Spirituální teologie PÍSMO JAKO SPIRITUALITA Spiritualita uSpiritualita je docela módním pojmem. Různí lidé jí různé rozumějí a různě ji prezentují. Spiritualita už není spojována jen s religiozitou. Na zájem a důležitost poukazuje i mezinárodní konference Spiritualita ve vzdělávání (Filosofická fakulta, Olomouc, 2013). Porozumění spiritualitám a křesťanské spiritualitě je zásadní součástí přípravy a praxe pastoračního i sociálního pracovníka i pedagogoa. Spiritualita v širším pojetí uSpirituální (duchovní) dimenze je přítomná u každého, bez ohledu na to, zda je věřící či ne a zda je členem nějaké náboženské společnosti uTam, kde končí racionalita, začíná spiritualita? u 10 nejvýraznějších spirituálních témat (Emmons, Křivohlavý) ubýt čestný; ubýt milosrdný k druhým lidem; unacházet vyšší úroveň smyslu života; užít v harmonii se světem; upomáhat druhým lidem; užít tak, aby se to líbilo tomu, kterého považuji za nejvyšší hodnotu (Bohu); uangažovat se v oblasti náboženského života; uzachovávat náboženskou víru a žít podle toho, v co věřím; urespektovat ve svém jednání své svědomí; umít pevnou strukturu a hierarchii nosných hodnot Několik definicí spirituality uTillich (1957): „Spiritualita je snaha dosáhnout cíle, kterému je připisována nejvyšší hodnota. Tento cíl se stává centrálním tématem života člověka.“ uŘíčan (2003): „Spiritualita je to, co věřící člověk prožívá tam, kde hledá to, co je posvátné, a to, jakým způsobem se tato víra projevuje ve slovech i činech.“ uEliade (1965): „Spiritualita je to, co je pro člověka posvátné, svaté, v protikladu k profánnímu.“ uStríženec (2001 ): „Spiritualita je způsob existence a zkušenosti, k nimž dochází, když si člověk uvědomí transcendentnost své osobnosti.“ Spiritualita podle R. Rohra uDuchovní moc je schopnost ovlivnit události a druhé lidi prostřednictvím svého vlastního bytí. Duchovně pokročilí lidé mění druhé lidi zevnitř prostřednictvím toho, jací samí jsou. uČím více jsme v kontaktu se svou vnitřní silou, tím méně potřebujeme vnější sílu, hrozby nebo nátlak. uPro spiritualitu je podstatné, že se zabývá samotným bytím člověka, jeho vnitřní motivací a postoji, jeho skutečným vnitřním zdrojem; není pro ni tak důležité, co člověk „dělá“. Činnost se vždy postará sama o sebe, pokud je naše bytí v pořádku. Představitelé humanistické psychologie uV. Frankl – spirituální potřeba smyslu je jedním z dominantních integračních faktorů psychiky. Ztráta smyslu vede k noogenní neuróze neboli existenciální frustraci. Náboženství je dle Frankla jedním ze způsobů, jak najít osobní smysl vlastního života. uC.G. Jung – mluví o náboženskosti jako o něčem, co patří k lidskému rodu a je součástí „kolektivního nevědomí“. Není spojován s křesťanskou spiritualitou, protože nepočítá s rolí Ducha svatého. u- více viz např. Moore, Robert. Jung a křesťanská spiritualita. Portál, 1998. – souvislosti mezi hlubinnou psychologií C.G. Junga a křesťanskou spiritualitou. Metapotřeby podle Maslowa umetapotřeby - vyšší potřeby vyjadřující potřebu překročení každodenní zkušenosti, upotřebu smyslu života – pro co žiji, k čemu směřuji upotřeba vidět smysl v utrpení – postojové hodnoty (více viz Frankl: A přesto říci životu ano, 2006) upotřeba naděje - křesťanské, nebo nekřesťanské upotřeba víry - víra v něco pevného, co přináší naději, prohloubení víry v Boha. upotřeba lásky – pocítění, že jsem milován Spiritualita ve vzdělávání uSpiritualita byla dlouho opomíjeným a mnohdy i vyloženě nedoceněným aspektem vzdělávání uJedním ze způsobů je např. zážitková pedagogika, která spiritualitu (vnitřní prožitek) odděluje od religiozity (vnější postoj) uCentrem spirituality je hledání životního smyslu uNenáboženská spiritualita souvisí s filosofií (např. M. Scheller, G. Marcel) a psychologií uPříklad – výsledky jednoho žážitkového kurzu Příklad – výsledky jednoho žážitkového kurzu uBytí v přítomnosti (důležité je intenzivní prožívání toho, co dělám tady a teď) uAutenticita (žití v pravdě, v opravdovosti, ze svého nejvnitřnějšího zdroje v souladu se svým vědomím a svědomím; hledání zdroje své opravdovosti) uSebepřekonání (vnitřní boj vedoucí k otevření se výzvě přítomného okamžiku; vyžaduje opuštění toho, co již máme a otevření se novému a nejistému, které teprve přichází) uOtevřenost ve vztahu k lidem (kategorie, ve které se snoubí různé aspekty kategorií předchozích; překročení vlastního stínu, přijetí přítomného okamžiku otevřením se lidem, kteří jsou tu se mnou tady a teď) uHledání smyslu (putování, které je hledáním autentického prožívání, a tedy i hledáním smyslu: „Kam jdu? Kam směřuju? Co tím sleduju? Co od toho čekám? Kým jsem? Kým chci být? Pokládat si otázky a hledat na ně odpovědi. Hledat a jít. Cíl je v nekonečnu.) Křesťanská spiritualita uSlovo spiritualita je odvozené z lat „spiritus“ = duch, dech, vzduch. uSlovo „spiritus“ pochází ze slova „spirare“ = dýchat uslovo spirituální, duchovní je odvozené z adjektiva „spiritualis“ uhebrejsky duch - Boží duch (Duch svatý) dech, vánek, vítr, = ruah (řecky – pneuma; latinsky – spiritus) představuje Boží sílu nebo princip života, který lidem dává život uSpiritualita je tedy odvozena od biblického pojetí člověka, viz Gn 2,7 uKřesťanská spiritualita je odvozena od křtu; míní se jí „existence křesťana, nakolik přijímá Ducha svatého do svého života,“ nakolik se jím nechává proměňovat a vést v podobu Krista. uZdrojem spirituality je Bible a zkušenosti křesťanských autorů, mystiků. Různé formy křesťanské spirituality ujde o metody či styly duchovního života charakteristické pro různé „stavy“ v církvi: uspiritualita řeholní, mnišská, spiritualita jáhna, kněze, laika, spiritualita otce, matky, dělníka… ujde o různá pojetí duchovního života podle škol a směrů spjatých s nějakým řeholním společenstvím ukarmelitská spiritualita, františkánská, benediktýnská ujde o způsoby duchovního života nových římskokatolických proudů a komunit ucharismatická, fokolarínská