1
11. AGRESE
Agresi lze charakterizovat jako záměrné ubližování, způsobování negativních důsledků.
Agrese je chování. Agresí není přemýšlení o tom, jak někomu udělat něco špatného, ani
plánování a představování si, jak někoho zranit nebo poškodit. Agrese je chování, které má
za následek ublížení, poškození, nebo k němu vede, směřuje.
Velmi důležitým základním znakem agrese je její cílevědomý charakter. Proto se agrese
definuje jako chování zaměřené na poškození, ublížení jiné osobě. Náhodné poškození jiné
osoby, stejně jako poškození způsobené neopatrností není agresí. Za jistých okolností ani
záměrné ublížení nemusí být agresí. Příkladem je bolestivý zákrok lékaře, který je také
záměrným způsobením bolesti. V tomto a jiných případech se za rozhodující považuje širší
kontext, tvořený nadřazenými úmysly a očekáváními.
S využitím uvedených znaků se agrese definuje jako chování, které cíleně směřuje ke
způsobení negativních důsledků jiné osobě s úmyslem poškodit ji.
 Asertivita – sebeprosazování při dosahování svých cílů – může se jevit jako agresivita.
 Hostilita – obecný nepřátelský (negativní) postoj vůči lidem, který se nemusí projevit
ublížením jiné osobě.
 Násilí – se definuje jako fyzická agrese s těžkými důsledky.
TYPY AGRESE
a) Afektivní agrese má obvykle reaktivní charakter a obvykle souvisí se zlostí. Agresivní
jedinec ze svého hlediska jen reaguje na určitý podnět, který v něm vyvolává silný
negativní emocionální stav (zlost) a impulzivní reakci ve sféře verbálního nebo
fyzického chování. Afektivní reakce není plánována.
b) Instrumentální agrese je vedlejším produktem dosahování jiných, neagresivních cílů.
Mnoho příkladů poskytuje sport, kde se stává, že hráč ve snaze zvítězit zraní soupeře.
c) Tyranizování, šikanování, obtěžování (bullying, mobbing, bossing, harrasment) – delší
dobu trvající opakované ubližování. Typickým znakem této podoby agrese je nerovnost
v síle (moci) tyrana a jeho oběti, která způsobuje, že se oběť neumí vůči opakovanému
poškozování účinně bránit. Je chováním, jehož bezprostředním cílem je ubližování, ale
může mít i instrumentální charakter – může být prostředkem dosahování jiných cílů
(peníze, sexuální nebo jiné služby atd.). Může být prostředkem demonstrace kontroly
nad jinými, což jsou předpokládané příčiny tyranizování.
TEORIE AGRESE
1. Agrese jako instinkt
Etolog Konrad Lorenz (1992) předpokládá, že agrese je odvozená od instinktu, nikoli od
reakce na vnější okolnosti. Samotnou existenci agresivního instinktu vysvětlují biologické
důvody týkající se teritoria, zachování rodu a potravy. Agresivní instinkt se chápe jako
zdroj energie, která se doplňuje a „hledá“ příležitost k uvolnění. Agrese potom primárně
není jednoduchou odpovědí na ohrožení nebo bolest – je výsledkem hromadění energie.
Lorenz předpokládal, že když tato energie není uvolněna přirozeným způsobem v boji nebo
soupeření, mohou ji uvolnit i jiné podněty, stále méně odpovídající těm, které energii
uvolňují za normálních okolností.
2
2. Frustrace a agrese
Podle původní teorie vztahu frustrace a agrese rozpracované Johnem Dollardem (1939) je
agrese vždy důsledkem frustrace, později autoři připustili, že agrese je jen jednou z
možných reakcí na frustraci, avšak ne nevyhnutelnou. V původní formulaci byla frustrace
formulována jako stav, který vzniká tehdy, když okolnosti znemožňují dosažení cíle.
3. Kognitivní asociační teorie
Podle této teorie (Leonard Berkowitz, 1993) averzivní události vyvolávají negativní afekt.
Vyvolaný negativní afekt podněcuje různé myšlenky, vzpomínky, motorické a
fyziologické procesy, které se spojují s tendencemi bojovat a uniknout. Podle této teorie
jsou spojené agresivní myšlenky, emoce a tendence chovat se jistým způsobem uchovávány
v paměti. Uchované asociace později mohou aktivovat vhodné podněty.
4. Teorie sociálního učení
Albert Bandura (1973) argumentoval, že s repertoárem konkrétního chování se lidé nerodí,
musí se ho naučit. Východiskem chápání agrese jako naučeného chování je teorie sociálního
učení. Bandurovy výzkumy potvrdily, že významným zdrojem utváření repertoáru chování je
učení se od dospělých. Z toho, co se děti naučí od dospělých, je většina získaná
prostřednictvím pozorování a imitace. V těchto případech je důležité, aby dítě vidělo konání
dospělého a jeho výsledky (agrese není potrestána a agresor dosáhne svého cíle).
Nejčastěji se agresivně chováme tehdy, když jsme aktivováni a ublížení jiné osobě se nám
zdá být bezpečné (bez negativních důsledků) a zároveň přinášející jistá pozitiva (odměnu).
PŘÍČINY A FAKTORY AGRESIVNÍHO CHOVÁNÍ
1. Situační faktory agrese
Většina případů agrese je vyprovokována změnami v prostředí. Faktory, které vyvolávají
agresi, se označují jako averzivní podněty, jejich společným jmenovatelem je, že vyvolávají
stav nepohody. Pravděpodobně nejspolehlivěji vyvolává agresi přímý fyzický nebo
verbální útok. Fyzicky, stejně jako verbálně napadená osoba obvykle reaguje protiútokem,
tedy reaguje na něj stejným způsobem, jakým byla poškozena. Jistou zvláštností je, že
reakce na útok se jakoby za agresi nepovažuje, přesněji řečeno, není jako záměrné
ubližování jiné osobě hodnocená negativně. Je podstatnou součástí odčinění a dosažení
rovnováhy. Proto se z pohledu oběti odvetou uzavírá sekvence.
2. Biologické faktory agrese
Ze široké oblasti biologických vlivů se s agresivitou dávají do souvislosti hlavně některé
charakteristiky fungování nervového systému, biochemické procesy a dědičnost. Do
kontextu biologické determinace agrese se dává dědičnost jako jeden ze zdrojů individuálních
rozdílů – v současnosti se předpokládá, že agresivita je částečně založena na vrozených
faktorech. Přítomnost některých látek v krvi může ovlivňovat senzitivitu vůči agresivní
stimulaci. K nim patří alkohol, nízký obsah cukru v krvi (může zvyšovat agresivitu),
mužský hormon testosteron, neurotransmiter serotonin.
3. Osobní faktory agrese
Zvýšená aktivační úroveň. Z hlediska příčinných souvislostí jde o zvýšenou
pravděpodobnost chovat se agresivně u lidí, kteří se z různých důvodů nacházejí ve stavu
zvýšené aktivace (jsou excitovaní, pociťují potřebu, tlak něco udělat). Se zvýšenou úrovní
aktivace se dávají do souvislosti okolnosti provokující agresi, jako je působení hluku,
vysoká teplota, přítomnost velkého počtu lidí na malém prostoru.
3
Myšlenky o agresi mohou ovlivnit jiné, sémanticky blízké myšlenky, projevuje se to v jevu
označovaném „priming“ (priming – příprava) – vnitřní naladění, stav připravenosti vidět
věci určitým způsobem. V případě agrese jde především o evokování hostilních schémat.
Když například sledujeme film prezentující agresi, evokovaná hostilní schémata mohou
způsobit, že neutrální chování jiné osoby v naší přítomnosti během filmu, bezprostředně po
něm, nebo v době, kdy o něm budeme uvažovat, budeme interpretovat jako nepřátelská.
4. Deindividuace
Deindividuace se dává do přímého vztahu s prožíváním relativní anonymity, to jest se
stavem, kdy je člověk přesvědčen, že jako člen nějakého seskupení není identifikovatelný
jako jedinec. Důležitou součástí deindividuace je osvobození se od sociální kontroly.
Předpoklad disinhibice vyplývá z modelu socializace, podle něhož je nejdůležitějším prvkem
v procesu osvojování si sociálních norem jedincem vytvoření mechanismů tlumení
chování, které není v souladu s konkrétními normami. Výsledkem je, že se sociálně
nežádoucí chování neprojevuje, protože je utlumené. Za jistých okolností ovšem tato
inhibice selhává, což má za následek chování, které porušuje sociální normy, a to ve formě
agrese.
5. Faktory sociálního prostředí
Výskyt a podobu agresivního chování ve významné míře ovlivňuje sociální prostředí.
Týká se to jednak prostředí tvořeného velkým společenstvím, v němž jedinec žije, ale i
menších skupin, jichž je členem. Jeho sociální chování odráží způsob života prostředí, jež
ho obklopuje, v němž žije. Důležitý je celkový způsob chování lidí vůči sobě, systému
norem, preferované vzorce chování, zvyky a praktiky při řešení každodenních situací.
Dominantní úlohu mají domácí prostředí (rodina), škola a práce. Význam povahy
sociálního prostředí na této úrovni ve vztahu k agresi se projevuje v pozornosti, která je už
delší dobu věnována agresi v uvedených prostředích. Domácí agrese (násilí), agrese ve škole
a agrese v práci se staly významnými oblastmi výzkumu.
Výzkumná zjištění poukazují na víceúrovňový charakter vlivu mediálního násilí na lidi,
kteří ho sledují:
 Je zdrojem rozšíření repertoáru chování, mediální násilí slouží jako návod, je
předmětem nápodoby.
 Vyvolává hostilní vnitřní naladění, které ovlivňuje vnímání reálně probíhajících
sociálních dějů a následně se může projevit i v oblasti chování.
 Snižuje senzitivitu vůči násilí v běžném životě.
DOMÁCÍ NÁSILÍ
Klíčové znaky domácího násilí:
1. Opakování a dlouhodobost – z jednoho útoku jakéhokoli charakteru ještě nelze určit,
zda jde o domácí násilí. Může to však být jeho začátek.
2. Eskalace – od urážek se stupňuje k psychickému snižování lidské důstojnosti až k
fyzickým útokům a závažným trestným činům ohrožujícím zdraví a život.
3. Jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí osoby ohrožené a osoby násilné – domácí násilí
nejsou vzájemná napadání, hádky, rvačky, spory, kde se role osoby násilné a osoby
ohrožené střídají.
4. Neveřejnost – probíhá zpravidla za zavřenými dveřmi bytu či domu, stranou
společenské kontroly.
4
Projevy domácího násilí:
1. Psychické násilí – zastrašování, zvýšená kontrola všeho, co ohrožená osoba dělá,
kritizování a ponižování, vyhrožování a vydírání
2. Fyzické násilí – facky, rány pěstí, kopání, tlučení hlavou (o stěnu, topení), rdoušení,
tahání za vlasy apod.
3. Sociální násilí – izolace od příbuzných a přátel – zákaz přijímat návštěvy, zákaz
telefonovat, doprovázení např. k lékaři, na úřady.
4. Ekonomické zneužívání – zamezení přístupu k financím (i vlastním), vydírání,
vynucování přepsání bytu, nemovitosti.
5. Sexuální násilí.
Rizikové faktory doprovázející vznik domácího násilí mezi blízkými osobami:
 Vynucená sociální izolace.
 Finanční závislost na partnerovi.
 Péče o děti v rámci mateřské a rodičovské dovolené.
 Zdravotní postižení a omezení.
 Vyšší věk a bezmocnost seniorů.
 Přechod z aktivní zaměstnanosti do starobního či jiného důchodu.
 Nezvládnuté rodičovství a výchova dětí.
 Závislosti násilné osoby.
Naučená bezmocnost
Jedná se o jakési neadekvátní zhodnocení dosavadních opakujících se zkušeností, které
vedou k pocitu a názoru, že člověk nemá kontrolu nad výsledky svého jednání, a to
dokonce i v situaci, kdy by tato kontrola byla možná. Pokud výjimečně při svých pokusech
dosáhne příznivého výsledku, a je momentálně úspěšný, selhává tento člověk nadále tím, že
nedovede úspěšnou zvládací strategii zopakovat a naučit se ji používat.
Stockholmský syndrom
Stockholmský syndrom je specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti na
pachateli – bývá to právě stockholmský syndrom, co váže týrané ženy k jejich manželům,
týrané manžely k jejich manželkám, či týrané děti k jejich matkám a otcům. Jedna z hypotéz
vysvětlujících účinek Stockholmského syndromu je založena na freudovské teorii – vazba
oběti s únoscem je odpovědí člověka na trauma, že se stal obětí. Identifikace s agresorem je
způsobem obrany ega. Když oběť věří ve stejné hodnoty jako agresor, pak ji nebude
považovat za hrozbu.
ŠIKANOVÁNÍ
Šikanování může mít podobu:
a) Fyzického násilí – způsobování bolesti a zranění.
b) Verbálních útoků – ponižování, vyhrožování.
c) Způsobování materiálních škod – braní peněz, věcí, poškozování věcí.
d) Sociální manipulace – izolace, vylučování ze skupiny, šíření pomluv.
e) Vynucování si služeb.
f) Kyberšikana – stalking (pronásledování prostřednictvím mailů, SMS, dávání údajů
nebezpečným cizím osobám).
Za klíčový bod se považuje rozdíl v moci pachatele a oběti. U dětí je často zdrojem moci
fyzická síla – silnější dítě si vyhlédne slabší, nebo skupina tyranizuje jednotlivce, taková
5
převaha vyvolává bezmoc a úplné podřízení jakýmkoliv příkazům, jakémukoli utrpení.
Šikanovat může i ten, kdo není mimořádně fyzicky silný, pokud disponuje sociální nebo
psychologickou převahou – jejím zdrojem mohou být obávaní a silní kamarádi,
sourozenci, vlivní rodiče.
Jak postupovat v případě oběti:
 Pozorně naslouchat.
 Vyjádřit podporu a pochopení.
 Ubezpečit, že to není jeho/její vina.
 Zjistit a zaznamenat maximum informací o původci, formě, trvání, frekvenci a místě
šikany.
 Posoudit míru ohrožení.
 Zajistit bezpečné prostředí.
 Vyšetřením u odborníka zjistit rozsah poškození a zajistit následnou péči.
 Pozitivním hodnocením zvyšovat sebevědomí a sebedůvěru dítěte.
 Nácvikem vést k osvojení obranných postojů.
Jak postupovat v případě násilníka:
 V osobním pohovoru vyjádřit zásadní nesouhlas a odsoudit chování násilníka.
 Dát přiměřený veřejný postih.
 Zjistit maximum informací o motivech a možných zdrojích nevhodného chování.
 Působením na rodinu odstraňovat rizikové postoje a negativní výchovné vlivy.
 Odstranit zdroje ponižování a tělesného násilí v rodině a škole.
 Nabídnout bezpečné možnosti vybití agresivních emocí a možnosti seberealizace.
 Pěstovat a prohlubovat schopnost empatie, vcítění se do pocitů jiných.
Vzhledem k povaze šikanování, které se nejčastěji odehrává bez přítomnosti dospělých, je
důležité probouzet proti němu dětské veřejné mínění a získávat většinu pro přesvědčení,
že slabším se nemá ubližovat, je třeba je chránit a pomáhat jim. To je předpokladem
k tomu, aby každý jednotlivec proti šikaně v každé skupině a kolektivu aktivně vystupoval.
Šikanující je možné a nutné resocializovat, pomoci jim a spolu s nimi hledat cesty
k nápravě narušených vztahů a k nastolení zdravého klimatu.
AGRESE NA PRACOVIŠTI
Bossing (boss – vedoucí), mobbing (mob – dav)
Pracovní kolektivy jsou uzavřené, což brání otevřenému násilí, na druhou stranu však
podobně jako v rodinách je možno využít jistou uzavřenost pracovních kolektivů a fakt, že
pracovník je tam každý den. Negativní prvek mnohých postupů se projevuje v dlouhodobém
působení nebo může spočívat v nenápadných vazbách, které obvykle unikají pozornosti.
Typologie bossingu a mobbingu:
 Ovlivňování schopnosti oběti přiměřeně komunikovat (oběť je umlčovaná, napadaná
kvůli pracovním úlohám, verbálně jí vyhrožují).
 Ovlivňování možností oběti udržovat sociální kontakty (kolegové s ní nemluví,
nadřízený zakáže oběti komunikovat s ostatními).
 Ovlivňování možností oběti udržovat si dobrou osobní pověst (pomlouvání, výsměch,
zesměšňování kvůli handicapům, napodobování způsobu vyjadřování).
6
 Ovlivňování pracovní pozice oběti (oběť nedostává žádné úkoly, má plnit nesmyslné
úkoly).
 Ohrožování fyzického zdraví oběti (zdraví ohrožující pracovní úkoly, sexuální
obtěžování).
Stadia bossingu a mobbingu:
a) Kritický incident – úvodní situací je obvykle konflikt dvou pracovníků, od něho se
odvíjí další děj, kdy aktivitu vyvíjí jenom jedna strana, ten, kdo šikanuje.
b) Mobbing a stigmatizace – aktivity mohou mít velmi různorodý charakter, nemusí
vůbec naznačovat, že jejich cílem je poškodit, zranit nebo jinak ublížit dané osobě
okolo oběti se začínají hromadit negativní jevy při zachování dojmu normálních vztahů
na pracovišti. Problémy se vážou na oběť – poukazují na její odbornou nebo sociální
nekompetenci, na její problémy. Výsledkem je stigmatizace jako problémové osoby.
c) Personální management – situace se mění, když do hry vstoupí vedení – cíleně
vytvářený dojem „problémového“ člověka se stává oficiálním případem. S tím se
často spojuje snaha vyřešit problém tak, že se „udělá pořádek“ s tím, kdo ho kazí, čili s
obětí. Oficiálně i neoficiálně se případ vysvětluje v rovině osobních charakteristik
oběti, ne v rovině faktorů prostředí.
d) Vyloučení – završením celého procesu je vyloučení pracovníka, čímž se naplní záměry
iniciátora mobbingu. Obvykle to oběti přináší vážné zdravotní a psychické problémy.