1 12. PROSOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ (ALTRUISMUS) Prosociální chování se většinou vymezuje jako jakýkoli akt chování vykonaný ve prospěch druhého člověka nebo skupiny osob, jako pomáhající chování, jehož cílem je přinést užitek jiným. Významové odlišení altruismu od prosociálního chování se nejčastěji opírá o zdůraznění toho, že pomoc poskytovaná druhým není spojena s očekáváním zisku, odměny (materiální či finanční), že jde o nezištnou pomoc bez očekávání jejího opětování. Prosociální chování má rozmanité formy: Darování – finančních částek nebo darů. Sympatie a porozumění – pro tíživou situaci jiného. Pomoc při dosažení určitého cíle – například odstranění poruchy auta na silnici. Nabídka ke spolupráci – vyjadřující ochotu spolupracovat s jinými ve prospěch těch, kteří to potřebují. Podpora – poskytovaná k dosažení nějakého cíle nebo zabránění ztrátě. Objektem aktů prosociálního chování mohou být osoby známé nebo zcela neznámé, cízí. Samotný fakt známosti člověka, kterému je poskytována pomoc, může výrazně modifikovat chování pomáhajícího ve smyslu rychlosti („bez dlouhého přemýšlení“), objemu či míry pomoci („raději více než méně“), vědomí, že chování pomáhajícího může výrazně ovlivnit jeho obraz v očích druhé osoby apod. U velmi dobrých známých je považována pomoc za samozřejmou, protože je to prostě dobrý přítel, anebo s vědomím toho, že v případě nouze, tísně, potřeby lze očekávat stejnou reakci druhé strany kdykoli v budoucnu. Proto se větší váha přikládá prosociálnímu chování vůči zcela cizímu člověku. Druhy altruismu: 1. Příbuzenský altruismus – výhodou dárce je, že podpoří příbuzného, a tím „svoje“ geny (teorie „sobeckých genů“). 2. Reciproční altruismus – teorie sociální směny – člověk pomáhá, aby mu druzí pomohli, až to bude on potřebovat. 3. Kompetitivní altruismus – lidé jsou štědřejší, když jejich chování mohou vidět i jiní lidé a altruistická osoba tak získá dobrou pověst a vyšší sociální status a pak jsou přednostně vybíráni za partnery ke spolupráci a za vůdce skupiny. PROČ POMÁHÁME: 1. Sociální výměna Tato teorie vychází z toho, že v sociální interakci si lidé vyměňují informace, služby, sympatie, lásku, ale také pomoc na základě zvážení vynaloženého úsilí a předpokládaného zisku (odměny), kterým může být například dobrý pocit z poskytnuté pomoci. Ačkoli u prosociálního chování není patrný osobní prospěch, předpokládá mnoho autorů, že toto chování přináší odměnu ve smyslu sebeuspokojení, dobrého pocitu z vykonaného skutku. Zkušenost vede ke zvažování „nákladů a zisků“ při rozhodování, zda jedinec v dané situaci pomůže či nikoli. Jestliže se náklady jeví vyšší než prospěch (odměna), pak je taková situace považována za nevýhodnou a zůstane bez odpovědi. Zvažujeme: a) Náklady spojené s pomocí – energie, čas, znalosti, nepříjemný zážitek. b) Náklady při neposkytnutí pomoci – sebeobviňování, kritika od jiných lidí. c) Odměna spojená s pomocí – ocenění od člověka, kterému byla poskytnuta pomoc. 2 d) Odměna při neposkytnutí pomoci – prospěch z vykonání vlastní činnosti. 2. Sociální normy Jiné vysvětlení vychází z norem, jejichž naplnění v dané situaci se stává velmi intenzivní hnací silou prosociálního chování. Norma představuje sociální očekávání, předepisuje chování vyžadované společností. Interiorizovaná norma se stává přesvědčením, zásadou, morálním principem a uplatňuje se při rozhodování o způsobu jednání a chování. Nejčastěji se uvádějí dvě normy, které výrazně motivují prosociální chování: a) Reciprocita říká, že máme pomoci těm, kteří pomohli nám. Vyjadřuje očekávání, že lidé splatí dobro dobrem a že nepomohou těm, kteří je nějakým způsobem poškodili. Dočasně může být tato norma, založená na rovnosti, porušena (více dáváme, než dostáváme, či obráceně), ale v delším časovém úseku se očekává vyrovnaná výměna. b) Norma sociální odpovědnosti předpokládá, že lidé pomohou těm, kteří jsou na nich závislí a pomoc potřebují, a to bez ohledu na opětování pomoci. Při rozhodování o poskytnutí pomoci na základě sociální odpovědnosti však má důležitou roli posouzení příčiny toho, co způsobilo situaci či stav potřeby pomoci. Je-li příčinou vlastní nedbalost, lenost, nedostatek předvídavosti apod., pak ochota pomoci není velká. Jestliže se však někdo stane obětí živelné pohromy, nemoci, nešťastné náhody, pak je naopak tendence zachovat se prosociálně velká. 3. Empatie Empatii považují mnozí autoři za třetí vysvětlující princip prosociálního chování. Dokážeme-li se vžít do situace druhého člověka, můžeme lépe rozpoznat jeho prožívání a snadněji působit ve smyslu redukce jeho i vlastního nepříjemného stavu. Výsledkem empatie je velmi blízké až identické prožívání situace s jiným člověkem. U empatického jedince tak dochází k navozování podobných emocionálních stavů včetně fyziologické aktivace jako u pozorované osoby. Chování a jednání napomáhající druhé osobě redukovat její nepříjemně prožívaný stav (úzkost, strach, neštěstí, bolest) vede zároveň k redukci vlastního emocionálního napětí. KDY POMÁHÁME 1. Efekt přihlížejících Se vzrůstajícím počtem přítomných osob se snižuje pravděpodobnost zaznamenání události, její vyhodnocení jako tísňové nebo nebezpečné a zároveň se snižuje míra přijímané odpovědnosti k zásahu do situace. Tento poznatek, že přítomnost jiných lidí snižuje pravděpodobnost poskytnutí pomoci jedincem, se označuje jako efekt přihlížejících (bystander effect). 2. Nejednoznačnost situace Tísňové či nebezpečné situace vznikají nečekaně a obvykle rychle, což může v prvních okamžicích (často ale i v delším časovém úseku) vést k jejich nejednoznačnému posouzení (co se vlastně stalo, je pomoc nutná, jaký druh pomoci je vhodný). Nejednoznačnost posuzované situace je jedním ze složitých momentů rozhodování se o prosociálním chování. Nejsme-li schopni situaci posoudit, nereagujeme na ni. Morální povinnosti pomoci může bránit strach z nevhodného zásahu. Chceme pomoci ležícímu zraněnému člověku posadit se nebo vstát a přitom bychom mu mohli neúmyslně způsobit další zranění. Obava jedince z toho, že prosociálním zásahem způsobí více zla než 3 užitku, vzrůstá s počtem přítomných osob. Nejistota a váhání v podobných situacích snižují pravděpodobnost poskytnutí pomoci a způsobují její oddálení. Tento fenomén se označuje jako strach ze sociálního omylu. 3. Rozptýlená odpovědnost V první stadiu rozhodování o poskytnutí pomoci se zvažuje také osobní odpovědnost, kterou jedinec má v dané situaci za poskytnutí či neposkytnutí pomoci. Jestliže je nějaké události přítomna jediná osoba, pak samozřejmě veškerá odpovědnost leží na ní. Je-li ovšem přítomno více osob, pak se odpovědnost rozptýlí na celou skupinu. U jedince se snižuje pocit morální povinnosti, protože jsou přítomni další, a i případné obvinění z pasivity by se opět rozložilo na celou skupinu. Každý jakoby očekával, že první krok učiní někdo jiný. Vždyť má přece stejnou odpovědnost. Také se zjistilo, že dá-li jedna osoba najevo ochotu pomoci, připojí se pak rychle další. 4. Osobnostní determinanty Od 70. let 20. století byla učiněna řada pokusů o identifikaci vlastností, které ovlivňují prosociální chování, ale závěry byly skeptické. Nasvědčovaly tomu, že prosociální chování je výrazně determinováno samotnou situací a že osobnostní vlastnosti mají mnohem menší význam. Ze srovnávací studie vyplynulo, že pro pomoc je významný vztah pomáhajícího k situaci postiženého a že tento vztah je více méně konstantní. Výzkumníci se zabývali otázkou, zda a jak se během socializace rozvíjí a utváří prosociální chování. Za nejúčinnější způsob utváření altruistické osobnosti se považuje prosociální chování rodičů či jiných dospělých, které funguje jako model, jež děti napodobují stejně jako agresivní chování. Vzájemně ohleduplné a pomáhající chování rodičů, jejich příspěvky na charitativní účely, pomoc cizím lidem v nouzi a bez předsudků apod., jsou vzory, které si děti osvojují a dříve či později, více či méně napodobují. Rodiče, kteří se chovají vřele, laskavě, uvážlivě, jsou v podpoře prosociálního chování mnohem úspěšnější než rodiče chovající se vůči dětem chladně, zanedbávající je, používající fyzické tresty. SOCIÁLNÍ OPORA Sociální opora – sociální fond, z něhož lze čerpat v případě potřeby, systém sociálních vztahů, jejichž prostřednictvím se člověku dostává pomoci. Vzájemná pomoc zejména v těžkých chvílích a situacích byla jedním z prvních faktorů, jež byly identifikovány jako faktory zmírňující vliv nepříznivých životních událostí na psychickou pohodu a zdraví člověka. Druhy sociální opory: a) Emoční opora – možnost pohovořit si o problémech s chápajícím jedincem, poskytování důležitých emocí jako např. lásky, víry. b) Instrumentální opora – praktická pomoc při nějaké činnosti, praktické druhy pomoci nebo hmotná, materiální pomoc – poskytnutí půjčky v obtížné finanční situaci. c) Informační opora – zprostředkování informací nebo rad. Sociální síť Sociální síť tvoří společenství druhých lidí a poskytuje určitou možnost záchrany a opory v případě těžkostí a potřeby. Lidé, kteří připisují druhým lidem vyšší hodnotu nežli věcem, vytváří kolem sebe podpůrnou sociální síť přátelských vztahů. Pojem sociální síť je užíván 4 k charakteristice sociálních vazeb mezi lidmi. Rozhodující je zde kvalita struktury sociálních vztahů a vazeb, jejich reciprocita, intenzita a bohatost. Negativní stránka sociální opory To, že jedinec potřebuje pomoc, může vést k negativním reakcím – zejména tehdy, jestliže poskytovaná pomoc je v rozporu s jeho představou o vlastní autonomii a sebevládě, ohrožuje jeho sebeúctu, sebedůvěru, navozuje pocity bezmoci nebo neodpovídá potřebám jedince. Důsledkem mohou být pocity viny, úzkost a pocity závislosti. Důsledky mohou být negativní i pro ty, kteří pomoc poskytují: mohou se objevit pocity zatížení, břemene, frustrace, při dlouhodobém či profesionálním pečování i syndrom vyhoření. PRINCIP SUBSIDIARITY Princip subsidiarity zdůrazňuje význam a nutnost činnosti (akce) určitých společenství pro jištění sociálního bezpečí a zájem, či lépe povinnost státu takové aktivity podporovat. Princip subsidiarity požaduje, aby se každý problém řešil na nejnižší možné úrovni, tedy na úrovni jednotlivce, či rodiny. Stát je tak poslední instancí, jejíž povinností je řešit jen ty situace občanů, které nelze uspokojivě vyřešit na nižších úrovních.