1 2. SOCIALIZACE Pro úspěch ve společnosti je potřebné osvojit si takové vlastnosti a dovednosti, které preferuje daná společnost. Proces osvojování si způsobů chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu, se nazývá socializace. Každá společnost si v průběhu svého trvání vytvořila představy o tom, jakým způsobem by měli jedinci vykonávat sociální role dané jejich pohlavím, věkem, postavením, profesí apod., a které hodnoty společnosti by měli sdílet. Tyto své představy zahrnula do soustavy norem, kterými reguluje chování a prožívání jedinců. Vlivy na socializaci:  Žádané.  Mimosocializační – k procesu socializace neutrální.  Protisocializační – negativně ovlivňují proces socializace. ČINITELÉ SOCIALIZACE Hlavními činiteli socializace jsou sociální skupiny, do nichž je jedinec relativně trvale a pevně začleněn a které proto mají možnost dlouhodobého přímého působení. a) Rodina, škola a vrstevnické skupiny Rodina jako primární nositel kultury poskytuje základ norem a hodnot dané společnosti. Rodinná výchova seznamuje dítě s kulturními vzorci (tradice, zvyky, mravy, zákony, tabu apod.) tím, že se dítě učí respektovat požadavky rodičů a je trestáno za jejich nesplnění. Teorie skupinové socializace Judith Rich Harrisové – děti vychovávané ve stejné rodině stejnými rodiči nejsou tak podobné, jak bychom očekávali. Rozdíly mezi sourozenci mohou být výsledkem rozdílných zkušeností, jaké děti mají, a výsledkem rozdílů, jak s nimi rodiče zacházejí. Socializaci Harrisová chápe jako výtvor či pohyb přes sérii vrstevnických kultur. Vztahy s přáteli (vrstevníky), sourozenci a učiteli mají potenciální vliv na psychologickou pohodu, motivaci a rozvoj kompetencí dítěte. Každý z těchto vztahů může zastávat kompenzační nebo projektivní funkce v životě dítěte, když jiné sociální vztahy (především s rodiči a prarodiči) selhávají. b) Socializace v podmínkách práce/ organizace Primární cíle socializace mají zajistit kontinuitu ústředních hodnot organizace a poskytnout novým pracovníkům rámec reagování na pracovní prostředí a na koordinaci s jinými pracovníky. Socializační proces je často spíše neformálním než formálně plánovaným programem nebo instrukcí. c) Masmédia Masmédia mají nesporný vliv na formování hodnot a norem společnosti, například prezentace majetku, štíhlosti, módnosti jako atributů uznávaného životního stylu. 2 SOCIÁLNÍ UČENÍ Člověk nemá pevně vrozené způsoby reagování a chování. Během života se učí chovat tak, jak je to nezbytné k uspokojení jeho potřeb. Mechanismy socializace: a) Imitace – nápodoba vzoru. b) Identifikace – přijímáme vzor se vším všudy, až nakonec přestáváme pociťovat rozdíl mezi ním a námi – jejím vzorem jsou často rodiče. c) Interiorizace – nejvyšší forma sociálního učení, nevnímáme to jako přebírání, ale jako své vlastní názory, které si sami vytváříme. Teorie sociálního učení Alberta Bandury Bandura se zabýval procesem napodobování – prokázal, že napodobování se objevuje i tehdy, když model nevidí, že dítě jeho chování napodobuje, a tedy ho za ně neodmění. Podle Bandury nové odpovědi na základě pozorování toho, jak se chová druhý, jsou možné díky kognitivním schopnostem člověka. Podněty, které se vyskytují při skutečném chování vzoru, se přemění do mentálních obrazů, které mohou být později znovu vyvolány. Tyto symbolické kognitivní schopnosti umožňují lidem přeměnit to, co se naučili, nebo kombinovat to, co pozorovali, do nových schémat chování. KULTURA, SPOLEČNOST A OSOBNOST Prostředí, do kterého člověk přichází po narození, představuje komplex životních podmínek, které na každého jedince kladou specifické požadavky na adaptaci. Tento komplex představuje kultura jako souhrn všech společensky užitečných výsledků lidské práce, souhrn materiálních i nemateriálních společensky uznávaných hodnot. Psychologická funkce kultury se týká osvojení si poznatků o světě, stýkání se s jinými lidmi a komunikace s nimi, dorozumívání se prostřednictvím symbolů, shromažďování a odevzdávání historických informací další generaci. Proces, prostřednictvím kterého si človčk osvojuje kulturu své společnosti, se označuje jako enkulturace. Pojmem společnost se rozumí velké, komplexní a organizované společenské systémy, které obsahují velký počet vzájemně propojených subspolečností, podskupin a jedinců, sdílejících společnou skupinu přesvědčení, myšlenek, hodnot a zvyků. Určité normy chování, které jsou kolektivně akceptovatelné většinou příslušníků konkrétní společnosti, mohou být explicitní a formální, jiné však mohou zůstat implicitní a neformální. Zákony představují příklady vysoce formalizovaných norem chování, které určují specifické druhy trestů za specifické chování porušující normy dané společnosti. Mnohem více společenských norem však zůstává neformálních a implicitních, jakou jsou zvyky nebo tradice a mravy.