Krimilonogie (from Latin crīmen, "zločin"; and Greek -logia, zde ve smyslu „učení“
Pojem: věda o kriminalitě
Termínu kriminologie poprvé použil v roce 1885 italský profesor práva Raffaele Garofalo, v roce 1887 pak francouzský antropolog Paul Topinard.
Poprvé v literatuře: O šest let později se tento výraz objevil i v názvu Garofalovy knihy "Criminologia". Jako samostatný vědní obor se kriminologie konstituovala ve druhé polovině 19. století v Itálii, ovšem jejímu vzniku předcházela celá řada prací předních světových myslitelů, kteří se otázkou zločinu zabývali.
Positivisté
Kriminalita je způsobena externími a interními faktory, které jsou mimo ovládání jedince.
Cesare Lombroso, italský vězeňský lékař, pozdní 19. století, někdy považován za otce kriminologie.
„atavistické kriminální tendence“, přístup ovlivněný frenologií (lebkozpyt) a Darwinem.
O typech zločinných
Alfonse Bertillon (1853-1914), francouzský právník, vymyslel antropometrii, což je nauka o výstavbě lidského těla. první vědecký systém, který policie využila k odhalení pachatelů. Později se antropometrii začalo říkat „bertillionáž“ .
Francouz Alexandre Lacassagne z Lyonu, konkurence Lombrosa, odmítl jeho teorii a upozornil na souvztažnost mezi kriminalitou a sociálními faktory.
Hans Eysenck řekl, že neurotici, psychotici a extroverti jsou více inklinování k páchání trestných činů. Zdůraznil důležitost vývoje dítěte v rodině.
Sociální positivismus tvrdí, že chudoba, příslušnost k subkultuře či nízké vzdělání může predisponovat jedince k páchání TČ.
20. léta 19. stol. Chicagská škola, sociologie města, Burgessův model města (concentric ring model, concentric zones), oblasti se zvýšenou kriminalitou. Vztah oblasti a typem a četností zločinu.
Teoretické pohledy v kriminologii zahrnují směry jako marxismus, psychoanalýza, funkcionalismus nebo systémové teorie.