Případová práce —Zaměření na případ, na jedince, je v oblasti sociální práce často uplatňovaným přístupem. Případová práce — Zejména v problematice duševního zdraví, vývojových poruch, ve sféře dlouhodobé péče, ve službách pro seniory, pro přistěhovalce, nebo také v péči o lidi nakažené virem lidské imunodeficience HIV nebo o nemocné AIDS. Případová práce — Přestože je to přístup náročný z hlediska profesionální vybavenosti i osobnostních dispozic sociálního pracovníka, nevyžaduje žádné zvláštní aranžmá a umožňuje operativní rozhodování, pružnost i tvořivost, jež mohou významně přispět k rozpoznání a uskutečnění právě toho postupu, kterým klient vystoupí ze své nepříznivé situace. Případová práce —Obecně jde o způsob, jak věnovat soustředěnou pozornost člověku, jenž sociální službu potřebuje. Případová práce — Základem případové práce je pochopení jedince, ale také porozumění rodině, komunitě, společnosti, kultuře a znalost těch sociálně-zdravotnických služeb, které nabízejí možnost zbavit se nedůstojných životních podmínek. Případová práce — Teoretickou bázi případové práce tvoří vědy o člověku. — Velmi významně k jejímu rozvoji přispěly dynamická a sociální psychologie, ego psychologie, sociologie, psychiatrie a kulturní antropologie. Případová práce — Teoretickou základnu případové práce dále rozšiřují teorie učení, teorie socializace, teorie malých skupin, teorie poznání, systémová teorie a některé objevy v biologii a endokrinologii. — I když sociální práce z těchto oborů čerpá, sama pak s nimi tvořivě zachází. Případová práce — Sociální případová práce se může opírat o teorii rolí. — Sociální role jsou kulturně předepsány. — Každý jedinec se v rámci své kultury nebo v rámci skupiny, ke které patří, identifikuje s tou rolí, která mu náleží. Případová práce — Lidé využívající sociálních služeb jsou často přesvědčeni, že ve své sociální roli selhali, někdy se cítí neúspěšní v několika svých rolích, nebo dokonce ve všech. — Může tomu tak být jak z hlediska jiných lidí, tak z hlediska nositele role, který nedostojí své představě o tom, jak má vypadat role dobře zvládnutá. Případová práce — Případový pracovník musí dobře znát možnosti, nabídky a poslání nejrůznějších institucí poskytujících sociální služby, stejně jako způsoby, jak s nimi komunikovat a jak na ně odkazovat klienty. Případová práce — Nezbytné je napojení na další odborníky, na pracoviště nabízející služby pro určitý typ klientů nebo problémů, ať jde o profesionální, nebo svépomocnou organizaci. — Bez takových kontaktů by se případový pracovník dostával do slepé uličky. — Zprostředkování potřebné služby je jedním z nejvýznamnějších úkolů případové práce. —Úkolem případového pracovníka je zabývat se komplikovanými problémy klienta v celé jejich šíři. — Řeší potřebu odpovídajícího příjmu, dostupného bydlení, zajišťuje dostupnou zdravotní péči, rekvalifikaci nebo pomáhá vyhledat zaměstnání a získat sociální podporu, protože systémy služeb jsou často nekoordinované a nepoučený klient se v nich sám sotva může orientovat. Hodnota jedince — Případová práce vychází z předpokladu, že cena jedince je nadřazena všemu ostatnímu. — Je tedy postavena výše než zájmy institucí nebo jakékoli hmotné hodnoty. — Proto si jedinec zaslouží péči, ale rovněž úctu, důstojnost a příležitost vyjadřovat svou individualitu. Hodnota jedince — Jedinec má schopnost řídit své kroky, je schopen se rozhodovat, má potenciál určovat své cíle i jich dosahovat. — Jedinec se může rozhodnout, zda bude realizovat své možnosti, nebo zda jich nevyužije a bude jen "přežívat". Případová práce —Případová sociální práce staví na síle člověka. Případová práce — To v praxi znamená, že pokud jsme definovali problém, povzbuzujeme jedince k odvaze a k sebedůvěře, pomáháme mu prozkoumávat dostupné zdroje, mobilizovat síly a vyhodnocovat možnosti, které se před ním otevírají. — Jedinec není vůči svému problému bezmocný, ale ani nechápavý. Případová práce — Většina lidí, kteří se dostanou do krize, hledá nějaké možnosti, jak situaci zvládnout, pokouší se něco podniknout. — Kompetentní případový pracovník pomáhá klientovi orientovat se v dané situaci a vyhodnocovat alternativy řešení. — Důležité je podepřít a zvýraznit to zdravé a pevné, co v člověku je, a komunikovat s tímto zdravým aspektem jeho osobnosti. — Být v kontaktu s jeho silou a schopností, nikoli s bezradností. — Pokud se pracovník zaměřuje na bezmoc klienta, posiluje jeho závislost a očekávání pomoci. — Jestliže se soustředěně zabývá "patologií", může se stát, že bezděčně posílí nemoc. — Když však klientovi zprostředkuje pochopení, že má kapacitu k řešení svého vlastního problému, a v tomto vědomí jej podporuje, pomáhá mu objevovat nové úhly pohledu a tím nové způsoby řešení. Jedinečnost a sebeurčení — Individualita má v sociální případové práci výjimečné postavení. — Neznamená to však, že by musela dominovat za každou cenu. — Někdy je nutno ji utlumit nebo ukáznit, aby byl udržen kurz zaměřený k cíli. — Důraz kladený na jedinečnost člověka umožňuje vidět odlišnosti jedince v pozitivním světle. Jedinečnost a sebeurčení — Proces případové práce je zahájen vytvořením vztahu klienta a sociálního pracovníka, dvou individualit, které se setkávají a angažují, aby spolu řešily určitý úkol. Jedinečnost a sebeurčení — Hodnotový pojem sebeurčení v kontextu případové práce znamená, že klient je a nadále má být sám sebou. — Jestli klient službu přijímá, nebo odmítá, to je jeho vlastní rozhodnutí. — Ten, kdo volí mezi alternativami, je klient, nikoli pracovník. — Princip sebeurčení znamená, že je pouze na klientovi, jestli se bude v procesu případové práce angažovat, nebo nebude. — Všechny znalosti, dovednosti, informace i zájem nabízí sociální pracovník zdrženlivě, s respektem a úctou ke klientovi, který má vždy právo i potřebu zvolit si svůj směr sám. — Úkolem případového pracovníka je klientovi k jeho sebeurčení napomáhat a snažit se jej získávat ke spolupráci. Problémy řešené v sociální případové práci — Případová práce se zabývá řešením takových problémů, které klienta spoutávají a omezují optimální využívání jeho vnitřních i vnějších možností Problémy řešené v sociální případové práci — Některé problémy vyplývají z prostředí. — Další jsou mezilidské, zejména rodinné; ty tvoří hlavní oblast případové práce. — Další skupinou problémů jsou problémy vnitřní, intrapsychické. — Je žádoucí odlišovat cíle, které sociální pracovník v případové práci sleduje, a postupy, jichž přitom využívá. — Cílem je nejlepší dosažitelné řešení problémů uvedených v předchozím odstavci. — Užívané postupy můžeme rozdělit následovně: — poskytnutí psychické podpory klientovi, vyjádření zájmu; — explorování problému, ventilace klientových pocitů; — přímé ovlivnění klienta, např. vyjádřením pracovníkova názoru, poskytnutím rady, intervencí v konfliktu, zprostředkováním jiné služby; — reflexe souvislostí, zejména vztahů mezi prožitky klienta a tím, co se děje v jeho prostředí, reflexe vlastních reakcí klienta a jejich vlivu na okolí, reflexe klientových motivů a reflexe klientova osobního vývoje. — Praktická práce s klientem je směsí těchto postupů zasahující různé sféry klientova života a sestupující do různých hloubek klientových prožitků. — Sociální pracovník se angažuje v řešení narušených rodinných vztahů zejména tehdy, když problémy v rodině mají vliv na sociální a ekonomické podmínky rodiny: — pomáhá žákům, kteří mají problém využívat možností nabízených vzdělávacím systémem; — v klinické praxi se snaží řešit záležitosti, které negativně ovlivňují působení léčby; — zabývá se vztahem pacienta k jeho rodině i k jeho lékařům — • velmi často je nejdůležitějším úkolem sociálního pracovníka dovést klienta k přijetí nějaké služby; — • zjišťuje potřeby klienta, odpovídající služby vyhledává a plánuje jejich využití; pokud klient nabídku přijme, napojuje jej na zdroj požadované služby a monitoruje proces cílené péče. — Většinou je nezbytné vypracovat individuální plán pro každého konkrétního klienta, kterých služeb a nabídek léčby bude využívat, a současně připravit postup mapující, jak jsou služby v daném případě skutečně poskytovány a využívány. — Individuální plány umožňují sledovat postup klienta k dosažení jeho cílů, tedy vlastně výsledky případové práce. — Postup při plánování práce s klientem využívající "externí zdroje", tj. zdroje přesahující možnosti sociálního pracovníka, může zahrnovat pět kroků: — identifikace vhodného klienta; — určení klientových potřeb; — naplánování služeb nebo léčby; — napojení klienta na adekvátní zdroje; — monitorování případu, poskytující zpětnou vazbu o tom, zda a jak jsou služby poskytovány a využívány. Hodnocení případu a plán péče — Případová práce je proces, který zahrnuje: — sociální studii, — vyšetření, — intervenci, — ukončení Hodnocení případu a plán péče — První fáze, sociální studie, je etapou prozkoumávání, ale i důležitých rozhodnutí, např. zda vstoupit do procesu terapie, nebo nevstoupit. — Klient předkládá problém. — Klíčová je jeho motivace ke změně. — Anamnéza, kterou je třeba během první fáze práce s klientem zaznamenat, má zachytit pouze důležité body, neměla by se stát kompletním sběrem dat, pokud k tomu není zvláštní důvod. — Druhou fází je vyšetření. — Je to dynamický a stále se proměňující proces, který prostupuje celým obdobím trvání případové práce. — Jde o přesné vymezení problému a stanovení pracovní hypotézy, která by měla být pouze vodítkem pro potřebnou intervenci, nikoli prostředkem kategorizace nebo nálepkou. — Pracovní hypotéza se proměňuje s měnící se životní situací klienta. — Upřesňují se cíle, které odpovídají klientovým potřebám, ale reagují i na dostupnost služeb. — Třetí fází je intervence. — Intervence neboli terapie začíná vlastně už prvním kontaktem. — Spočívá v rozhovorech, v uklidňování hladiny emocí, ve vztahu, který je zásadním léčebným prostředkem. — Cíle intervence určují klient a pracovník společně. — Ukončení je závěrečnou fází případové práce. — Mělo by být předem dohodnuto, za jakých okolností proces poskytování profesionální pomoci skončí. — Zbytečné prodlužování terapie posiluje klientovu závislost. Komunikace s klientem — Pro vytvoření dobrého vztahu s klientem, ale i pro celý proces případové práce je zásadně důležité zvládnout umění rozhovoru. Ericksonovské provázení a vedení v rozhovoru — Technika provázení a vedení, sloužící k navození a rozvíjení dobrého a bezpečného kontaktu s klientem, byla popsána a užívána M. H. Ericksonem. — Vychází z předpokladu, že vše potřebné je obsaženo v klientovi, i změna vychází z něj. — Při provázení jde pracovník obrazně vedle klienta jeho rytmem a tempem, drží s ním krok, aby navázal dobrý kontakt a důvěru. — Používá podobného jazyka jako klient, může to být řeč obrazná anebo logická. — Jazykem lze zareagovat i na to, zda jsou pro klienta bližší podněty zrakové, sluchové nebo dotykové a pohybové. — Provázet lze také v rovině paraverbální, klientovi je možné přizpůsobit dechový rytmus i tempo řeči, lze třeba vzdychnout podobně jako on. Rogersovský rozhovor — Umění rozhovoru má mnoho směrů. — Jedním z těch zásadních, které jsou zdrojem inspirace pro práci a nadějí pro potřebnou změnu klienta, je psychoterapie rozhovorem, jinak také nedirektivní nebo na osobu zaměřená psychoterapie, podle svého autora nazývaná nejčastěji jako terapie rogersovská. Rogersovský rozhovor — To, co je v tomto přístupu nosné a léčivé a čím je charakterizován rogersovský terapeut, je autenticita (pravdivost, věrohodnost, ryzost, kongruence), empatie (vciťující porozumění), reflexe a v neposlední řadě plná akceptace a úcta ke klientovi, tedy vřelost. Fáze rozhovoru — Každý rozhovor má svůj rytmus. — Prochází úvodní fází, — fází jadernou — a závěrečnou. Fáze rozhovoru — Úvodní fáze slouží k navázání kontaktu, odstranění obav, k položení prvních základů pro důvěru, k vzájemnému naladění komunikujících osob. — Je tu prostor pro získání základních údajů o klientovi. — Oční kontakt obvykle vyjadřuje ochotu angažovat se v komunikaci. Je to jeden z nejvýraznějších ukazatelů vnímavosti a pozornosti. Nedostatek očního kontaktu bývá interpretován jako nedostatek účasti, zájmu a upřímnosti. — Odstín hlasuje rovněž významným vyjadřovacím prostředkem. Příliš hlasitý silný tón bývá známkou agresivity, tendence ovládat a uplatňovat sílu. Příliš tichý a monotónní hlas zase může vyjadřovat nezájem, odmítnutí nebo rezignaci. — Výraz obličeje jako úsměv nebo zamračenost, přikyvování nebo vrtění hlavou, chvění rtů nebo zčervenání, jsou rovněž důležité zprávy pro pozorovatele. — Lze zaznamenat nejistotu, strach, rozpaky, vztek i nedůvěru. — Výraz tváře čili výraz mimický mj. může prozradit, že člověk něco jiného říká, než myslí. — Ruce začínají mluvit, když zmlknou ústa, řečeno slovy S. Freuda. — Někdy se ruce i paže pohybují intenzivně ve snaze dokreslovat emoční obsah slov, jindy jsou gesta pouhou dekorací mluvy, manýrou, ale i tak jsou projevem energie. — Významná je i pozice těla, stejně jako vzájemné postavení účastníků rozhovoru. — Doporučuje se, aby klient s pracovníkem seděli vůči sobě zhruba v pravém úhlu. — Takové uspořádání poskytuje pocit bezpečí a umožňuje otevřenost. — Sezení čelem proti sobě může provokovat ke konfrontaci. — Oblečení a celkový zjev jsou také významnými součástmi neverbální komunikace. — Styl oblečení, stejně jako účes a celková upravenost o člověku mnoho vypovídají. — Můžeme vnímat barevné vyladění, ozdoby, přezdobenost, chybění detailu, ležérnost i úzkostlivou dokonalost. — Sociální pracovník je pouhý člověk "všem bídám poddaný", nemusí se cítit pokaždé dobře, nemusí mít vždycky na každého náladu, ale musí udělat všechno pro dobrý kontakt s klientem a musí si uvědomovat a korigovat i své neverbální projevy. — Sociální případová práce je propracovaná metoda pomáhající lidem, aby si pomohli sami. — Ani nejodpovědnější a nejangažovanější sociální pracovník nikdy nedělá pro klienta to, co klient může pro sebe udělat sám. — Případová práce má začínat tam, kde se klient právě nachází, akceptovat klienta takového, jaký je, a snažit se do starých problémů vnášet nové porozumění, nabízet jiný úhel pohledu, novou perspektivu. — Literatura — Berg, I. K. (1992): Posílení rodiny. ISZ, Praha. — Havrdová, Z., Nováková, Z. (1995): Učební texty pro studenty sociální práce FF UK v Praze. Remedium, Praha. — Kopřiva, K. (1997): Lidský vztah jako součást profese. Portál, Praha. — Kratochvíl, S. (1997): Úvod do psychoterapíe. Portál, Praha. — Novotná, v., Schimmerlingová, V. (1991): Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. Karolinum, Praha .