Biomedicínské výzvy spojené s počátkem života

Jak dalece dosahuje rozsah ochrany mravnosti? Je např. lidské embryo jako takové nositelem
morálních práv, jaký je jeho morálně-právní status, či užívá ochranu pouze nepřímo prostřednictvím
zájmů druhých?

a)      kdy začíná lidský život?

souvisí s otázkou statusu embrya. Biologie neposkytuje jednoznačnou odpověď.

Zmiňme šest rozdílných teorií ohledně počátku lidského života:

1)      počátek v okamžiku spojení pohlavních buněk – 2 odůvodnění:

·          úplně nová biologická realita s vlastním regulačním systémem či životním principem; nová
bytost, jejíž vývoj je určen a hnán dopředu vlastními geny; je zde dán už plný, tzn. individuální a
personální lidský život;

·          radikalita jeho počátku: v dalším vývoji už žádný významný zlom jako je spojení oněch
buněk, i když je potřeba chápat ono spojení jako proces, ne bodově; vaječná buňka a spermie
s plností informací a životní energií, ale i když zůstanou samy o sobě, zanikají.

2)      po skončení uhnízdění (5.-9. den); až nyní se mateřský organismus připraví na péči o embryo
(námitka: hormonální změna ne teprve s nidací, ale proces; už před nidací oplodněné vajíčko
vyživováno a je mu další vývoj umožněn. Zásahy do vývoje zárodku před nidací nelze prý dokázat, a
proto trestat (tzv. kriminologické úvahy); dále přípustnost blokátory nidace (intrauterinní spirála
a pilulka) jako „antikoncepce“.

3)      konec možnosti vytvoření vícero zárodků (např. dvojčat): odůvodnění – jedinec se už nemůže
dělit do dvou či více individuí nebo osob; proto zde před koncem této možnosti (asi do 13. dne
vývoje) nejde o individuální lidskou bytost, ale jen o život specifický podle druhu, z něhož
jedinec či jedinci teprve vyrostou; námitka: nelze zaměňovat individualitu se singularitou a pojem
individuum zastupuje to, co je nerozdělené, ne nedělitelné. Dělení mohlo probíhat už před
vytvořením –čat, aniž by se mohlo stanovit.

4)      teprve v průběhu třetího měsíce s rozvojem mozku: odůvodnění – domnělá obdoba počátku a
konce činnosti mozku: výpadek činnosti mozku znamená konec člověka, tak jeho začínání znamená
počátek člověka; námitka: taková úplná paralela není možná – na jedné straně smrt člověka, ale
embryo je živé už od vzniku svého mozku.

5)      někdy během těhotenství nebo dokonce teprve narozením, když matka či společnost život
přijmou: odůvodnění – člověk se uskutečňuje teprve vztahem k druhým; námitka: ano, důležité vztahy
(socialita), ale nelze na tom činit závislou definici lidské bytosti, vždyť i narození nemohou
pěstovat vztahy; a osobní status člověka nelze definovat uznáním společnosti, to by pak šlo jej
odejmout a upírat.

6)      teprve během prvních let života, když dítě dosahuje sebevědomí a schopnosti se svobodně
rozhodovat: námitka – zkrácení obrazu člověka na aktuální vlastnění duševních schopností; námitka –
člověka nedělá (nestanovuje) aktuální disponování rozumu a svobody, ale už potencialita k tomu (již
předpoklad) (srov. pojetí mravní autonomie u Kanta jako capacity a ability); jinak by se neoznačili
jako lidé i spící a v bezvědomí, co potom v kómatu, kojenci, trvale nezpůsobilí...

Stejně: i v případě pochybnosti ohledně rozhodnutí týkajících se života je potřeba dle tutiorismu
(jedna etická teorie) zvolit jistější variantu.

I kdyby ale biologie dala jednoznačnou odpověď, nevedlo by to automaticky k normativně jednoznačné
odpovědi. To potvrzuje i fakt, že mnozí považují za počátek lidského života oplodnění, ale přesto
jsou rozdílného názoru na oprávněnost (právní kompetenci) embryí, plodů a narozených dětí.

Vůbec otázka „co je lidský život“, se těžko zodpovídá vzhledem k různým vědeckým přístupům v life
sciences. Kombinuje se organický a anorganický materiál, jak je vidno pomocí tzv. converging
technologií (spojení nanotechnologie, bio-, informačních a poznávacích věd – NBIC).

I rozhraničení (rozlišení) mezi terapií a zlepšováním (enhancement) lidské přirozenosti znamená
díky converging technologiím nové výzvy.

K morálnímu statusu embrya

Jaká normativní pozice, jaký nárok, jaké morálně-právní postavení náleží vyvíjejícímu se lidskému
životu.

Význam otázky:

Na jejím zodpovězení závisí, co smíme a co nesmíme činit s emrbyem, resp. plodem – srov. ukončení
těhotenství a výzkum na embryích a očekávané medicínské pokroky; právní hledisko: kdo požívá které
ochrany zákona a komu je, alespoň částečně, odepřena.

U této otázky jako otázky po důvodu a rozsahu ochrany embrya existují v podstatě dvě základní
pozice:

1. absolutní, resp. substanční ochrana života; východisko: nedílnost lidské důstojnosti, člověku
náleží od počátku lidská důstojnost a ochrana života;

2. relativní, resp. procedurální ochrana života; východisko této odstupňované ochrany života:
lidská důstojnost se získává teprve v průběhu vývoje člověka; přijmout závaznou plnou ochranu
člověka jako subjektu a osoby teprve v určitém stádiu člověka.

Stanovisko církví:

„Embryo je individuální život, který je jako lidský život vždy život, který se vyvíjí; dispozice
k neomezenému výkonu (uplatnění) lidského bytí je v něm obsažena od počátku; nenarozený život má
stejný nárok na ochranu jako narozený. Pak se ale může výzkum na nenarozeném životě schválit jen
tehdy, pokud slouží zachování a podpoře tohoto individuálního života. Cílené zásahy do embryí,
které počítají s jejich poškozením či zničením, není možno zodpovědět – ať by byly výzkumné cíle
jakkoli přednostní. Myšlenka oběti je zde úplně nevhodná; obětovat se k dobru druhých se může
člověk sám  eventuálně dobrovolně.“ (Ústředí evangelické církve a sekretariát německé biskupské
konference, 1989).


Morální rovina otázky statusu

které nároky vyvíjejícího se lidského života můžeme, máme či musíme ospravedlnit, a to jak a pro
které okamžiky. Různé pozice, které můžeme pro naše účely takto shrnout:

1)      plné morální nároky co možná nejdříve

2)      žádné morální nároky bez určitých vlastností

3)      odstupňované morální nároky

Ad 1) každému člověku náleží jako člověku plná ochrana důstojnosti a života; od okamžiku oplodnění;
někteří opatrněji s určitou chronometrickou neurčitostí ohledně počátku hovoří přesto z hlediska
principu opatrnosti o nároku na ochranu co možná nejdříve; mezi nenarozeným a narozeným životem zde
neexistuje žádný rozdíl ohledně morálních nároků;

Ad 2) morální nároky přiznávají jen těm, kdo prokazují určité vlastnosti (např. mozková funkce,
vnímání bolesti, schopnost komunikovat, artikulovat či sledovat vlastní preference); jestliže
nevykazuje tyto vlastnosti, nemá nárok na ochranu důstojnosti a života, protože mu chybí to, co je
specificky lidské, resp. humanoidní; embrya tak nemají žádná práva a nelze tedy práva porušit;

Ad 3) mezi předchozími dvěma pozicemi je tato: nároky přibývají se stupněm vývoje, proto taky tzv.
gradualismus; plné nároky má narozený člověk a při zpětném postupu k počátku vývoje klesají tyto
nároky; různé časové meze uvádějí (např. vytvoření CNS, zahájení srdeční činnosti, vytvoření
primitivních proužků, nidace, implantace) – nejslabší nárok má embryo vytvořené in vitro; někteří
zde: embryu prokazovat respekt, ale ne stejného významu jako nárok stejné (rovné) důstojnosti.

Shrnutí pozic:

první dvě „buď všechno, nebo nic stanovisko“, vylučují se navzájem a odmítají gradualismus jako
nedostatečně konzistentní;

gradualismus se zase odvolává na embryologické poznatky (vývoj a dle něho prý etická orientace);

pozice ad 2) a ad 3) má společné to, že rozlišují mezi člověkem a osobou a plné nároky přiznávají
jen osobě.

Právně: souvislost ústavního pořádku a základních lidských práv (např. EU konvence základních práv
a její první kapitola).


Argumenty v této otázce statusu:

Předložíme si čtyři hlavní, které se označují souhrnně jako tzv. SKIP-argumentace –
 1. species argument: každý člen druhu člověk má důstojnost; to se týká i embryí, lidí se závažným
postižením, novorozenců, lidí v kómatu. Kritika tohoto uvádí, že zde dochází k naturalistickému
chybnému závěru: z pouhého faktu příslušnosti k druhu nelze vyvodit normativní závěr bez
dodatečného předpokladu, který odpoví na otázku, proč má tento druh důstojnost;
 2. argument kontinua, resp. kontinuity: aktuálně existující člověk má důstojnost; embryo má
stejnou důstojnost, protože se za normálních podmínek kontinuálně (tzn. bez morálně relevantních
zlomů) vyvine k takto aktuálně existujícímu člověku; vyvíjí se člověk jako člověk, ne do člověka.
Kritika: začarovaný (bludný) kruh, který předpokládá to, co chce doložit, a sice, že neexistují
morálně relevantní zlomy ve vývoji; proto je možno zastávat gradualismus;
 3. argument identity: opět, že aktuálně existující člověk má důstojnost; a půjdeme-li ve vývoji
dál a dál zpět do jeho osobní minulosti, dojdeme do stádia embrya a oplodnění, v němž je pevně
stanovena genetická identita; toto embryo je identické s oním člověkem, proto má stejnou
důstojnost. Kritika: ne v každém okamžiku embryonálního vývoje lze hovořit o biologickém individuu
– dělení embrya (jednovaječná dvojčata); proto nejasné, s kým nebo co má být někdo identický;
 4. argument potenciality: každá bytost, která prokazuje potenciálně nějakou vlastnost (např. genom
dle druhu, moralitu, schopnost trpět), má důstojnost; proto ji má i embryo. Kritika: pak ale
důstojnost např. i zárodečným buňkám; přenos jistoty ze zdařilého konce na nejistý začátek;
argument korunního prince – nepatří mu stejná práva jako králi, ačkoli má potencialitu, že se stane
králem.

Shrnutí: často v diskusích propojeny; lze najít argumentační souvislosti (s výjimkou ad 1.) –
s pojmem kontinuity lze spojovat pojem identity a ten zase s potencialitou.

Potřeba konkretizace v kontextu:

·          kontexty jednání (IVF, PGD, ukončení těhotenství, výzkum na embryonálních kmenových
buňkách;

·          subjekty jednání: žena (těhotná či s přáním mít dítě), její partner, další rodina,
lékaři, zdravotní sestry, genetici, výzkumníci;

·          zasaženost jednáním: embryo in vivo, in vitro, v kryokonzervaci, narozené dítě, žena
(těhotná či s přáním mít dítě), její partner, další rodina, health care professionals;

·          následky jednání: použití technik reprodukční medicíny a PND, zřeknutí se biologicky
vlastních dětí, život se zdravým dítětem, život s dítětem s postižením, uvolnění embrya in vitro
pro jiné páry s přáním mít dítě, ukončení těhotenství z různých důvodů.

Může tedy někdo z určitých důvodů nerespektovat důstojnost embrya nebo ne? A: z jakých důvodů a
pomocí kterého konkrétního jednání může konkrétní osoba s ohledem na konkrétní embryo, resp. fetus,
své konání ospravedlnit?

Nezapomínat na společenské rámcové podmínky a nezůstávat pouze u individuálněetického přístupu.


Reprodukční medicína z etického pohledu

IVF; první in vitro zplozené dítě v roce 1978 ve Velké Británii.

Souvislosti:

Kolik cyklů zaplatí pojišťovna.

Zákonná úprava ochrany embryí, včetně PID, výzkumu na keb a tzv. terapeutického klonování.

Asistované (i umělé) reprodukční technologie: řada technik, které chtějí podporovat, regulovat nebo
manipulovat lidské rozmnožování. Nejznámější IVF.


Výchozí problém: nechtěná bezdětnost (infertilita) párů. Je sporné, nakolik se jedná o nemoc (WHO
1992: porucha plodnosti, která potřebuje léčbu, když v průběhu jednoho roku, v němž se uskutečňuje
pravidelně nechráněný pohlavní styk, nenastane těhotenství.

Dnes cca 40% důvody u muže nebo u ženy, 20% u obou partnerů.


Techniky: zhruba dva přístupy:

asistovaná inseminace a IVF:

o    asistovaná inseminace – sperma mechanicky zavedeno do reprodukčního traktu ženy; oplodnění in
vivo; muž nemůže ejakulovat do vaginy ženy; sperma od manžela nebo partnera (homologní inseminace),
nebo darovaného ještě někým jiným (heterologní); může se využít i kryokonzervované sperma (banky
semene)

o    IVF – v Petrio misce spojení vajíček a spermií; už asi 1 milion dětí takto; po 24 hod. možno
přezkoumat, zda došlo k oplodnění; když ano, pak 1-3 (většinou ne více než dvě kvůli vícečetným
těhotenstvím a spojeným rizikům pro ženu a féty) zygoty ve stádiu 8-16 buněk přeneseny do dělohy;
možná je kultivace až do stádia blastocysty; variantou je ICSI (intracytoplasmatická injekce
spermatu, sperma mechanicky zavedeno přes zónu pellucidu do vajíčka.


Problémy: medicínské problémy, které mají důsledky pro etickou i právní otázku:

§   zátěž pro ženu: OHSS (ovariální hyperstimulační syndrom) – až k trombózám a emboliím

§   vícečetná těhotenství: redukuje se potom tak, že dojde k potratu jednoho nebo více fétů, což se
označuje za nepřípustný selektivní fetocid, nebo transferuje se méně embryí – ideálně by bylo
jedno, z něhož se narodí dítě (proto až do stádia blastocysty a potom přenos)

§   kryokonzervace: co s nadpočetnými embryi – proto hluboce zmražena po oplodnění, ale i před
spojením jader, tzn. ve stádiu pronuklea jako tzv. impregnovaná vajíčka; čeká se na úspěšnou
kryokonzervaci blastocyst a vajíček

§   dlouhodobé následky: u těch, kdo žijí jako „výsledky“ těchto technik (někteří zdraví,
neprozkoumáno)


Argumenty pro a proti technikám asistované reprodukce

Ø  beneficence a nonmaleficence: dle vymezení bezdětnosti WHO někteří uvádějí, že je asistovaná
reprodukce aspektem principu benefacere, ale námitka – nemoci jsou normovány i sociálně; jen fixace
na genetické rodičovství? nutné psychosociální poradenství, aby se dosáhlo informed consent; jsou
zatížení a rizika slučitelná s principem neškodit?

Ø  autonomie: zastánci – reprodukční autonomie párů, zejména žen, se zvyšuje, ale – nemanipuluje a
neomezuje ji naopak? do určitého věku kvůli kariéře bez dítěte, pak očekává jisté dítě...tlak,
který se ale nemůže řešit technickým rozšiřováním reprodukčních svobod

Ø  lidská důstojnost a přirozenost: porušení ld – morálně právní status embrya; zastánci ho vidí
instrumentálně jako prostředek, jak prospět (benefacere) páru s přáním dítěte, a neuznávají pro
embryo in vitro žádnou nebo jen zeslabenou ochranu důstojnosti a života, kritici naopak v tomto
spatřují fundamentální argument proti – extrakorporálně se učiní disponibilním lž a tím se stupňuje
nebezpečí instrumentalizace; někdy ještě proti argument – přirozenost pohlavního styku; to zastánci
odmítají s poukazem na naturalistický chybný závěr


Specifické otázky

v  nepřenesená embrya: nadbytečná? proto někteří osiřelá

v  otázky rodinné politiky

v  sociálněpolitické otázky

v  právní úpravy...


Etický základ pro hodnocení IVF

Individuálně a sociálněetické aspekty:

·          Individuálně etické aspekty: práva párů v praxi, práv jejich budoucích dětí, ochrana
lidských embryí; respektování těchto práv ukazuje na zodpovědnost lékařů, která jasně přesahuje
individuální vztah lékař-pacient, a na osobní zodpovědnost ve vztazích daných párů a rodin.

·          Sociálněetické aspekty: společenské změny spojené s moderní reprodukční medicínou –
důsledky pro roli ženy ve společnosti, pro vztah rodiče-dítě, sebeporozumění člověka; proto třeba
do posouzení zapojit důsledky strukturálních a institucionálních společenských změn pro práva a
povinnosti všech přímo nebo nepřímo zúčastněných.

S ohledem na páry je potřeba respektovat právo na tělesnou a psychickou integritu i právo na
sebeurčení – dotčena je zde hlavně žena ve své tělesné a psychické integritě.

Alespoň dvě splněné podmínky pro etické legitimování:

1)      svobodný informovaný souhlas

2)      přínos ke zdraví ženy by měl převážit nad možnými poškozeními, která způsobí léčba
(zákroky); jinak by se jednalo o zásahy do těla ženy jako ublížení na těle.

Často se přesto přání párů vyhoví, i když je nepříznivý poměr šance-rizika.

?Otázkou je, zda z práva na sebeurčení plyne právo na dítě s využitím medicínské pomoci...?

Právo na sebeurčení v oblasti plánování rodiny se považuje za negativní (obranné) právo proti např.
sterilizaci, nucení k těhotenství. Proto je odpovědí na předchozí otázku: ne.

Ochranu práv budoucího dítěte by měli převzít prospektivní rodiče jako pro narozené dítě. Zástupná
rozhodnutí se musejí ale orientovat dle nejlepšího zájmu dítěte (the best interests of the child;
principy práv dítěte dle Úmluvy). Proto jsou budoucí rodiče při naplňování svých přání (mít dítě)
vázáni tím, že respektují a aktivně zastupují práva svého budoucího dítěte.

Tato práva a povinnosti jsou všeobecně akceptována. Ovšem toto se nerespektuje u ochrany lidských
embryí.

Zastánci nedílnosti lidské důstojnosti: člověku náleží od početí do smrti a tím i status morálního
subjektu. Kritici zavádějí kritéria (např. způsobilost trpět, sebevědomí, schopnost kooperace),
která vyznačují člověka jako osobu, resp. jako morální subjekt, a na embrya se (ještě) nevztahují.
Jsou ale zatížena svévolí a nevztahují se ani na některé narozené lidi.

Někdo pak ztratí požadované vlastnosti (díky nemoci, postižení, věku) a už není považován za
subjekt morálních práv.

Proto: toto nelze ale všeobecně akceptovat, a proto – všichni lidé ve všech fázích svého života,
nezávisle na svých daných konkrétních vlastnostech a schopnostech, jsou subjekty morálních práv.

Z toho plyne, že i embryo má právo na život. Jakým způsobem ho ale chránit?

Protože embryo může přežít jen v nejužším tělesném vztahu péče – proto jeho právo na život v první
řadě jako oprávněné právo, jemuž odpovídá povinnost péče ženy.

Těhotenství se týká tělesné a psychické integrity ženy. Nátlak k převzetí takové povinnosti péče
vůči embryu se považuje za porušení práv ženy na sebeurčení i její tělesné a psychické integrity.
Proto se jedná u konfliktu ohledně těhotenství o morální problém, žena se přitom nemůže nutit
k zachování těhotenství.

Taková konstelace práv a povinností není u IVF. Zde se musí nejprve ospravedlnit zplození
v laboratoři, resp. ve skle; těhotenství zde následuje záměrně v institucionálním kontextu.

Problematickým už je na základě práva na život embrya jeho vytvoření v situaci, v níž není
odstraněn existenciální vztah péče s ženou; tzn., že zplození embryí v rámci IVF se může
ospravedlnit jen za podmínky, že je cílem těhotenství a se že nepočítá se žádnými „nadbytečnými“
embryi.


Zkušenosti s IVF

Různé příčiny bezdětnosti. U obou pohlaví organické i psychické faktory. Plodnost i schopnost
zplodit může být časově nebo trvale omezena. Pomocí IVF se ale neřeší příčiny omezené plodnosti,
resp. schopnosti plození (potence), ale její následky, tedy nechtěná bezdětnost.

?Je taková nechtěná bezdětnost nemocí?

Mnozí lidé žijí dobrovolně a spokojeně bez (vlastních, genetických) dětí. Přání mít děti se proto
považuje za individuální preferenci s ohledem na osobní představy o „dobrém životě“, i když v daném
případě preference s velmi vysokou hodnotou.

Z etického hlediska je možné proto lékařské jednání s ohledem na IVF ospravedlnit jen ve smyslu
rozšířeného porozumění zdraví dle WHO. Co se má tedy léčit pomocí IVF, není bezdětnost jako taková,
ale psychické utrpení z nenaplněného přání mít dítě.

IVF ale není jedinou terapií pro toto. Může to být i psychoterapeutická podpora, jak akceptovat
život bez dětí. Př. Psychologická nabídka poradenství a otěhotnělo 15,8% žen (studie ze SRN)...Tedy
určitá alternativa.

Psychickou a zdravotní zátěž nese hlavně žena při IVF: př. hormony, hyperstimulační syndrom; rizika
karcinomu.

Relativně malé výhledy na úspěch: dle SRN 2001 jeden cyklus léčby vede k narození dítěte jen
v 14,72% IVF a 16,12% ICSI; při transferu před tím zmražených embryí 9,62%; klesá úspěšnost po 35.
roku věku.

Docela vysoké procento dvojčat (21,95%, trojčat 2,38%). tzn. i větší komplikace při těhotenství a
porodu, tlak na potrat jednoho z nich.

Riziko poškození i pro děti.

Souvislost pak s počtem přenesených embryí. Proto jedno, max. dvě.

Srov. vše např. s výsledky Sanatoria Helios v Praze.

Párům by se mělo dostat úplného, nezávislého poradenství.


Další poznámky k reprodukční medicíně

Kontext: Nárůst bezdětných párů (nemohou mít děti; stále více příčina i u mužů); přání žen i
v pozdějším věku mít dítě (např. druhé manželství, po sterilizaci).

Pomoc se nabízí metodami psychoterapie, léčby pomocí hormonů, mikrochirurgie, inseminace, umělého
oplodnění (zejména tzv. In-vitro-fertilisation, IVF).

IVF, původní metoda dítě ze zkumavky: mimo tělo matky (in vitro) oplodněné vajíčko a pak cca po
dvou dnech přeneseno do dělohy (tento proces se označuje jako embryotransfer).

Podobný postup představuje intratubární transfer gamet (GIFT, gamete intrafallopian transfer).
Vaječné buňky přeneseny spolu s připravenými spermiemi do vejcovodu. Oplodnění tedy in vivo
(přirozené prostředí). Počet tohoto klesá.

Jestliže se předchozí postupy nezdaří (zejména problém u muže), nastupuje mikroinjekce (MI) přímo
do procesu oplodnění. Dosud nejúspěšnější MI technikou je tzv. intracytoplasmatická injekce
spermatu (ICSI): spermie přímo do vaječné buňky. Narůstá počet těchto zákroků.


Poznámky k etické diskusi

Často zaměřena (společenská a medícínská) jen či hlavně na výhody a nevýhody metody a podle toho
etické posouzení. Proto inseminace i IVF posouzeny jako bez problémů, pokud se konají
v homologickém  systému (inseminace pomocí spermatu manžela). Páru se dle toho má pomoci k dítěti.

Výhrady jsou v quasi-homologickém (partneři nemanželé) a v heterologickém systému (darované
sperma), ale většinou se nekonstatuje zákaz.

Výhrady uváděny

·          nejprve s ohledem na blaho dítěte, které je ohroženo oddělením genetického, tělesného a
sociálního rodičovství.

·          Dále nebezpečí napětí v manželství (matka v myšlenkách se zabývá genetickým otcem a tím
nepřizná plně otcovskou roli manželovi).

·          Dále případy, kdy matka vidí v daném lékaři vlastního zploditele jejího dítěte.

·          Nebo se manžel distancuje od dítěte jako pouhý sociální otec, zejména při jeho
nepříznivém vývoji.

Uváděné důvody pro heterologickou inseminaci:

§   dítě je na rozdíl od adopce příbuzné alespoň s jedním rodičem.

§   Metoda se již dlouho používá, zákaz by byl těžko kontrolovatelný a vedle k diskriminaci už
takto narozených lidí.

Uznávají se ale i problémy vzniklé rozpadem genetického a sociálního otcovství, a proto provádění
této metody jen za určitých podmínek:

o    úplné psychosociální poradenství manželského páru před tímto postupem;

o    anonymita dárce spermatu vůči rodičům, dítě má oproti tomu právo po dosažení 16. roku na
informaci, a to vůči místu, které dokumentuje údaje o dárci;

o    žádné peníze jako odměna pro dárce spermatu;

o    darované sperma se má použít jen u jednoho páru;

o    nepoužívat smíšené sperma;

o    darované sperma se nesmí uchovávat déle než dva roky.

U MI odpadají námitky ohledně heterologického prvku. Příznivci říkají:

umožní se dítě i párům, které by ho nemohly mít kvůli problémům muže. Ale je třeba uvážit, že by
mohlo dojít u tzv. vynuceného oplodnění (při obcházení umělé selekce) u takto zplozených dětí ke
zvýšenému počtu vývojových anomálií.

Zvláštní variantou umělého oplodnění je, že dítě donosí v děloze „náhradní matka“ a předá ho pak
rodičům. Z toho plynou úplně nové rodové linie a příbuzenské vztahy.

Pojem rodiče se musí rozdělit na:

genetické (pochází od nich vajíčko či spermie),

náhradní matka,

sociální rodiče,

adoptivní rodiče či pěstouni.

Nabízí se až 8 kombinací při zadání původ spermatu, původ vajíčka, donošení dítěte, manžel,
manželka, dárce, dárkyně, náhradní matka.

Kritika náhradního mateřství:

závažná forma instrumentalizace žen s většinou špatným sociálním postavením. Zvažují se proti sobě
právo na reproduktivní autonomii a povinnost státu chránit své občany (včetně dětí) před poškozením
a instrumentalizací.

Taky se v reprodukční medicíně diskutuje o hranicích věku pro umělé oplodnění. Omezit věk se
odůvodňuje socializací dítěte (věk rodičů, jsou pak spíše babičkou a dědečkem).


Další nevyřešené problémy

Např. zacházení s nadbytečnými embryi.

Proto zákon na ochranu embryí zakazuje zplodit více než tři embrya (srov. ČR, SRN).

Nadpočetná, resp. osiřelá embrya mají proto vznikat jen tehdy, když není jejich přenos aktuálně
možný z medicínských důvodů a k přenosu má dojít v pozdějším cyklu. A jen na základě tohoto důvodu
je dovoleno podle práva lékařského povolání kryokonzervování (zmražení embryí).

Co ale dál, když se embryo nepřenese do matky, ani se neadoptuje dárcovstvím. Vyjde-li se z toho,
že je aktivní zabití embryí zakázáno a trestné, musí být tato zmražená embrya časově neomezeně
uložena. Některé země mají stanovenou lhůtu úschovy (Evropský parlament 1989: tato doba nesmí
překročit 3 roky).

Konzervace pronukleus stádia: spermie pronikla do vajíčka, buněčná jádra (pronuclea) se ale ještě
nespojila, k oplodnění ještě nedošlo, neexistuje prý tak ještě nový život. Takto (tzv.
impregnované=oplodněné vajíčko před spojením jader) přežijí zmrazení častěji a mohou se dle německé
lékařské komory nechat umřít, když to požaduje jeden z rodičů, nebo když jeden z nich umřel.

Dalším problémem jsou těhotenství s vícero zárodky (2 a více embrya): oproti fyziologickému
oplodnění (asi 1%) je zde výskyt 20-30%.

A protože jsou taková těhotenství spojena s možnými vývojovými anomáliemi, většími komplikacemi při
porodu, vyšším počtem předčasných porodů, ohrožením embryí a matek,

kladou si někteří lékaři otázku, zda neredukovat počet embryí pomocí fetocidu, tedy zabitím
některých v těle matky (zpravidla injekcí kaliumchloridu do srdce dítěte).

Tento zákrok ospravedlňují tím, že se zvýší pro ostatní nenarozené šance na přežití a/nebo zachrání
život matky.

Ovšem pozor na překroucení: reprodukční medicína, která má za úkol tvořit život, zabíjí v tomto
zájmu život, což nelze eticky ospravedlnit.


Proto se hovoří o problematické pomoci. Problémy, které reprodukční medicína vytváří, jsou někdy
větší než ty, které řeší.

Poměr mezi užitkem a riziky není často přesvědčivý. IVF jako terapie nesplněného přání mít dítě
dosahuje svého cíle, narození dítěte, jen asi v 15% případů; a nežádoucí účinky a nebezpečí jsou
značné:

vysoká kvóta neúspěšné léčby, vyšší komplikace v průběhu těhotenství a porodu. Ne každému páru lze
takto pomoci. Psychosomatická šetření ukazují, že se na poruše plodnosti časti podílejí osobní,
partnerské a sexuální problémy nebo z nich plynou. Proto se namítá, že medicínsky indukované
těhotenství nemůže tyto problémy řešit.

U mnoha metod – jako další pochybnosti a obavy – reprodukční medicíny se už jednání lékaře
nezaměřuje na konkrétního pacienta a jeho porušenou funkci (př. heterologické inseminace, náhradní
mateřství). Obrana tohoto: substituční terapie (jako u protézy, kardiostimulátoru); ale námitka:
pacientovi se neumožňuje narušená funkce. Proto se hovoří o tzv. medicíně bez indikace.


Odmítavé stanovisko církví

Např. srov. Instrukci kongregace pro nauku víry Donum vitae (1987); Jan Pavel II.: Encyklika
Evangelium vitae (1995):

„I různé techniky umělé reprodukce, které zdánlivě staví do služby životu a které se taky ne zřídka
s tímto úmyslem používají, ve skutečnosti otevírají dveře a bránu útokům  proti životu“ (č. 14);
stejně tak Dignitas Personae (2008).

Odmítnutí se většinou odvolává na důstojnost manželské reprodukce (rozpojení souvislosti lásky a
plození) a na ohrožení důstojnosti a práv dítěte (dar lásky a ne produkt laboratorní techniky);
dále na okolnosti a následky.

Evangelická církev v Německu (1987:5): „závažné důvody mluví proti extrakorporálnímu oplodnění.
(...) Přání mít dítě neospravedlňuje (...) každý medicínský zákrok.“