1
Tento učební materiál vznikl v rámci projektu Inovace studijního programu Pastorační a
sociální práce ETF UK (CZ.2.17/3.1.00/33279) spolufinancovaného z prostředků Evropského
sociálního fondu, státního rozpočtu České republiky a rozpočtu hlavního města Prahy.
Evropský sociální fond – Operační program Praha Adaptabilita
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Specifické metody sociální práce
Základní pojmy a souvislosti
Smyslem a cílem sociální práce a sociální pedagogiky je pomáhat lidem při řešení (při
nalézání řešení) jejich problémů a obtížných situací
Sociální deviace jsou příčinou, ale zároveň závažnými, často dramatickými důsledky
(vyústěním) sociálních problémů lidí – jednotlivců, skupin, společnosti
Projevem sociálních deviací jsou např. různé formy násilí, kriminalita, šikana, závislosti,
sebevraždy, prostituce, rasismus, bezdomovectví (označované jako sociálně patologické jevy)
i problémy vyplývající z odlišnosti – problémy lidí s postižením, s odlišnou sexuální orientací
a dalších menšin. Sociální deviace často vedou k sociálnímu vyloučení.
Termín sociální vyloučení vystihuje reálnou situaci osob či skupin, které jsou okolnostmi
znevýhodněny. Důvody takového znevýhodnění jsou různé a často propojené, nejčastěji se
uvádí věk, pohlaví, zdravotní stav a etnická příslušnost (modelovým příkladem nejvíce
znevýhodněného je starší invalidní žena z romské komunity, která se dopustila krádeže,
nebo jiného trestného činu). Mnohdy nejsou tito lidé nijak nebo zcela vinni svojí izolací, je
mnoho faktorů, které se na vývoji situace podílejí, výsledek je ale vždy katastrofou nejprve
pro člověka, který se vyloučeným stal, v konečném důsledku ale pro celou společnost.
Zatímco pro sociálně vyloučeného jedince nebo skupinu tento stav znamená nejhorší životní
podmínky, pro zbytek společnosti je pak existence sociálně vyloučené skupiny jednak
důkazem její neúčinné solidarity (což z dlouhodobého hlediska posiluje společenský
cynizmus), jednak znamená i potenciální ohrožení stability společnosti, výbušnou situací
(která vzniká vždy, když jsou určité skupiny obyvatel vystaveny mimořádně špatným
životním poměrům).
Nad sociálními deviacemi se můžeme zamýšlet ve 3 rovinách:
 Seznamovat se a zkoumat konkrétní jevy
 Hledat obecné charakteristiky a souvislosti (důsledky, příčiny, prevence)
 Pokoušet se u hlubší reflexi (člověk, zlo, hodnoty, stav světa aj.)
Norma, normalita, sociální norma,
Lidé (jednotlivci i skupiny) jsou si podobní, mají mnoho společného, ale zároveň jsou odlišní,
jedineční. Mají různé potřeby a zájmy, které se snaží uspokojovat. Různost zájmů a potřeb
představuje potenciální konflikt. Společnost je systém, pro své fungování, pro rovnováhu
potřebuje pravidla pro předcházení a řešení konfliktů. Od počátku lidské společnosti existují
nežádoucí společenské jevy (násilí, vraždy, krádeže, incest a mnoho dalších) a společnost
2
hledá způsoby jak jim zabránit.
Existují i jiné systémy než lidská společnost - Vesmír, příroda, lidské tělo, technické systémy.
Všechny mají svá pravidla, bez kterých nemohou existovat, plnit své funkce. Některá pravidla
jsou jasně formulována, některá spíše tušíme a poznáváme. Některá sami tvoříme, jiná
přijímáme.
Norma je pravidlo (předpis, zákon) sloužící pro zajištění fungování a rovnováhy. Normativní
řád je soubor norem.
Společenský (sociální) řád je systém složený z mnoha subsystémů obsahujících různé druhy a
skupiny norem (zvyky, obyčeje, mýty – „poselství“, náboženské, etické, právní normy,
pravidla různých skupin), které se týkají našeho chování a jednání. Normy jsou důležité pro
naše očekávání. Co já očekávám od druhých, co druzí očekávají ode mne.
Mezi normami a jejich uplatněním může existovat napětí. Přijímání společenských norem
(dobrovolné, nucené) probíhá v procesu enkulturace, socializace.
Pro vynucení dodržování norem slouží sankce (sanctio = potvrzení, schválení)
Mohou být pozitivní (odměna), nebo negativní (trest), verbální, fyzické, ekonomické, aj.
Normy mohou být vnější (explicitně vyjádřené) nebo vnitřní (svědomí). Normy mají různý
stupeň obecnosti (rozsah platnosti) a závažnosti.
Normy se mění v čase (pravěk, starověk, středověk, novověk, industriální společnost,
postmoderní společnost), jsou také různé v různých zemích a oblastech (mnohoženství,
drogy, zabití, rasové zákony, sexuální orientace).
Sociální norma je soubor institucionalizovaných nebo kolektivních očekávání a
hodnocení určitých typů chování v určité sociální jednotce. Je syntézou řady časových a
situačních rozhodnutí a hodnocení určitého problému nebo chování.
Sociální norma má složku (funkci):
 informační
 kognitivní
 emoční (ovlivňuje prožívání)
 hodnotící
Jak vzniká norma? Co je normální?
Normy a normalitu (to, co je normální – běžné, žádoucí) vznikají a jsou určovány různým
způsobem:
Statistické pojetí normy;
Vymezení normy je závislé na četnosti nebo intenzitě posuzovaných projevů. Tento způsob je
používán zejména tehdy, jestliže lze hodnocení kvantifikovat (změřit, číselně vyjádřit). Může
jít o četnost určitého projevu (např. opakované konflikty s lidmi, konzum alkoholu, a jiných
látek, odlišná sexuální orientace, IQ, věk) nebo jeho intenzitu (např. míra úzkostnosti,
množství konzumovaného alkoholu jednou osobou za určité období, dosažený věk). Za těchto
okolností jsme schopni rozlišit hodnoty průměrné a průměru vzdálené, případně zcela
extrémní. Jestliže graficky znázorníme rozdělení četnosti jednotlivých hodnot sledovaného
jevu, vznikne křivka, která přibližně odpovídá Gaussově křivce normálního rozdělení s
jedním vrcholem a relativní symetrií. Svislá osa znázorňuje velikost (intenzitu) sledovaného
jevu, vodorovná četnost výskytu jednotlivých hodnot. Ve středu (0) je nejčastěji se
vyskytující hodnota. Základní ukazatele, které skupinu charakterizují a určují i hranice normy
dané vlastnosti v této skupině, jsou průměr a směrodatná odchylka. Průměr představuje
střední hodnotu sledovaného znaku. Norma se podle tohoto pojetí ztotožňuje s hodnotou, resp.
3
pásmem hodnot s největší četností. Míru variability určuje směrodatná odchylka, která je tím
větší, čím více možných variant může daný znak nabývat. Přináší nám informaci, jak se
jednotliví členové sledované skupiny mohou lišit. Obvykle normu netvoří pouze hodnota
průměru, ale její hranice je vymezena dvěma směrodatnými odchylkami na obě strany od průměru
(toleranční pásmo).
Zpravidla platí, že to, co je v daném společenství časté, není posuzováno jako abnormální.
Tento přístup může vést k dezorientaci v hodnocení, protože mnohé projevy, např. agresivní
jednání, konzum alkoholu aj. nelze zařadit do kategorie žádoucích projevů jen proto, že jejich
četnost ve společnosti vzrostla.
Sociokulturní pojetí normy a normality
V praxi hodnocení normality závisí na komplexu norem a očekávání dané společnosti je
sociokulturně podmíněné. Vyplývá z tradic, způsobu života, přírodních, ekonomických,
sociálních, kulturních, politických a dalších podmínek. Za normální bývá považováno to, co
odpovídá běžným představám o plnění určité sociální role nebo o chování, které by bylo v
dané situaci vhodné. Míra tolerance společnosti k odchylkám může být různá a může se v
průběhu času měnit. Toto pojetí normality vyjadřuje vázanost společnosti na hodnoty a normy
většiny (střední a vyšší sociální vrstvy), zbytek společnosti je nemůže podstatněji ovlivnit.
Sociokulturní norma se odráží ve stereotypech postojů k odlišným lidem, jejichž chování bývá
častěji posuzováno jako nepřijatelné a abnormální. Je tak hodnoceno proto, že se vymyká
běžnému očekávání. Méně příznivě bývají hodnoceny všechny nápadné projevy, přestože
nemusí být příznakem závažnější poruchy. Tento problém se objevuje při hodnocení jak lidí
se zdravotním handicapem, tak sociokulturně odlišných lidí, např. příslušníků etnických,
náboženských a jiných menšin, přistěhovalců, uprchlíků. Jeho příčinou bývá často nedostatek
informací i rozdílné pojetí norem majoritní společnosti a různých minorit.
Mediální norma
Při vymezení sociokulturních norem a normality mají v současné době značnou úlohu média.
To, co je opakovaně a často atraktivním způsobem prezentováno jako žádoucí nebo
standardní se postupně stává normou. Příkladem může být jak
sdělovací prostředky nežádoucím způsobem ovlivňují postoj k násilí. Násilné chování je
velmi často prezentováno jako něco běžného, a tudíž i normálního. Nejde jen o nadměrnou
frekvenci akčních filmů, které jsou zjevnou fikcí, ale také o pojetí zpravodajství. Asymetrické
informace o dění ve společnosti (s převahou různých neštěstí a senzací) mohou vyvolat pocit,
že násilí je normální. Zvyšuje se tak tendence k agresivnímu jednání, zejména u dětí a
mládeže.
Norma jako ideál
Norma může být stanovena také jako cíl, ideál, kterého by bylo žádoucí dosáhnout, přestože
v praxi neexistuje. Takové stanovení normy má především motivační charakter. Příliš vysoký,
nereálný cíl má ale demotivující vliv.
Uvedené pohledy (nepředstavují ještě všechny vlivy a různá pojetí) ukazují, že vznik a tvorba
– poznávání a stanovování norem je složitý, dynamický a multifaktoriální proces, který je
třeba průběžně zkoumat a citlivě interpretovat a aplikovat.
Sociální deviace
Deviace je v obecném pojetí chápána jako jakákoliv odchylka od normální struktury nebo
4
funkce v přírodě nebo ve společnosti.
Má svoji kvalitu (čeho se týká), kvantitu (velikost), směr (pozitivní,negativní)
Deviace nepředstavuje vždy chybu, něco nežádoucího. Může mít neutrální hodnotu, nebo
naopak může být žádoucí. Přesto většinou převládá negativná interpretace pojmu.
Sociální deviace se týkají sociálních vztahů a interakcí ve společnosti. Především jde o:
 Deviantní chování a jednání
Za deviantní společnost považuje také:
 Poruchy psychických funkcí
 Některé fyzické charakteristiky (postižení)
 Některé sociální charakteristiky (rozvedený/á, sirotek, nezaměstnaný, závislý,
propuštěný z vězení atd.)
S nástupem změny paradigmatu ( postmoderna) dochází i ke změnám postojů k neměnnosti
norem.
Typologie sociálních deviací
1. Podle oblastí společenského života
etická, právní, ekonomická, politická, aj.
2. Podle povahy sankce, kterou je postihováno a která by měla vyjadřovat závažnost daného
jevu nebo jednání..
3. Podle stupně rozšíření - výjimečná, epizodní, sporadická, častá, masová
4. Podle skupin a kategorií nositelů
mládež, “bílé límečky”, “underclass”, etnická nebo jiná menšina
(náboženská, politická, biologická ), vládnoucí skupina
příklady: extrémní feminismus, náboženský fundamentalismus, sekty, politický
extremismus, radikální ekologická hnutí, hippie atd.
Absolutní a relativní pojetí norem, normativní a reaktivní pojetí sociálních deviací.
Absolutní pojetí norem předpokládá, že normy jsou platné za všech okolností, vždy a všude.
Relativní pojetí norem bere v úvahu vývoj a změny norem v závislosti na čase a měnících se
podmínkách.
Normativní pojetí sociálních deviací charakterizuje deviaci na základě porovnání jevu
(chování, jednání) s existující normou.
Reaktivní pojetí hodnotí jev (chování, jednání) podle reakce společnosti.
Tradiční teorie sociálních deviací spočívaly na neproblematičnosti sociálního řádu, na
předpokladu “danosti” sociálních norem. Novější teorie vycházejí ze sociokulturní variability
hodnocení jednotlivých aktů a jevů:
 deviace není danou vlastností určitých forem chování, ale je charakteristikou, kterou
na ně klade veřejnost
 pravidla a normy nemají absolutní charakter, tzn. že neplatí předpoklad
“absolutistů”, že normy - jsou stálé, jejich význam je jednoznačně určitý, jsou
kompletně uspořádány pro všechny možné situace, jsou univerzální,
nadčasové, jsou sankciovány nezávisle na individuích ( členech skupiny)
 deviace je funkcí vnímání a hodnocení určitých forem chování společenstvím, jehož
se akt týká nebo jež je s ním seznámeno
 deviace je funkcí sociální kontroly, oficiální (tvůrců práva, realizátorů sankcí atd.) i
neoficiální (veřejné mínění, skupinové hodnocení.)
Tato relativizace norem má své opodstatnění, má však svá omezení a neměla by vést ke stavu
ohrožujícímu sociální fungování a v konečné podobě k rozpadu sociálního řádu.
5
Sociální reakce je ovlivněna pěti skupinami faktorů:
1. charakteristiky vlastního jednání – existence platnost norem v dané oblasti, délka a
závažnost jednání, vztah ke společenským cílům
2. charakteristiky nositele (pachatele) – věk, pohlaví, etnická příslušnost, sociální
postavení, profese, náboženství
3. charakteristiky reagujícího „publika“ (okolí) – rodina, skupina, dav
4. charakteristiky společnosti (širší okolí – prostředí) totalitní, demokratická
5. charakteristiky situace – válka, přírodní katastrofy
Reakce společnosti může být nesprávná, a to buď záměrně, nebo na základě nedostatečných
nebo chybných informací. Následující tabulka ukazuje možné varianty:
Chování
Společenská reakce
„Normální“
Konformní
Deviantní
Označené jako konformní Konformita (1) Skrytá deviace (2)
Označené jako deviantní Falešné označení (3) Zjevná deviace (4)
Kategorie (1) a (4) jsou jasné, očekávané
(2) Skrytá deviace – jednání není zaregistrováno, je považované za bezvýznamné, je zájem,
aby se o něm nevědělo (politický, jiný)
(3) Falešné (nespravedlivé) označení - omyl, záměr
Deviantní akt, deviantní kariéra
Deviantní akt je vlastní projevení se sociální deviace, je podmíněno interakcí mezi nositelem
a jeho okolím (prostředí, situace)
Z hlediska vývoje v čase má několik fází:
 Motiv
 Deviantní jednání
 Interpretace – označení jednání za deviantní
 Regulační opatření
 Vliv této reakce na nositele deviace
Podle motivu existují dva druhy deviantních aktů:
 Obranný je vyvolán pocitem ohrožení
 Dobrodružný vychází z potřeby pocitu vzrušení
Fáze deviantního obranného aktu:
1. Nastane ohrožující událost, situace
2. Vzniká silná emoce, stres, úzkost – tendence ke zkratkovitému
jednání
3.Následuje výběr z řešení objektivně možných a subjektivně
přijatelných
Fáze deviantního dobrodružného aktu:
1. Jednání se dostává do vědomí potenciálního devianta – informace, poznání.
2. Vzniká a rozvíjí se zvědavost, touha zkusit to.
3. Následuje akce a postupné přebírání nové role.
Deviantní kariéra.
Od epizodického (ojedinělého, náhodného) deviantního aktu může dojít až k deviantnímu
6
způsobu života. Záleží na osobní a sociální identitě, na vlivu prostředí a jeho reakcích.
(Příklad „drogová kariéra“ od prvního kontaktu a epizodického experimentování, přes
nadužívání a problémové užívání až k závislosti)
x x x
Většina nositelů sociálních deviací jsou lidé zároveň ohrožující a zároveň ohroženi. Znalost
charakteristik nositelů, příčin a důsledků i postojů (reakcí) společnosti je důležitá pro řešení
vzniklých problémů a situací a zejména pro jejich prevenci. Bludný kruh příčin a následků je
nutno přerušit.
Příčiny sociálních deviací
Existence sociálních deviací - odlišného, většinou problematického a společností negativně
hodnoceného chování a jednání - pochopitelně vyvolává otázky po jeho příčinách. Pochopení
příčin sociálních deviací je důležité pro strategii a konkrétní formy sociální prevence, pro
sociální politiku, sociální práci, pro pedagogiku a další pomáhající profese.
Sociální deviace představují širokou škálu jednání a chování od brutálních zločinů a jiných
společensky vysoce nebezpečných aktivit až po různé osobní a skupinové odlišnosti
společensky neutrální. Tomu také odpovídá velké spektrum příčin, které pro jejich
různorodost lze poměrně obtížně kategorizovat
Každý čin, jednání, chování je vždy výsledkem množství faktorů a jejich vzájemné interakce.
Významnou roli hraje:
 osobnost aktéra (aktérů), která je sama složitým multifaktoriálním fenoménem,
 prostředí (přírodní, sociální)
 konkrétní situace, ve které se čin nebo jednání odehrává.
V souladu s chápáním člověka jako komplexu vzájemně se ovlivňujících faktorů
biologických, psychologických, sociálních a spirituálních můžeme i příčiny sociálních deviací
hledat v těchto oblastech našeho života. Existuje proto celá řada teorií a přístupů, které se
příčinami vzniku sociálních deviací zabývají z různých hledisek.
Biologické teorie.
Biologické teorie vycházejí z předpokladu, že člověk je primárně determinován především
biologicky, přičemž základ jeho konstituce je formován v procesu evolučního vývoje a určen
dědičně. U deviantních aktérů podle těchto teorií existují specifické, odlišné biologické
charakteristiky.
První příklady biologického přístupu objevíme již v antice, kdy existence nemocí, poruch
temperamentu a „nemorálního“ chování byly odvozovány z nerovnováhy tělních tekutin
(Aristoteles, Hypokrates, Galénos).
V 15. a 16. století se v Evropě zdůrazňoval vztah mezi fyziognomií (tělesnými znaky) a
charakterem a chováním člověka. Bradavice, „oheň“ ve tváři, chybějící nebo přebývající
prsty, tvar čela a další fyzické anomálie byly považovány za „Boží prst“. Pro jejich nositele
měly často tragické důsledky.
Na sklonku 18. století zformuloval vídeňský anatom Franz Joseph Gall teorii zvanou
frenologie. Ta přisoudila vládu nad většinou lidských vlastností - včetně protispolečenského
chování - určitým oblastem mozku. Čím větší je daná regulační oblast v mozku, tím lépe je
daná vlastnost vyvinuta. Velikost příslušné oblasti mozku podle Gallovy teorie ovlivňuje tvar
a výstupky na lebce. Ještě v celém následujícím století se v mnohých věznicích pořizovaly
sádrové odlitky hlav odsouzených, aby byly připraveny na nejrůznější měření a výzkumy
V 19. století rozvoj přírodních věd výrazně ovlivňoval i vědy o společnosti. Pozitivistická
7
kriminologie rozvíjející se v té době vychází z principů evoluční biologie. Zločinec je podle
tohoto přístupu jedinec, jehož vývoj byl narušen a jeho abnormalita se manifestuje v oblasti
tělesné, duševní i morální. Projevuje se tělesnými znaky i kriminálním chováním.
CesareLombroso,(1853 – 1909) italský vězeňský lékař předpokládal existenci tzv. ,,rozených
zločinců" (Zločinný člověk, 1876), kteří představují regresi na nižší stupně evoluce a
organického vývoje. Vyznačují se atavizmy- (biologická rezidua předchozích stadií organického
vývoje) a fyzickými stigmaty (abnormální chrup, asymetrie tváře, nadbytečné prsty,
defekty uší a nosu apod.). Podle Lombrosa mají fyzické defekty přímý vztah k deviantnímu
chování (alkoholizmu, sexuální deviaci, kriminalitě apod.) Obojí jsou důsledkem vývojové
regrese, takže z přítomnosti fyzických defektů lze spolehlivě usuzovat na dispozice
k deviantnímu jednání. Kromě rozených zločinců připouštěl Lombroso i jiné typy (zločinec
příležitostný, emocionální, duševně nemocný, epileptický).
Na italský pozitivismus navázala ve Spojených státech amerických kriminálněantropologická
škola, podle které deviace vzniká v důsledku působení převážně negativních
činitelů prostředí na jedince, kteří nejsou schopni tomuto tlaku úspěšně čelit a prosadit se v
podmínkách boje o vlastní existenci
Z pozitivistických tradic rovněž vychází konstituční typologie, která se na základě
zhodnocení souboru zděděných tělesných a duševních vlastností jedinců pokouší k
jednotlivým tělesným typům přiřadit určité psychické vlastnosti, včetně sklonu chovat se
deviantně (Kretschmer, Sheldon)
Ve Spojených státech se zejména v první polovině 20.století stávají populární genealogické
studie, které se snaží dokázat, že inteligence a schopnost chovat se určitým způsobem je
dědičně zakódována a že ji lze dovodit z rozboru osudů předků.Tyto teorie měly často
rasistický podtext, nebo byly rasisticky interpretovány.
Při hledání příčin kriminálního jednání byla stále věnována pozornost studiu mozku a jeho
jednotlivých oblastí. Sídlo agresivity bylo lokalizováno do oblasti čelních mozkových
laloků. Ve třicátých čtyřicátých letech 20. století se rozšířila neurochirurgická metoda zvaná
lobotomie. Při tomto zásahu bylo přerušeno spojení mezi čelními laloky a zbytkem mozku.
Lobotomie měla učinit nebezpečné zločince méně agresivními, používala se i při léčení
dalších psychických onemocnění, např. schizofrenie. Masově se lobotomie používala zejména
ve státních nemocnicích v USA, kde se léčili hlavně chudí. Pacienti se po operaci zklidnili a
byli lépe zvládnutelní. Zákrok však natolik ovlivnil jejich duševní život, že je nadále bylo jen
stěží možno považovat za plnohodnotné lidské bytosti. Stali se strnulí, apatičtí, tupí (odborný
název tohoto stavu je katatonie). Přestože v roce 1949 dostal objevitel lobotomie portugalský
neurochirurg Antonio Egas Moniz Nobelovu cenu za medicínu, byla po několika letech
lobotomie jako lékařská metoda zakázána. Dnes se lobotomie považuje za medicínské
barbarství a dcera jedné z lobotomovaných pacientek organizuje petici za odebrání Nobelovy
ceny jejímu autorovi.
Výzkumy ale dále pokračují a zaměřují se na zkoumání možností zavést do mozku elektrické
čipy, které by ve vybraných oblastech působily stimulačně a tím pozitivně ovlivňovali
fungování příslušné oblasti.
Od počátku osmdesátých let 20.století klasické biologické teorie ustupují pod vlivem rozvoje
medicíny a moderní biologie ( vč.etologie a sociobiologie) a konstituuje se komplexní
disciplína biokriminologii, která se zaměřuje na fyzické aspekty psychologických poruch a
onemocnění. Výzkum je zaměřen na studium genetických anomálií, na změny ve vývoji
centrálního a autonomního nervového systému, na vztah mezi limbickým systémem a
kriminalitou, na EEG anomálií, na biologickou podmíněnost poruchy pozornosti
s hyperaktivitou (ADHD), na studium biochemických faktorů. Na působení neuropřenašečů –
dopaminu, serotoninu, noradrenalinu a dalších, na vliv léčiv na psychologii člověka a další
8
faktory.
Biologické teorie obecně (minulé i ty současné) spojuje přesvědčení o existenci biologické
predispozice, která sama, nebo v kombinaci s jinými vlivy, může způsobovat deviantní
jednání jednotlivce. Pro rozvoj deviantního jednání tak není určující výchova jedince a vliv
sociálního prostředí, ale biologická podstata člověka, která determinuje jeho další vývoj.
Základní otázkou biologických teorií je „kde je v člověku chyba?".
Moderní teorie jsou ve svých tvrzeních daleko opatrnější než byly kategorické pohledy
předcházejících koncepcí. Jejich současným rysem je akceptace a příklon k relativistickému
pohledu, a to i přesto, že neustále vyzdvihují primární význam biologické determinace
lidského jednání. Představa agresivního, brutálního maniaka s nízkým IQ a silnými
atavistickými sklony také daleko lépe vyhovuje portrétu, který si o „typickém deviantovi"
vytvořila většina lidí. Biologické přístupy není možno absolutizovat, člověk je však
biologickým organizmem, podléhá biologickým zákonům a biologická predispozice
k určitému jednání je nesporná. Do jaké míry se tato predispozice naplní záleží na
dalších faktorech.
Psychologické teorie
Psychologické teorie za rozhodující faktor, který sociálně deviantní jednání vyvolává považují
lidskou psychiku a duševní pochody člověka. Z hlediska psychopatologie je deviace
považována za „nemoc" a „abnormalitu"; za něco, co je třeba léčit a podrobovat kontrole
lékařů.
V první polovině 20. století dominantní místo mezi psychologickými teoriemi kriminogeneze
zaujímají psychoanalytické koncepce, vycházející z učení Sigmunda Freuda, které deviaci
považují za projev zablokovaných a potlačených pudových sil.
Freud bývá bohužel spojován výhradně se sexualitou a bývá mu zazlíváno, že na ni kladl
přehnaný důraz. 1. světová válka byla pro Freuda velikým otřesem, který jej zasáhl jak
profesně, tak osobně. Právě pod dojmem této tragédie začal zvažovat možnost destruktivních
pudů, které nás nutí ničit a zabíjet. V roce 1920 nahradil libido termínem eros a jako protiklad
k němu připojil tanatos. Zatímco eros je tvořivý, plodný, snaží se rozmnožovat a sjednocovat,
tanatos naopak tíhne k umrtvení, k vytváření neživého z živého a k destrukci. Agrese je zde
oddělena od pudu sebezáchovy a stává se autonomním zdrojem energie. Agrese je dle tohoto
nového pojetí „zvnějšněním" (externalizací) tanatu. Kdyby totiž jedinec podlehl volání pudu
smrti, zničil by sám sebe, což můžeme pozorovat například u sebevrahů, nicméně eros, tedy
pud života, se bude do poslední chvíle snažit této sebedestrukci zabránit, a tak dojde k tomu,
že jedinec svou touhu po ničení a zmrtvění otočí ven, proti druhým a vnějšímu světu.
Z psychoanalytické tradice vychází celá řada koncepcí zaměřených na analýzu špatně
uspořádané struktury psychiky individua či na problematiku psychoanalytické typologie
osobnosti, včetně konceptu autoritářské osobnosti.
O integraci psychoanalýzy s behaviorismem se pokusila teorie frustrace a agrese, podle níž
má člověk určité vrozené instinkty, které zásadním způsobem ovlivňují jeho vývoj.
Společenské prostředí brání svobodným vnitřním projevům člověka, a tím u něho vyvolává
frustraci, která uvolňuje agresivní a ničivé síly.
V padesátých letech vzniká ze spojení psychoanalýzy, neodarwinismu, genetiky a etologie
teorie vazby a mateřské deprivace, podle níž je pro rozvoj člověka rozhodujících několik
prvních let života, kdy se vytváří vazba mezi dítětem a matkou. Pokud je dítě zbaveno
mateřské lásky, pak se může vyvinout v psychopatickou a deviantní osobnost.
Vznik a rozvoj deviantního jednání v závislosti na osobní morálce studuje psychologie
morálního vývoje, která za devianty považuje jedince s nedostatečně rozvinutou úrovní
9
morálky.
Sociálně psychologické stanovisko spojuje se sociologickým poznáním psychologická teorie
sociálního učení, podle které se každé, a tedy i deviantní lidské jednání rozvíjí zejména
učením, a to na základě získané zkušenosti.
Z analýzy struktury osobnosti vychází i psychiatrické koncepce psychopatické osobnosti,
kdy psychopatie není považována za nemoc, ale za poruchu osobnosti, její struktury a vývoje.
Psychologický a psychiatrický výzkum v této oblasti vedl k vzniku řady manuálů a programů
sloužících k identifikaci osob s deviantními rysy osobnosti.
I když psychologové obecně uznávají, že biologické a sociální prostředí determinuje duševní
vývoj člověka, prioritní důraz kladou na psychologickou stránku vytváření osobnosti.
Osobnost je jimi popisována a analyzována na základě určitých charakteristik, které mohou
mít stránku jak vnitřní (projevující se zejména určitými osobnostními rysy a schopnostmi), tak
vnější (určující projevy osobnosti navenek). Z hlediska etiologie deviantního jednání zaměřují
psychologové svou pozornost zejména na studium poruch v emocionální sféře jednotlivce,
nedostatečnou socializaci, deprivaci, slabě vyvinuté morální hodnoty či agresivitu. Pozornost
však věnují i situaci a prostředí, které vedou nebo vyvolávají deviaci, zabývají se otázkou
vlivu osobnostních. Faktorů na deviantní jednání a zkoumají vztah mezi různými druhy
duševních poruch a deviací či kriminalitou.
Současné psychologické koncepce deviantního jednání se vyznačují jednak důrazem na
analýzu individuálních diferenčních faktorů v deviantním jednání (porušení normy je
závislé na tom, zda očekávaný prospěch z tohoto porušení převáží očekávané náklady),
jednak příklonem k interdisciplinárnímu přístupu a k integračním teoriím spojujícím
biologické, psychologické a sociologické vědění s poznatky psychiatrické, sociální a policejní
praxe.
Psychologické faktory významně ovlivňují vznik a průběh deviantního jednání, ale i tyto
faktory je nutné chápat v kontextu působení dalších vlivů.
Ilustrující úvahy.
Začátkem sedmdesátých let uskutečnil Stanley Milgram experiment, při kterém zjistil, že
více než 60% náhodně vybraných obyčejných slušných lidí bylo ochotno pod vlivem vědecké
autority udělovat elektrické šoky o napětí až 450V bezbranné oběti (herci, který hrál roli
vyučovaného a reakce na šoky jen předstíral). Tito jedinci nebyli nijak disponováni ke zlu,
dostali se prostě do určité situace, a ta dokonala proměnu obyčejných lidí v pachatele zla.
V roce 1971 zasáhl Philip G.Zimbardo do dlouhotrvající debaty o tom, zda je naše jednání
ovlivňováno především našimi osobnostními rysy, temperamentem, charakterem či strukturou
naší motivace, anebo na ně spíše působí okolnosti a situace, do kterých se dostáváme nezávisle
na naší vůli či na našich záměrech. Řídil experiment, jehož cílem bylo sledovat, jak se
promítne do chování mladých a duševně zcela zdravých studentů bud' zážitek ztráty svobody,
anebo na druhé straně přijetí role nadřízeného dozorce.
Vlastní experiment probíhal následovně: Část dobrovolníků byla náhle zatčena a umístěna do
simulovaného vězení, které bylo vybudováno ve sklepě Psychologického ústavu Stanfordovy
univerzity. Vše probíhalo ve shodě s běžnou policejní i soudní praxí. Druhá skupina studentů
byla postavena do role dozorců, kteří měli dohlížet na pořádek ve vězení a hlídat nebezpečné
zločince. Přítomen byl po celou dobu lékař a dále ředitel věznice, kterým byl sám autor.
Pokus byl plánován na 14 dnů, ale bylo nutno jej přerušit již po několika dnech. Vězňové se
hroutili a dozorci se stávali stále agresivnějšími a brutálnějšími a zneužívali svou moc. Sám
Zimbardo v roli ředitele simulované věznice se přistihl, že po jejích chodbách chodí jiným
krokem.
10
Dalším příkladem vlivu vnější situace na naše chování mohou být velké katastrofy, které
zasáhnou davy lidí (záplavy, zemětřesení, hromadná neštěstí), kdy dochází k hromadnému neklidu
a projevům chování tu s převažujícími rysy paniky (bezcílné pobíhání, křik, lomení
rukama, rvaní oděvu, vlasů, skoky z výšky), tu agrese (znásilňování, rabovaní, zabíjení) či
kriminálního chování obecně (keťasení, charitativní podvody, okrádání bezmocných, zločinné
spekulace parazitující na neštěstí druhých).
Ti, kdo na takové projevy hledí zvenčí, si vždy znovu kladou otázku, jak je to možné. Kde se
tolik zla najednou bere: je hyenismus vskutku zabudován do základů i jinak slušných lidí? Na
poslední otázku si rovnou řekněme, že ano, ale nedávejme těmto základům hned na počátku
licoměrně hodnotící znamení.
Lidská psychika je mnohovrstevná, formovaná v hlubinách přírodního vývoje nesčetnými,
dnes těžko představitelnými podmínkami.
Za normálních okolností je světu nastavena jen její poslední, aktuální vrstva. Ta také řeší
aktuální problémy a je pohříchu tenká, i když ne u každého stejně. Jak tenká je, o tom se
přesvědčuje hlubinná psychologie při pokusech o sondáž spodních, často velmi zasutých vrstev.
Právě v nich se mnohdy nacházejí zakopány příčiny (konflikty, traumata) poruch a
příznaků zrcadlících se na povrchu a nedávajících bez bližšího ohledání'smysl.
V reakci na náročné životní situace se v nás v určitém pořadí spouštějí hierarchicky
uspořádané mechanismy jejich zvládám, a to vždy ve snaze konfrontovat hledané řešení s
dosavadní zkušeností. Čím méně zkušenosti je k dispozici, tím méně „racionální" a tím
archaičtější vzorce chování přicházejí na řadu. A když už nezbývá nic, spustí se bezcílné,
nahodilé chování, které je vlastně jakousi snahou dostat se z neřešitelné situace jakkoli
kamkoli, kde je náznak naděje nějaké řešení nalézt. Toto chování už není racionální a
neodpovídá žádné dosavadní zkušenosti, neboť všechny dostupné prostředky již byly
vyčerpány. Jde o „stav nouze", který máme coby „pud sebezáchovy" ve své biologické
podstatě zabudován všichni. Vzdělání, průprava, kultura, morálka a víra na tom změní jenom
hranici, které musí být dosaženo, aby se takové vzorce chování spustily. Někde na konci jsme
na tom ale všichni prakticky stejně. Tváří v tvář mučení vlastního dítěte je schopen bez
rozmyslu vraždit do písmene každý.
Lidská psychika má nadto svou, rovněž vícevrstevnou, sociální dimenzi, pro kterou platí podobné
zákonitosti. Při překročení určitého množství jednotlivců ve vymezeném prostoru dojde
ke změně chování, způsobované mimo jiné nárůstem anonymity, a tedy snížené individuální
zodpovědnosti za vlastní projevy. Anonymní projevy jsou vždy rychleji zbaveny civilizačního
nánosu než takové, za kterými jsme individuálně rozpoznatelní, či pod které se musíme
podepsat.
„Léčbou" již nastalého rozvratu jsou pak nakonec již opravdu pouze opatření stejně brutální
jako podmínky, které rozvrat vyvolaly: stanné právo a nulová tolerance: Ruku v ruce s nimi
musí však přicházet naděje a skutečná pomoc materiální i duchovní.
Sociologické teorie
Zatímco biologické a psychologické teorie deviace vycházejí z analýzy individua,
sociologický přístup zdůrazňuje rozhodující vliv společnost při vzniku sociálních deviací i při
definování toho, co je a co není deviantní jednání. Deviace z pohledu. sociologického
představuje hrozbu celé společnosti. Nekonformní chování, které je v rozporu s těmi pravidly,
jež uznává většina, představuje hrozbu sociálnímu řádu, a tím i nebezpečí pro sociální
stabilitu celku. Porušení jakýchkoliv sociálních norem tak vede k deviaci, která v konečném
důsledku může rozložit daný sociální řád a způsobit destrukci celé společnosti.
Sociologie přistupuje ke zkoumání sociálních deviací a kriminálního jednání ze dvou
hledisek. První má shodné body s biologickým a psychologickým přístupem a primárně se
11
zabývá etiologií, tj. otázkou, proč k deviaci došlo a jaké sociální síly způsobily, že se jedinec
dopustil deviantního či protiprávního jednání. Druhý přístup spíše než otázka vzniku
deviantního jednání budou zajímat postoje společnosti a pravidla, která jsou porušována,
proč jisté chování, rysy či osoby jsou tradičně spojovány se stigmatizací, odsuzováním a
trestáním.
Historicky nejstarší sociologický přístup ke zkoumání deviantního jednání představuje teorie
anomie, která vychází z pojetí sociální patologie, tedy představy, že podobně jako existují
zdraví a nemocní lidé, tak existují i zdravé a nemocné společnosti ( Emile Durkheim). Stav
anomie je stav společnosti, ve které jsou oslabeny nebo přestávají platit společenské normy, je
oslabeno kolektivní vědomí a sociální kontrola a lidé mohou bez zábran prosazovat své
individuální zájmy. Jde o období prudkých společenských změn, období válek, revolucí,
přírodních katastrof aj.
Z konceptu anomie vychází i řada strukturálních teorií deviace, které původ deviace
vysvětlují z hlediska pozice, kterou jednotlivci nebo skupiny zaujímají ve struktuře
společnosti.
Sociálně patologické pojetí chápání deviace je i vlastní teorii sociální dezorganizace, pro
kterou jsou sociálně deviantní jevy problémy především velkých městských aglomerací
(specielně okrajových sídlišť). Deviace je považována za produkt dezorganizovaného
městského prostředí.
Teorie kulturního přenosu zdůrazňuje vliv výchovy a dalších forem předávání vzorců
chování v rodině i v širším společenském prostředí.
Na sklonku šedesátých let se v etiologii deviantního jednání začíná prosazovat teorie sociální
kontroly, která se předcházející směry (zejména teorie anomie, subkultury a sociální
dezorganizace) pokouší spojit s teorií sociálního učení. Teorie sociální kontroly předpokládá,
že i když k porušení norem existuje obecně velice silná motivace, většina lidí se nechová
deviantně v důsledku existence sociální kontroly. K porušení konvenčních norem dochází
teprve
tehdy, když je tlak sociální kontroly slabý nebo narušený. K deviantnímu jednání vede i příliš
silná sociální kontrola, která nutí jedince pravidla obcházet a hledat různé formy protestu a
úniku. (Viz analogie s liberální a autoritativní výchovou).
Druhá skupina sociologických teorií na deviaci či deviantní jednání nenahlíží jako na určitý
specifický typ chování, ale spíše je toto jednání analyzuje z pohledu porušení sociálních
pravidel. Pozornost je tedy zaměřena na postoje a reakce společnosti, na to, proč určitá
pravidla jsou zdůrazňována, kdo tato pravidla vytváří, proč vytváří zvláště tato pravidla, proč
dochází k porušování zpravidla pouze určitých norem, proč zejména určité osoby (nebo určité
typy) jsou vězněny a trestány a jaké sociální důsledky vytváření pravidel a jejich vynucení
vyvolává. Tento přístup vychází z reaktivního pojetí sociální deviace, zatímco první skupina
teorií odpovídá spíše pojetí normativnímu.
Etiketizační a interakcionistické teorie se zaměřují nejenom na tvorbu pravidel, ale
především na reakci, kterou vyvolává jejich porušení. Ve srovnání s jinými koncepcemi tyto
přístupy kladou důraz zejména na definování deviace, vlastni vytváření morálních definic,
publikum, které jednání posuzuje, vnitřní svět deviantů a stigmatizaci.
Teorie konfliktu soustřeďuje pozornost zejména na tvorbu pravidel trestního práva. V centru
analýzy teorie konfliktu stojí zejména fenomén moci a mocenských skupin a institucí,
zformovaných k vynucení dodržování trestně právních norem.
Od druhé poloviny osmdesátých let 20. století můžeme v oblasti sociologického zkoumání
deviantního jednání vidět pozvolnou tendenci o integraci jednotlivých sociologických
12
koncepcí a snahu o vytvoření jak multipluralitní integrativní teorie, tak i o interdisciplinární
přístup, aplikující poznatky různých humanitních disciplín na studium jednotlivých aspektů
projevů sociální deviace.
Jednotlivé teorie se zaměřují na dílčí aspekty problému, ale pouze jejich spojením
(kombinací) dostaneme reálnější obraz konkrétního jevu, situace
Sociologické teorie příčin sociálních deviací se pokoušejí analyzovat vliv prostředí –
společnosti, její struktury, jejího fungování, sociálních norem a kontrolních
mechanizmů, postojů a reakcí společnosti. Spolu s biologickými a psychologickými
teoriemi vytváří složitý soubor vlivů, které se podílejí na vzniku a vývoji deviantního
jednání jednotlivců a sociálních skupin.
Domácí násilí
Pojem - Domestic violence
Definice: Mužské násilí proti ženám v heterosexuálních vztazích - (nutno rozšířit o násilí žen
proti mužům a o násilí v homosexuálních vztazích)
Obecnější definice: Násilí v partnerských vztazích.
Ženy vzhledem ke svým vlastnostem a specifické roli tvoří samozřejmě převážnou část obětí
domácího násilí.
Relativnost pojmu násilí: - individuální hodnocení
- historicko-kulturní kontext
Problém svobody a lidských práv
Extremní feminismus
Příklad:
Sandra byla vdaná deset let, a více než šest let se na ní manžel dopouštěl násilí. Začalo to
týráním emocionálním. Muž ji neustále ponižoval, zakazoval, aby se stýkala se svými přáteli,
nedával jí dostatek peněz na domácnost. Pomalu ztrácela zbytky svého sebevědomí. Tehdy ji
manžel začal ubližovat víc. Příležitostně Sandru bil, vždy tak, aby to nebylo druhý den vidět.
Nikdy nevěděla, kdy ji znovu napadne, a tak žila ve stavu permanentního strachu. Žila ze dne
na den a její myšlenky a dlouhodobé plány se vytratily. Poté, co jí muž jednou velice ublížil,
našla odvahu a požádala o radu a pomoc místní organizaci pro bezdomovce. Tam Sandře
řekli, že ji nemohou ubytovat, protože ztráta obydlí nebyla jejím prvořadým problémem. Na
policii se nikdy neobrátila a tak nezískala soudní rozhodnutí ve svůj prospěch. Odrazena
prvním neúspěchem se vrátila domů. Její život pokračoval dál v neustálém sledu strachu a
bolesti.
Formy:
 ponižování, urážení
 sexuální útoky
 fyzické napadání
 citové ubližování, zraňování
 ekonomické omezování či zneužívání
 sociální izolace
Různost nejen z hlediska forem a intenzity, ale také:
 doby trvání (jednorázové, opakované, dlouhodobé)
 doby vzniku
13
 typu vztahu - manželství (vč. dětí), jiný vztah
Příčiny:
 osobnost pachatele (agresivita, psychopatie, deprivantství )
 osobnost oběti
 změna ve vztahu - ochladnutí, projev různých zájmů, rozvod
(nový partner), handicap, dynamika
 sociální událost - handicap, nemoc, závislost, nezaměstnanost,
jiná frustrace
 historicko-kulturní vliv
Obtížnost odhalování:
 policie (?)
 přátelé a známí
 lékař, zdravotnické zařízení
 kněz
 ženské spolky
 specializované instituce
 linky bezpečí, důvěry
 sociální pracovníci
potřeba - umění naslouchat - výcvik
.
Problém řešení: - obtížnost zrušení vztahu
(citová vazba, děti, strach ze stigmatizace, ekonomická situace, bydlení)
Stav oběti:
Oběti domácího násilí bývají podrobeny zastrašováni fyzickou, duševní nebo slovní agresí.
Následky takového jednání mohou být:
 strach
 extrémní stres, trauma
 zničená sebeúcta
 deprese a úzkost
 osamění a závislost
 sebeobviňování a pochybování
 nejistota a nevyrovnanost
 pocit viny
 zhoršená schopnost rozhodování
 pocity beznaděje a bezmocnosti
Důsledky:
 fyzické
 psychické
 materiální (ekonomické)
 sociální (byt, zaměstnání, ztráta statusu)
 děti
14
V rodinách, kde jsou ženy zneužívány svými manžely, stávají se druhotnými oběťmi také
děti, které se staly svědky domácího násilí. Některé výzkumy uvádějí, že dopad tohoto násilí
na děti může být velmi rozsáhlý. Tyto studie tvrdí, že děti mohou prožívat řadu vývojových
poruch, které se projevují v jejich chování, citech a v přizpůsobivosti. Proto je nutné zkoumat
chování dítěte dříve, než se něho projeví dlouhodobé následky domácího násilí. Když matka
odejde před násilím, ochraňuje tak i své děti. Nicméně odchod může být pro děti velmi
složitý, neboť musí opustit svou školu a své blízké okolí. Mohou být zmatené a rozčilené ze
změny vztahu mezi otcem a matkou. Rodina může trpět ekonomickými těžkostmi a
společenským odcizením. Děti mohou potřebovat zvláštní pomoc.
Pomoc:
 Materiální pomoc - bezpečné bydlení, péče o dítě, přístup k veřejným službám
 Duševní podpora - rady (krátko- nebo dlouhodobé), vedení k rozhodnosti, k
sebeoceňování a k sebedůvěře, kurzy o výchově dětí, skupiny vzájemné podpory
 Právní pomoc týkající se - dětí a jejich opatrovnictví, majetku, finanční podpory,
sociální podpory
Krizová centra, azylové domy:
Ženy potřebují umožnit přístup k střediskům řešícím krizovou situaci. Služby takovýchto
středisek zahrnují:
 krizové zásahové týmy
 krizové telefonní linky
 možnosti ubytování v krizové situaci
 dopravní spojení
 zákony dovolující přemístit buď oběť nebo pachatele z jejich domova
Zaměstnanci krizových zásahových týmů (mohou se skládat i z dobrovolníků) musí být
speciálně vyškoleni, jak reagovat na domácí zneužívání.
Efektivní zásah v krizové situaci spočívá v:
 zajištění bezpečnosti oběti
 vyslechnutí příběhu a projevení důvěry (pro posílení oběti je důležité, aby jí
pracovníci věřili)
 zajištění odpovídající formy pomoci a podpory
Týrání a sexuální zneužívání dětí
Poznámka na úvod:
Agresivita a sexualita - dva nejzákladnější instinkty živých organismů, bez nich nelze přežít.
Freud: - pud k životu
- pud ke smrti
Zároveň dvě “biologické bomby” v člověku, jsou propojeny s psychickou oblastí – emocemi.
Zvládání rozumem často neúspěšné.
Oddělení od přírody - vznik a vývoj “ega”, civilizační trend - potlačování a deformace
přirozeného chování.
Historie
Týrání a zneužívání dětí existovalo vždy - v posledním století se s tímto jevem setkáváme
častěji:
 celkový nárůst agresivity
 větší pozornost lidským právům
15
1962 - USA - Battered child syndrom
1974 - USA - zákon o zneužívání dětí
1989 - Úmluva o právech dítěte (ČSFR - 1991)
1971, 1981, 1991 - Mezinárodní konference v Praze - prof. Dunovský
CAN - Child Abuse and Neglect Syndrome
Definice:: Jakékoliv nenáhodné, preventabilní, vědomé (i nevědomé) jednání rodiče,
vychovatele nebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a
jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte - případně způsobuje jeho
smrt. (Dunovský)
Příčiny
rodiče (vychovatelé):
 porucha osobnosti - charakterové, emocionální
 jiná deviace - závislost - alkohol, drogy, prostituce aj.
 vlastní zkušenost z dětství
 ekonomické a sociální podmínky: nadbytek, ekonomická nouze, kariéra, podnikatelé,
nezaměstnanost
 vztah rodičů k sobě navzájem - rozvod
dítě:
 nechtěné dítě
 slabé, handicapované
 jinak odlišné - nesplňuje představy rodičů
 dítě v náhradní rodičovské péči
Formy:
 fyzické
 sexuální
 psychické
 sociální
 systémové
Týraných dětí je čtyřikrát víc. „Péče" rodičů jich ročně zabije 50
Statistiky jsou alarmující: za posledních 10 let přibylo surově bitých dětí čtyřnásobně,
psychicky týraných je dvanáctkrát víc. Ročně úřady řeší zhruba dva tisíce případů. 50 dětí za
rok „péči" rodičů nepřežije.
Varovná čísla nutně neznamenají, že jsou dnešní rodiče čtyřikrát surovější, na víc případů se
dnes přijde. Ale i tak jich zůstane stále mnoho neodhalených. Své děti přitom týrají nejen
alkoholici a sociálně slabší lidé, ale i vysokoškoláci.
Pomoc dítěti
Co dělat, když máte podezření, že někdo ve vašem okolí týrá dítě? J.
-okamžitě informovat pracovníky odboru péče o děti na příslušném městském úřadě
- pokud se případ stane o víkendu nebo večer, je nutné zavolat městskou nebo státní policii;
ta má kontakt na sociálního pracovníka, který s policisty k případu dorazí
-nahlášení na úřad nebo policii, že máte podezření, že někdo týrá dítě, je možné i anonymně
Jak poznáte, zeje ve vašem okolí týráno dítě?
16
- častý a opakovaný křik a pláč dítěte
- dítě se často straní kolektivu, nemluví s nikým, nezapojuje se do her, krčí se v koutě
- u týraného dítěte bývá patrný výrazný strach, nebo naopak nenormální závislost na osobě,
která dítě týrá
Zdroje rozpoznávání týrání u dítěte
1. Sdělení dítěte
Týrané dítě se s ubližováním svěří málokdy. Především proto, že je mu vyhrožováno, ale i
proto, že chrání rodiče. Navíc má zkušenost, že se mu většinou nevěří.
2. Sdělení třetí osoby
Děti se se svým trápením svěřují především svým kamarádům, proto je nutné každé jejich
upozornění a vyjádření obavy brát vážně.
3. Výchovné prostředí dítěte
 časté konflikty mezi rodiči s užitím násilí, předchozí hlášení o špatném zacházení s
dítětem včetně záznamů na sociálním úřadě či na policii
 závislost na drogách nebo na alkoholu u jednoho nebo obou rodičů
 nepříznivá finanční situace v rodině, nezaměstnanost rodiče
 vysoká pracovní zátěž obou rodičů,
 neúplná rodina nebo tzv. doplněná rodina s nevlastním rodičem
 probíhající rozvod, časté střídání rodičovských postav a další...
4. Změny v chování dítěte
 celková stísněnost a nezájem o dění kolem
 zvýšená opatrnost v kontaktu s dospělými
 úzkost a vyděšené reakce v přítomnosti konkrétních dospělých osob nebo v situaci,
kdy je dítě s dospělým
 vyhýbání se školním a mimoškolním aktivitám
 nápadně lhostejné postoje, které jsou vyjádřené výroky typu „mně je to jedno"
 agresivní napadání a šikanování vrstevníků, zvýšená citová dráždivost a agresivní
projevy na sebemenší podněty
 potíže se soustředěním a zhoršení prospěchu ve škole, váhání s odchodem domů po
vyučování, neomluvené absence ve škole
 odmítání jídla nebo přejídání
 sebepoškozování
 útěky z domova
5. Známky na těle dítěte
 opakovaná zranění včetně zlomenin
 modřiny
 řezné rány
 otoky částí těla, například rtů, tváří, zápěstí
 stopy po svazování
 otisky různých předmětů na těle
 otisky dlaně a prstů
 stopy po opaření nebo popálení cigaretou
 a další...
CSA - Child Sexual Abuse (specifická forma CAN)
Definice.: Nevhodné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu, aktivitě, chování
Formy:
17
 kontaktní
 nekontaktní
 komerční využívání: - dětská prostituce, převoz a prodej dětí k sexuálním účelům
 dětská pornografie
Sexuální deviace - pedofilie, infantofilie, efébofilie
Způsob tělesného kontaktu
Věková diskrepance
Ilustrace – výsledky výzkumů
60% žen a 30% mužů zažilo v dětství nějaký sexuální atak (nejde vždy
o zneužívání)
Rakousko - 25 % dívek do 16 let uvádí, že bylo pohlavně zneužíváno
Holandsko - 30% žen (z toho - 25% incest)
Velká Británie - 10% žen
Sexuální zneužití chlapců - ČR - 10-15% chlapců do 18 let
Odlišnost - větší surovost, méně incestu
Fakta - ČR - Dětské krizové centrum
Znásilnění nezletilých dívek 25-65 ročně
Další pohlavní zneužívání
1991 - 767 vyšetřených případů
1995 - 79 vyšetřených případů tj. 0,046% dětské populace
Odhad vzhledem k latenci:
CAN = 1 - 2%, CSA = 0,4 - 1%
Fáze pohlavního zneužívání:
 utajování
 bezmocnost
 přizpůsobení
 opožděné, konfliktní, někdy nespravedlivé odhalení
 odvolání výpovědí
Trestní postih
1. věk
2. problém “svedení”
3. sex. kontakt z pozice autority
Věková hranice legálního pohlavního styku
Historie - původně velmi nízká hranice 10-12 let (18.,19. stol.)
20. st. znamená posun (zvýšení)
14 let – 46% zemí Různé sazby
15 let – 67% zemí Francie 2 roky
16 let - 98% zemí Norsko 21 let
Týrání a zneužívání starých lidí
EAN –Elder Abuse and Neglect
Existuje pět základních forem zneužívání:
 fyzické týrání: na příklad bití, fackování, pálení, strkání, odpírání nebo nucení
nadměrného množství léků či nesprávného druhu léků;
18
 psychologický nátlak: na příklad nadávání, křik, zastrašování, svalování viny,
ignorování nebo ponižování;
 finanční zneužívání: na příklad nelegální nebo neoprávněné používání osobního
majetku, finančních prostředků, důchodů či jiných cenností;
 sexuální zneužívání: když je na příklad určitá osoba nucena účastnit se nějaké
sexuální aktivity bez jejího souhlasu, a to v jakémkoliv vztahu;
 zanedbání péče: na příklad v případech, kdy je určité osobě odpírána strava, teplo,
oblečení, pohodli nebo životně nezbytné léky.
Starý člověk může trpět následky buď pouze jedné formy zneužívání, případně může prožívat
současně několik forem zneužívání.
.
Kdo je zneužíván?
Zneužívání může zažít na vlastní kůži každý starý muž nebo žena, a to bez ohledu na své
sociální postavení nebo sexuální zaměření. Ke zneužívání může docházet v každém kulturním
prostředí. Staří lidé mohou být zneužíváni osobou, která o ně pečuje. Staří lidé mohou naopak
zneužívat či týrat osoby, jež o ně pečují
Existují i případy vzájemného zneužívání mezi starými lidmi.
Stan lidé mohou zažívat zneužívání či týrání rasistické povahy.
Kdo zneužívá?
Partner, dítě nebo příbuzný.
Přítel nebo soused.
Dobrovolný pracovník.
Pracovník zdravotní, sociální či jiné služby, ve vlastním bytě nebo domě, domě s
pečovatelskou službou, v domově důchodců, v nemocnici, v LDN.
Proč k tomu dochází?
Ke zneužívání dochází z řady důvodů a jeho příčiny nejsou plně objasněny. Výzkum ve Velké
Británii byl zatím jen omezený, ve větším měřítku proběhl
v USA.
Identifikovány byly následující rizikové faktory, jež lze spojovat s fyzickým a
psychologickým zneužíváním (v každé dané situaci se může vyskytovat jeden či více
takových faktorů):
 společenská izolovanost: zneužívané osoby obvykle mívají méně společenských
kontaktů než lidé, kteří zneužíváni nejsou;
 existují známky špatné kvality dlouhodobých vztahů mezi zneužívanou osobou a
trýznitelem;
 existují známky dřívějšího násilí v rodině, trýznitel mohl být v dětství zneužíván;
 trýznitel je závislý na zneužívané osobě, která mu poskytuje ubytování, finanční a
citovou podporu;
 trýznitel má problémy s duševním zdravím, nemá v pořádku osobní život, má
problémy se závislostí na drogách nebo alkoholu.
Mimo uvedených známých rizikových faktorů může pravděpodobnost výskytu zneužívání
podporovat celá řada dalších faktorů. Jde hlavně o případy, kdy:
 starý člověk trpí nemocí, jako je demence či Parkinsonova choroba, která má
negativní vliv na jeho intelekt, paměť nebo fyzické funkce a zapříčiňuje
nepředvídatelné psychologické či fyzické chování;
 starý člověk má potíže s komunikováním v důsledku poruch sluchu, zraku nebo řeči;
19
 starý člověk má problémy s chováním nebo u něj dochází k zásadním proměnám
osobnosti, v důsledku čehož se chová agresivně, nesoustředí se či opakuje se;
 starý člověk vyžaduje nebo potřebuje takovou úroveň péče, která přesahuje
schopnosti opatrovníka;
 v rodině dochází k nečekaným nebo negativním změnám;
 opatrovník byl donucen v důsledku své opatrovatelské činnosti výrazně změnit styl
svého života;
 opatrovník je izolovaný a schází mu další vztahy a kontakty, jež by mu poskytly
společenské, fyzické a emocionální uspokojení a podporu;
 opatrovník má ještě jiné - konfliktní - povinnosti nebo finanční problémy;
 nastávají potíže v důsledku obrácené úlohy v rodině, na příklad otec či matka se
stávají závislým na synovi nebo dceři;
 opatrovník nenachází odpovídající pomoc či podporu od institucí
.
Známky možného zneužíváni
Na možnost zneužívání nebo zanedbávání starých lidí může poukazovat celá řada indicií.
Žádná z nich nemusí znamenat, že ke zneužívání skutečně dochází, představují však určité
podezření.
Obecné příznaky:
- znesnadňování přístupu ke starému člověku;
- nemožnost hovořit se starým člověkem o samotě, já musím být přítomná;
- izolování starého člověka vjednom pokoji domu;
- žádostí o pomoc u mnoha agentur nebo časté přechody od jedné agentury ke druhé;
- opakované návštěvy praktického lékaře nebo úrazové pohotovosti, zvláště v případech, kdy
nedošlo ke změně stavu, a z lékařského hlediska k tomu tedy nejsou žádné důvody;
- odmítání sociálních služeb;
- několik nevysvětlitelných nebo opakovaných pádů nebo poranění.
Fyzické příznaky:
- četné podlitiny včetně poranění na chráněných částech těla - na příklad na vnitřní straně
stehen či v podpaží, případně pohmožděniny v různém stadiu hojení;
- nevysvětlitelné zlomeniny;
- vředy a boláky na pokožce;
- nedostatečné či nadměrné používání léků;
- nevysvětlitelný úbytek tělesné váhy;
- zanedbaný vzhled (na příklad neholeni, či nevhodné a špinavé oblečení);
- znečištěná nebo mokrá postel.
Psychologické příznaky:
- osoba, o kterou je pečováno, je v depresi, vyděšená, uzavřená, poplašená, úzkostlivá či
agresivní;
- starý člověk se cítí izolovaný;
- nevysvětlitelné a neočekávané změny v chování.
Finanční příznaky:
- nevysvětlitelné výběry s osobních účtů;
- nevysvětlitelná finanční nouze i přes dostatečný příjem;
- mizení finančních prohlášení, dalších dokumentů a cenností, včetně šperků;
- neschopnost starého člověka vysvětlit, jak nakládá se svými příjmy;
20
- nezaplacené pohledávky;
- neochota ze strany rodiny, přátel a dalších o disponujících příjmy starého člověka zaplatil
jeho stravu, oblečení atd.
Sexuální příznaky:
- bolest, píchání nebo zranění v oblastí anální, genitálií či břicha
- obtížná chůze nebo sezení v důsledku bolesti v oblasti genitálií;
- pohmožděniny nebo krvácení na vnějších pohlavních orgánech;
- potrhané, potřísněné nebo zakrvácené spodní prádlo;
- pohlavní nemoc
Kriminalita, násilí, pachatelé, oběti, vina a trest.
Kriminalita
Pojem, struktura, dynamika, příčiny
Kriminalita (zločinnost, trestná činnost) je sociálně patologickým jevem, který narušuje
harmonický vývoj společnosti, je pro společnost dysfunkční a společensky škodlivý.
Kriminalita narušuje základní pravidla společenského řádu a lidského soužití, působí
společnosti i státu značné materiální a nemateriální škody, obětem způsobuje škody fyzické,
psychické a společenské, ve společnosti vyvolává atmosféru strachu, nejistoty a nedůvěry.
Kriminalita je multifaktoriální jev, má společenské i osobnostní charakteristiky, sociologické,
psychologické, trestně právní aj.
Z hlediska legálního pojetí je kriminalita souhrn činů, které porušují právní normy
společnosti na konkrétním území (státu) v konkrétním čase.
Sociologické pojetí kriminality je širší a méně přesné. Zahrnuje společensky nebezpečné,
ohrožující, protispolečenské (antisociální) činy, společností odmítané, které ale z hlediska
platného práva nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu. (Prostituce, šikana,
některé formy domácího násilí aj.)
Informace o legální kriminalitě získáváme ze statistik orgánů činných v trestním řízení
(policejní statistika, justiční statistika). Prostřednictvím těchto statistik získáváme informace
pouze o kriminalitě zjevné (registrované), tj. té, která vyšla najevo a byla proto evidována v
oficiálních statistikách. Jde tedy jen o část kriminality skutečné. O další části spáchané
trestné činnosti se orgány činné v trestním řízení nedozví, a proto nemůže být registrována v
oficiálních statistikách. Jde o skrytou (latentní) kriminalitu. Míru latentní kriminality (tj.
jaká část skutečné kriminality nevyjde najevo a není tedy registrována) ovlivňuje zejména
intenzita formální a neformální kontroly, tolerance poškozených a úroveň právního vědomí
občanů. Je zřejmé, že tato míra se u jednotlivých trestných činů podstatně liší. (Obtížnost
odhalení, neochota oběti nebo veřejnosti ohlásit daný čin atd.)
Statistika Ministerstva spravedlnosti ČR (justiční statistika) zahrnuje statistiku státních
zastupitelství a soudů. Obsahuje údaje o známých pachatelích , včetně pachatelů, u nichž
došlo k odložení věci před začátkem trestního stíhání, např. z důvodu amnestie, nepříčetnosti
či nedostatku věku), obžalovaných osobách a pravomocně odsouzených osobách. Vedle počtu
osob je evidován i počet trestných činů. Statistika eviduje též způsoby vyřízení věci a
strukturu uložených trestů a ochranných opatření.
Informace o sociologické kriminalitě se získávají z nejrůznějších zdrojů – výzkumné studie,
informace ze škol, zdravotnických zařízení, organizací poskytujících psychosociální služby aj.
Při používání statistik a dalších údajů o kriminalitě (zejména těch, se kterými se setkáváme ve
21
sdělovacích prostředcích) je proto důležité rozlišovat zdroje údajů.
 celková kriminalita
absolutní počet trestných činů za sledované období
N ( počet evidovaných trestných činů )
relativní - index kriminality = ---------------------------------------------
10 000 obyvatel trestně odpovědných
 dynamika – vývoj v čase
 struktura kriminality
podle druhů trestných činů ( § TZ )
podle území - Praha, ostatní regiony (kraje)
podle pachatelů - pohlaví, věk, státní příslušnost, prvopachatelé, recidivisté
Pohlaví
Kriminalita žen je tradičně nižší – 8 - 10% celkové kriminlity
světově stoupající tendence - mění se postavení ženy
nerovnoměrný podíl žen u jednotlivých druhů kriminality
více majetková (podvody), méně násilná (výjimka vražda novorozence)
Věk
děti do 15 let - není trestní odpovědnost - problém snížení hranice
mladiství - 15-18 let
mladí dospělí – 18-24 let
podíl dětí a mladistvých na celkové kriminalitě roste, zvyšuje se brutalita a
závažnost trestných činů.
Informace o evidované kriminalitě v roce 2003
(pramen: MV ČR)
Celková kriminalita 357 700
1.Majetková 253 000 3. Mravnostní 1 800
krádeže prosté 166 000 znásilnění 646
krádeže vloupáním 69 000 pohl.zneužívání 890
2. Násilná kriminalita 27 300 4. Drogová kriminalita 3 800
vraždy 232
úmysl.ubl.na zdraví 6 8005. 5. Rasová kriminalita 250
loupeže 5 500
Podrobnější informace o trendech a struktuře kriminality v ČR v posledních letech obsahuje
následující příspěvek
Příčiny kriminality
Podrobněji bude téma probráno v kapitole Teorie vzniku sociálních deviací, vč.
Již teď je ale možno upozornit na některé vlivy:
Situace ve světě
Situace v ČR - transformace
Důsledky civilizačních trendů moderní společnosti- globalizace
- problémy ekologické, ekonomické, sociální, politické,
- mísení kultur - migrace z chudého „jihu“,
22
Evropa „multikulturní směs“
- vzrůst extremismu
- informační tlak, masmedia, reklama
- kulturní mezera - zaostávání morálky za vědou a technikou
(existenciální úzkost narůstá)
Některé další příčiny
např. antisociální porucha osobnosti - USA - 3% mužů, 1% žen
Násilnická menšina - 6% násilně se chovajících jedinců odpovídá za většinu
(70%) nejtěžších zločinů
Trest jako součást sociální prevence
Vězeňství a ochranná výchova
Základní pojmy
Společnost se brání proti sociálně patologickým jevům - sociální prevence
Jednou z forem sociální prevence je i represe
Penologie se zabývá problematikou trestů, jejich formami, podmínkami, důsledky (zejména
trastem odnětí svobody)
Poena (péna) - lat. náhrada, odplata, pokuta, trest
Paenitentia - lat. lítost, změna smyslu
Penitenciární pedagogika Penitenciární psychologie, sociologie Postpenitenciární péče
Forenzní psychologie - soudní psychologie (forum = náměstí, kde se odbýval soud)
Související obory: kriminologie, trestní právo, sociální práce s pachatelem, s propuštěným
Funkce trestu
Odměna a trest v procesu výchovy - viz. pedagogika
Funkce trestu:
- napravit škodu - restitutivní
- zabránit opakování – preventivní
- dosáhnout změny (!)
- zbavit viníka pocitu viny - mentálně-hygienická
Trest odnětí svobody
- zvlášť závažné činy
- preventivní funkce - ochrana společnosti - izolace pachatele
- "změna" pachatele - resocializace
- problémy vyplývající z výkonu trestu odnětí svobody (VTOS)
Trest smrti - v ČR zrušen od r. 1990
Důvody pro:
- morální - odplata - "oko za oko"
- preventivní - ochrana společnosti, odstrašení
- praktické - finanční úspora
- politické - pocit bezpečí
Důvody proti:
- morální - právo na život
- možnost justičního omylu
- možnost zneužití
- odstrašení u zvlášť těžkých zločinců je neúčinné - viz "námezdní vrazi"
23
Historie trestu
S různými formami trestu se setkáváme od počátku lidské společnosti – jedinci i společnost se
brání proti nedodržování a porušování sociálních norem.
Pravěk - zabití, vyhnání od kmene (=smrt)
Starověk - smrt - různé způsoby - mečem, jedem, roztrhání šelmami, gladlátořl, ukřižovaní,
tělesné tresty, otroctví, dočasné a trvalé vyhnanství aj.
Středověk - smrt, zmrzačování, mučení, "Boží soud", tělesné tresty, žalář, pokuty, vyhnanství
- galeje, vypálení cejchu, pranýř - převažuje funkce odplaty a ochrany
Cílem trestu je všechno, jen ne změna!
Osvícenství – nový pohled na člověka
- přiměřenost trestu
- soulad se zákonem
- výchovná funkce
Moderní společnost - 19., 20. stol. - trest odnětí svobody - převýchova, práce
Anglie, Holandsko, USA - různé systémy
- totalitní režimy - koncentrační tábory
Současné trendy
Humanizace vězeňství - lidská práva
Mezinárodní trestní a penitenciární komise - 2 pól. 19. st.
kongresy 1871 – Londýn, 1885 - Řím
Společnost národů - 1934 "Pravidla pro zacházení s vězni"
OSN - 1955 "Standardní mezinárodní pravidla pro zacházení s vězněnými"
Např.: - oddělování různých kategorií vězňů (pohlaví, věk, druh TČ – „političtí vězni“)
- hygiena, stravování, vycházky
- lékařská péče
- kázeňské tresty - vč. dovolených prostředků
- styk se světem - informace, knihovny
- duchovní služba ( v ČR vězeňská duchovní služba – součást Vězeňské služby ČR – vězeňští
kaplani a Vězeňská duchovenská péče – občanské sdružení duchovních různých církví, kteří
dobrovolně působí ve věznicích)
- požadavky na personál
Komise OSN pro prevenci kriminality Rada Evropy – „Evropská vězeňská pravidla“
Alternativní tresty
Podmínečné upuštění od potrestání, Podmínečné odsouzení, Veřejně prospěšné práce, dohled
Probační a mediační služba – probační a resocializační programy neziskových
organizací (nutnost akreditace)
Vazba
Uvěznění před odsouzením - po obvinění
Vazba je zásah do lidských práv - závažné důvody:
- nebezpečí, že obviněný uprchne
- bude pokračovat v trestné činnosti
- bude mařit vyšetřování (svědkové, spoluviníci, stopy - koluzní vazba)
Písemný příkaz soudu
Trvání - 6 měsíců - možnost prodloužení na 2 roky
- přípravné řízení
výjimečně: 3-4 roky - průběh trestního řízení
24
pevná vazba volná vazba (zmírněný režim )
Vazební věznice - vyšší náročnost než pro výkon trestu - pro obviněné i personál
Možné reakce:
- agrese vůči okolí
- autoagrese
- únik - přímý (útěk),- nepřímý - psychický
Výkon trestu odnětí svobody
Věznice pro výkon trestu odnětí svobody:
- s dohledem
- s dozorem
- s ostrahou
- se zvýšenou ostrahou (doživotí, trest vyšší než 8 let, recidiva, útěk)
Věznice pro:
- VTOS – mladistvých
- VTOS – žen a matek s dětmi
- VTOS - odsouzených se ZPS
Výkon trestu v jednotlivých typech věznic a u dalších kategorií odsouzených
Diferencovaný režim a diferencované „zacházení“ s odsouzenými v jednotlivých typech
věznic je dáno větší či menší mírou poskytovaných možností na jedné straně a na druhé straně
rozsahem stanovených povinností nebo omezení, uložených „Řádem o VTOS“. To má
odsouzeného podněcovat k změnám chování, na základě kterých má možnost získávat větší
rozsah "postupných výhod".
Řád VTOS, který je prováděcím předpisem Zákona o VTOS, nejprve obsahuje obecná
ustanovení a poté uvádí ustanovení uplatňující se v závislosti na typu věznice.
Věznice s d o h l e d e m (s minimálním střežením).
Nejsou uplatněny žádné stavebně technické prostředky střežení, kontrolu a dohled nad
činností odsouzených provádí vychovatelé Vězeňské služby. Odsouzení se pohybují v
prostorách věznice neomezeně. Ložnice ani ubytovny se nezamykají. Jsou zařazováni na
pracoviště i mimo věznici, kam samostatně docházejí a pracují na pracovištích zpravidla bez
dozoru. V mimopracovní době mohou nosit vlastní oděv, zabývat se zájmovými aktivitami,
může jim být povolen volný pohyb mimo věznici za účelem účasti na sportovních, kulturních
aktivitách. Návštěvy mohou přijímat jednou za týden a to bez dozoru Vězeňské služby. V
souvislosti s návštěvou lze udělit odsouzenému na dobu nejdéle 48 hodin volný pohyb mimo
věznici. Samospráva odsouzených připravuje volnočasové aktivity.
Věznice s d o z o r e m (s omezeným střežením).
Kontrolu nad činností odsouzených provádí vedle vychovatelů také dozorce, odsouzení se
mohou v prostorách věznice pohybovat volně, ubytovny se zamykají pouze v době určené k
spánku. Odsouzení pracují zpravidla na pracovištích pod nepřímým dohledem pracovníka
Vězeňské služby.
U odsouzeného, u kterého jsou předpoklady, že toho nezneužije, lze povolit volný pohyb
mimo věznici za účelem plnění pracovních povinností.
V mimopracovní době mohou odsouzení nosit vlastní oděv, zabývat se zájmovými aktivitami,
které mohou být i mimo věznici, ale za účasti pracovníka Vězeňské služby. Odsouzení mohou
přijímat návštěvy blízkých osob jednou za 2 týdny, návštěvy se konají ve vymezeném
prostoru, zpravidla bez dohledu Vězeňské služby. V souvislosti s návštěvou lze odsouzenému
po odpykání alespoň jedné třetiny trestu povolit volný pohyb mimo věznici na dobu 24 hodin.
25
Věznice s o s t r a h o u (se středním střežením).
Jsou uplatněny stavebně technické prostředky střežení, odsouzení se ve věznici pohybují
zásadně pod dohledem příslušníka Vězeňské služby, zpravidla jsou uzamykání na
ubytovnách, pracují na pracovištích uvnitř věznice nebo na střežených pracovištích mimo
věznici, zcela výjimečně lze povolit odsouzenému volný pobyt uvnitř věznice při plnění
pracovních úkolů. Odsouzení mohou přijímat návštěvy blízkých osob jednou za měsíc ve
vymezeném prostoru v mimopracovní době a zpravidla pod dohledem Vězeňské služby.
Resocializační programy se soustřeďují především na specializované zacházení pro určité
skupiny odsouzených, na specializované zacházeni s odsouzenými v krizové situaci a před
výstupem z VTOS.
Věznice se z v ý š e n o u o s t r a h o u (s maximálním střežením).
Stavebně technické prostředky střežení jsou použity v maximálním rozsahu v porovnání s
předchozími typy věznic, odsouzení se ve věznici pohybují zásadně pod přímým dozorem
vězeňského pracovníka a na celách jsou uzamykáni. Práci odsouzení vykonávají na
pracovištích uvnitř věznice nebo případně na celách. Odsouzeným není povolen volný pohyb
uvnitř věznice ani za účelem pracovní činnosti. Odsouzený může navštěvovat kulturní a
společenské místnosti (na základě získání povolení) s ostatními odsouzenými, kteří jsou
zařazeni ve stejné skupině uvnitř diferenciace. Odsouzený může přijmout návštěvu blízké
osoby jednou za 6 týdnů, ve vymezeném prostoru, v mimopracovní době, pod dohledem
příslušníka Vězeňské služby. Resocializační programy pro tento typ věznice jsou rozšířeny o
specifické programy pro zacházení s odsouzenými s doživotními tresty, s výjimečnými tresty.
Jsou také realizovány programy zaměřující se na specifické zacházení s jedinci se zvýšeným
výskytem psychopatologických symptomů.
Výkon trestu u mladistvých.
VTOS u mladistvých je upraven obecnými ustanoveními Zákona o výkonu trestu odnětí
svobody a dále jsou vymezena určitá specifika (§ 51 - 58). U mladistvých je zohledněna jejich
adolescentní vývojová etapa spojená s různou mírou dosažené sociální úrovně chování a
sociální odpovědnosti.
Výkon trestu u mladistvých intenzivněji realizuje výchovnou funkci trestu především
prostřednictvím:
- uplatňovaných specifických způsobů zacházení s mladistvým odsouzenými,
- specializovaných resocializačních programů,
- kázeňské praxe '
- stupni vnitřní diferenciace, které přihlížejí ke zvláštnostem výkonu trestu u
mladistvých s psychopatickou strukturou osobnosti, drogově závislých a
mladistvých s duševní poruchou.
Součástí resocializačních programů u mladistvých je vždy vzdělávání a vhodná forma
sociálního výcviku. Pro mladistvého je účast na stanovené formě vzdělávání povinná a může
probíhat formou denního studia. V tomto případě je pak vzdělávání postaveno na roveň
pracovnímu zařazení.
Výkon trestu u odsouzených se změněnou pracovní schopností u odsouzených v důchodovém
věku.
Odsouzení, kteří podle zdravotní klasifikace stanovené lékařem, nejsou schopni trvale
vykonávat soustavnou pracovní činnost a vyžadují zvýšenou léčebně preventivní péči, jsou
umisťováni do zvláštních věznic nebo oddělení, kde jsou zohledňována specifika zdravotní,
psychická, pracovní, věková.
Pro výkon trestu u odsouzených s psychopatickou strukturou osobnosti, odsouzených drogově
26
závislých a odsouzených s duševní poruchou se zřizují specializovaná oddělení, která jsou v
současné době kapacitně nepostačující. :
Výkon trestu u c i z i n c ů má své zvláštnosti; cizinec je bezprostředně při příjmu do výkonu
trestu poučen o svých právech, včetně práva obracet se na diplomatickou misi a konzulární
úřad státu, jehož je občanem. Poučen je ve svém rodném jazyce nebo v jazyce, kterému
rozumí. Při výkonu trestu cizinců se respektují kulturní a náboženské zvyklosti, při
umisťování do cel se zohledňuje možnost komunikace v rodném nebo příbuzném jazyce.
Cizinec vykonává trest společně s odsouzenými, kteří jsou občany ČR. Projeví-li zájem, je mu
umožněno učit se český jazyk.
Nástup výkonu trestu
 přijímací oddělení (1 týden – vstupní prohlídky a formality)
 nástupní oddělení (zpr. 2 týdny – seznámení se s režimem, „začlenění“)
Před ukončením trestu – výstupní oddělení – zpr.6 měsíců před skončením trestu
Jednotlivé druhy věznic vč.vazebních mohou být umístěny v jednom objektu jako samostatná
oddělení.
Možnost podmínečného propuštění a podmínečného upuštění od výkonu zbytku trestu – po
uplynutí poloviny až dvou třetin trestu. Dohled – Probační a mediační služba,
postpenitenciární péče
Základní údaje o vězeňství v ČR.
Počet uvězněných
1998 – 14 000 odsouzených index uvězněných:
8 000 vazba 176
--------------------- ČR -------------
22 000 100 000 ob.trest.odp.
2002 – 17 000 uvězněných 90
EU ------------
2004 – 15 500 odsouzených 100 000 ob.
2 000 vazba
---------------------
18 500
Stav uvězněných v 1. pololetí 2006
Dospělí - mužů 18 226, žen 907
Mladiství – mužů 177, žen 5
Cizinci – mužů 1431, žen 40
Věznice s dohledem 480 osob
Věznice s dozorem 6277 osob
Věznice s ostrahou 8611 osob
Věznice se zvýšenou ostrahou 1180 osob
Doživotní trest 31 mužů a 3 ženy
Počet věznic: - 35
Zaměstnanost odsouzených:
27
1990 – 36%
2004 – 48%
2005 – 45,1%
Finanční náklady na 1 den výkonu trestu odnětí svobody představují 800-1000Kč (z toho
náklady na stravu asi 60Kč), které odsouzení musí uhradit.
Pokud pracují vydělají si v průměru 4300Kč. Pracovních míst pro odsouzené je zatím stále
nedostatek, navíc odsouzení mohou odmítnout práci pro soukromou firmu (nikoliv práci
přidělenou vězeňskou službou)
Zadluženost propuštěných k 31.12.2005
51 926 dlužníků – dluhy celkem719 milionů Kč
Jak plní VTOS základní funkce trestu?
Spíše neplní, alespoň pokud jde o změnu. Problémy jsou všude na světě.
Rovnováha mezi ochranou společnosti a motivací ke změně.
Příčiny:
1. Samotní odsouzení – viz osobnost pachatele
2. Podmínky a průběh VTOS
 Materiální .- prostorové a další vybavení věznic
 Personální – kvantitativní – počet pracovníků VS
- kvalitativní (dozorci, specialisté – speciální
pedagog, psycholog, sociální pracovník, vychovatel) –
osobnostní a kvalifikační předpoklady
 Systémové – postoje veřejnosti a postavení vězeňství ve
společnosti
Možné cesty zlepšení:
 Materiální a organizační podmínky VTOS
 Vztahy odsouzený – pracovník VS
 Programy zacházení – resocializační programy
 Možnost práce a vzdělávání při VTOS
 Sociální a pastorační práce – práce specialistů vč. práce duchovních
(Vězeňská duchovenská služba)
 Práce dobrovolníků, kontakt s veřejností
Postpenitenciární péče
 Příprava na pobyt na svobodě v závěru VTOS (výstupní oddělení zpravidla 6 měsíců
před propuštěním z trestu delšího než 3 roky)
 Pomoc při zajištění bydlení
 Pomoc při zajištění zaměstnání
 Finanční pomoc
 Znovuzačlenění do rodiny a dalších sociálních vztahů
 Poradenská a sociálně terapeutická pomoc
 Odstranění „stigmatu“
Měli by zajišťovat
 pracovníci věznic (sociální pracovníci)
 sociální kurátoři
 Probační a mediační služba
28
 Úřady práce
 Nestátní organizace – Charita, Diakonie, Armáda spásy a další
Kriminologie a viktimologie
Kriminologie je věda o kriminalitě. Zabývá se příčinami (teorie vzniku kriminality – srov..
teorie vzniku sociálních deviací), strukturou a dynamikou,
Osobností pachatele, prevencí kriminality atd.
Trestný čin - situace, pachatel, oběť - kriminogenní situace
Dosud byla pozornost zaměřena především na pachatele a příčiny trestných činů. Od poloviny
minulého století vzrůstá pozornost věnovaná důsledkům trestných činů a jejich obětem.
Viktimologie je část kriminologie týkající se obětí trestných činů.
Její vznik se datuje do roku 1947.
Náš právní řád nezná pojem „oběť“ pouze „poškozený“
Předmět viktimologie:
 osobnost oběti
 vztahy pachatel - oběť
 role oběti v genezi TČ
 role oběti při vyšetřování
 pomoc obětem (!)
Viktimnost je disponovanost člověka stát se obětí
 existuje?
 mají vliv osobnostní vlastnosti, odlišnost a další skutečnosti? (statické pojetí)
 chování? (dynamické pojetí)
 povolání?
 další faktory?
Vztah: oběť - pachatel
 existuje – neexistuje?
 je objektivní? (bydliště, pracoviště, škola)
 je subjektivní? (příbuzenství, přátelství, známost, neformální skupina, parta)
Chování oběti
 aktivní - pasivní
 přispívající - tlumící
V praxi může nastat celá škála situací:
provokace - rvačka, slovní napadení, provokativní - chování,oblečení
neopatrnost aj.
Spoluúčast oběti na trestném činu
„Vina“ obětí - žádná, malá, velká, výlučná (agresor usmrcený v sebeobraně)
Důležité je omezit podněcující chování a posilovat tlumící vč. vhodné sebeobrany.
Viktimizace je proces přeměny potenciální oběti ve skutečnou (trestný čin)
Primární viktimizace: - život, zdraví, fyzická bolest
- majetek
- psychické poškození (újma)
- morální poškození (újma)
29
Sekundární viktimizace: - nevhodný způsob vyšetřování
- publicita (sdělovací prostředky, „paparazziové“)
Pomoc obětem trestných činů
Instituce:
OSN - 1985 Deklarace základních zásad spravedlnosti pro oběti zločinu a
zneužívání moci
Evropské forum služeb obětem - European Forum for Victime Services
„Sociální práva obětí trestných činů“
V ČR - Bílý kruh bezpečí – Zpravodaj BKB - „Standard služeb“
Pomoc obětem TČ
 materiální - kompenzace škody - pojišťovny, pachatel, stát, nevládní orgány zákon
č. 209/1997 sb. – peněžitá pomoc státu lidem, kteří utrpěli újmu na zdraví, nebo
pozůstalým
 psychologická – posttraumatická stresová porucha (syndrom)
(znásilnění, mučení, válka, zemětřesení, záplavy), krizová intervence,
dlouhodobá terapie
 sociální - bydlení (azyl), zaměstnání
 preventivní - kurzy sebeobrany, asertivity, publicita
 poradenská - v oblasti právní, materiální, sociální a dalších
Příklady trestných činů ( asociálního chování ), jejichž oběti potřebují
naši pomoc zvláště naléhavě.
 Domácí násilí
 Týrání a sexuální zneužívání dětí
 Týrání starých lidí
 Šikana
Společné znaky: - vysoká latence
- obtížné dokazování
- nejasná hranice trestného činu
- závažné a dlouhodobé důsledky
30
Bezdomovectví (Lidé bez přístřeší)
Bezdomovectví (bezdomovství) patří ke společenským jevům, které se dynamicky rozvíjejí
v důsledku civilizačních trendů moderní společnosti. Je problémem jednotlivců, skupin a
v konečném důsledku je ohrožující pro stabilitu společnosti. Tak jako u ostatních sociálních
problémů možná řešení závisejí na ochotě a postojích společnosti.
Postoje společnosti
S lidmi bez přístřeší (bezdomovci) se v různých situacích, někdo občas, někdo často,
setkáváme všichni. Každý můžeme zkoumat své pocity a postoje od štítivého odporu,
nepřátelství vedoucího k agresi, přes lhostejnost až k pocitu lítosti a soucitu.
V roce 1993 provedlo občanské sdružení Naděje první větší anketu zaměřenou na postoje
společnosti k bezdomovcům a bezdomovectví a představy o řešení tohoto problému.
Na tři položené otázky odpovídali respondenti následovně:
1.Kdo jsou podle vašeho mínění bezdomovci?
 propuštění vězni............................................. 19 %
 opilci, flákači, zloději, kriminální živly..........28 %
 Rumuni, Jugoslávci, Cikáni, uprchlíci............ 8 %
 ubožáci, chudáci, postižení............................ .9 %
 tuláci............................................................... 4 %
 ti, co spí na nádraží........................................27 %
 nevím.............................................................. 5 %
2. Jak se podle vašeho mínění může člověk stát bezdomovcem?
 nechce se mu pracovat................................ …34 %
 nemá se kam vrátit z vězen..............................16 %
 odešel od rodiny, rozvedl se......................... …6 %
 přišel o práci a o byt................................... …17 %
 opustil svou vlast.............................................10 %
 nevím; to je různé............................................17 %
3 Jak byste řešil(a) problém bezdomovství?
 zavřít; měla by se postarat policie........... …...31 %
 zavřít do ústavu (do blázince.................... ….16 %
 má se postarat stát, vláda, parlament....... …..10 %
 mají se postarat obce (domovské právo).. ….12 %
 mají se postarat charity, spolky, církve...... ….6 %
 vyhnat z Prahy, vyhnat z České republiky.......3 %
 postřílet, do plynu........................................ ...3 %
 nevím......................................................... …19 %
31
O tři roky později byl pohled na situaci bezdomovců v Praze zkoumán Institutem pro výzkum
veřejného mínění (IVVM 1996)
Na otázku: Máte za to, že bezdomovci v Praze znamenají problém, odpověděli respondenti
následovně::
 velký............ 49 %,
 malý............. 30 %,
 téměř žádný.. 21 %.
Na otázku: Co si myslíte, mají dnes chudí šanci dostat se ze svého stavu chudoby nebo ne,
odpovědělo:
 ano, jestliže vyvinou potřebné úsilí.. 46 %
 ne, nemají šanci.................................36 %
 nevyjádřilo se................................. …18 %
Nejfrekventovanější názory naznačovaly kritický vztah značné části Pražanů k
bezdomovcům. Potvrdila to i odpověď na otázku: Kdo by měl podle Vás pečovat o
bezdomovce? Podle Pražanů by měli o bezdomovce pečovat:
 příbuzní nebo sami................................. 33 %
 charitativní organizace........................... 22 %
 stát...........................................................20 %
 magistrát................................................. 12 %
 jiná odpověď (kombinace předchozích)..13 %
Pozornost byla věnována i ochotě dotázaných finančně přispět k řešení problému
bezdomovců, resp. zda by byl dotázaný ochoten přispět organizaci, která pomáhá
bezdomovcům.
 ano, pokud budu vědět konkrétně komu... 4 %
 přispívá jinam .............................................8 %
 nemá možnost přispět ............................. .22 %
 na takové účely nepřispívá .......................48 %
 nedokázalo se rozhodnout ........................18 %
Závěry:
Většina dotázaných považovala v 90. letech bezdomovectví za závažný problém, ale
projevila se malá informovanost o jeho příčinách a spíše odmítavý postoj většiny společnosti.
Od té doby se informovanost i postoje části společnosti poněkud zlepšily, m.j. i díky působení
řady charitativních institucí, spíše odmítavý postoj společnosti ale přetrvává.
Historický pohled
Jako většina sociálních problémů má i bezdomovectví svoji historii.
Ve středověku se v celé Evropě sekáváme s tuláky, žebráky, toulavými studenty a mnichy.
Městská chudina v Londýně, Paříži i jinde často žila v podmínkách, které měly daleko
k pojmu „domov“. (viz Rheinheimer,M.: Chudáci, žebráci a vaganti. Vyšehrad, Praha 2003).
Společnost se pokoušela tento jev podchytit, což se odrazilo nejdříve v církevním právu,
později i v právu civilním. Církevní právo dodnes rozeznává tzv. domicil ( farní, diecézní),
kterým se věřící stává právoplatným (obyvatelem) členem farního společenství a který
získává po pětiletém pobytu ve farnost (diecézi), nebo při vyjádření úmyslu ve farnosti trvale
žít.Na základě toho získává plná práva zúčastnit se života farnosti a má nárok na ochranu a
podporu v obtížných situacích. Quasidomicil –získává věřící (příchozí) po třech měsících
pobytu, nebo při úmyslu dočasného pobytu. Cizinec (osoba mimo své bydliště) je věřící, který
dočasně pobývá ve farnosti, ale má domicil jinde. Vágus (osoba bez bydliště ) - nemá domicil
ani quasidomicil. (viz CIC - Kánon 100 a 102). Z těchto institutů církevního práva se
32
vyvinuly pojmy trvalé a přechodné bydliště i pojem bezdomovec. Problémy chudoby a
bezdomovectví se pokoušely řešit a regulovat chudinské zákony, obce a především církev.
Nárůst sociálních problémů a bezdomovectví přinesla průmyslová revoluce
Přinesla změnu způsobu života, masový přesun lidí z venkova do měst, vedla ke koncentraci
chudoby, která vždy s bezdomovectvím souvisela, a dalších sociálních problémů ve městech.
Tento problém přetrvává i ve 20. století a zdaleka se netýká jen Evropy a USA, ale v drastické
podobě se projevuje i v rozvojovém světě. Vedle urbanizace i proces globalizace a zvyšující
se migrace v posledních desetiletích dávají fenoménu bezdomovectví nový rozměr.
Do dvou let bude podle demografických expertů OSN žít polovina obyvatel naší plam ve
městech. To představuje výrazný skok proti roku 1950, kdy v městských aglomerací žilo 30
procent světové populace.
Dnes žije ve městech zhruba 3,2 miliardy lidí ze současných 6,5 miliardy obyvatel planety.
Do roku 2030 se podle expertů OSN počet obyvatel měst zvýší na pět miliard, což bude v té
době představovat asi 60 procent všech lidí na zeměkouli. Roste i počet velkých městských
celků. Dnes existuje dvacet světových velkoměst s počtem obyvatel větším než 10 milionů.
Ještě v roce 1975 byla taková města jen čtyři - Tokio, New York, Šanghaj a Mexico City, v
roce 1950 jen dvě - New York a Tokio.
Dnes mezi pět měst s nejvyšším počtem obyvatel patří Tokio (35,3 milionu), Mexico City
(19,2 milionu), New York (18,5 milionu), Bombaj (18,3 milionu) a Sao Paulo (18,3 milionu).
Soustředění lidí do měst se liší také podle regionů. V Latinské Americe a karibské oble žije ve
městech 75 procent lidí, oproti 40 procentům obyvatel Afriky a Asie.
(zdroj: ČTK)
Postmoderní doba přináší i změny v myšlení a v hodnotová orientaci, které se týkají i
bezdomovectví (nárůst dobrovolného programového bezdomovectví).
Čeká republika stále ještě prochází obdobím transformace politické, ekonomické, sociální a
vytvářejí se postupně i morální postoje k novým sociálním jevům a problémům.
Fenomén bezdomovectví, jeho formy a důsledky
Bezdomovectví je multidimenzionální jev - „klubko" - z hlediska forem, projevů příčin i
důsledků.
Se zjevným bezdomovectvím se setkáváme na ulicích, na nádražích, v parcích, pod mosty,
v dopravních prostředcích, v azylových centrech.
Skryté bezdomovectví představují obyvatelé squotů, nocleháren, demolic, maringotek a
různých jiných „nestandardních“ forem bydlení.
Potenciální bezdomovci jsou lidé příležitostně ubytovaní, (někdy načerno), lidé ve vězeních,
v dlouhodobé ústavní léčbě, kteří se nemají kam vrátit, ale také mladí lidé žijící v dětských
domovech a výchovných ústavech.
Jednotlivé formy se samozřejmě různě kombinují a prolínají.
Mezi důsledky je možno uvést zdravotní a hygienická ohrožení, kriminogenní prostředí,
narušení stability společnosti.
Příčiny bezdomovectví
Také pokud jde o příčiny bezdomovectví jedná se o konglomerát různých faktorů vzájemně se
ovlivňujících a prolínajících. Přesto je možno rozlišit dvě skupiny vlivů. Vlivy objektivní
vyplývající ze stavu a vývoje společnosti, víceméně nezávislé na jednotlivcích a vlivy
subjektivní, týkající se charakteristik a situace jednotlivých lidí.
Objektivní příčiny (vlivy)
1. Politický a sociální systém, jeho základní charakteristika (liberální, konzervativní,
33
sociálně-demokratický, totalitní), struktura, instituce, celková sociální a hospodářská
politika (zaměstnanost, zdravotní politika, bytová politika, rodinná politika atd.)
2. Právní vědomí, právní řád, úroveň legislativy.
Sociální zákonodárství
Dodržování lidských práv a promítnutí základních dokumentů do
legislativy.
Základní dokumenty:
Listina základních práv a svobod
(Každý kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je
nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Čl.30, odst.2)
Všeobecná deklarace lidských práv - OSN -1948
Evropská úmluva o lidských právech - Rada Evropy -1950
Evropská sociální charta - Rada Evropy
Mezinárodní pakt o hospodář., sociálních a kulturních právech OSN 1966
3. Ekonomický systém
Bohatství a ekonomická úroveň
Tvorba zdrojů a jejich rozdělování
Nezaměstnanost
Problémy chudoby
4. Morální stav společnosti
Základní hodnoty, etické normy, důstojnost člověka, solidarita a další.
Subjektivní příčiny
1. materiální – ekonomická situace (chudoba),
ztráta zaměstnání,
ztráta bydlení (rozvod, povodně a jiné katastrofy)
2. osobnostní - zdraví - fyzické
(dlouhodobá nemoc,invalidita, zdravotní postižení)
psychické poruchy osobnosti
(deprivace, závislosti - alkohol, drogy)
stáří
3. vztahové - rodina, sousedství, pracovní kolektiv
4. institucionální - vězení, psychiatrické léčebny, nemocnice, dětské domovy,
výchovné ústavy, migranti
Fakta ilustrující fenomén bezdomovectví
Srovnání statistických údajů o bezdomovectví v Evropské unii, USA a v České Republice
EU USA ČR
34
Počet bezdomovců (odhad) Procento z celé
populace
2,6-3,1 mil. 0,76-
0,91 %
0,5-0,7mil.
0,2-0,3%
35.000
0,35%
Procentožen 20-30% 20-25% 10- 15%
Věk:do 30let
do40let
nad40let
nad60let
30-50%
55-75%
25-45%
3 - 7 %
30 - 35 %
80%
(do 50 let)
cca 7%
cca 35 %
cca 55 %
cca 45 %
cca 7 %
Choroba,postižení
závislosti
cca 65 %
cca 30 %
cca70%
cca30%
cca 90 %
cca 50 %
Zkušenosti: dětský domov psychiatrická
léčebna
vězení
20 - 23 %
14- 15%
21-32%
22%
42%
cca 25 %
cca 15 %
cca 35 %
Trendy:
Vzrůstá podíl žen, důvody zejména vztahové, častěji se objevují ženy s malými dětmi a mladé
dívky.
U mužů převládají spíše důvody materiální, osobnostní a institucionální, většinou jde o
svobodné muže.
V Evropě nárůst mladých, v EU je 70 % bezdomovců mladších 40 let
Závažným problémem je zhoršující se zdravotní stav. Bezdomovci většinou neplatí zdravotní
pojištění.
Kolik je v ČR bezdomovců?
Sčítání bezdomovců v Praze z roku 2004 uvádí 3096 osob. Odhaduje se, že ve skutečnosti jich
je zhruba 4-5000, z toho 86 procent mužů a 14 procent žen. Některé odhady ale hovoří až o
9000 lidí.
Podle zjištění magistrátu hlavního města Prahy se počet bezdomovců v Praze každý rok zvýší
zhruba o 10 procent. Ubytovací kapacity neziskových organizací přitom disponují pouze 840
místy.
V celé republice je odhad počtu lidí bez přístřeší 37- 40 000 osob. Podle sčítání obyvatel z
roku 2001 žilo v nouzových obydlích v celé České republice až 45 000 lidí. V odhadech
nejsou zahrnuti skrytí a potenciální bezdomovci. (MPSV)
Služby a instituce zabývající se bezdomovectvím a bezdomovci.
Mezinárodní instituce
Organizace spojených národů – OSN
Centrum OSN pro lidská sídla - Habitat
Habitat I - Konference o lidských sídlech - Vancouver 1976
35
Habitat II - 1996 - Istambul
Světové konference OSN - O výživě, O sociálním rozvoji, O ženách
Rada Evropy,
Evropská Unie
V roce 2000 Evropská unie ustanovila soustavu zásad pro podporu boje proti chudobě a
sociálnímu vyloučení. Hlavy států a vlády přijaly v roce 2000 obecné cíle, které jsou
považovány za klíčové v rozhodném postupu k potlačení bídy. Obecný cíl se vztahuje k
mobilizaci všech zařízení, a volá po podpoře dialogu, partnerství a spolupráce mezi všemi
institucemi. V Evropské unii je mnoho organizací, programů a státních zásahů, které reagují
na specifickou situaci v dané oblasti, či v jedné zemi. Evropská Unie vyčleňuje na tyto
programy nemalé částky ze svých fondů.
FEANTSA
Evropská federace národních sdružení pracujících s bezdomovci byla založena v již roce
1989. Je organizací která zastřešuje různé programy a pomáhá při budovám celoevropské sítě
organizací bojujících proti bezdomovectví. Koordinuje aktivity národních sdružení
pracujících s bezdomovci a podporuje je v jejich úsilí o potírání společenského vyloučení. Za
tím účelem přesvědčuje evropské instituce členských zemí o nutnosti pomoci bezdomovcům;
pomáhá při provádění politiky vůči bezdomovcům v členských zemích a podporuje výměnu
zkušeností mezi členskými organizacemi.
FEANTSA sdružuje více než 50 členů v zemích Evropské unie, v USA .Členy jsou národní
nebo regionální sdružení pracující s bezdomovci, federace azylových domů, organizace
sociálního bydlení, noviny pro bezdomovce a další.
Program IGLOO
Eevropská partnerská síť (Programme for globál integration through Housing and Jobs) je
program pro globální začlenění pomocí bydlení a zaměstnání. Byl zahájen v roce 1993
prostřednictvím partnerství mezi třemi sítěmi CECODHAS (Evropská komise pro sociální
bydlení -European Liaison Committee for Sociál Housing), FEANTSA, ETUC (European
Trade Union Confederation). Kromě základního cíle zprostředkovat zaměstnání a ubytování,
je také efektivním prostředkem pro začleňování většinou nezaměstnaných bezdomovců.
Představuje různé účinné programy práce s bezdomovci. První z nich byl odstartován v roce
1993 a nyní probíhá v šesti státech Evropské unie - ve Španělsku, Francii, Řecku, Itálii,
Portugalsku a Belgii. Program IGLOO byl iniciován občanskou společností a sociálními
partnery. Principy programu spočívají v národní, oblastní a krajové spolupráci a zároveň v
soutěži mezi jednotlivými projekty na pomoc sociálně vyloučeným.
Klíčovým cílem je, aby byly vytvořeny možnosti dočasného či trvalého ubytování při
zachování respektu vůči různorodosti potřeb lidí, a dále zvýšení zaměstnatelnosti lidí.
Kromě uvedených existuje ještě celá řada pozoruhodných národních i mezinárodních
programů, organizací a institucí věnujících se lidem bez domova a přispívajících k řešení
problému bezdomovectví. Jmenujme např. Evropskou federaci potravinových bank FEBA,
Evropskou síť pro zdraví chudých a vyloučených EUR-HOPE NETTORK, britský program
OSW (Off the Streets and into Work ) a mnohé další.
Instituce působící v ČR
V České republice působí celá řada organizací a institucí věnujících se problémům
bezdomovectví. Na obecních a městských úřadech patří tato činnost do náplně práce
sociálních kurátorů, kteří by měli vedle konkrétní pomoci zajišťovat i koordinace služeb pro
lidi bez domova v dané oblasti. V hlavním městě Praze se koordinací v této oblasti věnuje i
Městské centrum sociálních služeb a prevence. Konkrétní aktivity zajišťují především
36
neziskové organizace - Naděje, Armáda spásy, Hnutí Emauzských domů, Česká katolická
charita, Diakonie a další.
Naděje
Občanské sdružení Naděje bylo založeno dne 21. 8. 1990. Naděje je podle svých stanov
nepolitická a mezikonfesní nezisková organizace, působící na celém území České republiky.
Posláním Naděje je praktické uplatňování evangelia v životě a jeho šíření. Cílem je
vybudování a provozování sítě služeb lidem v nouzi na křesťanských principech. Ve svých
zařízeních i mimo ně poskytuje Naděje pomoc duchovní, morální, sociální, zdravotní,
lékařskou, hygienickou, stravovací, ubytovací, hmotnou, právní, poradenskou, osvětovou,
vzdělávací, výchovnou, apod., včetně doplňkových služeb. Své služby zaměřuje zejména na
lidi osamělé, zdravotně postižené, společensky vyloučené nebo jinak znevýhodněné.
Kromě Prahy má své pobočky v Brně, V Plzni, v České Třebové, ve Vysokém Mýtě,
v Jablonci nad Nisou, v Litoměřicích, v Litomyšli, Mladé, Boleslavi, Nedašově, ve Zlíně a
v Otrokovicích.
Programy Naděje jsou zaměřeny na různé cílové skupiny a různé oblasti jejich života. Jako
ilustrace mohou sloužit programy realizované Pražskou pobočkou vroce 2003.
» Pomoc bezdomovcům a osobám v krizové situaci
» Pomoc osobám a rodinám s nízkými příjmy
» Sociální intervence v rodinách dlužníků za nájemné
» Pomoc drogově závislým (zprostředkování léčby, osvěta)
» Materiální pomoc osobám ve výkonu trestu s nabídkou následné péče
» Výkon trestu obecně prospěšných prací
» Výkon veřejně prospěšných prací
» Pomoc mladým mužům přicházejícím z dětských domovů a jiných výchovných ústavů
» Terénní práce (vyhledávání potřebných a závislých lidí v ulicích)
» Potravinová banka (shromažďování a rozdávání potravin potřebným lidem a dalším
neziskovým organizacím)
Programy v Praze se realizovaly v těchto střediscích.:
» Středisko pomoci Bolzanova
» Středisko pomoci mladým Bolzanova
» Noclehárna pro muže Husitská
» Azylová ubytovna pro muže Krásova (provoz ukončen v květnu)
» Azylová ubytovna pro ženy Na Slupi
» Dům Naděje Radotín - azylový dům
» Dům Naděje Vršovice - dům na půli cesty pro mladé muže
» Dům Naděje Záběhlice - dům pokojného stáří pro bezdomovce
» Chráněný byt
» Středisko Naděje Milíčov - v objektu pro dlužníky za nájemné Prahy 11
» Středisko Naděje v Emauzích
» Dílny pracovní terapie Rybalkova
» Ordinace praktického lékaře pro bezdomovce
» Lůžková část ordinace praktického lékaře pro bezdomovce
» Středisko pomoci s ošacením Na Slupi
» Středisko pomoci s ošacením Krásova (provoz ukončen v květnu)
» Dům Naděje Žižkov (v investiční přípravě od září)
O rozsahu a struktuře poskytované pomoci v Praze dává obraz následující statistický výkaz:
37
Statistický výkaz (Výroční zpráva Občanského sdružení Naděje za rok 2003)
Středisko pomoci Bolzanova:
Počet nových klientů ................................................................................................... 774
Průměrný počet návštěv za den ................................................................................... 175
Počet vydaných jídel .............................................................................................. 64 646
Počet ošacených ....................................................................................................... 8 662
Počet vykoupaných .................................................................................................. 5 497
Středisko pomoci mladým Bolzanova:
Počet klientů celkem ................................................................................................... 255
Počet nových klientů ................................................................................................... 170
Počet návštěv klientů ................................................................................................ 3 753
Počet ošacených .......................................................................................................... 504
Počet vykoupaných .................................................................................................. 1 040
Terénní práce:
Počet kontaktů .......................................................................................................... 4 753
Poprvé oslovených ................................................................................................... 1 159
Azylové ubytovny v Krásově a Na Slupi, noclehárna v Husitské a Milíčově a Dům Naděje
Radotín:
Průměrný počet lůžek................................................................................................... 101
Počet ubytovaných .......................................................................................................786
Počet poskytnutých noclehů ....................................................................................32 058
Dům Naděje Záběhlice:
Počet lůžek .................................................................................................................... 30
Počet ubytovaných .........................................................................................................45
Počet poskytnutých noclehů ..................................................................................... 9 577
Dům Naděje Vršovice:
Počet lůžek .................................................................................................................... 16
Počet ubytovaných ........................................................................................................ 45
Počet poskytnutých noclehů ..................................................................................... 4 275
Ordinace praktického lékaře:
Počet ošetření a prohlídek .........................................................................................5 056
Počet klientů na lůžkové části ....................................................................................... 80
Počet výskytů nejčastějších chorob:
Chřipky a dýchací cesty .............................................................................................. 241
Kožní ........................................................................................................................... 150
Bércové vředy ............................................................................................................. 312
Žaludeční a střevní potíže ............................................................................................ 102
Revmatická a neurologická ......................................................................................... 108
Svrab .............................................................................................................................. 60
Omrzliny..........................................................................................................................10
38
Průměrný počet zaměstnanců:.........................................................................................68
Armáda spásy
Armádu spásy (Salvation Army) založil v roce 1865 metodistický kazatel William Booth. Od
chvíle, kdy se jako dospívající chlapec obrátil ke křesťanství, měl Booth velký zájem o chudé
a nevěřící lidi ve svém městě Nottinghamu v Anglii. později ve Východním Londýně, jedné
z nejchudších čtvrtí města. Vytvořil skupinu, která byla napřed známa jako "Misie
Východního Londýna"a později jako "Křesťanská misie".
V roce 1878 vznikl název Armáda spásy. Hnutí rostlo a šířilo se pozoruhodnou rychlostí,
osvojilo si vojenský způsob organizace, uniformy a terminologii a brzy se rozšířilo po celé
Británii a pak do mnoha dalších zemí světa.
I když šlo původně o církevní hnutí, vojáci Armády spásy (nazývaní také salutisté) brzy
zjistili, že křesťanství má také sociální rozměr. V roce 1888 chtěl Booth a jeho
spolupracovníci udělat něco pro velké množství bezdomovců, kteří přespávali na londýnských
ulicích. Z této snahy vznikla první ubytovna Armády spásy pro bezdomovce.
Přestože mezinárodní ústředí je v Londýně, stejně tak jako sídlo velitele, jímž je v současné
době generál John Larsson, charakter Armády spásy je mezinárodní. V současné době pracuje
ve 108 zemích světa a má více než 1,5 milionu členů. Duchovní a sociální práce probíhá ve
160 jazycích, v téměř 28.000 zařízení.
V Československu Armáda spásy zahájila práci v roce 1919. Poté, co přečkala obtížnou dobu
okupace v letech 1939 až 1945, byla její činnost nejprve omezena a nakonec zcela ukončena
komunistickým režimem a početná skupina jejích členů byla uvězněna.
Krátce po "Sametové revoluci" v listopadu 1989, požádala skupina křesťanů Armádu spásy,
aby zvážila obnovení práce. Armáda spásy v České republice byla registrována MV ČR dne
17.5.1990 jako občanské sdružení. V čele Armády spásy v ČR, je Národní ústředí a velící
důstojník pro Českou republiku se sídlem v Praze. Zajišťuje styk s ústředními orgány ČR,
koordinuje práci v celé republice, udržuje kontakt s mezinárodní Armádou spásy.
Konkrétní práce v jednotlivých městech, kde Armáda spásy působí
( Praha, Brno, Ostrava, Havířov, Karlovy Vary, Krnov, Opava, Přerov a Šumperk), zahrnuje
oblast duchovní i sociální.
Duchovní práce je soustředěna do tzv. sborů, v jejichž čele stojí důstojníci Armády spásy. V
současné době je v každém městě působení jeden sbor. Jednotlivá sociální zařízení jsou
vedena zahraničními i českými odborníky.
Sociální práce zahrnuje péči o bezdomovce, staré a nemocné občany, matky s dětmi, děti a
mládež, ale i další formy pomoci podle aktuálních potřeb.
V České republice činnost Armády spásy v současné době zahrnuje 5 oblastí:
1. azylové domy a noclehárny
2. domov seniorů
3. komunitní centra
4. vězeňská péče
5. centrum pro mládež
Azylové domy slouží jako ubytovny pro lidi bez domova, kteří se z různých příčin ocitli v
extrémní sociální situaci a kteří nejsou schopni tuto situaci sami bez cizí pomoci řešit.
V současné době je celková kapacita lůžek v ubytovacích zařízeních Armády spásy pro lidi
39
bez domova cca 770 lůžek s tím, že v případě potřeby je možno tuto kapacitu krátkodobě
zvýšit - jak k tomu pravidelně dochází v zimních měsících.
Počet lůžek pro jednotlivé skupiny potřebných je následující:
Muži ........................ 563 lůžek
Ženy .......................... 85 lůžek
Matky s dětmi ...... ...122 lůžek
Noclehárny poskytují základní ubytování v nouzi pro muže všech věkových kategorií v
krizových situacích. Mohou přicházet přímo 'z ulice', z vlakových nádraží, či z jiných
prostředí. V noclehárně je jim poskytnuto jídlo, čisté oblečení, lůžko a sociální poradenství.
Noclehárny fungují samostatně nebo jako součást azylového domu.
Azylový dům pro muže je následným krokem po noclehárně. Poskytuje dočasné ubytování
pro muže, kteří mají zájem zapojit se do několikastupňového resocializačního programu a
podílet se tak na řešení vlastních problémů. Zde existuje 24 hodinová péče poskytující
veškeré základní potřeby pro minimální životní standard. Tato péče zahrnuje i denní aktivity
(pracovní terapie) a sociální poradenství. Cílem azylového domu je poskytnout prostor pro
obnovení síly a umožnit těmto mužům návrat do samostatného života v běžné společnosti.
Azylové domy pro ženy a matky s dětmi poskytují 'bezpečný domov' matkám a dětem, různě
ohroženým (ze strany násilného partnera, v důsledku živelné katastrofy, nebo z dalších
příčin). Mimo matek s dětmi je zde také početná skupina samotných žen, které jsou podle
okolností ubytovány buď v azylovém domě nebo v noclehárně.
Zatím jediným zařízením Armády spásy pro důchodce v České republice je Domov pro
seniory v Ostravě - Kunčičkách. Jedná se o pomoc starým lidem, kteří se buď zotavují po
hospitalizaci či čekají na umístění do některého stálého zařízení, a jejich zdravotní stav již
nedovoluje, aby byli sami doma. Do domova také denně dochází na obědy cca 85 starších
obyvatel z okolí, kteří se různými způsoby mohou zapojovat i do programů, které v domově
probíhají.
Komunitní centra jsou otevírána především v obytných částech měst. Jejich cílem je
poskytnout prostory, kam může od pondělí do pátku přijít kdokoli, kdo hledá sociální pomoc,
společenství v osamělosti či místo pro setkávání s druhými lidmi. V komunitním centrum je
možné se kvalitně najíst za rozumnou cenu, získat ošacení, ale také využít řady různorodých
programů. Programy jednotlivých komunitních center se liší podle potřeb dané lokality a
mohou zahrnovat:
 ranní posezení u kávy
 kluby 'zlatého věku' (programy pro seniory)
 poradenství a sociální pomoc
 stravování za přiměřenou cenu pro staré občany, nezaměstnané a sociálně slabé
občany
 rozvoz stravy
 distribuci obnošeného šatstva
 programy pro ženy
 programy pro děti různých věkových kategorií (hry, výtvarné a ruční práce, zpěv,
pohybová výchova, doučování atd.)
 programy pro mládež
 sportovní programy
40
 kluby pro matky s batolaty
 denní péči o děti
 programy pro nezaměstnané
 jazykové kurzy (výuka angličtiny)
 čtenářský klub a půjčování knih
 různé další programy
Pracovníci komunitních center také navštěvují zvláště starší klienty v domácnostech nebo
během hospitalizace v nemocnicích. Zvláště u těchto lidí tak mohou často zachytit včas různé
varovné signály a předejít komplikacím.
Armáda spásy se snaží pružně reagovat na aktuální potřeby (např. ve střediscích v oblastech
se silnou romskou populací nabízí dětem klidné prostředí pro přípravu domácích úkolů).
Oddělení vězeňské péče pomáhá uvězněným po duchovní i praktické stránce. Kromě toho
koordinuje veškerou spolupráci AS s věznicemi. Pracovníci a dobrovolníci Armády spásy
navštěvují odsouzené ve věznicích a udržují s nimi písemné kontakty. Tam, kde odsouzenému
nepomáhá vlastní rodina, poskytuje Armáda základní hygienické potřeby a ošacení.
Snaží se předcházet recidivě trestné činnosti, pomáhá navázat ztracené kontakty s rodinou,
případně také poskytuje praktickou pomoc při výstupu z věznice těm, kteří nemají kam jít. AS
také mapuje možnosti alternativních trestů.
Centrum pro mládež Zatím ojedinělý projekt tohoto charakteru byl uveden do provozu v
únoru 2001 v Brně. Jedná se o nízkoprahové centrum pro mladé lidi ve věku 14-22 let, kteří
sem mohou přicházet každý všední den od 15 do 21 hodin. Pro smysluplné využití volného
času jim centrum nabízí kromě příjemného prostředí různé kulturní, hudební a zábavné
programy, hry, sport, přednášky a besedy k aktuálním tématům, poradenství atd
Organizační struktura Armády Spásy v ČR k 31. 12. 2OO3
Ústředí Armády spásy - Petržílkova 2565/23, Praha 5
Národní velitel a statutární zástupce Major Pieter H. Dijkstra
Personální a ekonomické oddělení
Školící oddělení
Koordinace vězeňské péče
Organizační jednotky
Praha
Sbor a komunitní centrum, Praha 5, Lidická 18
Komunitní centrum, Praha 3, Biskupcova 36
Komunitní centrum Praha 6, Ciolkovského 858/8
Azylový dům Praha - Dům Bohuslava Bureše, Praha 7, Tusarova 60
Brno
Sbor a komunitní centrum, Brno, Staňkova 6
Komunitní centrum Dživipen, Brno, Kornerova l
Nízkoprahové centrum mládeže Jonáš, Brno, Kubíčkova 23
Azylový dům Josefa Korbela, Brno, Mlýnská 25
Ostrava
Sbor a komunitní centrum, Ostrava - Porubá, M. Majerové 1733
Komunitní centrum, Ostrava - Fifejdy, Gen. Píky 25
Komunitní centrum, Ostrava - Přívoz, Božkova 65
Dům pro seniory, Ostrava - Kunčičky, Holvekova 38
41
Azylový dům pro muže, Ostrava - M. Hory, U nových válcoven 9
Havířov
Sbor a komunitní centrum, Havířov, Mládežnická 10
Komunitní centrum, Havířov, Obránců mírů 704
Azylový dům pro muže, Havířov, Na Spojce 2
Noclehárna, Havířov, Pod Svahem l
Dům pro matky s dětmi, Havířov, Dvořákova 21
Krnov
Sbor a komunitní centrum, Krnov, Opavská 26
Centrum sociální péče, Krnov, Čsl. armády 837bcd
Karlovy Vary
Komunitní centrum, Karlovy Vary, Jugoslávská 16
Azylový dům, Karlovy Vary, Nákladní 7
Přerov
Sbor a komunitní centrum, Přerov, 9. května 107
Komunitní centrum - klubovna, Přerov, Škodová 17, 19
Opava - Azylový dům, Opava, Nákladní 24
Šumperk - Centrum sociálních služeb, Šumperk, Vikýřovická 1495
Činnost armády spásy v České republice zajišťuje téměř 400 stálých pracovníků a více než
100 dobrovolníků.
Výdaje na činnost a poskytované služby v roce 2003 dosáhly 153 milionů Kč.
Emauzy ČR
Emauzy ČR, navazují na myšlenku a dílo francouzského kněze Henrio Antoine Grodnéze,
známého pod jménem abbé Pierre. V zimě 1953-54, kdy zmrzlo ve Francii na devadesát
bezdomovců, dal podnět k rozsáhlé kampani. S pomocí přátel zajišťoval bezdomovcům
pokrývky, potraviny, jednoduchá obydlí. Usiloval o to, aby každý z lidí, žijících v jeho
společenství, dokázal vzdorovat osudu vlastní prací, aby se snažil pomoci si sám. V
prvopočátcích se obyvatelé Emauz zabývali především zpracováváním všech druhů odpadů
do podoby nových věcí. Brzy se Emauzské hnutí začalo šířit do celého světa - v současné
době existuje ve 38 zemích asi 360 emauzských domů. Posláním emauzského hnutí není
hromadit majetek anebo sloužit pouze jako vývařovna a noclehárna pro ty nejubožejší.
Emauzské hnutí stojí na myšlence být chudý, ale přitom pomáhat ještě chudším.
Po listopadových událostech roku 1989 zapustilo Emauzské hnutí kořeny i v Čechách. U jeho
počátků byl tajně vysvěcený řecko-katolický biskup Fridolín Zahradník a jeho spolubratři a
přátelé.
V České republice dnes fungují emauzské domy v Rychnově nad Kněžnou (kde je i hlavní
sídlo celé organizace), v Praze, Mostě a Prachaticích. U jednotlivých střediskových domů se
budují zemědělské farmy,i dílny pro řemeslné práce (truhlárna, zámečnická dílna, pekárna a
jiné), které poskytují pracovní příležitosti pro klienty Rozvíjí se spolupráce s obdobnými
organizacemi u nás i v zahraničí, s úřady práce, sociálními kurátory obecních a městských
úřadů, ale také s duchovními různých křesťanských církví, neboť Emauzské hnutí u nás
funguje na ekumenickém základě. Kromě pracovní příležitosti nabízí Emauzské domy svým
klientům ubytování, stravu, ošacení, praní osobního prádla, základní lékařskou péčí a pomoc
sociálních pracovníků při řešení jejich krizové situace.
42
V současnosti spravuje občanské sdružení Emauzy ČR 19 objektů v osmi okresech České
republiky. Jedná se o vlastní emauzské domy, sklady šatstva a nábytku, truhlářské a
zámečnické dílny a zemědělské usedlosti, jejichž provoz významně přispívá ke zvýšení
soběstačnosti sdružení a zároveň vytváří vhodné podmínky pro resocializaci klientů při
společné práci. V jeho objektech je poskytováno ubytování, strava a zaměstnání dvěma stům
klientů, z nichž téměř tři čtvrtiny tvoří lidé po výkonu trestu, zbytek jsou bezdomovci a
pracovně těžce umístitelní lidé. Pro přijetí do emauzského domu jsou každému klientovi
stanoveny tyto podmínky:
 zřeknutí se alkoholu a drog,
 ochota pracovat podle svých tělesných a duševních schopností
 vytváření přátelského společenství nahrazujícího rodinu.
Délka pobytu není pro klienty omezena, záleží jen na nich, kdy se rozhodnou odejít a postavit
se na vlastní nohy. V případě opakovaných problémů s alkoholem, drogami nebo při porušení
některé z podmínek se klient sám vyřazuje ze společenství, které je nucen opustit.
Sdružení azylových domů – S.A.D.
Vzniklo počátkem 90. let, kdy začaly vznikat první azylové domy zakládané různými
institucemi (stát,, obce, nestátní organizace) a ukazovala se potřeba koordinace a spolupráce.
Členy tohoto sdružení jsou jednotlivé azylové domy z celé ČR.Z několika málo zakládajících
členů vznikla organizace, která má dnes přes osmdesát členů. Jsou zde sdruženy azylové
domy pro muže, pro ženy, pro matky s dětmi, seniory a domy na půli cesty. Zřizovateli těchto
domů jsou vedle státu a obcí nestátní organizace jako Česká katolická charita, Diakonie ČCE,
Armáda spásy, Naděje a další.
Do sdružení je přijat pouze ten dům, který splňuje kritéria kvality v oblasti poskytování
sociálních služeb a má jasnou a ucelenou koncepci. To znamená, že azylový dům nemůže být
pouze ubytovnou, kterou klienti jen prochází, ale musí mít program zaměřený na komplexní
pomoc lidem bez domova. Způsoby této pomoci jsou dané specifikou oblastí, zřizovatelem,
zaměstnanci, klientelou a v neposlední řadě i finančními možnostmi.
V čele S.A.D.stojí devítičlenný výbor, který je volený na čtyři roky. Zde jsou paritně
zastoupeny základní typy azylových domů.
V rámci S.A.D. pracuje 9 odborných komisí - vzdělávací, legislativní, tiskovou, křesťanskou,
mezinárodní, hospodářskou, komisi pro informatiku, domy na půli cesty a domy pro matky s
dětmi. Od roku 1996 je S.A.D. členem mezinárodní organizace FEANTSA.
Sociální bydlení
Až donedávna platilo, že s rozpadem tradičních mezilidských vazeb, vynuceným změněnými
společenskými a ekonomickými podmínkami, recipročně posilovala úloha státu, který stále ve
větší míře přebíral funkce, které dříve plnila rodina a obec.
O míře „sociálna" rozhodovalo spíše, jak byl stát bohatý, než k jaké ideologii se hlásil.
Společným jmenovatelem bylo úsilí mocenských elit o stabilitu systemu. Dnes jsme svědky
procesu postupného oslabování státu a jeho možností ovlivnit další vývoj, zejména v
ekonomické oblasti. Reálná moc se tak nezadržitelně přesouvá z rukou volených politiků do
kanceláří nadnárodních kapitálových společností, nad kterými neexistuje účinná demokratická
kontrola. Globalizace umožňuje tomuto nadnárodnímu kapitálu nevázat se už na jednotlivé
státy a libovolně přesouvat výrobu a trhy za levnější pracovní silou a méně omezujícím
zákonodárstvím. Politické reprezentace bez ohledu na ideologickou orientaci mu vycházejí
vstříc více či méně kamuflovanou demontáží sociálního státu. Skutečností, na kterou si
pomalu zvykáme, je odepsání určitých skupin obyvatel, kteří pro mocenské činitele přestaly
43
být zajímaví jako výrobci a konzumenti a posléze v důsledku jejich rezignace a apatie i jako
voliči.
Škrty sociálních výdajů státu postihují v neposlední řadě oblast bydlení. Konkrétně v České
republice se dostupnost a udržitelnost vlastního bydlení stává pro stále více lidí závažným
problémem. Množí se případy těch, kdo tento boj prohráli. Po roce 1989 prakticky ustala
státní výstavba bytů a zanikla kategorie podnikových bytů. Soukromá výstavba v průběhu
devadesátých let nestačila pokrývat přirozený úbytek bytů (dožití, přeměny na nebytové
prostory). Stát v podstatě rezignoval na aktivní politiku podpory bydlení. Mnohé místní
samosprávy se začaly chovat spíše jako podnikatelské subjekty a nikoli jako reprezentanti
občanů. Podle šetření provedeného Socioklubem na zadání Ministerstva práce a sociálních
věcí přišlo v tomto období o byty na sto dvacet tisíc lidí. Část skončila v různých azylových
ubytovnách, někteří skončili na ulicích jako bezdomovci.V případech, kdy šlo o Rómy,
několik tisíc emigrovalo, ostatní našli útočiště u příbuzných i za cenu přeplněnosti bytů v míře
několikanásobně překračující to, co je považováno za běžný standard. V posledních šesti
letech se tento proces urychlil. Přesná čísla nejsou k dispozici, lze ale odhadovat, že počet
takto postižených se přinejmenším zdvojnásobil. Podle posledního výzkumu zadaného MPSV
dramaticky přibylo ghett zřizovaných obcemi. Přibylo lidí, kteří propadli veškerými
„záchrannými sociálními sítěmi". Běžná je praxe, že celé rodiny jsou nejdříve vytěsněny z
bytů do ubytoven a odtud pak bez náhrady na ulici. „Péče" sociálních pracovnic pak spočívá v
odebrání dětí a jejich umístění do domovů. Rodiče mají možnost ucházet se (nikoli společně,
ale jako jednotlivci) o lůžko někde v azylové ubytovně. Zdaleka se nejedná už jen o romské
rodiny. Lze důvodně předpokládat, že s deregulací nájemného bude takovýchto případů
dramaticky přibývat.
Abychom však státu nekřivdili, že nic nedělá podporu bydlení. Je tu státní podpora stavebního
spoření - pravda nedávno silně zredukovaná. Má to však háček. Ti, jejichž příjmy se pohybují
okolo životního minima, nemají prakticky šanci něco spořit, spíše jen upadají do dluhů. Je tu
též možnost přímo čerpat příspěvek na bydlení. Ten, kdo se ale z nájemníka stal pouhým
ubytovaným (často jen pouhým administrativním trikem), už na příspěvek nemá nárok, i když
ubytovací poplatky jsou výrazně vyšší než nájemné, zatím ještě stále regulované. No a pak je
tu to, co se nejvíce podobá známé sociální výstavbě. Možnost žádat ministerstvo pro místní
rozvoj o částečné pokrytí nákladů na zřízení sociálních bytů - maximálně v řádu několika
stovek tisíc na jednu bytovou jednotku, což pokryje zpravidla mnohem méně jak polovinu
celkových nákladů. Čerpat z tohoto fondu mohou ovšem jenom obce.
Je pravda, že obce tyto prostředky rády a v hojné míře využívají, sotvakdy jsou ale směřovány
k těm nejpotřebnějším. Běžné jsou případy, kdy byty postavené jako sociální jsou přidělovány
městským úředníkům a strážníkům, či rovnou využívány komerčně, např. nabízeny tzv.
„obálkovou metodou" - kdo dá víc, ten byt dostane.
Sociální bydlení je věc veřejná. Dostává se však často na program politických stran až tehdy,
když se jejich představitelé cítí ohroženi lidmi, kteří jsou v nouzi a nemají kde být. Jednou ze
základních potřeb člověka je mít svoje místo, prostor, který mám já a moje rodina, moji blízcí,
místo, kde si mohu vytvářet vztahy s původně neznámými lidmi, kteří mne mají či nemají
rádi, s nimiž sdílím svůj osud v dobrém i zlém. To platí pro bohaté i chudé. Úspěšní a bohatí
mají prostředky svou ideu realizovat, chudí a neúspěšní jsou odkázáni na sebe a potom na
podporu společnosti.
Sociální bydlení vytváří místo pro život lidí, kteří ho nikdy neměli, ztratili nebo nemají
finanční prostředky, aby si nový domov našli. Jeho potřeba je ovlivněna politikou tehdy, když
rozhodující činitelé zjistí, že lidé, kteří místo pro svůj život nemají, ohrožují většinovou
44
společnost, a tím je v jejich pozicích. Každý prozíravý politik, člověk angažovaný ve věcech
veřejných, prakticky se zabývající dennodenními záležitostmi a myslící dopředu, by měl
myslet na to, jak a za jakých podmínek lidé bydlí. Vedle jídla je bydlení nejen základní
nutností, ale podmínkou k přežití.
Neschopnost politiků předvídat sociální problém a řešit krizové situace se projevila mnohokrát
a v různých situacích. Krizové situace řešili tehdy, když byla aktuálně ohrožena
stabilita politického řádu. Předvídání problému bylo možné až při jisté stabilitě státu. Obojí je
možno ilustrovat. Po první světové válce se do Vídně, po staletí středu jedné z největších říší
Evropy, nahrnuly desetitisíce lidí z venkova, kteří přišli o domov. Matky s dětmi napřed
seděly na nádraží a potom se i hlučně domáhaly pomoci nového státu. Oprávněně ji
očekávaly. Stát, který je v prohrané válce připravil o živitele, k nim měl povinnost. Vídeň
předtím zažila sociální bouře, při nichž svou roli hráli i bývalí vojáci poražené mocnosti,
nejen z Rakouska.
Na začátku 20. let pak vznikla myšlenka sociálních bytů. Pro mladé architekty bylo prestižní
záležitostí projektovat domy s byty pro příjmově slabé lidi na důstojné, civilizačně přijatelné
úrovni. Domy byly stavěny s podporou státu a města. Jejich kvalitu potvrzuje, že dodnes stojí
a jsou obývané. Mimo jiné přitahují pozornost i z estetických důvodů.
V Anglii, která žije z tradice stabilní společnosti a dlouhodobě umí předvídat sociální
problémy, vznikal v padesátých letech 20. století projekt sociálního bydlení pro lidi nižších
příjmových kategorií ve velkých městech. Koncept sociálního bydlení odolal i razantnímu
ekonomickému nájezdu v éře Margaret Thatcherové prostě proto, že slušná anglická
společnost se bez něj neobejde. V Londýně šlo o Angličany stěhující se za prací a stále více
také o přistěhovalce. V Londýně stojí sociální byty na architektonicky vynikající úrovni.
Ani v Československé republice po první světové válce nebylo sociální bydlení financované
městem a nadačními fondy neznámé. Domy Alice Masarykové stojí dodnes. Sociální bydlení
nefinancovaly pouze obce. Podnikatelé, kteří potřebovali pracovní sílu pro své rozvíjející se
firmy, museli lidem nabídnout víc než jen práci. Elegantní Baťovo zlínské sídliště s
ubytováním pro mladé muže a ženy, kteří přicházeli za vzděláním a prací z chudého
moravského a českého venkova, je toho dodnes dokladem. Svým architektonickým stylem
vypovídají o způsobu života, pro který byly navrženy, a zejména o zájmu o život jejich
uživatelů. Tento typ architektury pro nemajetné se stal vzorem i pro další města. Každá obec
má své nebydlící. Jsou součástí jejího života a organismu. Nezbaví se jich tím, že je odklidí.
Musí se s nimi vyrovnat. Musí se naučit s nimi žít. Konečně od toho má obec své politiky,
aby hledali řešení přijatelná a důstojná pro všechny občany.