1
Tento učební materiál vznikl v rámci projektu Inovace studijního programu Pastorační a sociální práce ETF UK
(CZ.2.17/3.1.00/33279) spolufinancovaného z prostředků Evropského sociálního fondu, státního rozpočtu České
republiky a rozpočtu hlavního města Prahy.
Evropský sociální fond – Operační program Praha Adaptabilita
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
ZDROJE TEOLOGIE
Písmo (tento teologický zdroj bude předmětem druhé části semestru)
Autorita apoštolů – garance kontinuity mezi Ježíšovým posláním a církví
- autorita apoštolů je dosvědčována Písmem a tradicí
- k autoritě izraelského Písma a autoritě Krista přibývá autorita apoštolů a jejich
následníků, jakožto první instance výkladu Ježíšových záměrů
Písmo – při jeho sestavování hraje roli kriterium „apoštolskosti“ – spisy ne přímo od apoštolů,
ale v kontinuitě s učením a praxí apoštolů
- k autoritě jednotlivých spisů přispělo jejich liturgické užívání
- ve 2. st. střet s Markionovým učením a s gnozí; spory až do 5. st.
Písmo jako jedinečná autorita teologie – ostatní jsou pouze odvozené, relativní
- pokud nedává patřičné místo Písmu, nejedná se o křesťanskou teologii: Proč?
---) křesťanská teologie hovoří především o JK a veškeré další skutečnosti, tak jak je
poznávaná skrze něho ---) JK poznáváme vposledku pouze z Písma
existují příležitostné odkazy na JK i jinde: Žid, který žil, kázal, konal zázraky …
---) to nám pro teologii nestačí: potřebujeme znát jeho učení, vztah k Bohu,
interpretace jeho smrti a vzkříšení … tedy to, co lze nalézt v Písmu
2. vatikánský koncil ve Věroučné konstituci o Božím zjevení (Dei Verbum) chtěl obnovit
čtení Písma jako hlavního prvku katolické zbožnosti a teologie (DV 6.24-25)
- „Proto má být studium Písma svatého duší posvátné teologie.“ (DV 24)
- „Vždyť neznat Písmo znamená neznat Krista.“ (Jeroným, DV 25)
Problém autoritativní interpretace Písma: kdo má autoritu Písmo vykládat?
- Tertullián (2. st.): pouze církev definovaná těmi, kteří se drží konkrétní tradice učení,
může rozumět Písmu – heretici citují Písmo bez užitku
- v době reformace se používalo proti protestantům; dnes je diskuse dále, zvl. ve vztahu
k akademii
- v ŘK církvi otázka učitelského úřadu: 2. vatikánský koncil potvrdil, že autentická
interpretace Božího slova v Písmu nebo Tradici byla svěřena pouze učitelskému úřadu
církve (magisteriu), ale rovněž tak podřadil magisterium Božímu slovu, kterému
(magisteriát) slouží.
„Avšak úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze
živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista.
Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo
předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší,
svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá
k věření jako zjevení od Boha.“ (DV 2.10)
Tradice - lat. traditio, řec paradosis = předávání (svěřování v ochranu, odevzdávání)
2
živá tradice Písmo i nadále vykládala a aktualizovala v životě církve
- „To, co církev učí,“ „co mnozí teologové věřili,“ „co se všeobecně drží“
- 1 Kor 11,23 Pavel předává, co sám přijal.
- od 2. století dále: nutnost shodnout se na zdrojích autentického učení v rané církvi a
uchránit totožnost křesťanské víry vůči bludům
- křesťanská víra se od profetického charakteru posouvá k historickému charakteru
- proti gnozi Ireneus z Lyonu tvrdí, že tradice je veřejná, viditelná, je možno ji vyjádřit
společným pravidlem víry neboli vyznáním (symbolon, credo)
- Tertullián a Ireneus se odvolávají na zajištění tradice skrze nepřerušený řetěz biskupů
a jejich církví (viz „apostolicita“)
- 3 znaky závaznosti (podle stoické praxe, již Ireneus ve 2.století)/Vincent z Lerins
(5.století): starobylost – universalita – konsensus (souhlas)
---) toto pravidlo použito při sestavování kánonu NZ proti gnostickým nárokům na skryté
nauky
- Patristické období se stalo jedinečně normativní pro další období: vyznání víry
(koncily), liturgie, třístupňová hierarchická struktura
Pravoslaví: tradice je závazná, je-li apoštolského původu
- Basil Césarejský (4. st.): vedle psaného učení apoštolů je zde ještě jejich nepsané
učení, uchované v liturgickém životě církve – a je stejně apoštolské a autoritativní
Martin Luther: kritika tradice
- nejdříve uznává závaznost prvních čtyř ekumenických koncil (consensus
quinquesaecularis)
- později pouze Bible jako jediný pramen víry
Členění tradice
Tradice: obsah (pasivní) X proces (aktivní)
- apoštolská (má svůj původ v čase apoštolů, např. vyznání víry) X po-apoštolská
- psaná (buď jen Písmo, nebo i ostatní) X ústní
- funkce uchování (vztahuje se k uchování vzpomínky na minulé) X funkce konstitutivní
(vztahuje se do budoucnosti)
- univerzální – regionální – místní
- normativní (má závazný charakter) X nenormativní
Vývoj tradice
Johann Adam Möhler (Tubingenská škola), 19.století: tradice jako proces, není statická, ale
dynamická, totožná se zkušeností DS v církvi.
- toto dává tradici orientaci směrem do budoucnosti
John Henry Newman, 19.století: nauka v průběhu svého předávání činí pokroky, prochází
organickým vývojem, který může být připodobněn k postupně se odhalující myšlence v mysli
Modernismus: mohou mít dogmata náboženskou hodnotu, pokud postrádají historickou cenu?
Musí se historická fakta křesťanství a křesťanská dogmata doplňovat? Musí se dějiny a
dogma navzájem verifikovat?
- katolické pojetí tradice (Maurice Blondel) leží mezi extrinsicismem (vnější pečeť
božské nebo církevní autority je dostačující) a historicismem (dogma je nepřijatelné,
pokud není ve shodě s vědecky pojatou historií)
2. vatikánský koncil: „Tato apoštolská tradice prospívá v církví s pomocí Ducha svatého.
Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je
uchovávají ve svém srdci, tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní
zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné
3
charizma pravdy. Církev totiž během staletí směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní
nenaplní Boží slova. (DV 2.8)
- poprvé v dějinách koncilů spojena tradice a pokrok v nauce, kterému bylo rozuměno
jako prohloubení vhledu do Božské pravdy
Josef Zvěřina: tradice jako paměť církve
„Tradice zajišťuje náboženství jako historickou kontinuitu a obsahovou identitu. Vytváří
symboly a obřady, mýty a formule, ale zase opačně je právě jimi ustavována. Má tedy
moment tvořivý i uchovávající, je nejen uchováváním, ale též aktivním předáváním.“
- v širším smyslu zahrnuje tradice i Písmo: tradice vydala Písmo, Písmo udržuje a
pročišťuje tradici
Wolfgang Beinert: Tradice jako božská a apoštolská se projevuje navenek jen v lidských
tradicích, které jsou jako dějinné jevy vázané na čas a nejsou proto vždy věcně správné a
obsažné. Proto mohou být přijaty jen po kritickém zkoumání.
- Principem tradice je princip pravdy, ne zvyků (Tertullián).
Vztah Písma a tradice
„Novější teologie hledá co nejtěsnější pouto mezi Biblí a tradicí – Bible je písemně zachycené
jádro apoštolské tradice, tradice je předáváním skutečnostní víry a vyvíjejícím se církevním
chápáním Písma.“ (Ted Schoof 2004: 183)
- 2. vatikánský koncil sice neuzavřel debatu o dvou oddělených komplementárních
zdrojích zjevení (viz Trident), ale favorizoval ne-dualistický pohled na tradici a Písmo
„Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí
vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a směřuje k témuž cíli. Písmo svaté je
totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého; posvátná tradice pak předává
Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům,
aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili. A to je
důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého.
Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.“ (DV 2.9)
- podobně protestantská teologie dnes vidí autoritu Písma a tradice v jejich závislosti na
přítomnosti DS: Paul Tillich – živá tradice, jejíž součástí je nejen Písmo a církevní
učení, ale i naše životy
Literatura
Beinert, W., 1994, Slovník katolické dogmatiky. Olomouc: MCM.
Noble, I., 2005, Po Božích stopách. Teologie jako interpretace náboženské zkušenosti. Brno:
CDK.
Schoof, T., 2004, Aggiornamento na prahu 3. tisíciletí? Vývoj moderní katolické teologie.
Praha: Vyšehrad.
Věroučná konstituce o Božím zjevení. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon,
1995.
Zvěřina, J., 1992, Teologie agapé I. Praha: Scriptum.