Improvizace Definice nImprovisus – nepředvídatelný, netušený, neočekávaný, nepředpokládaný. n nImprovizace je hra, které nepředchází příprava, n neočekávaná konstelace tónů a zvuků v čase a prostoru. –Nejde při ní jen o hru s melodií, rytmem a harmonií, ale jde i o podílení se na společné zkušenosti, o vzájemné sdílení a poslouchání. –Improvizace je základem některých hudebních stylů (jazz, soul). n nKlinická improvizace je improvizace se specifickými terapeutickými a edukačními záměry, jejím účelem je usnadnění reakcí a interakcí. nJe prostředkem komunikace, vyjádření a reflexe mezi klientem (klienty) a terapeutem. nJejím prostřednictvím je možné identifikovat specifické rysy osobnosti, symptomy onemocnění i dosahovat uzdravujících prožitků. nKlinická improvizace se praktikuje na jednoduché nástroje a nevyžaduje předběžné hudební vzdělání, nadání a zkušenosti. Improvizace je médiem nkomunikace a interakce - kanálem neverbálních zpráv a informací, rozvíjí vztahy nkreace a rekreace - moment tvořivosti je impulzem k seberealizaci, konstituuje já naktivizace vnitřních zdrojů – motivace, soustředění noživení smyslů – rozvoj kognitivních schopností, nreflexe zaběhaných schémat vnímání a prožívání – umožňuje nové vzorce chování n n n Improvizace se stává mostem mezi nVnitřním vnímáním a vnějším vnímáním nLogickou realitou a spontánností nLevou a pravou hemisférou mozku – racionalitou a emocemi n Cíle improvizace n nCíle improvizace se navzájem posilují a podporují: n nodstranit strach z toho, že úder v rámci společné hry může být falešný, arytmický nebo disharmonický numožnit nový osobní zážitek (např. důvěry ostatních) nreflektovat emoce a komunikační vzorce (rozeznat subjektivní kauzalitu) numožnit pohyblivost a flexibilitu vnímání sebe a druhých, uvolnit blokace a ustrnutí v tomto vnímání nměnit sebeobraz díky zrcadlení jiných nnastartovat a podporovat proces k autonomii a identitě (řídit vlastní chování, zodpovědně si stanovovat cíle aj.) ndiagnostikovat témata, kterými je třeba se v terapii zabývat n Podněty pro improvizaci nPodněty pro volnou improvizaci mohou být: n nZaměřené na komunikaci ve dvojici či ve skupině –improvizační dialogy –improvizace ve skupině nZaměřené na emocionální hudební vyjádření –nálady –konkrétní emoce –životní situace nZaměřené na vyvolání procesu –empatie a důvěry –rozhodování –odpovědnosti nPodporující asociace –živlů –ročních období n n n Hudební nástroje nJednoduché nástroje, vhodné pro improvizaci: nbubínky, perkuse, metalofony, zvonkohry, xylofony, flétny, foukací harmoniky, lyry, kytary, klavír n numožňují vyjádření pocitů bez předchozích dovedností, zkušeností n a bez nároku na hudebně-estetickou kvalitu n numožňují svobodné vyjádření přímými a úspornými prostředky n nhudební nástroj nebo jiný výrazový prostředek (hlas, pohyb) n zastupuje hráčovo alter ego - druhé já n a bezprostředně zrcadlí vnitřní svět hráče n nhráč může prozkoumat a vyjádřit pocity, které je obtížné sdělit verbálně n n n Průběh skupinové improvizace nV průběhu improvizace se komunikuje pouze prostřednictvím hudby a rytmu, nikoliv slovně. nNejprve si účastníci vyberou hudební nástroje a volně si je vyzkouší. nKterýkoli člen skupiny – může to být i více členů – může hudbu zahájit. nKaždý může přinášet do hry vlastní témata, ujímat se vedení. nKdokoliv může vést skupinu k závěru. Kdokoliv však může v závěru začít nové téma, nový směr improvizace. nTrvání improvizace není žádným způsobem omezeno a její délka záleží výhradně na rozhodnutí skupiny. nKonec je naznačen déletrvajícím tichem. n n Reflexe skupinové improvizace n Po skončené improvizaci nby se členové skupiny měli zabývat následujícími otázkami: n nKterý člen skupiny zahájil hudbu? nKterý člen skupiny improvizaci převážně vedl? Kdo byl vnímán jako dominantní? nKteří členové skupiny hudebně podporovali ostatní? nByli někteří během improvizace uzavření do svého hudebního vyjadřování a nezapojovali se do celkového směřování skupiny? nKteří členové skupiny se vnímali jako pasivní a nedokázali se prosadit se svou iniciativou? nProtestovali někteří členové skupiny proti celkovému charakteru skupinové hudby, vzpírali se a snažili se ji vést vlastním směrem? nJak se vytvářela hudební komunikace mezi konkrétními členy skupiny? n Skupinová improvizace n n nKaždá skupina je jedinečná. n Ukazuje na specifické skupinové procesy. n nPři improvizaci vznikají ve skupině různé typy hudebního přenosu –zkušenosti ve vztazích s druhými –typické postoje ve skupině –vztahové tendence n nHudební přenos se využívá – k diagnostice osobnosti i skupiny – k vyvolání procesu dynamického učení – k posilování žádoucího chování vystupováním v určitých rolích (dominantních, submisivních aj.) n nImprovizace se může stát odrazovým můstkem osobního růstu – změna chování při improvizaci může přerůst ve změnu chování v životě Průběh individuální improvizace n1. část nKaždý by měl mít možnost vybrat si nástroj či nástroje, kterým dává přednost při svém sebevyjádření. nČlenové skupiny jsou postupně vyzváni, aby na svůj nástroj sólově improvizovali a vyjádřili tak svou náladu, myšlenku nebo pocit ze své životní situace. n2. část nOstatní ve skupině slovem (kresbou, pohybem) reflektují – jaké pocity ve mně improvizace protagonisty vyvolala. nPo sdílení ostatních je autor požádán, aby se – pokud chce - vyjádřil k reflexi ostatních. nInterpretace pocitů ve skupině nemusí korespondovat s pocity protagonisty, ale protagonistovi může posloužit jako odrazový můstek k větší vnímavosti vůči vlastním pocitům, případně k jejich otevřenému vyjadřování. n nPrůběh improvizace vybízí k otázkám: nJsem dostatečně vnímavý ke svým pocitům? n Důvěřuji druhým natolik, že jsem připraven/a je vyjádřit? Naslouchání improvizaci nPři naslouchání hudebnímu vyjádření je dobré zaměřit se na následující prvky: n1. Jaká je dynamika projevu dotyčného – je jeho hudba hlasitá nebo tichá? Výrazné krajnosti a kontrasty mohou svědčit o vnitřních konfliktech, kterými se dotyčný zabývá. n2. Je hudba souvislá a plynulá, nebo trhaná a plná náhlých změn? Je organizovaná nebo chaotická? n3. Vyvolává hudba dojem směru, sebedůvěry a odhodlání, nebo zní slabě a apaticky? n4. Tempo je stejně jako dynamika relativní pojem, ale i to může být vypovídající. Jde o rychlý, třeba i překotný pohyb, nebo je tempo spíše zatěžkané a pomalé? n5. Jak dlouho improvizace trvá? Je relativně dlouhá, a tedy i vypovídající, nebo očividně stručná, naznačující strach z otevření obtížného tématu? Individuální improvizace nI jednoduchá improvizace může hodně vypovídat. n nVede jedince nk uvědomování si pocitů nk vyjadřování myšlenek a pocitů nke zpracování ohrožujících stavů nk objevování témat pro osobnostní růst n nCílem je ndát prostor každému k sebevyjádření a k práci s vlastními pocity nrozvíjet schopnost členů skupiny naslouchat, soustředit se, vytvářet vzájemné vazby a hovořit o pocitech nnaučit se vnímat jemné vztahy mezi zvuky a pocity nnaučit se respektovat prožívání druhých n n n Průběh improvizovaného dialogu nProtagonista má svůj protějšek dialogu ve skupině, nebo si k dialogu zvolí pomocníka, který mu důležitou osobu zastupuje. nPřed dialogem je třeba si představit: jak by můj pocit, můj postoj vůči druhému zněl, kdybych jej měl vyjádřit prostřednictvím hudby nJeden z protagonistů začne svým sdělením, druhý odpovídá, souhlasí nebo namítá, doplňuje nebo odporuje. nPři dialogu se velmi osvědčuje společný buben. Společné bubnování na jeden buben je důvěrná situace. Protivník může fyzicky vniknout do protagonistovy části plochy bubnu, může se dostávat na okraj apod. To vše zase vyvolává reakce. Protagonista a bubeník sedí každý na jiné straně bubnu. A mohou tak přímo kontrolovat své postoje. nPokud dojde k záměně rolí, každý z nich se přesune na opačnou stranu bubnu. n Improvizovaný dialog nJe vhodný při řešení konfliktů a napětí nv rámci skupiny nve vztazích jednotlivců s důležitými lidmi mimo skupinu. n nUmožňuje nvyjadřovat své pocity vůči druhým mimoslovně, nhledat vyjádření přiměřené situaci nlépe a nově vnímat partnera dialogu nověřit si, jakou reakci moje prožívání a jednání vyvolává npojmenovat své pocity vůči druhému n