1
5. SOCIÁLNÍ MOTIVACE
Motivací rozumíme hybné síly psychického charakteru, které uvádějí do pohybu lidské
chování a činnost a mají určitý směr a intenzitu.
U člověka se vytváří složitá struktura motivů, jež jsou částečně vrozené a částečně
získané. K vrozeným motivačním dispozicím patří biologické (primární) potřeby,
k získaným sociální (sekundární) potřeby, dále zájmy, hodnotové orientace a částečně
postoje. Získané motivační dispozice se vytvářejí na základě sociální zkušenosti.
Potřeba je subjektivně pociťovaný nedostatek něčeho, co je pro život jedince nezbytné.
Podstatnou stránkou potřeby je její subjektivní prožívání, nejčastěji jako pocit napětí,
nelibosti, strádání. Potřeby podněcují k dosažení příslušných životních podmínek, jsou
hybnou silou lidské činnosti.
Uspokojování potřeb probíhá v určitých společenských podmínkách, které určují
požadované způsoby tohoto uspokojování. Osvojování způsobů uspokojování potřeb
v souladu s tradicí dané kultury je jednou z podstatných složek socializace (například
konzumace jídla u stolu).
Sociální potřeby:
1. Potřeba sociálního kontaktu – potřeba sdružování (na základě stejných zájmů a idejí),
potřeba interpersonálních vztahů, potřeba účasti druhých osob na činnosti a na různých
událostech našeho života.
2. Potřeba navazovat pozitivní a blízké vztahy – těsná vazba partnerů, charakterizovaná
pocitem jistoty a bezpečí.
3. Potřeba moci – potřeba ovlivňovat a ovládat jiné lidi, příčinou je snaha o zvyšování
vlastní hodnoty.
4. Potřeba chovat se konformně – potřeba být v souladu s požadavky společnosti, chovat
se v souladu se společenskými hodnotami a vyhnout se tak sankcím, případně získat
pochvalu.
Další motivační faktory:
1. Zájmy – mezi zájmem a potřebou nejsou ostré hranice, ale zájem je vědomě aktivnější a
zároveň výrazněji vázán na určitý konkrétní předmět. Člověk může mít zájem o předměty
a jevy, které přesahují okruh jeho potřeb.
2. Postoje – postoj je především hodnotící vztah, a proto také pro každý postoj je
charakteristická určitá míra pozitivnosti či negativnosti vztahu vůči danému předmětu.
3. Hodnoty – hodnoty vstupují do činnosti a prožívání člověka jakožto zvnitřněný
hodnotový systém, získaný především v procesu socializace.
Společenské působení lidské motivace
Společenská determinace a společenské působení lidské motivace má důležitou časovou
dimenzi. Již u nejjednodušších otázek sebereflexe, jako „kým bych se měl stát“, „jaký je cíl
mé činnosti“, včleňuje člověk své individuální motivy a cíle do širší společenské
perspektivy. Empirický výzkum potvrzuje, že přítomnost a různě vzdálené zóny
budoucnosti se fakticky člení podle probíhající či předpokládané činnosti spjaté se
společensky významnými událostmi, jako je zakončení studia, nástup do zaměstnání apod.
2
Výkonová motivace
Potřeba výkonu – potřeba dokázat něco obtížného, zvládnout fyzické objekty, lidské
bytosti či ideje, učinit to co nejrychleji a co nejsamostatněji, překonat překážky, překonat
sám sebe a předčit druhé.
Jedincova tendence dosáhnout úspěchu v práci na určítém úkolu je funkcí tří faktorů:
1. Motivu dosáhnout úspěch.
2. Odhadovaného úspěchu v takové činnosti.
3. Hodnoty úspěchu v takové činnosti pro daného člověka.
Motiv společné činnosti
Společná činnost může být přitažlivější než činnost individuální, protože:
1. Druhý člověk může svým chováním uspokojovat potřebu kladného vztahu.
2. Druhý člověk může uspokojovat jedincovy potřeby úspěchu a uznání.
3. Druhý člověk může motivovat jedince k tomu, aby se naučil nebo získal to, co umí
nebo získal druhý, aby se mu vyrovnal.
4. Druhý člověk potvrzuje partnerovi správnost jeho poznatků a hodnocení. Tím
může přispívat k uspokojení jeho potřeby sociálního souhlasu, shody s druhými,
ověření si názorů, postojů, hodnot.
Podmínky, které napomáhají tomu, aby jedinci byli motivováni skupinovým úkolem:
1. Musí být zřetelná souvislost mezi společným úkolem a uspokojením individuálních
potřeb.
2. Soudržnost skupiny – čím soudržnější je skupina, tím více přijímají její členové
skupinový cíl, vykonávají tlak na ty, kteří se odchylují.
3. Přijímání skupinových cílů je ovlivněno tím, v jaké míře se členové sami podílejí na
jejich tvorbě. Prostřednictvím své účasti na vytyčování skupinového cíle se členové
k němu zároveň veřejně zavazují.
4. Vztah individuální potřeby a skupinového cíle – jestliže je skupina trvale neúspěšná,
jedinec na její cíle rezignuje.
Teorie vnímaného sebeuplatnění
Albert Bandura (1997) vymezuje vnímané sebeuplatnění jako víru lidí ve vlastní
schopnosti organizovat a provádět aktivity, které jsou potřebné k dosažení daných
výsledků. Efektivní fungování vyžaduje jak dovednosti, tak víru v jejich dobré uplatnění.
Víra je klíčovým faktorem v generativním systému lidské kompetence. Víra ve vlastní
schopnosti ovlivňuje psychosociální fungování během života.