1 13. KOOPERACE, KOMPETICE, KONFLIKTY KOOPERACE A KOMPETICE Kooperace neboli spolupráce vzniká na základě společných cílů. Důležitá je vzájemná podpora a důvěra. Při spolupráci na společném díle není pro důvěru nutný hlubší citový závazek. Při kooperativních činnostech jde o tzv. nenulovou činnost, tedy že všichni zúčastnění něco získávají. Příkladem kooperativních vztahů jsou například rodinné vztahy, pracovní týmy. Předpokladem kooperativního chování je oboustranná důvěra, připravenost k oběti a rezignace na egoistický zisk. Situace musí kooperaci umožňovat, obě strany spolu musí komunikovat, je důležité dobře vybrat partnera a mít celkově kooperativní postoj. Motivace kooperace tkví v jeho celoživotní závislosti na lidském společenství. Přináší vyšší efektivitu, vylepšuje sociální vztahy. Ze základních potřeb, které se podílí na vzniku motivace kooperace lze jmenovat potřebu: a) afiliace, b) participace, c) úspěchu, d) uznání, e) rovnosti, f) sounáležitosti. Kompetice neboli soupeření vzniká při usilování o vlastní zisky, v prostředí konkurence, soutěživosti. Povaha vztahu je nulová, tedy někdo získá, co jiný ztratí. Kompetice může obsahovat agresi – snaha o něčí porážku, pokoření, nebo může být neagresivní – sportovní zápolení. V kompetitivních vztazích se uplatňují různé strategie: a) přelstění, b) podvádění, c) poranění, d) čekání na chybu druhého, e) odvedení soupeřovy pozornosti, f) vyprovokování soupeře, g) vnucování vlastního pojetí, h) moment překvapení, i) neustálé ohrožování soupeře, j) tlak na fyzickou, sociální, psychologickou a morální stránku soupeře. Vězňovo dilema označuje v teorii her typ hry s nenulovým součtem, ve které mají dva hráči („vězni“) možnost spolupracovat nebo nespolupracovat a výsledný stav výplaty („doba, ke které budou odsouzeni“) závisí na jejich rozhodnutí. Dominantní strategií je zde nespolupráce, tj. bez ohledu na to, jakou strategii si vybere spoluhráč, vykazuje nespolupráce pro hráče vždy lepší výsledek než spolupráce. Jiná situace nastane, pokud jde o opakované vězňovo dilema, hra se hraje opakovaně. Hráč tu má možnost „potrestat“ druhého za předchozí nekooperativní hru. Zde se racionální strategií může stát spolupráce. 2 TFT (Tit for Tat) – půjčka za oplátku: Člověk v prvním kroku s druhým spolupracuje, při opakování opakuje čin druhého člověka – pokud druhý člověk byl spolupracující, je také spolupracující, pokud byl soupeřivý, je také soupeřivý. SOCIÁLNÍ KONFLIKTY Řízený konflikt pomáhá vyjasnit sporné otázky a sehrává důležitou úlohu v rozvoji interpersonálních vztahů, sociálních skupin, organizací a společenství, která pravděpodobně stagnují, když se vytrvale snaží konfliktům předcházet. Proto je důležitější věnovat pozornost tomu, jak má být konflikt řízený, než tomu, jak mu zamezit Předpoklady, které potenciálně způsobují konflikty:  Nekompatibilní osobnostní charakteristiky, zájmy, potřeby a hodnotové systémy.  Soutěžení o omezené zdroje (materiálu, financí apod.).  Dysfunkční komunikace.  Nejasná pravidla, standardy, politiky.  Extrémní časový tlak.  Nesplněná očekávání.  Neřešené a potlačené konflikty. DRUHY SOCIÁLNÍCH KONFLIKTŮ. 1. Subjektem intrapersonálních konfliktů je jedna osoba a obsahem konfliktu je střet protichůdných sil reprezentujících různé objekty, například dosažení cílů, naplnění potřeb, realizace zájmů. 2. Subjektem interpersonálních konfliktů jsou dvě nebo více osob, že někdo brání člověku v dosažení jeho cílů. 3. Meziskupinové konflikty mají významný dopad na interní strukturu skupin, které se účastní v konfliktu, a to především v těchto oblastech:  Nárůst skupinové koheze.  Změny v chování vůdců skupin, prosazují se militantnější vůdcové.  Změny skupinových norem a konformity (zvyšuje se míra požadavků na dodržování norem a konformity).  Změny priorit skupiny a statutu jejích členů (zvyšuje se tlak na přijímání negativních postojů a stereotypů o protivníkovi). METODY ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ:  Integrace. Zainteresované strany konfrontují svá stanoviska, kooperativně identifikují vzniklý problém, generují a zvažují alternativní řešení problému a přijímají rozhodnutí. Její výhodou je poměrně dlouhodobá účinnost, protože řeší jádro konfliktu, nikoli jeho symptomy  Akomodace. Jejím základem je překonávání rozdílů zdůrazňováním společných prvků. Předností akomodace je podpora kooperace mezi konfliktními stranami. Hlavním nedostatkem je dočasné přerušení konfliktu, nikoli jeho trvalé řešení. 3  Dominance. Vysoká koncentrace na své potřeby, a naopak nízká na potřeby jiných. Dominance („já vyhraji, ty prohraješ“) ignoruje potřeby a zájmy druhé strany. Souhlas druhé strany je zpravidla vynucený. Dominance má své uplatnění při implementaci nepopulárních opatření a při rozhodování v časové tísni.  Vyhýbání. Strategie vyhýbání zahrnuje buď pasivní ignorování problému, nebo jeho aktivní potlačení. Vyhýbání šetří čas a prostředky při rozvíjejících se a nepřehledných konfliktech. Podobně jako akomodace i vyhýbání je jen dočasným řešením konfliktní situace.  Kompromis. Představuje moderovanou koncentraci na své potřeby, jakož i na potřeby jiných. Větší důraz se klade na nalezení a akceptaci vhodného řešení než na spokojenost zainteresovaných stran konfliktu. Otázkou v tomto kontextu zůstává realizovatelnost kompromisních řešení, respektive jejich efektivita – ani jedna ze stran není spokojena, že musela ustoupit.  Mediace. Základním mechanismem mediace je zprostředkování dohody za asistence třetí strany. Konfliktní strany s pomocí trénované osoby – mediátora – směřují k aktivnímu hledání inovativních řešení konfliktní situace – ne kompromis, kdy obě strany musí částečně slevit ze svých představ, ale nové řešení, s nímž by byly spokojeny obě strany.