1
3. OSOBNOST V SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGII
Charakteristiky sociálního prostředí a situační vlivy působí na lidské poznání, prožívání i
konání. Lidé jsou však zároveň schopni vědomě konat způsobem, který umožňuje eliminovat
tlak sociálního prostředí, anebo dosáhnout výraznou změnu jeho kvality.
STRUKTURA OSOBNOSTI
Výzkum odpovědi na otázku: „Kdo jsem?“:
 Sociální atributy, jako jsou role, status, pohlaví, jméno, věk.
 Osobnostní atributy reprezentované zájmy, aktivitami, interpersonálními styly
chování, referencemi o vzhledu, majetku atd.
 Mínění o sobě zahrnující vědomí vlastní kompetence, způsob regulace vlastního
jednání (aktivní volba směru a cíle versus pasivní, reaktivní jednání) a morální já,
vyjádřené stabilitou struktury hodnot.
 Pocit osobní autonomie.
 Globální sebehodnocení (self-esteem).
Murrayho systém rysů osobnosti:
a) Potřeby sebeprosazení – výkonnost, úspěch, vystavování se na odiv, uznání druhých.
b) Materiální potřeby – nabývání věcí, vytváření věcí, pořádek, uchovávání věcí.
c) Potřeby moci – pokora, autonomie, agrese, dodržování norem, poslušnost a spolupráce,
dominance nad druhými.
d) Potřeby náklonnosti – trávení času s jinými, starostlivost, zábava za účasti jiných,
odstup vůči jiným, pomoc a ochrana.
e) Potřeby získávání informací – zvídavost, poznávání, kladení otázek, vzdělávání jiných.
Sebesystém, vztah k vlastnímu JÁ
Sebeuvědomění, zážitek sebe sama a vztah k vlastnímu já jsou unikátní charakteristiky lidské
psychiky, které dávají lidskému životu zásadní rozměr a subjektivní smysl.
Vědomí vlastního JÁ je přítomné v každém jednání, kde záměrně o něco usilujeme a kde
zapojujeme vůli. Jáská zkušenost je také zážitek vlastní jedinečnosti a neopakovatelnosti,
podobně jako potřeba někam a k někomu patřit. Vztah k sobě samému má také rozměr vlastní
minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Vztahuje se také k tomu, co chci, co mohu, co se ode
mne očekává a kdo bych si třeba nikdy nepřál být.
„Já jsem si vědom sám sebe.“ Na jedné straně stojí podmětné JÁ, tedy ten, kdo si
uvědomuje sám sebe (já jako činitel, poznávající). Druhým modem je naše JÁ jako předmět
či objekt vlastního poznávání, představa o sobě samém (o vlastním vzhledu, vlastnostech,
statutu atd.) a hodnocení sebe sama.
ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKY ČINNÉHO JÁ
Činné já ovlivňuje průběh paměťových procesů:
a) Sebeprodukční efekt znamená, že to, co člověk aktivně vytváří, si vybavuje snadněji než
to, co přijal pouze pasivně.
b) Sebereferenční efekt – věci, které si člověk při zapamatování vztahuje vůči sobě si
vybavuje snadněji, než ty, které se k já nevztahují.
c) Sebezapojující efekt znamená, že co je spojeno s dosud trvajícím úkolem, se vybavuje
snadněji než to, co se vztahuje k úkolu, který již byl splněn.
2
Jáské reprezentace
JÁ může být ve vědomí reprezentováno v mnoha konkrétních podobách. Některé z těchto
reprezentací mají přímé důsledky pro jednání, často jsou vázány na konkrétní společenskou
roli (já žena, já studentka, já partnerka).
Minulé JÁ je často poznamenáno sebevztažným a egocentrickým efektem – většina lidí si
častěji a raději pamatuje minulé události, u nichž se vnímali spíše ve středu dění. Obsah
minulého JÁ rovněž podléhá změnám. S odstupem času u řady lidí narůstá sklon
k benefektanci, tedy tendenci vidět sebe sama jako efektivního a kompetentního činitele, a
dále se tu často uplatňuje tendence myslet si po nějaké události, že jsme věděli předem, co se
stane, jak to dopadne.
Přítomné JÁ je produktem zobecněné minulé zkušenosti a aktuální introspekce. Lidé
dospívají k vědomí vnitřních stavů (charakteristik, emocí, motivů vztahovaných k vlastnímu
JÁ) stejným způsobem jako na ně usuzují u druhých lidí – na základě percepce vlastního
chování v určitých situacích. Toto logické zkoumání sama sebe má však určité limity. Tam,
kde je člověk hodně emocionálně zaangažován, často ztrácí schopnost „střízlivého náhledu“
na vlastní chování a prožívání.
Budoucí JÁ je vyvozeno z reprezentací minulých a přítomných JÁ. Souvisí s potřebou
předvídat vlastní chování stejně jako chování druhých lidí, s orientací na budoucí úkoly a cíle,
s naplňováním osobních závazků.
Do budoucna zaměřené je často i ideální já, představa člověka o tom, jaký by chtěl být. U
některých lidí je v ideálním JÁ obsaženo především to, co člověk sám chce, co si přeje.
V jiném podobě může ideální JÁ zahrnovat větší měrou požadavky a normy společnosti –
v této souvislosti se mluví o požadovaném JÁ. Stejně relevantní jako představa o tom, co
člověk chce a čeho si přeje dosáhnout, může být i reprezentace toho, co by nikdy nechtěl a co
si nepřeje – nechtěné či nežádané JÁ. Rozlišení mezi intrapersonální a interpersonální
reprezentací já může být na obecnější úrovni vysvětlováno konstrukty soukromého a
veřejného JÁ.
Řada výše uvedených reprezentací já by se dala zařadit do skupiny možných JÁ. Tyto
představy se obvykle vztahují k budoucnosti, vyjadřují osobně důležitá přání, aspirace,
možnosti, touhy, sny či obavy. Fungují jako etalony a standardy a mají rovněž motivační a
adaptační funkci. Například zažívá-li člověk nějakou osobností krizi nebo výraznou
osobnostní změnu, možná já jsou vztažné body, vůči kterým se dá znovu „zakotvit“.
SEBEPOJETÍ
Mnohostranné sebepojetí, které sdružuje řadu různých rolí a osobních charakteristik,
může působit psychohygienicky prospěšně. Lidé s komplexním sebepojetím (selfcomplexity)
absorbují určitá životní zklamání relativně snadněji než ti, kteří definovali
sami sebe pouze v několika specifických oblastech či rolích (například v roli vedoucího, nebo
pouze jako rodiče). Ovšem má-li být komplexita a obsahová pestrost sebepojetí pro člověka
přínosem, bude důležité, zda jednotlivé charakteristiky tvoří souvislý a soudržný celek.
Proto lidé často vyhledávají především takové informace, které potvrzují dosavadní
představy o jejich „skutečném já“.
Sebediskrepanční teorie – zažíváme-li velký rozpor mezi tím, jak se vidíme a jací bychom
si přáli být (ideálem sebe), prožíváme zklamání, nenaplnění a frustraci. Nenaplňujeme-li
3
přání druhých, vede nás to k depresivním pocitům, protože se obáváme, že ztratíme jejich
náklonnost.
Potřeba udržet si kladné sebehodnocení a pozitivní vztah k sobě je vyjádřena sklonem
k benefektanci, snahou vidět se jako efektivní a kompetentní osoba.
Setkají-li se lidé se situací nebo úkolem, který považují za velmi obtížný a který hrozí
neúspěchem, mají často tendenci sami sebe předem omlouvat či záměrně handicapovat,
jen aby se dané situaci nebo úkolu vyhnuli, případně aby ospravedlnili možný neúspěch.
Globální sebehodnocení (self-esteem) vyjadřuje celkový pocit ze sebe sama. Výsledky
výzkumů ukazují, že celkové sebehodnocení je ve značné míře závislé i na celkovém
emočním naladění. Velmi podobné parametry má i vědomí vlastní hodnoty (self-worth).
Je těsně provázáno s morálními hodnotami, celkovou hodnotovou orientací a se smyslem
vlastního života.
Sebepotvrzující strategie – jejich cílem je, aby nás druzí vnímali a hodnotili tak, jak
vnímáme a hodnotíme sami sebe. Většina lidí si totiž myslí, že sebe znají lépe, než je znají
druzí lidé. Jsou-li konfrontováni s odlišným dojmem, neradi ho přijímají, dokonce i tehdy,
je-li pozitivnější než jejich vlastní mínění o sobě. Potvrdit si, že „já znám sebe sama
nejlépe“ je důležitý jáský motiv, někdy dokonce důležitější než potřeba zvýšit si vlastní
sebehodnocení na základě mínění druhých.
Strategické sebeprezentace (jak se prezentujeme vůči druhým lidem)
Jejich finálním cílem je obvykle potřeba posílit sebejistotu a pocit vlastní hodnoty.
1. Strategie zavděčení motivovaná potřebou náklonnosti druhých lidí („aby nás měli rádi“).
2. Strategie příkladnosti, která je založena na přesvědčení, že vlastní cena se odvíjí od
prezentace morálních kvalit (například čestnost, spravedlivost, disciplína, zodpovědnost),
pro které se dotyčný stane pro druhé vzorem.
3. Strategie sebepovýšení – snaha být vítěz, ať už z důvodů vysoké sociální atraktivity,
prestiže nebo síly.
4. Strategie zastrašování je založená na prezentaci vlastní síly a hrozby druhým.
5. Strategie pokorného chování – jejím cílem je vyvolat v druhých lidech zodpovědnost a
pocit viny, aby o daného jedince začali pečovat.