetovému étosu upozorňují jako lidé, kteří se hlásí k určitým náboženským nebo eticko-filosofickým tradicím lidstva, na to, že „povinnosti byly po tisíciletí formulovány drive než práva".547
Vyznávají svou zkušenost, že „nelze vytvořit lepši řád světa nebo jej dokonce vnutit pouhými zákony nařízeními a konvencemi; že uskutečněni míru, spravedlnosti a uchováni Země závisí na tom, jako budou lidé schopni a ochotni uskutečňovat právo;
že boj za právo a svobodu předpokládá vědomí zodpovědnosti a povinnosti, a je tudíž třeba oslovovat lidské srdce i rozum;
V        /      1 111 i v/     v i/v /        v   / / v/ i v
ze pravo bez mravnosti se dlouho neudrží, a ze tudiz nem možný novy rad sveta bez světového étosu".548
Zdůrazňují rovněž, že by nakonec meli všichni lidé jen práva, jež by uplatňovali vůči jiným, avšak nikdo by už neznal povinnosti, bez nichž práva nemohou fungovat. Poukazují na to, co se podle nich v moderních diskusích o lidských právech přehlíží: všechna práva implikují povinnosti, i když platí, že ne všechny povinnosti
1 ' 549
plynou z prav.
Autoři tohoto projektu kladou sobe i ostatním otázku, co má ale platit pro všechny lidi a každého jednotlivce? Existují vůbec taková pevná (neochvějná) měřítka, kterých by se měli držet dokonce představitelé v politice, ekonomice, vědě a náboženství ?Může existovat nějaká základní norma, základní kritérium pro všechny lidi bez výjimky? Sami ve svém Prohlášení nabídnou odpovedi.550
547 Küng Hans: Světový étos pro politiku a hospodářství, Praha: Vyšehrad 2000, s. 129.
548 Küng Hans/Kuschel Karl-Josef: Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových náboženství, s. 15.
549 Küng Hans: Světový étos pro politiku a hospodářství, s. 130-131.
550 Srov. Küng Hans, Kuschel Karl-Josef: Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových náboženství, Brno: CDK, 1997; Küng Hans, Kuschel Karl-Josef: Wissenschaft und Weltethos, München: Piper, 2001; Küng Hans: Světový étos pro politiku a hospodářství, Brno: CDK, 1998; Küng Hans: Was ich glaube, München: Piper, 2009, s. 72-92.
332
Poprvé byl projekt Světový étos představen jako snaha o odpověď na globalizaci a globální problémy v různých oblastech (věda, politika, hospodářství, mír) v roce 1990. Rozhodující úlohu přitom sehrál prof. Hans Kůng z Tůbingen. Kontext hledání orientace v etických otázkách [odkud etická orientace a jak se má prosadit? Jak najít životní cestu a setrvat na ní?), kladení otázek typu: „Za jakých podmínek můžeme jako lidé lidštěji utvářet náš individuální a sociálníživot?"a individualizace a pluralizace sekulární společnosti. Zde tvrzení: globalizace vyžaduje, nemá-li mít nehumánni dopady, i globalizaci étosu. Jak tedy dosáhnout minimální shody v základních etických měřítcích, normách a postojích, které jsou nutné pro lidsky důstojné soužití v různých oblastech lidského života a praxe? Kde vzít tato měřítka, priority, odkud značení životní cesty?
V roce 1993 pak schválil Parlament světových náboženství v Chicagu Prohlášení k světovému étosu, které se orientovalo na základní konsens, bylo koncipováno v Tůbingen a bylo výsledkem mezinárodně a mezinábožensky propojeného procesu komunikace.
Slo o rozpomenutí se na základní etické normy v dědictví lidstva, které mají pomáhat k tomu, aby se udržel pro všechny směr na cestách života a soužití, aby se nově nacházely a uskutečňovaly životní postoje, měřítka a smysl života: „spoléháme na to, že naše často až tisícileté náboženské a etické tradice obsahují dostatek prvků étosu, kteréjsou pro všechny lidi dobré vůle, náboženské i nenáboženské, přesvědčivé (rozumnej a žitelné"'(kap. II).
Co ma ale platit pro všechny lidi a každého jednotlivce? Existují vůbec taková pevná (neochvějná) měřítka, kterých by se měli držet dokonce představitelé v politice, ekonomice, vědě a náboženství? Může existovat nějaká základní norma, základní kritérium pro všechny lidi bez výjimky?
Tento projekt označuje toto základní kritérium lidskostí, humanitou (skutečnou, pravou lidskostí). Proto zde formulují jako základní normu autonomní lidské mravnosti toto elementární rozlišování mezi dobrem a zlem: dobro je to, co pomáhá člověku k tomu, aby byl skutečně člověkem; zlo je oproti tomu vše, co lidské bytí zraňuje, poškozuje, zamezuje mu.
Humanita je proto prvním základním principem tohoto společného étosu lidstva: s každým člověkem se má zacházet skutečně lidsky - bez ohledu na pohlaví, etnický původ, sociální status, jazyk, věk, národnost, náboženství, světový názor. Humanita zde znamená základní etickou zásobárnu měřítek a standardů, které se
333
očekávají ode všech lidí nezávisle na daných pojetích človeka. Proto hraje důležitou roh v etické i náboženské výchove.
Setkává se zde humanistický étos a svetová náboženství.
To, co OSN slavnostně vyhlásila na rovine práva, chtěli potvrdit a prohloubit i signatári Prohlášeni ke světovému étosu ze dne 4. zárí 1993 v Chicagu, a to z hlediska étosu, přičemž jim jde o plnou realizaci nedotknutelnosti lidské osoby, nezcizitelnosti svobody, principiální rovnosti lidí a nutné solidarity a vzájemné závislosti všech lidí.551 Proto jsou vázáni všichni, jedinci i stát, aby tuto důstojnost respektovali a garantovali její účinnou ochranu. Vtéto důstojnosti se zakládají lidská práva i povinnosti. Vyznávají svou zkušenost, že „nelze vytvořit lepší rád světa, nebo jej dokonce vnutit pouhými zákony, nařízeními a konvencemi; že uskutečnění míru, spravedlnosti a uchování Země závisí na tom, jak budou lidé schopni a ochotni uskutečňovat právo;
že boj za právo a svobodu předpokládá vědomí zodpovědnosti a povinnosti, a je tudíž treba oslovovat lidské srdce i rozum;
že právo bez mravnosti se dlouho neudrží, a že tudíž není možný nový rád světa bez světového étosu ".
Svetový étos pritom chápou jako „základníkonsensus ve vztahu k existujícím závazným hodnotám, neměnným měřítkům hodnot a základním osobním posto-
■ o    « 551
jum .
Vr •     IV    •/      1  /       /      V        V IV       /   v v-   1      ■ ■ 1 VI/        í       V/ V/ J v
yjadruji take sve presvedčení, ze „všichni jsme zodpovední za lepši rad sveta.
Naše nasazení pro lidská práva, za svobodu, spravedlnost, mír a zachování země je bezpodmínečné. Naše rozdílné náboženské a kulturní tradice nám nesmějí bránit v tom, abychom se společně aktivně zasazovali za lidskost proti všem formám nehdskosti. Principy vyslovené v tomto prohlášení mohou přijmout všichni lidé s morálním přesvědčením, ať už se zakládá na náboženství ci nikoliv. ... "553
Jako lidé, kteří se hlásí k určitým náboženským nebo eticko-filosofickým tradicím lidstva, upozorňují, že „povinnosti byly po tisíciletí formulovány drive než práva".
551 H. Kúng/K.-J. Kuschel, Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových náboženství, CDK Brno, 1997, s. 15.
552 Tamtéž, s. 15-16.
553 Tamtéž, s. 14.
554 H. Kúng, Světový étos pro politiku a hospodářství, Vyšehrad 2000, s. 129.
554
334
Již v diskusi o lidských právech ve francouzském revolučním parlamentu v roce 1789 byl vznesen požadavek: jestliže se proklamuje deklarace práv človeka, je treba s tím spojit deklaraci povinností človeka. Tato Deklarace práv človeka a občana ze dne 26. srpna 1789 má přímo za cíl, aby: „tato deklarace, jsouc stale dostupná všem členům společnosti, jim trvale připomínala jejich pravá a jejich povinnosti".555
Autori projektu Světový étos zdůrazňují, že by nakonec meli všichni lidé jen práva, jež by uplatňovali vůči jiným, avšak nikdo by už neznal povinnosti, bez nichž práva nemohou fungovat. Poukazují na to, co se podle nich v moderních diskusích o lidských právech přehlíží: všechna práva implikují povinnosti, i když platí, že ne všechny povinnosti plynou z práv.556
Dva základní principy tohoto Prohlášení jsou:
1. S každým člověkem se mí zacházet skutečně lidsky-bez ohledu na pohlaví, etnický původ, sociální status, jazyk, vek, národnost, náboženství, svetový názor. Pravidlo humanity jako nejzákladnejší pravidlo humánního étosu.
2. Každý člověk mí jednat vůči druhým v duchu solidarity. Na každého a všechny, na rodiny a společenství, na národy a náboženství se má aplikovat prastarý pokyn mnoha etických a náboženských tradic: „Co nechceš, aby ti dělali druzí, nečiň také ty jim; co chceš, aby ti činili druzí, čiň také jim." Označuje se jako zlaté pravidlo etiky.
Vsuvka k onomu zlatému pravidlu: - „co nechceš, aby ti činil druhý, nedělej také nikomu jinému"; nebo pozitivně formulováno: „jednej se svými bližními tak, jak chceš, aby oni jednali s tebou "(srov. Tob 4,16; Mt 7,12; Lk 6,31); některé formulace tohoto zlatého pravidla zní takto:
i      ví / v-   -i •        v- v « 557
„co nechceš, aby ti jiní činili, necin tyjim , "
v v ••   / i     v    i     v-   -i •     i v" 558
„necin jiným, co nechceš, aby činili tobe ; dále slova vložená do úst Ježíši z Nazaretu: „jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi" a „jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi";555
555 Deklarace práv člověka a občana ze dne 26. srpna 1789. In: J. Kuba, Filosofie lidských práv a právo, s. 23.
556 H. Kůng, Světový étos pro politiku a hospodářství, s. 130-131.
557 Konfucius, Rozpravy XV, 23, in: H. Kůng, Světový étos pro politiku a hospodářství, s. 128.
558 Rabi Hilel, Sabat 31a, in: tamtéž, s. 128.
559 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Mt 7,12 a Lk 6,31, Praha 1985.
335
v islámu: „nikdo z vás není věřící, pokud nepřeje svému bratru to, co si přeje
sám";560
„člověk by měl být na své cestě lhostejný vůči světským věcem a se všemi tvory na světě zacházet tak, jak by chtěl, aby se zacházelo s ním";561
v buddhismu: „stav, který není príjemný a radostný pro mě, by neměl být ani pro něj; a stav, který není príjemný a radostný pro mě, jak bych jej mohl zamýšlet pro jiného?";562
v hinduismu: „neměli bychom se vůči jiným chovat způsobem, který je pro nás samé nepríjemný; v tom je podstata mravnosti".563
Dva výše zmíněné principy se mají stát neochvějnou (nezvratnou), bezpodmínečnou normou pro všechny oblasti života. Tento étos lidstva či světový étos ale nechce být novou morálkou. Chce vyzdvihnout minimum étosu, který je nutný k prežití lidstva.
Na základě obou principů onoho humána se pak formulují čtyři neochvějné (nezrušitelné, nezvratné) pokyny jako sebezávazek, které vycházejí z toho, že se v bibli, koránu, u zakladatele jógy, v buddhistickém kánonu i v čínské tradici nachá-
■/   v     v-       ■   r / ■ ■ VI/V 1        IV IV   V V//V 1-
zeji ctyn etické imperativy, nezavrazdis, nekradeš, nelzes, nezneužívaš sexualitu. Odráží to existenční zájem různých lidí na různých místech zeměkoule chránit svůj život, vlastnictví, čest a pohlavní vztahy. Tento pra-étos tvoří základnu Světového étosu. Představuje se tak etický základ, etický rámcový řád, bez něhož dle signatářů nemůže fungovat žádný světový řád. Má se podpořit pomocí čtyř hledisek kultura lidskosti. Každý člověk a každá instituce má čtyřnásobnou zodpovědnost:
• zodpovědnost za kulturu bez násilí a k úctě ke všemu živému {cti život!/nezabíjíš!- nemuč, netýrej, nezraňuj),
• závazek ke kultuře solidarity a spravedlivému hospodářskému řádu (jednej spravedlivě a čestně!/dle nepokradeš!-nevykorisťuj, neuplacej, nekorumpuj),
• závazek ke kultuře tolerance a k životu v pravdivosti (mluv a jednej pravdivě!/ nelžd-neklam, nefalšuj, nemanipuluj),
560 čtyřicátý hadíth podle an-Nawawího, in: H. Kúng, Světový étos pro politiku a hospodářství, s. 128.
561 Džinismus, Sútrakritanga I. 11.23, in: tamtéž, s. 128.
562 Sanjuttanikaja 353.35-354.2, in: tamtéž, s. 129.
563 Mahábhárata XIII.114.8, in: tamtéž, s. 129.
336
• závazek ke kultuře rovnoprávnosti a k partnerství mezi mužem a ženou {ctěte a milujte se navzájcml/nczcizoložíšlnezneužívej sexualitu! - nepodváděj, neponižuj, nepokořuj, nezneuctívej).
12.8 Lidskoprávní vzdělávání aneb lidské právo na lidskoprávní vzdělávání
Respektování, ochranu a zajišťování lidských práv lze v textech mezinárodního společenství doložit dokonce jako cíl vzdělávání:
^/zdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má pomáhat ke vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a skupinami rasovými a náboženskými, jakož i k rozvoji činnosti Organizace spojených národů pro zachování míru. "%4 Výchova detí má dle Úmluvy o právech dítěte směřovat k:
„aj rozvoji osobnosti dítěte, jeho nadania rozumových i fyzických schopností v co
■v-  V/        1 ■
nejsirsím objemu;
bj) výchově zaměřené na posilování úcty k lidským právům a základním svobodám... "%5 Tato úmluva spatřuje dokonce v získávané úcte k lidským právům druhých smysl trestu dítěte (mladistvého), které se dostane do konfliktu se zákonem, když smluvní strany této úmluvy
„uznávajíprávo dítěte obviněného, obžalovaného nebo uznaného vinným z porušení trestního práva na takové zacházení, které rozvíjí smysl dítěte pro důstojnost a cest, které znovu posiluje úctu dítěte k lidským právům a základním svobodám jiných a bere ohled na věk dítěte, napomáhá znovuzaclenění a zapojení dítěte do prospěšného působení ve společnosti".566
Ve stejném duchu konstatuje Vídeňská deklarace, že: „Vzdělání má podporovat porozumění, toleranci, mír a přátelské vztahy mezi národy a všemi rasovými nebo náboženskými skupinami a vést k rozvoji aktivit OSN při uskutečňování těchto cílů. Proto hraje důležitou roh při prosazování a respektování lidských práv vzdělávání v lidských právech a rozšiřování náležitých teoretických i praktických informací s ohledem na všechnyjedince bez rozdílu (...J a mělo by být integrováno do politiky vzdělávání na
564 Všeobecná deklarace lidských práv, čl. 26, odst. 2.
565 Úmluva o právech dítěte, čl. 29.
566 Tamtéž, čl. 40.
337
VDLPr, doplněné dalšími následnými prohlášeními a konvencemi, musí proto pro OSN dle papežových slov „zůstat základní hodnotou, podle níž se má orientovat svědomí jejích členů a z níž si musí stále brát nové podněty".
Ve spojitosti s tématem míru prohlásil, že „každá lidská bytost vlastní důstojnost, která nesmí být nikdy — i když žije osoba v konkrétním a dějinném kontextu - ponížena (znevážena), porušena nebo zničena, ale naopak musí být ctěna a chráněna, jestliže chceme skutečně budovat mír".
Ve své reci se věnoval i tématu náboženské svobody, jak uvedeme v pojednání
0 lidském právu na svobodu vyznání.
12.10.4 Odůvodnění a důrazy v hlásání církví
V hlásání církve, které zmiňuje lidská práva, lze pozorovat určité důrazy a odů-
J   v   ' 589
vodném. aj
Lidská práva vycházejí z principu lidské osoby a představují proto principy sociálního učení církve. Zohledňuje se jedinečná osoba se svou individualitou
1 socialitou, a tedy se svými vztahy (ono často opakované celostní pojetí člověka zde již nejen popisné, ale normativní), které zahrnují i vzájemnost, oporu, náklonnost, péci, vytváření manželství, rodiny, různých skupin a společenství. Lidská práva se i proto vnímají jako nedílná. Zvláštní pozornost se věnuje jedincům a skupinám, kteří trpí a jsou slabí. Práva se vyslovují v pevném spojení s odpovídajícími povinnostmi (závazky, zodpovědnostmi). Lidská práva a z nich vyplývající zodpovědnost se neomezují na vztah státu a občana, ale mají na mysli tzv. občanskou společnost, jež obsahuje i jiné sociální celky (rodiny, občanská sdružení, iniciativy apod.).
12.10.4.1 Základ v lidské důstojnosti založené na imago Dei/ imago Christi a ospravedlnení skrze víru
V různých hdskoprávních i církevních dokumentech a v mezinárodním etickém kodexu sociálních pracovníků jsme nemohli přehlédnout stěžejní postavení principu lidské důstojnosti. Z pohledu židokresťanské a islámské tradice lze považovat ideu člověka stvoreného k Božímu obrazu a podobě či ideu místodržitele Boha za duchovní impulsy či kořeny pro lidskoprávní a etický princip lidské důstojnosti.
589 Srov. Konrád Hilpert: Die Menschenrechte in Theologie und Kirche. In: Katrin Bentele et al.: Theologie und Menschenrechte, Freiburg: Paulusverlag, s. 76-78, 91-97.
349
U lidské důstojnosti i u ideje imago Dei/imago Christi byl důležitým znakem jejich universalismus, tzn. vztaženost na lidské bytí, lidství bez jakýchkoliv předem požadovaných předpokladů či výkonů. Stát a ostatní lidi či celky mohou tuto kvalitu pouze uznat. Vyjadruje se tím určitá danost či obdarovanost. Na základe imago Dei lze konstatovat rovnou důstojnost a charakterizovat lidská práva jako „obrazy božských prav, která jsou odepřena státnímu a společenskému zásahu a zavazují všechny lidi"?90 Kromě pojetí človeka stvoreného k Božímu obrazu a podobenství odůvodňuje teologie a církve lidskou důstojnost na základe různýc akcentů:
církev v římskokatolické perspektivě ji „zvláště významne"zakládá v povolání človeka „ke společenství s Bohem "m a připomíná, že „uznaní Boha není v rozporu s touto důstojností človeka, neboť tato důstojnost ma zaklad a dovršení pravé v Bohu (...J je povolán jako syn ke společenství s Bohem samým a k účasti na jeho blaženosti"?97 Protože spatřuje v Ježíši z Nazaretu, který byl přijat jako Kristus, „zjevení tajemství Otce", „obraz neviditelného Boha"(Kol 1,15), odhalení „človeka jemu samému"a umožnení „poznat vznešenostjeho povolaní", může své odůvodnění opřít o „pozdvižení lidské přirozenosti k vznešené důstojnosti", když se „Boží syn svým vtelením jistým způsobem spojil s každým člověkem''.m Církev zde vyjadruje své presvedčení, podle něhož je naopak důstojnost človeka bez Boha„ vázne poškozena a záhady života a smrti, viny a bolesti zůstávají bez řešení, takže lidé nezřídka upadají do beznaděje"?94
Shrneme-li to, je lidská důstojnost odůvodněna povoláním ke společenství s Bohem plynoucím z ideje človeka stvoreného k Božímu obrazu a podobenství a z ín-karnace (vtelení) v Ježíši Kristu.
Evangelická teologie a církve odůvodňují „nelibovolnost a nedispombihtu důstojnosti človeka především ospravedlnením hříšníka z pouhé milosti"?9^ Vnávaz-
590 Tamtéž, s. 92.
591 GS 19.
592 GS 21.
593 GS 22.
594 GS 21.
595 Gesetz und Evangelium. Eine Studie, auch im Blick auf die Entscheidungsfindung in ethischen Fragen. Ergebnis eines Studienprozesses der Gemeinschaft Evangelischer Kirchen in Europa (GEKE), s. 144.
350
nosti na skutečnost a zkušenost ospravedlnení poukazují na důležité pořadí práv a povinností: protože ospravedlnení přichází z asymetrického vztahu mezi člověkem a Bohem, předchází přijetí človeka Bohem následné možné odpovedi človeka, z čehož je vyvozována přednost práv před povinnostmi, uznání těchto práv nezávisle na protislužbách i znak předstátních práv, která nemá zákonodárce k volnému
v • / UZltl.
12.10.4.2 Lidská práva nejsou evangeliem. Vztah obdoby a rozdílnosti s obsahy a zkušenostmi křesťanské víry
Velmi důležité sdělení představuje konstatování, že „lidskápráva, nejsou evangeliem"a že „pro křesťany je hdskoprávně orientovaná politická praxe jedním z důsledků, které plynou z víry"?96 Mají sekulární charakter, ani jejich étos nelze „bezprostředněidentifikovat s Božím zákonem" z současné se přiřazují k „Boží záchovné vůli".597 Poukazuje se také správne na fakt, že v Bibli sice nenalezneme „vypracované pojetí lidských práv", nicméně že v biblických látkách „najdeme i duchovní impulsy ci jiskry k problematice lidských práv"?%
Proto a přesto mohou církve lidská práva „konstruktivněpřijímat a kritickyprohlubovat"a odpovídat na otevřenost lidských práv pro jejich odůvodňování a na potřebu lidských práv, aby byla odůvodňována. U církví i teologických disciplín se setkáváme se vztahem k lidským právům, který zahrnuje obdobu a rozdílnost, pokud jde o porovnání se základními obsahy a zkušenostmi křesťanské víry. Nepovažují již lidská práva za ohrožení morálky, ale za fundamenty mírového a uctivého soužití ve svobodě v pluralitní společnosti.595
596 Tamtéž, s. 144-145.
597 Tamtéž, s. 143.
598 Trojan J. S.: Idea lidských právv české duchovní tradici, Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 15-16.
599 Gesetz und Evangelium. Eine Studie, auch im Blick auf die Entscheidungsfindung in ethischen Fragen. Ergebnis eines Studienprozesses der Gemeinschaft Evangelischer Kirchen in Europa (GEKE), s. 143; Lohmann Friedrich: Universale Menschenrechte - partikulare Moral. Eine protestantische Sicht. In.: Ernst Gerhard/Sellmaier Stephan (Hrsg.): Universelle Menschenrechte und partikulare Moral, Stuttgart: Kohlhammer, 2010, s. 160.
351
12.11 Partikulární morálky a univerzalita lidských práv
Vrací se nám kontext pluralitní společnosti, k němuž, jak jsme zmínili, patrí i různá partikulární morální presvedčení a universalita lidských práv. Na toto zajímavé spojení partikularity morálky a universality lidských práv, která práve zajišťuje pluralitu různých svetonázorových presdvedčení, se nyní zaměříme v souvislosti s kresťanskými protestantskými východisky, která vyvozují z uznání partikulárních etických přístupů potrebu uznání univerzality lidských práv:600
12.11.1 Stvořené společné lidství a univerzální závazek lidskosti
Pomocí rozvinutých tezí se poukazuje na stvorení společného lidství, lidského bytí človeka a univerzální závazek lidskosti, na základe čehož se potvrzuje úsilí o univerzální morálku, již sdílí všichni lidé. Jde vlastne o vystižení toho, co znamená být skutečné (pravým) člověkem, což predstavuje základ univerzálne závazných morálních výroků a což může být výsledkem rovnoprávného argumentačního diskurzu
o /   1        V V IV /
různých presvedčení.
Princip lidské důstojnosti i normativní idea imago Dei zakládají zásadní rovnost všech lidí, aniž by přehlížely a rozlišovaly rozdíly. K oběma patrí rozum, zodpovedná svoboda, svedomí, celistvé chápání človeka i vedomí zranitelnosti, slabosti, potrebnosti, hříšnosti každého človeka.
Lidská důstojnost se označuje za základ a cíl lidských práv, která ji konkretizují a dávají jí obsah. Z tzv. tnády povinností u lidských práv, z jejich nedílnosti a zasazení do práv morálních vyplývají odpovídající závazky vzájemného uznání, respektování a ochrany. Teologickoeticky plyne z ideje imago Dei několik morálních důsledků, které zahrnují vztah k Bohu, bližnímu a sobe. Přikázání lásky i Dekalog zohledňují vyvážene zodpovedné vztahy k Bohu, bližnímu a sobe. Ve všech případech jde nejen o jedince a jejich vztahy, ale o lidsky důstojné nastavení a rámce pro soužití v rámci celku (stát, společenství Božího lidu apod.).
Odvolání se na príklad zločinů proti lidskosti - své i druhých - dostává své místo ív další tezi, totiž že lidsky jednat znamená, že se s bližními zachází jako s lidmi, tzn. lidsky důstojné. Všichni lidé jsou vybaveni důstojností človeka stvoreného k Bo-
600 Lohmann Friedrich: Universale Menschenrechte - partikulare Moral. Eine protestantische Sicht. In.: Ernst Gerhard/Sellmaier Stephan (Hrsg.): Universelle Menschenrechte und partikulare Moral, s. 161-167.
352
8^044391452^4
žírnu obrazu a podobenství (srov. Gen 1,27). Tuto důstojnost a z ní plynoucí univerzálně platná lidská práva nelze ztratit ani hříchem.
Ochrana života náleží k nej důležitějším morálním důsledkům ideje člověka stvoreného k Božímu obrazu a podobenství (srov. Gen 9,5-6). K respektování základních práv člověka vede i Dekalog. Hlasy proroků se zastávají práv chudých, vdov a sirotků, kteří byli v ocích některých zbaveni práv. Postoje a slova apoštolů vůči autoritám odkazují v Novém zákoně (srov. napr. Sk 5,29) na právo na svobodu svědomí, vyznání a projevu. Proto se připomíná legitimita plurality různých světonázorových přesvědčení a vyslovuje teze, že k respektu, k němuž je člověk zavázán vůči svým bližním jako lidem, patrí i respekt k jejich presvedčením. Pritom nikdo nehovorí o indiferentismu, který by prohlašoval všechna morální přesvědčení za dobrá.
12.11.2 Vědomí vlastní omylnosti a jen předběžná možnost spravedlnosti
Nemůže chybět argument vlastní lidské omylnosti a hříšnosti, který vede k opatrnosti vydávat své interpretace Boží vůle za automatickou skutečnou Boží vůli, dále vede k respektování druhých presvedčení, k ochotě se jimi nechat korigovat a k zdůrazňování potrebné kontroly zákonodárných, právních i církevních rozhodnutí. Odpovídající teze proto zní: z vědomí vlastní omylnosti vyplývá zdrženlivost vzhledem k morálnímu imperialismu, a to ve smyslu závaznosti vlastních přesvědčení pro všechny.
Pohled z perspektivy cíle dějin, dějinných morálek a otevřenosti biblické her-meneutiky pro různé lidi, generace a situace dosvědčuje otevřenost lidskoprávní problematiky a odkazuje definitivní vědění o tom, co je opravdu spravedlivé (vskutku lidsky oprávněné), na završení dějin. Proto teze vyjadruje, že je do té doby jen předběžně možné, aby se eticky etablovaly a právně implementovaly lidskoprávní standardy i jiné univerzální morální normy.
12.11.3 Univetzalizace právních rámcových podmínek
Poslední teze a její vysvětlení zohledňuje kontext globalizovaného světa a v něm se vyskytujících partikulárních morálek. Lidská práva jako morální výroky práva se svým univerzálním nárokem se zakládají na partikulárních morálkách, které se vyznačují shodnými i rozdílnými odůvodněními a stanoveními toho, co je lidsky důstojný život. Presto odtud vede možná cesta k tzv. transpartikulanzaci s ohledem
353
na morální rovinu. Morální rovina ale nestačí k tomu, aby se zajistilo v globalizovaném světě spravedlivé soužití. Musejí se proto závazně univerzalizovat právní rámcové podmínky, k nimž náleží i právní kodifikace základních práv, která se nesmějí porušovat nikde na světě. Právní implementace univerzálních lidských práv nemůže ale korespondovat se všemi partikulárními morálkami a jejich představami o lidských právech. Proto je potřeba otevřenost lidských práv pro jejich odůvodňování i politický kompromis a pokračující diskuse, etické etablování a právní implementace.
Shrnující teze se opírá o nutnost předchozího předběžného etablování a implementace, aby se v onom zde a nyní globalizovaného světa mohlo uskutečňovat co nejvíce z toho, co je lidsky oprávněné (spravedlivé).
12.11.5 Perspektiva obětí a zvláště zranitelných osob jako pravidlo výkladu a sociálněetické kritérium spravedlnosti
Dozvěděli jsme se u pojednání o lidských právech, že jsou výsledkem odpovědí na strukturální bezpráví a neuzavřeným procesem učení, tzn., že se můžeme stále setkávat s jejich nedodržováním, nerespektováním či neprosazováním. Zařadili jsme příklady zvláště zranitelných skupin osob. Zejména u tématu respektování a ochrany lidských práv máme před očima mnohá utrpení a bezpráví jedinců a skupin. Stejnou citlivost, vnímavost i potřebu konatu i tam, kde já sám či moje skupina netrpí, najdeme samozřejmě už v Bibli a následně v křesťanské tradici. Vsimh jsme si např. v knize Exodus, jak Hospodin vidí a slyší utrpení svého lidu a začne působit, aby se odstraňovalo. V První části Bible je přednostní zájem o vdovy, sirotky a ponížené. Rovněž tak se zaměřuje ježíšovský styl přednostně na ty, kdo trpí, jsou nemocní, vyloučení, pohrdaní, chudí, hladoví, žízniví apod.
Podobenství o milosrdném Samařanu posloužilo jako příklad. V křesťanské sociální etice se v návaznosti na Bibli, GS a teologii osvobození hovoří o tzv. opci pro chudé (přednostním zájmu a péči o druhé, zejména o chudé, znevýhodněné, ponížené, zraněné, pronásledované apod.) Z toho plyne společný závazek učit se vnímat vlastní jednání i jednání celku, struktury a instituce z pohledu těch, kdo nějak trpí či jsou slabí nebo obětí bezpráví.
Perspektiva osob, které jsou obětí porušování lidských práv, a zvláště zranitelných osob pro taková porušování, má tak mít v církvích a jejich lidskoprávních úvahách postavení primárního pravidla výkladu a sociálně etického kritéria spravedlnosti.601
354
12.12 Úctyhodní svědkové i pokorné vědomí vlastních selhání
V tomto textu nám jde hlavně o novobodobá, aktuální stanoviska vybraných velkých církví a o jejich teologickoeticko pastorační prínos k problematice lidských práv a k orientaci v ní. Proto zazní jen poznámka, že se tato církevní stanoviska dost liší od stanovisek v předchozích stoletích a že jsou církve v současnosti vystavovány zvenku i zevnitř kritice v souvislosti s nerespektováním, nechráněním, nezajištěním, či dokonce porušováním lidských práv vzhledem k vlastním členům. Zároveň je potreba upozornit na mnohé kresťanky a křesťany, kteří v těžkých totalitních dobách stáli a stojí statečné, pevne a solidárne na strane ochrany a prosazování lidských práv svých i druhých. Proto i presto všechno můžeme spolu s jedním z takových príkladných svědků pokorne říci, že „k novodobé diskusi o významu a podobě lidských prav mohou církve přistupovatjen s vědomím vlastního selhaní na tomto poli".602
12.13 Koncepce základních práv v církvi
Asi i proto předkládají, rozvíjejí a snaží se naplňovat někteří představitelé církve tezi, že koncept samostatného a osobitého charakteru církevního (kanonického) práva musí obsahovat i stejné tak samostatnou a osobitou koncepci základních práv v církvi, která vychází z teorie lidských práv i z formulace tzv. práv křesťanů/křesťanek v církvi (plynou jako specifická práva z příslušnosti k církvi jako Telu Kristovu) a zdůrazňuje zejména základní práva:603
1) Pravo na přístup k víře: každý človek má právo slyšet evangelium, zakusit, kým je Ježíš Kristus a prožít křesťanské společenství. Právní postavení každého človeka v církvi a vůči církvi je zde odvozeno z ospravedlnení před Bohem, které otevírá víru a je ve víře přijato. Poukazuje se rovněž na určitá nebezpečí, která brání zajišťování tohoto práva, z nichž můžeme uvést nezpůsobilost otevřené
601 Srov. Gesetz und Evangelium. Eine Studie, auch im Blick auf die Entscheidungsfindung in ethischen Fragen. Ergebnis eines Studienprozesses der Gemeinschaft Evangelischer Kirchen in Europa (GEKE), Frankfurt am Main: Verlag Otto Lembeck, 2007, s. 144-145; Trojan J. S.: Idea lidských práv v české duchovní tradici, s. 217.
602 Trojan J. S.: Idea lidských práv v české duchovní tradici, s. 216.
603 Srov. Huber Wolfgang: Gerechtigkeit und Recht. Grundlinien christlicher Rechtsethik. Dritte, überarbeitete Auflage, Gütersloh: Gütersloher, 2006, s. 514, 525-529. Návrh Ústavy katolické církve najdeme např. in: http://www.getsemany.cz/node/2603 (17. 4. 2012).
355