Výběrový semináře T529 Práce s vinou a smířením, 14.II.2011


Kde se v sociální a pastorační práci setkáváme s potřebou vyznat vinu, odpustit (si, druhému),
smířit se (s druhým, se situací)?


Odpuštění a smíření jako spiritualita a strategie


Různá pojetí odpuštění

Little, Alistair, 2009, Give a Boy a Gun. London: DLT, s. 192


„Lidé hovoří o odpuštění tolika různými způsoby. Pro některé to znamená rozlomení psychologického
vztahu, který jim viník vnutil. Pro jiné to je navázání kontaktu s viníkem, naslouchání jeho
příběhu, či dokonce spřátelení s ním. Já mám zkušenosti s rodinami v Severním Irsku, jejichž jeden
člen se vyrovnával s bolestí ztráty tak, že kontaktoval nepřátelskou komunitu. Ostatní členové
rodiny tuto jeho cestu k ´odpuštění´ viděli jako zradu na tom, kdo byl zabit. Jakožto viník bych
nikdy nežádal za odpuštění rodinu člověka, kterého jsem zastřelil. Už si vytrpěli dost na to, aby
ještě museli reagovat na takový požadavek z mé strany. Odpuštění je komplexní záležitost a ne
všechna jeho pojetí jsou dobrá“


Schreiter, Robert J., 1999, The Ministry of Reconciliation. Spirituality and Strategies. Maryknoll,
NY: Orbis Books

1) Proces smíření začíná u oběti

n  cílem je obnovit lidskou důstojnost oběti, kterou viník poničil (from victim to survivor)

n  když chci odpustit, dávám najevo, že nechci být ovládán minulostí

n  odpuštění je projevem mé svobody

n  přijímám odpovědnost za svůj život


2) Zkušenost smíření přetváří oběť i viníka

n  smíření není návrat do původního stavu

n  bere vážně bolestné vzpomínky na nespravedlnost a násilí

n  smíření není zapomenutí, negace minulosti, její znevážení – ale proměna

n  zpracované a integrované (usmířené) ublížení se může stát obdarováním na životní cestě


3) Hranice lidského odpuštění (lidské a Boží odpuštění)

n  hranice odpuštění vyplývá z psychických a duchovních mezí člověka

n  při zkušenosti enormity zla člověk nemusí být sám schopen pronést odpuštění, i když ví, že by
měl

n  volání po Božím odpuštění

n  tímto voláním oběť potvrzuje sílu a důstojnost svého lidství, o kterou ji chtěli pachatelé
připravit; projevují v určitém smyslu převahu

n  posledním krokem odpuštění je přát druhému dobro