Pán. a ve viem nim pomáhá jako Člověk pravé tak jako Bůh. Hříchy Vc vicm ^*^^m^hfcí,ti „is poznenáhlu učí jako člověk. A pochopilclnč je člověk Bohu odpouští jaw oun, ___vtechno ostatní Bůh stvořil svým mocným slovem. dlnvM.
nul*
m,]ov*fl Nebol jakpak by
* vicm J***™ hfcíltj poznenáhlu učí jako člověk. A pochopitelně je člověk Bohu odpouští J"^""' ^.^nim. Všechno ostatní Bůh stvořil svým mocným slovem, Člověka
• "CM ^tn^u vlastni rukou a vdechl mu částečku své vlastni bytosti. Bohem je tedy člověk zformovat " nulován ten, k němuž bylo sesláno jednorozené Slovo z lůna •v»i* r.fhol                        > ř;) "       a vy ve mně
. , .. .., -       ■ ................. —Jovo z lůna
m,]ov*fl Něh* » pin- ^ v^iovní zná se k tomu a fiká: „Já v nich a vy ve
JLjúlSS^' J**™1 lb>' P°'znal ",v** 46 jS' V nWC P°Slal' ' 2C JS1JC tnilova'- Jakožs Lc*J-(J« [^r^ndnjsky: De magistro 1,7. Přel. Z. Kučera.
<W       mámř, J>/«w lhoucí
Šalamoun praví v knize Žalmů: ..Nebude-Ii Hospodin stavětí domu, nadarmo usilují ti, kteříž 'tavíii iei Nebude-li Hospodin ostřihali místa, nadarmo bdí strážný" (Z 127,1-Kral.). Tím nás Šalamoun nechce odrazovat od staveni domů nebo nás přesvědčovat, abychom nedávali pozor na zabezpečení sídla naší duse, mbrž jen zdůraznit, že všechno, co je postavené bez Boha a co jím není (tfctoio je slaveno zbyteční a zabezpečeno bezvýsledné.
Protože lidské vůle k dosaženi cíle a břh těch, kteří obrazně vyjádřeno - jsou závodníky, není dostačující, aby uchvátili cenu za vílézství vyššího povoláni Božího v Ježíši Kristu - neboť jenom za přiipřní Božího t\1o věci dojdou naplnění - proto jc po právu řečeno: „A lak tedy není na tom, Ldoí chce, ani na tom, kdož běží, ale na Bohu, který se smilovává" (R 9,16-Kral.).
Naše dokonalost se nedosáhne bez našeho nějakého přispění, avšak Bůh přitom činí nejvíce. Neskonale více je to, co dělá Bůh, než to, co děláme my. Dojde totiž na tato slova: „Bůh zajisté jest, kterýž působí ve vás i chtění i skutečné činění" (Filip. 6,13). Tu někteří říkají: Jestliže je chtěni od Boha i činění od Boha, tuje také od Boha rozhodnutí, jestliže chceme zlé a činíme zlé; jestliže vsak toto platí, pak nejsme svobodni. A dále: Jestliže chceme lepší a činíme ještč výtecněj-Si - s chtění a činěni jest od Boha -, pak to nejsme my, kdož činili lepší; je to jen zdánlivé, že jsme to učinili, avšak Bůh lo způsobil, a tak v tom nejsme svobodni.
Na lo jest třeba odpovědět, že apoštol na tom místě neříká: chtění zlého jest od Boha nebo chtění dobrého jesl od Boha, a podobně působeni lepšího nebo horšího, nýbrž obecné chtění a obecné čmínj. Neboť tak jako máme od Boha, že jsme živé bytosti a jsme lidé, pak máme i to od Boha, že obecní chceme - jestliže to tak smím vyjádřil - a obecně se v nás v duchu něco jxihne.
Od Boha máme, žc jsme živoucí, že se v nás něco v duchu pohne, abychom například těmito určitými údy - rukama nebo nohama - hýbali, a přeci by nebylo po pravde řečeno, žc máme od Boha toto určité jednání: bit, zabíjet, krást cizí, nýbrž od Boha jsme obdrželi obecnou schopnost, aby se v nás v duchu něco pohnulo, my však užíváme tuto schopnost pohnuti buď k dobrému, nebo ke zlému. A tak máme i činěni, jež z nás vytváří živé bytosti, od Boha a máme i chtční od Stvořitele, my však používáme chtěni smírem k lepšímu, nebo k protikladnému. Origencs; Dc pnncipiis 3,1,19. Přel, Z. Kučera.
Človík u má plni odevzdat Bohu
Jestliže apoštol říká: Jídali hrnčíř nemá moci nad hlinou, aby z jednostejného truple udělal jednu nádobu ke cti, a jinou k potupí" (Řím 9,21), tu sí nemysli, že Pavel toto řekl, uby prokazoval, že človík nemá svobodnou vůli, jež je mu dána stvořením. Nikoli, tím chtčl jasné vyjádřit, žc Bůh jeve svém nakládání svobodný, a proto může být rozličné. Zde tedy nechce nic jiného dosáhnout, íw-ÍTUľ!íľ! pfesvřdčit-že « musí plné odevzdat Bohu a vůbec se nesmí tázat po důvodech aoziím nakládaní. Neboť - tak jako hrnčíř - chce říci - formuje ze stejné hmoty, co sám chce, aniž 2iľľhľ , odporaJva1, tak x toké ncPteÍ a ndá'ncJ s» Wavu, když vidíš, jak Bůh lidi, kteří jsou Lo hiíľ p,!mene'Jedny "«<i, jiné odměňuje! Nvbrž se v pokorné modlitbě skloň a chovej se ja-oniina. jal(o«podvolujeruce hrnčíře, podvol 'se také vůli Boží, jestliže s tebou nakládá tak, č"
mne
Nečiní to bez svých dobrých důvodů, i tehdy, když se ti zdá, žc jde o náhodu a kde nemůžeš prohlédnout tajemství jeho moudrosti. Ty totiž přiznáváš hrnčíři právo formovat ze stejné hmoty rozličné, a nic mu nepřikazuješ; od Boha bys však chtčl, aby ti skládal účty, jak odměňuje, či trestá. Ty mu nepriznávaš, že vf, kdo jc hoden toho, či onoho, nýbrž požaduješ, aby všechna hmota - neboť jc stejné podstaty - musela mít stejné určení. Copak je to za pošetilost! Ono totiž také není odvislé od hrnčíře, aby ze stejné hmoty se udělalo ušlechtilé, či neušlechtilé, nýbrž od použiti, jež konají majitelé nádob; tak i v tomto případě vše odvisí od použiti svobodné vůle.
Jan Zlatoústý: Komentář k listu Římanům 17,8. Přel. Z. Kučera.
Tajemný hlas
Když pak z tajemné hlubiny mého tak napjatého rozjímání vynořila se všechna má nahromaděná bída před zrak mého srdce, propukla ohromná bouře, doprovázená nesmírným přívalem slzí, a abych mu dal volný průchod se vším jeho vzlykotem, oddálil jsem se od Alipia. K pláči zdála se mně být vhodnější samota a odešel jsem tak daleko, že muč jeho přítomnost nemohla překáželi. Tak bylo se mnou a on to poznal; neboť promluvil jsem tuším něco, odcházeje, hlasem plným slzí. Tak jsem odešel. On zůstal pln úžasu na místě, kde jsme seděli. Já pak klesl jsem pod jedním stromem fíkovým - nevím ani jak - dávaje volný průchod svým slzám, které se proudy vyprýštily z mých očí jako Tobě příjemná oběť. A mnoho jsem řekl Tobě, ne sice týmiž slovy, ale v tomto smyslu; ,Alc Ty, Hospodine, dokavad? Dlouho-li, Pane, budeš na mne sc hněvati? Nevzpomínej nepravostí našich starých" (Žalm. 6,4; 12,1; 78,8). Neboť cítil jsem, že mne dosud svírají, a vzlykal jsem v žalostném nářku: Jak dlouho ještě? Jak dlouho? Zítra a opět zítra? Proč ne nyní? Proč nemá ještě léto hodiny býti konec mé hanbč?"
Tak jsem mluvil a plakal v přehořké lítosti svého srdce. A aj; ze sousedního domu slyším hlas, jako hocha nebo dívky, jež zpívajíc často opakuje: „Vezmi, čti! Vezmi, čti!" Ustrnul jsem a změniv tvář svou počal jsem usilovně přemýšleti, zda děti při některé hře nezpívají něco podobného; nemohl jsem si vzpomenouti, žc bych kdy něco podobného slyšel. A potlačiv proud slzí, vstal jsem, nic jinak si to nevykládaje, než že Boži rozkaz mně nařizuje otevřití Písmo a čisti to místo, na které připadnu. Slyšel jsem totiž o Antonínovi, Žc náhodou přišed do chrámu, když se četlo evangelium, na sebe vztahoval slova, která sc právě četla; Jdi, prodej co máš a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi; a pojď a následuj mne" (Mat 19,21), a že tímto napomenutím se hned k Tobě obrátil. Co nejkvapněji jsem se vrátil nato místo, kde sedel Alipius, neboť tam jsem položil knihu apoštola pfi svém odchodu. Uchvátil jsem jí, otevřel a mlčky čet! hlavu, na kterou nejprve padly mé oči: „Ne v hodováni a opilství, ne v smilstvu a nestydatostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše a nemějte péče o tělo tak, aby povstávaly chtičc" (Řím 13,13). Nechtěl jsem dále čisti a nebylo toho třeba, neboť dočtením posledních těchto slov vzešlo svěllo jistoty v mém srdci a rozptýlilo všechny temnosti mých pochybností.
Augustin: Confessiones. Kniha osmá. Hlava XII. Přel. Z. Kučera.
11.2. VZNIK A VÝVOJ KARLOVY UNIVERZITY
1. Založeni univerzity v Praze (1348)
Pozdější Univcrsitas Carolina Pragensis, pro svoji důstojnost vyslovovaná jedním dechem s Paříží, Bolognou a Oxfordem, představovala nejstarší studium generale v prostoru severně od Alp a východně od Rýna v prostoru Evropy. Jako matka pčti středověkých univerzit a pčti novověkých, společenství a instituce,
98
99