Collationcs patrům čili Duchovni rozhovory s olei pouiii jsou jakousi ozvěnou toho, jak vypadala formace mnicha duchovním starcem. Jsou rozdíleny na tri části. Část první jsou rozhovory s mnichy ve Skétis, zejména s abba Mojžíšem. Pojednávají o smyslu a cíli mnichova života (i), o rozlišování (a), o třech zřeknutích (věcí, pŕipoutanosti k nim a odchodu ze světa — ;}), o žádostivosti a duchovním boji (4), o osmi základních i.oGisMoi (5), o otázce zla a pokušení, Boži prozřetelnosti ve zkouškách (6), o daimonech, jejich povaze, taktikách, o úloze lidské svobody, kterou nemohou změnit (yn.j; celou první část pak završuji knihy o modlitbě (cm.), kde nacházíme teologické vhledy do podstaty modlitby, analýzy různých forem modlitby, praktické rady a také ozvuky mnišské praxe neustálé modlitby. Druhí část představuje mnichy z jiného společenství — Josefa, Chairémona a Ncsterota. Témata rozhovorů se točí kolem dokonalosti (11), čistoty (12), Boží pomoci (nástin nauky o milosti — 13), lf.ctio divina (14), daru zázraků (15), přátelství (16), věrnosti závazkům, problematiky lži (17). Část třeli doplňuje předchozí o zkušenosti mnichů z nilské delty (Diolkosj: o mnišském životě (18—19), pokání (20), postech (21), nechtěných poskvrněních (22), dokonalém dobru (23); celé dílo uzavírá 24. kniha, rozhovor o umrtvování. Dvacet čtyři1" je mystické číslo odkazující ke dvaceti čtyřem starcům z Apokalypsy, a tudíž k eschatologickému pojetí prvotního mnišství. Sepsání obou děl spadá do let 420—428,'* Cassianus je píše jako uznávaná autorita mníšskeho ;i církevního života, aby formovat, případné reformoval vznikající gallské kláštery. 7.3. cassiahova nauka'' Cassianova nauka je zakotvena v jeho mnišské zkušenosti, zkušenosti otců pouště, zejména těch z Euagriova okruhu - Euagriovy hlavní myšlenky přejímá a navazuje na ně. S Euagricm samozřejmě navazuje především na Órigcna a celou alexandrijskou teologickou školu. Zde také musíme hledat důvody pro výraznou bibličnost jeho myšlení. 7.3.1. CASSIANÚV A SPECIFICKY MNÍŠSKY VZTAH K BIBLI Celá patristika a tedy 1 pairistika mníšska není ničím ji-ílj 1:1 než výkladem Písma. Zejména mniši četli Písmo jako osohní výzvu k následováni a celý jejich život, celá jejich askeze byla vlastně při- ih Rcílnč se vr ipisc Coliaiumn scikivjmr s píinicn Mírci, 1!» Srov. PICUtRY 1955: H-Sft 2U Srov STEWART 1998 pravou na četbu bible. Přímo to napsal Basilcios Veliký, cirkevní otec a mnich zároveň: »Nelze psát na voskovou tabulku, jestliže jsme předtím nesmazali, co tam bvlo vvrvto. Su-|iii- tak duši nelze podal Božská učeni, jestliže jsme prve neodstranili učení svěla vtištěná zvykem. Samota je v tom naším pomocníkem.*'1 Mnich musi mít bibli neustále před očima: »Když malíři dělají kopii nějakého obrazu, stále své oěi pozvedají k originálu a snaži se ve svém dile reprodukovat formy a výrazy. Každý, kdo se snaží zdokonalit ve všech druzích ctností, musí studovat í.ivoty biblických postav zrovna tak jako živé a praktické modely, aby si usilovným napodobován i m osvojil dobro, klére v nich odhalí. Čteni a následující modlitby probouzejí v duší lásku k Bohu, obnovuji ji a posilují.«" Basileios přistupuje k teologii ze zorného úhlu stvoření, v tomto úhlu vidi i Pismo. ..Adam žil na výsostech [...] viděl nebesa. Překypoval štěstím z tohoto videní a z krásy vesmíru a vyznával svou lásku Dobrodinci.* Pád znamenal ztrátu toho všeho. Vesmír ztratil pro člověka význam Božího slova, stvořeni už nemluví jasné o I;. ihu Celou hlubokou patristickou tradici vyjadřuje jediná Euagriova víta: »Ať tě vycházející slinu e nalezne s bibli v nicc.«J'1 V pacliórniovské tradici živí Písmo mnichy celý den. Při práci zpívají a recitují (ekvivalent pro »medituji«) Písmo a večer se všichni scházejí, aby poslouchali komentáre, aby kladli otázky týkající se pochopení bible. Recitace Písma zpaměti byla běžnou praxí. Čtení Písma bylo U otců spíše modlitbou než nějakou spekulací. »Před každou četbou se modli a pros Boha, aby se ti zjevil* (Efraim). Už Kléméns Alexandrijský a po ním zejména Órigcné5, Hieronymus a Grégorios v. Na/.ianzu mluvili o eucharistie-kém rozměru Pisma. Tato eucharistická dimenze předpokládá epiklézi; jn' iNunnošt Duihn sv.uěhi) či ni ze slova textu Slovo. Bible byla pio otce tim prvořadým, ano jediným, co vykladali a co formovalo jejich život. A o mniších to platí zvlášť výrazně. Štaci si vzít například Řehníc Basileiovy: vidíme, že otázky a odpovědi týkající se života mnichů jsou exegezi Písma. Co jiného jsou Cassianovy Konference než výklad bible? Jak sc Cassianus na bibli díval, pochopíme nejlépe z konference 14 (De spirituali scientia), kterou mnichům dával abba Nesteros. Mníšsky život má za cíl »kontemplaci neviditelných a skrytých tajemství*. To vyžaduje zvláštni metodu a řád. Zabývá se tim dvo jí věda (SCIBNTM). »Prvni, praktike, loje aktivní, se zajímá o reformu mravů a o očištění neřestí; druhá, THEÓRÉtiké, spoěivá v koniempl.u 1 21- &•»., Ep 2 (PC 32.225: srov downsky »• Otw 7 e svou vybavenosti a obdarováními, nemusí zvládnout druhý. To by si měli uvědomit všichni křesťanšti ideologové, kteří vytvářeli životopisy svatých a teorii imitatio. Pozoruhodnou studu k teto problematice napsal B. Rordorf'.*'* Cassianus, zkušený mnich a učitel duchovního života, to věděl hodně dlouho před Rordorfem. Pro potvrzení své teze o nebezpečnosti napodobováni uvádí kouzelný příklad, který zase může posloužit pro podporu dnes ražené teze, že mnišství je pravšechny, V\ {;»»„., Otll. 14.1 (SC 54, t. 184). 2B- Cass.,Coll. 14,6 <5C 54, s. 187). 2ft C»ss,,Col|. M,2(ŠC54,s. 184). 19' RORDORF 1581. 27- C«s., Coll. 14,4 (SC 54, j. 186). ígQ |AN CASSIANUS A MAKLARIOS a to jako ••nionnchisiue inieriorise« či mnišství srdci- (P. Kvdokmiuv) Jednoho dne přišel k otei Janovi jeden světský člověk a přinášel mu prvotiny své úrod> Otec Jan měl právě u sebe posedlého člověka a nečistý duch Janovi stále odporoval. Jakmile však pocítil příchod našeho člověka, začal vykřikovat s úctou jeho jméno a utekl: Jan se tomu velmi divil a jeho údiv rostl tím víc, když si uvědomil, že ten člověk, před nímž démon prchá, je oblečen jako lidé svéišti Začal proto zkoumat, co je to za člověka, jak žije a co dělá. *Jsem člověk světský a jsem vázán poutem manželství,* odpověděl příchozí. Otec Jan však tím více začal pronikat do tajemství života tohoto člověka. Zjišťoval, že je z vesnice, že se živí prací svých rukou. Sám příchozí o sobě říkal, že nemá žádnou zvláštní cl iidsi . ) ije při i.sté .1 jen ran. 1 .1 vn'ci /.a;dc do ..1. .ibv piosil .1 doku val, a ze své úrody vždy Bohu přináší prvotiny a desátky; a vždy když převádí své voly k práci na jiné pole a musí přejít pole souseda, vždy těmto volům zaváže tlamu, aby snad bližní neutrpěl škodu. Abba Jan však zkoumal dál v nitru, hledaje skrytou ctnost. Zjistil, ie asi před dvanácti lety se tento člověk chtěl stát mnichem. Rodiče však autoritativně rozhodli jinak a musel se oženit. Se ženou, jak se abba dověděl, však žil jako se svou sestrou, respektoval její panenství a až do této chvíle toto tajemství nikomu nesdělil. Ahba Jan vzplanul nesmírným obdivem k tomuto člověku, k jeho čistotě, kterou by sám v takových podmínkách nedokázal zachovat a nikdy, přes veškerý' obdiv, nikomu takovou zkušenost nedoporučoval. »Véděl dobře, že věci, které pro jedny mohou být správné a rozumné, pro druhé mohou být naopak nebezpečné a že všichni nemohou chtít to, k čemu Pán dal speciální obdarování nemnohým.*30 Toto apofthegma dává nahlédnout nejen do teologie Konferencí, ale i do domácí kuchyně spirituality 5. století. Každý má rozpoznat svá obdarování a být jim věrný. To je totiž, jak uvidíme dál, nutný předpoklad, condicio sine qua non, četby bible a porozumění Písmu Cassianus se po této historce vrací k tématu a věnuje se druhé vědě, lim u-:m i i. i Ti i k >k í:i i kk je patristický termín blízký kontcmpla-ci (srov. 6.7.4), je totožná s pochopením Písnia.J] Už tento fakt je dost výmluvný, zřetelně ukazuje spjato st kontcmplacc a spirituality s biblickým základem. ThkoréTIKF se rozděluje na dví časti- na historickou interpretací (iNTERPRETATIO ItISTORICA) a duchovní pochopení (INTELT.F,- CĽNTiA spiRiTUAi.is). Duchovní věda má tři druhy: tropologii, alegorii a anagogii. Pro podepření uvádí Cassianus citát z Př 22,20 (LXX): »Tu autem deseribe tibi ca tripliciter super latitudinem cordis tui.« V dalším textu názorné ukazuje, co tímto dělením myslí. Jako příklad uvádí Ga 4,22—57: >»Historie se týká poznání minulých událostí, které je možno smyslově postihnout. Apoštol udává příklad,"když říká: .Neboť 30- Caw.. Coll. M,7 (SC 54. ». JH'm -11 1.1 k 1 i-dimr K Pid.; 41- Srov. Sk 1,1. 2iiB.104.žioi.m. 13 Ctat^CoU. i4,tnscs4.i. m5> 39. Ca«..Coll- 14,11 (SC 54, i. 194). 43- Ciss., Coll. 14,10 (SC 54, s 195). [82 jan CASS1ANLJS A MAKARIUS Ian CASSIANUS A MAKARIUS tváří. Pokud to není, jc nutná stálá aplikace praktike, zrání osobností, očisťování všech negativních tendencí, učení se lidským vztahům (koi-nos Bios, to je pravý smysl cenobítizmu); jednoduše řečeno: je třeba nechat zrál lidství k jeho přirozené plnosti. »A teprve až odstraníš všechny starosti a přízemní myšlenky, snaž se všemi způsoby věnovat se často (co říkám? neustále!) četbě bible, aby tatu neustálá meditatio prostoupila tvou duši a formovala ji — abych tak tekl — ke svému obrazu.*"" Dušt se siává archou s dvěma deskami Zákonů, s láv á se kněžskýiv královstvím, svatyni srdce, kde přebývá Pán. Zřetelné tu vystupuje myšlenka funkce všeobecného kněžství: všichni /.de mají, právě pokud jde o bibli a její pochopení, svou kněžskou funkci. Lectio divina jc podstatným rysem tohoto všeobecného kněžství. Vil, kapitole 14. konference Cassianus svou tezi o spjatosti života a pochopení bible rozvíjí a prohlubuje. »Jak roste v tomto studiu obnova našeho ducha, tak také Písmo začíná měnit svou tvář a je nám dává no hlubší pochopeni, jehož krása se zvětšuje s našimi pokroky. Písmo se skutečně přizpůsobuje kapacitě lidského poznání; pro lidi tělesné vyjevuje věci pozemské, pro lidi duchovní věci božské. A ti, kdož dříve viděli Písmo zahaleno jakoby mračny, mohou nyní prozkoumat tu nesmírnou hlubinu, která se jim otvírá, a snést jas a záři.*4'' Příkladem, jejž uvádí, aby dokázal, že aplikace .Slova imisi vycházet z konkrétní situace člověka, je Ex 20,14: »Nesesmílníš.« Člověk, který je ještě vězněm negativních tendencí těla, má tento příkaz s užitkem Vlít »literárně«- Člověk, který' sc od těchto tělesných negativ osvobodil, má vzít přikázání »duchovně«: vzdálit sc od pohanských ceremonií, pověr, auguríi, předpovídačů, od hadačů znamení, od vazeb na dny a roční období v pohanské kultuře a má se varovat všeho, co by poskvrňovalo prostotu víry (narážka na nějaké gnostické »syntczy«?). Jestliže se osvobodíme od těchto nečistot, je tu ještě třetí oblast, spočívající v pověrách zákona a židovství. A když už ani této nečistoty nejsme otroky, je tu ještě čtvrté smilstvo: heretické učení. Smilstvo sc stává stále subtilnějším: v určité fázi osobního růstu jím může být nesoustředěnost myšlenek (cogitationum pervagatio) — a jde nejen o myšlenky nečisté, ale o všechny myšlenky zbytečné, které se třeba jen trochu vzdalují od Boha. Cassianus či Gcrmanus pak Nesterotovi líči osobní velkou překážku na cestě k plnému chápání a kontemplaci Písma. Touto překážkou je dřívější NOTiTiA litterarum, dřívější vzdělání a intenzivní četba, která ho »impregnovala« až do základu, A to všecko se nedá při modlitbě odloučit — héroové, básně, boje, to vše se vlní v duchu. »Když si tito fauto-mové a imaginace se mnou pohrávají, má duše není svobodná, aby mohla směřovat ke kontemplaci věcí nebeských, a ani slzy, které proto denně 44- Cass.,Co» 14,10 (SC 54,1. 195). 45- Cais., Coli. 14.11 (SC 54, s. 197). vylévám, je nemohou zahnat.*** O co jde? To může velmi dobře pochopit právě naše generace, prostoupená onou notitia litterarum, jež se přímo programaticky zaměřuje proti pochopení »věcí nebeských*; dost dobře to ale také může být neživotná teologie, vyrůstající z mrtvé tradice. Abba Nesteros dává jednoduchý lék: »Stačí, budeš-li sc věnovat četbě a meditaci Písem s toutéž láskou a pílí a s tímtéž nadšením, s jakými ses předtím věnoval světským studiím.*47 Jestliže nás nové myšlení hluboce prostoupí a stane-li se naším pokrmem, staré myšlení zmizí, bude vystřídáno myšlením novým. Aby v nás tato duchovní věda byla hluboce zakořeněna, jc potřebné, abychom nikdy neodkladali bibli či konference o biblických textech jako věc už známou, ale spiše naopak, ahy-chom pokrmem spasitelných slov nikdy nebyli nasyceni. »Jcn tak se celé zaměření tvého srdce a jeho meditace a také veškerý- pohyb tvých myšlenek stanou svatou a neustálou meditací božského zákona.*48 V biblické vědě, má-li být funkční, stále platí jasná mnišská zásada: »InpOSSÍbile est autem haecSÍCUt piacfati siimus inexpertum quemquam uel agnoscere uel docere.*49 Rez zkušenosti nelze mluvit a učit, Kdo by ptisto mluvit chtěl, ale neměl zkušenost, hlubokou životní zkušenost, jeho řeč a kázání budou jen marně neplodné, neúčinné. »Inpossíbilc nanique est ininundam animam, quantalibet desudauerit lectionis in-stantia, adipisci scienliam spÍrítaIem.«M Srdce musí být nejprve čisté, to znamená zbaveno veškerých zotročujících temných vazeb a tendencí. Ty by znehodnotily líbeznou vůni požehnání; »Neboť co je čisté, porušuje se rychleji, než sc porušené očišĚuje.*51 Gcrmanus však namítá; vždyť jc tolik heretiků i pravoverných, kteří jsou v zajetí tolika vášní, a přesto mají dokonalou znalost Písma a mohou se chlubit eminentní duchovní védou; zatímco je plno těch, kteří maji srdce čisté a jejichž víra jc prostá a neznají nejhlubší tajemství védy. Abba Nesteros vysvětluje, že u lidí, kteří nejsou čistého srdce, a přitom oplývají zdáním vědeckosti, jde o prostou schopnost mluvit a diskutovat, ale »jsou neschopní proniknout do srdce Písma a do skrytých duchovních smyslů*.52 »Není jiná cesta k proniknutí do duchovní védy, než následující, kterou elegantně vyjadřuje jeden prorok: ,Seminate uo-bis ad iustitiam, metite spem uitae, inluminate uobis lumen scientiac.'" Nejprve musíme zasít spravedlnost, to znamená, konat skutky spravedlnosti, jakožto program našeho asketického snažení; pak musíme sklízet naději života, to znamená sbírat plody duchovních ctností, a vyhazovat vášně těla. A touto metodou bude v nás moci být zažehnuto světlo vědy.*54 Domyslíme-li to v kategoriích dnešní situace, pak začneme zřetel- 46- Cjss.,Co1I 14,12(SC54,s. 199). 47> Cass., Coli. 14,13 (SC 54, a. 199). 48- Ca«., Coli. H.li (SC 54, s, 201). 49- Ca»., Coli. 14,14 (SC 54, s. 201). 50- Ca 15, Coli. 14,14 (SC 54, s, 202). 51- Cass., Coli. 14,14 (SC: ft4. s- 202). 52- Ca»., Coli. 14,16 (SC 54, s 201). 53- O* 10,10 (LXX|. 54- Ca«., Coli. 14,16 (SC 54, s. 203n.)- )an cassianus a makarius JAN CASSIANUS A MAKARIUS IK5 •ř^ČEK iÍéIwS- -MUfut! .iHTONH^S urin; Ciíil ly; "rifltt vr.iitu; trun.j. ť ífr f«jjjiTitii.i tnu-Tj.ftotttitis jtJiupif- * Dinmir tnfuíto-' i?pi™r arij- ifci ■ ■ 4 VÁCLAV VENTURA SPIRITUALITA KŘESŤANSKÉHO M N IŠSTVÍ OD PRAPOČÁTKŮ PO SVATÉHO JANA ZLATOÚSTÉHO ■ SVATY ANTÓNIOS JEAN LECLERC. SOl.lTUDO S I V K VI TAK TAŤKU M UREMICOLARUM: PER ANT!QU ISSI M U M PATREM I1IKRONIMUM KORUNDEM T T I M \ R I U M O L I M CONSCRIPTA. PARlSlhJ LKCI.KRCCCA i6o;> KOI.i)R()\ \ N V M MM RVI MĚSTSKÉ MUZEUM JAROMĚŘ TRAMA :>{>of. BENEDIKTINSKÉ ARC1 OPATSTVí SVATÉHO VOJTĚCHA A SVATE MARKÉTY V BŘEVNOVĚ