zdráv a dobré mysli. NavzdojxJ^fe"TT^nmrám v brzkou radostnou slilech
30. 4. 44
Zase je jeden měsíc za námi — utíká Ti čas také tak strašnč rychle jako mně tady? Sám sc tomu často divím — a kdy přijde mčsíc, v kterém se Ty s Renátou, já s Marií a my spolu opět setkáme? Mám pocit, že každým dnem mohou nastat velké událostí, které uvedou svět do pohybu a změní všechny naše osobní vztahy; je to pocit tak silný, že bych Ti rád psal mnohem častěji, už proto, že vlastně nevíme, jak dlouho ještě budeme moci, ale hlavně proto, žc člověk sc o všechno dělí s druhým tak často a tak dlouho, jak je to možné. Jsem vlastně pevně přesvědčen, že se ted, kdy máš v ruce tento dopis, na všech frontách už dějí velká rozhodnutí. V těchto týdnech pak bude zapotřebí veliké vnitřní pevnosti, a já Ti přeji, abys ji měl, Musíme se myšlenkově zcela usebrat, aby nás nic nepřekvapilo. Hlcdím-li na přicházející období, chce se mi skoro citovat biblické DO* a pociťuji něco zc „zvědavosti "andělů, o které je zmínka v 1 Pt 1, 12, totiž jak se Bůh chystá vyřešit věci zdánlivě neřešitelné. Myslím, že je to ještě daleko, žc se Bůh hotoví k něčemu, co při vší vnější i vnitřní účasti můžeme přijmout jen s nesmírným údivem a úctou. Nějakým způsobem se ozřejmí těm, kdo jsou vůbec schopní to vidět, žc slova žalmu 58, 12b a 9,20 jsou pravdivá; a Jr 45,5 si budeme muset denně opakovat. Pro Tebe je ještě těžší než pro mne prodělávat to v odloučení od Renáty a Vašeho dítka; proto také na Tebe budu zcela obzvláště myslet a dělám to už ted. Jak by to asi bylo pro nás dobré, kdybychom mohli
+ (řcc.) musí sc stát
198
tíito dobu prožívat spolu a stát při sobě. Ale přitom je jistě ,,'épci<:, že tomu lak není, žc tím musíme projít každý s£[ii. Tíží mě, že Ti nemohu vůbec v ničem pomoci -jCjiotn tím, že na Tebe myslím skutečně každé ráno a každý yeěer při čtení bible a jinak ještě často během dne. O mne jj skutečně nemusíš dělat žádné starosti; vede sc mi až nepřiměřeně dobře. Podivil by ses, kdybys mne sem přišel navštívit. Lidé mi tu stále říkají, — což mi, jak vidíš, velice lichotí — žc ze mne „vyzařuje takový klid" a že jsem ,vždycky tak veselý", takže se moje příležitostné opačné zkušenosti s mou vlastní osobou musí zakládat na nějakém klamu (čemuž ovšem naprosto nevěřím!). Nejvýš by tě udivily nebo možná dokonce přidělaly starost moje teologické myšlenky a jejich konsekvence. A v této věci mi tu nyní opravdu velice chybíš. Vždyť ani nevím, s kým jiným bych vůbec o tom mohl hovořit a tím si to ujasňovat.
Co mě neustále zaměstnává, je otázka, čím je dnes pro nás vlastně křesťanství nebo také, kdo je pro nás Kristus. Minula doba, kdy se všechno dalo lidem říci slovy, ať již teologickými nebo zbožnými; a stejně je pryč čas niterného života a svědomí, což právě znamená, že minula éra náboženství vůbec. Jdeme vstříc období po všech stránkách nenáboženskému. Lidé, jací už teď jsou, již prostě nemohou být religiózní. 1 ti, kdo sc upřímně jako „religiózní" označují, to nijak nepraklikují. Zřejmě tedy myslí slovem „náboženský" něco docela jiného.
Celé naše 1900 let trvající hlásání křesťanství a teologie se zakládá na „religiózním a priori" člověka. „Křesťanství" bylo vždycky formou (možná, žc pravou formou) „náboženství". Ukážc-li sc však jednoho dne, že toto },a priori" vůbec neexistuje, nýbrž že to byl historicky podmíněný a pomíjivý výrazový modus člověka, a stanoucí se tedy lidé skutečně v jádru nenáboženskými — a já si Myslím, žc už k tomu víceméně došlo (co je například Příčinou toho, žc tato válka na rozdíl od všech předchozích
199
nevyvolává žádnou „náboženskou" reakci?) —, co to paj. bude znamenat pro „křesťanství"? Celé naše dosavadní „křesťanství" je připraveno o svůj základ a zbývá už jc^ několik „posledních mohykánů" nebo pár intelektuálních nepoctivců, u nichž se můžeme „nábožensky" uchytit, To že by bylo těch několik vyvolených? Zrovna na tutflj: pochybnou skupinu lidí bychom sc tedy měli horlivě nebo rozhořčeně vrhnout a nabízet jim své zboží? Máme několik nešťastníků zaskočit v jejich slabé chvilce a tak říkajíc je nábožensky znásilnit? Jestliže tohle všechno nechceme dělat a jestliže bychom koneckonců musili i západní formu křesťanství považovat toliko za předstupeň úplné ncnábožcnskosli, jaká situace z toho vyplyne pro nás a pro církev? Jak sc může stát Kristus Pánem i nenáboženských bdí? Existují nenáboženští křesťané? Je-li náboženství jenom jakýmsi rouchem křesťanství — a i toto roucho vypa-dalo v různých dobách velmi různě —, co je potom nenáboženské křesťanství?
Barth, který jediný začal uvažovat tímto směrem, přece jen tyto myšlenky nerozvedl a nedomyslel do konce, nýbrž dospěl k pozitivismu zjevení, který je koneckonců v podstatě restaurací. Pro nenáboženského dělníka nebo pro člověka vůbec se tu nezískali) nic rozhodujícího. Olázky, na které dlužno odpověděl, jsou přece tyto: co znamenají církev, sbor, kázání, liturgie, křesťanský život v nenáboženském světě? Jak máme mluvit o Bohu — bez náboženství, tzn. bez historicky podmíněných předpokladů metafyziky, niterného života etc etc? Jak máme mluvit (anebo se snad o tom nemůže už ani „mluvil" tak jako dosud) „světsky" o Bohu, jak být nenáboženskými křesťany, jak být ek-klésia, povolanými, a přitom se nepovažovat za nábožensky prcfe:ované, nýbrž za lidi zcela patřící k tomuto světu? Kristus pak už není předmětem náboženství, nýbrž něčím zcela jiným, jc skutečně Pánem světa. Ale co to znamená?   Co  znamená   v   nenáboženském  světě kult
a modlitba? Nenabude tu nové důležitosti disciplina arcani,* resp. rozlišování (které už u mne znáš) předposledního a posledního?
Musím dnes skončit, aby dopis mohl jít teď hned. Během dvou dnů Ti o tom napíši více. Doufám, že. přibližně rozumíš, co míním, a že Tě to nenudí. Měj se zatím dobře. Není vždy lehké psát bez odezvy; musíš prominout, stává-li se tím z toho trochu monolog!
Přece jen mohu psát ještě trochu déle. — Pavlův problém, zdaje peritomé** podmínkou ospravedlnění, je dnes pudle mne otázkou, zda je náboženství podmínkou spásy. Svoboda od obřízky je také svobodou od náboženství. Často sc ptám, proč mne jakýsi „křesťanský instinkt" táhne mnohdy víc k lidem nenáboženským než náboženským, a to nc s úmyslem misionářským, ale řekl bych skoro „bratrsky". Zatím co sc před lidmi náboženskými často ostýchám vyslovit jméno Boží — poněvadž se mi zdá, jako by tu znělo nějak falešně, a i sám si připadám trochu nepoctivý (obzvláště je to zlé, když ostatní začnou mluvit v náboženské terminologii, pak skoro úplně zmlknu a je mi jaksi dusno a nepříjemně) — mohu před lidmi nenáboženskými příležitostně zcela klidně a jakoby samozřejmě říci Bůh. Lidé náboženští mluví o Bohu, když lidské poznání (často jen z myšlenkové lenosti) je u konce, nebo kde už selhávají lidské síly — jc to vlastně pokaždé deus ex machina, který sc pošle na scénu, buď aby zdánlivě vyřešil neřešitelné problémy, nebo jako síla zasahující při lidském selhání, vždy sc tedy využívá lidské slabosti, případně mezních hranic člověka. A to vydrží neodvratně vždy jen tak dlouho, než lidé z vlastní síly posunou hranice o něco dál a Bůh jako deus ex machina se stane zbytečným. Vůči mluvení o lidských hranicích mám vůbec větší po-
* (lat.) povinnost utajení ** (řcc.) obřízku
201
fhylmosti (jo dnes ještě sama smrt, které se lide sotva j« bojí, a břich, který solva již chápou, stále tou pravou hranicí?); pokaždé se mi zdá, jako bychom jimi chtéli úzkostlivě vySetřit prostor pro Boha. Chtěl bych mluvit o Bohu nikoliv až na hranicích, ale v samem středu, nikoli vc slabých, ale v silných stránkách člověka, a tedy nikoli při smrti a hříchu, ale v životě a v tom, co je v člověku dobré. Na hranicích sc mi zdá lepe mlčet a neřešitelné nechat nerozřešeno. Víra ve vzkříšení je něčím jiným než „řešením" problému smrti. „Onen svět" Boží není totožný s tím, co je mimo dosah našich poznávacích schopností, Noetická transcendence nemá nic společného s transcen-dencí Boží. Bůh je transcendentní v samém středu našeho života. Kostel nestojí tam, kde končí lidské možnosti, na hranicích, nýbrž uprostřed vesnice. Tak je tomu podii Starého zákona a v tomto smyslu čteme Nový zákon jcštĚ moc málo na pozadí Starého. Jak vypadá toto nenáboženské křesťanství, jakou na sebe bere podobu, o tom nyní mnoho přemýšlím a brzy Ti o tom napíši více. Zde možná právě nám připadne důležitá úloha mezi Východem a Západem.
Nyní musím opravdu končit. Jak by to bylo hezké, kdybych mohl slyšet ke všem těmto úvahám nějaké Tvé slovo. Znamenalo by to pro mne skutečně velmi mnoho, více než si můžeš asi představit. — Přečti si ostatně příležitostně Přísloví 22, 11. 12. Tady je závora proti každému pobožně maskovanému úniku.
5. 5. 44
\ Ač doufám, že můj dopis bude poslán za Tebou na dovohVou — kterou bys už měl dostat, abys uviděl svého $yna —\ tím bude všechno jinak, jak už se to stává v dnešních ncjisVŕch dobách; jenže podle našich četných zkušeností je pravděpodobnější, že všechno zůstane při starém, spíš než by sXto změnilo —, a tak ti p řece j en napíši. (. . .) Paří se mně sice velmi dobře, ale otázka času je nadále zcela otevřená, ^le vše dobré přichází přes noc a na to S nadějí i dňvěroiťVekám. (. . .)
Ještě několik slovVk úvahám o „nenáboženskosti". Jistě vzpomínáš na Bultnmimovu tezi o ,,odmyto!ogi/.ování" Nového zákona. DncsNJjych si o tom myslil, že nezašel „příliš daleko", jak soudi'a většina, nýbrž že šel příliš málo daleko. Nejen „mytologické" pojmy jako zázrak, nanebevstoupení atd. (které sc\řecc nedají principiálně odloučit od pojmů Bůh, víra ato\!), ale ,,náboženské" pojmy vůbec jsou problematické. NenXmožno od sebe odtrhnout Boha a zázrak (jak míní BultrrVnn), ale obojí je nutno „nenábožensky" interpretovat a taR^věstovat. Bultmannův přístup je právě v samem základu přece jen liberální (tj. zkracuje evangelium), zatímco já choi myslet teologicky. Co to tedy znamená „nábožensky interpretovat"?
Podle mého mínění to znamená mluvK jednak metafy-eieky, jednak individualistický. Obojí nepostihuje ani biblické poselství, ani dnešního člověka. Cožpak sc z vědo-|l»í nás všech nevytratila takřka úplně indřVdualistická otázka osobní spásy duše? Nemáme skutcčnčVojcm, žc jsou důležitější věci než tato otázka (možná ne než sama tato víc, ale přece: než tato otázka?)"? Uvědomuji s\že to 'akto řečeno zní dost příšerně. Ale není to vlastně\bib-Kcké? Vyskytuje se vůbec ve Starém zákoně otázka^xi sPáse duše? Není středem všeho spravedlnost a královstVí
202
203
Dnes budeS muset také promluvit u tabule a při tom vzpomeneš na mne. Rád bych se dověděl, co jsi ři Právě proto, že si lidé taková slova o sobě říkajy jen zřídka, občas po nich hladovějí. Rozumíš mi? Možná že to tady v odloučení cítí člověk silněji než jinde jydříve se všechno rozumělo samo sebou. Nyní je tomu opem také tak — a přesto! (...) /
Obraz polyfonie mne stále ještě pronásleduje. Když mě dnes trochu zabolelo, že nejsem s Vámi, mu/el jsem myslet na to, že i bolest a radost patří k polyfonii celého života a mohou existovat samostatně vedle seba!; (. . .)
Konec poplachu. Jsem rád kvůli Vúj/n. — Na mém psacím stole stojí dvě nádherné kytice šer/ku, dostal jsem je od jednoho dojemného člověka. Dal jsem si před sebe fotografie, které jsi mi přinesl, a prohlížím si/křtěnce. (. . .) Náramně se mi líbí, a kdybych mu měl přeáat něco ze svých tělesných předností, přál bych mu hlavně to, aby také nemíval žádné bolesti zubů ani hlayy, přál bych mu své lýtkové svaly a citlivé patro (což jer ovšem již dvojsečné věno). To ostatní ať st vezme raději odjinud. (. . .) Ostatně dostal s mým jménem nejlepš/díl ze mne. Byl jsem s ním vždy spokojen a jako chlaorec jsem byl dokonce na ně pyšný. Ale chci mu být dobrým kmotrem a vždy jednat tak, abych mu pomáhal, pokud to bude v mých silách, to mí můžete věřit. Myslím, že si nemohl vybrat lepšího kmotra! (...)
Když při tíbmyšlení na válku vidíš mnohdy jen smrt, patrně při torm podceňuješ rozmanitost Božích cest. Hodina smrti je člověku určena, a najde si ho všude, ať se obrátí kamkoli/ A my na to musíme být připraveni. Ale „On zná mr/oho tisíc způsobů, jak zachránit ze smrti, živí a dává jídlo/j čas hladu". Na to nezapomínejme. — Opět po* plaA (...)
Si Ti ještě pro všechny případy dopis pro Niebuhra.
Také bychom měli pro všechny setkání; myslím,
moci zůstat ve spojení
»eorga
* pro případ zatčení
212
MYŠLENKY KE KŘESTNÍMU DNI D. W. R.**
Květen 1944
Tebou začíná v naší rodině nové pokolení. Jako nejstarší v pořadí půjdeš v čele nové generace a velkou výhrou Tvého života bude to, že smíš ještě prožít pořádný kus svého života spolu s předcházející třetí a čtvrtou generací. Tvůj pradědeček Ti bude moci vyprávět o lidech narozených v 18. století, které znal z osobního styku, a Ty jednou daleko po roce 2000 budeš svým potomkům živým mostem ústního podání o více než 250 letech — to vše sub conditione Jacobea, tj. „bude-li Bůh chtít a budeme-li my žít". Tak je nám Tvé narození zvláštním podnětem, abychom se zamyslili nad střídáním dob a pokusili se poznat obrysy budoucího.
Ta tři jména, která neseš, naznačují tři domy, s nimiž Tvůj život je a má zůstat nerozlučně spjat. Dům Tvého dědečka z otcovy strany byl vesnickou farou. Jednoduchost a zdraví, soustředěný a mnohostranný duchovní Život, radost z nejdrobnějších darů života, přirozené a ne-
* biskup z Chichestru
** Dietiich Wilhelm Riidiger Bethge
Mí
213
nucené společenství s lidmi a jejich prací, schopnost po* moci si sám v praktických věcech života a skromnost založená na vnitřní spokojenosti, to jsou trvale" pozemské hodnoty, které zdomácněly na vesnické faře a s nimiž se budeš setkávat u svého otce. Budou Ti ve všech životních situacích pevným základem pro soužití s lidmi, pro oprav-dovou činnost a vnitřní štěstí.
Městská kultura a měšťanská tradice, které byly ztělesněny v domě rodičů Tvé matky a které vytvořily ve svých nositelích hrdé vědomí, že jsou povoláni k velké všeobecné odpovědnosti, k vysokým duchovním výkonům a vůdčí úloze, i hluboko zakořeněný závazek střežit velký dějinný odkaz a duchovní tradici, určí Ti ještě dřív, než tomu sám porozumíš, jistý způsob myšlení a jednání, který již nemůžeš ztratit, aniž by ses nezpronevěřil sám sobě.
Budou Tě volat — díky milému přání Tvých rodičů — jménem jednoho tvého prastrýce, faráře a dobrého přítele Tvého otce, který v této chvíli sdílí osud mnoha jiných dobrých Němců a evangelických křesťanů, a proto může jenom na dálku prožívat svatbu Tvých rodičů, Tvé narození a Tvůj křest, ale který hledí s velikou důvěrou a radostnými nadějemi do Tvé budoucnosti. Snaží se vždy zachovat toho ducha, jejž — nakolik mu rozumí — vidí ztělesněného v domě svých rodičů, Tvých prarodičů. Považuje za dobré znamení Tvé budoucnosti, žc se Tvoji rodiče poznali v tomto domě, a přeje Ti, abys jednou později přijal uvědoměle a vděčně tu sílu, která pramení z ducha tohoto domu.
Až dorosteš, bude stará vesnická fara stejně jako starý měšťanský dům zasutým světem. Ale starý duch si po období zneuznání a vlastní faktické slabosti, po období stáhnutí se zpět a vnitřního obrození, osvědčení a ozdravení vytvoří nové formy. Hluboké zakořenění v půdě minulosti dělá život těžším, ale také bohatším a silnějším. Js°u základní lidské pravdy, k nimž se život dříve nebo pozdéj'
vždy znovu vrací. Proto nesmíme spěchat, musíme umět čekat. „Bůh obnovuje to, co pominulo," říká se v bibli. (Kaz 3,15).
. V nadcházejících letech převratů bude nejvetším darem vědomí bezpečného zázemí dobrého rodičovského domuVBudc to pevný val proti všem vnějším a vnitřním nebezpečím. Pominou časy, kdy se děti svévolně odpoutávaly od sv^ch rodičů. Děti se budou stahovat pod ochranu rodičů, v jejich domě budou hledat útočiště, radu, klid a ujasnění. M^š štěstí, žc Tvoji rodiče vědí z vlastní zkušenosti, co znamená rodičovský dům v bouřlivých dobách. Uprostřed všeobecného zchudnutí duchovního života nalezneš v domě svých rodičů poklad duchovních hodnot a zdroj duchovních pbdnětů; hudba, jak ji Tvoji rodiče pojímají a pěstují, budeVn ve zmatku dopomáhat k průzračnosti a čistotě TvéhoVharakteru i citů, ve starostech a smutku Ti uchová základní tón radosti; Tvoji rodiče Tě záhy povedou k tomu, ab\ sis pomáhal vlastníma rukama a v ničem nepodceňoval obratnost rukou; zbožnost Tvého rodičovského domu ncbudeVini hlasitá, ani mnohomluvná, ale naučí Tě modlit se awctít i milovat Boha nadevše a činil vůli Ježíše Krista. „Zachovávej, synu můj, přikázání otce svého a neopouštěj na\ičcní matky své. Přivazuj je k srdci svému ustavičně . . . ř^imkoli půjdeš, ono Tě provázet bude, když spáti budeš, buoc Tvou stráží, a když procitneš, ono bude s Tebou rozmlouván" (Př 6,20n.). „Dnes se stalo spasení domu tomuto"^X. 19,9).
\
Přál bych 'li, abys mohl vyrůstat na venkově; a^e H to nebude ten venkov, kde vyrostl Tvůj otec. Vclko-
214
215
čšťácky „saturovanou" existenci, přičemž jednomu je právě tak vzdáleně jako druhému, vidíš, to je právě len postoj, který odmítám. Když zachraňoval hříšníky, byli to skuteční hříšníci, ale JcžíšYcdčlal z každého člověka nejprve hříšníka, aby mu mohl přinést spásu. Neutvrzoval je v jejich hříších, nýbrž je z nielrwytrhoval. Je pravda, že setkání s Ježíšem znamenalo převrat veškerého hodnocení. Tak tomu bylo při obrácení Pavlově. Poznání hříchu tu ale předcházelo setkání s Ježiěem. Je pravda, že se Ježíš ujímal existencí, které se ocitly na okraji lidské společnosti, nevěstek, celníků, ale zdaleka ne jVi jich, nýbrž se chtěl ujmout lidí vůbec. Ježíš nikdy ncproblcmatizoval zdraví, sílu, štěstí člověka a neviděl v nich pian é plody; proč by jinak uzdravoval nemocné, slabým nawaccl sílu? Ježíš si dělá nárok zachránit celý lidský život vc^šech jeho projevceb pro království Boží.
Samozřejmě právě tedVnusím být přerušen! Rád bych ještě jednou rychle formuloval téma, o které mi jde: jak může být svět, který se sta^ dospělým, osloven Ježíšem Kristem.
Nemohu dnes psát dále, jina\ tady zůstane dopis zase ležet celý týden, a to bych nechtěl. Tedy pokračování příště!
Byl tu strýc Pavel, dal mne hned\avoIat dolů a zůstal (. . .) přes pět hodin. Přitom nechalViřivést čtyři lahve sektu, což je v análech tohoto domu y.řcjmě ojedinělé, a choval se tak velkoryse a mile, jak bych V od něho nikdy nenadál. Patrně chtěl dát zcela ostcntativinř najevo, žc za mnou stojí, a co očekává od úzkostlivého aXpedantského M. Tato nezávislost, která byla v civilním živaúě nemyslitelná, mi imponovala. Ostatně došlo také na puknou historku, kterou vyprávěl: V St. Privata volal hlasinř raněný práporčík: „Jsem raněn, ať žije král." Nato sc ozvarVovněž raněný generál von Lovvenfcld: „Klid, praporčíku, ade se
1
242
urmnatišc." — Jsem zvědav, co z celé této návštěvy vyplyneT^v posuzování lidí.
Tak sc mcj^slobřc a promiň mi nedokončený dopis. Myslím však, že jeis^milcjší než vůbec žádný. Doufám, žc na začátku podzimu bittkmie opět pohromadě.
1. 7. 44
Dnes před sedmi lety jsme byli spolu u Martu
8. 7. 44
(. . .) Před nedávnem jsem Ti psal dopis s velmi teoretickou filosofií horka. V posledních dnech je prožívám prakticky na vlastní kůži. Sedím jako v peci, oblečen jen do košile, kterou jsem Ti jednou přivezl ze Švédska, a v trenýrkách (...) a nechci si to připouštět, poněvadž si představuji, jak ohavně musíš trpět horkem Ty a jak frivolnl Ti musel připadat můj poslední dopis. Tak se chci pokusit vynutit na potícím sc mozku několik myšlenek a napsat Ti je. Kdo ví, snad bych nemusel psát tak často, a my se shledáme dříve, než tušíme. Nedávno jsem četl pozoruhodnou a krásnou větu u Euripida při scéně shledání po dlouhém odloučení: „Vždyť přece též shledání je bohem."
Nyní opět několik myšlenek k našemu tématu. K vyložení biblické stránky věci je třeba více myšlenkové jasnosti a soustředění, než jsem dnes schopen. Počkej ještě několik dní, až bude opět chladněji! Nezapomněl jsem také, že Ti dlužím pár slov o nenáboženské interpretaci biblických pojmů. Ale dnes nejprve ještě několik předběžných poznámek:
* den zatčení Martina Nicmollera
243
Vytlačení Boha ze světa, z veřejné oblasti lidské existence, Vedlo k pokusu udržet lio alespoň v oblasti „osobního", „vnitřního", „soukromého" života. A poněvadž každý človek má ještě kdesi nějakou sféru osobního soukromí, /.dálo sc, že bude na tomto místě nejsnáze zasažitclný. Ložnicová tajemství — abych to řekl hrubě —, to jest intimní oblasti (od modlitby až po sexualitu) se stávají lovištěm moderních duchovních pastýřů. V tom se podobají (i když jejich úmysl je docela jiný) nejhorším bulvárním žurnalistům — vzpomínáš si na,, Wahrheit" a „Glocke"?*,-. kteří vytahovali na světlo intimity prominentních osobností; zde šlo o to vydírat lidi společensky, finančně, politicky — tam nábožensky. Promiň, ale nemohu to říci mírněji.
Sociologicky vzato tu jde o revoluci zdola, o vzpouru méněcennosti. Je to totéž, jako když sc davový člověk vyrovná s existencí vysoce postavené osobnosti až tehdy, představí-li si ji „ve vaně" nebo v jiné choulostivé situaci. Je v tom ubohá satisfakce, víme-li, že každý má svou slabost a nahotu. Při styku sc společenskými „outeasts"— „párii" mne vždy znovu napadlo, že nedůvěra je rozhodujícím motivem jejich posuzování druhých lidí. Ať udělá člověk požívající vážnosti jakýkoliv, třeba sebenezištnější čin, je pro tyto lidi od počátku podezřelý. Tyto „outeasts" najdeme ostatně ve všech vrstvách. Dokonce i v květinových zahradách hledají jen hnůj, na němž květiny rostou, čím méně má člověk lidských vazeb, tím spíše propadá tomuto postoji.
Také mezi duchovními existuje podobná vytrženost z lidských vztahů, které se někdy říká „ílandácké" slídění za hříchy lidí, snažící se je nachytat. Je to tak, jako bychom poznali nějaký krásný dům teprve tehdy, až bychom našli pavučinu v posledním sklepě, jako bychom mohli dobrý
* berlínské časopisy /. doby Výmarské republiky
divadelní kus správně ocenit teprve poté, co uvidíme, jak se chovají herci za kulisami. Tomu odpovídá I skutečnost, žc sc autoři románů v posledních padesáti letech domnívají, že správně vylíčili své postavy teprve tehdy, když je ukázali v manželské posteli, a žc sc filmaři neobejdou bez svlékacích scén. Cokoli je oblečené, zahalené, čisté a cudné, považuje se od počátku za prolhané, přestrojené a nečisté, čímž sc dokazuje jen vlastní nečistota. Nedůvěra a podezíravost jako základní postoj k lidem, to je vzpoura méněcenných.
Teologicky vzato je tu dvojí omyl: za prvé je to přesvědčení, žc člověka lze oslovit teprve jako hříšníka, když sc vyslídí jeho slabosti, případně něco sprostého; za druhé je to názor, žc podstata člověka spočívá v jeho nejvnitřnější, nejintimnější sféře, a ta se pak nazývá „niternost"; a zrovna v těchto lidských intimitách by měl mít Bůh svou doménu!
Za prvé je třeba říci, žc člověk jc sice hříšník, ale proto ještě zdaleka není sprosťák. Řcknu-li to banálně, jsou snad Gocthe nebo Napoleon hříšníky proto, žc nebyli vždy věrnými manželi? Nejde totiž o hříchy slabosti, ale o silné hříchy. A vůbec není třeba po nich slídit. Bible to nikdy nedělá. (Silné hříchy: u génia pýcha; u sedláků porušení řádu je desatero snad selská etika? —; u občana strach ze svobodné odpovědnosti. Jc to správné?)
Za druhé: Bible nezná naše rozlišování na vnější a vnitřní. Proč také? Jde jí vždy o antiirópos tei.eios, o celého člověka, dokonce i tam, kde jsou přikázání převedena do pojmů oslovujících „nitro" člověka, jako je tomu v kázání na hoře. Názor, že dobré „smýšlení" by mohlo nahradit celé dobro, jc úplně nebiblický. Takzvaná „niternost" byla objevena teprve v renesanci (zřejmě u Petrarky). „Srdce" v biblickém smyslu není nitro, ale celý člověk, tak jak jc před Bohem. Poněvadž člověk žije stejně intenzívně z „vnějšku" „dovnitř" jako z „nitra" „ven", je zcela
244
245
scestná myšlenka, že ho lze pochopit teprve na pozadí jeho intimního duševního života.
Mým cílem tedyje, aby nebyl Bůh vpašováván do nějaké-ho posledního úkrytu, nýbrž aby byla prostě uznána dospělost světa a člověka, aby člověk ve svě světskosti nebyl chápán jako „červivý", nýbrž konfrontován s Bo-hem v tom, v čem je nejsilnější, abychom se vzdali všech farárskych triků a neviděli v psychoterapii a existenciální filosofii připravovatelc cesty Boží. Vtíravost všech, kdo těchto triků používají, je Slovu božímu málo aristokratická, než aby se s nimi spolčilo. Ncspolčuje se se vzpourou nedůvěry, sc vzpourou zdola. Ale panuje.
A teď by bylo třeba promluvit konkrétně o světské interpretaci biblických pojmů. Alejepfílil horko! Ghccš-li z vlastního podnětu odeslat výňatky z mých dopisů Albrechtovi, můžeš to samozřejmě učinit. Já sám bych to ještě nedělal, protože sc odvažuji mluvit nanečisto jen k Tobě a slibuji si od toho určité objasnění. Jak ale chceš.
Budeme teď muset brzy mnoho myslet na naši společnou cestu v létě 1940, na má poslední kázání!*
9. 7. Budu končit. Myslím, že se brzy shledáme!
16. 7. 1944
^^čera jsem slyšel od rodičů, že jsi opět změnil místo. DouT&t(i. že se brzy dozvím, jak ses ubytoval. Historická atmosfi<«a** je v každém případě půvabná. Ještě před deseti letybyí^iom sotva mohli pochopit, že symboly biskupské berly a prs*hs*m, na které si dělali nárok jak císař, tak papež, může vést keí^éioyému politickému
* Míní se východní Prusko, kde byl tehdy Hitlerův hlafc*L stan, narážky na chystaný atentát 20. 7. 1944. ** blízkost Canossy
střetnutí. Byla to skutečně adiafora? Že nebyla, musilijsme se poučit teprve z vlastní zkušenosti. Ať už byla pouť Jindřicha IV. upřímná nebo diplomatická, před duchovním zťVkem evropských národů slojí obraz Jindřichův z ledna \í>77 nezapomenutelně a nesmazatelně. Je působivější ne\ wormský konkordát 1122, který celou věc v tomtéž smVslu formálně uzavřel. Ve škole jsme se učili spatřovat ve\všech těchto velkých střetnutích neštěstí Evropy. Ve skutečnosti je v nich počátek duchovní svobody, která učinila Evropu velikou.
O sobě ncmárnYTinoho zpráv. Nedávno jsem slyšel v rozhlase, již po nokolikáté, scény z oper Karla Oríľa (Carmina burana aj.),\teré se mi pro svou svěžest, čistotu a radost velice zalíbily, opracoval také Montcverdiho pro orchestr. Všiml sis toho již\ěkdy? Dále jsem slyšel concerto grosso od Händcla a byl jseinWiovu překvapen, jak v pomalé větě (podobné largu) dokáže potěšit tak široce a bezprostředně, jak bychom se tohoViy už neodvážili. Myslím, že Händcl si více než Boha všímaV>osluchačů a účinku své hudby. Proto asi působí leckdy trocVu jako fasáda. Händcl chce něco svou hudbou dosáhnout, Bs^h nikoliv. Je to tak?
Čtu s velkým zájmem „Zápisky \ mrtvého domu" ;i dělá na mne hluboký dojem soucit pr^tý jakékoliv morálky, který projevují lidé žijící na svobodě vůči vězňům. Je snad tato amoralita, která má rcligióz^ kořeny, bytostným rysem tohoto lidu a může přispět i\t pochopení současných událostí? Jinak také píši a vcršuji^aokud mi síly stačí. Už jsem Ti zřejmě líčil, že se teď čztío večer věnuji pracím,* jak jsme to dělávali dříve. To je pro mne přirozeně velmi důležité a příjemné. Ale tím j\ také vyčerpáno vše, co Ti mohu o svém životě referovat. \. .) Velmi mě potěšila zpráva, že prý je K. opět dobré mysli!
* poslech zahraničního vysílání
246
247
Byl delší dobu tak deprimován.* Myslím, že všechno, co ho tísní, se dostane brzy zase do pořádku; velmi bych to přál jemu i celé rodině. (. . .)
Kdyby se Ti v dohledné době naskytla otázka, co kázat, pak já bych si nejprve vzal texty jako 2 62,2; 119,94a-42,6; Jr 31,3; Iz 41,10; 43,1; Mt 28,20b a omezil bych sé na několik podstatných a prostých myšlenek. Člověk musí nějakou dobu žít ve sboru, aby porozuměl, jak „Kristus v něm nabývá podoby" (Ga 4,19), a zvláště pak to platí pro takový sbor, jaký bys měl Ty. (. . .)
A teď zase několik myšlenek k našemu tématu. Teprve postupně se propracovávám k nenáboženské interpretaci biblických pojmů. Vidím to jako úkol, který ale zatím nedokážu řešit.
K historické stránce věci: je to jeden velký proces, který vede k autonomii světa. V technologii nejprve Herbcrt z Gherburgu, který tvrdí, že rozum je pro náboženské poznání dostačující. V morálce: Montaigne, Bodin, kteří na místo přikázání kladou životní pravidla. V politice: Machiavelli, který odlučuje politiku od obecné morálky a zakládá učení o státu. Po stránce obsahové od něho velmi odlišné, ale se stejným zaměřením na autonomii lidské společnosti vystupuje později Hugo Grotius, který přirozené právo koncipuje jako právo mezinárodní, jež platí „etsi deus non daretur" — „i kdyby nebylo Boha". A nakonec filosofický závěr: na jedné straně Descartův deismus: svět je mechanismus, který se pohybuje bez božích zásahů; na druhé straně Spinozův panteismus: Bůh je příroda. Kant je v podstatě deista, Fichtc a Hegel panteisté. Všude je myšlenkovým cílem autonomie člověka a světa.
(V přírodních vědách to začíná zřejmě Mikulášem Kusánským a Giordanem Brunem a jejich — „heretic-
* míní postup hnutí odporu
kým" — učením o nekonečnosti světa. Antický kosmos je konečný právě tak jako středověký stvořený svět. Nekonečný svět — ať už si ho představujeme jakkoliv — spočívá sám v sobě „ctsi deus non daretur". Moderní fyzika arci
0 nekonečnosti světa opět pochybuje, aniž se však vrací k někdejším představám o jeho konečnosti).
Bůh jako morální, politická, přírodovědecká pracovní hypotéza jc odstraněn, překonán; ale stejně je překonán
1 jako pracovní hypotéza filosofická a náboženská (Feuerbach!). Patří k intelektuální poctivosti nechat tuto pracovní hypotézu padnout, resp. ji vypustit, jak je to jen možné. Pobožný přírodovědec, lékař atd. je hermafrodit.
Kde má teď Bůh ještě své místo? ptají se úzkostlivé duše, a poněvadž na to neznají odpověď, zatracují celý proces, který jc přivedl do takové tísnivé situace. Už jsem Ti psal o různých nouzových východech z tohoto zužujícího se prostoru. Bylo by k nim možno přidat ještě salto mortale zpět do středověku. Principem středověku je však hetero-nomic ve formě klcrikalismu. Návrat k němu může být učiněn jen jako zoufalý krok, vykoupený obětí intelektuální poctivosti. Je to snění podle melodie: „Ó, kéž bych znal tu cestu zpět, tu dalekou cestu v kraje dětství." Tato cesta neexistuje — rozhodně nc tak, že sc libovolně zřekneme vnitřní poctivosti, nýbrž jen ve smyslu Mt 18,3: tj. skrze pokání, tedy poslední poctivost.
A nebyli bychom opravdoví, kdybychom neuznali, že musíme žít ve světě — „etsi deus non daretur". Poznáváme to právě — před Bohem! Bůh sám nás nutí k tomuto poznání. Tak nás naše dospělost vede k pravdivému poznání našeho postavení vůči Bohu. Bůh nám dává vědět, že musíme žít, jako bychom se bez něho mohli obejít. Bůh, který je s námi, je Bůh, který nás opouští (Mk 15,34)! Bůh, který nás nechává žít ve světě bez pracovní hypotézy Boha, je Bůh, před nímž trvale stojíme. Před Bohem a s ním žijeme bez Boha, Bůh se nechává vytlačit ze světa na kříž,
Bůh je ve světě bezmocný a slabý, a právě jen tak je s námi a pomáhá nám. Podle M t 8,17 je zcela zjevné, že Kristus nepomáhá silou své všemohoucnosti, ale silou své slabosti, svého utrpení!
Zde je rozhodující rozdíl ode všech náboženství. Religiozita odkazuje člověka v jeho nouzi k boží moci ve světě, Bůh je deus ex machina. Bible ukazuje člověku bezmoc a utrpení Boha; jen trpící Bůh může pomoci. Potud se může říci, že zmíněný vývoj světa k dospělosti, která umožnila zbavit se falešných představ o Bohu, otevřel oči pro Boha bible, pro Boha, který si zjednává moc a místo ve světě svou bezmocí. Zde se asi bude muset nasadit „světská interpretace".
vDO JSEM
Kdo jsem?Vde říkají leckdy, že vycházím\en ze své cely vesele, klidně a^aevně jak zámecký pán a^své brány.
Kdo jsem? zde říkají le\kdy, že se svými dozorci mluví volně a vlídně a jasně, jak kdybych já tu byl pánem.
Kdo jsem? zde říkají leckdy, že nesu dny neblahé zkoušky vyrovnán, s úsměvem, hrdě jak ten, kdo je vítězit zvyklý.
Km opravdu to, co o mně tu říkají jiní? či j^em jenom to, co sám o sobě vím? NekliHný, toužící, chorý jako pták v kleci, po dechVlapám, jako by hrdlo mi tiskli, lačnící po Barvách, květinách, po hlasech ptačích, žíznící po doD^ch slovech a blízkosti lidské, rozechvěn hněvem z těch svévolí, urážek tupých, štván a zmítán čeRwiím na velké věci, bezmocně teskním poMrahých v nesmírné dálce, znaven a prázdný k moHhtbě, k myšlení, k práci, zemdlen a hotov už navždxse rozloučit se vším?
Kdo jsem tedy? Ten nebo ten? Či jsem snad dneska ten a zítra jseSn onen? Jsem obojí naráz? Pokrytec před tvaiSLlidí, a před sebou slaboch, stonavý k opovržení? Či co ve mně zbylo, se podobá zbitému vojsku, jež vc zmatku prchá, ač vítězství mělo na dos^h ruky?
Kdo jsem? Ty otázky samot si ze mne tropí jen sňNfch. Ať jsem kdo jsem, však Ty mě znáš, ó Bože, jsem T\
18. 7. 44
Neztratily se některé dopisy při náletech na Mnichov? Dostal jsi ten dopis s oběma básněmi? Byl právě tehdy večer na cestě a obsahoval ještě nějaké předběžné poznámky k teologickému tématu. V básni o „křesťanech a pohanech" se vyskytuje myšlenka, s níž se tu opět setkáš. „Křesťané stojí při Bohu v jeho utrpení", to odlišuje křesťany od pohanů. „Nemůžete jedinou hodinu se mnou bdít?" táže se Ježíš v Getsemanech. To je pravý opak všeho, co očekává náboženský člověk od Boha. Člověk je vyzýván, aby spolu s Bohem trpěl bezbožností světa.
250
251
Musí tedy skutečně žít v bezbožném svčtč a nesmí se pokoušet jeho bezbožnost nějak nábožensky zakrýt nebo zkrášlit; musí žít „světsky", a právě tím se podílet na utrpení Božím; smí žít „světsky", to znamená, že je zbaven falešných náboženských pout a zábran. Být křesťanem neznamená být určitým způsobem religiózní, na základě určité metodiky ze sebe něco udělat (hříšníka, kajícníka nebo svatého), ale znamená to být člověkem; Kristus z nás nedělá určitý lidský typ, ale prostě Člověka. Nikoli náboženský akt utváří křesťana, nýbrž účast na Božím utrpení ve světském životě.
V tom spočívá metanoia, nikoliv myslet nejprve na vlastní strasti, problémy, hříchy, úzkosti, ale dát se strhnout na cestu Ježíše Krista, do mesiášského dění, čímž se naplňuje Iz 53! Odtud „věřte v evangelium", případně u Jana odkaz na „beránka Božího, který nese hříchy světa" (J 1,29). (Mimochodem: A. Jeremiáš nedávno prohlásil, že „beránek" sc dá z aramejštiny přeložit také jako „služebník". Velmi pěkné s ohledem na Iz 53!).
Toto vtažení do účasti na mesiášském utrpení Boha v Ježíši Kristu se dčje v Novém zákoně rozličnými způsoby: povoláním učedníků k následování, stolováním s hříšníky, „obrácením" v užším smyslu slova (Zachcus), skutkem velké hříšnice (aniž došlo k vyznání hříchů — L 7), uzdravováním nemocných (viz nahoře Mt 8,17), přijímáním dětí. Pastýři, stejně jako mudrci od východu, stanuli před jeslemi, nikoliv jako „obrácení hříšníci", ale prostě proto, že byli k jeslím přivedeni (hvězdou) takoví, jací byli. Setník z Kafarnaa, ačkoliv sc nijak nevyznal z hříchů, stává se příkladem víry (srovnej Jairus). Bohatého mládence si Ježíš „zamiluje". Komorník (Sk 8), Kornelius (Sk 10) — to nejsou existence na okraji propasti. Natanaelje „Izraelita, v němž není lsti" (J 1,47); konečně Josef z Arimatie, ženy u hrobu. Jediné, co je jim všem společné, je účast na utrpení Boha v Kristu. To je jejich „víra".
Není tu nic z náboženské metodiky, „náboženský akt
znamená vždy něco částečného, „víra" jc celistvý, životní akt. Ježíš nevybízí k novému náboženství, nýbrž k životu. Jak ale vypadá tento život, je-li účastí na bezmocnosti Boha ve světě? O tom Ti, jak doufám, napíši příště.
Dnes jen ještě toto: Ghceme-li mluvit o Bohu „nenábožensky", musíme mluvit tak, aby bezbožnost světa nebyla nějak zakrývána, nýbrž spíše odhalována, a tím sc sám svět ocitl v překvapivě novém světle. Dospělý svět je bezbožnější a snad právě tím Bohu bližší než svět nedospělý.
Promiň, že je to všechno ještě hrozně těžkopádně a špatně vyjádřeno, sám to jasně cítím. (. . .) Vstáváme zde skoro každou noc v půl druhé. To je špatná doba a poněkud to škodí duševní práci.
KŘESŤANÉ I POHANÉ
1)
Lidé jdou k Bohu vždycky, když bída je drtí, o pomoc volají, o štěstí prosí a chléb, o záchranu z nemoci, viny a smrti. Křesťané, pohané, všichni v tom, všichni j^ii stejní.
2)
Lidé jdou k Bohu, když hodina iiooze ho drtí, je chudý, je potupen, přístřeší nemá a chléb, je obklíčen hříchem, je sklíčejff slabostí smrti. Křesťané při Bohu stojí yiflio utrpení.
3)
Ke všem lidem jde Bůh, když bída je drtí, tělům i duším dosyta dává svůj chléb, za křesťanyyfíohany umírá křížovou smrtí, a obojím jravá odpuštění.